|
Mým kritikům: krize v ČT a její politické souvislostiNikolaj SavickýS potěšením jsem si přečetl kritiku své třídílné analýzy „Krize ČT - pokus o předběžnou rekapitulaci“ (zde, zde a zde) od režiséra Jiřího Svobody. Oceňuji i jemný žertík, jímž v názvu svého příspěvku „Vnímání dutosvěta aneb jak to bylo doopravdy?“ umně spojil obskurní kosmologickou teorii, která sehrála roli při formování prvotní ideologie německého nacismu, s ČT. Jiří Svoboda mne poctil komplimentem: můj poslední text poskytuje podle jeho mínění „ucelený a bezesporu inspirativní přehled posledního bezmála desetiletí vývoje ČT“, prý na rozdíl od mých „předchozích apologetických statí, zveřejněných v BL“. (zde a zde. )Nerad bych zůstal dlužen poklonu: také nejnovější text Jiřího Svobody je podstatně zajímavější, než jeho někdejší prvoplánový a ploše schematický útok na ČT, nazvaný „Česká televize s vyloučením veřejnosti“ (Neviditelný pes 10.1.2001). Důrazně nesouhlasím se závěry, které Jiří Svoboda činí, ale důstojnou odpověď chci napsat důkladně a s jistým časovým odstupem, takže: až příští týden.Mnohem více mě zklamal komentář Jana Čulíka „Brilantní analýza Jiřího Svobody“ na úvodní stránce BL z 13.2.2001, který je primitivní až k nevíře. Má tři věcné body, a abych se jím nemusel zabývat později, budu sledovat jejich strukturu: Poznámka JČ: Nikolaj Savický můj komentář k jeho článku sice kritizuje, ale buď se mnou vlastně souhlasí ("ano, zpravodajství ČT bylo za Mathého nevyrovnané" - představa, že by se jeho vyrovnanost dala měřit podle toho, kolik minut strávil politik s té či oné strany na obrazovce s nekvalitním či zaujatým redaktorem, je přece legrační, ne?) anebo jsou jeho poznámky nepřesné a nepřesvědčivé. Jen stručně: 1. Nejsem si vědom toho, že by Ivan Kytka dělal cokoliv bez vědomí generálního ředitele Puchalského. Měl jsem dojem, že veškeré jeho kroky byly předem Puchalským schváleny, včetně inkriminovaného Kytkova projektu. Jestli mu osazenstvo redakce ČT nerozumělo, to je jiná věc: mohli se zeptat, jak to myslí. Ale já jsem měl původně od pánů Šmída a tuším i Savického jinou reakci: že bylo chybné Kytkův projekt zveřejňovat, protože ho redakce zpravodajství nutně musela považovat za hrozbu a hned proti němu začít intrikovat a bojkotovat ho. To je ovšem patologická reakce a je pravda, že na ni Kytka měl asi být lépe připraven. Přesto si však myslím, že by při nástupu do funkce vedoucího zpravodajství ČT měla stačit určitá profesionální a manažerská zkušenost a člověk by neměl muset mít ještě zároveň i kvalifikaci psychiatra. 2. Nikolaj Savický v projektu Dušana Chmelíčka nic o nutnosti omezit moc neformálních struktur uvnitř ČT nenalezl. Pomůžu mu: psal jsem o tom v článku pro Reflex z 8. 2. 2000, kde jsem příslušnou pasáž Chmelíčkova projektu citoval. V článku pro Reflex jsem tehdy napsal: V projektu píše Chmelíček otevřeně: "Musí být jasně řečeno, že v instituci, jakou je v České republice televize veřejné služby, není cesty zpět před duben 1998 (kdy odešel z funkce GŘ ČT Ivo Mathé, pozn. JČ) - k neprůhlednému rozhodování na základě ustálených zvyklostí, k nepřetržitému sledu neustálých improvizací a k opakovanému rozhodování ad hoc i v těch nejdůležitějších otázkách." Chmelíček argumentuje, že v letech 1992 - 1997 ČT jistě dosáhla lecjakých úspěchů, avšak se systémem neprůhledného rozhodování, za něž nikdo nenese odpovědnost, prostě ČT nepřežije v rychle se měnící technologické éře. A dále jsem citoval Dušana Chmelíčka z jeho projektu takto: "V dosavadním systému zpravodajství nenutí jeho šéfredaktora nic dále strukturovat útvar a přenášet odpovědnost za výslednou podobu konkrétních pořadů na nižší stupeň řízení. Jednotlivé pořady (nebo skupiny pořadů, například Události a Události plus) nemají své stálé šéfredaktory. Moderátoři významných zpravodajských relací (např. prestižní Jednadvacítky) působí v týdnech, kdy nemoderují tento pořad, v jiných relacích jako reportéři. Pokud je však vazba tvůrců k jednotlivým pořadům takto volná a nikdo z nich neví, zda příští týden nebude "zaskakovat" v jiném, který by za normálních okolností považoval za svou vnitropodnikovou konkurenci, pak nelze očekávat, že se jednotlivé typy zpravodajských relací budou svým stylem výrazně lišit. Editoři pořadů se navíc po týdnu střídají, takže je velmi obtížné zachovat kontinuitu v řízení agendy jednotlivých typů zpravodajských relací." Chmelíčkův popis líčí situaci přesně takovou, jaká byla koncem března 1998 po odchodu Ivo Mathého. Jestliže nynější šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal po odchodu Ivana Kytky spolu s Jakubem Puchalským konstatovali, že chtějí Kytkovy modernizační reformy provést, co v televizi dva roky dělali, když po odchodu Puchalského nyní konstatuje Chmelíček, že se situace za poslední dva roky vůbec nezměnila? A jak se to shoduje s Chmelíčkovým diplomatickým konstatováním, že je Zdeněk Šámal jako šéf zpravodajství ČT "muž na svém místě"? Chmelíčkův projekt, na jehož základě byl jmenován generálním ředitelem ČT, je v Britských listech zde. Z tohoto Chmelíčkova textu lze citovat pro pana Savického další pasáže, vypovídající dost zjevně o neprůhlednosti a neformálnosti řízení ČT: Zakladatelská éra Česká televize přinesla mnohé vynikající výsledky, ale jedno nikoliv: standardní systém řízení, který televizi veřejné služby umožní oddělit základní funkce, vyplývající z jejího poslání daného zákonem, a vstoupit do několikaleté éry velmi složité koexistence analogového a digitálního vysílání. Česká televize se na tuto etapu svého vývoje musí důkladně připravit, analyzovat příležitosti a rizika z ní vyplývající, a vstoupit do ní s jasným konceptem naplňování svého poslání. Ještě předtím však musí také rutinně fungovat jako významná veřejné instituce České republiky, disponující veřejnými finančními prostředky. Proto musí být řízena na základě jasných a přesných psaných pravidel a veškeré rozhodovací procesy v jejím řízení musejí být zpětně kontrolovatelné. To je conditio sine qua non, k němuž směřovalo, byť ne vždy šťastným způsobem, vedení České televize v předchozích dvou letech. (...) Základním předpokladem k tomu však je kvalitní kodifikace postupů rozhodování, jasná a zřetelná strategie, ukotvená ve veřejně přístupných dokumentech, a její naplňování, které díky těmto dokumentům bude veřejností (a to nejen odbornou) snadno a přímo kontrolovatelné. K tomu směřují veškeré následující kroky. (...) Absolutně nešlo o neformální kamarádšoftské vztahy jen ve zpravodajství: O producentském systému za Mathého Chmelíček píše: Nelze přehlížet skutečnost, že před dubnem 1998 bylo jeho fungování založeno na řadě nepsaných pravidel a zvyklostí, které nahrazovaly potřebné normy a dokumenty, což přinášelo četné komplikace a nadměrnou křehkost celého systému, který byl v důsledku téměř bezezbytku závislý jen a pouze na dobrých osobních neformálních vztazích. Atd. I rest my case. Bohužel, Nikolaj Savický skutečnosti zkresluje. (JČ) |
|