Britské listy

Dušan Chmelíček jistě nebyl výjimečným a charismatickým šéfem typu Iva Mathé. Nebyl však ani slabým a poddajným ředitelem, jak se snažila doložit Rada ČT. Byl obratným administrátorem, měl dobrou celkovou představu o běžném chodu ČT, ale chyběly mu letité zkušenosti a teprve postupně se propracovával ke skutečně koncepčnímu pohledu na střednědobý a dlouhodobý vývoj ČT. Rozhodně nevzbuzoval dojem, že je ve své funkci nenahraditelný. Přesto se už 17. prosince 2000 se sešli zakladatelé iniciativy ČT - věc veřejná, vesměs lidé velmi zvučných jmen, a vydali první z dlouhé řady prohlášení, která pak následovala. Postavili se proti jeho odvolání s vehemencí, která v bezmála desetiletých dějinách ČT neměla obdoby. Proč?

Lekce, kterou českým filmovým a televizním tvůrcům udělil Jakub Puchalský, nezůstala bez odezvy. Ukázalo se, že se odborně nekompetentní člověk může v čele ČT ocitnout velmi snadno. Natropit nedozírné škody pak může i bezděky, vůbec nemusí mít v úmyslu škodit. To úzce souvisí s charakterem vysílacího schématu, výrobního úkolu a programové koncepce. Česká republika je relativně malá země s omezeným profesním zázemím. Ustoupí-li ČT z jakéhokoli důvodu od produkce filmů, objem této produkce poklesne na pětinu nebo desetinu, pokud vůbec bude výroba českých filmů zachována. Přestane-li ČT vyrábět výpravné seriály, nikdo jiný je produkovat nezačne. Zastaví-li ČT financování televizních dokumentů, tato tvorba zanikne. Televizní záznamy a přenosy divadelních představení nebo koncertů vážné hudby žádná jiná televizní stanice v České republice vyrábět a vysílat nebude. Totéž platí o animované tvorbě.

Přitom není žádný problém obstarat atraktivní náplň pro vysílání na dvou celoplošných plnoformátových televizních okruzích mnohem laciněji a výrobu všech výše zmíněných typů pořadů zastavit. To Puchalský sice neučinil, ale přesto změnil během pouhých jedenadvaceti měsíců charakter objednávky ČT velmi radikálně a mnohé tradiční funkce ČT zůstaly zachovány během jeho funkčního období vlastně jen setrvačností. Jakub Puchalský rozhodně neměl v úmyslu televizi uškodit, ale udělal to. Během roku 2000 se ČT začala pomalu vzpamatovávat a vracet ke konceptu, na němž byla založena, tj. k původnímu veřejností obecně akceptovanému výkladu svého poslání.

Tady je na místě zmínit jednu podstatnou věc: ČT musí sloužit svým divákům, nikoli televizním tvůrcům. Je samozřejmě možné nechat český film zaniknout nebo živořit kdesi na okraji. Je možné upustit od toho, aby se natáčely hodinové televizní dokumenty na zdánlivě naprosto okrajová témata, neboť: koho dnes zajímají osudy legionářů z 1. světové války nebo oběti StB z 50. let? Není nutné produkovat televizní seriály, zpracovávající významná česká literární díla 20. století, které jsou sice hojně sledované, ale také velmi nákladné. Jen statisticky mizivé procento diváků bude postrádat v televizním vysílání české opery nebo vážnou hudbu. A večerníčky? Vždyť Tom a Jerry poslouží stejně dobře...

Povšimněme si: v předchozím odstavci není zmíněn jediný konkrétní typ pořadu, který by ČT ze zákona musela produkovat. V tomto výčtu nejsou zpravodajské a publicistické pořady, důležité pro svobodné vytváření názorů. Není v něm zahrnut ani jediný pořad, určený etnickým a národnostním menšinám, respektive menšinám definovaným osudem. Nejde o výslovně vzdělávací pořady. Národní a evropskou kulturní identitu lze jistě rozvíjet a podporovat i jinak, než jenom prostřednictvím výše zmíněných programových typů. Není nic, co by formálně nutilo generálního ředitele ČT tuto tradici dodržet. Ekonomický zájem mu naopak jednoznačně velí výrobně nákladné pořady omezovat.

Na druhou stranu je tu ovšem velmi silná a úspěšná česká tradice této tvorby, nalézající ohlas i v zahraničí. ČT je na ní do velké míry založena. Proto měli televizní tvůrci až do roku 1998 ve zvyku přeceňovat sílu tradice, neboť si ohrožení její samotné podstaty nedovedli představit. Praxe jim však ukázala, že ve skutečnosti závisejí v horizontu jednoho nebo dvou let na jediné osobě, na generálním řediteli ČT. Pokud se on rozhodne tuto tradici přerušit, mohou protestovat, vyvolávat tiskové kampaně, naříkat na nekulturnost ředitele, ale to je také vše, co mohou dělat. Vzpomeňme jen na populární Puchalského "nízkorozpočtové drama". Vydrží-li generální ředitel, který se pro tento likvidační postup z jakýchkoli důvodů rozhodne, ve funkci dva roky a déle, jeho nástupce už tento problém před sebou mít nebude, neboť potřebné personální i technické zázemí se z části rozptýlí a z části zanikne.

Dušan Chmelíček se k této tradici přihlásil projektem i skutky. Vysílací schéma, výrobní úkol a plánované personální obsazení postu ředitele programu tomu odpovídalo. To neznamenalo výhodu pro některou zájmovou skupinu, ale především záruku samotné existence původní televizní tvorby vůbec (s výjimkou zábavy, kterou produkují i komerční televizní stanice). Proto se veškerá profesní sdružení a prakticky celá odborná veřejnost navzdory vzájemné rivalitě spojila k jeho podpoře. Uvrhnout ČT zpět do nestability, kterou zažívala po dva předchozí roky, znamenalo z jejich pohledu naprostou neodpovědnost. Veškeré chyby, jichž se Chmelíček dopustil a o nichž televizní profesionálové na rozdíl od Rady ČT dobře věděli, byly z tohoto pohledu zanedbatelné.

Opakuji, že jde o věc volby. Spisovatelé, scenáristé, dramaturgové, režiséři a herci se samozřejmě domnívají, že jejich práce je důležitá a veřejně prospěšná. Dali to najevo. Veřejnost se mohla přiklonit buď na jejich stranu, nebo se postavit za stanovisko tehdejší Rady ČT. Výsledek je známý. Ve skutečnosti až do 20. prosince 2000 vůbec nešlo o zpravodajství ČT, a přitom Rada ČT už v té době byla terčem velmi silného odporu.

Měl Jiří Hodač šanci?

Moje odpověď bude možná nečekaná, ale z krátkodobého hlediska nesporně měl. Podle mého soudu by ČT velmi pravděpodobně během několika měsíců přivedl do další hluboké vnitřní krize, protože o televizi obecně (nikoli jen o ČT) mnoho nevěděl, ale rozhodně se mohl vcelku bez větších problémů ujmout funkce generálního ředitele ČT. Paradoxně mu v tom zabránila naprostá neprofesionalita Rady ČT a absolutní nedostatek běžné lidské slušnosti u některých jejích členů. To je třeba vysvětlit podrobněji.

Prvním praktickým cílem iniciativy ČT: věc veřejná bylo až do 20. prosince 2000 pozastavit zjevně ukvapené výběrové řízení s naprosto neseriózně stanovenými termíny a nejasnými kritérii. Kdyby Rada ČT analyzovala skutečnou situaci a neoddávala se opojení mocí, mohla získat slušnou vyjednávací pozici a prostor k tomu, aby objasnila svoje stanoviska a názory. Patrně by také prosadila seriózně vybraného ředitele ČT, neboť Chmelíček nebyl z pohledu protestujících nezastupitelný.

Zápis z jednání Rady ČT z 19. prosince 2000 je výmluvný: "Rada přijala na svém zasedání mluvčí iniciativy Televize: věc veřejná B. Rychlíka, A. Müllerovou a J. Krause a předsedu NOO ČT A. Dekoje. Rada obdržela pozvání na aktiv zástupců některých organizací, probíhající současně se zasedáním Rady. Rada v této souvislosti hlasovala o návrhu M. Rejchrta ´Navrhuji vyhovět pozvání zástupců iniciativy Televize: věc veřejná.´ Pro: M. Rejchrt, P. Kabzan, P. Hájek. Proti: M. Mareš, V. Erben, F. Mikš, J. Dědečková. Zdrželi se: M. Marboe-Hrabincová, J. Kratochvíl. Návrh nebyl přijat." Obdobně byl smeten Marcelly Marboe-Hrabincové, aby Rada ČT na tento aktiv vyslala své zástupce. Proti byli opět Miroslav Mareš, František Mikš a Jana Dědečková. Kdyby se radní toho odpoledne zmíněného shromáždění zúčastnili, byli by mnohé pochopili. Jejich nevůle k jakémukoli jednání s reprezentanty odborné veřejnosti se z dnešního pohledu jeví jako naprosto iracionální. Byla však pouze projevem hloupé a ničím nezdůvodnitelné arogance a neslušnosti.

O hloubce nepochopení, jemuž Rada ČT propadla, svědčí také mediálně negramotné prohlášení, které Rada ČT vydala následujícího dne, a to, jak vyplývá z kontextu, ještě před volbou Jiřího Hodače: "Rada ČT je šokována agresivní mediální kampaní, snažící se její členy veřejnosti prezentovat jako nekompetentní jedince, navíc řízené stranickými sekretariáty. Tento výklad Rada ČT zásadně odmítá. Rada se stala předmětem mediální kampaně především proto, že se nehodlá smířit se stávající situací v ČT, zvláště v otázkách hospodaření, a důsledně uplatňuje svoji kontrolní funkci. Je pochopitelné, že se její činnost mnoha lidem, kteří mají s ČT spojeny své finanční zájmy, nelíbí. Je také pochopitelné, že jim v čele ČT vyhovoval slabý ředitel. Nepochopitelný a nemravný je však způsob, jak někteří tito lidé balí své osobní zájmy do klišé o veřejnoprávnosti, starosti o diváka a chod televize, a jak se snaží diskreditovat členy Rady a ovlivňovat jejich rozhodnutí." Podivně kostrbatý "zdeúřední" jazyk a trapný pokus o denunciace, tak připomínající neblahého Milouše Jakeše, vypovídá o mnohém. Rada ČT nebyla schopna pochopit, že velké většině z těch, kteří dali své jméno a tím i svůj nejcennější kapitál k dispozici protestujícím, nejde v prvé řadě o peníze, ale opravdu o příležitost k svobodné umělecké tvorbě, kterou jim v rámci daných možností ČT poskytuje. Kdyby se klíčoví členové Rady ČT tak důsledně nevyhýbali kontaktu se zástupci protestujících, mohli na to přijít. Z nepoučitelné zatvrzelosti, neboť jinak to nazvat nelze, však dali přednost konfrontaci, která je zákonitě musela smést.

Dokonce i při zvolení Jiřího Hodače 20. prosince 2000 odpoledne však měla Rada ČT ještě reálnou šanci poskytnout mu alespoň příležitost ujmout se funkce. Je to prosté až k neuvěření: stačilo, aby ho jmenovali s účinností např. od 2. ledna 2001, což by bylo možné pokládat za naprosto korektní a rozumné řešení. Snadno předvídatelnou vzpouru ve zpravodajství ČT by tak v zájmu vlastní profesionální pověsti musel (ač nerad) zlikvidovat Dušan Chmelíček, chystající se k regulérnímu předání funkce. Na rozdíl od Jiřího Hodače by to nepochybně zvládl. Jiří Hodač by naopak nemusel přijímat naprosto nesmyslná a ukvapená personální opatření, neměl by žádné provozní starosti a získal by téměř dva týdny, po které by na něj byla soustředěna pozornost médií, k osobnímu PR. Dostal by čas a příležitost k neformálním kontaktům s členy managementu a se zástupci odborné veřejnosti a k vyjednávání o vlastním týmu. Tato doba by bohatě stačila k tomu, aby se jakýkoli významnější odpor v ČT při rozumném postupu generálního ředitele naprosto zhroutil.

Amatérismus Rady ČT však vedl k tomu, že se pokus o předání žezla změnil nejprve ve frašku (to když Rada ČT zjistila, že zapomněla Chmelíčkovi dát dekret o odvolání z funkce, v důsledku čehož zůstal až do půlnoci z 21. na 22. prosince 2000 regulérním generálním ředitelem ČT) a později v melodrama v souvislosti s okupací a následnou blokádou velína zpravodajství. Nesmiřitelná zášť členů Rady ČT k těm, kteří se jich podle jejich představ měli bát a ne proti nim protestovat, touha už už prosadit svou vůli, zlomit odpor proti jejich moci a vnutit svůj způsob vidění světa těm "nemravným" režisérům, spisovatelům, hercům atd., to vše připravilo členy Rady ČT o poslední zbytky soudnosti. Ironií osudu to byla především paranoia radních, která zbavila Jiřího Hodače šance a patrně také několika měsíců pobytu v křesle generálního ředitele ČT.

Znepokojivé rysy krize ČT

Z iniciativy redaktorů zpravodajství ČT se 20. prosince 2000 odpoledne v reakci na neuváženou volbu Jiřího Hodače ustavil Krizový výbor zaměstnanců ČT. V Událostech bylo téhož dne vysíláno stanovisko redaktorů. Obrazovka ČT, ale nejen ČT, se od té chvíle stala v příkrém rozporu se zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání a tehdy platným zákonem o ČT bojištěm.

Svědčí to na jednu stranu o špatné mediální kultuře v České republice, o absenci nepsaných standardů práce televizního zpravodajství, ale na druhou stranu také o naprosto nedostatečných mechanismech ochrany nezávislosti zpravodajství veřejné služby. Není totiž pochyb o tom, že kdyby existoval regulérní prostor pro vyjednávání a vzájemné vysvětlování stanovisek obou stran, redaktoři ČT by se k podobné formě protestu už z obav o svou profesionální pověst hned tak neuchýlili.

Jana Bobošíková byla možná dobrou moderátorkou, ale zcela určitě naprosto neschopnou manažerkou. Patrně se příliš nezmýlím, když se budu domnívat, že si ji Hodač vybral na doporučení členů Rady ČT, respektive Jany Dědečkové. Je určitě nepříjemné dočkat se od podřízených (a bývalých kolegů, na to nezapomínejme) tak striktního odmítnutí, jakého se dostalo Janě Bobošíkové. Reagovat na to tím, že se v den nástupu nejprve pokusím více než dvacet redaktorů poslat domů, tj. nezakrytě si připravit si prostor pro jejich vyhazov, a pak jim uprostřed Vánoc osobně přijdu rozdat výpovědi, to chce už hodně silný žaludek, velkou dávku otrlosti a naprostou sociální ignoranci. To není logika manažera, ale délesloužícího četaře nebo bachaře. Byla to právě Jana Bobošíková a nikoliv Jiří Hodač, komu se úspěšně podařilo obestřít redaktory ČT aureolou bojovníků za správnou věc.

Janě Bobošíkové se však podařilo ještě něco jiného. Dalo dost práce udělat ještě zaujatější a méně objektivní televizní zpravodajství než připravovala původní redakce zpravodajství ČT, ale Jana Bobošíková to dokázala. Manipulativností předčila "Bobovize" stávkující redaktory od 24. prosince 2000 do 10. ledna 2001, kdy své vysílání ukončila, nejméně o třídu. Tím však opět snížila pomyslný standard, k němuž se nadále bude zpravodajství ČT vztahovat.

Nebyla to však jenom ČT, kdo prakticky bez obav z následků porušoval mediální zákony. Prvním, kdo veřejně předestřel nápad, jak stávkující redaktory odstranit, byl Vladimír Železný v pořadu Volejte řediteli z 23. prosince 2000, který svou radu, aby Jiří Hodač začal vysílat odjinud než z Kavčích hor, doplnil doporučením, ať se obrátí na ministra vnitra a "nechá státní orgány vyřešit situaci". S noblesou sobě vlastní pak dodal: "Nemazal bych se s tím příliš". Zpravodajství TV NOVA bylo sice nesrovnatelně profesionálnější než Bobovize, ale po celou dobu naprosto jednoznačně stranilo Jiřímu Hodačovi a jeho vedení řadou zjevných i skrytějších manipulativních postupů. S čestnou výjimkou Milana Šmída v Louči se nad tím snad nikdo ani nepozastavil. Celá krize prokázala především vysokou míru tolerance české společnosti k neobjektivnímu zpravodajství, k nezastřené mediální manipulaci jako k normě.

(Dokončení zítra)