K blížící se privatizaci české energetiky
Je Česká republika na cestě k bankrotu?
Přepis přednášky pro Společnost pro vědy a umění z 28. dubna 2001
(František Nepil je odborník na západní kapitálové trhy, investice a důchodové fondy. Žije v Londýně. Nemá nic společného s nedávno zemřelým českým prozaikem středního proudu stejného jména.)
Vážení přátelé,
Toto není moje první přednáška pro SVU. První byla přibližně před osmi lety v roce 93 (pozn. 1), kdy ČR začínala rozjíždět proces privatizace, a já jsem tehdy přirovnal privatizaci v ČR k tomu co se stalo v Čechách po Bílé hoře, kdy také došlo k obrovskému převodu majetku. Ovšem převod majetku v privatizaci a restitucích v dnešní době je daleko větší, než byl převod majetku tehdy, a dokonce je větší, než byl převod majetku za komunizmu.
Není příliš pravda, že pan Klaus a pan Zeman mě poslouchali (pozn. 2) - mluvil jsem s panem Zemanem, ale to, co jsem mu řekl, nikdy nepoužil, ani se o tom nikde nezmínil. A řekl bych, že to, co dělali, nebo co dělal pan Klaus a pan Zeman, mě velmi mrzí a jsem z toho velmi smutný.
Téma mé dnešní přednášky je: Je Česká republika na cestě k bankrotu?
Jistěže bych si toto téma nevybral, kdybych mu sám nevěřil. Ale řekl bych, že lidí, kteří si to myslí, je málo. Není to oficiální názor české vlády, která si naopak myslí, že ČR se právě vydala na cestu obrovského růstu. A má k tomu určité statistické důvody. Například v roce 98 byl ten růst negativní - asi minus 3 procenta, v roce 99 již byl nulový, což je pokrok, v roce 2000 byl positivní - asi 3 procenta, v letošním roce má být tři a půl procenta, v příštím roce vláda chce, aby byl 5 procent, v roce po tom 6 procent, a potom 6 procent každý rok na dalších deset let, až se ČR vyrovná s ostatními vyspělými zeměmi.
Jak vidíte, tato vytyčená dráha je velmi optimistická. Jak chce ČR tohoto růstu dosáhnout? ČR se vydala na takovou cestu, které říká politika velkého třesku. Velký třesk je myšlenkovým dítětem pana ministra průmyslu a obchodu Grégra, který chce za nejbližší dva roky napumpovat do ekonomie přibližně 265 miliard korun, do různých oblastí a odvětví, a tím tak ekonomii povzbudit, aby rostla tím závratným způsobem, o kterém jsem se právě zmínil.
Kde těch 265 miliard korun ČR vezme? Jasně, že si je nemůže půjčit od svých vlastních obyvatel, protože tím by vlastně nahradila jejich vlastní spotřebu. Kdyby si vypůjčila peníze od vlastních lidí, oni by nemohli nakupovat zboží a služby a investovat, a udělal by to za ně jednoduše stát. Takže ty peníze si musí ČR získat nějakým způsobem ze zahraničí.
A jakým způsobem je ze zahraničí získá? Ze zahraničí je získá, podle toho, co říká vláda, takzvaným "nedluhovým" způsobem. Co tím vláda myslí "nedluhovým způsobem"? Vláda tím myslí prodeje českých podniků zahraničním firmám. Například v nedávné Zprávě vlády o svém programovém plnění - přímo cituji: "Deficit běžného účtu (pozn. 3) je tak spolehlivě pokrýván nedluhovými zdroji, které pomáhají udržet nerizikovou míru deficitu v nejbližším období."
"Nedluhovými zdroji" a "deficit běžného účtu". Každý ekonom vám řekne, že běžný účet je rub mince a na líci té mince je kapitálový účet. Zkrátka když má někdo dluh na prodeji nebo koupi zboží a služeb, tak ten dluh musí zaplatit tak, že exportuje kapitál, zkrátka prodává kapitál. A kapitál, jak všichni víte, je dluh. Protože na kapitálu se musí splácet v budoucnosti dividendy, a nejenom dividendy, kapitál má návratnost i jinými způsoby, než dividendami.
Takže tady přinejmenším vláda zavádí nebo, řekl bych, lže, protože tento způsob financování běžného účtu není nedluhový.
Ten způsob prodeje kapitálu není nedluhový ještě jiným způsobem. Každý takový podnik, který vláda prodává, vláda nejdřív takzvaně restrukturalizuje. To znamená, že ho očistí od různých špatných úvěrů, různých nedobytných pohledávek a tak dále. Když se například privatizovala IPB (Investiční a poštovní banka), tak takovéto očištění stálo přibližně 100 miliard korun. A 100 miliard korun je hodně. To je asi tak 5% HDP(hrubého domácího produktu) ČR. Když se například privatizovala ČS (Česká spořitelna), tak toto očištění od různých nedobytných pohledávek atd. stálo český stát, nebo může stát, protože to není ještě úplně vyřešené, až 47 miliard korun. To jsou obrovská čísla. Takže tento dluh není jenom dluh na kterém bude ČR, nebo čeští občané, platit té zahraniční společnosti, ale je to zároveň i vnitřní dluh, který se vytváří tou restrukturalizací, který v podstatě ty podniky již mají, ale stává se z něho dluh oficiální - státní.
Kromě těch oficiálních peněžních toků, které takový zahraniční podnik dostane, dostává ještě různá daňová zvýhodnění, která sama o sobě jsou dluhem, protože se musí vybrat od někoho, od dalších ekonomických subjektů v té zemi, a různá jiná zvýhodnění, například není povinen podle nedávno schváleného zákona vykupovat minoritní akcionáře, to znamená, že prakticky, když si koupí většinový podíl v tom podniku, tak ti lidé, kteří mají menšinový podíl, jsou úplně odstaveni.
Takže ty prodeje nejsou zdaleka tak výhodné, jak by se vláda snažila naznačit.
A těmto prodejům se říká "přímé zahraniční investice". Když si normální člověk představí přímou zahraniční investici, tak si představí, že zahraniční firma přijde do ČR, vybere si nějaký pozemek, pokud možno nějaký takový, který je už zničený, a ne nějakou krásnou zelenou louku, postaví tam továrnu, nakoupí stroje, zaplatí to všecko, najme dělníky a začne se pracovat. Ovšem toto není, co ve skutečnosti přímá zahraniční investice je. Přímá zahraniční investice je v tomto případě to, že zahraniční vlastník si koupí od české vlády podnik, který už stojí, už má zaměstnance, a peníze dá české vládě na to, aby si česká vláda s tím dělala co chce. Když říkám české vládě, myslím České republice, protože vláda jako sama o sobě sice s těmi penězi disponuje, ale ty peníze jí nepatří, vláda je jenom takový zaměstnanec českých občanů.
Vláda potom může tyto peníze použít na subvencování spotřeby obyvatel, může je použít na nákup stíhaček ze Západu, může je použít na cokoliv. V případě těch stíhaček, například, se ty investice započítají jako, ten příjem započítá jako, skutečná (hmotná) investice.
Jak se tyto tzv. přímé zahraniční investice vyvíjely za posledních jedenáct let? Tak celkem byly za těch jedenáct let asi 22 miliard dolarů. Což je, když se to přepočítá v poměru téměř 40 korun na dolar, asi 800 miliard korun. Jelikož ty zahraniční investice rostly průběžně za celou tu dobu, tak odpovídající číslo je asi tak polovina HDP. To je poměrně velký dluh. Ovšem můj argument je, že ten dluh je ještě daleko větší, než by se zdálo, protože něco, čemu se říká obsluha dluhu, je v tomto případě daleko vyšší než obsluha dluhu, kdyby ten dluh byl jako normální dluh, který si vláda nebo stát vypůjčí na kapitálových trzích jako obligaci. Ekvivalent toho je možná několikrát vyšší. Takže to zadlužení je obrovské.
Jak se tyto tzv. přímé zahraniční investice vyvíjely za posledních pár let. V roce 97 byly kolem 1,3 miliardy dolarů. V roce 98 už byly 3 miliardy, v roce 99 už byly 5 miliard, v roce 2000 byly 3,7 miliard, letos se očekává, že budou kolem pěti (5) miliard, a vláda plánuje aby zůstaly na úrovni asi 5 miliard ročně po nejbližších několik let. Prakticky až do doby, kdy vláda prodá všechen kapitál, který ještě spravuje.
Když si vezmete tu úroveň pěti miliard, to je asi tak 200 miliard korun, což je asi tak desetina HDP. To znamená, že desetina toho, co se dnes v ČR spotřebovává je vytvořena v zahraničí, a je to prakticky žití na dluh. V okamžiku kdy ovšem vláda všechno toto prodá, tak se přestane žít na dluh a začne se žít z toho, co lidé sami vytvoří, a nejen to, ale bude se muset tento dluh obsluhovat. To znamená, že se bude muset splácet. A to splácení bude srovnatelné s tím dluhem, který se vytvořil. Ten dluh, který bude, jak jsem již řekl, obrovský, bude podle mne vyžadovat asi tak 10% HDP ročně jen na to, aby byl obsluhován. To znamená, že z toho jak je dnes ČR, nebo spotřeba v ČR, subvencovaná dovozy na dluh, se bude muset situace úplně obrátit, a nejenže se tyto dovozy na úvěr ztratí, ale budou se naopak muset splácet. A ta doba není už daleko. Ta je možná pět let ode dneška.
Jak se to obrazí na příjmu takové typické české domácnosti? Když víte, že českých domácností je tak 4 miliony, tak vydělit si dvě stě miliard čtyřmi miliony je jednoduché a zjistíte, že je to přibližně 50000 korun na českou domácnost. Samozřejmě, že to není jenom peněžní příjem, že ta česká domácnost neztratí těch 50000 jen v peněžních příjmech, ale i v nepeněžních příjmech, například ve zdravotním zabezpečení atd.
Některé české domácnosti budou postiženy více, jiné méně. Například taková domácnost důchodce, který dnes dostává měsíční důchod pět a půl tisíce v průměru, to je asi 70 tisíc do roka, taková domácnost si nemůže dovolit přijít o 50 tisíc ročně, takže jiná domácnost to bude muset kompenzovat.
Ta situace je tak katastrofální, že já tomu říkám bankrot. Zkrátka po tom, až se toto stane, bude potřeba úplně restrukturalizovat dluh ČR, pravděpodobně se do toho zamíchá MMF (Mezinárodní měnový fond), vynutí si určité závazky ze strany ČR, životní úroveň klesne dramaticky, a de facto to bude, jako když zbankrotovalo například Mexiko nebo jiné země.
Již dnes se ozývají hlasy, které s touto politikou české vlády nesouhlasí. Například nedávno byla v Praze mise MMF, kde její vedoucí, pan Masahiko Takeda přímo řekl:"Znepokojuje nás program Velký třesk. V zásadě jsme proti tomuto plánu." (pozn. 4).
Chtěl bych vám dát příklad, kterým bych ukázal, jak tyto prodeje zahraničním tzv. strategickým partnerům probíhají, a proč si myslím, že obsluha dluhu na nich bude tak obrovská. Příklad je prodej energetických společností. Ten prodej ještě nenastal, ale chystá se, v nejbližším roce bude.
Tak před rokem se na mne obrátil jeden můj známý z Prahy a říkal asi toto: Podívej se, já vím, že jsi se kdysi snažil o to, aby privatizace byla zorganizována úplně jinak. Vláda se chystá prodat podniky v energetickém odvětví, mohl by ses na to podívat, zda by se s tím nedalo ještě něco dělat?
Tak jsem na tom strávil několik měsíců, které skončily na semináři v Praze, kterého se zúčastnilo několik náměstků ministrů, a zjistil jsem, po tom, co jsem navrhl úplně jiný způsob privatizace těchto společností, že můj návrh má velkou opozici právě ze strany MPO (ministerstva průmyslu a obchodu) a ze strany ministerstva financí, která již předem mají jaksi předurčeno, co se stane s těmi penězi, které získají z prodeje zahraničnímu zájemci, a proto nemají zájem, aby se s tím dělalo něco jiného.
MPO si připravilo něco, čemu se říká "důvodová zpráva", tu připravilo za asistence poradenské firmy Deloitte & Touche, a v té důvodové zprávě chce prodat většinové podíly v téměř všech energetických společnostech za asi 150 miliard korun.
150 miliard korun nikomu nic neříká. Je to málo? Je to hodně? Já vám dám takovýto příklad: Jenom postavit Temelín stálo v dnešních penězích přibližně 200 miliard korun. Což samo o sobě je víc, než těch 150 miliard, které vláda dostane za celou energetiku. A přitom v těch 150 miliardách je nejen Temelín, ale celá produkce ČEZ (Českých energetických závodů), která je čtyřikrát, možná pětkrát větší, než je maximální očekávaná produkce Temelína, je v tom společnost Transgas, která transportuje plyn většinou z Ruska do ČR a dalších zemí a dostává za to poplatek, je to většina distribučních společností elektřiny a distribučních společností plynu.
Když se taková společnost prodává v prostředí normálního kapitálového trhu, ne v takovém prostředí, které vzniklo tam, tak její cena odpovídá přibližně nákladům na to, kolik by stálo tu společnost znovu pořídit v té podobě, v jaké existuje. Například nedávno, asi tak před 14 dny, velká německá společnost (pozn. 5), druhá největší tzv. utility, udělala nabídku o převzetí kontroly (angl. bid) na anglickou společnost Powergen. Tu společnost Powergen ocenila na deset miliard liber, což je asi tak 600 miliard korun. Ta společnost Powergen je velikostí srovnatelná s podniky, které vyrábějí a rozvádějí elektřinu v republice. To znamená, že jenom za tu, kdyby v ČR existoval normální kapitálový trh, tak jenom za tu část, která se týká elektřiny, by vláda dostala kolem šesti set miliard korun. To znamená, že ona prodává, když si vezmete, že z těch 150 miliard je za elektřinu asi polovička, dostává za tu elektřinovou část možná čtyřikrát, pětkrát méně, než by dostala, kdyby se ta společnost prodávala na normálním kapitálovém trhu.
Právě proto je tak vysoká ta obsluha toho dluhu, protože přesto, že za to dostává čtyřikrát méně, budoucí toky peněz z té společnosti (pozn. 6) budou podobné, jako z toho Powergenu. To znamená, že ta zahraniční společnost si kupuje obrovské peněžní toky za málo. Ta zahraniční společnost vyžaduje, aby dostala z takovéto privatizace asi 15% po inflaci každý rok. Zatímco kdyby si česká vláda půjčila peníze na kapitálových trzích (jako obligaci), tak by za to platila řekněme 5% po inflaci. Ta kapitálová obsluha zkrátka na tomto prodeji je 3 až 4 krát vyšší, než by byla na normálním státním dluhu. Proto ten ekvivalent toho státního dluhu, který se vytváří těmito prodeji, je ne těch 800 miliard, o kterých jsem se zmínil před tím, ale ten ekvivalent je už vyšší než možná dvojnásobek HDP. To je obrovské zadlužení, se kterým se bude ČR těžko potýkat v budoucnosti.
Já jsem navrhoval privatizovat energetiku takto. Pokud jste tady byli na mé přednášce před osmi lety, tak jsem navrhoval privatizovat nejprve tzv. penzijní pojištění, a potom vykupovat od státu podíly za to, co by penzijní fondy měly. A ta suma je obrovská (pozn. 7). Ta suma je asi tak trojnásobek HDP, kolem dnešních asi tak 6000 miliard korun. Za to by se daly bohatě koupit prakticky všechny podniky za slušnou cenu, a vznikl by kapitálový trh podobné struktury, jaká je tady v Anglii, nebo ve Spojených státech, nebo ve Švýcarsku, nebo v Holandsku, zkrátka normální kapitálový trh.
Jak ten mechanizmus normálního kapitálového trhu pracuje: Každý člověk během svého života musí vytvořit přibližně tolik nebo více, než spotřebuje. To, co vytvoří, musí vytvořit během asi tak čtyřiceti let aktivního života, potom odejde do důchodu, a když je v důchodu, tak spotřebovává to, co vytvořil. To, co během aktivního života vytváří, vytváří průběžně, to znamená, že v okamžiku když odchází do důchodu, musí někde být hromada zboží a služeb, které potom bude ten člověk postupně spotřebovávat. Ta hromada zboží a služeb někde je. A to jak v kapitalistickém systému, tak i v tom minulém socialistickém systému, protože i tam lidé museli vytvořit za svůj pracovní život víc, než spotřebovávali, aby potom mohli spotřebovávat během svého života v důchodu.
V normálním tržním hospodářství jsou tyto nespotřebované prostředky umístěny na kapitálovém trhu. Zatímco v tom bývalém, socialistickém hospodářství, tyto nespotřebované prostředky stát vybíral v podobě daní od lidí a investoval je do těch továren, do těch podniků. To znamená, že ty podniky, co tam byly, byly vytvořeny hlavně z úspor lidí na stáří.
Co já jsem navrhoval, je, aby se pro každého člověka vypočítal přesně jeho podíl na těchto úsporách na stáří. Řekněme člověk, který pracoval jeden rok, bude mít ten podíl ještě maličký, člověk, který pracoval čtyřicet let, již tam bude mít prakticky plné starobní zabezpečení, to znamená okolo hodnoty možná milionu korun (pozn. 8), a člověk, který je, řekněme, v polovině jeho doby důchodu, spotřeboval již asi polovinu toho, co si uspořil, tak tam bude mít asi, řekněme, jenom polovinu.
Tento výpočet se dá udělat poměrně snadno. Anglické penzijní fondy vypočítávají něco, čemu se říká “transfer value“, Tu “transfer value“ vypočítávají rutinně, když člověk přechází z jednoho penzijního fondu do druhého. Stejný výpočet se může provést pro ten státní fond, který je v ČR, takže se ta TV dá vypočítat pro každého. Bylo by založeno mnoho penzijních fondů, například každý podnik mohl mít penzijní fond, bylo by jich několik set, možná tisíc, a lidé by si převedli od státu své úspory do soukromých penzijních fondů svého výběru (pozn. 9). Nikdo by na tom nic neztratil, protože lidé by získali místo státního penzijního zabezpečení soukromé, stát by mohl tyto státní dluhy odkoupit zpět od penzijních fondů za privatizované podniky. Tím pádem by penzijní fondy měly stejnou strukturu, jakou mají například tady, kde vlastní podíly na anglických podnicích a nejenom anglických, ale světových podnicích. Daňoví poplatníci by se zbavili obrovské daňové zátěže, protože by už nemuseli platit daně na starobní důchody, ale na druhé straně by ztratili příjem ze státních podniků, protože by podniky vyměnili v privatizaci za státní dluh převedený do soukromých penzijních fondů.
Tento můj návrh, který jsem přednesl v roce 1990 poprvé, samozřejmě ČR neuplatnila, o důvodech se můžete dohadovat sami. Já myslím, že důvod byl hlavně to, že hodně lidí si myslelo, že získají něco zdarma od státu. A proto, co se stalo, došlo k obrovskému přesunu majetku od velké většiny lidí k malé menšině, došlo k přesunu majetku od daňových poplatníků, na kterých zůstala ta obrovská zátěž platit budoucí penze, ale majetek, z kterého měli platit ty budoucí penze jim byl odebrán. Došlo k přesunu od chudých k bohatým. Tento přesun majetku je důvodem dnešní situace, kde, jak víte, existuje obrovská korupce, existují obrovské majetkové rozdíly mezi většinou populace a pár špiček, které získaly velmi na privatizaci. A to je také důvod, proč vláda v dnešní době prodává ty podniky takto zahraničním společnostem. Protože nemá vnitřního kupce v podobě soukromého penzijního systému. A já právě, když jsem navrhoval způsob privatizace energetiky, tak jsem se snažil do toho zabudovat opravu toho systému. Protože k té opravě musí jednou dojít.
Dnes nevidím žádný jiný způsob opravy, než konstitucionální cestou, cestou zákonodárství. Možná o tom nevíte, ale vláda dělá tyto privatizace a restituce na základě určitých zákonů, a ty zákony jsou z mého hlediska naprosto protiústavní. Ovšem poslanecká sněmovna odsouhlasila určité dodatky k těmto zákonům, které tvrdí, že tyto zákony se nesmí zpochybnit, nikdy, ústavně. To znamená, že se předem pojistila, že zákony, které jsou protiústavní, se nesmí zrušit. Ale to je nakonec otázka zájmu lidí, a když řekněme za pár let, nebo za pár desítek let, se další nová generace rozhodne, že tyto zákony jaksi nebyly příliš spravedlivé, tak je může zrušit, a to vidím jako jediné řešení této situace.
(Otázka MK:) "Že by někdo v budoucnosti šel do basy, je to tak? Mohl, teoreticky?"
FN: Bylo by dobré, kdyby ti největší hříšníci šli do basy.
MK: "Je to teoretická možnost. Je to tak. Co myslíte?"
FN: "Nemyslím,(že toto je to nejdůležitější.) Mně se jedná hlavně o tu opravu. Protože, jak víte, kapitál je věc budoucích příjmů. To znamená, že v okamžiku, kdy dojde k opravě, se všechny budoucí příjmy mohou zase vrátit zpátky k jejich právoplatným vlastníkům. Takže mně se nejedná o to, aby byl někdo potrestán, i když si myslím, že hodně lidí by si asi zasloužilo být potrestáno, ale mně se jedná o to (MK: O optimum.) aby se opravila struktura české ekonomie, aby zkrátka se dosáhlo stejné struktury, jaká je řekněme tady nebo v jiných vyspělých kapitalistických zemích.
To je přibližně všecko, já bych mohl mluvit do detailů o privatizaci českých energetických společností, ale myslím, že to pro dnešek jaksi stačí. A jestli se chcete zeptat nějaké otázky k tomu, co jsem říkal.
Otázky
MK: ....Jak bys definoval rozdíl mezi normální definicí bankrotu, která existuje někde ve slovníku, já už si ji nepamatuji, a svojí definicí českého bankrotu.
FN: Tak bankrot je řízení, kde se musí určitá ekonomická entita přizpůsobit. Musí přizpůsobit své výdaje svým příjmům. Je samozřejmé, že je jednodušší, když je bankrot podniku, než když je bankrot země. Kdysi existovala taková teorie, že země, nebo stát, zbankrotovat nemůže. Protože, když zbankrotuje, nebo de facto zbankrotuje, i když formálně ne, tak vždycky může natolik snížit životní úroveň obyvatelstva, aby zaplatil dluhy, které má. Avšak naše zkušenost za posledních několik let je, že skutečně země bankrotují, jako například už i to Mexiko nebo jiné jihoamerické státy, nebo státy v jihovýchodní Asii. A co se stane, že mezinárodní komunita se pokusí tu situaci nějakým způsobem vyřešit. Tu situaci vyřeší tak, že si stanoví určité podmínky. A mezi ty podmínky na jedné straně přijde postih věřitelů té země, kteří ztrácí určité množství peněz, na druhé straně ovšem musí i populace té země udělat určité, jak se tomu řekne anglicky sacrifices, oběti, musí obětovat určitou životní úroveň, aby se ta situace vyřešila. A to je podobné jako v situaci toho podniku, kde se ta situace také musí nějak vyřešit, že se musí omezit příjmy věřitelů, musí se omezit příjmy pracovníků, musí se propustit určité množství pracovníků, aby se ten podnik ozdravil. A podobná situace je v ČR, kde se bude muset ČR ozdravit. Možná, že ten první pokus ozdravný bude takový, že se do toho zamíchá MMF, který stanoví ČR určité podmínky, za kterých jí půjčí peníze, ale to celkové ozdravení může být jedině, když se vyřeší ta základní, řekl bych, nespravedlnost, která dnes v ČR existuje, ten obrovský převod majetku od většiny k menšině, který deformuje kapitálový trh a je obrovskou brzdou příštího růstu.
Otázka: ….K bankrotu nemůže ČR spěti z toho jednoduchého důvodu, že trh to upraví tak, zvláště přes Německo, aby k tomu nikdy nedošlo. Vliv německého kapitálu.
FN: Trh v podstatě upravuje každý bankrot, nejenom takovýto bankrot. Dokonce když podniky bankrotují, tak to je úprava trhem. Řekl bych, že jistěže Německo má zájem, aby ČR nějakým způsobem fungovala, ale Německo jistě nedělá něco z dobročinnosti pro ČR, ale vynutí si za to určité podmínky, určité platby, určité strukturální změny, možná dokonce i politické změny v ČR, které mu vyhovují. Takže Německo, jako každý jiný obchodní partner, pomůže, ale za určitou cenu.
Otázka: Jaké myslíte politické změny z německé strany například?
FN: No, například dnes jsou velká jednání o zapojení ČR do Evropského společenství. Je jasné, že v těch jednáních se jedná o to, co která strana dostane, a co za to podstoupí. ČR by například chtěla neomezený pohyb pracovníků v celé Evropě, a Německo by možná chtělo zase jiné věci. Například by chtělo přístup na český trh s nemovitostmi, možná kupovat určité nemovitosti, řekněme v pohraničí, atd. pro své občany, neomezený přístup k tomu, takže je jasné, že Německo něco od ČR taky chce, a si to může vynutit v případě, že dojde k takovému nějakému bankrotnímu řízení.
Otázka: A ako by to vyzeralo v Čechách po tom, ak by ta republika zbankrotovala, aký by to malo vpliv na normálneho občana.
FN: Jak jsem už před tím říkal, příjem takové typické české rodiny v podobě peněžních i nepeněžních služeb by se snížil asi tak o 50 tisíc korun ročně. Když se podíváte na typický měsíční plat, který je kolem 10 až 12 tisíc korun měsíčně, tak to je obrovská zátěž pro takovou rodinu, českou. Jistěže část toho příjmu je v nepeněžní podobě, že by se jí, řekněme, odstranila určitá část národního zdravotnictví, že by místo léků, které dnes kupují ze Západu, museli kupovat domácí léky, které možná nejsou tak dobré, možná, že by například nemohli léčit stejným způsobem, jakým léčí dnes, způsob, jakým by se snížila jejich dnešní životní úroveň, těch způsobů je jistě mnoho.
Otázka: Mě napadlo: Když za komunismu seděli na ministerských křeslech lidi s nepatřičným vzděláním, tak to šlo cugrum, ale že dneska, když tam jsou samí vysokoškoláci, to jde zrovna tak, ne li hůř ještě, jak je to možný? My jsme dneska dostali dopis od naší kamarádky z Prahy, ona je Angličanka, žije tam už pětapadesát let, od pětačtyřicátýho roku, a ta nám zrovna psala, že to je hrůza, jak to tam vypadá teď, my jsme se vrátili odtud v únoru, takže to celkem víme, že ta politická elita neobstála, že to skutečně spěje ke krachu, a že proč to musí být založeno na politice, proč nemůžou nepolitičtí odborníci vést stát. Proč dříve komunisti, a dneska je to kapitalismus, a je to úplně totéž. Proč to musí, ty strany vlastně, rozhodovat o tom národu.
FN: Nevím, proč to je, ale mně se zdá, že český národ byl vždycky nešťastný výběrem svých politiků. Nakonec byl prakticky vždycky zrazen svými vedoucími politiky. K té poslední zradě došlo z mého hlediska právě v té privatizaci, kdy se použila metoda, která byla jaksi peněžně výhodná pro tu část obyvatelstva, která byla v té době politicky radikální, a stala se poslanci Sněmovny a vedoucími politiky, avšak byla velmi nevýhodná pro zbytek národa. Došlo k tak obrovské změně struktury hospodářství, nevýhodné změně struktury hospodářství, že ten mechanismus ekonomický není schopen správně fungovat, v dnešní době. Když si vezmete kapitálový trh tady, tak je mnohem větší, než je normální trh (pozn. 10). Kapitálový trh je strašně důležitý, protože kapitálový trh rozhoduje o cenových relacích, kapitálový trh umožňuje způsob, jakým způsobem obyvatelstvo přiděluje svoje zdroje na různé projekty, tento kapitálový trh byl úplně zničen v ČR tou privatizací. Tam prakticky není mechanismus, kterým by obyvatelstvo mohlo svoje úspory normálním způsobem přidělovat na různé projekty. To je obrovský handicap, který se prakticky nedá překonat. Ten handicap zamezí tomu, aby ČR mohla kdykoliv dohonit vyspělé země.
(poznámka z obecenstva: To mě strašně rozčiluje, protože my jsme tuhle četli článek v anglických novinách o školství, jak tady je špatný školství, jak lidi prostě nemají tu úroveň, kterou by měli mít. Kdežto ČR byla na špičce, v té první kategorii, a jak je to možný, že tam nemáme odborníky takový, který by to dokázali řídit? To je absolutní skandál. A že neřeší problém těch krádeží šílených, to je strašný. Soudnictví. Když jsou tak vzdělaný lidi, proč nedokážou ty soudy pracovat? Včas. Všechno jim trvá roky, a nic se neděje. A kriminalita. Nic se s tím nedělá. Vono se vo nich ví, že něco takovýho udělali, a vono se s tím nic nedělá. To mě rozčiluje neustále. My se tam pořád zlobíme.)
FN: Ano. Protože i v tom soudnictví prakticky většina soudních případů jsou majetkové případy. A jistěže takový právník má daleko větší zájem, materiální, aby se to dělalo tak, jak se to dělá, než aby se to dělalo nějakou slušnou formou, protože z toho má daleko víc peněz.
Otázka: Může se ČR těmto negativním globalizačním vlivům ubránit?
FN: Já bych chtěl říct, že tyto vlivy globalizace, které jsou právě tyto tzv. přímé zahraniční investice, jsou právě z toho důvodu, že došlo k privatizaci tím způsobem, jakým došlo. Kdyby dnes vlastnily všechny ty české podniky české penzijní fondy, tak je jasné, že vláda by těžko mohla něco prodávat. Takže to odpovídá na vaši otázku toho negativního vlivu globalizace. Jistěže globalizace má i pozitivní vlivy, nejenom negativní, a těch by mohla ČR využít lépe, kdyby byla v silnějším postavení.
Pokračuje pán, který položil otázku: Tam je potřeba, aby se tam někomu rozsvítilo v hlavách, a prostě čelit tomu. Protože i když se udělaly chyby, ty chyby by se daly ještě napravit. Ale pakliže nikdo s tím nebude nic dělat, to je ve své volební kampani, tak tito pánové pořád si budou dělat s tím mandátem, i když se bude mluvit o tom, že je to protiústavní, tak si budou dělat věci samozřejmě, jak jim to vyhovuje. I když to většině národa nevyhovuje. Totéž bylo za tzv. totality, či komunismu, kdy vláda říkala, že má mandát od lidu, a dělala si prakticky bezmezně všechno. ...
Otázka: Jaká (by) byla situace, kdyby ČR vstoupila do evropského společenství vzhledem k té společné měně? Protože tam jsou určité podmínky vstupu do společné měny.
FN: Ano jistě. Ty podmínky jsou, myslím hlavně úroveň státního dluhu v porovnání k HDP. Ta výše je myslím 60%. A zatím oficiálně ČR tak vysoký státní dluh nemá. Ale de facto, když se vezmou tyto obrovské budoucí peněžní toky z privatizace zahraničním společnostem, tak má ČR v podstatě daleko vyšší dluh, a myslím, že tato situace se bude řešit tak kolem roku 2005, kdy ČR by možná měla vstoupit do EU, ale v tom samém okamžiku se zjistí, že má obrovské dluhy k těmto zahraničním společnostem, které převyšují ty podmínky, a myslím, že právě v té době si začnou lidé uvědomovat, asi, v jaké prekérní situaci ČR je. A jakým způsobem to budou řešit, to nevím.
Otázka: Vy jste říkal o německém trhu. Ale v EU jsou i jiné země, které by mohli nesouhlasit s tím, co jim Německo nařídí.
FN: Ano, to souhlasím. Akorát že, já jsem mluvil o německém trhu v tom smyslu, že německý trh je nejdůležitější pro ČR, většina exportů a importů je z německého trhu. Ale jistěže v rámci EU i jiné země mají rozhodovací právo.
Otázka: Já bych se chtěla zeptat na rezignaci ministra financí Mertlíka. Jestli je to pozitivní nebo negativní, co se privatizace týče a budoucího vývoje.
FN: Tak, pro pana ministra Mertlíka byly prodeje těmto velkým zahraničním společnostem takovým jaksi dogmatem, protože on je sice nedokázal ekonomicky zdůvodnit, ale byl to jeho koníček prodávat, jako způsob privatizace podniků. Myslím, že jeho nástupce bude pokračovat ve stejné linii. To je speciální linie prakticky celé Sociální demokracie. Z té politiky velkého třesku vidíte, že hlavní ministerstvo, MPO, je za to, takže nemyslím, že nový ministr financí bude jednat jinak.
Milan Kocourek: Můžu sám se ještě zeptat jednu věc, jestli smím, a sice připadá mi to, když tě poslouchám, že jsi tzv. , jako lidi neradi jsou v krabičkách, já sám jsem rád v krabičkách, jako levice, pravice, a vůbec, tak to myslím, že mám dojem, že jsi ve skupině, které by se dalo říci "doomsday speakers". Neboli, otázka zní, jestli vidíš tu situaci skutečně tak černě, anebo kdy teda ňáký to zúčtování a tak ňáký data, kdybys moh nabídnout.
FN: Tak, já tu situaci vidím tak černě od roku 1990, kdy se poprvé začalo mluvit o privatizaci tím způsobem, jak se udělala. A v podstatě jsem mluvil o té situaci černě posledních deset let. A HDP dnes je přibližně stejný, jako byl v roce 89. Zatímco všechny vyspělé kapitalistické země rostly za tu dobu o 20 až 30%. To znamená, že ČR je dnes víc pozadu za těmi zeměmi, než byla v roce 89. Takže já si nemyslím, že mluvím černě, ale já si myslím, že mluvím realisticky.
Milan Kocourek: (zkrátil jsem FN) Vyspělé státy jsou v jiné fázi ekonomického cyklu. Např. USA může klesnout, takže se může stát, že ČR, i s nízkým růstem 3.5%, je může v růstu předstihnout.
FN: ČR je součástí světové ekonomie. Velké procento toho, co se v ní vyrábí a spotřebovává, se vyváží a dováží. A v dnešní době nastává situace, kdy se přesně neví, co se stane v ekonomiích, protože existují určité trendy, které naznačují, že může dojít k dost hluboké světové recesi. A ta světová recese by ovšem neznamenala, že ČR poroste rychleji, protože jí ta recese nezasáhne. Ta recese by naopak znamenala, že ČR poroste pomaleji, protože je tak závislá, řekněme na německé ekonomii, že ty podniky, které tam dneska investují, by daly přednost pravděpodobně domácím dělníkům před českými dělníky, dali by přednost tomu dostat svoje vlastní zboží na český trh před tím aby dováželi české zboží, zkrátka recese by znamenala podstatné omezení českého trhu a tím celé české ekonomie. Naopak. ČR by si přála, aby docházelo k rychlému růstu řekněme v německé ekonomii, aby mohla vyvážet své vlastní zboží. Bohužel toho není žádná záruka, protože nejenom dnešní, ale situace za příštích několik let se mi zdá pesimistická. Například dojde k určitým demografickým vývojům, kdy populace, česká i německá, tzv. zestárnou. To znamená, že bude větší proporce lidí v důchodu k lidem, kteří dnes pracují. To znamená, že se bude vytvářet méně a budou větší nároky na celou ekonomií.
Milan Kocourek: (říká, že MMF omezil výhledové tempo růstu a zároveň vyšla studie, která říká, že ČR a další východoevropské země měly výhody ze současného růstu vyspělých zemí, což potvrzuje předešlé). ...Krátkodobý výhled a střednědobý výhled, jak bys to viděl. Kdy asi tak. Za 5 let jsi naznačil, že by ty dluhy byly tak velký..
FN: No ano. Podle mého názoru tak kolem 5ti let to bude trvat, možná, že to bude rychlejší, možná, že o rok pomalejší, ale ta situace se vyřeší velmi rychle, protože už toho majetku v rukou státu není tolik, aby mohl prodávat každý rok za 5 miliard dolarů.
Otázka: Mě není jasné, proč se stát snaží prodávat pod cenou, jak říkáte. Je to jediná možnost, jak získat nový kapitál? Nebo není tady jiný trh jako jednotliví vlastníci, shareholders, jako v Anglii? Nemohla by se taková instituce vyvinout, postupně samozřejmě, nic se nestane přes noc.
FN: Právě na to, aby existoval normální trh, musí jít domácí úspory na tento trh, jaksi musí směřovat. A ty domácí úspory jsou většinou úspory lidí na stáří. To je z čeho pozůstává například anglický kapitálový trh. Všechny penzijní fondy, pojišťovací společnosti, atd., to jsou v podstatě úspory lidí na stáří. A je, jistěže je, možnost tyto úspory na stáří na český trh uvést. Ale to by znamenalo reformu celého penzijního systému, kterou dnešní vláda, ani ty předešlé vlády nechtěly udělat, o důvodech se můžeme dohadovat (pozn. 11), a bez toho penzijního systému prakticky normální kapitálový trh existovat nemůže.
Druhá možnost je místo prodejů si vypůjčit nebo se snažit žít z toho, co sami vytvoří. Ale bohužel v dnešní době, kdyby odbourali příjem z privatizace 200 miliard korun ročně, tak by to jednoduše přineslo tu situaci několik let směrem k nám, k dnešní době, tu bankrotovou situaci. Je jasné, že tím, že budou prodávat dál, se ta situace ještě zhorší, jenže to je prakticky takové typické politické řešení, že odkládají, odkládají řešení, vypůjčují si, aby nakonec to řešení bylo daleko horší za těch pět let, než by bylo dneska.
MK: Takže na tuto vypůjčovací notečku myslím, že bychom mohli poděkovat našemu řečníkovi. Děkuji mockrát, bylo to perfektní.
FN: Děkuji.
MK: A zdravíčko a úspěch.
Paní, (dává FN dvě lahve vína): Já bych si přála, aby tohleto alespoň trošíčku zahnalo ty chmurné myšlenky.
FN:To mi nedávejte. Děkuju.
MK: Pokračuje neformální debata u kávy a čaje, a prosím, kdybyste přispívali také na údržbu Velehradu, jemuž tímto děkujeme. Není to zadarmo, tak kdybyste každý tak libřičku za kafe tam dali.
Poznámky:
1. Klausova privatizace: Nová Bílá hora, SVU Londýn, 27. února 1993
2. Toto se vztahuje k úvodu pana předsedy britské sekce SVU Milana Kocourka, který naznačil, že Pánové Klaus a Zeman možná v minulosti mým návrhům naslouchali.
3. Jedná se o běžný účet platební bilance se zahraničím. Angl. Current account balance.
4. iDNES 17.4.2001
5. E-on nabídka 9.4.2001
6. Společnosti vytvořené z ČEZ a distribučních společností, které vláda prodává jako jeden balík.
7. Suma, kterou by disponovaly soukromé penzijní fondy po privatizaci důchodového zabezpečení. Je to pohledávek, které stát dluží občanům, protože si odpracovali každý určité množství roků penze a tyto jejich nároky na penze mají peněžní hodnotu.
8. Toto číslo je značně podhodnocené. Když jsem si později procházel zvukový záznam přednášky, tak jsem si uvědomil, že jsem toto číslo nepřepočítal na dnešní peníze, ale že jsem vycházel z odhadu starého několik let. V dnešních penězích by byla hodnota průměrného plného důchodu nejméně jeden a půl milionu korun.
9. Samozřejmě, že by byl tento převod předem právně zajištěn tak, aby měli čeští občané přecházející do soukromých penzijních fondů stejné záruky, jaké mají členové např. anglických penzijních fondů. To znamená, že by ČR předem okopírovala zákonodárství vyspělých zemí, které se týká kapitálových trhů a systémů hromadného spoření. Navrhl jsem také, aby stát každého člověka, který by přecházel ze státního do soukromého penzijního zabezpečení pojistil, aby v žádném případě nemohl dostat méně ze soukromého penzijního zabezpečení, než by kdy dostal ze státního.
10. Myšleno "trh na spotřební zboží a služby"
11. Jak bylo řečeno v předešlém, domnívám se, že vláda neprivatizovala důchodové zabezpečení před privatizací z korupčních důvodů. Kdyby ovšem privatizovala důchodové zabezpečení dnes, aniž by předem opravila vyvlastnění, ke kterému v privatizaci došlo, dala by tím lidem, kteří se na vyvlastnění obohatili, ještě další pohádkové bohatství. Penzijní fondy by totiž tento již privatizovaný kapitál od těchto korupčních vlastníků vykupovaly, a tak by vytlačily ceny tohoto uloupeného kapitálu nahoru. To je také důvod, proč se tito lidé dnes snaží o privatizaci důchodového zabezpečení.
