Je pro nás boj za lidská práva výhodný?
Chybí mezinárodní vynucování lidských práv. Jednou věcí je, podepíše-li vláda mezinárodní dohodu a úplně jinou věcí je, zda se bude v okamžiku krize skutečně cítit tou dohodou zavázána
In Our Best Interest: How Defending Human Rights Benefits All Americans (V našem vlastním zájmu: jak prospívá obrana lidských práv všem Američanům). Napsal William F. Schulz, Beacon Press, 256 stran, 25 dolarů.
Toto je shrnutí recenze Davida Rieffa, která vyšla v deníku Los Angeles Times.
Každá generace je zranitelná v tom smyslu, že si představuje, že je buď jedinečným způsobem požehnaná anebo jedinečným způsobem prokletá. A to z pochopitelného důvodu. Konec konců, je prostě lidskou přirozeností připisovat větší význam době, v níž bylo člověku osudem dáno žít a zemřít, než minulosti anebo vzdálenější budoucnosti.
Co se týče pesimistů, nedá se k jejich názorům příliš mnoho přidat. Samozřejmě, možná mají pravdu, i když pravděpodobně jen v tom úzkém smyslu, že všechny civilizace, včetně naší vlastní, jsou tak jistě smrtelné jako je každý z nás jednotlivcem. Avšak obecněji vzato, alespoň ve své severoamerické verzi, takoví spisovatelé jako Robert Kaplan, Samuel Huntington a Thomas Homer-Dixon málokdy znějí jinak než jako aktualizované, podřadnější veerze evropských proroků kulturního "úpadku" z doby před druhou světovou válkou, jako byli Oswald Spengler a Jose Ortega y Gasset.
Daleko zajímavější je postoj optimistů a je také daleko víc matoucí. Jejich víra v zářivou budoucnost se koncentrovala nikoliv kolem náboženského přesvědčení - i když určité známky dislokovaného křesťanství v této víře jsou, jak v jejím žargónu i v její nesnášenlivosti kritiky - ale kolem světského přesvědčení: budoucnost je v hnutí lidských práv.
Jestliže by někdo pochyboval, že je tento projekt z doby osvícenství stále ještě živý, nechť si přečte předmluvu, kterou napsala Mary Robinsonová, bývalá prezidentka Irské republiky a nyní vysoká komisařka OSN pro lidská práva, pro novou knihu od Williama Schulze, ředitele americké pobočky organizace Amnesty International. "Všechna lidská práva pro všechny," píše Robinsonová, "to by mělo být společnou výzvou k akci. Jsem přesvědčena, že spojení naší akce a naší rozhodnosti, vytvořením partnerství mezi vládami a občanskou společností, mezinárodními organizacemi, sdělovacími prostředky, náboženskými a akademickými komunitami, se nám podaří realizovat vizi budoucnosti, kterou poprvé požadovala Všeobecná deklarace lidských práv před padesáti lety."
Je to jistě velmi burcující jazyk, ale neobstojí - a to to říkám diplomaticky - před ani nejpovrchnějším intelektuálním zkoumáním. Neboť kdo to jsou ony vlády, náboženské skupiny, sdělovací prostředky a mezinárodní organizace, v něž vkládá Robinsonová tolik svou víru? Odpověď samozřejmě známe: má na mysli mezinárodní dobročinné liberály: OSN, liberální západní demokracie, ekologické skupiny, "osvícení" náboženské organizace jako jsou unitářští univerzalisté, jichž býval William Schulz předsedou, a nadace jako Fordova, Rockefellerova či Lannanova.
Ale ať se Robinsonová snaží jakkoliv předstírat opak, občanská společnost se neskládá jen z Amnesty International, z Greenpeace a z Lékařů bez hranic (Schulz symbolicky zahrnuje do své knihy seznam těchto organizací), ale také z pákistánských náboženských škol, z nichž vznikl Talibán, hnutí izraelských osadníků na okupovaném západním břehu Jordánu, a tisíce podnikatelských lobbistů od Washingtonu až po Evropskou komisi v Bruselu. A názory vlády, jakou má Čína, jsou bezpochyby alespoň natolik důležité jako názory vlád sociálnědemokratického Švédska. Ano, jestliže je charakteristikou občanské společnosti co největší počet občanů, který podporuje určitou organizaci, potom americká National Rifle Association, Národní organizace vlastníků střelných zbraní má se svými mnoha miliony členů daleko větší nárok na to, aby byla považována za vzor jako Human Rights Watch.
Možná, že ještě důležitější než tento pojmový zmatek je otázka, proč by se Američané (a občané ostatních bohatých zemí, jejichž názory, ať je to jakkoliv nespravedlivé, mají daleko větší váhu než názory drtivé většiny obyvatel tohoto světa, kteří žijí v chudých zemích) měli o lidská práva vůbec zajímat. Je to tato otázka, kterou, ke své velké zásluze, se snaží zabývat Schulz v knize "V naše vlastním zájmu".
Jako ředitel jediné velké organizace na obranu lidských práv ve Spojených státech s množství řadových členů je Schulz ve velice dobrém postavení, z něhož může analyzovat, co se v oblasti obrany lidských práv za posledních dvacet let dařilo a co se nedařilo. A na rozdíl od tolika aktivistů za lidská práva, Schulz prostě neobviňuje veřejnost - krátkozraké politiky, neinformované občany, zkomercionalizovaná, primitivní média - ale obrací svou pozornost dovnitř, k aktivistům, jako je on sám.
"Téměř každé hnutí na světě," píše Schulz, "umísťuje výhody toho, co nabízí, do vizionářského, ale i do praktického rámce. Jedinou výjimkou bývá hnutí na obranu lidských práv." Tím Schulz míní, že hnutí na obranu lidských práv nesmí hovořit jen etickou a právní řečí, ale musí, jak argumentuje, poskytnout "přesvědčivé praktické důvody, proč je respekt pro lidská práva v nejlepším zájmu Spojených států".
Navzdory vytvoření určitých nových norem mezinárodního práva, které už vedly k ustavení ad hoc tribunálů pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu a brzo vznikne, s americkou účastí nebo bez ní, mezinárodní trestní soud, a navzdory vlivu, jaký mělo na západní soudní systémy zatčení generála Pinocheta v Británii v roce 1999, bylo by obtížné argumentovat, že se těmto normativním triumfům podařilo učinit svět lepším místem. Už to, že se v Africe věnovalo tolik naděje a tolik pozornosti údajnému úspěchu mezinárodního tribunálu pro Rwandu během tříletého období, v němž zemřelo podle odhadů 2,5 milionu civilistů ve válce v sousední Demokratické republice Kongo, ukazuje, že právní pokrok světa zřejmě není takovým civilizačním pokrokem, jak to jeho stoupenci tvrdí.
Schulz, na rozdíl od mnoha svých kolegů, to netvrdí. Přesto však sdílí nesmírně optimistický předpoklad - argumentuje, že Všeobecná deklarace lidských práv je v současnosti takovou definicí práv, jakou "uznávají dnes všichni, kdo jsou činní na mezinárodní scéně". Potíž je, jak si Schulz jistě sám dobře uvědomuje, ale ve své knize to nezdůrazňuje, že jednou věcí je, podepíše-li vláda mezinárodní dohodu a úplně jinou věcí je, zda se bude v okamžiku krize skutečně cítit tou dohodou zavázána. Konec konců, tentýž režim, který zahájil ve Rwandě genocidu, podepsal konvenci OSN o genocidě. A vůbec není důvodu předpokládat, že vlády, které se rozhodly páchat zločiny, budou od nich odrazeny nějakou dohodou nebo mezinárodním právem, stejně jako pouličního násilníka nepřesvědčíte, že nemá přepadat chodce, protože je to protizákonné. Něčeho takového by dosáhla jen absolutní jistota, že za zločin bude následovat trest. Ekvivalent v oblasti mezinárodního práva by musela být určitá forma světové vlády. Avšak, jak Schulz sám zdůrazňuje, "alespoň pro nejbližší budoucnost zůstane respekt pro lidská práva většinou otázkou dobré vůle vlád anebo ozbrojených opozičních skupin. Lidská práva se budou dodržovat jen potud, pokud to lidé u moci budou považovat za něco, co je v jejich vlastním zájmu."
Schulzova kniha však bohužel nedokáže přesvědčit Američany, že by obhajoba lidských práv kdekoliv na této planetě měla být v jejich zájmu. To neznamená, že by porušování lidských práv nemělo pro Američany záporné důsledky. Země, které porušují lidská práva, bývají nestabilní (i když ne vždycky, viz Malajsko), bývají neúspěšné při odstraňování chudoby (I když zase ne vždycky, viz Jižní Korea v době vojenské vlády a obyčejně se stavějí s pohrdáním k jiným smluvním závazkům (i když ne vždycky, viz Izrael, jehož chování na okupovaném území neovlivnilo jeho vztah vůči jeho jiným smlouvám).
Na nejzákladnější úrovni opakuje Schulzova kniha argument George Sorose, že by Spojené státy měly dělat všechno, co je v jejich silách, na podporu pluralitních "otevřených společností", respektujících lidská práva, a aby vyvíjely nátlak na uzavřené společnosti, aby se otevřely.
Problém ale není ani tak přesvědčit Američany a občany ostatních rozvinutých zemí, aby se o tyto věci začali zajímat, ale spíše co dělat s režimy, které porušují lidská práva. Zde se Schulz vyjadřuje netypicky mlhavě. Vidí argument pro vojenskou intervenci, ale, zcela právem, vidí i nedostatky takového řešení, morální i operační. Vítá změny v mezinárodním právu, ale uvědomuje si, že právo bez možnosti ho vynutit je neúčinný nástroj.
Svým způsobem se Schulz nalézá v typicky americké pasti. Je přesvědčen, jak se zdá, že lidské bytosti a lidská společnost může dosáhnout přeměny prostřednictvím lidské vůle: jinými slovy, pokud na tom lidem dostatečně záleží, řešení se najde. Ono ale není jasné, jestli je to pravda. Argumentuji-li takto, neznamená to, že se stavím na stranu radikálních tvůrců spikleneckých teorií jako Noam Chomsky, který tvrdí už v mnoha knihách, že je hnutí za lidská práva určitou novou kamufláží pro americkou imperiální nadvládu. Pokud je někdo natolik masochistický, že by chtěl ochutnat jeho arogantní fantazírování, může si přečíst jeho nejnovější knihu A New Generation Draws the Line. Chomsky píše tyto knihy ve své studovně v Lexingtonu ve státě Massachussetts (sám se do Kosova k novinářské práci nevydal, možná by to trochu podvrátilo jeho perfektní sebevědomí, co se týče jeho vlastních názorů) a výsledek, práce založená na rozsáhlém výzkumu, ale jen na minimu zkušeností, je typickým varováním ohledně nebezpečí spočívajících v tom, když se někdo chová jako teoretický radikál. Nešťastný čtenář se v této knize dozví, že vzhledem k tomu, že se Spojené státy zachovaly špatně na Východním Timoru a podporovaly válku Turecka proti Kurdům, jejich zásah v Kosovu nemohl být ničím jiným než zločinnou službou zájmům vojenskoprůmyslového komplexu. Když si čtete Chomského a uvážíte, kolik dalších a dalších knih pořád vydává, je vám líto stromů.
Navzdory tomu, co si představuje Chomsky, aliance mezi mezinárodním hnutím za lidská práva a západními vládami není nečestná. Vedla k úspěchům, i když nedůsledně a většinou v oblastech, kde nešlo o velké ekonomické či geostrategické zájmy. V těchto případech se podařilo donutit vlády, aby jednaly. Kosovo je typický příklad. Do určité míry je zjednodušením tvrdit, že Západ vedl válku o Kosovo, protože už měl dost Slobodana Miloševiče a cítil vinu, že včas nezasáhl v Bosně. Schulz to vidí jasně.
Potíž je, že i když snad má Schulz pravdu, když tvrdí, že vojenskou sílu je nutno použít na podporu lidských práv stejně často, jako "když se brání národní bezpečnost či když se podporuje americký obchodní zájem", otázkou je, k čemu se má ta síla použít. Protože, jak ukázalo Kosovo, nejde jen o to, co budou mocné státy dělat , když tu válku vedou, ale co mají dělat po ní. Máme tu zemi po válce pak zkolonizovat - jak jsme to v podstatě učinili v Kosovu a jak to Britové udělali v Sierra Leone? Vyhlásit vítězství a vypadnout - jako jsme to udělali v Kambodže? Vyhlásit porážku a vypadnout - jako jsme to udělali v Somálsku?
"Ve snech," napsal jednou americký básník Delmore Schwartz, "začíná odpovědnost". Toto jsou otázky, na nichž je zapotřebí odpovědí, a to brzo. Neboť jak dokazuje Michael T. Klare ve své nové, brilantním způsobem vyresearchované a schopně vyargumentované knize "Resource Wars" - "Války o přírodní zdroje", už se připravuje nová geografie konfliktů, založených na vznikajícím nedostatku vodu, ropy, minerálních zdrojů a dřeva. A bohužel oblasti konfliktu - především ve střední Asii, v Perském zálivu, v Indonésii a v subsaharské Africe - jsou přesně těmi oblastmi, kde jsou porušována lidská práva nejvíce a většina těch, kdo budou usmrceni, zmrzačeni či vyhnáni z domovů budou právě civilisté.
Je docela dobře možné, že politické, morální a společenské problémy, jimiž čelí svět na začátku nového tisíciletí, nemají žádné řešení. Tvrdit něco takového znamená odmítnout nejhlubší a nejtrvalejší tendenci v americkém myšlení, která je, ať už je pravicová nebo levicová, wilsonovská. Byl to Wilson, který tvrdil, že Amerika "dává přednost lidským právům před všemi ostatními právy… Americká vlajka není jen vlajkou Spojených států,a le celého lidstva."
Avšak je pravda, že jen málo amerických politiků, s výjimkou okamžiků velké morální euforie, jako když Kennedy promluvil u Berlínské zdi, anebo Clinton, když začaly padat bomby na Kosovo, by bylo ochotno veřejně se prohlásit za wilsonovce v pravém, neústupném slova smyslu člověka, který byl přesvědčen, že vytvořením smlouvy z Versailles a Společnosti národů vyslal celý svět na cestu směrem k vzniku světové vlády.
