Políbit zemi...

Ivan Hoffman

Říká se, že když dva dělají totéž, není to totéž. Když Jan Železný o víkendu získal zlatou olympijskou medaili, poklekl na konci rozběžiště a políbil ho. Divákům na stadionu se gesto sportovce, který překonal nejen olympijský rekord, ale především sám sebe, určitě nezdálo nepřiměřené.

V sousedním Polsku se ovšem kvůli něčemu podobnému dostal do choulostivé situace prezident. Jeden z jeho protikandidátů v nadcházejících prezidentských volbách v rámci kampaně zveřejnil scénku, ve které Kwasnievsky po vystoupení z helikoptéry vyzval šéfa své bezpečnostní kanceláře, aby políbil kališskou zemi, když tento jeho spolupracovník před tím učinil na schůdcích ve vzduchu znamení kříže.

Poláci nepochybují o tom, že si prezident s pracovníkem své kanceláře dělají legraci z papeže. I když se jedná o žert tři roky starý, většině Poláků nepřipadá vtipný a může se jinak populárnímu politikovi nevyplatit.

Šéf bezpečnostní kanceláře autentičnost záznamu potvrdil a podal demisi, kterou Kwasnievski zatím nepřijal a asi obtížně může přijmout.

Políbení země může tedy být gestem, které snižuje volební preference, ale také projevem, který je přijímán se sympatiemi. V případě našeho oštěpaře zjevně nešlo o žádný žert, ale o čirou radost.

Není mnoho sportovců, kterým se podařilo zvítězit na třech po sobě jdoucích olympiádách. Jan Železný navíc mezi zlatem z Atlanty a zlatem v Sydney zvítězil nad vážným zraněním ramene, kvůli kterému již byl jako oštěpař odepisován. Při svém návratu si nepomáhal žádným dopingem, na rozdíl od některých jiných (a bohužel i našich) borců svou kariéru založil výhradně na vůli. A to je, zdá se, stejně nesamozřejmé, jako políbit rozběžiště.

25. září 2000