O klucích a holkách ze škol na nábřeží a České televizi
Motto: je mi lito těch kluků a holek v džínech, kteří skutečně ovládají foch,
umějí vzít za řemeslo, a až se to všechno zase uklidní, přijdou o práci...
Mnozí ji dělali se zápalem a idealismem, měli a mají- o tom nepochybuji!-
rádi nejen ČT 1, ale i Českou republiku
Byl jsem 27. 12. na demonstraci vzbouřenců před ČT a musím říci, že na mě udělala opravdu mocný dojem: perfektní režie, účast "populárních osobností", či lidí, jejichž práce si nelze nevážit, projevy upletené z vhodně gradovaných vět, při jejich poslechu se člověk cítil lepším a morálnějším. A na druhou stranu: nenávist jednotlivých lidí k opoziční smlouvě, kterou by zručný "krysař" překoval až k ochotě rabovat, dovolávání se morálních postojů, jakoby mravnost byla druhem geometrie (morální hodnoty, základy, rozměry, dimenze...) či jiné exaktní vědy jejíž jedinými oprávněnými vykladači (a strážci) jsou ti na pódiu.
Myslím si, že celý problém jak je prezentován v BL do této doby, míjí jeden důležitý rys celé situace: totiž pokud jde o vzpouru "těch méně kvalifikovaných", jak to, že se za ně postavili lidé jako Svěrák, Burian a mnozí další? Podle mého názoru vzbouřenci (a je otázkou do jaké míry vědomě) dokázali poskytnout prostor pro prezentaci daleko závažnějších společenských pohybů a pnutí, než je otázka "kdo bude na Kavčích horách".
Po demonstraci jsem šel k rodičům, kde jsem potkal sestru s kamarádkou, obě absolventky soukromé střední školy s uměleckým zaměřením (nutno dodat, že sestra ji vystudovala NAVZDORY přáním mých rodičů a teď je v zahraničí).
Bylo překvapivé, jak moc obě věří, že vzbouřenci mají pravdu: ONI NÁM kradou televizi, MY budeme demonstrovat proti NIM, protože televize je NAŠE nikoliv JEJICH. Radikální názor, který nepřipouštěl pochybnosti o tom co je správné a to ani jako možnost - Bobošíková je zaprodanec ODS, je to nacistka (a to je přece trestné) likvidující s hoteliérkou (a jak řekl Bartoška: "Co může vědět hoteliér o kultuře?") Dědečkovou českou kulturu.
Myslím si, že za tímto radikalismem se skrývá (znečištěn různými skupinovými zájmy a politikařením na obou stranách barikády) zásadní spor o směřování společnosti, který nepramení pouze ze snah o "maximalizaci zisku" ale je dán dvěma způsoby výchovy, či dvěma koncepcemi světa: nespočívá v tom, co vlastníme, či co z toho budeme mít ale spíše kým (čím) jsme, resp. čím budeme.
Tento spor se pokusím demonstrovat na opakovaném neporozumění mezi komerční a uměleckou sférou, na příkladu mezi postoji studentů z VŠE, kterou jsem absolvoval a postoji "holek a kluků ze škol na nábřeží" (FAMU, DAMU, FFUK), kde mám několik přátel a účastním se akcí, které pořádají (přednášky, filmové přehlídky atd.). Předem říkám, že ve sporu nejsem nestranný, mám výhrady jak proti "nábřeží", tak proti systému na VŠE, kde jsem zaměstnán a musím zachovat určitý stupeň loajality.
Postoje studenta utváří do jisté míry i sama historie a postavení školy do které chodí. Karlova universita je bezpochyby úctyhodná instituce s dlouhou historií, ve které spoluvytvářela české dějiny a často se podílela i na dějinách evropských. Naproti tomu VŠE je škola "bez historie". I když z hlediska historie vědy není zcela pravda, že pojem plánované ekonomiky, (i) kvůli kterému VŠE vznikla, je zcela komunistickým vynálezem, protože i poválečná "západní" keynesiánská ekonomie předpokládala specialisty pro obsluhu rozsáhlého souboru regulačních nástrojů, přesto stigma "ústavu výchovy mladých kádrů" je pociťováno na VŠE i proto, že žádná jiná tradice není k dispozici.
Rozdíl je i v architektuře škole: FFUK obývá historické budovy v centru města, VŠE sídlí na Žižkově v modernistické budově s dlouhými chodbami, postrádající do jisté míry lidský rozměr, jak už se to někdy funkcionalismu stává. I díky rozdílným vnitřním dispozicím se přednášky na FFUK podobají bytovým seminářům. Na VŠE člověk přednáší ve strohém neosobním prostoru.
Tím se dostávám k samotnému systému výuky: za mých studií byly hlavně první ročníky na VŠE dost stresující záležitostí. Kreditní systém kombinovaný s poměrně velkým počtem předmětů, které byly pro všechny společné, vedl k tomu, že člověk si mohl volit z mnoha paralelních kursů a studovat předměty téměř v libovolném pořadí a počtu. Cena za svobodu byla vysoká: na škole neexistovalo nic jako kruhy, student byl anonymní položkou na seznamu, v nižších ročnících neexistovala nějaká osobní vazba mezi učiteli a studenty.
Co vím, na "nábřeží" je systém odlišný: na jednotlivých oborech je jen málo studentů - stovky, někdy pouhé desítky, jinde jde počet do pár tisíc (pro srovnání na VŠE je cca 13 000 studentů). Na oboru se všichni znají, přístup kantorů je velice individuální, mají čas na to podporovat kreativitu a specifické záliby usilování svých studentů. Při diskusích se všichni oslovují jmény.
Jaká smůla, že jsem studoval na VŠE a nikoliv na "nábřeží"... ale teď prohoďme znaménka:
Je pravda, že Karlova universita má významnou historii, ale neslouží tato historie spíš jako koule na noze? Koneckonců: byla nějakým zásadním způsobem ušetřena kádrování v 70 letech v porovnání s VŠE? Na VŠE je situace jasnější: škola neměla a dodnes nemá zcela tak dobrou pověst jako Karlova universita, a proto se musí lidé na ní více snažit.
Naproti tomu na FFUK jsou studenti chyceni do pasti: jak a komu naznačit, že pan profesor je senilní blbec, když přece si své místo svým postojem za komunismu zaslouží. Ano, možná že byl v padesátých letech komunista, ale potom se v tom šedesátém osmém postavil na správnou stranu a dvacet let trpěl ("...a to vy, moji mladí přátelé, nikdy nepochopíte").
Možná, že si vzpomenete na závěrečnou scénu z oscarového Kolji: hlavní hrdina se tam po x-letém fidlání po pohřbech vrací rovnou do České filharmonie. Toto je svěrákovsky smířlivá "polistopadová lež": člověk, který 20 let myl okna, není schopen rozumět současnému stavu svého oboru (i když existují výjimky).
Poznámka k architektuře: "funkcionalismu", kdy v holé učebně je tabule, dvě řady stolů, třicet stejných židlí, projektor a nic víc nelze upřít jednu výhodu oproti prostředí bytového semináře: učebna je to velice demokratický prostor. Představte si situaci, kdy Vás na začátku přednášky vyzve přednášející ke svobodné diskusi a potom mluví chvíli sám a udělá chybu.
Normální je skočit mu do řeči a zeptat se ho jak to myslel. Lépe se to provádí pokud sedíte na stejné židli jako ostatní v prostředí podobném "učebně", špatně se skáče do řeči, pokud se tísníte v rohu na židli a přednášející s přáteli (či lidmi dříve přišlými) sedí v pohodlných křeslech.
K samotnému způsobu výuky: anonymita studenta na VŠE znamená i určitou jeho ochranu. Pokud se nějakému profesoru znelíbí, může studovat u jiného. Masovost školy vede i k faktu, že ji nelze zcela ovládnout. V momentě, kdy se nelze znát se všemi, vzniká potřeba jasně formulovaných nařízení a pravidel, na škole, kde se všichni znají žádné dodržování norem - de facto - není tak důležité.
Paradoxně tlak na konformitu může být větší na malých oborech: když studenti z FFUK psali petici proti určitému výběru učiva byla psaná neobyčejně servilním způsobem. Některé přednášky na tomtéž oboru vypadali jak když lid naslouchá moudrým starcům - žádné místo pro diskusi. Proti tomu jsem zažil situaci na VŠE, kdy se přednášející zabývala velikostí zemědělských pozemků. Byla přerušena hlasem z publika, který se silně hanáckým přízvukem prohlásil její úvahy "za blbost" protože by se na takových pozemcích "nevotočíly" traktory.
Za správné a demokratické považuji chování dotyčné Doc. ... CSc., která nakonec (po krátké diskusi) musela uznat, že argument studenta je správný. Naproti tomu mi přijde, že zejména na uměleckých oborech tento způsob tázání není a to z jednoduchého důvodu: všichni se snadno přesvědčí jak vypadá traktor, dokázat pravdivost některé estetické koncepce jde hůř.
Kromě toho je zde i další důležitý faktor: ekonomové před, po i při škole pracují v "oboru", kde jsou hodnoceni podle přínosu pro podnik. Vše je měřitelné (i když laické přesvědčení, že v ekonomii se počítá pouze s penězi, je nesprávné). Naproti tomu lidé "z nábřeží" mají být kreativní, talentovaní, což je hodnoceno určitým autorizovanými posuzovateli (kritiky, "uměleckou veřejností") a ty správné vazby se budují už na škole. Výsledkem je - v Čechách i jinde - závislost na lidech, nikoliv na svých objektivně daných schopnostech.
Do této problematiky spadá i způsob výběru studentů. Jak posoudit talent v momentě, kdy musíme vybrat PRÁVĚ jednoho z deseti, dvaceti uchazečů? A když jsou ti správní vybráni, tak přece už jsou ta elita, že? K tomu jedovatá poznámka: podle některých jmen jsem překvapen, jak moc se ta rozpoznatelná forma talentu dědí. Na VŠE jsem v prvních letech pocit, že je to velice vhodné prostředí pro vymlácení pocity jedinečnosti z hlavy, podstatně lepší, než malé gymnasium, kde určitý elitismus byl, daný tím, že nás tam bylo jen 2 - 3 stovky.
Berte prosím vymezení vztahu VŠE ("Žižkov") a "nábřeží" jako určitý model, který se teď pokusím aplikovat na situaci v ČT. Způsob, jakým je dělána, vzpoura je podle mého poznamenán nedostatečným akceptováním "pravidel hry" ze "Žižkova". Bohužel ve velké otevřené společnosti, jak poznamenává Hayek, musí být respektován zákon, právě proto, že jedině psané jasně formulované normy jsou dostupné všem bez rozdílu.
I kdyby byli pánové Ruml, Havel, Urban a další svatí a morálně na výši, jak to pozná - třeba - pantáta Bezouška, když ani u jednoho z nich osobně nezná? Duch zákonů je sice krásná věc, ale je to něco, co je přístupné a jasné třeba montérům v Avii Letňany?
Bojím se doby, kdy místo psaných norem budou v Čechách platit slova "filosofa na trůně" a Havlova vize nepolitické politiky je právě tímto platónským konceptem, který (jak analyzuje Popper - i když s jeho pojetím zcela nesouhlasím) nakonec vede k omezení svobody. Kde byl Havlův duch zákona, když chválil zásah policie během zasedáni MMF/SB?
Ono je vůbec divné, jak málo vadí "intelektuálům" jasné porušování pravidel, pokud se tak děje "mezi námi kamarády" - příkladem může být skandální nevyváženost státem podporovaných Literárních novin.
"Holky a hoši z nábřeží" navíc mají ještě jeden problém: aby bylo jasno, nesouhlasím s opoziční smlouvou, ale nevidím na současné politické scéně žádnou alternativu. Je pěkné, že se pan Ruml angažuje na straně "práva", ale spíše bych ocenil, pokud by dokázal postavit pevně definovanou ideu, včetně jasných operativních, taktických a strategických plánů a postupů.
Jako ekonom mám řadu výhrad proti kupónové privatizaci, ale je třeba uznat, že se jedná O poslední ucelený koncept transformace české ekonomiky. Obávám se, že ČSSD ani 4K nepostavila nic proti tomu, co by bylo nějak srozumitelně definované, naopak apely na "lidskost" "slušnost" a další hezké hodnoty tu už byly několikrát - v předvolební kampani ČSSD, v prohlášení Děkujeme odejděte, v Impulsu 99... a co z toho?
Opoziční smlouva je podraz a v určitém ohledu zlo, ale je to viditelné zlo, je to zlo napsané. Naproti Ruml ve veřejích ČT je něčím daleko horším: je to návrat zpět, k hodnotám "uzavřené společnosti", kdy se všichni znají a kamarádí spolu.
Věřím, že se tak dobře žije, pokud jste Havel, Ruml, Halík nebo naopak nadšený nosič hesel, jenže já nechci představitelům státu "jen tleskat" ani s nimi "kamarádit", neb nejsem hochem z nábřeží. Nechci žít ve státě, kdy na místo zákonů budou jen jejich duchové, co budou promlouvat k národu jen prostřednictvím privilegovaného média a na místo politické diskuse se budou pořádat mítinky.
Pozn.: V Neviditelném psu píše v František Novotný o poselství Antigony (http://pes.internet.cz/clanky/8994_0_0_0.html). Ten článek je skvěle napsán, bohužel je psán z pozic uzavřené spoleačnosti, z pozic mýtu. Antigona je (podle tuším Hegelova pojetí) zosobnění hodnot rodinných, klanových. Je to Kreon, kdo opouští božský zákon a ustanovuje autonomní pojetí zákona - pokud o té problematice někdo víte něco více, napište mi.
