Denisu Keefovi z britského velvyslanectví v Praze: Prolhaná Británie
Británie pokrytecky tvrdí, že podporuje Kurdy, ale zabouchla před nimi dveře
Shrnujeme komentář Nicka Cohena, který vyšel 12. srpna 2001 v týdeníku Observer.
Věnujeme Denisu Keefovi, "pravdomluvnému" činiteli britského velvyslanectví v Praze, který minulé úterý řekl na tiskové konferenci MZV v Praze: "Dostáváme z různých zemích, zemích jako jsou Afghánistán, Sierra Leone, žádosti o azyl, kde příběhy jsou velmi, jsou v skutečnosti strašný. A chceme a musíme jednat s těmi lidmi správně. To chceme dělat. A když máme množství neoprávněných (tj, romských, pozn. JČ) případů, je to pro nás problém. Doufám, že můžete to pochopit." (80 - 92 procent romských žádostí o azyl je v Británii odmítáno, pozn. JČ)
Observer: Počet kurdských žádostí o azyl se začal zvyšovat, a tak se britské ministerstvo vnitra, v součinnosti s ministerstvy vnitra ostatních zemí Evropské unie, začalo chovat krutě a brutálně: 70 procent kurdských žadatelů o azyl je nyní odmítáno. Tragická situace v Kurdistánu se nezměnila.
"Naše hnutí a naši lidé jsou neuvěřitelným způsobem likvidováni, a všichni mlčí," napsal Mustafa Barzani, vedoucí představitel Kurdů, v roce 1975 Henrymu Kissingerovi. "Jsme přesvědčeni, Vaše Excelence, že mají Spojené státy morální a politickou odpovědnost vůči našemu lidu, který plně podporuje politiku Vaší země."
Barzani, ubohý prosťáček, nechápal, že výrazy jako "morální" a "odpovědnost" nejsou slova, které by Kissinger býval schopen zaregistrovat. Kissinger povzbuzoval Kurdy, aby se vzbouřili proti Saddámu Husajnovi, když ohrožoval tento irácký diktátor íránského šacha. Šach byl sice taky diktátor, ale diktátor, který byl ochoten být americkou loutkou a strkat úplatky do zadní kapsy Richarda Nixona. Kurdové povstali. Saddám zaznamenal americký tlak a pod jeho vlivem uzavřel s íránským šachem smír. Kissinger odvolal CIA ze severního Iráku a nechal své kurdské spojence, aby je Saddám Husajn bez problému povraždil.
Když vede zrada "státníků" k masovému vraždění, bývá často omlouvána jako "reálpolitika". Kissingerova politika se nezdála realistická v roce 1990, kdy provedl Saddám Husajn - tou dobou plně ovládal Irák - invazi do Kuvajtu. George Bush senior apeloval na Iráčany, aby proti Saddámu Husajnovi povstali. Nemyslel to vážně. Kdyby totiž v Iráku zvítězila demokracie, znamenalo by to, že by se tam dostala k moci proíránská šiitská muslimská většina, což by vyvolalo hrůzu a děs ve státech kolem Perského zálivu, vyvážejících ropu, včetně Saúdské Arábie. Úspěšné povstání na severu Iráku by vytvořilo autonomní nebo nezávislý kurdský stát, což by vyvolalo hrůzu a děs v Turecku, členské zemi Severoatlantického společenství, která systematicky potlačuje národní aspirace své kurdské menšiny.
To, co chtěli nejprve britští a pak američtí neokolonialisté mít v Iráku, bylo, aby v Iráku vládli prozápadní členové sunnitské arabské menšiny, kteří by zemi řídili jako monarchii anebo jako vojenskou diktaturu. Západ ponouká Kurdy, aby se vzbouřili, vždycky jen tehdy, když místní sunnitský diktátor začne jednat na Západu příliš nezávisle, ale nikdy není dovoleno, aby kurdské rebelie zvítězily.
Detektivové, kteří vyšetřují, že prý Jeffrey Archer, bývalý čelný politik britské Konzervativní strany a pravá ruka Margaret Thatcherové (nyní na začátku čtyřletého vězeňského trestu, k němuž byl v červenci 2001 odsouzen za křivou přísahu, JČ) kradl peníze z fondů určených pro kurdské oběti Saddáma Husajna, byl měli rozšířit své vyšetřování i na britské ministerstvo obrany a do Pentagonu. Podvodné jednání těchto institucí je totiž daleko rozsáhlejší, než cokoli, co dokázal zvládnout třetiřadý podvodník Archerova formátu. Důkazů existuje spousta, našel by je i ten nejpitomější policajt.
Starší čtenáři si možná pamatují, že koncem války v Perském zálivu zažili šok.Veřejnost byla ujištěna, že západní koaliční armáda bojuje za svobodu proti novému Hitlerovi. Ale jakmile bylo západní vítězství na dosah, novému Hitlerovi bylo dovoleno, aby rozdrtil svobodu Kurdů a šiitských muslimů.
Americkému generálu Schwarzkopfovi se iráčtí generálové vzdali dne 3. března 1991. Překvapil své poražené nepřátele tím, že je informoval, že dále mohou používat ozbrojených vrtulníků. Těch Saddámova armáda okamžitě tedy použila, spolu s dělostřelectvem a pozemní armádou a rozdrtila lidové povstání. Generál sir Peter de la Billiere, britský hrdina z války z Perského zálivu, řekl listu Washington Post, že jsou "Iráčané odpovědni za znovuvytvoření zákonnosti a pořádku". Země se podle něho nedala řídit bez ozbrojených vrtulníků irácké armády. Národy Iráku, jejichž útlak byl ospravedlněním války proti hrůznému Saddámovi, najednou přestaly být obětí Saddámovy hrůzovlády, ale staly se obyčejnými zločinci, kteří museli být nyní potrestáni jménem "pořádku".
Západ se ani příliš neobtěžoval skrýt angloamerický postoj, že totiž problém se Saddámem Husajnem nespočíval v tom, že je to vojenský diktátor, ale v tom, že to byl vojenský diktátor, který rozčílil Západ. John Major, jehož pověst jako slušného člověka i nadále překvapuje ty, kdo pozorovali jeho jednání ve funkci ministerského předsedy, to vyjádřil pozoruhodně sprostě: "Nevzpomínám si, že bychom žádali Kurdy, aby uspořádali toto povstání. Silně doufáme, že Saddáma Husajna odstraní irácká armáda." Mučitelé, kteří v národě vynucovali Saddámův teror, se tak měli stát alternativou k jeho teroru.
Majorova a Blairova vláda hájí svou nečinnost a komplicitu s nedokončenou americkou blokádou Iráku tvrzením, že prý má bezletová zóna v severním Iráku vznešený účel ochraňovat Kurdy. Eric Herring z univerzity v Bristolu, jehož pomoc v této záležitosti vděčně potvrzuji, charakterizuje tohle "zahrávání si s humanitárními city občanů" jako snad nejodpornější rys této britské vládní politiky.
Účelem bezletové zóny totiž není ochraňovat Kurdy, ale lety britských a amerických letadel hlouběji do Iráku. Bezletová zóna v žádném případě neposkytuje Kurdům bezpečí. Turecko má do této zóny v severním Iráku volný přístup a likviduje tam fyzicky kurdské partyzány. Neschopné a sektářské kurdské frakce bojují už celá léta navzájem proti sobě a vraždí samy sebe i nevinné civilisty. CIA se přidala v roce 1996 k jedné kurdské frakci, která se neúspěšně pokusila svrhnout Saddáma. Jeden soupeř přijal doktrínu, podle níž je nepřítel mého nepřítele můj přítel, a krátce se spojil s Baghdádem, což vedlo k paktu, který umožnil iráckým jednotkám drasticky ničit Kurdistán. Žádný stát na světě neuznává kurdský požadavek na vytvoření samostatného státu v Iráku, nemluvě o Turecku či Íránu. Až odejde Saddám Husajn, Irák bude mít právo okupovat tento region, což vážně znepokojuje jeho obyvatele i ve chvílích, kdy se zrovna nebojuje.
Přijímám, že tohle není žádná soutěž, ale s možnou výjimkou Palestinců a národa Tutsi nebyl snad žádný jiný národ na světě tak drasticky utlačován jako Kurdové. Člověk by alespoň očekával, že budou mít Kurdové právo vystupovat jako uprchlíci a žádat na Západě o azyl.
Sociální rozdíly mezi "mandaríny" britské státní služby a obyvateli brlohů v glasgowské čtvrti Sighthill jsou naprosto nepřekonatelné. Rozdíly v platech, v chování, v přízvuku, ve vzdělání a v určitém nedefinovatelném "tónu" vytvářejí obrovský rozdíl, z něhož se závratí točí hlava. Odpornou atmosféru v Glasgowě nicméně vytvořili na londýnském ministerstvu vnitra, které zachází s Kurdy stejně zrádně jako britské ministerstvo zahraničních věcí a obrany.
Budeme si muset počkat na to, než se zjistí, co motivovalo vrahy, ale nebuďte překvapeni, jestliže se ukáže, že vrazi věřili politikům a novinářům, kteří je přesvědčovali, že žadatelé o azyl jsou jen hospodářští uprchlíci, kteří "neoprávněně" vystupují jako žadatelé o azyl.
Případ Kurdů totiž ilustruje hrůznost oficiálního lhaní britské vlády. Až do loňského roku měla většina Kurdů právo zůstat v Británii: nebezpečí pronásledování v Iráku, v Íránu a v Turecku bylo příliš zjevné natolik, aby se to dalo ignorovat.
Počet kurdských žádostí o azyl se začal zvyšovat, a tak se britské ministerstvo vnitra, v součinnosti s ministerstvy vnitra ostatních zemí Evropské unie, začalo chovat krutě a brutálně: 70 procent kurdských žadatelů o azyl je nyní odmítáno. Tragická situace v Kurdistánu se přitom nijak nezměnila. Ministerstvo vnitra nechce autentické politické kurdské uprchlíky. Má ale velký zájem o ony hospodářské migranty, proti nimž předstírá, že protestuje.
V lednu konstatovala britská vláda, že během nadcházejících 20 let bude Británie potřebovat tři miliony přistěhovalců z oblastí mimo Evropskou unii, kteří by udržovali při životě britskou ekonomiku pro stárnoucí obyvatelstvo. Noviny, které šíří nenávist vůči žadatelům o azyl - Murdochův tisk a Daily Mail - si uvědomily, že nedostatek pracovních sil vyvolává vysoké mzdy a vede ke vzniku silných odborů, a tak začaly chválit předvídavost vlády.
Když americký Kongres předložil Henrymu Kissingerovi Barzaniho zoufalé volání o pomoc, Kissinger se k tomu vyjádřil pohrdavě: "Neměli byste si plést tajné akce v zahraničí s misionářskou činností." Takovou chybu by dnes žádní Kurdové už neučinili.
