Britské listy

Toto je český překlad anglického článku, který vyšel v pondělí 8. ledna v časopise Central Europe Review. Stroehlein, česky mluvící americký politolog a odborník na střední Evropu byl po dobu několika týdnů od května 1998 koeditorem Jednadvacítky v České televizi. Byl odpovědný za předvolební Jednadvacítky, které se vysílaly před volbami 1998, které pochválila tehdejší Rada České televize Jana Jiráka. Po obdržení pochvaly ho tehdejší šéf zpravodajství Zdeněk Šámal z televize propustil s vysvětlením, že Stroehlein není Čech. Stroehlein žije v Londýně a je šéfredaktorem časopisu Central Europe Review, nositele mezinárodní ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. 29. prosince 2000 jmenoval deník Guardian časopis Central Europe Review jedním ze svých oblíbených periodik za rok 2000, zejména za jeho články o brutálním potlačení antiglobalizačních protestů v Praze (jejichž autorem byl podle materiálu v Britských listech zejména Jan Čulík). - Tento Stroehleinův a zároveň Čulíkův článek ke kritizi v ČT, zveřejněný v CER dne 8. 1. 2001, doporučila svým mezinárodním čtenářům dne 9. 1. jedna z nejprestižnějších internetových stránek na světě, deník Arts and Letters Daily.

12. prosince 2000 odvolala Rada České televize, inspekční orgán dohlížející na českou veřejnoprávní televizní stanici, generálního ředitele Dušana Chmelíčka. O osm dní později, 20. prosince, jmenovala generálním ředitelem ČT Jiřího Hodače bývalého ředitele zpravodajství v ČT a člověka s jedenáctiletou zkušeností práce pro české vysílání BBC.

Bylo to uspěchané rozhodnutí a mnoho lidí bylo šokováno, že Rada ČT nepožádala potenciální kandidáty, aby vypracovali návrh projektu strategie řízení ČT a že se nekonal přísný výběrový proces. Radě trvalo pouhých osm dní vykonat svou nejdůležitější funkci: zvolit šéfa nejdůležitějšího sdělovacího prostředku v celé zemi.

Rada měla samozřejmě své důvody, ty se však nyní zdají trpce ironické. Měla v úmyslu vyhnout se politickým tlakům - obávala se, že budou každým dalším dnem rozhodování o tom, kdo má být generálním ředitelem ČT, sílit. Rozhodla se jednat rychle před svátky a doufala, že si toho politické strany nepovšimnou.

Říci, že se jí to nevyplatilo, by znamenalo všechno to, co mělo následovat, tvrdě podcenit. Náhlé rozhodnutí jmenovat nového generálního ředitele vyvolalo pracovněprávní konflikt, který se rychle změnit v celostátní politickou krizi. Svátky byly pryč.

Sloni a novináři nikdy nezapomínají

Mnoho zaměstnanců redakce zpravodajství ČT se Hodačova jmenování okamžitě zděsilo. Dlouhodobě ho neměli rádi už od té doby, co byl jejich šéfem v redakci zpravodajství.

Hodač musel rezignovat na funkci ředitele zpravodajství v srpnu 2000 a mnoho zaměstnanců v redakci zpravodajství se obávalo, že jako ředitel celé televize si bude Hodač pamatovat na staré konflikty. Báli se, že přijdou o zaměstnání. Tento strach se ještě zintenzivnil, když si Hodač vybral jakou novou šéfku zpravodajské redakce 24. prosince Janu Bobošíkovou. Jestliže byl Hodač redakci zpravodajství nepřijatelný, Bobošíková byla pro ně ztělesněním ďábla.

Bobošíková měla za sebou dlouhou historii konfliktů s mnoha pracovníky zpravodajství, kde působila jako reportérka pro hospodářské otázky a moderovala několik let také každodenní zpravodajský pořad, obsahující také rozhovory, jménem "21" (pokus o obdobný pořad, jako je "Newsnight" na BBC 2 anebo "Nightline" ve Spojených státech). Částečně byly zdrojem těchto konfliktů malicherné osobní antipatie. Mnoho lidí v redakci zpravodajství ČT považovalo Bobošíkovou za snoba a za pedanta, kdežto Bobošíková považovala mnoho českých televizních novinářů za neprofesionální lenochy.

Ale hlavním důvodem, proč se mnoho členů redakce zpravodajství ČT zděsilo nad jmenováním Bobošíkové, bylo to, že si dobře pamatovali, že se podílela na pokusu o radikální reformu v redakci zpravodajství ČT, k němuž došlo v roce 1998.

V dubnu 1998 jmenoval tehdejší nově jmenovaný ředitel České televize Jakub Puchalský šéfem redakce zpravodajství dlouholetého reportéra ČT v Londýně Ivana Kytku. Jeho úsilí zprofesionalizovat zpravodajství České televize podle vzoru BBC trvalo pouhých 51 dní. Pak byl Kytka nucen rezignovat pod tlakem zaměstnanců redakce zpravodajství, kteří odmítli změnit styl své práce, a pod tlakem jejich politických stoupenců v parlamentě.

Než byl však Kytka donucen odejít, mnoho čelných novinářů se ve zpravodajské redakci postavilo na jeho stranu, někteří otevřeně, jiní nenápadněji. Jana Bobošíková podpořila Ivana Kytku zcela otevřeně a vyvolala tím od kolegů vlnu ostré kritiky.

Reformátoři, kteří svou podporu Kytkovi nevyjádřili otevřeně, buď rychle zase zmizeli v davu, anebo udělali sebekritiku: odmítli své "kacířství". Bobošíková se však plně zkompromitovala. Bylo známo, že radí Kytkovi, jakými profesionálnějšími novináři odjinud nahradit nekvalitní pracovníky zpravodajské redakce. Během několika měsíců se octla pod tak silným tlakem svých nadřízených, a kvalita zpravodajských pořadů poklesla na tak nízkou úroveň, že dospěla Bobošíková k závěru, že nemá jinou možnost než z České televize také odejít.

Takže když bylo 24. prosince oznámeno, že se má Bobošíková stát novou ředitelkou zpravodajství, mnoho novinářů očekávalo, že přijdou o zaměstnání. Očekávali, že se jim Bobošíková pomstí, anebo, co by bylo ještě horší, realizuje reformy z doby před dvěma a půl roky.

Na protest proti jmenování Bobošíkové zahájili někteří zaměstnanci téhož dne okupaci zpravodajské redakce.

Od existenčních jistot k svobodě projevu

Novináři, i novináři, kteří nejsou příliš dobří, vědí, že nikdo se nepřipraví o štědrovečerní večeři jen kvůli malichernému pracovněprávnímu sporu a kvůli vnitropodnikovým intrikám, a tak vzbouřenci začali zdůrazňovat, že prý mají Bobošíková a Hodač "politické vazby" na Občanskou demokratickou stranu a jejího šéfa Václava Klause.

Tato obvinění byla do značné míry přehnaná. Bobošíková například pomohla Klausovi před několika měsíci udělat reklamu jeho nové internetové stránce a moderovala veřejné diskuse, které sponsorovala jeho strana, ale sotva byla "blízkou poradkyní", jak někteří tvrdili. Hodač byl neprávem obviněn, že byl Klausovým parlamentním poradcem.

A samozřejmě, vzbouřenci jaksi zapomněli zmínit se o svých vlastních vazbách na politiky. Dali se do boje proti politickým vlivům v České televizi, a nezveřejnili to, že někteří šéfové televizní rebelie poskytovali a poskytují za peníze určitým politikům kurzy, jak vystupovat v televizi. Vzbouřenci nezveřejnili to, že si s určitými politiky tykají.

I když přišli politikové ze strany, která soupeří s ODS, z Unie svobody, se spacími pytli přespávat v televizním velíně a poskytnout protestujícím novinářům podporu, nikdo si jaksi nepovšiml, že politická protekce je problém v celé České televizi, nikoliv jen na jedné či na druhé straně.

Tvrzením, že jsou Bobošíková a Hodač jen Klausovy loutky, navozovali vzbouřenečtí novináři dojem, že jen ohrožena samotná nezávislost jejich televizní stanice. Argumentovali, že jde o boj o svobodu slova.

A všichni jim začali věřit.

Stovky lidí se začaly shromažďovat před budovou České televize na podporu rebelujících novinářů. Během čtrnácti dnů bylo sebráno více než 150 000 podpisů pro petici, požadující Hodačovo odstoupení.

Herci, umělci a intelektuálové se k věci připojili a prezident Václav Havel vzbouřence podpořil. Poněkud divoce přirovnal Hodačovo jmenování ke komunistickému puči v roce 1948.

Ještě větší dojem udělalo to, že se 3. ledna 2001 shromáždilo na pražském Václavském náměstí více než 100 000 lidí údajně na podporu "nezávislé televize" a "svobody projevu".

Úzký pohled zahraničních sdělovacích prostředků

Mezinárodní tisk to sežral i s navijákem. Jedna informace internetového zpravodajství BBC zněla: "Demonstrace v ČT požaduje svobodu projevu. Jiná stránka BBC argumentovala, že v této věci jde o "základní otázky podstaty demokracie v České republice".

Avšak na stránkách BBC došlo alespoň k pokusu o hlubší zamyšlení. Reportérka BBC Catherine Miller (která občas píše i pro Central Europe Review) informovala o celé záležitosti daleko vyváženěji v reportáži s titulkem Televizní konflikt zaměřil hněv veřejnosti na jeden určitý cíl. Millerová rozbila iluzi, že by šlo o obdobné události, jako byla revoluce v roce 1989. Millerová zdůraznila, že ve středu 3.1. přivedly do pražských ulic 100 000 lidí hlubinné politické faktory, a citovala Václava Žáka, šéfredaktora intelektuálního dvojměsíčníku Listy: "Sto tisíc lidí protestovalo, protože se jim nelíbí opoziční smlouva."

To bylo daleko lepší než zpravodajský šot v televizních zprávách BBC 10 o´clock news dne 3. ledna 2001. Tato reportáž bezostyšně prezentovala jen argumenty vzbouřenecké strany a činila deprimujícím způsobem anachronistická srovnání se sametovou revolucí.

Samozřejmě, jiné mezinárodní sdělovací prostředky nebyly o nic lepší. 4. ledna zdůrazňovalaagentura Reuters ještě pořád jedenáct let staré zprávy: "Desetitisíce Čechů si připomnělo boj o svržení komunismu."

2. ledna otiskl deník Die Zeit článek "Sekt a spací pytle ve studiu", téměř úplně jednostranný článek na podporu romantických mladých novinářů, kteří uspořádali stávku a bojují za svobodu slova.

Rakouský deník Die Presse tvrdil 4. ledna 2000, že z konfliktu vzniklo poučení o demokracii a navozoval dojem, že jde o stejný boj o demokracii jako v roce 1989.

Někteří zahraniční novináři dokonce podpořili vzbouřeneckého českého zpravodaje, vysílajícího z Bruselu, a jiní promluvili na velkém shromáždění na podporu stávkujících novinářů dne 3. ledna.

Tři pasti

Většina mezinárodních sdělovacích prostředků padla do několika pastí.

Zaprvé, povšimli si, že došlo ke konfliktu mezi novináři a jejich vedoucími pracovníky, a projevili tedy instinktivní reakci podpořit své kolegy novináře. Je to možná pro novináře přirozená reakce, ale zdá se, že se skoro nikdo nepokusil informovat o obou stranách konfliktu.

Zadruhé, mezinárodní sdělovací prostředky se nechaly ohloupit ideologickou rétorikou stávkujících novinářů a prezentovaly konflikt jako boj za svobodu slova. Není to otázka lidských práv, jde o politický boj o moc.

Mezinárodní sdělovací prostředky zbrkle opakovaly tvrzení vzbouřeneckých novinářů, že je Jiří Hodač pod vlivem ODS, a úplně pominuly skutečnost, že pracoval po dobu 11 let v BBC. Mezinárodní sdělovací prostředky se také vůbec nezmínily o tom, že vzbouřenečtí novináři mají politické konexe.

Zatřetí, mezinárodní sdělovací prostředky, a to zejména britské, prezentovaly celou záležitost arogantně blahosklonným a anachronistickým způsobem :"podívejte, ti chrabří Východevropané, musejí pořád bojovat o svobodu projevu jako za komunismu".

Jak utáhnout cizince na vařené nudli

Daleko znepokojující než být svědkem toho, že západní tisk si (zase jednou) zcela popletl události ve středovýchodní Evropě, je skutečnost, že západní organizace přijaly zjednodušenou verzi událostí a rozhodly se na jejím základě jednat.

Freimut Duve, představitel pro sdělovací prostředky Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě požádal, aby mu celou věc český ministr zahraničních věcí vysvětlil, a dodal: "Jako bývalý editor politických spisů Václava Havla a jiných sleduji s velkým respektem vyjádření solidarity českých spisovatelů a intelektuálů s novináři."

I když si dnes jsou čeští občané dobře vědomi, že se Václav Havel nyní otevřeně účastní stranickopolitické politiky, v zahraničí je Havel zjednodušeně často stále ještě považován za světce - filozofa. Když Havel propůjčil této věci své jméno, svět musel začít věřit, že jde o otázku lidských práv.

Mezinárodní federace novinářů to spletla ještě daleko víc. Její tiskové prohlášení z 2. ledna 2001 bylo plné pozoruhodné bombastičnosti:

Pod titulkem "MFN považuje českou televizní stávku za ´okamžik pravdy´ pro tiskovou svobodu a demokracii" nenechalo tiskové prohlášení nikoho na pochybách, že Federace stoprocentně věří tomu, co jí vzbouřenečtí novináři a jejich političtí spojenci napovídali. Generální tajemník Aidan White konstatoval: "Toto je okamžik pravdy pro svobodu tisku a demokracii. Boj českých novinářů a zaměstnanců sdělovacích prostředků je úsilím zlikvidovat cenzuru a politickou manipulaci v médiích. Mají podporu novinářů po celé Evropě a po celém světě." Předseda spřízněné organizace, Evropské federace novinářů Gustl Glattfelder konstatoval: "Stávkující nás požádali o podporu a dostanou ji. Apelujeme na kolegy po celé Evropě, aby stávku podpořili."

Nejen že obě novinářské organizace nekriticky přijaly propagandu vzbouřeneckých novinářů, ale také dokonce opakovaly dezinformace, jimiž je vzbouřenečtí novináři nakrmili.

Toto tiskové prohlášení Mezinárodní federace novinářů je věcně chybné:

"Hněv novinářů nad politickými zásahy dosáhl vrcholu jmenováním Jany Bobošíkové, bývalé blízké poradkyně Václava Klause, předsedy parlamentu a šéfa ODS, ředitelkou politického oddělení v České televizi. Bobošíková okamžitě propustila 20 novinářů, což vedlo ke vzpouře."

Ve skutečnosti je Bobošíková propustila až poté, co rebelii zahájili, nikoliv obráceně. Jako jejich legálně jmenovaný nadřízený je propustila proto, že nesplnili její příkaz, aby ukončili nezákonnou okupaci zpravodajského velína.

Člověk by očekával, že si Mezinárodní federace novinářů ověří fakta, než začne vydávat takto zbrklá prohlášení a přidá se nemyslícím způsobem k davu. Bohužel se to však nestalo.

A nakonec - a to je nejvíc znepokojující - Mezinárodní federace novinářů si stěžovala Evropské unii a Evropská unie zvažuje, že bude reagovat na žádost Federace, aby do věci zasáhla.

Mezinárodní federace novinářů by měla svůj postoj změnit, jinak ji její angažmá v otevřeně politickém boji ještě více ztrapní a zdiskredituje.

Kořeny

Vraťme se v tomto okamžiku ke kořenům tohoto konfliktu.

Vzniklo to čistě jako pracovněprávní spor. Skupina novinářů ve zpravodajství České televize věděla, že Jiří Hodač a Jana Bobošíková mají seznam lidí v redakci, kterých se budou chtít v úsilí o profesionalizaci zpravodajství a o zlepšení kvality zpravodajských relací v České televizi chtít zbavit. Zpravodajství České televize je už tři nebo čtyři roky totiž ze všech stran terčem ostré kritiky.

V České televizi se odehrává už dlouho neustálý boj mezi reformátory, kteří usilují o profesionalizaci (často jsou to lidé, kteří pracovali pro mezinárodní sdělovací prostředky, jako je BBC) a těmi, kteří podporují status quo, většinou je to skupina mladých novinářů bez velkého množství zkušeností buď mezinárodně anebo v jiných sdělovacích prostředcích.

Před dvěma a půl lety, kdy jsem krátce pracoval v redakci zpravodajství České televize jako koeditor "Jednadvacítky", byl jsem osobně svědkem toho, jak se Bobošíková příliš otevřeně přidala na stranu reforem. Hodač přišel později a pokusil se také provést dramatické změny ve stavu zaměstnanců. Byly to pokusy o reformu, které selhaly, ale vzpomínky na tyto pokusy i na ty osoby, které se je snažily realizovat, zůstávají.

Tak když se do popředí dostali Hodač a Bobošíková, bylo zjevné, že v redakci zpravodajství znovu převládne reformní křídlo. Ti, kdo chtěli udržet dosavadní status quo, zahájili protestní akce, a - stejně tak, jako to učinili už několikrát v minulosti, obrátili se o pomoc ve své věci k politikům. Před dvěma a půl lety tvrdila lživě tatáž skupina v redakci zpravodajství, že tehdejší šéf zpravodajství Ivan Kytka (který nyní pracuje v Londýně v BBC) je loutkou českých sociálních demokratů: nyní tvrdí titíž lidé, že jsou Hodač a Bobošíková loutkami ODS.

Pravda přirozeně je to, že téměř všichni novináři v České televizi mají své oblíbené politiky, jestliže ne oblíbené politické strany. Pokud jste cynik, říkejte tomu protekce. Není to první pracovněprávní konflikt v ČT, který byl proměněn v politický boj.

Politikové a politické strany se účastní těchto konfliktů podle osobností, nikoliv podle ideologie. Teoreticky sice jsou všechny české politické strany pro reformu zpravodajství v ČT, avšak všechny strany mají v redakci své stoupence a jsou ochotny podporovat reformy jen pod podmínkou, že to budou jejich reformy. Takže namísto reforem měla ČT za poslední tři roky čtyři generální ředitele a situace dospěla do naprosté slepé uličky.

Nynější situace je taková, že jsou Hodač a Bobošíková považováni za stoupence ODS, i když Hodač nebyl kandidátem, jehož Klaus prosazoval na funkci generálního ředitele ČT, a přesto, že Bobošíková jednou - jak je dobře známo - ztrapnila Klause v Jednadvacítce poté, co odmítl na poslední chvíli být interviewován a vztekle odešel z televize.

Strany

Vzbouřenečtí novináři mají na své straně Čtyřkoalici i ministra kultury, sociálního demokrata Pavla Dostála (je vlivný mezi intelektuály a umělci). Čtyřkoalice je strana pravého středu, která soupeří s ODS Václava Klause, a věc novinářské rebelie podporuje, protože už dlouhá léta jí tito novináři poskytují v televizi prostor a reklamu.

Navzdory tomu, co si dosud stále ještě představuje vnější svět, Václav Havel není imunní před politickým manévrováním a je jasné, že novináře podpořil, protože je podpořila čtyřkoalice. Havel neskrývá svou nechuť vůči Klausovi už celá léta a silně doufá, že se mu podaří zmařit Klausovo úsilí stát se v roce 2003 prezidentem, až Havel z úřadu odejde. Havel stojí politicky nejblíže straně Unie svobody, které je hlavní stranou Čtyřkoalice.

Herci, umělci a intelektuálové

Značná část veřejnosti sdílí Havlův odpor vůči Klausovi a jeho občanským demokratům. Organizátoři protestů byli schopni využít těchto pocitů. Přimísili k tomu určitou míru (dosti odporného) nacionalismu a dostali množství lidí do ulic.

Tak se proměnil pracovněprávní spor v politický boj tak, jak se to už stalo v České televizi několikrát.

Ironie

A jako ve všech politických konfliktech vznikla spousta ironických skutečností.

Zaprvé, na člověka s jedenáctiletou zkušeností s BBC nyní už BBC úplně zapomněla a jeho vlastní spoluobčané na něho zaútočili jako na "komunistu" - a co je v českém pojetí ještě horší - jako na cizince (Hodač nemá české občanství). Bobošíková, jediný český novinář, který se kdy otevřeně odvážil postavit se milovanému Klausovi a odmítl přijmout jeho nátlak, aby byly podmínky televizního rozhovoru podle jehu gusta, byla označena za Klausovu loutku.

A nakonec, a to je opravdu zábavné: kdybyste se před měsícem zeptali oněch lidí, kteří šli houfně demonstrovat na Václavské náměstí 3. ledna, jestli si myslí, že je zpravodajství České televize nestranná, kvalitní novinářská práce, bývali by se vám nahlas vysmáli. Zpravodajství České televize bylo v nejlepším případě nemilováno a často bylo terčem posměchu profesionálních kritiků sdělovacích prostředků i obyčejných lidí.

Minulý čtvrtek odvezli Jiřího Hodače, který byl pod obrovským tlakem, do nemocnice - není známo, co mu bylo. V noci z pátku na sobotu schválila dolní komora českého parlamentu nezávaznou rezoluci, požadující, aby Hodač rezignoval, ale členka Rady ČT Jana Dědečková to otevřeně odmítla a charakterizovala tuto rezoluci jako "nepřijatelný politický nátlak". A aby to nebylo všechno, premiér Miloš Zeman využil tohoto zasedání, aby vyzval prezidenta Havla, aby odešel z politiky.

Jak to všechno dopadne, to zatím nikdo neví. V současnosti to vypadá tak, že titíž druhořadí novináři mají podporu veřejnosti, protože tím plní určitý politický účel.

8. ledna 2001