Virtuální realita
Virtuální realita. Toto slovní spojení je v poslední době silně nadužíváno až zneužíváno. Říci někomu, že žije ve virtuální realitě, má pejorativní význam. Znamená to říci mu, že je mimo. Nemám rád devalvaci slov. Za komunismu jsme si jí užili dost. Sám pojem virtuální realita se objevil až v souvislosti s rozvojem výpočetní techniky. Ve skutečnosti však nesouvisí pouze s počítači, ty jen urychlily pochopení podstaty problému.
Virtuální realita je prostě uměle vytvářená skutečnost. Co je to ale "skutečná skutečnost". Já nevím, obávám se že nic takového neexistuje. Svět vnímáme tak, jak jsme se to naučili, tedy z jistým předporozuměním, podle jistého vzorce. Můžeme mluvit o vzorcích kvalitních a méně kvalitních nebo o vzorcích pevných a méně pevných, ale stěží o vzorcích pravdivých a lživých. Do konce devatenáctého století (zhruba) byla euroamerická civilizace stabilizovaná myšlenkovým vzorcem křesťanské kultury. Ten se ukázal jako překonaný, ale nic jej komplexně nedokázalo nahradit. Krach velkých utopických idejí dvacátého století je toho důkazem.
Revoluční události v roce 1989 lze nazvat, s jistou mírou tolerance, konfliktem mezi pravdou a lží či mezi dobrem a zlem. Stála zde malá skupina těch, kteří měli moc proti většině národa. V takové situaci není těžké najít konsensus. Patřičný étos se vytvoří jaksi ad hoc. Nicméně takový étos rychle vprchá. Étos revoluce je relativně kvalitní, ale nestabilní myšlenkový vzorec. V demokracii byl měl být nahrazen jakýmsi vzorcem pro všední dny. Ten bych definoval asi tak, že je třeba snažit se o dosažení svých vlastních cílů a nebránit druhým v tomtéž. A vůbec těm druhým prostě neškodit. Každý řekne, že jsem vyplodil banalitu. Budiž, ale zkusme se podle ní už jednou začít řídit. V demokratické společnosti nesmí jít nikdy o velké ideje, ale o snesitelný všední den. S velkými idejemi je vždy potíž, že rády posvěcují přízemní úmysly. Říkám záměrně, že ony rády posvěcují nikoliv, že někdo jimy své úmysly maskuje.
Jedním z velkých předsudků minulých století, je přesvědčení, že se člověk chová racionálně. Není to pravda, chování člověka je určováno vzorci, které absorboval a které drží pohromadě strukturu jeho osobnosti. O racionalitě či iracionalitě tu nemá smysl diskutovat. Jsem-li na pustém ostrově, kde není vůbec nic k jídlu, ale mám s sebou své děti, je racionální tyto děti sníst. Malý zbyteček křesťanského myšlenkového vzorce v nás, asi každému v nečem podobném zabrání. V takovéto absurdní situaci mám však jednoznačnou možnost volby mezi dvěma alternativami. Situace, ve které se nacházíme na počátku 21.století, je komplikovanější. Poslední metafyzický boj mezi pravdou a láskou na jedné straně a lží a nenávistí na straně druhé skončil v roce 1990. Od té doby se musíme smířivat s postdějinou situací, ve smyslu známé definice Francise Fukuyamy. V postdějiném období není opakem pravdy lež, ale jen jiná pravda.
Od počátku devadesátých let si kladu otázku, kdy dojde v naší nepřipravené společnosti ke konfrontaci s postmoderní skutečností a jaké to bude mít následky. Už je to tady. V hlavní roli média. Nejen televize a nejen ta česká. Americká CNN proměnila válku v Perském zálivu v počítačovou hru. Od dob reportáží z Vietnamu je televizní publicistika chápána jako specifický umělecký žánr. Media celosvětově vytvářejí nikoliv komentují realitu. Media vytvářejí vzorce, podle kterých realitu vnímáme. Některá nabízejí otevřené vzorce, tedy prostor pro vytvoření si vlastního názoru, jako třeba BBC, jiná to neumějí, další nechtějí nebo nesmí. Radikální změnu přinese až digitální a interaktivní televize. V té vidím velkou naději a zároveň noční můru všech manipulátorů.
V současnosti televize nahrazuje rodinu a školu jako výchovné elementy. Dále nahrazuje kostel, stává se sakrálním prostorem pro uctívání bohů. Ani rada složená ze samých svatých tuto patologickou roli televize a medií vůbec nepotlačí. Mnohem účinější je tlak protikladných skupin, které sledují své nízké cíle. Současný politický boj o vliv v televizi nemusí hrát tak negativní roli, jak by se zdálo. Je jen nutné, aby souboj byl vyrovnaný a aby z něj nikdo nevyšel vítězně. Chápu snahu těch, kteří se už nějaký čas snaží o zkvalitnění televizního zpravodajství a televizní práce vůbec. Ale ptám se. Má na tom zájem většina společnosti? Není náhodou ubohost zpravodajství jen zrcadlem celonárodní bídy? A není "bobovize" jen zákonitým vyústěním téhož. Jana Bobošíková svým vysíláním prezentuje postoj, který mají naše rychlokvašené elity k normálním lidem. Tedy pohrdání. Není to vlastně pozitivní fakt, který někomu otevře oči? Moc iluzí si nedělám, ale možné to je. Pak by se možná i to zpravodajství podařilo zkvalitnit. Znovu říkám, pokud o to bude někdo stát.
Boj o televizi, který sledujeme, je virtální v tom smyslu, že se nejedná o televizi, ale jen o to čí "pravda "se prosadí. Obě strany sporu argumentují ideologickým způsobem. Na jedné straně svoboda slova na straně druhé právo a zákon. Obojí je v tomto případě stejně nepatřičné. Nejvíce postiženým je zdravý rozum. Za to ale mohou ideje nebo taky lidská hloupost či nepoučitelnost. Ideje nejsou jen abstraktní pojmy. Ony mají svojí vlastní energii a dokážou ovládnout myšlení a chování člověka. Zde se můj názor liší od názorů Jana Čulíka a Tomáše Peciny. Nemyslím si totiž, že televizní vzbouřenci jsou tak geniální manipulátoři, že dokázali ovládnout myšlení poloviny národa a část jeho elity. Důkazem je mi jejich předchozí nemastná a neslaná novinářská práce. Podle mne jen uvěřili svojí verzi "pravdy" a kritické myšlení, tak nutné pro novináře nahradili myšlením ideologickým.
A znovu říkám ideje mají svou energii a dokáží hýbat dějinami v dobrém i špatném. Podívám-li se na stranu druhou, vidím Jiřího Hodače jako typického byrokrata. To nemyslím urážlivě. Bez kvalitní byrokracie nemůže existovat žádná organizovaná společnost. Byrokrat je muž práva, zákona a pořádku, je to antropologický typus. Napadá mne tu paralela s prezidentem Benešem o němž kdosi prohlásil, že to mohl být dobrý prezident, ale v jiné době. Teorie řízení zná funkci manažera pro krizové situace. Tím Hodač rozhodně není. Záměrně nechávám stranou ty, kteří si na celém konfliktu přihřívají svojí polívčičku. Ti se vždy nakonec přidají na stranu vítězů.
Každý dějinný pohyb vzniká rozbitím stávajícího myšlenkového vzorce neboli paradigmatu a nastolením jiného. Průvodním jevem takovéhoto pohybu je absence kritického myšlení. Někdy je to nutné, jinak bychom dodnes věřili v placatost a nehybnost země. Někdy to má tragické důsledky. V naší televizní revoluci nejde o žádný zásadní dějiný zlom. Já se spolu s Fukuyamou domnívám, že v tomto směru již ani žádný přijít nemůže. Nahromaděná energie se jen začala vybíjet. Nemyslím si, že začne občanská válka, ale následky jsou destruktivní už teď. Jednání všech zúčastněných stran je řízeno emocemi ne kritickým rozumem a ochotou ke kompromisu.
Napadlo někoho, že boj o televizi v její současné podobě je bojem o mrtvolu v agonii. Bohuslav Blažek napsal před časem, že klasickou televizi čeká osud rozhlasu po drátě, který už se vyskytuje jen v hospodách a v kancelářích s duševně líným personálem. Trocha vody uplynulo, dráťák byl zrušen a nikomu nechybí. Ti kteří bojovali za jeho záchranu, argumentovali menšinou důchodců, kteří si nemohou koupit nové rádio. Radiopřijímač s kvalitou poslechu na úrovni rozhlasu po drátě stojí kolem čtyřech set korun. To si může dovolit utratit i ten nejchudší důchodce. Současná jednosměrná televize je zde pro ty, kteří chtějí přijímat předžvejkanou realitu. Neznám nikoho, kdo se hlouběji zajímá o společensko-politickou situaci a zároveň využívá televizi jako primární zdroj informací. Já se bez ní obejdu úplně. BBC je fenomén, který stěží někdo napodobí. Totéž se dá říci o celé britské společnosti.
Digitální televize problém manipulace divákem zcela nevyřeší, ale silně eliminuje jeho zhoubné následky. Bude zde plularita podobná té, která panuje na internetu. Programy pro menšiny budou existovat tehdy, pokud o ně bude zájem. Vůbec bych se nebál privatizace ČT. Její vysílání by to nezkvalitnilo, ale prostředí by se zprůhlednilo. Veřejnoprávní televize je jen určitou fází ve vývoji. Ve většině evropských zemích zakládal televize stát. Soukromé vysílání přišlo mnohem později. Veřejnoprávní televize je vedlejší produkt nedostatku kmitočtů pro klasické terestrické vysílání. Nemůže prostě vysílat každý. Kdybych přišel s myšlenkou veřejnoprávních novin, každý se mi vysměje. Není pro ně žádný důvod. Internet je ještě dále. Tam se může prezentovat úplně každý.
Shrnu-li své myšlenky. Ve vyhrocených situacích mají lidé tendenci jednat ideologicky, tedy jakoby v jakémsi vyšším zájmu. Ne vždy je to ku prospěchu společnosti. V každé revoluci i "revoluci" vystupují na povrch iracionální prvky naší psychické výbavy. Zdravý rozum je nahrazen emocemi. Místo hledání konsenzu nastupuje snaha prosadit sebe samého a svůj pohled na svět za jakoukoliv cenu. Sekundárním projevem je řešení osobních účtů. Svobodu slova v vidím v pluralitě názorů a jejich možnosti je prezentovat. Zde pomůže rozvoj digitální televize a internetu. A tímto směrem bych také zaměřoval svou energii.
Tendr na digitální televizní síť vyhrál podnik, který leží v žaludku snad každému, kdo používá jeho služby, a nám malým uživatelům internetu obzvláště. Před deseti lety si mobilní telefon mohl dovolit málokdo. Dnes jej mají školní děti. A způsobil to docela obyčejný trh. Padne-li monopol Telecomu, bude si internet moci dovolit každý. Již dnes to není tak velký problém.
Jiná věc je samozřejmě funkční gramotnost našeho národa, tedy schopnost lidí získávat informace a pracovat s nimi. Pokud se tato schopnost nezvýší, má svoboda slova stejný význam jako světelný semafor pro slepce. Je k ničemu. Klasická televize zanikne dříve nebo později, tak jako zaniklo mnoho papírových medií v souvislosti s rozvojem médií elektronických. Nemá smysl brečet nad rozlitým mlékem, které se rozlilo pouze virtuálně.
