Kdo potřebuje BBC?
Shrnujeme článek Geoffreye Wheatcrofta o vynikající minulosti a kontroverzní přítomnosti veřejnoprávní britské rozhlasové a televizní stanice BBC, který vyšel v březnovém čísle časopisu The Atlantic Monthly. V plné verzi je v angličtině zde. Autor je britský novinář. Článek publikujeme v českém shrnutí v rámci plurality, zdá se nám však v některých ohledech trochu povrchní a zaujatý. Autor zastává velmi elitářské stanovisko a z něho hodnotí BBC nesmírně kriticky. Pomíjí celou řadu vynikajících pořadů zejména na televizním okruhu BBC 2 a na rozhlasové stanici BBC Radio 4, a také dosud velmi dobrou veřejnoprávní publicistiku a zpravodajství BBC. Je však pravda, že pod tlakem komerčních a kabelových stanic ustupuje BBC od někdejšího odvážného vysílání k mainstreamu. Skoro nikdy dnes už například BBC nevysílá zahraniční filmy: přitom v osmdesátých letech bylo vynikající sledovat třeba pravidelné francouzské detektivní či celovečerní snímky, českou kinematografii či třeba filmy Andreje Tarkovského. Je velmi nepravděpodobné, jak píše autor tohoto článku, že dojde v blízké budoucnosti k rozčlenění BBC: naopak pravděpodobně učiní BBC všechno, co bude v jejích silách, aby se dostala do vznikající digitální éry pokud možno neporušena. (JČ)
Za poslední rok došlo v ústředí společnosti BBC v Londýně k podstatným a traumatickým změnám. BBC je také terčem ostré kritiky, není to poprvé, ale nynější kritika je rafinovanější a činí více škod, než kdy předtím. Některá kritika je politická a je zjevně stranicky zaujatá, avšak většina kritiky vznáší závažné otázky, jaký bude mít v budoucnosti existence BBC vůbec smysl. Domácí vysílání BBC je nyní natolik rozmanité, že se o něm nedá generalizovat, a to vyvolává otázku, zda má vůbec smysl, aby BBC existovala i v budoucnosti jako jednolitá instituce.
Vynikající mezinárodní pověst BBC je zasloužená. Existuje celosvětová televize BBC, která soutěží - zatím nepříliš efektivně - s CNN a dalšími satelitními firmami, ale více než 150 milionů lidí po celém světě poslouchá BBC World Service, rozhlasové zahraniční vysílání BBC v angličtině, které bylo po mnoho let světoznámé svou integritou, vysokou úrovní a věcnými, nesenzacechtivými zprávami. Američtí posluchači si nyní stěžují, že tato kdysi nyní vynikající stanice projevuje známky úpadku - je to důsledek toho, učinit její vysílání přístupnější širším vrstvám - kritikové to nazývají zprimitivněním. Možná mají pravdu.
Je pravda, že postavení BBC je zvláštní. Je založeno na pojmu veřejnoprávní služby, což je pojem, který je zároveň povznášející i arogantní. Pokud byla BBC jediným rozhlasem a televizí v Británii, mohla si dělat, co chce. Nyní funguje na trhu, i když není tlačena komerčními imperativy trhu. Snaží se zvyšovat svou sledovanost, ale nic z toho finančně nemá: většina jejího příjmu pochází z koncesionářského poplatku. Je to podivné a neuspokojující řešení.
Původ BBC je také neuspokojivý a také podivný. Rozhlas vznikl jako masové médium ve dvacátých letech dvacátého století. Amerika měla volný trh (na samém začátku federální a státní správa dokonce ani neregulovala vlnové délky). Ve většině evropských zemí založil velmi brzo stát vlastní rozhlasový monopol. V Americe se rozhlas stal otevřeně komerční záležitostí, v Evropě, ve věku totality se rozhlas stal hlavním nástrojem stranické propagandy a indoktrinace.
Jako obvykle, britský způsob byl svého druhu kompromis. Po krátkém experimentu s komerčním rozhlasovým vysíláním začala vysílat v roce 1922 soukromá British Broadcasting Company s exkluzivní licencí. V roce 1927 se stala společností British Broadcasting Corporation, byl to státní podnik, který byl údajně oddělen od vlády radou guvernérů (které ovšem jmenovala vláda) a financován vybíráním koncesionářských poplatků od majitelů přijímačů. Reklama byla neznámá a byla nemyslitelná.
Jak poznamenal historik A. J. P. Taylor v knize English History 1914 -1945 (1965), toto uspořádání se hodilo oběma britským politickým stranám: "Konzervativci chtěli prosazovat autoritu. Labouristům se nelíbilo soukromé podnikání." Historik Taylor byl ovšem z osobních důvodů vůči BBC zaujatý, i když má pravdu, že BBC po dlouhá léta nevysílala žádné kontroverzní názory.
BBC byla neslaná a nemastná, téměř podvědomě propagovala názory establishmentu. BBC podporovala vládnoucí dynastii a vytvořila kult jejího rodinného života jako vzor pro Británii. Začala vysílat na Boží Hod vánoční projevy britského krále. V letech, kdy se utvářela BBC, stál v jejím čele John Reith, přísný skotský kalvinista, jemuž se mnoho lidí vysmívalo jako kulturnímu diktátorovi a nesmírně prudérnímu člověku. V době Reithovy vlády museli rozhlasoví hlasatelé mít na sobě před mikrofonem večerní šaty a každý zaměstnanec, podezřelý z manželské nevěry, byl okamžitě propuštěn.
I když Reith nepodporoval disent, měl velmi povýšený názor na to, jak je sám nesmírně důležitý a byl posedlý posláním BBC vzdělávat a poskytovat občanům osvětu. Ze zpětného pohledu se to nezdá být něčím, čím bychom měli pohrdat. Reith byl velmi schopný člověk a skutečně věřil v grandiózní heslo, které je vytesáno v hale rozhlasu BBC v Londýně: že národy budou k sobě hovořit slovy míru. Reith také věřil naprosto pevně ve viktoriánskou zásadu, že je naší povinností vzdělávat naše pány - obyčejné občany, které je nutno pro demokracii vychovat.
Je možné, že pravý zlatý věk začal pro BBC po Reithově odchodu, se začátkem druhé světové války. V letech 1939 - 1945 se stala BBC národní institucí a celý národ poslouchal, když mu hrozila porážka i když se blížilo vítězství, zprávy v jednadvacet hodin. Vzhledem k tomu, že Británie vedla totální válku o přežití, bylo pozoruhodné, jak poctivé a objektivní bylo toto zpravodajství. Tyto dny dosud rezonují v britské mysli. I když jsem tehdy ještě nebyl na světě, znám jako všichni Britové dobře nahrávky velkých rozhlasových projevů Winstona Churchilla z roku 1940, reportáž Wynforda Vaughana-Thomase vysílanou z bombardéru Lancaster, letícího nad Berlínem v roce 1943 a reportéra Richarda Dimblebyho, který hrůzou téměř ztratil schopnost vyjadřování, když se dostal v roce 1945 do osvobozeného Bergen Belsenu.
Během druhé světové války se BBC také stala národní institucí v oblasti zábavného vysílání, od vážné hudby (bylo učiněno zásadní rozhodnutí, že se budou i nadále vysílat němečtí skladatelé, bez ohledu na to, co Němci zrovna činili v oblasti kultury) až k populární komedii, z níž nejslavnější bylo ITMA (It´s That Man Again - Je tady zase ten chlap), další pořad, který vešel do lidové paměti, bylo to obtížně popsatelné varietní vysílání s absurdními scénkami, vtipy a písněmi - využívalo dvou anglických tradic - music hallu a absurdního humoru. Rozhlasové komedie patřily po dlouhá desetiletí a patří dosud k tomu nejlepšímu, co BBC kdy vytvořila, vznikla celá řada brilantních seriálů.
Na tomto místě bych měl učinit totéž jako poslanci a deklarovat, že nejsem nezaujatý. Kromě občasných interview za minimální honorář (obyčejně 50 liber, 2500 Kč, pozn. JČ) jsem sice nikdy v BBC nepracoval, avšak jsem obklopen mezi svými příbuznými jejími zaměstnanci. (...)
Ještě jiná věc, k níž došlo během druhé světové války, učinila z BBC nejvýznamnější a celosvětově nejslavnější a nejváženější rozhlasovou stanici. Rozhlas se široce využíval pro propagandu, i když se to lišilo v každé zemi. Už dlouho před válkou znali Němci, jak zněl Hitlerův hlas z jeho dlouhých projevů, ale Rusové poznali Stalinův hlas teprve, když odvysílal svůj první rozhlasový projev poté, co bylo Rusko napadeno Německem v červenci 1941. Ruské posluchače musel překvapit Stalinův gruzínský přízvuk stejně jak, jako byli Japonci pobaveni zpěvavou dvorskou intonací svého císaře, když poprvé, po svržení jaderné bomby na Hirošimu, oznámil v rozhlase nadcházející kapitulaci Japonsku pozoruhodným opisem: "Válečná situace se vyvinula nikoliv nutně v japonský prospěch."
Protože je vysílání na krátkých vlnách schopno překračovat hranice a dokonce kroužit kolem zeměkoule, mnoho zemí postupně začalo využívat rozhlasu pro domácí i pro zahraniční propagandu. Během války vysílalo Německo do Británie pesimistickou propagandu, četl to William Joyce, a básník Ezra Pound vysílal antisemitské útoky z Říma. A BBC během války začala vysílat do celého světa (George Orwell pracoval ve vysílání pro Indii), anglicky a ve čtyřiceti dalších jazycích, do Evropy francouzsky, česky a dánsky, zprávy a diskuse španělsky, arabsky a v jazyce hindí.
BBC vyvolávala obdiv určitého typu Američanů - Anglofilů a v případě rozhlasu BBC to nebylo bez důvodu. Jestliže existovala jedna věc, která ospravedlňovala vysokou pověst BBC v době, kdy jsem dospíval, byl to The Listener (Posluchač). To byl týdeník, který vypadal velmi podobně jako tehdy týdeníky The Spectator nebo The New Statesman nebo americké časopisy The New Republic či The Nation, ale většina jeho obsahu byla převzata z vysílání BBC. V roce 1956 napsal kysele Dwight Macdonald (byl to anglofilní Američan, i když to nepřeháněl, že v Americe by časopis na takové úrovni, jako byl The Listener, nemohl vycházet jednou týdně, ale jen jednou ročně.
Tou dobou žil Macdonald v Londýně a vypracoval svou teorii kultury: vysoké, nízké a střední, neboli, jak je nazýval "vysoká kultura", "maskult" ("parodie vysoké kultury") a "středkult" - která "předstírá, že respektuje úroveň vysoké kultury, ale ve skutečnosti ji rozmělňuje a vulgarizuje". K jeho velkému pobavení měla tehdy BBC tři rozhlasové stanice, které přesně tomuto rozlišení odpovídaly: Light Programme (Lehký okruh) (maskult), Home Service (středkult) a "taktně pojmenovaný" Třetí Program (vysoká kultura). Třetí Program byl nekompromisně a brilantně náročný. Daly se tam poslouchat přímé přenosy oper z Londýna nebo z Vídně nebo vynikající koncerty a v přestávce si vyslechnout poznámku od filozofa Bertranda Russella anebo od romanopisce E. M. Forstera. To nebylo vysílání provozované na komerční bázi. Zaměstnanci stanice považovali za primitivní vůbec hovořit o sledovanosti a ten, kdo pro Třetí program mohl pracovat, to považoval za výsadu. Traduje se, že když natočil jeden nesmírně slavný vědec přednášku na nějaké naprosto esoterické téma, režisér mu řekl při odchodu: "Honorář bude patnáct guinejí, pane profesore," na což univerzitní vědec odpověděl: "Dobře, a kam mám ty peníze poslat?"
Pro každého, kdo vyrostl v Anglii v onom čtvrtstoletí po ukončení druhé světové války byly Třetí Program BBC, časopis The Listener a paperbacky nakladatelství Penguin neobyčejně vlivnými nástroji neoficiálního vzdělávání. Ve svých nedávných pamětech A Short Walk Down Fleet Street popisuje politický komentátor Alan Watkins své dětství v hornické vesnici v Jižním Walesu, odkud se v roce 1950 dostal na vysokou školu. O padesát let později je stále přesvědčen, že se dostal na univerzitu do Cambridge především proto, že pravidelně četl seriál Ideas and Beliefs of the Victorians, který týdeník Listener přetiskoval z Třetího Programu.
To všechno ale už o BBC neplatí. Co se stalo? No, přihodila se televize. BBC začala provozovat televizní vysílání už před válkou (během války ho přerušila a začala znovu vysílat televizi v roce 1946), ale v padesátých letech zaostala televize BBC technicky za americkou televizí. Od té doby vysílá televize BBC občas vynikající seriály o umění a o historii a někdy i velmi zábavné situační komedie. Ale monopol BBC se rozplynul a v Británii, stejně jako všude jinde, si diváci a posluchači mohou vybrat z desítek rozhlasových a televizních stanic. Postavení BBC je stále více rozporuplné - a BBC se stále víc ocitá v obležení. Je také neustále obviňována z politické zaujatosti.
To ukazuje několik nedávných událostí. Relativně triviální věc se odehrála loni v květnu, kdy se BBC rozhodla, že nebude vysílat červencové oslavy ze stých narozenin královny matky, a přenechala to komerční televizi. Vyvolalo to zuřivé útoky pravicového tisku, ale rozhodnutí nevysílat tyto oslavy bylo dostatečně výmluvné. BBC totiž skutečně je v širším smyslu politicky - nebo, přesněji řečeno, kulturně - zaujatá. To je téměř nevyhnutelné v instituci, kterou řídí vzdělané děti šedesátých a sedmdesátých let. Jak jsem se snažil trpělivě vysvětlit čtenářům konzervativního bulvárního tisku, byrokrati v BBC nejsou revoluční socialisté, ale jsou to tzv. yuppies, jsou to vzdělaní, středostavovští lidé, pro něž je už sama představa královských narozenin podvědomě směšná a trapná.
Méně triviální byla volba nového generálního ředitele BBC Greg Dyke strávil mnoho let jako vysoký činitel komerční televize a vydělal tak mnoho peněz: tolik, že si mohl dovolit dát Labouristické straně během pěti let dar 80 000 dolarů. Nedlouho po Dykově jmenování se stal hlavním politickým komentátorem BBC Andrew Marr, bývalý editor deníku Independent a komentátor listu Observer, což jsou liberální listy. Marr je populární a obdivovaný novinář, ale bezpochyby sympatizuje s labouristickou vládou a je to člověk, který bere záhadný politický projekt Tonyho Blaira vážně.
Pokusy obhajovat obě tato jmenování vypovídaly o mnohém a odhalily dvě falešné představy. Jeden komentátor levého středu napsal, že konzervativní novinář nemohl být do BBC jmenován, protože většina konzervativních novinářů jsou polemikové a nikoliv osoby, které "odhalují pravdu". Falešnou představou je tady to, že zaujatost se nachází teprve na vnějších okrajích imaginárního spektra pravice a levice a že čím blíže je člověk politickému středu, tím blíže je ctnosti a pravdě. To je v protikladu k logice i každodenní zkušenosti: často neexistuje nikdo silněji zaujatý než extrémní umírněnec.
Ale daleko varovnější pro BBC je druhá falešná představa, totiž že takováto organizace může být stoprocentně neutrální a politicky čistá. Ve skutečnosti se na BBC opakovaně útočí za její politickou zaujatost, zejména v otázkách evropské integrace. V prosinci 2000 došlo k ostrému konfliktu ve vysílání pořadu Today na Radio Four, kdy jeden kritik zaútočil na BBC, že podporuje eurofederalismus. Možná se vyjádřil trochu hystericky, ale měl pravdu: oni středostavovští inteligenti, kteří řídí BBC, skutečně mají větší sympatie vůči myšlence sjednocené Evropy než průměrný britský volič. A přesto se uchylují do úkrytu příhodné bajky o absolutní objektivitě a naprostého odstupu od politiky, o principech, na nichž byla BBC vybudována a které se dnes už nezdají příliš realistické. Americký rozhlas a televize mají jistě spoustu chyb, ale alespoň nevytvářejí tuto iluzi nestrannosti: jenom výjimečně předstírají CBS a NBC, že jsou kvasibožskými institucemi. Co se týče londýnského tisku: když si koupíte liberální, seriózní deník Guardian anebo bulvární konzervativní list Daily Mail (já píšu pro oba), nikdo nepředstírá olympskou nezaujatost. V jednom článku v novinách tohle Andrew Marr bagatelizoval se svou žoviálností: "Když jsem začal pracovat pro BBC, mé orgány vyjadřující politické názory mi byly oficiálně odstraněny. Byla to obřadná a zastrašující ceremonie, provedená v zadní místnosti v Television Centre, účastnila se konkláva vedoucích pracovníků BBC, byly použity rezavé zahradní nůžky a láhev koňaku. Bylo to hodně bolestivé, ale stehy jsou už venku a alespoň se to nevysílalo." Ale za tím vtípkem je možno najít určitou nejistotu, jak dlouho bude možno tu nezávislost skutečně předstírat.
BBC poslední dobou utrpěla větší problémy. Předchozím generálním ředitelem byl John Birt. V letech 1992 - 2000, kdy byl ve funkci, zavedl Birt "tržní disciplínu" na každodenní interní provoz BBC. Znamenalo to, že každá nejobyčejnější procedura (použití kopírky) se stala předmětem mikroúčetnictví. Tento vnitřní trh vytvořil obrovské překážky a problémy. Každý, kdo má zkušenosti z velké instituce, které je v rukou nadšeně inovujících byrokratů, ví, o co asi šlo. A výsledky byly samozřejmě, jako obvykle, špatné. Někdo rozhodl, že pro účely účetnictví bude jednotlivým oddělením BBC účtováno několik liber, kdykoliv si zaměstnanec vypůjčí knihu z podnikové knihovny. "Tak jsme ty knihy vždycky raději rovnou ukradli," konstatoval jeden zaměstnanec.
Greg Dyke většinu této praxe zrušil. Jiné změny byly nákladnější. John Birt přesunul rozhlasové zpravodajství a publicistiku ze středu Londýna do Television Centre na okraji Londýna, včetně politického pořadu Today, který se vysílá živě každé ráno od 6.30 do 9 hodin. Politikové, kteří byli ochotni ráno chodit do studia do středu města, odmítají jezdit na okraj Londýna, a tak se stále větší počet rozhovorů koná po telefonních linkách. Teď Dyke rozhodl, že se zpravodajství BBC znovu přesune zpátky do středu Londýna, i když se nebude rušit jiná kontroverzní změna: přesun hlavních večerních zpráv, které byly tradičně v 21 hodin, na 22 hodin.
Nikoliv všechny problémy si BBC způsobila sama. Po dlouhá desetiletí od vzniku komerční televize vždycky BBC reagovala velmi kompetentně na konkurenci a byla jí stimulována k větším výkonům. Jenže satelitní televizní vysílání, zejména formou obrovského podniku Ruperta Murdocha (Sky Television) zosobňuje naprosto nezvládnutelnou hrozbu. Kdysi vysílala televize BBC všechny významné sportovní přenosy. Pak o ně postupně přišla: kriket, rugby, dostihy. Nejtvrdší ranou bylo, když si koupil Murdochův Sky Channel práva na vysílání všech fotbalových zápasů v první lize. BBC se nyní snaží některé přenosy významných sportovních akcí získat zpět.
I to vyvolává složité otázky: kolik by měla veřejnoprávní korporace platit za své pořady? V BBC se dlouhá léta vysílá satirický půlhodinový program Have I Got News for You - je to inteligentní, chytrý - a pro Američany, kteří se někdy tohoto pořadu účastní - pozoruhodně lascívní pořad. Tři osoby, které v pořadu pravidelně vystupují, dostávají za každý jednotlivý pořad, vysílaný jednou týdně, tak velký honorář, který se rovná platu člena orchestru BBC za celý rok. Do honorářů by samozřejmě nikomu nic nebylo, kdyby nešlo o veřejnoprávní korporaci. Existuje koncesionářský televizní poplatek jen proto, aby dělal milionáře z televizních komiků a z fotbalových klubů?
BBC pořád hraje významnou roli v britském kulturním životě, zejména hudebním. Osm týdnů každé léto vysílá "Henry Woods Promenade Concerts" živě na Radio 3, což je následník Třetího Programu. Tato série koncertů bývá charakterizována jako nejvýznamnější hudební festival na světě a je těžko to popírat. Permanentka k stání na všech sedmdesát koncertů stojí tolik, jako lístek na jediný koncert na festivalu v Salzburku. Loni byly součástí série např. koncerty Berlínské filharmonie a San Francisco Symphony Orchestra s dirigenty, jako je Michael Tilson Thomas a Bernard Haitink.
Ale tlak, aby bylo vysílání BBC přístupné všem vrstvám, nakazil celou BBC, i Radio 3, které nyní vysílá celých čtyřiadvacet hodin denně jako každá jiná stanice FM klasické hudby. I World Service, zahraniční vysílání BBC v angličtině, utrpělo. Jeho úroveň je stále velmi vysoká, ale tendence směrem k lehčímu zpravodajství je znatelná, mimo jiné i v přesvědčení, že dnešní posluchač už nesnese, aby celé desetiminutové zprávy četl jen jeden hlasatel. Od 1 hodiny v noci do 5.35 ráno vysílá Radio Four World Service a jako známý nespavec ho tou dobou často poslouchám. Během Olympijských her obsahovaly zpravodajský pořad The World Today na World Service lechtivou reportáž o tom, jak se do Sydney shromáždily všechny australské prostitutky. Připomínalo to anglický bulvární tisk: "Když se mi prostitutka nabídla, omluvil jsem se a odešel." Já jsem se neomluvil a rozhlasový přijímač jsem vypnul.
Jako na všechny ostatní, i na BBC je činěn nátlak, aby podporovala kulturní rozrůzněnost. Je to jistě správné, ale World Service, zahraniční vysílání, praktikovalo rozrůzněnost dávno předtím, než se stala módním slovem. Zahraniční jazyková oddělení BBC byly kromě toho také fascinujícím skleníkem exilových disidentů, od protinacistických uprchlíků z Německa před šedesáti lety, přes antikomunistické uprchlíky až po emigranty z Íránu, kteří zřejmě přispěli k pádu íránského šacha. Anglické vysílání se taky změnilo. Jednou velkou výhodou spisovného anglického přízvuku bylo, že byl srozumitelný cizincům. Teď můžete v anglickém zahraničním vysílání BBC pravidelně slyšet Indy, hovořící tak silným přízvukem, že jim sotva porozumí anglicky mluvící Afričané či lidé ze Západní Indie. Spisovná angličtina nebyla ani tak známkou vyšší kasty, jako lingua franca. Už tomu tak není. Možná to má souvislost s určitým pocitem viny v BBC. V lednu letošního roku se Greg Dyke bizarně vyjádřil, že je prý BBC "hnusně bělošská".
Konečný a možná fatální problém BBC je ten, že dělá příliš mnoho. Nyní má BBC pět celostátních rozhlasových okruhů. Radio 2 je klasická pop music, ale Radio 1 je čistě komerční pop, je to ekvivalent sta amerických komerčních stanic na FM a i když to pro britské uši zní divně, když se na těchto stanicích vysílá pořad, který uvádí sponsor, stejně podivně zní, když slyšíte v rádiu celý den rock bez reklam.
Z různých důvodů je obtížné věřit, že BBC v dnešní formě přežije příliš dlouho. Absolutní zákaz reklamy nemá smysl, když tolik z vysílání BBC, v televizi i v rozhlase, se skoro neliší od jejích komerčních soupeřů. Koncesionářský poplatek je částečně fikce a částečně vydírání: musíte ho platit, i když se na BBC nikdy nedíváte. A téměř fanatická obrana nezávislosti a čistoty BBC od jejích novinářů je podivná, když víte, že tito novináři by nikdy nechtěli psát pro noviny nebo nakladatelství, které by vlastnil stát.
Nejpravděpodobnější je, že dojde k postupnému rozčlenění BBC a že televizní okruhy BBC a lidové rozhlasové stanice začnou vysílat reklamu. Jestliže bylo možno zprivatizovat BritishAirways a British Telecom, proč ne BBC? Nemám žádné fanatické námitky proti státním dotacím do kultury a do vzdělávání, a tak by mi nevadilo, kdyby Radio 3 pokračovalo dál jako veřejnoprávní stanice a totéž platí o zahraničním vysílání World Service - z toho důvodu, že v nejlepší formě je World Service vynikajícím sdělovacím prostředkem a je to dobrý počin ve zlém světě. Pomalý rozklad BBC je možná něco, nad čím budeme muset truchlit, ale všechny dobré věci musejí jednou skončit.
