Svobodná Evropa na straně establishmentu: "Neskákejte do řeči panu doktorovi"
Promarněná příležitost k diskusi o nedostatcích českého zákona o transplantacích
V českém malém světě je stále ještě obtížné domoci se veřejné diskuse o "žhavých" otázkách, resp. o tom, co je zatíženo demagogií někoho momentálně vlivného, kdy odpůrci s odlišným názorem nedostanou buď žádnou nebo stejnou příležitost k řeči. V českém zdravotnictví se toto kritické tvrzení mj. týká odnímání lidských orgánů a tkání a transplantací. Byla jsem proto nadšena, když mne moderátorka Svobodné Evropy, resp. pořadu Na rovinu Lucie Vopálenská pozvala, aby si to během 50 minut "rozdala" s představitelem české transplantační medicíny dr. Štefanem Vítkem. Na druhou stranu jsem byla trochu nervózní z faktu, že moderátorka se mnou předem o ničem nediskutovala, ale spoléhala jsem na to, že si - kromě informací od dr. Vítka - jistě sežene i vlastní, nezávislejší informace.
Od prvních pěti minut tzv. živého vysílání (ve skutečnosti jde o předtočený a stříhaný pořad) jsem zklamaně zjišťovala, že moderátorka bez vlastních znalostí tématu v podstatě slepě věří dr. Vítkovi a mne se pokouší "utlumit" v reakcích, a to i přímým napomínáním "neskákejte do řeči panu doktorovi" (jenže když zdvořile čekáte, příležitost k reakci již nemáte). Po natáčení pořadu jsem se zlobila, že si moderátorka alespoň nepřečetla zprávu vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny ohledně transplantační kauzy ve FN Ostrava (neboť dr. Vítko při natáčení zastřel četnost zjištěných závažných nedostatků) a že si sama neověřila, co je vlastně napsáno v zahraničních transplantačních zákonech (dr. Vítko totiž o nich referoval nepravdivě či zkresleně). Vrcholem profesionálního výkonu moderátorky Svobodné Evropy bylo to, když L. Vopálenská chválila návrh nového českého transplantačního zákona (chválil ho dr. Vítko, já ne), aniž by měla k tomuto marnému pokusu MZ ČR jakékoli nezávislé stanovisko právníků.
Protože 50 minut natáčení bylo vyplýtváno na neužitečnou slovní přestřelku ohledně věcí, jež mohly být dávno nezávisle ověřeny, alespoň dodatečně uvádím některé své největší výhrady - co se mi nelíbí na stávající praxi českých transplantací a co se nezlepší ani do budoucna vinou MZ ČR.
Komunističtí funkcionáři měli strach o svůj život. Proto si například budovali zvláštní JIP v zastrčených venkovských lokalitách, v sousedství svých letních chat a vil (měli strach z infarktu). A mimo jiné si v roce 1977 zařídili směrnici o mimořádném odnímání tkání a orgánů z těl zemřelých osob. Už jen ten název je pozoruhodný: nikde ve vyspělém světě neexistuje "mimořádné" odnímání částí lidského těla, ale vždy musí jít o zákonem upravené "řádné" postupy. Komunističtí funkcionáři se zřejmě spoléhali na to, že jim nikdo jejich orgány a tkáně brát nebude, a naopak pravděpodobně kalkulovali s možností rychle použít nějakého "nebožtíka" pro vlastní potřebu (bez plné záruky, zda pacient bude skutečně spolehlivě mrtvý a dále neléčitelný).
Jinak si totiž nemohu vysvětlit zmíněnou směrnicí tak mlhavě upravené postupy lékařů kolem umírajících či zemřelých pacientů. Například tu není vyloučen střet zájmů: lékař, který by měl do poslední chvíle naděje zkoušet udržet pacienta při životě, může zároveň konstatovat smrt a může i odnímat orgány. Není zde dostatečně upravena smrt, to znamená skutečně "nezvratná" zástava činností mozku včetně mozkového kmene (a není řečeno, že také po nezvratné zástavě srdce by se mělo čekat na destrukci mozku). Problematická a velmi riziková hranice mezi životem a smrtí je v české směrnici natolik zamlžena, že lékařské postupy (co všechno a při jakých specifických zdravotních stavech se vlastně má na lidském těle pozorovat) mohou v praxi sklouznout do silné libovůle. Není zaručena kvalifikace lékařů - zda neurologické vyšetření provede opravdu neurolog či neurochirurg a jak moc zkušený. Není pamatováno na stavy při otravě léky a narkotiky, na stavy podchlazení, na odlišné reakce těla dětí atd.
Vypočíst všechny závažné nedostatky zastaralých komunistických předpisů k transplantacím by vydalo na román. Soustřeďme se tedy raději na to, co zlepší návrh transplantačního zákona, za jehož zpracováním stojí dr. Vítko.
Porovnáme-li komunistickou směrnici k mimořádnému odběru orgánů s návrhem zákona o transplantacích (má teď být předložen vládě), může být i laikovi zřejmé, že klíčové body byly jednoduše opsány od komunistů. MZ ČR se sice v důvodové zprávě hlásí k dokumentům Rady Evropy, jenže ty ve skutečnosti byly ve značné míře opomenuty.
1. Zatímco vyspělé země jednoznačně uvádějí ve svých transplantačních zákonech jako jejich hlavní cíl ochranu lidské bytosti, její důstojnosti a integrity, ochranu dárců i příjemců, MZ ČR se z nějakého důvodu brání vyjádřit přímo v zákoně důslednou ochranu dárců a příjemců - český návrh zákona prostě nemá žádný cíl.
2. V paragrafech o odběru tkání a orgánů od živých dárců chybí splnění požadavku Rady Evropy: MZ ČR nechce ustanovit nezávislý orgán pro kontrolu a poradenství, zejména ve vztahu k nezletilým a nesvéprávným osobám. Zatímco vyspělé země zajišťují nezávislou kontrolu a poradenství, u nás má živého dárce o míře rizika "poučovat" lékař, který má provést odběr a transplantaci.
3. Pokud jde o odběr z těl zemřelých osob, návrh transplantačního zákona avizovaný na internetové stránce MZ ČR obsahuje podobný střet zájmů jako komunistická směrnice. Smrt dárce sice mají stanovit dva lékaři, ale nejasné kvalifikace a v nejasném vztahu k odběrům orgánů či předchozí léčbě umírajícího pacienta. Definice smrti nesplňuje mezinárodní standardy. Chybí upřesnění, že dárce je mrtev až po uzavření diagnózy druhým lékařem (nikoli prvním). Chybějí hlavní kritéria pro určení smrti, která by splňovala mezinárodní standard. Chybí právo rodiny nahlédnout do zdravotní dokumentace ještě před odběrem orgánů. Chybí právo rodiny vyjádřit se k věci při absenci prohlášení zemřelého jedince. Chybí povinnost lékařů nahlásit podezření na trestný čin státnímu zástupci, naopak MZ ČR umožňuje provést odběr orgánů bez souhlasu státního zástupce či vyšetřovatele.
4. "Úžasný" je i záměr MZ umožnit transplantačním centrům přímé aktivity kolem umírajících pacientů v nemocnicích, teprve se zpožděním se o těchto aktivitách má dovídat tzv. koordinační středisko (jeho nezávislost na transplantačních centrech není zaručena).
5. Kritéria pro výběr příjemců orgánů má upravit teprve vyhláška, nikoli zákon. Nejsou stanovena žádná zákonná pravidla pro zajištění kvality transplantačních center, laboratoří pro testování nezávadnosti orgánů atd.
6. Zcela chybí veřejná kontrola nad celou oblastí transplantační medicíny. Koordinační středisko má některé záležitosti sepisovat a "někoho" informovat, avšak hlavní postupy této instituce jsou neznámé a kontakt s veřejností v záměru MZ není preferován.
7. MZ se zcela vzdává úpravy nakládání s lidskými embryi a lidskými plody po potratu.
8. MZ stále ještě kalkuluje s prováděním výuky, výzkumu, pitev bez souhlasu zemřelých osob či jejich rodiny.
Námitek je mnohem více, ale nemá cenu diskutovat. Státní správa v oblasti zdravotnictví nehodlá uživatele zdravotní péče chránit před nevhodnými postupy jedinců či institucí. Státní správa se hlásí k odkazu komunistických funkcionářů. A žádná kvalifikovaná opozice na politickém spektru se nerýsuje. Dr. Vítko je spokojen. Nemusí na své zaběhané praxi, na kterou si zvykl před rokem 1989, nic měnit. Já si jdu číst Jirotkova Saturnina, tahle knížka hladí mé nervy.
Vladimíra Bošková
Praha
Obč. sdružení na ochranu pacientů
