Městopis : 50 autorů, povídek, měst (Svědectví o české literatuře roku 
        2000)  
      Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000. 289 str.
        Ediční záměr a příprava Markéta Kořená a Tomáš Zahradníček
      K recenzi poskytl: KOSMAS.CZ
  
 Zkuste vyjmenovat padesát současných českých prozaiků! Málokdo z nás asi dojde 
  k páté desítce. V knize Městopis je zastoupeno těchto padesát autorů: Josef 
  Škvorecký, Viktor Fischl, Ivan Kraus, Marie Kubátová, Věra Stiborová, Leon Berger, 
  Antonín Bajaja, Jaroslav Kuťák, Zdeněk Rosenbaum, Karel Hvížďala, Milena Brůhová, 
  Pavel Novotný, Pavel Brycz, Nataša Tanská, Vladimír Vondra, Ladislav Verecký, 
  Pavel Hejcman, Jaroslav Vejvoda, Alžběta Šerberová, Rudolf Merkner, Oldřich 
  Šuleř, Vladimír Páral, Miloš Doležal, Jaroslav Velinský, Ivan Kříž, Břetislav 
  Hodek, Jan Šmíd, Jaroslav Veis, Petr Kovařík, Alexandr Kliment, Ludvík Vaculík, 
  Gustav Krch, Vladimír Preclík, Stanislav Reiniš, Jan Jandourek, Miloslav Švandrlík, 
  Jiří Just, Milan Uhde, Jiří Suchý, Ludmila Klukanová, Miroslav Hule, Richard 
  Sobotka, Alexandra Berková, Eva Kačírková, Jitka Henryková, Robert Blanda, Jiří 
  Gambrinus Havlíček, Viktor Šlajchrt, Milan Andrássy, František Listopad. 
Redakce Lidových novin výše uvedené spisovatele vyzvala, aby dodali původní 
  povídku o českém městě. Přes léto Lidovky denně povídky otiskovaly a na podzim 
  jsme se dočkali souborného, knižního vydání s názvem Městopis. Přestože slovo 
  městopis nevypadá cize nebo neústrojně, neobsahuje ho žádný český slovník, 
  není ve Slovníku neologizmů a dokonce ani v Českém národním korpusu (což je 
  elektronický soubor textů se sto miliony slovních výskytů). Editoři vysvětlili 
  pojmenování knihy takto: "Cestopisy ze všech koutů světa se ve sféře last 
  minute mohou zdát poněkud pasé, ale co takový tuzemský městopis! Kolikrát 
  za život má člověk příležitost, aby si prohlédl nějaké město v doprovodu slavného 
  rodáka...?" Sice ne všichni autoři psali o svém rodném městě, to ale edičnímu 
  nápadu neubírá na půvabu. Antologie Městopis je pestrá, netradiční, obsáhlá 
  a především tím, co si nese v podtitulu - svědectvím o české literatuře roku 
  2000. Za to editorům Markétě Kořené a Tomášovi Zahradníčkovi třikrát sláva. 
  I za to, že před každou povídkou je fotografie autora a krátký medailon o něm. 
  Jinak mám k editorům několik drobných připomínek. Např. mi není jasné, podle 
  jakého klíče vybírali autory či jakým způsobem povídky řadili; ediční poznámku 
  ani úvod Městopis totiž nemá. Možná nejsem sama, koho by to zajímalo. Dále: 
  proč lákají na zadní straně knihy "Kdo by si nechtěl zajet do Náchoda v 
  doprovodu Josefa Škvoreckého?", když u Škvoreckého povídky je uvedeno, 
  že si z českých měst vybral Jihlavu? Překontrolovat město u Škvoreckého si měli 
  tím spíš, že jeho povídka Cesta za Svatým Grálem byla vybrána jako incipit, 
  tedy byla zařazena do souboru na exponované první místo. 
Hledajíc ve slovnících městopis, našla jsem v Příručním slovníku jazyka 
  českého zajímavou definici slova město: " nakupení velkého počtu 
  domů obytných a veřejných budov, uspořádaných v ulice, jejichž obyvatelé tvoří 
  kulturní a sociální jednotku." O kterých uspořádaných nakupeních s jednotkou 
  se v Městopisu dočtete? O Jihlavě, Hradci Králové, Ostravě, Vrchlabí, Písku, 
  Roudnici nad Labem, Zlíně, Pardubicích, Benešově, Chrudimi, Pelhřimově, Kladně, 
  Praze, Dobříši, Litomyšli, Děčíně, Přerově, Táboru, Mostě, Jihlavě, Valašském 
  Meziříčí, Mariánských Lázních, Humpolci, Ústí nad Labem, Žďáru nad Sázavou, 
  Českých Budějovicích, Chebu, Strakonicích, Litoměřicích, Turnově, Uherském Hradišti, 
  Mělníku, Hořicích v Podkrkonoších, Rakovníku, Olomouci, Kutné Hoře, Jičíně, 
  Brně, Plzni, Třebíči, Třeboni, Rožnově pod Radhoštěm, Teplicích, Praze, Karlových 
  Varech, Letohradu, Havlíčkově Brodě, Vejprtech, Opavě - uváděno ve stejném pořadí 
  jako jména zastoupených autorů, s výjimkou posledního F. Listopada, jehož povídka 
  Z města do města /Město snů/ zachycuje několik měst jeho života.
Nyní je objasněno "Městopis : 50 autorů a 50 měst". A co těch 50 
  povídek? Předseda Obce českých spisovatelů Antonín Jelínek řekl: "Tato 
  kniha je dobrá a v několika povídkách výborná." (LN, 2. 10. 2000, s. 23). 
  Je samozřejmé, že v tak velkém reservoiru textů je kvalita rozdílná. Osobně 
  bych knihu hodnotila jako výbornou a v několika povídkách skvělou. (Což nemusí 
  nutně znamenat, že se s A. Jenínkem lišíme v hodnocení knihy - třeba se lišíme 
  v užívání hodnotících adjektiv).
Co se děje v českých městech roku 2000? Vzpomíná se na uplynulá léta, zkoumají 
  se rozličné záhyby lidské duše, řeší detektivní i vědeckofantastické záhady, 
  občas zavane nadpřirozeno. Také se využívá internet a poměrně hodně se cestuje. 
  Vystupuje tu učitel, myslivec, terorista, prezident, právník, sochař, kriminální 
  živel, spisovatel, transvestita, modelka, Švanda s Vocílkou, Máchova Lori...
Jaký je jazyk (post)moderní umělecké prózy? Tak třeba "Podělanej účes, 
  něco tak vratkýho mi mohla nafoukat jen ta plochá čůza." (Gustav Krch: 
  Maminka neblázní). Nebo taky "To se událo na den sv. Viktorina, hrozně 
  zamordovaného, L. P. 1346. V den, kdy do předem prohrané bitvy nastoupil český 
  král Jan Lucemburský, protože nechtěl porušit svůj rytířský slib pomoci francouzskému 
  králi, který mimochodem právě z bojiště prchal." (Jan Šmíd: "To bys 
  nepochopil").
  Podělím se s vámi i o jedno originální přirovnání, které se objevilo v Návratu 
  s odbočkami od Ivana Krause. Protagonista povídky vzpomíná na Ostravu, vzpomínky 
  se mu odvíjejí před očima jako film. Ten se na moment zacuká a k popsání délky 
  "výpadku" filmu použil vypravěč větu: "Je to jen chvilka, kratičká 
  jako zdejší dialekt."
Říká vám něco jméno Pavel Brycz? Možná ano, loni Brycz dostal za povídkovou 
  knihu Jsem město Cenu Jiřího Ortena. Až budete listovat Městopisem, jeho povídku 
  Den svatební, muž a bláznivá duše jeho rozhodně nepřeskakujte. Nevynechejte 
  ani Miloše Doležala, resp. jeho povídku Původu jednoho. Je opravdu umně zhotovená. 
  Uspokojí vás sevřená kompozice, rozesměje dětský pohled na svět a vychutnáte 
  si obraznost (vypravěči připomínají humpolecké Horní a Dolní náměstí na kopci 
  laloky plic). Žena této sezony je od Ludvíka Vaculíka, jehož jméno vám něco 
  říká dozajista. Třeba vám ale po přečtení jeho povídky o vztahu učitele a studentky 
  bude říkat ještě něco jiného. Povídek, na které by se dalo kladně poukazovat 
  je v Městopisu opravdu kvantum. Slabotina je výjimka, ale je - i ta ukazuje 
  českou literaturu posledního roku tisíciletí - chcete-li se zasmát, vyhledejte 
  si povídku Den rekordů a kuriozit /Pelhřimov/ od Mileny Brůhové. Děj by se dal 
  převyprávět takto: Dva mladíci se rozhodnou unést dceru policisty, aby ji jeden 
  z nich mohl znásilnit. Dívku odvážejí autem na odlehlé místo, ta dostane po 
  cestě strach, chytí nenápadně za ruku toho méně zlého mladíka a pokouší se "pravidelnými 
  stisky" vyslat v morseovce "P-o-m-o-z m-i." To jí není nic platné, 
  avšak ve správnou chvíli se vynoří otec-policista a nejen že dceru zachrání, 
  ale také zajistí odcizenou felicii, "což vůbec neměl v popisu práce." 
I vás se jistě ve škole ptali, jakou funkci má krásná literatura. Možná, že 
  jste naučeně vychrlili: estetickou, poznávací, výchovnou.... Zamysleli jste 
  se ale někdy upřímně nad tím, k čemu ta beletrie je? Proč čtete vy? V jedné 
  diskusi na toto téma na akademické půdě jsem slyšela neakademickou odpověď od 
  učitele středního věku. On čte proto, že mu literatura umožní vhled do psychiky 
  jiných lidí. Jak jinak by se mohl dozvědět, co cítí lisovač ve sběrně starého 
  papíru nebo matka, které zemřelo dítě? Chcete-li nahlédnout do duše bezdomovce 
  těsně před smrtí, přečtěte si v Městopisu Vodoměrku od Miroslava Huleho. 
Celkové hodnocení: Městopis je kniha, která rozhodně stojí za 
  přečtení. 
Odkaz na knihu (KOSMAS.CZ): Městopis