Proč je krizová situace v naší zemi
Nedostatek skutečných osobností
Kdyby po mne někdo chtěl, abych mu jednou větou řekl, v čem vidím důvod dosti podivné, krizové situace v naší zemi, odpovím mu, že hlavní příčinu vidím v nedostatku skutečných osobností. Máme možná specialisty v různých oborech činnosti, ale nemáme individuality, schopné vidět svět s nadhledem jako celek.
Jako většina našich problémů je i tento ve skutečnosti problémem celé západní civilizace. U nás je jen více zřetelný a vyhrocený. Nelze se tomu divit, svět je neustále komplikovanější, neviditelné struktury a vazby jsou stále propletenější. Přesto je třeba proti tomu něco dělat.
Komunistickou ideologii lze pochopit jako svého druhu psychickou infekci, která zasáhla všechny "civilizované" státy a národy této planety. Některé měli proti této "infekci" dosti obraných látek, jiné nikoliv. Ono i takový mccarthismus v USA byl jen druhou stranou téže mince.
Celé dějiny 20. století jsou poznamenány kolektivizmem, a to nejen v zemích bývalého východního bloku. Produktem kolektivizmu je člověk v roli kolečka ve složitém mechanizmu společnosti. Není důležité, je li nástrojem, tedy dělníkem, nebo opravářem, tedy specialistou. Je mu vymezena funce a chce se od něj jen, aby jí plnil. Nad dělníkem i specialistou stojí dozorce, tedy mistr či vedoucí. Nad misterm či vedoucím stojí ředitel, nad ředitelem generální ředitel etc.
V takovémto prostředí, jedná o Foucaltem definovanou disciplinární strukturu, se jen stěží rodí individualita. Je to nežádoucí pro stabilitu systému. Začne li dělník přemýšlet, projeví se to nutně na poklesu produktivity jeho práce. Znovu říkám, toto není specifikum komunistických zemí, jde o mechanizmus fungování struktury.
V uzavřených komunistických systémech byla tato struktura mnohem důsledněji realizována. Dějiny uzavřených společností jsou dějinami důsledné likvidace lidské individuality, v nejlepším případě jejím odsunutím na sám okraj společnosti (smetiště dějin), takže se z ní stává jen stěží přežívající lidský druh, odsouzený k pozvolnému vyhynutí, tak jako mnohé druhy flóry a fauny.
V dobách reálného socializmu se každý, kdo chtěl být sám sebou stával v očích společnosti delikventem. To platí i pro disidenty, z nichž mnozí okusili pobyt v takzvaně Nápravně výchovných ústavech.
Uzavřená společnost je dějinná regrese na mnohem nižší úroveň lidského vědomí. Zde jakoby platily jiné zákony lidského chování. Nejlépe je toto znát na nacistickém Německu. Tady existovala dvanáct let úplně jiná, archaická civilizace. Negace hodnot evropské civilizace, vycházejících z křesťanství, probudila ze spánku zdánlivě dávno mrtvá pohanská krvelačná božstva a ta se ujala vlády.
Otázka je, proč se tak stalo. Jde samozřemě o množství faktorů synergentně působících, stěží jdou všechny vyjmenovat v jednom novinovém článku, ale já se zastavím u těch méně viditelných a možná nejdůležitějších.
Jsem spolu s Jungem přesvědčen, že kořeny obou totalitarizmů dvacátého století jsou ukryty v psychice jednotlivce, nikoliv v působení vnějších sil.
V případě německého nacizmu jde hlavně o zbytečné ponížení, které způsobily vítězné státy v duši každého Němce svými nepřiměřenými poválečnými požadavky. Toto je ale již popsáno a rozebráno v mnoha textech. Ostatně Německo se s nacionálně socialistickou minulostí vyrovnalo.
My s komunistickou minulostí ne. Teď mi nejde o potrestání exponentů minulého režimu, nechme je,
oni už brzy vyhynou. Páteří systému nebyli totiž straničtí tajemníci či estébáci. Páteří systému jsou vždy ti "normální" občané, kteří plní roli onoho kolečka v mohutném stroji a o svém určení ani na okamžik nezapochybují.
Chceme-li se vyrovnat s minulostí, musíme se jí na chvíli projít. Hledáme li něco, čím se vyznačují naše novodobé dějiny, hledáme-li cosi, co se jimy táhne jako ona dlouhá červená nit, jediné na co narazíme je všudypřítomnost kýče. Začíná to u národního obrození a končí (prozatím) v televizní revoluci.
Co ale rozumím slovem kýč? Představte si, že se ráno probudíme, jdeme do koupelny, podíváme se do zrcadla a místo své tváře uvidíme tlustého trpaslíka s červeným čepečkem. Chci tím říci, že místo pohledu do zrcadla, které nekompromisně odhaluje všechny naše deformace, raději vytváříme líbivé dnes bychom řekli virtuální obrazy o nás samých.
Vznik první republiky nebyl žádnou revolucí. Pouze se rozpadla přežilá struktura rakousko-uherské monarchie. Národní státy vznikaly všude jako houby po dešti. Přechod byl ve skutečnosti zcela plynulý a mnohé z toho, co pokládáme za výdobytky prvorepublikové demokracie, jsme ve skutečnosti převzali z monarchie. Právní řád či byrokracii se svojí specifickou úřednickou etikou, kterou lze cítit ze starých filmů a o které se nám dnes může jen zdát. Přesto bylo Rakousko-Uhersko označeno politickou reprezentací jako vězení národů. Kýč byl na světě a nebyl první.
Toto je již šerý dávnověk ze kterého těží popularitu divadlo Járy Cimrmana, jenže dějiny šly dál. Nedávno vyšla kniha historika Jana Tesaře s názvem Mnichovský komplex. Autor v ní dokazuje, že tzv. mnichovská zrada je pseudoproblém. Ukazuje na skutečný stav naší armády, na její neschopnost se bránit a na nemožnost využití pohraničního opevněnění. Je to zajímavé a v podstatě smutné čtení. Autor říká, že Mnichov je uměle vytvořený mýtus. Já dodávám, že je to opět kýč.
Kniha vzbudila v médiích zaslouženou reakci. Ozývaly se kvalitní a erudované ohlasy typu, že Tesař by potřeboval pár facek, že z něj mluví emigrantská zahořklost či dokonce, že nepřeje naší demokracii. Zkrátka naprosto objektivní a nezaujaté soudy, nechápu, co pan Čulík má pořád proti kvalitě našich médií.
Problém je v tom, že v knize se dají najít dílčí nepřesnosti, ale jako celek se dá pouze spálit nebo zakázat, rozhodně ne vyvrátit.
Pojďme dále v našem pátrání po kýči v dějinách českých. Nevím, kdo přišel první s myšlenkou nášeho národa jako mostu mezi Východem a Západem. Tento kýč vznikl zřejmě už za národního obrození. Souvisí s dalším kýčem, kterému se říká všeslovanská vzájemnost. Proti obojímu vystupoval již Havlíček.
Nemám zcela jasno v tom, jestli byla v roce 1948 nějaká možnost se ubránit, negativních faktorů je zde příliš mnoho. Podstatné je, že větší část národa vlezla do náruče tatíčka Stalina zcela dobrovolně a s jásotem.
Poslouchá li kapelu Lunetic devítileté dítě, lze to pochopit a tolerovat. Poslouchá li jí třicetiletá mladá žena, bude označena za infantilního jedince. Kýč a infantilita patří nerozlučně k sobě.
Infantilita je bohužel součástí naší "národní duše". Rudolf Starý, filozof ovlivněný jungiánskou psychoanalýzou, tvrdí, že náš národ projevuje tendence k eschatologickému utopizmu, že se pořád snaží o ukončení dějinného procesu nastolením nějakého konečného ideálního stavu společnosti. O tom už píšu v jednom článku, z těch několika, ve kterých jsem se vyjadřoval k televizní krizi. Tato celonárodní nemoc se poprvé naplno projevila už v husitství. Stejně tak v letech 1948, 1968 i 1989. Vždy jsme byli něčím výjimeční, jediní. Výsledky známe.
Při všech výhradách, které lze mít k osobnosti Václava Klause mu nemůžeme upřít pozitivní roli, kterou sehrál v devadesátých letech. Byl to on, kdo dal nejrazatněji najevo potřebu praktické politiky a postavil se do opozice proti kýči nepolitické politiky.
Bohužel pak spoluvytvářel další kýč o našem premiantství. Je to opět stejně infantilní schéma. Výsledkem je naštěstí jen blbá nálada.
Podíváme li se na obskurdní iniciativy jako Impuls 99 či Děkujeme odejděte, opět tam někde na nás kouká onen sádrový trpaslík a strouhá nám mrkvičku. Není nic snazšího než udělat mediální kampaň a vyburcovat na chvíli lidské emoce. Jenže takovéto kampaně jsou v podstatě destruktivní. Pár lidí se mediálně zviditelní a vše se vrátí do starých kolejí.
Opoziční smlouva je obludnost, ale ona nevznikla z ničeho nic. V letech 1997 a 1998 byla zákeřně torpédována a bez milosti svržena legitimní vláda. Demokracie byla pošlapána už zde. Dokáži pochopit snahu některých politiků zabránit opakování situace i když nesouhlasím s prostředky, které zvolili.
Na rozdíl od Václava Klause si nemyslím, že v "Sarajevském atentátu" šlo o neukojené mocenské ambice některých politiků. Myslím, že odpověď je prostší, že šlo o typické infantilní chování.
Největším výkonem, který podala Unie svobody bylo to, že vznikla. Vymezení typu "nejsme jako oni" patří do kategorie morálního kýče, stejně tak jako "zásadovost" tehdejšího hlavního aktéra Jana Rumla. Současná politika této strany, tedy lezení kamsi do útrob KDU-ČSL, jen ukazuje její slabost. Nejen státy, ale i strany se udržují těmi idejemi, ze kterých vznikly. Byl li prvotní motiv vzniku Unie svobody obyčejný pubertální vzdor, lze si stěží dělat iluze o její budoucnosti.
K nedospělosti, infantilitě patří také černobílé, ideologické vidění světa. Z pozice psychoanalýzy lze říci, že čím je méně vystavěná vlastní osobnost, tím větší je pocit ohrožení od vnějšího nepřítele. Čím inferiornější jedinec, tím více bude bojovat proti spiknutí bývalých komunistů, estébáků (židů,zednářů).
Václav Bělohradský napsal před časem, že ideje, ne mafie hýbou světem. Čteme li některé naše noviny, snadno získáme pocit, že naše země se dostala do podrůčí různých tunelářů a zahraničních mafií. Ne snad, že by tu tací nebyli, ale jejich vliv se silně zveličuje. Za krizi v naší zemi může především naše neschopnost vyrovnat se s vyššími nároky, které na nás klade otevřená společnost.
Není nakonec onen boj proti mafiím a tunelářům jen projevem infantilní závisti těch, kteří neměli na to zbohatnout vůči bohatým? Tato vlastnost se nám stala osudnou naposledy v roce 1946, při volbách do parlamentu. Oněch 40% hlasů, které získali komunisté v českých zemích v jistém smyslu legitimizuje další vývoj.
Obecně lze říci. Nevyzrálá psychika jednotlivce inklinuje k tuhému institucionálnímu rámci. Co není vyřešeno uvnitř, musí být napravováno zásahem zvenčí. Za totalitní společnost si v mnoha ohledech můžeme sami, neboť jsme svým nevyzrálým chováním pro ni připravili podmínky.
Dnes nám nehrozí návrat ke komunizmu. Není tu nikde žádný Velký bratr, jenž nás chce uchvátit. Co nám však hrozí a co se také už do jisté míry děje je to, že se staneme jakýmsi sanitárním kordonem mezi civilizací a Balkánem. Nevím jak komu, ale osobně se mi ta myšlenka vůbec nezamlouvá.
Poznámka JČ: Francis Fukuyama ve své knize Trust (Důvěra) zajímavě popisuje společnosti, v nichž jsou podniky založeny mj. na systematické důvěře v úsudek a samostatné rozhodování obyčejného dělníka, který je povzbuzován, aby je činil. Hovoří mj. o tom, jak v podniku Toyota byl zaveden systém, kdy každý dělník na výrobní lince mohl zatáhnout za šňůru a celou výrobní linku zastavit, pokud došel k názoru, že na jeho pracovním místě se pracovní úkon neprovádí efektivně. Zpočátku tento systém způsoboval obrovské výpadky v práci, po realizaci všech připomínek dělníků se produktivita práce obrovským způsobem zvýšila. Jinými slovy, využívat iniciativy a zdravého rozumu podřízených je sice obtížné, ale velmi účinné k podnikatelskému prospěchu.
Nejsem si jist, zda je možno dělat obecné úsudky o všeobecné české "mentalitě", a už asi vůbec ne přes dlouhá desetiletí či staletí. Jistě, dnes vytvářejí sdělovací prostředky v ČR určitý unavený, konvenční obraz české společnosti, odpovídá mu však česká společnost skutečně, ve vší své rozvrstvenosti?
Poznámka TP: V článku mě zaujala zmínka o počátku první republiky. Skutečnost byla, obávám se, ještě méně idylická: jedním z prvních kroků nové moci byla reforma státní správy na jazykovém principu. Kdo nemluvil plynně česky (slovensky), musel během krátké doby státní službu opustit. Výsledkem bylo výrazné snížení kvality úřednictva, problémy s korupcí ve státní správě (dnes se na to záměrně zapomíná, ale Československo 20. a 30. let charakterizovala série obrovských korupčních skandálů, jaké monarchie neznala) a fatální ztráta loajality části předválečných elit.
Podobný proces se zopakoval ještě jednou na počátku 90. let. V důsledku lustračního zákona a antikomunistických čistek opustili státní správu zpravidla ti nejschopnější. Opakuje se i pocit frustrace a ztráty loajality u podstatné části elit; ty pociťují stávající režim jako "komunismus naruby", nenacházejí v něm pro sebe místo a nejsou ochotny se s ním ztotožnit.
T. G. Masaryk zřejmě přesně odhadl, že jeho nová republika by potřebovala 50 let nerušeného vývoje. Dostala však jen dvacet. Podle stejného vzorce by se o existenci České republiky mělo rozhodovat kolem roku 2010. Právě v té době se zákonitě dostaví stav, kdy komunisté, dlouhodobě udržovaní vně oficiální mocenské sféry, dospějí do pozice nejsilnější strany...
