Podezřelé známosti
O ženu, která koordinuje sčítání lidu, se zajímala policie kvůli podezřelým převodům peněz
K osobním údajům všech lidí v zemi budou mít přístup pracovníci firmy Deltax Systems. Její představitelé sice požádali o prověrku firmy i zaměstnanců, Národní bezpečnostní úřad však po roce a půl ani jednoho pracovníka neprověřil.
Pochybnosti o tom, že se mohou citlivé údaje ze sčítání lidu dostat do nepovolaných rukou, neustávají. Naopak. Policie totiž přiznala, že se v minulosti zajímala o Leonu Grée, vysokou představitelku firmy Deltax Systems, která na sčítání lidu s Českým statistickým úřadem spolupracuje. Grée má celý projekt ve firmě na starosti.
"Její jméno figurovalo v převodech, které jsme prošetřovali," potvrdil policista, který se zabýval vyhodnocováním nestandartních finančních operací. Jeho informace potvrdil i zdroj z ministerstva financí.
"Je to další rána důvěryhodnosti celého systému sčítání obyvatelstva. Statisticků úřad by měl vysvětlit jak je to možné a také nakolik a kteří lidé budou mít přístup k těm datům," uvedl poslanec Unie svobody Vladimír Mlynář.
Kamarádi s Terciérem
Grée je právničkou Deltaxu a celé sčítání lidu koordinuje. Podle obchodního rejstříku působí v dozorčích radách společností Balnea a Alfa Invest. Obě ovládají lidé kolem Tomáše Nebeského, který figuruje v případu zkrachovalých firem Terciér a Casino Playing Games, jež dluží jejich vkladatelům kolem dvou miliard korun.
Ještě větší vazby na Tomáše Nebeského má její manžel Václav Březák. Ten je podle obchodního rejstříku členem dozorčích rad či představenstavenstev celkem osmi firem z Nebeského okolí a je například i v dozorčí radě Casina Playing Games či Fondu pro prosperitu průmyslu. Přímo s Nebeským sedí ve firmách SH Holding a DP Holding.
Prověrka? Není nutná
Ředitele firmy Deltax Ladislava Macha informace o podnikatelských aktivitách Grée překvapila. Upozornil ale, že představitelé Deltaxu požádali Národní bezpečnostní úřad již v roce 1999 o prověření jak firmy, tak zaměstnanců. "Ještě nám ale nic nepřišlo," uvedl.
Ředitel Národního bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec se k prověrce pracovníků firmy odmítl vyjádřit.
Firma Deltax vytvořila programy na zpracování dat ze sčítání lidu. Její pracovníci také budou vyplněné formuláře zadávat do počítačů.
Mluvčí statistického úřadu Vladimíra Pavlíčková uvedla, že Grée by jako koordinátorka projektu s dotazníky vůbec neměla přijít do styku. "Data budou zadávat do počítačů sice pracovníci Deltaxu, ale vždy budou přítomni naši lidé," řekla Pavlíčková.
Deltax se navíc na zpracování výsledků sčítání začne podle ní podílet až v srpnu a to v prostorách úřadu. "Kdyby se v této souvislosti objevil nějaký problém, je ještě půl roku čas na to ho vyřešit," dodala.
Deltax vyhrál v roce 1998 veřejnou soutěž na optické snímání tiskopisů, do níž se přihlásilo pět zájemců. Prověrka Národním bezpečnostním úřadem přitom v pravidlech soutěže nebyla. "Sčítání lidu není v kategorii státního tajemství a ohrožení státu," řekla Pavlíčková.
Posudek neposudek
Naopak na to, že mohou být údaje ze sčítání zneužity, upozorňuje soudní znalec Vladimír Smejkal. Ten přitom paradoxně dělal pro statistický úřad posudek bezpečnostních opatření pro sčítání lidu.
Sčítací listy se budou zpracovávat na zařízení, které dodaly tři firmy, mezi nimi i Deltax. Přestože Smejkal chtěl toto zařízení - tedy počítače a programy - také prozkoumat, neuspěl. "Úřad mi to neumožnil, i když jsem to požadoval," uvedl.
Smejkal tvrdí, že je řada způsobů, jak se údajů během snímání a prvotního zpracování zmocnit. "Není například problém do počítače zabudovat jakékoliv zařízení, které nasčítané formuláře uchová či bezdrátově bude někam vysílat. Tím že jsem neměl možnost ta zařízení prozkoumat, nevím, jestli je to vyloučeno," řekl.
"Ta analýza byla jen v teoretické rovině. Jak je to ve skutečnosti zabezpečeno nevím," potvrdil další ze znalců Jindřich Kodl.
Pavlíčková na tvrzení znalců, že nemohli ověřit bezpečnost zařízení, ale pouze dělali připomínky k písemnému rozboru úřadu, reagovala slovy, že úřad sám nese odpovědnost a vše sdělovat nemůže.
Přivýdělek k důchodu?
Zatímco osmačtyřicetiletá Grée na otázky k jejímu podnikání reaguje podrážděně, její manžel uvádí, že členství v dozorčích radách bral jen jako dobrý přivýdělek v důchodu.
"Já jsem velmi rozhořčena tímto způsobem jednání. Kriminalizovat aktivity, které kriminální nejsou. Jsem rozhořčená, Já tady dřu, pracuju si tiše, nikomu jsem neukradla nic, maximálně tužku," uvedla Grée, která o tom, že se o její finanční transakce zajímala policie, nic neví.
"Nebojím se, mám čisté svědomí. Kdyby něco takového bylo, tak by mně někdo kontaktoval," uvedla a blíže se o svém podnikání odmítla bavit.
Devětašedesátiletý Březák, který byl v sedmdesátých letech člen dozorčí rady Centrotexu a v osmdesátých letech působil jako obchodní atašé v Africe, na svých podnikatelských aktivitách nevidí nic zvláštního. "K důchodu si každý rád přivydělá, ne?"
Březák přitom rozhodně popírá jakékoliv styky s Nebeským. "Pana Nebeského neznám, nestýkám se s ním. Nemám povědomí o jeho aktivitách," řekl Březák, a to i přesto, že spolu v orgánech dvou firem podle aktuálního výpisu z obchodního restříku figurují. "Přál bych vám, abyste byl tak čestnej jako moje manželka a já," dodal Březák.
Co je kauza Tercier
Až dvě miliardy korun svěřili v první polovině devadesátých let desetitisíce lidí několika společnostem kolem litoměřických firmem Tercier a Casino Playing Games. Ty svým vkladatelům slibovaly až dvacetiprocentní zhodnocení peněz, především investicemi do hracích automatů. Peníze lidé dávali většinou výměnou za akcie či formou tichého společenství. Tyto firmy většinou investovaly peníze prostřednictvím dalších firem, které však zkrachovaly. Lidé z vedení těchto firem však nadále podnikají a ovládají desítky společností. Policie nikoho neobvinila, protože podle vyšetřovatele nelze prokázat úmysl vkladatele podvést.
Postaví se FITES za svobodu slova i pro Roberta Buchara?
Českému filmovému a televiznímu svazu FITES Praha 6.
března 2001
Věc: "Sametová kocovina"
Vážený výkonný výbore FITESu,
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
dovoluji si Vás zdvořile požádat, aby se Český filmový a televizní svaz
FITES rozpomenul na svoji lepší tradici a např. formou memoranda z
nadcházející Valné hromady v pondělí dne 12.3.2001 se postavil za uvedení
filmu Roberta Buchara "Sametová kocovina" na obrazovce České televize, která
údajně ztrácí zájem (čti www.britskelisty.cz 5.3.2001).
Jedná se o film,
který přes zdánlivou "nefilmovost" mluvících hlav představuje významné
svědectví o stavu mysli mnoha známých intelektuálů a kolegů z oblasti filmu,
kteří zde reflektují nejen své vzpomínky na Novou vlnu z let šedesátých, ale
i pohled na právě uplynulých deset let polistopadové historie.
Je jistě
mnoho věcí, které mnozí z "profesionálů" tomuto filmu - autentickému
"svědectví o lidech a době" vytýká (vzpomeňme např. spravedlivého rozhořčení
režiséra Zdeňka Kopáče po projekci v MATu), ale zároveň "Sametová kocovina"
je upřímným dílem pozorného posluchače, pozorovatele, autora, kameramana a
režiséra, který po letech strávených v emigraci daleko od domova, hledá
orientaci v zajímavostech naší rozporuplné polistopadové skutečnosti.
Výjimečným dílem je toto svědectví už proto, že žádný z kolegů "domácích
dokumentaristů" ani dramaturgie České televize si Bucharovy otázky nekladou
a raději v pohledu na filmovou historii stále dokola mlátí prázdnou slámu v
takytelevizních pořadech typu "Úsměvy č. filmu" a dalších lvích a jiných
"estrádách" s nadějí, že divák bude ušetřen bolavého přemýšlení a skutečného
vytváření si vlastních názorů.
S pozdravem
Martin Vadas, pedagog FAMU
Na vědomí: Jiří Balvín, generální ředitel České televize
Dovoluji si ocitovat ze Stanov naší organizace, kde se praví o poslání
FITESu mj.:
4. Chránit profesní, autorská, smluvní i sociální práva a zájmy všech
tvůrčích pracovníků - i nečlenů. Hájit svobodu tvorby proti případným
vnějším tlakům z jakékoli strany. Zároveň prosazovat odpovídající
zveřejňování hodnotných prací.
Přikládám starou pozvánku na projekci a strastiplné svědectví Roberta
Buchara uveřejněné v Britských listech 5.3.2001
Subject: PROJEKCE
To Whom It May Concern:
Dovolujeme si vas pozvat na promitani dokumentarniho filmu SAMETOVA KOCOVINA
v Praze, pondeli 30.rijna ve Filmovem Klubu MAT, Karlovo namesti 19, Praha 2
ve 14 hodin odpoledne. Film je mluveny cesky s anglickymi titulky. Delka
filmu 144 minut. Tento film bude mit premieru na Mezinarodnim Festival
Dokumentarnich Filmu JIHLAVA 2000 25.-28.rijna.
Navstivte webpage http://www.reelplay.com/velvethangover, kde muzete videt 3minutovy
klip z naseho filmu.
Film Sametova Kocovina je document o filmarich " Ceske Nove Vlny", o
moralce, politice, o konci" Ceskeho Filmoveho Zazraku".
Ve filmu vystupuji: Jaroslav Boucek, Jaroslav Brabec, Sasa Gedeon, Vera
Chytilova, Jiri Krejcik, Antonin Masa, Jiri Menzel, Stanislav Milota, Jan
Nemec, Ivan Passer, Jan Sverak, Karel Vachek, Otakar Vavra, Drahomira
Vihanova a Zuzana Zemanova .
If you have any question please feel free to contact us at anytime:
HANGOVER PRODUCTIONS
Email: rbuchar@earthlink.net
Kdo potřebuje BBC?
Shrnujeme článek Geoffreye Wheatcrofta o vynikající minulosti a kontroverzní přítomnosti veřejnoprávní britské rozhlasové a televizní stanice BBC, který vyšel v březnovém čísle časopisu The Atlantic Monthly. V plné verzi je v angličtině zde. Autor je britský novinář. Článek publikujeme v českém shrnutí v rámci plurality, zdá se nám však v některých ohledech trochu povrchní a zaujatý. Autor zastává velmi elitářské stanovisko a z něho hodnotí BBC nesmírně kriticky. Pomíjí celou řadu vynikajících pořadů zejména na televizním okruhu BBC 2 a na rozhlasové stanici BBC Radio 4, a také dosud velmi dobrou veřejnoprávní publicistiku a zpravodajství BBC. Je však pravda, že pod tlakem komerčních a kabelových stanic ustupuje BBC od někdejšího odvážného vysílání k mainstreamu. Skoro nikdy dnes už například BBC nevysílá zahraniční filmy: přitom v osmdesátých letech bylo vynikající sledovat třeba pravidelné francouzské detektivní či celovečerní snímky, českou kinematografii či třeba filmy Andreje Tarkovského. Je velmi nepravděpodobné, jak píše autor tohoto článku, že dojde v blízké budoucnosti k rozčlenění BBC: naopak pravděpodobně učiní BBC všechno, co bude v jejích silách, aby se dostala do vznikající digitální éry pokud možno neporušena. (JČ)
Za poslední rok došlo v ústředí společnosti BBC v Londýně k podstatným a traumatickým změnám. BBC je také terčem ostré kritiky, není to poprvé, ale nynější kritika je rafinovanější a činí více škod, než kdy předtím. Některá kritika je politická a je zjevně stranicky zaujatá, avšak většina kritiky vznáší závažné otázky, jaký bude mít v budoucnosti existence BBC vůbec smysl. Domácí vysílání BBC je nyní natolik rozmanité, že se o něm nedá generalizovat, a to vyvolává otázku, zda má vůbec smysl, aby BBC existovala i v budoucnosti jako jednolitá instituce.
Vynikající mezinárodní pověst BBC je zasloužená. Existuje celosvětová televize BBC, která soutěží - zatím nepříliš efektivně - s CNN a dalšími satelitními firmami, ale více než 150 milionů lidí po celém světě poslouchá BBC World Service, rozhlasové zahraniční vysílání BBC v angličtině, které bylo po mnoho let světoznámé svou integritou, vysokou úrovní a věcnými, nesenzacechtivými zprávami. Američtí posluchači si nyní stěžují, že tato kdysi nyní vynikající stanice projevuje známky úpadku - je to důsledek toho, učinit její vysílání přístupnější širším vrstvám - kritikové to nazývají zprimitivněním. Možná mají pravdu.
Je pravda, že postavení BBC je zvláštní. Je založeno na pojmu veřejnoprávní služby, což je pojem, který je zároveň povznášející i arogantní. Pokud byla BBC jediným rozhlasem a televizí v Británii, mohla si dělat, co chce. Nyní funguje na trhu, i když není tlačena komerčními imperativy trhu. Snaží se zvyšovat svou sledovanost, ale nic z toho finančně nemá: většina jejího příjmu pochází z koncesionářského poplatku. Je to podivné a neuspokojující řešení.
Původ BBC je také neuspokojivý a také podivný. Rozhlas vznikl jako masové médium ve dvacátých letech dvacátého století. Amerika měla volný trh (na samém začátku federální a státní správa dokonce ani neregulovala vlnové délky). Ve většině evropských zemí založil velmi brzo stát vlastní rozhlasový monopol. V Americe se rozhlas stal otevřeně komerční záležitostí, v Evropě, ve věku totality se rozhlas stal hlavním nástrojem stranické propagandy a indoktrinace.
Jako obvykle, britský způsob byl svého druhu kompromis. Po krátkém experimentu s komerčním rozhlasovým vysíláním začala vysílat v roce 1922 soukromá British Broadcasting Company s exkluzivní licencí. V roce 1927 se stala společností British Broadcasting Corporation, byl to státní podnik, který byl údajně oddělen od vlády radou guvernérů (které ovšem jmenovala vláda) a financován vybíráním koncesionářských poplatků od majitelů přijímačů. Reklama byla neznámá a byla nemyslitelná.
Jak poznamenal historik A. J. P. Taylor v knize English History 1914 -1945 (1965), toto uspořádání se hodilo oběma britským politickým stranám: "Konzervativci chtěli prosazovat autoritu. Labouristům se nelíbilo soukromé podnikání." Historik Taylor byl ovšem z osobních důvodů vůči BBC zaujatý, i když má pravdu, že BBC po dlouhá léta nevysílala žádné kontroverzní názory.
BBC byla neslaná a nemastná, téměř podvědomě propagovala názory establishmentu. BBC podporovala vládnoucí dynastii a vytvořila kult jejího rodinného života jako vzor pro Británii. Začala vysílat na Boží Hod vánoční projevy britského krále. V letech, kdy se utvářela BBC, stál v jejím čele John Reith, přísný skotský kalvinista, jemuž se mnoho lidí vysmívalo jako kulturnímu diktátorovi a nesmírně prudérnímu člověku. V době Reithovy vlády museli rozhlasoví hlasatelé mít na sobě před mikrofonem večerní šaty a každý zaměstnanec, podezřelý z manželské nevěry, byl okamžitě propuštěn.
I když Reith nepodporoval disent, měl velmi povýšený názor na to, jak je sám nesmírně důležitý a byl posedlý posláním BBC vzdělávat a poskytovat občanům osvětu. Ze zpětného pohledu se to nezdá být něčím, čím bychom měli pohrdat. Reith byl velmi schopný člověk a skutečně věřil v grandiózní heslo, které je vytesáno v hale rozhlasu BBC v Londýně: že národy budou k sobě hovořit slovy míru. Reith také věřil naprosto pevně ve viktoriánskou zásadu, že je naší povinností vzdělávat naše pány - obyčejné občany, které je nutno pro demokracii vychovat.
Je možné, že pravý zlatý věk začal pro BBC po Reithově odchodu, se začátkem druhé světové války. V letech 1939 - 1945 se stala BBC národní institucí a celý národ poslouchal, když mu hrozila porážka i když se blížilo vítězství, zprávy v jednadvacet hodin. Vzhledem k tomu, že Británie vedla totální válku o přežití, bylo pozoruhodné, jak poctivé a objektivní bylo toto zpravodajství. Tyto dny dosud rezonují v britské mysli. I když jsem tehdy ještě nebyl na světě, znám jako všichni Britové dobře nahrávky velkých rozhlasových projevů Winstona Churchilla z roku 1940, reportáž Wynforda Vaughana-Thomase vysílanou z bombardéru Lancaster, letícího nad Berlínem v roce 1943 a reportéra Richarda Dimblebyho, který hrůzou téměř ztratil schopnost vyjadřování, když se dostal v roce 1945 do osvobozeného Bergen Belsenu.
Během druhé světové války se BBC také stala národní institucí v oblasti zábavného vysílání, od vážné hudby (bylo učiněno zásadní rozhodnutí, že se budou i nadále vysílat němečtí skladatelé, bez ohledu na to, co Němci zrovna činili v oblasti kultury) až k populární komedii, z níž nejslavnější bylo ITMA (It´s That Man Again - Je tady zase ten chlap), další pořad, který vešel do lidové paměti, bylo to obtížně popsatelné varietní vysílání s absurdními scénkami, vtipy a písněmi - využívalo dvou anglických tradic - music hallu a absurdního humoru. Rozhlasové komedie patřily po dlouhá desetiletí a patří dosud k tomu nejlepšímu, co BBC kdy vytvořila, vznikla celá řada brilantních seriálů.
Na tomto místě bych měl učinit totéž jako poslanci a deklarovat, že nejsem nezaujatý. Kromě občasných interview za minimální honorář (obyčejně 50 liber, 2500 Kč, pozn. JČ) jsem sice nikdy v BBC nepracoval, avšak jsem obklopen mezi svými příbuznými jejími zaměstnanci. (...)
Ještě jiná věc, k níž došlo během druhé světové války, učinila z BBC nejvýznamnější a celosvětově nejslavnější a nejváženější rozhlasovou stanici. Rozhlas se široce využíval pro propagandu, i když se to lišilo v každé zemi. Už dlouho před válkou znali Němci, jak zněl Hitlerův hlas z jeho dlouhých projevů, ale Rusové poznali Stalinův hlas teprve, když odvysílal svůj první rozhlasový projev poté, co bylo Rusko napadeno Německem v červenci 1941. Ruské posluchače musel překvapit Stalinův gruzínský přízvuk stejně jak, jako byli Japonci pobaveni zpěvavou dvorskou intonací svého císaře, když poprvé, po svržení jaderné bomby na Hirošimu, oznámil v rozhlase nadcházející kapitulaci Japonsku pozoruhodným opisem: "Válečná situace se vyvinula nikoliv nutně v japonský prospěch."
Protože je vysílání na krátkých vlnách schopno překračovat hranice a dokonce kroužit kolem zeměkoule, mnoho zemí postupně začalo využívat rozhlasu pro domácí i pro zahraniční propagandu. Během války vysílalo Německo do Británie pesimistickou propagandu, četl to William Joyce, a básník Ezra Pound vysílal antisemitské útoky z Říma. A BBC během války začala vysílat do celého světa (George Orwell pracoval ve vysílání pro Indii), anglicky a ve čtyřiceti dalších jazycích, do Evropy francouzsky, česky a dánsky, zprávy a diskuse španělsky, arabsky a v jazyce hindí.
BBC vyvolávala obdiv určitého typu Američanů - Anglofilů a v případě rozhlasu BBC to nebylo bez důvodu. Jestliže existovala jedna věc, která ospravedlňovala vysokou pověst BBC v době, kdy jsem dospíval, byl to The Listener (Posluchač). To byl týdeník, který vypadal velmi podobně jako tehdy týdeníky The Spectator nebo The New Statesman nebo americké časopisy The New Republic či The Nation, ale většina jeho obsahu byla převzata z vysílání BBC. V roce 1956 napsal kysele Dwight Macdonald (byl to anglofilní Američan, i když to nepřeháněl, že v Americe by časopis na takové úrovni, jako byl The Listener, nemohl vycházet jednou týdně, ale jen jednou ročně.
Tou dobou žil Macdonald v Londýně a vypracoval svou teorii kultury: vysoké, nízké a střední, neboli, jak je nazýval "vysoká kultura", "maskult" ("parodie vysoké kultury") a "středkult" - která "předstírá, že respektuje úroveň vysoké kultury, ale ve skutečnosti ji rozmělňuje a vulgarizuje". K jeho velkému pobavení měla tehdy BBC tři rozhlasové stanice, které přesně tomuto rozlišení odpovídaly: Light Programme (Lehký okruh) (maskult), Home Service (středkult) a "taktně pojmenovaný" Třetí Program (vysoká kultura). Třetí Program byl nekompromisně a brilantně náročný. Daly se tam poslouchat přímé přenosy oper z Londýna nebo z Vídně nebo vynikající koncerty a v přestávce si vyslechnout poznámku od filozofa Bertranda Russella anebo od romanopisce E. M. Forstera. To nebylo vysílání provozované na komerční bázi. Zaměstnanci stanice považovali za primitivní vůbec hovořit o sledovanosti a ten, kdo pro Třetí program mohl pracovat, to považoval za výsadu. Traduje se, že když natočil jeden nesmírně slavný vědec přednášku na nějaké naprosto esoterické téma, režisér mu řekl při odchodu: "Honorář bude patnáct guinejí, pane profesore," na což univerzitní vědec odpověděl: "Dobře, a kam mám ty peníze poslat?"
Pro každého, kdo vyrostl v Anglii v onom čtvrtstoletí po ukončení druhé světové války byly Třetí Program BBC, časopis The Listener a paperbacky nakladatelství Penguin neobyčejně vlivnými nástroji neoficiálního vzdělávání. Ve svých nedávných pamětech A Short Walk Down Fleet Street popisuje politický komentátor Alan Watkins své dětství v hornické vesnici v Jižním Walesu, odkud se v roce 1950 dostal na vysokou školu. O padesát let později je stále přesvědčen, že se dostal na univerzitu do Cambridge především proto, že pravidelně četl seriál Ideas and Beliefs of the Victorians, který týdeník Listener přetiskoval z Třetího Programu.
To všechno ale už o BBC neplatí. Co se stalo? No, přihodila se televize. BBC začala provozovat televizní vysílání už před válkou (během války ho přerušila a začala znovu vysílat televizi v roce 1946), ale v padesátých letech zaostala televize BBC technicky za americkou televizí. Od té doby vysílá televize BBC občas vynikající seriály o umění a o historii a někdy i velmi zábavné situační komedie. Ale monopol BBC se rozplynul a v Británii, stejně jako všude jinde, si diváci a posluchači mohou vybrat z desítek rozhlasových a televizních stanic. Postavení BBC je stále více rozporuplné - a BBC se stále víc ocitá v obležení. Je také neustále obviňována z politické zaujatosti.
To ukazuje několik nedávných událostí. Relativně triviální věc se odehrála loni v květnu, kdy se BBC rozhodla, že nebude vysílat červencové oslavy ze stých narozenin královny matky, a přenechala to komerční televizi. Vyvolalo to zuřivé útoky pravicového tisku, ale rozhodnutí nevysílat tyto oslavy bylo dostatečně výmluvné. BBC totiž skutečně je v širším smyslu politicky - nebo, přesněji řečeno, kulturně - zaujatá. To je téměř nevyhnutelné v instituci, kterou řídí vzdělané děti šedesátých a sedmdesátých let. Jak jsem se snažil trpělivě vysvětlit čtenářům konzervativního bulvárního tisku, byrokrati v BBC nejsou revoluční socialisté, ale jsou to tzv. yuppies, jsou to vzdělaní, středostavovští lidé, pro něž je už sama představa královských narozenin podvědomě směšná a trapná.
Méně triviální byla volba nového generálního ředitele BBC Greg Dyke strávil mnoho let jako vysoký činitel komerční televize a vydělal tak mnoho peněz: tolik, že si mohl dovolit dát Labouristické straně během pěti let dar 80 000 dolarů. Nedlouho po Dykově jmenování se stal hlavním politickým komentátorem BBC Andrew Marr, bývalý editor deníku Independent a komentátor listu Observer, což jsou liberální listy. Marr je populární a obdivovaný novinář, ale bezpochyby sympatizuje s labouristickou vládou a je to člověk, který bere záhadný politický projekt Tonyho Blaira vážně.
Pokusy obhajovat obě tato jmenování vypovídaly o mnohém a odhalily dvě falešné představy. Jeden komentátor levého středu napsal, že konzervativní novinář nemohl být do BBC jmenován, protože většina konzervativních novinářů jsou polemikové a nikoliv osoby, které "odhalují pravdu". Falešnou představou je tady to, že zaujatost se nachází teprve na vnějších okrajích imaginárního spektra pravice a levice a že čím blíže je člověk politickému středu, tím blíže je ctnosti a pravdě. To je v protikladu k logice i každodenní zkušenosti: často neexistuje nikdo silněji zaujatý než extrémní umírněnec.
Ale daleko varovnější pro BBC je druhá falešná představa, totiž že takováto organizace může být stoprocentně neutrální a politicky čistá. Ve skutečnosti se na BBC opakovaně útočí za její politickou zaujatost, zejména v otázkách evropské integrace. V prosinci 2000 došlo k ostrému konfliktu ve vysílání pořadu Today na Radio Four, kdy jeden kritik zaútočil na BBC, že podporuje eurofederalismus. Možná se vyjádřil trochu hystericky, ale měl pravdu: oni středostavovští inteligenti, kteří řídí BBC, skutečně mají větší sympatie vůči myšlence sjednocené Evropy než průměrný britský volič. A přesto se uchylují do úkrytu příhodné bajky o absolutní objektivitě a naprostého odstupu od politiky, o principech, na nichž byla BBC vybudována a které se dnes už nezdají příliš realistické. Americký rozhlas a televize mají jistě spoustu chyb, ale alespoň nevytvářejí tuto iluzi nestrannosti: jenom výjimečně předstírají CBS a NBC, že jsou kvasibožskými institucemi. Co se týče londýnského tisku: když si koupíte liberální, seriózní deník Guardian anebo bulvární konzervativní list Daily Mail (já píšu pro oba), nikdo nepředstírá olympskou nezaujatost. V jednom článku v novinách tohle Andrew Marr bagatelizoval se svou žoviálností: "Když jsem začal pracovat pro BBC, mé orgány vyjadřující politické názory mi byly oficiálně odstraněny. Byla to obřadná a zastrašující ceremonie, provedená v zadní místnosti v Television Centre, účastnila se konkláva vedoucích pracovníků BBC, byly použity rezavé zahradní nůžky a láhev koňaku. Bylo to hodně bolestivé, ale stehy jsou už venku a alespoň se to nevysílalo." Ale za tím vtípkem je možno najít určitou nejistotu, jak dlouho bude možno tu nezávislost skutečně předstírat.
BBC poslední dobou utrpěla větší problémy. Předchozím generálním ředitelem byl John Birt. V letech 1992 - 2000, kdy byl ve funkci, zavedl Birt "tržní disciplínu" na každodenní interní provoz BBC. Znamenalo to, že každá nejobyčejnější procedura (použití kopírky) se stala předmětem mikroúčetnictví. Tento vnitřní trh vytvořil obrovské překážky a problémy. Každý, kdo má zkušenosti z velké instituce, které je v rukou nadšeně inovujících byrokratů, ví, o co asi šlo. A výsledky byly samozřejmě, jako obvykle, špatné. Někdo rozhodl, že pro účely účetnictví bude jednotlivým oddělením BBC účtováno několik liber, kdykoliv si zaměstnanec vypůjčí knihu z podnikové knihovny. "Tak jsme ty knihy vždycky raději rovnou ukradli," konstatoval jeden zaměstnanec.
Greg Dyke většinu této praxe zrušil. Jiné změny byly nákladnější. John Birt přesunul rozhlasové zpravodajství a publicistiku ze středu Londýna do Television Centre na okraji Londýna, včetně politického pořadu Today, který se vysílá živě každé ráno od 6.30 do 9 hodin. Politikové, kteří byli ochotni ráno chodit do studia do středu města, odmítají jezdit na okraj Londýna, a tak se stále větší počet rozhovorů koná po telefonních linkách. Teď Dyke rozhodl, že se zpravodajství BBC znovu přesune zpátky do středu Londýna, i když se nebude rušit jiná kontroverzní změna: přesun hlavních večerních zpráv, které byly tradičně v 21 hodin, na 22 hodin.
Nikoliv všechny problémy si BBC způsobila sama. Po dlouhá desetiletí od vzniku komerční televize vždycky BBC reagovala velmi kompetentně na konkurenci a byla jí stimulována k větším výkonům. Jenže satelitní televizní vysílání, zejména formou obrovského podniku Ruperta Murdocha (Sky Television) zosobňuje naprosto nezvládnutelnou hrozbu. Kdysi vysílala televize BBC všechny významné sportovní přenosy. Pak o ně postupně přišla: kriket, rugby, dostihy. Nejtvrdší ranou bylo, když si koupil Murdochův Sky Channel práva na vysílání všech fotbalových zápasů v první lize. BBC se nyní snaží některé přenosy významných sportovních akcí získat zpět.
I to vyvolává složité otázky: kolik by měla veřejnoprávní korporace platit za své pořady? V BBC se dlouhá léta vysílá satirický půlhodinový program Have I Got News for You - je to inteligentní, chytrý - a pro Američany, kteří se někdy tohoto pořadu účastní - pozoruhodně lascívní pořad. Tři osoby, které v pořadu pravidelně vystupují, dostávají za každý jednotlivý pořad, vysílaný jednou týdně, tak velký honorář, který se rovná platu člena orchestru BBC za celý rok. Do honorářů by samozřejmě nikomu nic nebylo, kdyby nešlo o veřejnoprávní korporaci. Existuje koncesionářský televizní poplatek jen proto, aby dělal milionáře z televizních komiků a z fotbalových klubů?
BBC pořád hraje významnou roli v britském kulturním životě, zejména hudebním. Osm týdnů každé léto vysílá "Henry Woods Promenade Concerts" živě na Radio 3, což je následník Třetího Programu. Tato série koncertů bývá charakterizována jako nejvýznamnější hudební festival na světě a je těžko to popírat. Permanentka k stání na všech sedmdesát koncertů stojí tolik, jako lístek na jediný koncert na festivalu v Salzburku. Loni byly součástí série např. koncerty Berlínské filharmonie a San Francisco Symphony Orchestra s dirigenty, jako je Michael Tilson Thomas a Bernard Haitink.
Ale tlak, aby bylo vysílání BBC přístupné všem vrstvám, nakazil celou BBC, i Radio 3, které nyní vysílá celých čtyřiadvacet hodin denně jako každá jiná stanice FM klasické hudby. I World Service, zahraniční vysílání BBC v angličtině, utrpělo. Jeho úroveň je stále velmi vysoká, ale tendence směrem k lehčímu zpravodajství je znatelná, mimo jiné i v přesvědčení, že dnešní posluchač už nesnese, aby celé desetiminutové zprávy četl jen jeden hlasatel. Od 1 hodiny v noci do 5.35 ráno vysílá Radio Four World Service a jako známý nespavec ho tou dobou často poslouchám. Během Olympijských her obsahovaly zpravodajský pořad The World Today na World Service lechtivou reportáž o tom, jak se do Sydney shromáždily všechny australské prostitutky. Připomínalo to anglický bulvární tisk: "Když se mi prostitutka nabídla, omluvil jsem se a odešel." Já jsem se neomluvil a rozhlasový přijímač jsem vypnul.
Jako na všechny ostatní, i na BBC je činěn nátlak, aby podporovala kulturní rozrůzněnost. Je to jistě správné, ale World Service, zahraniční vysílání, praktikovalo rozrůzněnost dávno předtím, než se stala módním slovem. Zahraniční jazyková oddělení BBC byly kromě toho také fascinujícím skleníkem exilových disidentů, od protinacistických uprchlíků z Německa před šedesáti lety, přes antikomunistické uprchlíky až po emigranty z Íránu, kteří zřejmě přispěli k pádu íránského šacha. Anglické vysílání se taky změnilo. Jednou velkou výhodou spisovného anglického přízvuku bylo, že byl srozumitelný cizincům. Teď můžete v anglickém zahraničním vysílání BBC pravidelně slyšet Indy, hovořící tak silným přízvukem, že jim sotva porozumí anglicky mluvící Afričané či lidé ze Západní Indie. Spisovná angličtina nebyla ani tak známkou vyšší kasty, jako lingua franca. Už tomu tak není. Možná to má souvislost s určitým pocitem viny v BBC. V lednu letošního roku se Greg Dyke bizarně vyjádřil, že je prý BBC "hnusně bělošská".
Konečný a možná fatální problém BBC je ten, že dělá příliš mnoho. Nyní má BBC pět celostátních rozhlasových okruhů. Radio 2 je klasická pop music, ale Radio 1 je čistě komerční pop, je to ekvivalent sta amerických komerčních stanic na FM a i když to pro britské uši zní divně, když se na těchto stanicích vysílá pořad, který uvádí sponsor, stejně podivně zní, když slyšíte v rádiu celý den rock bez reklam.
Z různých důvodů je obtížné věřit, že BBC v dnešní formě přežije příliš dlouho. Absolutní zákaz reklamy nemá smysl, když tolik z vysílání BBC, v televizi i v rozhlase, se skoro neliší od jejích komerčních soupeřů. Koncesionářský poplatek je částečně fikce a částečně vydírání: musíte ho platit, i když se na BBC nikdy nedíváte. A téměř fanatická obrana nezávislosti a čistoty BBC od jejích novinářů je podivná, když víte, že tito novináři by nikdy nechtěli psát pro noviny nebo nakladatelství, které by vlastnil stát.
Nejpravděpodobnější je, že dojde k postupnému rozčlenění BBC a že televizní okruhy BBC a lidové rozhlasové stanice začnou vysílat reklamu. Jestliže bylo možno zprivatizovat BritishAirways a British Telecom, proč ne BBC? Nemám žádné fanatické námitky proti státním dotacím do kultury a do vzdělávání, a tak by mi nevadilo, kdyby Radio 3 pokračovalo dál jako veřejnoprávní stanice a totéž platí o zahraničním vysílání World Service - z toho důvodu, že v nejlepší formě je World Service vynikajícím sdělovacím prostředkem a je to dobrý počin ve zlém světě. Pomalý rozklad BBC je možná něco, nad čím budeme muset truchlit, ale všechny dobré věci musejí jednou skončit.
Kosovo a okolí po dvou letech
Od doby, kdy se NATO stalo složkou Kosovské osvobozenecké armády (KOA), uplynuly pouhé dva roky. Výbuch první rakety dopadnuvší na Jugoslávii tehdy symbolicky završil přerod KOA z teroristické organizace, jak ji západní sdělovací prostředky označovaly, na ochranitelku těchletěch lidských práv, na níž ji ve svých představách povýšili politikové.
Přišly další bomby a úměrně jejich množství rostla aktivita mluvčích NATO, kteří potřebovali udržet podporu veřejnosti alespoň do té doby, než zastavení bombardování přestane vypadat jako slabost zavánějící porážkou. Politická ústa navenek slinila o lidských právech, zatím co mozky poradců hledaly cestu z bryndy.
Někdy uprostřed vojenské akce přišel kdosi na spásonosnou pojistku. Miloševič byl ochotnou kanadskou prokurátorkou, jmenovanou do funkce tribunálu v Haagu se souhlasem ministryně Albrightové, vyhlášen v pravou chvíli válečným zločincem. Byl to do jisté míry předvídatelný krok, který do budoucna umožnil tlačit na Srby pod záminkou slepé spravedlnosti a navíc politicky manipulovat vlády, které by jinak s Jugoslávií třeba chtěly vyjít - tedy kdyby v jejím čele nebyl sprostý podezřelý.
Mezi tím se těžko spočítatelné davy kosovských uprchlíků snažily dostat z dosahu přátelské i nepřátelské palby. Někteří šli do Albánie, někteří do Makedonie. Zastavme se u země posledně jmenované. Ta se, jak známo, chovala k zemím NATO spřáteleně až do té míry, že na své území vpustila i jejich vojáky. Zhruba v době, kdy krize uprchlíků vrcholila, však udělala makedonská vláda zdánlivě nepochopitelnou věc: prohlásila, že víc uprchlíků nevezme, protože by to narušilo křehkou etnickou rovnováhu v zemi. To tehdy vypadalo divně až nelidsky, protože propaganda NATO předváděla veřejnosti Srby v rouše vlčím, kdežto KLA div ne s andělskými křídly přiheftnutými tak, aby nebylo vidět kvéry. Slovo "tehdy" by se dnes dalo podtrhnout.
Po třech měsících, když už nebylo jasné, proč ještě bombardovat - zejména, když NATO tvrdilo, že úspěšně zničilo tolik cílů, že jich víc snad Srbové ani neměli - bylo s pomocí Rusů vyhlášeno vítězství. NATO se stáhlo do předrambouilletských pozic a naslibovalo Bělehradu Kosovo jako součást Jugoslávie, Srbům prosperitu výměnou za Miloševičovu hlavu a Kosovu mír na věčné časy v rámci nenáviděné autonomie. KOA se zatím zabydlela doma a v rámci přednormalizace nejspíš stačila zavézt nevěstince dolarůchtivými pracovnicemi dřív, než vítězná vojska opatrně vstoupila na letecky podmaněné území. Sláva byla maličko zkalena tím, že letiště v Prištině obsadili Rusové, ale na tuhle prestižní aféru se poměrně rychle už zapomnělo.
Politikové zamávali cárem smlouvy jako kdysi Chamberlain a začali plánovat fotografické seAnce Kosovu.
President Havel se stal prvním čelným představitelem NATO, který do Kosova zavítal, aby se přesvědčil o dodržování lidských práv. O tom, zda se na místě zajímal o dovezené prostitutky, novinové zprávy cudně pomlčely. Zprávy se tak nanejvýše zmínily o tom, že se výlet na území svrchovaného státu uskutečnil "načerno", tedy bez souhlasu Bělehradu. Vzhledem k tomu, že tam ještě šéfoval Miloševič ovšem nešlo o trapas, ale o vzdorný krok vítěze.
I tato epizoda upadla rychle v zapomnění. Jednak proto, že do Kosova postupně odjeli i větší páni, ale hlavně z důvodů nepropuknuvšího názorného soužití Západem osvobozených a tudíž teoreticky zrovnoprázvněných etnik.
Vzhledem k neochotě západních daňových poplatníků přispívat na jakýsi politicko-vojenský untrholt kdesi na Balkáně, natož tam posílat vlastní děti do války, nezbylo vítězům než udělat z KOA zahradníka převlečeného do policajtských uniforem. V rámci vyrovnání se KOA vzdala těch zbraní, které se staly nepotřebnýcmi.
Ty potřebné si nejspíš uchovala pro útoky proti menšinám v Kosovu. Existuje sice jistá možnost, že Cikáni, Srbové a jiné nealbánské pronárody zabíjejí vlastní lidi, aby to mohli svést na KOA, ale její pravděpodobnost se i samotným osvoboditelům zdá tak malá, že zakládá podezření, že jde o nezodpovědné kosovské živly. Jenže chtějte na vojácích NATO, aby honili kosáky někde po kopcích. Navíc kde není soudce, není trest.
Geniové poválečného uspořádání v Kosovu a okolí se dali unést představou, že základem úspěchu je vytvořit bezpečnostní zónu vně Kosova, do níž nebude mít přístup Miloševičova soldateska. No, povedlo se to, ale jen velmi částečně, protože se zapomnělo na to, že etničtí Albánci žijí nejen v Kosovu, ale v těch zónách.
Zdá se, že se nedokonale odzbrojená KOA chopila příležitosti a začala rozdmýchávat nepokoje v srbském pohraničí. A nejen tam. Podívejme se očima Práva na to co se děje v Makedonii:
"Tři makedonští vojáci přišli o život při včerejších incidentech armády s albánskými ozbrojenci u hranic s Kosovem. Podle makedonského ministerstva obrany najelo vojenské vozidlo se dvěma vojáky na minu v okamžiku, kdy míjelo nedalekou vesnici Tanuševci, kterou okupují albánští teroristé. Jeden voják zahynul na místě, druhý po několika hodinách. Krátce poté dalšího vojáka zákeřně usmrtil ostřelovač z Tanuševců. Makedonie potom uzavřela všechny hraniční přechody s Kosovem. Boje s použitím těžkých zbraní se rozšířily z Tanuševci do vesnice Malina a na další místa. Makedonský ministr zahraničí Srdjan Kerim večer požádal o svolání naléhavé schůze Rady bezpečnosti OSN. "Je to skutečná válka," řekl agentuře AP starosta kosovské vesnice Debele, ležící naproti Tanuševcům na druhé straně hranice. Zástupce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) Carlo Ungaro řekl, že podpoří "rozumné použití síly" makedonské armády a policie proti ozbrojencům. Bezpečnost Makedonie je podle něj ohrožena. Makedonský prezident Boris Trajkovski se sešel k naléhavé schůzce s činiteli ministerstva obrany a několika velvyslanci členských zemí NATO, do uzávěrky tohoto vydání však podrobnosti nebyly známy."
Zmíněná zpráva naznačuje tři velmi zajímavé věci. Předně potvrzuje obavy, které makedonská vláda projevila v roce 1999 v souvislosti s křehkou etnickou rovnováhou v zemi. To samozřejmě vrhá jiné světlo na situaci v samotném Kosovu. Zadruhé dokládá, že Albánská moc, ztělesňovaná UCK, nechce mír do té doby než se jim podaří vytvořit "Velké Kosova". Současná situace dále naznačuje, že kombinace stupidity, pokrytectví a osobních zájmů umenšuje politickou vůli způsobem, který staví její nositele do role šašků.
Jak jinak interpretovat skutečnost, že mocný vojenský komplex zvaný NATO se musí spoléhat na to, že makedonská armáda a policie použijí "rozumnou sílu" k pobití ozbrojenců, kteří tam operují díky laskavé neschopnosti této organizace.
Nejde ale jen o Makedonii. Americký ministr obrany Powell nedávno přišel se vskutku převratným plánem. NATO by mělo zúžit ochrannou zónu kolem Kosova, což by umožnilo srbské armádě bojovat proti albánským povstalcům.
Tím se vlastně kruh uzavírá a jsme zase tam, kde jsme byli před bombardováním. Pravda s tím rozdílem, že bez Miloševiče je srbská armáda uznána za schopnou zabíjet albánské povstalce tak nějak čistě a lidsky - tedy po našem západním způsobu. Rovněž slovník se začíná měnit. Militantní Albánci se z bojovníků za odstranění srbského jha stávají "ozbrojenci" a až začnou být Západu na obtíž, budou z nich drogoví a prostituční mafiáni a teroristi.
PS Není v mých silách zjistit, zda britští bookmakeři již přijímají sázky ohledně dalšího kola bombardování a pokud ano, jaké jsou kusry Tirany, Skoplje a Bělehradu.
Proč tolik kritiky proti sčítání lidu?
Občas čtu ve Vašich BL komentáře ke sčítání lidí, bytů a domů a nepochopil
jsem proč jsou někteří autoři zděšeni nad představou ,že by statni
byrokraté propojovali databáze jednotlivých úřadů aby měli kompletní
informace o občanech. Mně jako občanovi vadí to, že právě toto státní
byrokraté nedělají a nutí mě, abych běhal z jednoho úřadu do druhého s
nějakým orazítkovaným lejstrem a dokladoval jednomu státnímu úřadu
informace, které leží na jiném státním úřadu.
Co se mi stalo. Před svým domem jsem překopával záhon a potřeboval jsem ho
srovnat s okolím a dostal jsem od stavebního odboru úřadu městské části
dopis, že provádím terénní úpravy, že jsem nežádal o povolení a chtěli ode
mne, abych si podal žádost a ptali se, zda jsem vlastník domu.
Napsal jsem
jim,že jsem dům podědil a abych tam mohl bydlet, provedl jsem vnitřní
adaptaci domu se stavbou plyn.komínu a výměnou starých plyn. spotřebičů za
nové. Pokud jde o vlastnictví, odkázal jsem je na katastrální úřad a sdělil
jim , že nemovitost je moje,že informaci o této skutečnosti mají vedenou
právě na katastrálním úřadu, že mne nenapadlo, že když je nemovitost moje,
že musím žádat někoho o souhlas, abych mohl upravit vnitřek domu.
Nakonec
to skončilo tím, že jsem posílal nějaké úřednici stavebního odboru revizní
protokol ke komínu vystavený kominíkem a protokol o revizi plynových
spotřebičů. Bylo mě jasné, že nějaká byrokratka na stavebním úřadě potřebuje
mít dobrý pocit, že může sedět na hromadě lejster ,tak jsem ji to lejstro
poslal, aby ona měla dobrý pocit vlastní užitečnosti a já abych mohl dělat
jiné věci, než abych si dopisoval s úřady a polemizoval s nimi, jestli mají
nebo nemají právo na informace souvisící s počtem komínů v mém domě
eventuelně vnitřními úpravami mé domácnosti. Jestli si chtějí tyto
informace shromažďovat je to jejich věc. Nepovažuji to za supertajnou
informaci.
Připadal jsem si ale jako blbec, abych tomuto úřadu dokládal, že
jsem vlastníkem uvedené nemovitosti, když tuto informaci mají na
katastrálním úřadu, kde jsem evidován jako vlastník. Je mně ale jasné, že
byrokraté stavebního úřadu nemají možnost nahlížet do evidencí katastrálního
úřadu, protože na to nejsou technicky vybaveni, takže státní byrokraté ze mě
dělají blbce ,kdy si mě pletou s prostředkem zajišťujícím tok informací z
jednoho státního úřadu do druhého a chtějí ,abych nosil mezi jednotlivými
úřady nějaké orazítkované papíry. Jestli stát vede evidenci motorových
vozidel a existují dopravní inspektoráty, nebo evidence nemovitosti na
katastrálních úřadech, nebo evidence daní na finančních úřadech,tak
připouštím, že toto evidovat je nutné, ale ať mne stát neotravuje
opakovaným poskytováním informací ,které jsem už dříve jinému úřadu
poskytl.
Myslím si ,že problém občana ČR není v tom, že státní byrokrat
bude mít nějakou kompletní informaci o mé osobě, třeba informaci o tom,
kolik mám aut nebo kolik mám komínů,nebo domů, že by těchto informací mohl
zneužít, ale problém spočívá v tom, že se na občanovi tyto informace
opakovaně vyžadují a že je to otravné.
Jako občan se cítím šikanovaný státními byrokraty, ať už jsou to policajti na
silnicích, technici na STK, nebo úřednice na stavebních úřadech a myslím si, že sčítání lidu r.2001, projevující se vyplněním dvou formulářů je
záležitost naprosto banální, kterou si občan odbude za 20minut, a když je
proti sčítání takový odpor, připomíná mi to problém Temelína, kdy jeho
zbourání neřeší ekologické problémy, stejně jako sčítání lidí 2001 není
akce, na které by se mělo demonstrovat šikanování občana státem, protože
většina občanů tohoto státu se v každodenním životě setká s mnohem větším
individuálním šikanováním, než je tohle banální sčítání.
Pokud jde o vlastní dotazníky "sčítací akce", je zřejmé, že se stát snaží
získat přehled o obytných plochách ,věkové struktuře uživatelů,
pravděpodobně chce prognózovat budoucí nabídku bytů v důsledku vymírání
populací,ale i budoucí poptávku po bytech dospíváním mladších věkových
skupin.
Zkoumá též vybavenost bytů, což asi souvisí opět s poptávkou a dále
mobilitu osob, tzn. kolik je osob a kolik aut na domácnost.
Nepochopil jsem
pouze otázku národnosti ke které se hlásím, nevím k čemu tuto informaci stát
potřebuje a protože jsem v šedesátých létech chodil na filmy s Vinnetuem, napsal jsem, že se hlásím k národnosti "Apačské".
Já to tak cítím. Pokud
někdo tvrdí, že Apači nebyli národem, tak jsem přesvědčen, že každý je tím,
čím chce být a může se k tomu i hlásit.
Pokud jde o otázku náboženského
vyznání vím, že Apači věří na Velkého Manitua, ale protože nejsem
organizován v žádné státem evidované církvi, kterou mi dotazník nabízel,
usoudil jsem, že jsem ateista. Kdyby mi stát racionálně vysvětlil, proč
chce znát mou národnost nebo náboženství a co z těchto údajů chce odvodit, tak bych tam třeba napsal něco jiného, ale pokud se mě ptá, k čemu se
hlásím, tak jsem to tam napsal podle pravdy.
Na závěr.
Říká se, že když chcete v ČR postavit na zelené louce rodinný domek,
potřebujete k tomu tolik povolení a razítek ,že Vám to trvá 2 roky, než
začnete stavět.
Při vyplňování formulářů na sčítání obyvatelstva jsem byl za 20 minut hotov.
Tak v čem je problém?
