Paneláky
O panelových domech lze říct, že většinou již mají svůj zenit za sebou. Z urbanistického hlediska to není špatná zpráva. Stísněné byty na nehostinných sídlištích obývá většina nájemníků z nouze, milovníci panelového bydlení jsou čestnými výjimkami. Paneláky prostě neodpovídají měnícímu se životnímu stylu a jestliže se rozpadají, bylo by logické vzít to na vědomí a budovat důstojnější bytový fond. Vývoj tímto směrem ovšem Ministerstvo pro místní rozvoj nepředpokládá. Místo programu likvidace panelových domů totiž připravilo dlouhodobý program jejich podpory.
Ten je naštěstí dobrovolný. Je na nájemníkovi, zda se rozhodne investovat čtvrt milionu do opravy svého betonového přístřešku. Stát mu v takovém případě nabídne bolestné ve formě slevy z úrokové sazby, ale to je zajímavá zpráva leda pro komerční banky.
Dlouhodobý program podpory panelových domů se zdá být založen na předpokladu, že významnou část občanů čeká život v nouzi, na lepší bydlení že si nevydělají. To není hezký předpoklad, navíc pokud se naplní, k žádné masivní opravě paneláků nedojde.
Chudí nájemníci upřednostní jiné výdaje nutné k holému přežití a na balkon hrozící utržením prostě nebudou vycházet. Ministerstvo pro místní rozvoj by občany směřující do Evropské unie nemělo podceňovat.
Povinně by mělo vycházet z předpokladu, že životní úroveň obyvatelstva bude růst, a panelová sídliště se začnou vylidňovat. Za nejekonomičtější přístup k panelákům je považováno jejich srovnání se zemí tam, kde jsou, a následné zahrnutí zeminou. Přesně to by mělo být v budoucnu úkolem pro Fond bydlení.
Vysílá se ve středu 25. října ráno.
Poznámka Jana Čulíka: Vzpomínám na ekologický článek ze samizdatových Lidových novin někdy z roku 1988, kde jakýsi odborník na problematiku paneláků informoval o tom, že panelů bylo vyrobeno tolik, že je prý skutečně vážným problémem, kdyby se měly paneláky zlikvidovat, co s tím materiálem - vzniklo by nové pohoří Krkonoše, které není v ČR kam dát.
Co se týče investic do oprav bytového fondu, je to velmi obtížná otázka. Ani v bohaté Británii nebyli majitelé činžovních bytů ve skotském Glasgowě (vlastnící je prostřednictvím hypoték) schopni si sami financovat obnovu sto let starých domů. K radikální renovaci celého tohoto tři čtvrtě milionového města došlo až v osmdesátých letech, kdy vláda prostřednictvím dotací z Evropské unie poskytla soukromým majitelům domů a bytů na jejich renovaci až 90 procent dotace nákladů na opravy.
