Konformista Martin Palouš
Být pamětníkem něčeho není zásluha, ale shoda okolností. Například moje datum narození je předsunuto před rok 1970 tak, že si pamatuji tehdejší prověrky na Přírodovědecké fakultě v Praze (a ne zas tak moc, aby mi je skleróza vytlačila z hlavy).
V podstatě to bylo absurdní divadlo s náznakem realistických prvků boje o fakultní moc a stejně realistickým pocitem viny některých zúčastněných ohledně konformismu. S odstupem času se sice jako nejabsurdnější jeví to, že strana a vláda po nás nechtěla víc než to, abychom formálně projevili souhlas s názorem západních velmocí, že si Moskva může udělat na svém písku pořádek, ale to jsme tehdy tak nevnímali.
Protože životní zkušenosti jsou těžko přenositelné, nepřekvapilo mě, když se v devadesátých letech objevily mladé hlasy, jejichž nositelé přesně věděli, že jsme tenkrát měli obnažit hruď a nechat se případně převést do stavu mučedníků.
Jejich pochopitelná odtrženost od minulosti jim umožnila přijmout mravní zásady toho nejvyššího kalibru. Probudili se totiž do pohodlných let, v nichž souhlas s přítomností byl automaticky projevem maximální pokrokovosti a navíc uvolňoval cestu k uprázdněným korytům. A potvora historie se začala opakovat – tohle přece zažili předkové této generace v letech padesátých. A tak zase máme konformisty, kterým vidina kariéry a moci umožňuje upravovat jejich vztah k vlastním ideálům.
Martin Palouš je výstražným příkladem toho procesu. Moc na sebe musí být pyšná, jak dokázala tohoto idealistu přes lidská práva odstavit do bezpečné pozice. O jeho osobních motivech se lze jen dohadovat. Zdá se, že ale nepochopil základní věc: lidská práva jdou v principu proti každé moci, takže jejich obhájci musí mimo každou moc zůstat.
Martin Palouš bohužel přerostl na papaláše, který se z titulu své funkce prostituuje tím, že se snaží obhajovat neobhajitelné (*). Moje generace by to mohla sledovat s jistým zadostiučiněním, ale pochybuji, že z toho někdo může pociťovat víc než zklamání.
Realistická část mého myšlení má tendenci Martina Palouše omlouvat okolnostmi (třeba by mu jeho žena nikdy nezapomněla, že se z první tajemníkové nestala paní velvyslancovou). Ta idealistická je zasažena tím, že se zase nenašel člověk, který by veřejně prohlásil: v téhle sviňárně s vámi, pánové, nejedu.
Rodina konformistů dostává v osobě Martina Palouše významnou posilu. Díky jemu se totiž mnohé naše břímě (ať již z jakkoli vzdálené minulosti) bude zdát daleko menší, protože tady se nechal mocí pokurvit člověk, kterého by nesouhlas nestál víc než papalášskou pozici (v níž neměl být v první řadě).
(*) Míru Paloušovy servility umocňuje fakt, že nekolik dní poté, co jako zástupce ministerstva obhajoval přítomnost britských hlídek na Ruzyni, dospěli Britové k závěru, že celá akce je politicky neudržitelná a stáhli se do pozadí.
