Přidají se Češi k antiglobalizačním protestům?
Před nadcházejícím zasedáním Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze poskytl v rámci bloku informací o České republice Jan Čulík níže uvedený rozhovor brazilskému listu Folha de Sao Paulo, nejčtenějším seriózním novinám v Jižní Americe. Rozhovor vyšel v neděli 17. září.
Vidíte nějakou ideologickou příbuznost mezi občanskými skupinami, které vznikly v České republice od roku 1998, a skupinami, které tvoří protiglobalizační duhovou koalici?
Pokud jsem informován, čeští protiglobalizační aktivisté mají obdobné ideologické a filozofické zázemí jako členové mezinárodní protiglobalizační koalice. Čeští protiglobalizační aktivisté sledují mezinárodní vývoj v protiglobalizačním hnutí velmi pečlivě, i když jejich protestní akce v ČR byly dosud jen velmi mírné. Čeští protiglobalizační aktivisté mají ovšem vlastní důvody, proč podporují protiglobalizační protesty. Na rozdíl od lidí třeba ve Spojených státech, ve Velké Británii či ve Francii pociťují lidé v České republice dost silně nebezpečí, že jsou, anebo by se mohli brzo stát pouhými pasivními "obětmi" mezinárodního kapitalismu. Češi mají pocit, že pro ně není jednoduché být pánem vlastního osudu. Lidé v ČR jsou většinou chudší než lidé na Západě. Je daleko lehčí pro Američana ve Spojených státech než pro Čecha v České republice získat kapitálové investice a založit si mezinárodně významnou firmu, například na internetu, a vystupovat hrdě a se vztyčenou hlavou jako nezávislý, bohatý občan, který činí mezinárodně významná ekonomická rozhodnutí. Mám pocit, že Češi si myslí daleko častěji než, řekněme, Američané, že nemohou rozhodovat o vlastním osudu. Alespoň ta část české společnosti, která o těchto otázkách uvažuje, skutečně zastává názor, že jsou Češi pasivní obětí mezinárodního kapitálu. Celkem vzato je česká společnost nyní vůči Západu dost podezřívavá. Neví, co může od Západu očekávat a už nemá o Západu iluze, že by Západ chtěl Východu "pomáhat". Česká společnost se chce stát součástí Západu, ale není jasné, kdy se to bude moci stát.
Je nutno však dodat, že česká společnost je celkem vzato velmi konzervativní a ekologický aktivismus je většinou odmítán. (Právě proto jsou protesty českých ekologických aktivistů relativně velmi mírné.) I když mnozí Češi nyní pravděpodobně pociťují určitou míru nedůvěry vůči Západu a mezinárodním hospodářským institucím, většina české společnosti nebude podporovat protiglobalizační protesty, zejména vzhledem k tomu, že už delší dobu trvá soustředěná vládní propaganda o všech těch zločincích a anarchistech, kteří přijedou do Prahy. (Mezinárodní měnový fond a Světová banka si stěžovaly, že české sdělovací prostředky nevysvětlily řádně české veřejnosti, co je náplní práce těchto institucí: namísto toho se česká média zabývají už řadu týdnů opakovaně "hrozbou od mezinárodních extremistů".) Český premiér Zeman se vyjádřil, že jeho vláda bude respektovat právo na pokojné protesty, ale že pevně zasáhne proti násilí. Ekologičtí aktivisté jsou často v současné České republice považováni za nebezpečné extremisty. Lidé si stěžují, že například v probíhající debatě o tom, zda uvést v provoz novou jadernou eletrárnu (Temelín) je málokdy slyšet nezávislé, objektivní argumenty: ozývá se jen zaujatá propaganda z obou stran: buď od jaderné lobby anebo od ekologických aktivistů.
Jaký prvek, ekonomika či politika, je hlavním zdrojem nynější pražské deziluze? Bylo by politikům v ČR odpuštěno, kdyby nebylo záporných důsledků asijské finanční krize?
Hlavní zdroj deziluze české společnosti je nyní daleko více lokální. Po pádu komunismu v roce 1989 vládl zemi premiér (Václav Klaus) a pravicová strana (ODS), kteří předstírali, že jsou stoupenci volného trhu. Klaus řekl obyvatelstvu, které očekávalo, že veškeré jejich problémy vyřeší rychle moudrý monarcha, že privatizace státních podniků (za komunismu všechno v Československu vlastnil stát) okamžitě vyřeší problémy země a všichni budou prosperovat. Ve skutečnosti se ukázalo, že je celá věc daleko složitější. Vyšlo najevo, že je Klaus svázán s etatistickou, marxistickou minulostí daleko víc, než se původně předpokládalo: měl také velmi málo zkušeností s praktickými otázkami, jak řídit moderní tržní ekonomiku, s regulací burzy, a tak dále. A tak se klausovská privatizace rozložila: neexistovala dostatečná regulace a většinu státního majetku rozkradli neskrupulózní jedinci. Vezměte si také kolaps řady bank a máte recept pro hlubokou nespokojenost. V předvolební kampani roku 1998 tvrdili opoziční sociální demokraté, že odstraní všechny problémy, které způsobili Klausovi občanští demokraté. Ale i když sociální demokraté ve volbách zvítězili, zvítězili jen velmi malou většinou a nemohli utvořit vládu. Tak utvořili neformální koalici se svými politickými nepřáteli, s právě oněmi občanskými demokraty, které v předvolební kampani líčili jako ztělesnění ďábla! Tato koalice v ČR stále ještě vládne - na základě dohody, zvané "opoziční smlouva". V podstatě to znamená, že vládnou sociální demokraté v České republice nyní s mlčenlivým souhlasem Klausovy strany. Dovedete si jistě představit, že to vedlo u voličů k obrovské míře zklamání. Hlasujete ve volbách pro jednu či druhou z hlavních, navzájem soupeřících politických stran, v předvolební kampani na sebe ostře útočí a hned po volbách uzavřou dohodu o spolupráci! Někteří komentátoři argumentují, že je "opoziční smlouva" dobrá pro stabilitu země, a je pravda, že vládnoucí sociální demokraté zaznamenali určité úspěchy při oživování stagnujícího hospodářství. Ale opoziční smlouva vyvolala odcizení mnoha voličů. Neztotožňují se už s českým státem. Je tomu, jako by stát byl vyvlastněn skupinou neskrupulózních politiků, profesionálních manipulátorů, kteří se zajímají jen o vlastní prospěch. Tohle je nyní v ČR převažující nálada. Svým způsobem lze snad argumentovat, že je politická situace tak stagnující, jaká byla v deprimujících sedmdesátých letech - po sovětské invazi do Československa v roce 1968, kdy se Československo znovu stalo zcela podřízenou kolonií Sovětského svazu a vládly v něm prosovětské loutky bez vlastní individuality a tváře. Samozřejmě, teď není v ČR politický útlak, ale například se ve sdělovacích prostředcích skoro vůbec nekoná žádná živá, podvratná a stimulující diskuse. Všechno se pohybuje ve víceméně konvenčním začarovaném kruhu. Nejsou nové myšlenky. Podvratné myšlenky se považují za podezřelé. A tak jsou lidé v deziluzi.
Proč získala nedávno nezreformovaná komunistická strana tak silnou podporu v průzkumech veřejného mínění?
Vzhledem k tomu, že se sociálním demokratům trochu podařilo oživit hospodářství, podpora nezreformovaných komunistů v posledních měsících zase poklesla. Ať už je nyní na jakékoliv úrovni, nemyslím, že by Češi podporovali nezreformované komunisty, protože si přejí návrat k totalitnímu komunistickému režimu. Jsou to protestní hlasy. Žijete-li v regionu s vysokou nezaměstnaností, vidíte-li, že sdělovací prostředky a hlavní establishmentové strany ten problém ignorují, budete podporovat stranu, která stojí "mimo" českou establishmentovou politiku. I když je česká komunistická strana bezesporu kontroverzní (neodmítla svou totalitní minulost a její politický program je rozporuplný a nepraktický), komunisté mají jednu velkou výhodu. "Establishmentové" strany udržují komunistickou stranu "mimo politiku" - i když mají komunisté v parlamentě své poslance, tito poslanci jsou víceméně ignorováni a hlavní politické strany s nimi nespolupracují; komunističtí poslanci jsou málokdy zváni do televizních debat, prezident Václav Havel se odmítá s představiteli komunistické strany setkat, i když pro komunistické poslance hlasovala dost podstatná část české veřejnosti. Vzhledem k tomu, že se komunisté v posledních deseti letech nepodíleli na vládě, mají nyní čisté ruce - nepošpinili se žádnými politickými skandály, které vyvřely v České republice v posledních letech. A tak jsou někteří občané ochotni dát komunistům podporu, i když je jejich program zmatený, emocionální a zastaralý. To je ale také proto, že jsou komunisté udržováni mimo českou establishmentovou politiku. Mimochodem si nemyslím, že je velmi důležité, která strana vlastně v současnosti v České republice vládne. At už je to kdokoliv, vláda musí stejně poslouchat příkazy z Bruselu - pokud má mít Česká republika hospodářskou budoucnost. To je tlak globalizace.
V nedávném článku v deníku Guardian se psalo, že Češi doufají, že bude-li jejich země přijata do Evropské unie, vznikne "společnost, kde bude vládnout právo". Souhlasíte s tím? Jak se dívají lidé na otázku evropské integrace z Prahy?
Zejména v Klausově ODS existují euroskeptické trendy a celá otázka je složitá. Klausova strana je euroskeptická, protože citlivě vnímá růst českého nacionalismu a reaguje na něj. Mnozí Češi jsou bezpochyby velmi frustrovaní, jak relativně slabé a nevýkonné je české soudnictví a česká státní správa. Existuje množství neefektivní byrokracie, úplatkářství a korupce a lidé skutečně touží po zákonnosti. Nejsem si však jist, zda skutečně mnoho Čechů chápe, co pro ně členství v Evropské unii bude znamenat. V současnosti se Evropská unie sama činí v ČR nepopulární tím, že zaplavuje české trhy levnými zemědělskými produkty, což je vážnou ranou pro české zemědělce. V minulých dnech vydal Evropský parlament prohlášení proti nové české jaderné elektrárně v Temelíně, která má být brzo uvedena v provoz. Česká vláda i mnozí Češi mají tendenci interpretovat tuto deklaraci a německé a rakouské protijaderné protesty jako zasahování do vnitřních českých záležitostí. A také loňské bombardování Kosova a Srbska způsobilo, že Češi začali vůči Západu zaujímat velmi ostražitý postoj. Češi vždycky měli vůči Srbům přátelský postoj a mnoho z nich prostě nevěří, že byla západní intervence v Jugoslávii motivována idealismem. I když by jistě mnoho Čechů uvítalo, kdyby byla jejich země přijata do Evropské unie, jiní mají dost velké podezření ohledně toho, co by to znamenalo.