A to je vše, co je tam řečeno o právu volit. Nikde není upřesněno, že právo volit může volič uplatnit pouze v místě - ať již obci či volebním okrsku - svého trvalého bydliště. Přesným dodržením tohoto zákona by mi teoreticky měla kterákoli okrsková volební komise v rámci mého volebního kraje umožnit zapsání do seznamu voličů a volbu. Čímž ovšem by kdokoli mohl - vzhledem k neexistenci volebních průkazů - hlasovat několikrát (mnohokrát). Proto ministerstvo vnitra ve svých pokynech, které ovšem údajně (podle svědectví jednoho vedoucího referátu OkÚ, který ovšem pochopitelně nechce být jmenován) dostaly okresní úřady pouze ústně, uvádí, že volit mohou jen občané s trvalým bydlištěm v okrsku. Tento výklad ovšem nemá oporu v zákoně samém, a pravděpodobně by zpětně, při stížnosti byť i jediného voliče, kterému bude právo volit podle oněch pokynů odepřeno, vedl k anulování celých voleb...
Sečteno a podtrženo: je možné, že tento zákon prošel oběma komorami parlamentu? Nebo mi někdo ze čtenářů BL poskytne jiný výklad?
Tři miliony Palestinců jsou ve vězení, které bývalo jejich domovem
Malake Kafishová byla sedm měsíců těhotná a těšila se na narození svého druhého dítěte, napsala včera reportérka Suzanne Goldenbergová v deníku Guardian.
Pak náhle, minulý čtvrtek večer, tak jako během tolika večerů ve starobylých uličkách města Hebronu - kde dochází k nejostřejším bitkám - uslyšela střelbu.
Zůstala stát jako zkamenělá na místě. "Zněla střelba, slyšela jsem, jak přilétají bojové vrtulníky, a byla jsem úplně v šoku." Začala krvácet a rozeběhla se směrem ke schodům, během posledních několika kroků zakopla a svalila se na zápraží svého domu.
Příbuzní zavolali záchrannou službu V důsledku zákazu vycházení, který musí ve starém městě v Hebronu dodržovat 40 000 Palestinců, trvalo hodinu, než sanitka přijela. Dva vojáci trvali na tom, že musejí paní Kafishovou prohlédnout.
Než sanitka dorazila do nemocnice, musela projet čtyřmi dalšími silničními kontrolami. U každé silniční kontroly otevřeli vojáci dveře sanitky a civěli na ženu s popelavou tváří uvnitř. Než záchranka dojela do nemocnice, cesta, která normálně trvá pět minut, trvala hodinu a půl. Dítě bylo mrtvé.
"Lékař mi řekl: ´Kdybyste přijela o dvacet minut dříve,dítě jsme mohli zachránit.´"
Rodina Kafishova patří mezi skryté oběti téměř čtyř týdnů zabíjení. 6. října, ve snaze zastavit protesty Palestinců, ozbrojených nejen praky, ale i zbraněmi, uzavřela izraelská armáda Západní břeh Jordánu a Gazu a tak umístila téměř tři miliony Palestinců do vězení.
Ve starém městě Hebronu - což je zvlášť nebezpečné místo konfliktu, protože je tam přítomno ve čtvrti, která vypadá jako pevnost, asi 200 židovských osadníků, je situace ještě horší. Od 1. října nesmí tam palestinské obyvatelstvo 24 hodin denně vycházet z domu. Židovští osadníci smějí vycházet, kdykoliv chtějí.
Vzhledem k tomu, že se příměří rozložilo, Izrael zintenzivňuje svou vládu nad palestinským územím, odřezává silnice do měst a vesnic betonovými barikádami a pytli s pískem. Nablus, Betlém a Ramallah jsou v podstatě úplně odříznuty od vnějšího světa.
V Gaze, která je obklopena plotem, nabitým elektrickým proudem, je izolace totální. V pondělí uzavřel Izrael letiště v Gaze, a tak zlikvidoval poslední možnost dostat se z Gazy do vnějšího světa.
Asi 110 000 Palestinců, kteří pracují v Izraeli, nemohou do práce. Další tisíce osob, které bydlí na západním břehu Jordánu, také prostě nemohou do zaměstnání."
Úředníci na ministerstvech nemohou do práce, učitelé se nedostanou do školy. Je možné nakonec někam dojet, ale trvá to vždycky dvakrát tak dlouho. V podstatě patří silnice jen židům, konstatují místní lidi.
Pod přísným pohledem izraelské hlídky na sousední střeše drhne Nasiha Abu Dahoud podlahu na svém dvoře. Včera nasbírala dvě nákupní igelitové tašky, plné vystřílené munice.
Ze všech izolovaných rodin ve starém městě Hebronu trpí její rodina ponížením v tom smyslu, že patří k nejchudším. Když se jim vede nejlépe, její manžel, Naif Mohammed pracuje jen jeden den týdně jako nádeník a vydělává za to přibližně 18 liber. Vzhledem k tomu, že během nynějšího zákazu vycházení manžel nevydělává, rodina nemá vůbec žádné peníze. Většinu dní dává paní Dahoudová své šestičlenné rodině jen jedno jídlo denně, hustou polévku, kterou rozdává místní chartativní organizace.
"Už to trvá 23 dní a já pořád nechápu proč," konstatuje. "Dobře, děti házejí kamením, ale je to důvod dát 40 000 lidí do vězení? Proč prostě nechytí ty děti a nenechají nás ostatní na pokoji?"
Oni a my: co je důvodem nynějšího jednání Izraelců
Vidíme, jak se střílí do zuřících palestinských dětí a šokuje nás to. Izraelci nevidí děti - vidí miliony Arabů, kteří je chtějí zničit. Spisovatelka Linda Grantová navštívila Izrael pětkrát při práci na své knize, která získala Orange Prize, When I Lived in Modern Times, Když jsem žila v moderní době. Včera v deníky Guardian vysvětlovala, co se tam dověděla o vnitřních hnutích izraelské duše.
Za poslední měsíc se pravděpodobně díváte na vraždění a chaos v Izraeli, na západním břehu Jordánu a ptáte se, co je to za lidi, kteří se takhle chovají? Že zabíjejí děti,na které se úmyslně zaměřují - co je to za lidi, kteří mohou něco takového páchat? Co je to za lidi, kteří dokáží upírat utlačovanému národu po dlouhá léta základní lidská práva?
Taky se dívám na televizní zpravodajství a jsem stejně zoufalá a deprimovaná, avšak vím docela přesně, kdo stojí za těmi zbraněmi, jací lidé sedí doma v Jeruzalémě nebo v Tel Avivu, dívají se na tyto události v izraelské televizi a proč nepovstanou v hněvu proti své vládě, která toto všechno páchá jejich jménem.
Cestovala jsem do Izraele několikrát ve snaze porozumět psychologii Izraelců. Když se v Izraeli zeptáte proč, požadujete sice politické vysvětlení, ale otázka je daleko hlubší. Získala jsem tři velmi silné dojmy.
První, a nejlehčí vysvětlit, je mentalita náboženské pravice.Během minulého měsíce jsem mnohokrát četla výrok: "Židi Palestincům ukradli zemi, je to zcela jednoduché." Pro ortodoxní židy je to však přesně obráceně. Oni mají vlastnický dokument na tuto zemi. Pravděpodobně máte jeho výtisk i vy sami doma. Vyndejte si ho z knihovny. Ve Starém Zákoně, v první kapitole Genesis, je první záznam dohody o vlastnictví nemovitosti na našem světě: "A tobě a tvému potomstvu dám zemi, kde jsi cizincem, zemi Kanaán do věčného vlastnictví." A pokud chcete vědět, kde to je, k dispozici jsou i plány, mapa: "Tomuto potomstvu jsem dal tuto zemi, od řeky Egypt až po velkou řeku, řeku Eufrat."
Co se týče ortodoxních židů, ti se opevnili na minimální části území, které jim právoplatně patří. A co se týče toho, jak brání svůj právoplatný majetek, a svého Boha, který seslal na Egypťany dvanáct morů a usmrtil jejich prvorozené, to je mimo jurisdikci Amnesty International. Jak je možné proti tomuto postoji argumentovat? Možné to není. Říct ortodoxním židům, že Boží smlouva s židovským národem, která se rituálně opakuje při obřadech obřízky a Bar Mitzvah, je jen mýtus, pohádka, znamená deprivovat lidi, kteří strávili celý svůj život v izolaci, studiem Talmudu a Torah. Tito lidé by přišli nejen o svou víru, ale i o svou samotnou osobnost. Bez Pánaboha by zůstali ve světě nazí, třesoucí se zimou. Jediné, co se s nimi dá učinit, je marginalizovat je, aby neškodili, jak to učinil Barak, když sestavoval svou první vládní koalici.
Když jsem poprvé navštívila Izrael před volbami roku 1999, všichni pořád hovořili jen o ortodoxních židech. Náboženská pravice podle nich totiž získala příliš mnoho moci a zasahovala do každodenního života světských a umírněně náboženských Izraelců, zakazovala jim například chodit v sobotu nakupovat či jezdit veřejnými dopravními prostředky. V četných, opakovaných průzkumech veřejného mínění konstatovalo asi 70 procent izraelského obyvatelstva, že vznikne palestinský stát. Nutně neříkali, že tu představu podporují, ale souhlasili, že vznik takového státu je nevyhnutelný.
Většina Izraelců tedy nervózně přijala blízkost další země, plné lidí, kteří jsou jejich nepřáteli. K tomu došlo částečně proto, že už měli Izraelci dost celé dlouhé nepřátelské války a jednak je přesvědčila izraelská levice, že "mohou Arabům důvěřovat", jak se to tam říká. A tady, myslím, se dostáváme k samému jádru izraelské mentality. Obyčejní Izraelci nechtějí války, už mají dost toho, že musejí pořád posílat své mladé syny do armády, ale jsou si hluboce nejisti tím, zda si mohou dovolit riskovat mír. Problémem je padesát let vyhrožování od arabských národů, kteří tvrdí, že "zaženou židy do moře". Izraelci se strašně bojí, že pokud dají Palestincům, co svět chce, aby jim poskytli, podepíší si tím vlastní rozsudek smrti. "Říkají, že jsme kolonialisti," řekl mi jeden muž, "ale jestliže prohrajeme, kam půjdu? Do Jemenu, odkud můj otec přišel ve třicátých letech?"
Svět se dívá na Izrael a vidí obra, monstrum, ale Izraelec se dívá a vidí malou postavičku, jak jde do školy a po cestě ho trápí násilníci.
Když televizní stanice vysílají záběry z Gazy a my vidíme třináctiletého chlapce, který se příliš neodlišuje od takového chlapce, jakého máme sami doma, jak hází kamením, my se díváme na rozhněvané dítě. Izraelci to ale nevidí. Chlapec házející kamení je mlhavá, nejasně definovaná bytost. Izraelci se dívají dál, hledají stíny v oknech činžáků, Tanzim, ozbrojené civilní bojůvky a za nimi Hamas, což je palestinská verze ortodoxních židů, kteří odmítají právo Izraele na existenci. A za organizací Hamas stojí postava Saddáma Husajna, obklopeného čtyřmi miliony Iráčanů, kteří se za posledních pár týdnů dobrovolně přihlásili, že zničí Izrael.
Když jsem poslouchala Izraelce, napadlo mě, jak málo přemýšlení o Palestincích, jak málo se o nich dokonce i zmiňují. A to platí od raných dnů sionismu. Když se zeptáte starých lidí, na pravici i na levici, zda je někdy napadlo, co si asi Arabové myslí o touze židů mít vlast, skoro všichni odpověděli: "My o Arabech vůbec neuvažujeme." Izraelci odmítají vůbec i pomyslet na případné zoufalství Palestinců. Napsal izraelský spisovatel David Grossman: "Izraelci nechtějí ani na minutu uvažovat o situaci Arabů, protože jsou s nimi ve válce a kdyby si dovolili k nim pocítit lítost, kdyby se s nimi ztotožnili, ohrozilo by je to. Andrea Dworkinová líčí ve své nedávno vydané knize Scapegoat: The Jews, Israel and Women´s Liberation, jak ideál židovského muže - vzdělance, který má rád knihy, je jemný a miluje svou rodinu, byl po tragédii židů za druhé světové války záměrně opuštěn. Izraelci se rozhodli identifikovat se s ideálem Ramba z kreslených seriálů. Zeptala jsem se jednoho židovského chlapce v Jaffě, co je podle něho nejcharakterističtější pro žida, zvedl ruku a ukázal bicepsy a pravil: "Je silný."
Někteří Arabové, jako Hezbollah a Syřané jsou pro Izrael vojenským nebezpečím, ale Palestinci jsou jen nepříjemnou nevýznamností. Mám pocit, že Izraelci pohrdají Palestinci, považují je za lidi naprosto neschopné.
Hluboko zakořeněný v židovské duši je postoj, že když zažijeme nějaký neúspěch, musíme se s tím vyrovnat, vystěhovat se třeba jinam a pragmaticky se přizpůsobit nové situaci. Hluboko zakořeněná v arabské duši je vazba na půdu, na trpělivost a na přežívání. Jeden palestinský chlapec líčil spisovateli Grossmanovi, jak vypadá "jeho" dům v Jaffě. Nikdy ho neviděl, ale vyprávěl mu o něm dědeček. A jak vypadá Jaffa, zeptal se ho Grossman. "Jsou tam samé sady," odpověděl mu palestinský chlapec.
Ve skutečnosti je dnes Jaffa součástí městského komplexu Tel Aviv-Yaffo, nedaleko podnikatelské čtvrti, všude jsou tam dnes dálnice.
Proč proboha, ptají se zmatení Izraelci, se nedokážou Palestinci vyrovnat se ztrátou své vlasti, proč nemohou žít pro budoucnost tak, jak to vždycky dělali židi? Židi se v Americe dvacátého století stali tak obrovským úspěchem právě proto, že opustili své kořeny ve východní Evropě, která bývala jejich domovem po staletí a prostě se na minulost přestali ohlížet - zbohatli.
A když se tedy Izraelci ptají, proč nemohou být Palestinci jako my, mají na to vždycky jedinou odpověď - Palestinci jsou neschopní, vždycky prohrají. Ať je jejich strategie jakákoliv, vždycky selže. V roce 1947 doporučila OSN Izraelcům, aby založili nový stát. Ti této šance využili a vyhlásili nezávislost. Palestinci odmítli možnost vytvořit si zároveň vlastní stát a čekali pasivně, až Arabové nový stát porazí. Zaútočili na Izrael a prohráli a výsledkem bylo, že byli vyhnáni nebo utekli a skončili v uprchlických táborech, kde žijí dodnes.
Když si obě strany za studené války vybíraly, na čí stranu se postaví, Izraelci dostali USA a Arabové dostali Sovětský svaz. Ten už neexistuje a nemůže je podporovat. Ve válce v Perském zálivu podporovali Palestinci Saddáma Husajna, který je dnes světovým páriou. Někteří Palestinci s nadšením podporovali historika Davida Irvinga, který popíral existenci holocaustu. A zatímco vršili tedy Palestinci neúspěch na neúspěch, Izraelci, podporovaní jedinou nyní existující světovou supervelmocí, vstoupili rychle do nového věku hypermoderní technologie a připravili se na globalizaci.
Židi prostě usuzují, že jsou lepší než Arabové, a jde to daleko dál do historie než kam sahá deprimující situace vnucená Palestincům okupací či omezováním jejich občanských práv.
První sionisti, kteří přišli na Blízký východ z Ruska po neúspěchu revoluce z roku 1905 se považovali za věrozvěsty, přinášeli na zanedbaný Blízký východ myšlenky sovětského socialismu. Později, když přijeli židé z Německa, neochotně vytrženi z berlínských kaváren ve dvacátých a třicátých letech, považovali se za velvyslance Výmarské republiky v exilu, přinášeli socialismus, feminismus, psychoanalýzu a kubismus do země, která podřimovala ve středověku. Byla to samozřejmě jiná forma kolonialismu, ale byl to kolonialismus kulturní.
Jak se mění mentalita národů? Moc rychle ne.V Británii se pořád ještě vyrovnáváme se zbytky hněvu, že už nemáme impérium. Němcům trvalo až do šedesátých let, pětadvacet let po totální vojenské porážce, než začala nová generace zkoumat, co dělali její rodiče. V Rakousku, argumentuje se, tento proces ještě ani nezačal.
Co může způsobit, aby Izraelci prohlédli a uvědomili si, že jsou Palestinci národem, který je utlačovaný, že jsou obětí židovského rasismu?
Nezpůsobí to ani další fotografie zavražděného palestinského dítěte, ani celé album takových fotografií, ale jenom mír, a právě proto je izraelská levice tak strašně zklamána nynějším obnovením bojů. Instinktivně tito lidé totiž vědí, že Izraelci začnou respektovat Palestince teprve tehdy, až Palestinci už nebudou ohrožovat izraelské hranice, ale budou konkurencí ohrožovat izraelský počítačový průmysl.
2) Od 30. 10. zavadime v nasem Infocentru hodiny pro verejnost: pondeli 13.00-19.00 hodin + utery 08.30-11.00 hodin. Navstevu mimo tuto dobu je mozno domluvit na tel. cisle 0603-783763.
Eduard Goldstuecker: Mluvím z vnitřní emigrace
Celá tato debata je v Britských listech na tomto místě.
EDUARD GOLDSTUECKER: Vážení přítomní, možná, že je to tím, že mluvím víceméně z vnitřní emigrace, že mám plné pochopení proto, co pan Čulík tady přednesl. Měla by být totiž zásada, že kritika se má posuzovat podle toho, co obsahuje a ne podle toho, kdo ji přednáší a jakým způsobem ji přednáší.
Co jsme zatím slyšeli, až na diskusní příspěvek paní Richterové a Tondy Liehma a Vančury, to byla kritika tónu. Kritika ne podstaty toho, co nám pan Čulík chtěl sdělit, nýbrž jakým způsobem to přednesl. A to je stará metoda, jak se vyhnout kritice. Jak nebrat kritiku na vědomí, zastavit se u způsobu, jakým byla přednesena a odmítnout ten způsob a tím vylít to pověstné dítě s tou vaničkou.
Podle toho, jak byly tady reakce, by člověk mohl myslet, kdyby tady přijel někdo kdo nás nezná, že je všechno v naprostém pořádku. Že v naší kulturní sféře je to v naprostém pořádku a ten, kdo do toho ryje, nemá pravdu a musí být odmítnut. A limine.
Je to všecko v pořádku? A je to všechno tak rozkvétající intelektuální život v této zemi? Vždyť v této zemi jsme ztratili schopnost intelektuální, racionální diskuse. A to dneska ukázal tento referát. Když je různost názorů, tak se hned jde do napadání způsobu, jakým to bylo předneseno, a napadáním osoby a do vedlejších věcí, ale nestaví se racionální argument proti racionálnímu argumentu. A teď postavení našich intelektuálů.
Už bylo tady řečeno, pan Mlynář to řekl, že slovo ztratilo obrovsky na váze za posledních šest let. Protože slovo v totalitním systému, když se jen jediným písmenkem liší od toho, co je předepsáno, je nápadné a má dopad, společenský. Kdežto v tržně hospodářské společnosti, demokratické, slovo je jako každý jiný jev, může být tisíc slov, jedno proti druhému, bere se to na vědomí a ztrácí to jednotlivé slovo význam. (12)
A to intelektuálové myslím nevzali dost na vědomí, dosud, a nepřizpůsobili se tomu. Ale je všechno tak v pořádku? Není to pravda, že do určité míry, do značné míry v našem veřejném kulturním životě nastalo něco nebo přetrvává něco jako gleichschaltung? Ovšem s jinými znaménky než do podzimu 1989.
Jsme to určité míry gleichšaltovaní. Není tady odvaha se odlišit názorově od toho, co je hlavní proud, co se pokládá za hlavní proud.
Není tady intelektuální odvaha. Není to náhoda a není to jen dědictví totality. Protože v našich nových šesti letech nejčastější věta, kterou jsem četl a slyšel je, citát z Friedricha von Hayeka, o kterém se Antonín Liehm už zmínil, věta v tom smyslu, že to byli intelektuálové, kteří vytvořili ušlechtilé myšlenky, kteří byli příčinou největších katastrof světa.
Čili, jinými slovy, dejte si pozor na intelektuály, protože ti plodí ušlechtilé myšlenky a ty ušlechtilé myšlenky jsou nebezpečné. A to je postoj k intelektuálům. A to je brzda skutečně svobodného intelektuálního života, skutečně svobodné výměny názorů, jak by se na demokracii slušelo.
Proto já jsem rád, že pan Čulík to, co řekl, řekl, a je na nás, abychom si z toho vybrali, co je na tom pravda a o čem bychom měli přemýšlet a co bychom měli do našeho života aplikovat.
Paneláky
O panelových domech lze říct, že většinou již mají svůj zenit za sebou. Z urbanistického hlediska to není špatná zpráva. Stísněné byty na nehostinných sídlištích obývá většina nájemníků z nouze, milovníci panelového bydlení jsou čestnými výjimkami. Paneláky prostě neodpovídají měnícímu se životnímu stylu a jestliže se rozpadají, bylo by logické vzít to na vědomí a budovat důstojnější bytový fond. Vývoj tímto směrem ovšem Ministerstvo pro místní rozvoj nepředpokládá. Místo programu likvidace panelových domů totiž připravilo dlouhodobý program jejich podpory.
Ten je naštěstí dobrovolný. Je na nájemníkovi, zda se rozhodne investovat čtvrt milionu do opravy svého betonového přístřešku. Stát mu v takovém případě nabídne bolestné ve formě slevy z úrokové sazby, ale to je zajímavá zpráva leda pro komerční banky.
Dlouhodobý program podpory panelových domů se zdá být založen na předpokladu, že významnou část občanů čeká život v nouzi, na lepší bydlení že si nevydělají. To není hezký předpoklad, navíc pokud se naplní, k žádné masivní opravě paneláků nedojde.
Chudí nájemníci upřednostní jiné výdaje nutné k holému přežití a na balkon hrozící utržením prostě nebudou vycházet. Ministerstvo pro místní rozvoj by občany směřující do Evropské unie nemělo podceňovat.
Povinně by mělo vycházet z předpokladu, že životní úroveň obyvatelstva bude růst, a panelová sídliště se začnou vylidňovat. Za nejekonomičtější přístup k panelákům je považováno jejich srovnání se zemí tam, kde jsou, a následné zahrnutí zeminou. Přesně to by mělo být v budoucnu úkolem pro Fond bydlení.
Vysílá se ve středu 25. října ráno.
Poznámka Jana Čulíka: Vzpomínám na ekologický článek ze samizdatových Lidových novin někdy z roku 1988, kde jakýsi odborník na problematiku paneláků informoval o tom, že panelů bylo vyrobeno tolik, že je prý skutečně vážným problémem, kdyby se měly paneláky zlikvidovat, co s tím materiálem - vzniklo by nové pohoří Krkonoše, které není v ČR kam dát.
Co se týče investic do oprav bytového fondu, je to velmi obtížná otázka. Ani v bohaté Británii nebyli majitelé činžovních bytů ve skotském Glasgowě (vlastnící je prostřednictvím hypoték) schopni si sami financovat obnovu sto let starých domů. K radikální renovaci celého tohoto tři čtvrtě milionového města došlo až v osmdesátých letech, kdy vláda prostřednictvím dotací z Evropské unie poskytla soukromým majitelům domů a bytů na jejich renovaci až 90 procent dotace nákladů na opravy.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
