Britské listy

Před hrozbami násilných nepokojů, k nimž má dojít na prvního máje v Londýně, shrnul v soboru 28. dubna v deníku Guardian John Mullan měnící se tradici typicky britských protestů.

Před dvěma lety bylo cílem demonstrantů v Londýně na prvního máje finančnické středisko City, loni to bylo sídlo vlády ve Westminsteru a ve Whitehallu. Letos se předpokládá na základě informací z internetu - že se protesty soustředí na onen "kaňon Mamonu", Oxford Street, kde je množství obchodů a supermarketů.

Může se zdát podivné, že agitátoři předem informují o svých zamýšlených cílech, ale Británie má dlouhou tradici nepokojů a během století lůza často předem informovala o tom, kde zamýšlí zaútočit. Aktivisté si uvědomili, že očekávání nepokojů má obdobně destabilizující vliv jako sám útok na majetek a lidé si často pamatují na nepokoje podle toho, na jaké cíle byly zaměřeny, nikoliv podle toho, co bylo jejich příčinou.

I když jsou prvomájové protesty relativně novým jevem, sdílejí mnoho z historických zvyklostí typických britských nepokojů. Například protesty v alžbětinské Anglii či za vlády krále Jakuba, zejména demonstrace proti ohrazování společné půdy, se často konaly o tradičních dnech volna. Demonstranti vždycky zlikvidovali ploty kolem donedávna volně přístupných pozemků, kam si dříve vodili svůj dobytek na pastvu a projevili své pohrdání vůči majiteli pozemku (buď tím, že obklíčili jeho dům, anebo že spálili loutku, která ho znázorňovala) - a pak se poslušně následujícího dne vrátili do práce. Svátky byly využívány pro krátkodobé vyjádření protestů vycházejících z dlouhodobé nespokojenosti. Téměř před pěti sty lety, 1. května 1517, se zaměřili demonstranti proti majetku bohatých cizích obchodníků a řemeslníků v Londýně.

Myšlenka zaměřit se na budovy, které jsou symbolem nezřízené spotřeby, je také stará. V roce 1381 došlo v Londýně k obrovským nepokojům v rámci rebelie venkovanů a terčem vzpoury byl "život v luxusu". Dav zaútočil na různé paláce, zdemolován byl Lambeth Palace, sídlo canterburského arcibiskupa, nikoliv proto, že to byla hlava církve, ale protože byl palác plný luxusu. Na vrcholu nepokojů byl systematicky zničen Savoy Palace, nejluxusnější soukromé šlechtické sídlo v Anglii. Savojský palác byl obrovskou rezidencí Johna z Gauntu, strýčka anglického krále Richarda II a hlavního anglického držitele moci. Stál u řeky Temže a byl slavný obrovskou sbírkou nábytku, tapiserií, klenotů a uměleckých předmětů. Demonstranti, kteří obviňovali Johna z Gauntu, že zavedl daň z hlavy, zničili naprosto všechno. To, co se nedalo rozbít nebo spálit, naházeli do řeky. Klenoty rozdrtili demonstranti kladivy a tradovalo se, že když se jeden demonstrant pokusil přisvojit si stříbrný pohár, byl za to usmrcen.

Rabování však organizátoři nepokojů málokdy ovládali tak přísně. Před začátkem devatenáctého století vedly potravinové nepokoje, které často vznikaly v důsledku zvýšení cen, k vykrádání skladů a někdy i lodí, které odvážely potraviny do zahraničí. Ti, kdož chtěli zdiskreditovat politické radikály, kteří zorganizovali v roce 1886 nepokoje na londýnské ulici Pall Mall, široce publikovali, že demonstranti vykradli obchod s alkoholickými nápoji St James´s. Byli to sice bojovníci za nový sociální pořádek, ale nepodařilo se jim potlačit pokušení a pili nejlepší koňak z dlaní.

Poslední dobou jsme si zvykli na představu, že když zaútočí demonstranti na majetek, hněv často ustupuje touze po majetku - i když byly demonstrace původně vyvolány hněvem nad touhou jiných lidí po majetku. Mnoho lidí si stále ještě pamatuje na nepokoje v londýnské čtvrti Brixtonu v roce 1981. Když policie ustoupila, demonstranti zaútočili na místní obchody a politický symbolismus demonstrací byl ochromen tím, když televizní diváci viděli demonstranty, jak vlečou po hlavní brixtonské ulici televizní přijímače s velkou obrazovkou.

Až do dvacátého století bývaly hlavním cílem městských agitátorů vězení a místa, kde se konaly bohoslužby. Když se po anglické revoluci vrátil roku 1660 na trůn anglický král Karel II, "loajální" davy zaútočily na quakerské bohoslužebné místnosti. Quakeři totiž, ačkoliv byli mírumilovní, byli spojováni s Cromwellem a jeho stoupenci.

Během tzv. sacheverellovských nepokojů v letech 1710 a 1715 (jmenují se po hrdinovi demonstrací, kazateli vysoké anglikánské církve) zaútočili demonstranti na kostely náboženských disidentů, jakými byli presbyteriáni. Některé tyto modlitebny byly vypáleny. Během gordonovských nepokojů v roce 1780 - to byly nejdelší a možná nejděsivější nepokoje v Londýně - byly zbourány katolické kostely v Londýně a v městě Bath. Demonstranti pronikli do několika londýnských vězení a propustili vězně.

Pravděpodobně nejznámějším historickým obrazem násilných protestů je obraz útoku na vězení: útok na Bastillu v Paříž v červenci 1789 se považuje za počátek francouzské revoluce. Je to částečně v důsledku pozdější propagandy revolucionářů - ve vězení tehdy bylo jen sedm drobných zlodějů.

Během revolucí v moderní době jsou oblíbenými cíli parlament a televizní stanice.

Revoluce se obracejí k samotným centrům moci, nepokoje se většinou zaměřují na symboly moci. Před začátkem osmnáctého století často vznikaly nepokoje proti mýtům na anglických silnicích. Mýta bylo lze lehce a s uspokojením zlikvidovat, symbolicky se tak svrhlo jho ekonomického útlaku. V osmnáctém století byla nová mýta, která financovala stavbu nových silnic, často zdrojem místních nepokojů. Při hromadné likvidaci mýt v Yorkshiru v roce 1753 zastřelila místní policie nejméně deset demonstrantů.

Je důležité v tomto smyslu poznamenat, že rozbíjení oken v londýnské City - což je taktika spojovaná s nedávnými protesty na prvního máje - není zrovna nový nápad. Během Wilkieho nepokojů v roce 1768 rozbili demonstranti všechna okna a všechny lampy v Mansion House v londýnské City - Mansion House byl symbolem finanční a politické moci v City - a Gordonovi demonstranté zaútočili na Bank of England. Tito aktivisté však, které vedl lord George Gordon, předseda "Protestantské asociace", byli naprosto a zuřivě konzervativní.

Protiautoritářské demonstrace nebývaly vždy "pokrokové". Vlastenečtí, zpátečničtí demonstranti zorganizovali násilné akce v roce 1791 v Birminghamu proti radikálům, kteří sympatizovali s francouzskou revolucí. Tito zpátečničtí demonstranti zlikvidovali laboratoř a knihovnu intelektuála Josepha Priestleyho.

Jednou z hlavních příčin nepokojů v britské historii byla xenofobie, nenávist vůči cizincům. Od protižidovských násilností, které doprovázely korunovaci Richarda Lví srdce v roce 1189, kdy byly vypleněny a vypáleny domovy londýnských židů, až po zničení obchodů německých pekařů v londýnském East Endu v roce 1914 se často obracel lidový hněv proti majetku cizinců a outsiderů. V roce 1736 zničily tisíce londýnských tkalců, kteří se obávali, že budu nahrazeni pracovníky z Irska, irské hospody a byt ve čtvrtích Shoreditch a Spitalfields; koncem šedesátých let devatenáctého století vypálily protikatolické davy domy v irských enklávách několika měst v hrabství Lancashire.

Někdy vyvolala hněv davu celá profese. Během rebelie vesničanů si aktivisté vylili vztek na londýnský Temple, kde sídlili právníci, který byli nenáviděni jako pracovníci zastávající zájmy šlechtických statkářů, kteří jim pomáhali udržovat kontrolu nad vesnickými otroky. Lidé z Kentu zdemolovali úřadovny i byty právníků, zaznamenal sympatizující dobový svědek: "Bylo senzační vidět, jak i ti nejstarší a nejnemocnější právníci utíkali tak rychle, jako krysy nebo jako zlí duchové." Shakespeare zřejmě reflektoval ve své hře Jindřich VI část II. tuto historickou realitu, když tam vykřikuje Dick Řezník, pravá ruka rebela Jacka Cada: "Jako první věc zabijme právníky."

Ve Shakepearově Anglii byl strach z nekontrolovaného davu pociťován velmi silně. Neustále hrozil nedostatek, často nebyly k dostání potraviny a o veřejnosti se hovořilo jako o "monstru s mnoha hlavami". Úvodní scéna ze Shakespearovy hry Coriolanus, kde patricij Menenius čelí davu "chudých občanů", požadujících chleba a vyhrožujících násilím, dramatizuje tyto obavy.

Slovo "mob", lůza, bylo poprvé použito v roce 1688, v roce tzv. Slavné revoluce (Glorious Revolution, kdy byla omezena královská moc ve prospěch demokracie) a v osmnáctém století se mělo stát klíčovým slovem. Spisovatelé jako Addison a Swift si stěžovali, jak neelegantní je to výraz (je to zkratka pro latinské "mobile vulgus" - lehce vzrušitelný dav) ale odráželo to skutečnost. Henry Fielding nazval ironicky londýnský dav - a nikoliv tisk - čtvrtým stavem.

I věk osvícenství byl svědkem mnoha násilných demonstrací a koncem osmnáctého století vznikl sebevědomý, organizovaný a vzdělaný městský dav. Od té doby nabyly násilnosti prvních znaků sofistikovanosti, jakou projevují dnes. V šedesátých a v sedmdesátých letech osmnáctého století protestovali demonstranti v ulicích na podporu Johna Wilkese. Wilkese, který sám vytvořil odmítavý výraz "mobocracy", vláda lůzy pro revoluční vládu ve Francii, nazval prvním "mobokratickým" politikem. Wilkes vedl kampaň za širší parlamentní reprezentaci a za "svobodu" buržoazních Angličanů, včetně svobody tisku. Každý krok jeho kampaně podporovaly demonstrace v londýnských ulicích, v City se rozbíjela okna a docházelo k útokům na rezidence bohatých Londýňanů, někteří z nichž byli Wilkesovými stoupenci.

Nejničivější nepokoje v polovině devatenáctého století přidaly do angličtiny nové slovo. Bouře ludditů, rozbíječů strojů na severu a v Midlands, které posléze vylíčila spisovatelka Charlotte Bronte v románu Shirley, se odehrávaly v letech 1811 - 1816. Vzbouřenci pronikli do továren a dílen a rozbili nové stroje, které ohrožovaly jejich pracovní příležitosti a jejich platy. V některých případech byly zničeny továrny se stroji, jako byl nový parní tkalcovský stav. Ale podobně jako je tomu v případě dnešních možných původců nepokojů, moc ludditů se šířila stejně tak pověstmi, jako skutečnými násilnostmi. Zaměstnanci byli varováni, že na ně luddité možná zaútočí, často dopisy, podepsanými "Zdraví vás Ned Ludd."

Po založení londýnské policie v roce 1830 a zejména v roce 1856 po založení policejních organizací po celé zemi začalo být pro agitátory vyvolávání nepokojů obtížnější. Přesto však bylo devatenácté století svědkem celé řady volebních nepokojů (vyvolaly je nové demokratické naděje a stará, zkorumpovaná realita) a celé řady velkých městských násilností, zejména od šedesátých do osmdesátých let devatenáctého století. Kromě nepokojů v ulici Pall Mall rozbil v roce 1866 dav železný plot, obklopující Hyde Park. Tento dav demonstroval za politické reformy. V roce 1867 došlo k "Murphyho nepokojům" - táborový řečník William Murphy byl protestantský horlivec, který vyvolával ve svých posluchačích nenávist ke katolíkům. Při jedné příležitosti strhl dav střechu z radnice v Birminghamu, protože Murphy nedostal povolení tam promluvit a několikrát po jeho veřejných projevech došlo k útokům na katolické kostely.

Právě lůza v devatenáctém století poprvé přijala praxi útoků proti jednotkám, které byly vyslány, aby násilnostem zamezily. Při násilnostech "krvavé neděle" v roce 1887 v ulicích kolem londýnského Trafalgar Square se stala policie terčem hněvu násilníků. Demonstrace proti nezaměstnanost se proměnila v bitku s policií, jaké dnes dobře známe.

To, jak tisk už několik týdnů vyvolává před násilnostmi strach, je také založeno na tradici. Často se například vytváří svého druhu mytologie kolem údajných organizátorů nepokojů. Londýnský Evening Standard otiskl zrnité fotografie (pořízené pouliční průmyslovou televizí) údajných organizátorů loňských prvomájových nepokojů, kdy byly Cenotaph ve Whitehallu a Churchillova socha před parlamentem pomalovány protikapitalistickými nápisy. Těchto "24 chybějících anarchistů" se policii nepodařilo najít. Jsou to "temné síly" a předpokládá se o nich, že právě oni připravují násilnosti i na letošního prvního máje.

V minulosti vytvářely strach a tajemnost (nebo, předpokládejme, z hlediska aktivistů, vzrušení a pocit moci) pro ty osoby, které stály v čele nebezpečných násilností, podivná jména a divokou pověst. Byl to například Kapitán Pouch, údajný šéf potravinových nepokojů v roce 1607, Anderson of the Fens, údajný organizátor protestů proti ohrazování půdy v sedmnáctém století v hrabství Cambridgeshire, Tom Holič, který vedl ve třicátých letech osmnáctého století v Londýně protiirské nepokoje a nejslavnější z nich byl Ned Ludd, mýtický velitel rozbíječů strojů.

V tom všem jsou nepostižitelní organizátoři anarchie moderních prvomájových svátků součástí dlouhé historie. A i když si možná přejí distancovat se od reakčních xenofobů, kteří vedli mnoho britských násilných lidových akcí, oznamované terče úterních demonstrací - americké multinacionální firmy - podivným způsobem připomínají ony "bohaté cizí kupce", kteří se stali obětí hněvu středověké lůzy onoho prvomájového dne před 500 lety.