Proč je krizová situace v naší zemi
Nedostatek skutečných osobností
Kdyby po mne někdo chtěl, abych mu jednou větou řekl, v čem vidím důvod dosti podivné, krizové situace v naší zemi, odpovím mu, že hlavní příčinu vidím v nedostatku skutečných osobností. Máme možná specialisty v různých oborech činnosti, ale nemáme individuality, schopné vidět svět s nadhledem jako celek.
Jako většina našich problémů je i tento ve skutečnosti problémem celé západní civilizace. U nás je jen více zřetelný a vyhrocený. Nelze se tomu divit, svět je neustále komplikovanější, neviditelné struktury a vazby jsou stále propletenější. Přesto je třeba proti tomu něco dělat.
Komunistickou ideologii lze pochopit jako svého druhu psychickou infekci, která zasáhla všechny "civilizované" státy a národy této planety. Některé měli proti této "infekci" dosti obraných látek, jiné nikoliv. Ono i takový mccarthismus v USA byl jen druhou stranou téže mince.
Celé dějiny 20. století jsou poznamenány kolektivizmem, a to nejen v zemích bývalého východního bloku. Produktem kolektivizmu je člověk v roli kolečka ve složitém mechanizmu společnosti. Není důležité, je li nástrojem, tedy dělníkem, nebo opravářem, tedy specialistou. Je mu vymezena funce a chce se od něj jen, aby jí plnil. Nad dělníkem i specialistou stojí dozorce, tedy mistr či vedoucí. Nad misterm či vedoucím stojí ředitel, nad ředitelem generální ředitel etc.
V takovémto prostředí, jedná o Foucaltem definovanou disciplinární strukturu, se jen stěží rodí individualita. Je to nežádoucí pro stabilitu systému. Začne li dělník přemýšlet, projeví se to nutně na poklesu produktivity jeho práce. Znovu říkám, toto není specifikum komunistických zemí, jde o mechanizmus fungování struktury.
V uzavřených komunistických systémech byla tato struktura mnohem důsledněji realizována. Dějiny uzavřených společností jsou dějinami důsledné likvidace lidské individuality, v nejlepším případě jejím odsunutím na sám okraj společnosti (smetiště dějin), takže se z ní stává jen stěží přežívající lidský druh, odsouzený k pozvolnému vyhynutí, tak jako mnohé druhy flóry a fauny.
V dobách reálného socializmu se každý, kdo chtěl být sám sebou stával v očích společnosti delikventem. To platí i pro disidenty, z nichž mnozí okusili pobyt v takzvaně Nápravně výchovných ústavech.
Uzavřená společnost je dějinná regrese na mnohem nižší úroveň lidského vědomí. Zde jakoby platily jiné zákony lidského chování. Nejlépe je toto znát na nacistickém Německu. Tady existovala dvanáct let úplně jiná, archaická civilizace. Negace hodnot evropské civilizace, vycházejících z křesťanství, probudila ze spánku zdánlivě dávno mrtvá pohanská krvelačná božstva a ta se ujala vlády.
Otázka je, proč se tak stalo. Jde samozřemě o množství faktorů synergentně působících, stěží jdou všechny vyjmenovat v jednom novinovém článku, ale já se zastavím u těch méně viditelných a možná nejdůležitějších.
Jsem spolu s Jungem přesvědčen, že kořeny obou totalitarizmů dvacátého století jsou ukryty v psychice jednotlivce, nikoliv v působení vnějších sil.
V případě německého nacizmu jde hlavně o zbytečné ponížení, které způsobily vítězné státy v duši každého Němce svými nepřiměřenými poválečnými požadavky. Toto je ale již popsáno a rozebráno v mnoha textech. Ostatně Německo se s nacionálně socialistickou minulostí vyrovnalo.
My s komunistickou minulostí ne. Teď mi nejde o potrestání exponentů minulého režimu, nechme je,
oni už brzy vyhynou. Páteří systému nebyli totiž straničtí tajemníci či estébáci. Páteří systému jsou vždy ti "normální" občané, kteří plní roli onoho kolečka v mohutném stroji a o svém určení ani na okamžik nezapochybují.
Chceme-li se vyrovnat s minulostí, musíme se jí na chvíli projít. Hledáme li něco, čím se vyznačují naše novodobé dějiny, hledáme-li cosi, co se jimy táhne jako ona dlouhá červená nit, jediné na co narazíme je všudypřítomnost kýče. Začíná to u národního obrození a končí (prozatím) v televizní revoluci.
Co ale rozumím slovem kýč? Představte si, že se ráno probudíme, jdeme do koupelny, podíváme se do zrcadla a místo své tváře uvidíme tlustého trpaslíka s červeným čepečkem. Chci tím říci, že místo pohledu do zrcadla, které nekompromisně odhaluje všechny naše deformace, raději vytváříme líbivé dnes bychom řekli virtuální obrazy o nás samých.
Vznik první republiky nebyl žádnou revolucí. Pouze se rozpadla přežilá struktura rakousko-uherské monarchie. Národní státy vznikaly všude jako houby po dešti. Přechod byl ve skutečnosti zcela plynulý a mnohé z toho, co pokládáme za výdobytky prvorepublikové demokracie, jsme ve skutečnosti převzali z monarchie. Právní řád či byrokracii se svojí specifickou úřednickou etikou, kterou lze cítit ze starých filmů a o které se nám dnes může jen zdát. Přesto bylo Rakousko-Uhersko označeno politickou reprezentací jako vězení národů. Kýč byl na světě a nebyl první.
Toto je již šerý dávnověk ze kterého těží popularitu divadlo Járy Cimrmana, jenže dějiny šly dál. Nedávno vyšla kniha historika Jana Tesaře s názvem Mnichovský komplex. Autor v ní dokazuje, že tzv. mnichovská zrada je pseudoproblém. Ukazuje na skutečný stav naší armády, na její neschopnost se bránit a na nemožnost využití pohraničního opevněnění. Je to zajímavé a v podstatě smutné čtení. Autor říká, že Mnichov je uměle vytvořený mýtus. Já dodávám, že je to opět kýč.
Kniha vzbudila v médiích zaslouženou reakci. Ozývaly se kvalitní a erudované ohlasy typu, že Tesař by potřeboval pár facek, že z něj mluví emigrantská zahořklost či dokonce, že nepřeje naší demokracii. Zkrátka naprosto objektivní a nezaujaté soudy, nechápu, co pan Čulík má pořád proti kvalitě našich médií.
Problém je v tom, že v knize se dají najít dílčí nepřesnosti, ale jako celek se dá pouze spálit nebo zakázat, rozhodně ne vyvrátit.
Pojďme dále v našem pátrání po kýči v dějinách českých. Nevím, kdo přišel první s myšlenkou nášeho národa jako mostu mezi Východem a Západem. Tento kýč vznikl zřejmě už za národního obrození. Souvisí s dalším kýčem, kterému se říká všeslovanská vzájemnost. Proti obojímu vystupoval již Havlíček.
Nemám zcela jasno v tom, jestli byla v roce 1948 nějaká možnost se ubránit, negativních faktorů je zde příliš mnoho. Podstatné je, že větší část národa vlezla do náruče tatíčka Stalina zcela dobrovolně a s jásotem.
Poslouchá li kapelu Lunetic devítileté dítě, lze to pochopit a tolerovat. Poslouchá li jí třicetiletá mladá žena, bude označena za infantilního jedince. Kýč a infantilita patří nerozlučně k sobě.
Infantilita je bohužel součástí naší "národní duše". Rudolf Starý, filozof ovlivněný jungiánskou psychoanalýzou, tvrdí, že náš národ projevuje tendence k eschatologickému utopizmu, že se pořád snaží o ukončení dějinného procesu nastolením nějakého konečného ideálního stavu společnosti. O tom už píšu v jednom článku, z těch několika, ve kterých jsem se vyjadřoval k televizní krizi. Tato celonárodní nemoc se poprvé naplno projevila už v husitství. Stejně tak v letech 1948, 1968 i 1989. Vždy jsme byli něčím výjimeční, jediní. Výsledky známe.
Při všech výhradách, které lze mít k osobnosti Václava Klause mu nemůžeme upřít pozitivní roli, kterou sehrál v devadesátých letech. Byl to on, kdo dal nejrazatněji najevo potřebu praktické politiky a postavil se do opozice proti kýči nepolitické politiky.
Bohužel pak spoluvytvářel další kýč o našem premiantství. Je to opět stejně infantilní schéma. Výsledkem je naštěstí jen blbá nálada.
Podíváme li se na obskurdní iniciativy jako Impuls 99 či Děkujeme odejděte, opět tam někde na nás kouká onen sádrový trpaslík a strouhá nám mrkvičku. Není nic snazšího než udělat mediální kampaň a vyburcovat na chvíli lidské emoce. Jenže takovéto kampaně jsou v podstatě destruktivní. Pár lidí se mediálně zviditelní a vše se vrátí do starých kolejí.
Opoziční smlouva je obludnost, ale ona nevznikla z ničeho nic. V letech 1997 a 1998 byla zákeřně torpédována a bez milosti svržena legitimní vláda. Demokracie byla pošlapána už zde. Dokáži pochopit snahu některých politiků zabránit opakování situace i když nesouhlasím s prostředky, které zvolili.
Na rozdíl od Václava Klause si nemyslím, že v "Sarajevském atentátu" šlo o neukojené mocenské ambice některých politiků. Myslím, že odpověď je prostší, že šlo o typické infantilní chování.
Největším výkonem, který podala Unie svobody bylo to, že vznikla. Vymezení typu "nejsme jako oni" patří do kategorie morálního kýče, stejně tak jako "zásadovost" tehdejšího hlavního aktéra Jana Rumla. Současná politika této strany, tedy lezení kamsi do útrob KDU-ČSL, jen ukazuje její slabost. Nejen státy, ale i strany se udržují těmi idejemi, ze kterých vznikly. Byl li prvotní motiv vzniku Unie svobody obyčejný pubertální vzdor, lze si stěží dělat iluze o její budoucnosti.
K nedospělosti, infantilitě patří také černobílé, ideologické vidění světa. Z pozice psychoanalýzy lze říci, že čím je méně vystavěná vlastní osobnost, tím větší je pocit ohrožení od vnějšího nepřítele. Čím inferiornější jedinec, tím více bude bojovat proti spiknutí bývalých komunistů, estébáků (židů,zednářů).
Václav Bělohradský napsal před časem, že ideje, ne mafie hýbou světem. Čteme li některé naše noviny, snadno získáme pocit, že naše země se dostala do podrůčí různých tunelářů a zahraničních mafií. Ne snad, že by tu tací nebyli, ale jejich vliv se silně zveličuje. Za krizi v naší zemi může především naše neschopnost vyrovnat se s vyššími nároky, které na nás klade otevřená společnost.
Není nakonec onen boj proti mafiím a tunelářům jen projevem infantilní závisti těch, kteří neměli na to zbohatnout vůči bohatým? Tato vlastnost se nám stala osudnou naposledy v roce 1946, při volbách do parlamentu. Oněch 40% hlasů, které získali komunisté v českých zemích v jistém smyslu legitimizuje další vývoj.
Obecně lze říci. Nevyzrálá psychika jednotlivce inklinuje k tuhému institucionálnímu rámci. Co není vyřešeno uvnitř, musí být napravováno zásahem zvenčí. Za totalitní společnost si v mnoha ohledech můžeme sami, neboť jsme svým nevyzrálým chováním pro ni připravili podmínky.
Dnes nám nehrozí návrat ke komunizmu. Není tu nikde žádný Velký bratr, jenž nás chce uchvátit. Co nám však hrozí a co se také už do jisté míry děje je to, že se staneme jakýmsi sanitárním kordonem mezi civilizací a Balkánem. Nevím jak komu, ale osobně se mi ta myšlenka vůbec nezamlouvá.
Poznámka JČ: Francis Fukuyama ve své knize Trust (Důvěra) zajímavě popisuje společnosti, v nichž jsou podniky založeny mj. na systematické důvěře v úsudek a samostatné rozhodování obyčejného dělníka, který je povzbuzován, aby je činil. Hovoří mj. o tom, jak v podniku Toyota byl zaveden systém, kdy každý dělník na výrobní lince mohl zatáhnout za šňůru a celou výrobní linku zastavit, pokud došel k názoru, že na jeho pracovním místě se pracovní úkon neprovádí efektivně. Zpočátku tento systém způsoboval obrovské výpadky v práci, po realizaci všech připomínek dělníků se produktivita práce obrovským způsobem zvýšila. Jinými slovy, využívat iniciativy a zdravého rozumu podřízených je sice obtížné, ale velmi účinné k podnikatelskému prospěchu.
Nejsem si jist, zda je možno dělat obecné úsudky o všeobecné české "mentalitě", a už asi vůbec ne přes dlouhá desetiletí či staletí. Jistě, dnes vytvářejí sdělovací prostředky v ČR určitý unavený, konvenční obraz české společnosti, odpovídá mu však česká společnost skutečně, ve vší své rozvrstvenosti?
Poznámka TP: V článku mě zaujala zmínka o počátku první republiky. Skutečnost byla, obávám se, ještě méně idylická: jedním z prvních kroků nové moci byla reforma státní správy na jazykovém principu. Kdo nemluvil plynně česky (slovensky), musel během krátké doby státní službu opustit. Výsledkem bylo výrazné snížení kvality úřednictva, problémy s korupcí ve státní správě (dnes se na to záměrně zapomíná, ale Československo 20. a 30. let charakterizovala série obrovských korupčních skandálů, jaké monarchie neznala) a fatální ztráta loajality části předválečných elit.
Podobný proces se zopakoval ještě jednou na počátku 90. let. V důsledku lustračního zákona a antikomunistických čistek opustili státní správu zpravidla ti nejschopnější. Opakuje se i pocit frustrace a ztráty loajality u podstatné části elit; ty pociťují stávající režim jako "komunismus naruby", nenacházejí v něm pro sebe místo a nejsou ochotny se s ním ztotožnit.
T. G. Masaryk zřejmě přesně odhadl, že jeho nová republika by potřebovala 50 let nerušeného vývoje. Dostala však jen dvacet. Podle stejného vzorce by se o existenci České republiky mělo rozhodovat kolem roku 2010. Právě v té době se zákonitě dostaví stav, kdy komunisté, dlouhodobě udržovaní vně oficiální mocenské sféry, dospějí do pozice nejsilnější strany...
O zjednodušování romského problému
Mám strach z lidí, kteří píší jako Jařab
Přečetl jsem si v internetovém minizpravodajství BBC, že:
Česká vláda včera jmenovala Jana Jařaba novým vládním zmocněncem pro lidská práva. Mluvčí vlády Libor Rouček uvedl, že nový vládní zmocněnec se zároveň stal předsedou Rady pro národnosti, předsedou Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity a předsedou Rady vlády pro lidská práva. Šestatřicetiletý Jařab je nástupcem Petra Uhla. Ten na funkci rezignoval kvůli možnému střetu zájmů, když byla jeho manželka Anna Šabatová zvolena zástupkyní ombudsmana Otakara Motejla.
V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na stať pana Jařaba v BL dne 1. února L. P. 2001. Původně jsem nechtěl reagovat na článek Jana Jařába o tom, jak v nějaké ČT někdo zmrvil nějakou informaci o odcházejícím vládním zmocněnci pro lidské blaho Petru Uhlovi. Neviděl jsem onen pořad a nemohu tedy posoudit do jaké míry má Jařab pravdu, ale k reakci mě přiměl výše uvedený kouřový signál z BBC.
Mám totiž stále více strach z lidí, kteří píší jako Jařab.
Aby lidská civilizace vůbec přežila je nutné, abychom ctili fakta. Bez nich se utopíme a uškrtíme v hysterii jařabovského stylu. Obávám se povrchního pseudohumanismu, kde místo jasných faktů stačí k popisu názorová móda.
Jařab kritizoval pořad o Uhlovi, ale sám fakta nectil, urážel a hystericky pokřikoval, není tedy lepší než autor pořadu, kterého kritizuje. Tento svůj odsudek mohu dokumentovat na mediálním případě dočasně světoznámé Matiční ulice.
Jařab v kritice byl až hysterickým zpěvákem novodobých legend. Jako středověké legendy pomáhaly ve formování křížových výprav, tak i Jařabův zpěv je příkladem jednostranné - legendárně laděné - agitky.
Jazyk a obrana
Jařab, pracovník sekretariátu Rady pro lidská práva, dnes novozmocněnec pro lidské blaho, ve své kritice použil nezdůvodnitelných obratů a urážek. Přijímá bez bližšího vysvětlování jako normu určitý typ legendy, kterou již nevysvětluje, ale uvádí ji jako samozřejmost. Urážky, jako součást této legendy o Matiční ulici, nejsou v jeho podání již urážkami, ale poetickým slovníkem jazyka rozhořčeného - spravedlivého.
Legendární výstřely
Při kritice TV pořadu Jařab uvedl: “…svou prezentaci Petra Uhla pojal z pravicově populistických pozic blízkých ODS; jako autoritu citoval např. primátora Ústí nad Labem za ODS Ladislava Hrušku…. ČT citovala primátora Hrušku, krajně pravicového populistu…”
Jařab se nenamáhá vysvětlit co znamená slogan: “z pravicově populistických pozic blízkých ODS.” Asi zapomíná nebo neví, že na místní ústecké úrovni všechny strany politického spektra měly na kauzu Matiční obdobný názor: jednalo se o komunální problém v soužití v rámci jedné ulice, jenž byl politicky zneužit. Na tom se shodovaly strany tzv. čtyřkoalice, ODS, ČSSD i KSČM, bez ohledu na to, co si o tom mysleli jejich straničtí bozi v Praze.
Proč by tehdejší primátor Ústí n. L. Hruška měl být pravicovým populistou, jsem se také od Jařaba nedozvěděl.
Hruška pouze jednoho dne přijal skupinu občanů, kteří žádali o podporu při řešení svízelné situace - žádali o výstavbu protihlukového plotu. Primátor souhlasil s tím, že musí být nalezeno řešení dlouhotrvajícího problému. Otázka řešení, včetně stavebních úprav, bude v rukou obvodní radnice. V době, kdy se zvedl mediální předvolební humbuk (květen 1998) jakou hrůzu chtějí ústečtí radní postavit, ještě vůbec nebylo jasné, co bude postaveno. Jednalo se o tomto plotu až za několik měsíců (15. 9. 1998 na jednání zastupitelstva městského obvodu Neštěmice), kdy se zvažovalo několik variant stavby plotu včetně minimálních variant. Součástí stavby mělo být - a také bylo - i hřiště.
Ghetto v duši pěvce
Jařáb v legendě o Matiční dále píše: “celý problém zavinilo město sestěhováváním Romů do ghetta, pokusilo se ho neadekvátně řešit a vyvolalo tak skandál, který se dostal na úroveň Rady Evropy dlouho předtím, než Uhl nastoupil do funkce. Z Hruškova propagandistického arzenálu je i tvrzení, že Romská duha podepsala souhlas se zdí (jinými slovy, podívejte se, Uhl rozdmýchal konflikt, i když ta zeď Romům nevadila). Podepsali to dva Romové, pod nátlakem, a vzápětí svůj podpis odvolali. Podstatně významnější je, že celá romská reprezentace v ČR i na mezinárodní scéně vystupovala jednotně proti zdi v Matiční jako symbolu segregace a prosadit ji znamenalo plivnout romské reprezentaci do tváře…”
Město opravilo dva domy s malometrážními byty, kde se předtím vystřídalo několik generací Němců a Čechů, kde žily rodiny s dětmi ve skromných podmínkách té doby. V jednom z těchto bytů prožil také kus mládí i starosta Neštěmic Pavel Tošovský. Do těchto nově opravených menších bytů se v polovině devadesátých let z větší části odstěhovali ti, kteří měli vysoké dluhy na nájmu ve větších bytech, někteří proto, že neměli z různých důvodů kde bydlet. Kde je ghetto, o kterém mluví Jařab? Byla a je to jen ulice na kraji města, blízko přístavu.
Předtím desítky let v těchto domech žily generace lidí bez problémů. Problémy způsobili jejich současní obyvatelé svým chováním. Zbytek bylo cynické využití situace aktivisty různého zrna a vrtání, kteří mediální kampaně využili ve svůj prospěch.
Co bylo neadekvátního na tom, že obvodní radnice v Neštěmicích přidělila sociální byty sociálně slabým lidem? Vždyť již na začátku devadesátých let, ještě před opravou, žili v těchto bytech bez zvláštních problémů sociálně slabší rodiny, včetně cikánských či romských…
Legendární postavy
Dnes lze v legendární tvorbě o Matiční ulici vystopovat dvě ústřední postavy: temnou postavu Hrušky a světlou postavu Uhla. Nebo z druhého pohledu standardního představitele obce Hrušku a Uhla - teoretika lidských práv, který nezvládl situaci.
Pokud Jařab píše, že Ústečtí si způsobili “skandál, který se dostal na úroveň Rady Evropy dlouho předtím, než Uhl nastoupil do funkce,” lze k tomu dodat:
Hruška vystupoval, kvůli mediálnímu humbuku, jako nejvyšší zástupce města a byl podporován většinou zastupitelů města napříč politickým spektrem a stal se tak od druhé poloviny roku 1998 mediálním představitelem “rasistů”. Uhl se zase stal mediálním představitelem “hodných antirasistů, ” když na začátku října 1998 se přetahoval s Hruškou před očima “celého národa” v TV Aréně. Byl to okamžik, kdy Uhl v Ústí rozhodl komunální volby. Protože vystupoval jako zástupce ČSSD, prohrál ČSSD ve městě komunální volby, ačkoli představitelé sociálních demokratů i ODS zastávali stejný názor a považovali Uhla za člověka, který situaci kolem Matiční jenom komplikuje. Pikantní na situaci bylo, že kandidát na primátora za ČSSD po skončení arény blahopřál ODS k vítězství, protože Uhl neznalý místní situace v Aréně vyslal signál: pozor tohle je člověk, který je spjat s ČSSD, čili co s ČSSD…
Přitom v celostátních volbách do parlamentu se špičky ČSSD o Matiční hysterii mediálně nezajímaly. Využívaly ji k předvolebnímu boji naopak pražští potentáti čtyřkoalice. Až s příchodem Uhla po vítězných republikových volbách na Uhla při místních volbách socdemáci doplatili.
Zaštiťování se erby a praporci
Dnes, v podmínkách bleskové komunikace zajišťované telefony, faxy a internetovou džunglí, není problém, aby se o něčem během několika hodin či dnů hovořilo kdekoli, včetně oběžné dráhy. Není problém, aby jakýkoli politik přednesl jakékoli aktivistické stanovisko kdekoli a o tomto stanovisku se diskutovalo, protože o něm někdo prostě zahájil diskusi. Dnes není ani tak důležité, že se o něčem začalo někde nějak hovořit, ale finální produkt - výsledek. To mezitím může být čímkoliv - čili i propagandou. Jako v případě Matiční. V rozvinuté informační společnosti je stejná šance, že se budou jakékoli orgány zabývat prkotinami, stejně jako důležitými věcmi. V tom je odvrácená tvář rychle se informačně vlnící civilizace…
Proto říci, že skandál, který se dostal na úroveň Rady Evropy, neznamená proto nic více, než že se tam o Matiční hovořilo.
Mytologické detaily
Zaujalo mě také tvrzení, že: Z Hruškova propagandistického arzenálu je i tvrzení, že Romská duha podepsala souhlas se zdí (jinými slovy, podívejte se, Uhl rozdmýchal konflikt, i když ta zeď Romům nevadila). Podepsali to dva Romové, pod nátlakem, a vzápětí svůj podpis odvolali.
Dva muži, kteří tehdy přišli na radnici, podali týdnem předtím stížnost na hluk a nepořádek v Matiční. Byli to předseda a místopředseda Romské duhy, sdružení, které v Matiční vzniklo v roce 1998 a pracovalo na zkulturnění místa a obyvatel. Hovořili se starostou o stavebních úpravách. Požádali, aby se na stavbě podíleli také tamní obyvatelé, protože to pro ně byl možný zdroj peněz. Od počátku se v projektu se zaměstnáváním tamních obyvatel při stavbě hřiště a plotu počítalo. (Dokumentačně podloženo.)
Z většiny jednání na úřadě pořizujeme zápisy, abychom měli zdokumentováno, o čem jsme hovořili. O nic jiného než o zápis z jednání se nejednalo. Vše co se projednávalo, a co bylo podepsáno, mělo počátek ve stížnosti obou zástupců Romské duhy. Z jejich iniciativy se jednání odehrálo, uvedl na toto téma starosta obvodu Tošovský. Závěry?
Zde je citát ze zápisu:
…Závěr jednání:
MO prověří tzv. "černé odběry" elektrické energie a vody
Prověří možnost využívání koupelny v Matiční 4 a 6
Prověří možnost eventuálního zapojení dělníků bydlících v lokalitě Matiční do chystaných stavebních úprav
Zástupci úřadu a sdružení ROMSKÁ DUHA se shodli na nejbližších opatřeních schválených Zastupitelstvem městského obvodu Ústí nad Labem - Neštěmice / výstavba plotu, hřiště, chodníků opačné situování vchodů do objektu/ a na přísnějším postupu vůči lidem, kteří se nechovají slušně a kazí bydlení ostatním…
Starosta Tošovský považoval za nejkritičtější okamžik v roce 1999 čas zahájení prací: “Jakmile byly zahájeny práce na výstavbě hřiště, objevily se fámy, že existovala jakási pokoutní dohoda či smlouva o stavbě. Někdo začal dokonce prohlašovat, že jsem místní uplatil, aby se stavbou souhlasili. Že jsem jim slíbil práci a proto souhlasili. Přitom od září 1998 se s jejich prací při stavbě počítalo. Bohužel, náročnější práce než výkopy musely být po pracovnících z řad obyvatel Matičních předělány, protože neměli pro tuto práci dostatečnou zručnost.”
V polovině dubna, když začaly další práce na dětském hřišti, ne na oplocení, vyrukoval v tisku proti stavbě v tisku Uhl… Současně se pozitivně vyjádřil k pracím jeden z dvou mužů, kteří byli na jednání na radnici ("Mysleli jsme si, že zájem místních bude větší. Šest tisíc, které jim firma nabídla, se jim příliš nezdá," řekl Vekoň. "Aspoň si budou mít kde hrát naše děti," dodal.). O dvacet čtyři hodin později se náhle vyjádřil ke stavbě negativně. Z čí strany asi přišel nátlak?
Lobby a mytologie
Pokud je zájmové skupině vhodný určitý jev či akce jako zástupný problém, jedná se doslova o dar boží. Podobné to bylo s Matiční ulicí. Připomeňme ještě jednou co Jařab napsal: "…celá romská reprezentace v ČR i na mezinárodní scéně vystupovala jednotně proti zdi v Matiční jako symbolu segregace a prosadit ji znamenalo plivnout romské reprezentaci do tváře…"
Jednotnost romské reprezentace neznamená nic jiného, než využití příležitosti. Ve skutečnosti se domáhala silového vítězství a rezignovala na odstranění příčin. Pokud by se v květnu 1998 skutečně romským iniciativám jednalo o vyřešení problému, spolu s místními lidmi by vyvinuli takové úsilí, aby se tamní komunita jako celek chovala slušně a byly minimalizovány třecí plochy. Protože na chování lidí z činžáků si stěžovali i vlastní obyvatelé činžáků, nejen starousedlíci. Je paradoxem, že právě ti, kteří kritizovali své "soukmenovce" dělající binec v domech, byli jako aktivní a výřeční zneužiti později do kampaně proti stavbě plotozdi, ač předtím sami žádali energický postup proti nepřizpůsobivým. Pro vrcholnou romskou reprezentaci byla Matiční bohužel jen ideální zástupný problém.
Psal jsem již několikrát, i v BL, že den po zveřejnění základní informace v ČTK o uvažované stavbě, se objevily první reakce a jedna z nich již tehdy vystihovala přístup romské reprezentace k jevu: Lidové noviny 15. 5. 1998:
“…Budují tam nové ghetto. Do podobných zavírali před válkou Židy, komentuje situaci mluvčí Romské občanské iniciativy (ROI) Hilda Pášová s tím, že stavba zdi je krok o šedesát let zpátky. Podle ní se oddělením romské komunity od ostatních obyvatel Matiční ulice určitě nevyřeší jejich základní problém, tedy potíže v soužití. Těch tři sta padesát tisíc korun, kolik má zeď stát, by se dalo využít daleko účelněji, třeba na úklid nepořádku v ulici, přistavení kontejnerů, případně na posílení policejních hlídek, míní Pášová. ROI podle ní bude situaci v Ústí sledovat a při podezření na diskriminaci podá trestní oznámení…”
Pášová předvedla pózu o ničem. Navrhovala využít 350 tisíc Kč účelněji a jmenovala to, co bylo již předtím průběžně učiněno! Kromě toho nehovořila o příčině - proč k takovým opatřením dochází! Kdo, či spíše čím, je inicioval.
Slova Pášové jsou stejně pateticky bezcenná jako Jařabova slova: Měl souhlasit (Uhl - pozn.) s tím, že je nutno sociální problémy řešit zazděním Romů a ponižováním jejich reprezentantů?
Nebude míru na Zemi?
Z vět Jařaba o populistech, ghettu apod. mi mrazí v zádech. Povrchní humanistické odsuzování není o nic méně nebezpečné než rasové předsudky a násilí. Uhl se stal v případu Matiční obětí lobby aktivistů a politiků, kteří z toho chtěli vytřískat momentální kapitál. Byl vtažen do jejich hry tak hluboko, až říkal i polopravdy a nepravdy (zdokumentováno). A přitom se již fenomén rozvinul vlastním životem, který neměl nic společného se skutečností.
Konec byl příznačný. Vláda zaplatila odkoupení rodinných domků - evakuaci starousedlíků… Dostali více než doufali. Neboť lidé z rodinných domků chtěli konečně trochu klidu. Alespoň ten plot… Bojovníci proti neexistující segregaci ale nechtěně svou hysterií dokázali, že bylo splněno jejich nejtoužebnější přání: utéci z Matiční.
Jaké bude další takto pojaté vítězství?
Takovým způsobem spravedliví neučiní mír na Zemi, protože v jejich slovech je předpojatost a nesnášenlivost, kořenící násilí.
K článku Josefa Zielence v MFD:
Jak skutečně odstranit korupci
Úterní MFD jsem si koupil poté, co jsem v autobusu komusi přes rameno zahlédl článek Josefa Zielence „Lze zbavit politiku korupce ?“. Zieleniec je jeden z mála mediálně známých politiků, který dává najevo schopnost uvažovat o běžných věcech v širším, řekněme filosofickém pohledu a to nastiňoval i titulek, slibující možné přiznání určitých zákonitostí, se kterými prostě nic nenaděláme.
Po rezignaci však nebylo ani stopy, pan Zieleniec navrhl dokonce několik kroků, majících k minimalizaci korupce směřovat.: zprůhlednění pravidel rozhodování, majetková přiznání vysokých úředníků, institut policejní provokace. Velice bych chtěl věřit, že toto je byť jen první stupínek k potření korupce. Bohužel nemohu.
Pravidla chování nějaké společnosti vycházejí z obecného konsensu jejich členů. Pokud jsou tato pravidla stanovena zvnějšku a jsou proti tomuto konsensu, jsou v tichosti soustavně porušována. Nemohu se zbavit dojmu, že pokud jde o korupci, panuje mezi úředníky všeobecná shoda. A nejen mezi nimi, ke korupci jsou potřeba aspoň dva. Nechci házet všechny do jednoho pytle, jistě jsou i neúplatní jedinci. Jenže v tomto případě platí, že když do deseti litrů vína nalijeme deci splašků, máme deset litrů a jedno deci splašků.
Majetková přiznání se na efekt zdají být něčím, co poskytuje občanům (ne-mocným) jakousi „kontrolu“ nad mírou nezištnosti politiků (mocných). Je to však zcela pošetilé. Když budu chtít přijímat úplatky (a to ani nemusí být peníze či majetek), budu vše vesele dělat přes své manželky, milenky, právníky. A pokud bude mít veřejnost na základě mých majetkových přiznání pocit, že jsem bezúhonný, tím lépe.
Účinný nástroj by bylo možno vidět v represi. Tu by mohla podle pana Zielence zajišťovat policie za pomoci svých provokatérů. Policejní provokatéři, to není věc nová, a není to u nás ani věc nepoužívaná. Vzpomeňme například loňský slet finančníků v Praze. Filmové důkazy jsou natočené, policejní popírání je však nekonečné. Politici vyjádřili policii při této příležitosti velikou loajalitu. Vše je samozřejmě v zájmu stability a dobrého image naší země. Není možné očekávat nějaký ten revanš? Co takhle, jako výraz vděčnosti za tolerování kolosálních policejních přehmatů, vyjít vstříc při korupčních aférách ?
A když už by se něco náhodou před soud dostalo, ještě pořád má obviněný šanci na záchranné lano - nebo spíš telefonát. Žijeme v zemi, kde sice Ústava dělí moc na tři nezávislé sféry (zákonodárná, výkonná, soudní), ale vrcholný představitel parlamentu v podobě Václava Klause to respektuje jen potud, pokud se mu to hodí. Ani se nezačervená, když nás všechny veřejně varuje před možností, že by se Ústavní soud stal třetí komorou parlamentu. Čirou náhodou mu tento soud krátce před tím, na stížnost jeho rivala z Hradu, zrušil část volebního zákona a je možný další potenciální střet. Že by se mohlo v jeho postavení jednat o nepřípustný nátlak na nezávislý soud ? To jistě jen hraji falešnou kartu.
Policie korupci neodstraní a neodstranila ji ani jinde ve světě, jen míra se může lišit.
Vždyť ani ona sama jí není ušetřena. Kdekoli ve světě není problém narazit na úředníka s nataženou rukou. Proč ? Protože je to lidské ! Jakkoli se nám to může nelíbit (hlavně u druhých), pramení to jen a pouze z naší podstaty. Odmala jsme učeni využívat všech příležitostí a kdo je nevyužívá, je považován za troubu a nekňubu. A těžko si pro korupci (tedy přilepšení své rodině, zvýšení společenského uznání měřeného majetkem) představit lepší příležitost, než je občan, který po mě něco žádá u přepážky (stejně tak jako v luxusní kanceláři) a já mu „můžu, ale nemusím“ vyhovět. Dokud se budou politici úspěšně bránit jakémukoli odlivu moci z jejich rukou, budeme se (kromě jiných nešvarů) potýkat se stále vyšší korupcí. Dokud je moc centrální a univerzální, je schopna to v pohodě ustát.
Jistě budu mnohým politikem označen za permanentního revolucionáře (tak on by chtěl změnu ?), závistivce (nemá na to napodobit náš úspěch, ale tak by chtěl !) a člověka s blbou náladou (ten Havel je všechny zblbnul, a teď se jim nedá rozumně vládnout !).
Jenže skutečně nevidím jiné řešení, než začít uvažovat o rozsáhlejších změnách, než je přidání či vypuštění jednoho paragrafu zákona. Neustále si volíme své zástupce, aby hájili naše zájmy. Ale zapomínáme na to, že oni mají, stejně jako my, také své zájmy. A proč by se jich měli vzdát ? Jsme pošetile překvapeni, když někdo pověřený prosazováním našich zájmů, sleduje i ty svoje, a tu a tam se to efektně zkříží.
Politici a úředníci mají často přístup k informacím, které by jim na liberálním trhu mohly dopomoci ke značnému prospěchu. A čekáme, že je nepoužijí. Rozhodují o věcech, za které je efektivní „zaplatit provizi“. A čekáme od nich, že si ji nevezmou. Stavíme je vlastně do role buddhistických světců oproštěných od potřeb a žádostivostí, a před pochybením je varujeme imperativem obskurního zákona o střetu zájmů. Kolik lidí se dovede takto sebeovládat ? Osobně neznám nikoho (počítám v to i sebe) ale připouštím, že na planetě bychom pár jedinců našli.
Nestavíme tedy naše zřízení na představě svatého člověka - občana ? Neklameme sami sebe ? Při sebemenší zmínce o změnách v principu demokracie lze narazit na velký odpor, a to nejen mezi politiky. Většinou se však argumentace odehrává formou „nikdo nic lepšího nevymyslel“. Při pokusu o zavedení jednoho z prvků přímé demokracie - referenda - do našeho života, to však byli právě politici, kdo ho odmítli. Není paradoxní, že o zákonu, který by poskytoval občanům možnost v některých otázkách rozhodnout jinak než jejich politici, zamítavě rozhodli právě tito politici ?
Ano, je to zcela podle platných zákonů. A pokud jsme spokojeni s tím, jak naše společné věci řídí, je vše v pořádku. Pokud si s veřejnými věcmi nechceme lámat hlavu a nemáme na to čas, je vše v relativním pořádku. Pokud upadáme do letargie, protože máme pocit, že při rozhodování už o nás moc nejde, měli bychom začít, každý sám za sebe, přemýšlet nad tím, zdali pouhé střídání dvou až tří politických polosoupeřů, na nichž je nové jen to, že jsme jejich průšvihy zapomněli, skutečně řeší problémy v naší době. A abychom se vyhnuli idealizmům, zkusme si při tom přemýšlení za ONI dosadit MY.
O přímé demokracii
Zamrazí mě, když se řekne, že rozhoduje lid
O osudu státu by měli rozhodovat odborníci
Milý pane Rotte,
děkuji za Váš dopis, který jste věnoval mé poznámce o touhách některých našich občanů po systému přímé demokracie.
Z Vašeho popisu jsem vycítil, že tento systém ve Švýcarsku pracuje ke spokojenosti jeho většiny občanů a Vy sám byste jej obhajoval. Totéž se dá jistě tvrdit i o občanech oregonských. Pár příkladů, proč nejsem s tímto druhem demokracie příliš nadšený, jsem uvedl ve svém článku, na který reagujete. Příkladů by bylo mnohem víc. Musím přiznat, že o Švýcarsku (v tomto směru) nevím tolik, abych mohl cokoli vytýkat, či kritizovat. Mám tam několik přátel, kteří se zmínili o některých zákonech, nad kterým jsem kroutil hlavou. Ale to se najde snad všude a nechci tím tvrdit, že kdyby tam byla demokracie parlamentní, že by to bylo určitě jinak.
Už dýchám atmosféru této planety víc jak dvě třetiny století a byl jsem svědkem všelijakých událostí, které mě přivedly k názoru, že to populistické : “Ať rozhodne lid” je velmi zavádějící. A mě vždy zamrazí v zádech, když to slyším. Pamatujeme i na nedávnou dobu, kdy Parlament byl “hlasovací mašinou” KSČ a o našich osudech rozhodovali prostřednictvím “poslanců” - bývalých slévačů, či dojiček z JZD - ve jménu lidu. Nebo “referenda” v podobě různých hromadných manifestací, či demonstrací. Zamyslel jste se někdy nad tím, kolik procent populace je schopno odlišit možné od nemožného, racionální od iracionálního? Kolik procent z nás je lehce zmanipulovatelných? Viděli jsme tisícové masy šílící - Heil Hitler, nebo Ať žije Stalin či Gottwald a je zde ještě celá řada takových, kteří na ty slavné dny ještě stále s láskou vzpomínají.
Já osobně věřím, že rozhodovat o osudu občanů státu by měli odborníci a ne zmanipulovatelné masy. To platí i o porotách u soudu, kde dochází k neuvěřitelným přehmatům. Velmi správně namítáte, že jestliže je občan schopen zodpovědně vybrat a zvolit kvalitního poslance, má jistě dostatek schopností se osobně ve společném zájmu domluvit a dobrý zákon prosadit. Jsem si plně vědom, že úspěch systému zastupitelské demokracie odvisí od kvality zvolených zástupců. Mám ale dojem, že, jak už jsem psal, je jednodušší vybrat kvalitního jednotlivce, než zkvalitnit celou společnost. Nevím, jak takový proces referenda probíhá ve Švýcarsku. Zde v Oregonu každý občan, nebo organizace má právo přednést problém a docílit jeho zařazení do voleb, pokud shromáždí (nevím kolik, ale je to) několik tisíc podpisů. Volič potom dostane brožurku s popisem toho určitého návrhu a zároveň i s doporučením, či kritikou, jichž je někdy několik desítek pro i proti. Mám zjištěno, že většinou by se dalo souhlasit i nesouhlasit tak i tak. Co chci říci: rozhodnutí je pro obyčejného smrtelníka velmi obtížné a dovolím si tvrdit, velmi často nemožné. Často se stává, že se rozhoduje o závažných zákonech, na př. trest smrti, euthanasie, drogy, prostituce a jejich legalizace, diskriminace homosexuálů a tam lidé mnohdy opouští demokratické principy či smýšlení a vloudí se názor utvořený vlivem dogmatického náboženského prostředí, ve kterém většina vyrůstala. Naštěstí je zde a jistě i ve Švýcarsku, “pojistka” v podobě legislativních expertů, kteří často i referendem schválený návrh prohlásí za neústavní, či z podobných důvodů neprosaditelný a veškerá práce navrhovatelů a občanů je fuč. Často potom lidé skuhrají, jaká je to demokracie, když něco většina odhlasuje a pár poslanců, či senátorů to potom zvrátí. Proto, znovu si dovolím opakovat, že tento systém považuji za zdlouhavý, nákladný a v podstatě zbytečný. O problémech a zákonech, které jsou často velmi důležité a podstatné, by měli rozhodovat odborníci. Zde není vlastně otázka, který systém je možný, či nemožný, ale který je vhodnější, praktičtější a tím pádem lepší.
Milý pane Rotte, volání po přímé demokracii je na stránkách českého tisku stále častější a tak myslím, že budeme svědky různých diskusí a je jistě zajímavé slyšet obě strany.
O Klausově mobilu
Nedivte se, že k jalovým a bulvárním kydům BL není umistitelná žádná seriózní reklama
Vazeny pane Culiku
Nevim, stane-li se pseudocausa "Klausuv mobil" aktem podle komunistickeho § 202 - bylo by dosti obskurnim eufemismem, byla-li by lidsky pochopitelna reakce na hulvatske chovani novinare, posuzovana podle paragrafu na "hanobeni historicke nebo kulturni pamatky, hrobu . . . . " - ja bych spise rekl, ze one hrube neslusnosti a vytrznosti se dopustil ten novinar. Tiskova konference je k telefonovani stejne nevhodny prostor, jako treba divadelni predstaveni - pokud to nejaky pablb nechape, myslim ze dekapitace mobilu je velmi umirneny zasah.
Zcela jiste se to vsak nestane trestnym cinem poskozovani cizi veci podle § 257 TZ - protoze poskozeni bylo zcela zjevne neumyslne; navic onen novinar ten mobil v internetove aukci vydrazil za cenu blizici se 30.000, takze na tom naopak docela slusne vydelal.
Srovnavat pak s Klausovym (jakkoliv politovanihodnym) uletem - chladnokrevne pripravene piskani herostrata Krecka, ktery zbabele zneuzil novinarskeho prukazu k verejne propagaci sve malosti a hulvatstvi, a u pana prezidenta na navsteve se choval minimalne neslusne - to uz je jen znamkou mdleho rozumu.
Z clanku si odnasim tri dojmy:
1) Je krasne, ze pecina ma za prispevky ctenaru takovehle starosti - protoze to znamena, ze se ma ukrutne dobre, a ma cas na rozebirani takovych kravin - neboli slovy pisatele "skutkem spolecensky daleko nebezpecnejsim" (na konci teto vety chybi :-)))))))))))))))))))))))))))))))).
2) Je tragedie, ze Vaclav Klaus nema zadneho skutecneho oponenta, ktery by ho byl schopen kritizovat vecne a na urovni - takovehle ponafavani primitivu skodi spolecnosti i Klausovi, neb mu neposkytuje zadnou zpetnou vazbu. Vsem by moc prospela.
3) Nedivte se, neni-li k temto jalovym a bulvarnim kydum umistitelna zadna seriozni reklama.
s pozdravem
j.b.
Poznámka TP: To máte tak, milý jb... Ve starověku by byl provinilý novinář sťat, ve středověku zbičován, v novověku uvržen do šatlavy. Principem demokratického právního státu je ale rovnost občanů před zákonem. Politik, který se chová jako volený aristokrat (a např. zneužije poslanecké imunity, aby se vyhnul stíhání za zavinění dopravní nehody), je absolutně nevěrohodný. O existenci nebo neexistenci demokracie v zemi totiž rozhodují právě tyto principy, ne to, jak dojemně umí její nejvyšší politik vyznat lásku USA nebo zařečnit na téma "vyrovnání se s komunistickou minulostí".