Podivné argumenty Britských listů
Již delší dobu kroutím hlavou na některými argumenty, které Britské Listy, potažmo pan Čulík, používá k obhajobě svých tvrzení. Posledním byl výrok, že (parafrázuji)
Výpověď obviněných musí mít přednost před výpovědí policistů, protože policie je služba veřejnosti, podobně jako kadeřník či restaurace. Pokud si stěžuji na nechutné jídlo, má moje stížnost vyšší platnost, nežli tvrzení kuchaře, že pokrm je v pořádku.
A teď se zkusme podívat, jak by naplnění tohoto tvrzení vypadalo v praxi.
Modelová situace (známá i v Británii): Mr. Bean si v restauraci objednal tatarský biftek. Zjevně mu připadá hnusný, nechutný a odporný. Mohl by zavolat vrchního a říci mu: pane vrchní, tohle mi nechutná, přineste mi něco jiného. Vrchní mu jistě odvětí, že pokud je jídlo málo či příliš solené nebo kořeněné, maso mu nepřipadá čerstvé a podobně, klidně mu tento tatarský biftek vymění za jiný. Ale pokud mu jídlo prostě nechutná, protože nemá rád tatarské bifteky, pak si jistě může objednat jiné jídlo, nicméně onen tatarský biftek bude muset zaplatit. (Jistě, důležitým hostům může restaurace podobný omyl odpustit - může, ale nemusí, je to jen projev její dobré vůle a snahy udržet si zákazníka, aby nevyhledal jinou restauraci).
A nyní analogie s policií: policie zatkne nějakého obviněného. Ten si po chvíli své zatčení rozmyslí a policii požádá, aby jej pustila, protože je nevinný. Dle tvrzení pana Čulíka by mu policie měla vyhovět?!!! Kdopak by asi byl takový šílenec, aby o sobě prohlásil, že je vinen?!
Jediná věta "Jsem nevinný" by mu zajistila svobodu a imunitu až do smrti!
Nebo by se měla polici obávat, že při příštím zatčení dá pachatel přednost jiné policii? Nějaké konkurenční, která má polstrovaná pouta a na výslech vozí své zatčené v limuzíně? Takové, která jako cely předběžného zadržení používá apartmá hotelů s pěti hvězdičkami?
Měl by stejný princip platit i pro pachatele těžkých trestných činů? Mělo by prohlášení : "Ty otisky nejsou moje, na té fotografii nejsem já, ty kusy oděvu, o kterých tvrdíte, že jsou moje, jsem nikdy neměl" mít vyšší platnost, nežli tvrzení policejních specialistů? Asi ano, vždyť "policie je službou veřejnosti stejně jako kadeřnictví".
Poznámka JČ: Aniž bych ho chtěl urážet, příspěvek pana Matušínského pěkně ilustruje rozdíl mezi dobrými západními a - řekněme - východními zvyklostmi.
V seriózních a kvalitních obchodech je základem obchodní (a vlastně jakékoliv společenské transakce) subjektivní zákazníkova spokojenost s transakcí, nikoliv "obecné" principy, které si arbitrárně určí prodejce. Na zásadě "Zákazník má vždycky pravdu", jsou v západních zemích založeny prodejcovy transakce s veřejností a dobré firmy ji dodržují. Cílem transakce je zákazníkova subjektivní spokojenost, neboť ta má velkou marketingovou hodnotu, nikoliv to, že prodejce zákazníkovi (za pochybných podmínek) vylákal z kapsy určité peníze a jakmile je transakce uzavřena, myje si nad ní ruce. - Opravdu můžete ve většině britských obchodů aplikovat princip (zejména v obchodech s oděvy), že se vám výrobek nehodí a že ho chcete vrátit: pravděpodobně si budeme muset v obchodě vybrat za stejnou cenu něco jiného (poměry přituhují), ale mnohokrát se mi podařilo dostat zpět peníze.
V restauraci může dostat zákazník na stůl jídlo, které shledá nechutným (třeba je tam něco, co z jídelního lístku nebylo jasné). V tom případě mu v dobré a seriózní restauraci přinesou něco jiného bez náhrady.
(Stalo se mi v jednom britském hotelu, že jsem při odchodu celé naší skupiny po asi třech dnech zavolal náměstka ředitele a předložil mu písemný seznam sedmnácti nedostatků. Zuřil, ale z vlastní iniciativy snížil účet za pobyt v hotelu na polovinu.)
Zatkne-li policie někoho, musí mu oznámit jeho obvinění. Obvinění musí být doloženo důkazy.
Svědectví Sylvie Yolandy Machové, zveřejněné v Britských listech, je bezesporu v některých ohledech subjektivní - i když v jiných ohledech jsou skutečnosti, v něm uvedené, potvrzeny i ve svědectvích jiných osob, která ještě budeme publikovat. Jenže i subjektivní pocity trápení a mučení, jemuž byla Machová podrobena, jsou reálné a v normálním světě, kde je prvotní to, co si myslí občan, nikoliv to, co si myslí stát, jsou takováto svědectví právem považována za určující.
Primárně důležité je to, co Sylvie Yolanda Machová cítila, nikoliv to, co si policie či zdravotnický personál mysleli, že jí dělají, protože oni jsou služebníci a mají pracovat tak, aby byl občan subjektivně spokojen (nemluvě o dodržování zákonů). Nemáme v BL zatím k dispozici takové odborné znalosti a prostředky, abychom mohli prokázat, zda byla lékařská péče o Yolandu Machovou dostatečná či nikoliv a lékařský personál z nemocnice nám jistě řekne: "Byla nemožná, agresivní, nekooperativní, cizí" - avšak přesto je její subjektivní svědectví rozhodující - stejně, jako by mělo být rozhodující subjektivní svědectví každé české babičky, která leží v nemocnici.
Jestliže česká policie někoho zatkne, bude muset jeho vinu prokázat na základě objektivních důkazů. Obávám se, že po zkušenostech z posledních týdnů a po množství svědectvích, dokazujících nevěrohodnost chování příslušníků české policie, u mezinárodních soudů či lidskoprávních organizací asi neuspějí žaloby proti demonstrantům, založené pouze na svědectví policistů.
Poznámka TP: Shodou okolností se mi asi před dvěmi týdny stala podobná příhoda v jedné pizzerii na Vinohradech: jídlo, které mi donesli, mi nechutnalo, takže jsem ho vrátil, ale servírka se přesto domnívala, že za něj zaplatím. Moje konstatování, že nebudu platit za něco, co jsem nejedl, ji uvedlo do stavu krajního úžasu; zdá se, že typičtí Češi se personálu-autority (lhostejno zda prodavače, úředníka, taxíkáře nebo toaletářky) tak bojí, že přijmou bez protestu vše, co jim tato autorita přikáže.
