Zejména v Klausově ODS existují euroskeptické trendy a celá otázka je složitá. Klausova strana je euroskeptická, protože citlivě vnímá růst českého nacionalismu a reaguje na něj. Mnozí Češi jsou bezpochyby velmi frustrovaní, jak relativně slabé a nevýkonné je české soudnictví a česká státní správa. Existuje množství neefektivní byrokracie, úplatkářství a korupce a lidé skutečně touží po zákonnosti. Nejsem si však jist, zda skutečně mnoho Čechů chápe, co pro ně členství v Evropské unii bude znamenat. V současnosti se Evropská unie sama činí v ČR nepopulární tím, že zaplavuje české trhy levnými zemědělskými produkty, což je vážnou ranou pro české zemědělce. V minulých dnech vydal Evropský parlament prohlášení proti nové české jaderné elektrárně v Temelíně, která má být brzo uvedena v provoz. Česká vláda i mnozí Češi mají tendenci interpretovat tuto deklaraci a německé a rakouské protijaderné protesty jako zasahování do vnitřních českých záležitostí. A také loňské bombardování Kosova a Srbska způsobilo, že Češi začali vůči Západu zaujímat velmi ostražitý postoj. Češi vždycky měli vůči Srbům přátelský postoj a mnoho z nich prostě nevěří, že byla západní intervence v Jugoslávii motivována idealismem. I když by jistě mnoho Čechů uvítalo, kdyby byla jejich země přijata do Evropské unie, jiní mají dost velké podezření ohledně toho, co by to znamenalo.
Komise pro IPB
Parlamentní komise, která se zajímá o případ IPB, je sama předmětem zájmu médií a politiků. Počátkem minulého týdne napsal týdeník Euro, že komisi možná budou muset opustit Ivan Langer z ODS a František Ondrouš z Unie Svobody. Podle Eura jim hrozí, že nebudou prověřeni Národním bezpečnostním úřadem. Osvědčení, že se mohou seznamovat s utajovanými skutečnostmi, musí předložit do konce roku.
Včera potkala nepříjemnost přímo předsedu zmíněné komise, Miroslava Kalouska, kterého k odstoupení vyzval jeho stranický kolega Václav Slavíček. Ten soudí, že Kalousek nemůže být nestranný, když se mu před časem chlubil, že s Liborem Procházkou, jedním z nejvlivnějších manažerů IPB, chodí na pivo.
Pro občana, který si snad slibuje, že mu parlamentní komise vysvětlí, jak to chodí v našem bankovnictví, to nejsou dobré signály.
Jestliže se nakonec ukáže, že sněmovna ze svého středu nebyla schopna vybrat sedm zcela nezaujatých, nestranných a důvěryhodných komisařů, obecná nedůvěra v parlamentní komise se tím ještě prohloubí.
Je to mimochodem nedůvěra oprávněná. Naši poslanci představují jeden ze tří pilířů, na kterých stojí demokracie - moc zákonodárnou. Svými komisemi se vměšují do práce exekutivě a soudům, tedy dalším dvěma nezávislým pilířům zmíněné demokracie.
Kdo ví proč. Možná si o sobě myslí, že jim u voleb byl současně s mandátem zákonodárce delegován tak pronikavý úsudek, že je škoda ho nevyužít komplexně. Ve skutečnosti se ale spíše zbytečně rozptylují a možná si i politicky škodí.
V žádném případě pak za ně představitelé moci výkonné a moci soudní nebudou přijímat zákony. Další důvod využít pracovní doby .
Vysílá se v pondělí 18. září 2000 ráno.
Poznámka JČ: Ano, jenže vláda je přitom ze své činnosti odpovědná parlamentu, takže spravuje-li společnost tak nedokonale, že může docházet ke skandálům typů IPB, parlament má nezadatelné právo, aby tyto skutečnosti prošetřil a případně pohnal vládu k odpovědnosti. V Británii často vznikají různé parlamentní komise k prošetřování dílčích aktuálních problémů. I tam však cynikové občas namítají, že je-li třeba nějaký problém zamlžit, stačí k tomu ustavit parlamentní komisi. Přesto je však nuto přiznat, že britské - a konec konců i americké - parlamentní komise občas dospívají k dosti podstatným závěrům a jejich činnost napomáhá demokracii.
The Insider - vzdělávací film o podstatě svobody projevu a principech novinářské práce
Jan Čulík
Rozpor mezi evropským a americkým pojetím kinematografie je známý. Evropané považují film za umění a vyhrazují si právo uměleckým experimentem provádět sondy do neprozkoumaných dimenzí lidské existence: snaží se - tak, jak to dělá každé velké a autentické umění, vyjádřit nevyjádřitelné: sdělit to, co se zdá být podstatou lidství a je pro každého z nás neobyčejně aktuální a důležité - co však zůstává nesdělitelné.
Jistě toto právo na experiment vede k tomu, že Evropané mnohdy produkují - často za pomocí státních dotací - neupřímná, nekvalitní a snobská rádobyumělecká díla. Přesto však, argumentují mnozí, a já bych se k nim přidal, vznikne v Evropě jednou za čas skutečně velké filmové umělecké dílo. Možná že občasný vznik právě těchto velkých uměleckých děl ospravedlňuje ostatní praxi: státní dotace (třeba ve Francii) výroby pseudouměleckých děl, která zapadnou.
Americká kinematografie je jiná, a zřejmě proto víceméně úplně ovládla svět. Američtí filmaři se otevřeně orientují na film jako zábavu. V technicky vysoce profesionálních dílech využívají zavedených, stereotypních postupů. Americký film vychází z všeobecně srozumitelných společenských situací, přístupných komukoliv na světě. Americký film neobtěžuje diváka ani nutností zabývat se zvláštními etnickými rysy hrdinů jeho příběhů, ani zvláštními psychologickými vlastnostmi či hlubšími morálními a filozofickými problémy.
Americký film poskytuje jednoduchou, často napínavou zábavu: postavy jsou nesložité a příběh se odvíjí rychle. Kladné postavy bojují proti "záporákům" a většinou všechno dopadne dobře - anebo naopak - v reakci na příliš častý happy end - to může dopadnout i špatně: i takový konec je už dnes stereotypní.
Viděl jsem včera americký film The Insider a uvědomil jsem si, jak silně v něm všechny tyto principy platí. Přitom je The Insider film, na který se dá dívat. Je místy i docela napínavý a hlavně - má důležitou výchovnou, vzdělávací funkci.
Je strašně zajímavé, jak často je součástí zábavných, stereotypních filmových výrobků z Hollywoodu vzdělávací podtext. Američtí filmaři zřejmě zastávají názor, že určité zásady a hodnoty je třeba opakovat a lidem vštěpovat neustále. Avšak sloučení zábavy a poučování je pozoruhodné: Dobré evropské filmy jsou možná "pro masy" nesrozumitelné, avšak roli diváka "vyučovat" o životě na sebe neberou.
Britské listy se systematicky zabývají kultivací sdělovacích prostředků a často narážejí na kulturní bariéru v České republice: zásady, že novinář musí být nezávislý, neúplatný a kriticky zkoumat skutečnost ze všech úhlů, že novinář nesmí aktivisticky prosazovat jen jeden aspekt skutečnosti, že svoboda projevu musí být absolutní a že měřítkem její existence je nikoliv zveřejňování konvenčních, ale právě kontroverzních názorů, se prosazují v České republice dost špatně. Když o tom píšeme, reakce je, že ten Čulík argumentuje "tak nějak divně".
Všem těm, kteří si myslí - třeba v České televizi nebo v Literárních novinách - že Čulík je šílenec, protože požaduje, aby novináři byli neúplatní, hrdí a nezávislí - doporučuju shlédnutí filmu The Insider. I když ten film funguje na relativně jednoduché rovině a vysvětluje základní principy jen prostřednictvím stereotypních postav, konfliktů i situací, nicméně právě proto, že používá jednoduché prostředky, daří se mu komunikovat veřejnosti určité základní principy novinářské práce, které jsou podstatou svobody projevu a tedy i demokracie.
Film The Insider je založen na "skutečném příběhu" podnikatelsky vysoce postaveného vědce, dr. Jeffa Haglunda, který pracoval pro velkou americkou tabákovou společnost a když zjistil, že společnost využívá hrubě manipulativních praktik a zneužívá drogové závislosti, kterou působí nikotin (jejíž existenci zamlčuje) ke shromažďování zisků, byl propuštěn. Film především pojednává o úsilí dostat svědectví Jeffa Haglunda o nekalých praktikách tabákové společnosti do vysílání hlavního publicistického pořadu americké televize 60 Minutes. Hlavním hrdinou filmu je v tom smyslu producer Bergman, jehož hraje Al Pacino.
Od samého začátku jsou američtí novináři z pořadu 60 Minutes prezentováni jako nezávislí obránci svobody projevu. Moderátor pořadu 60 Minutes je NĚKDO. Na začátku filmu se natáčí rozhovor s představitelem islámské organizace Hezbollah: přítomné tělesné stráže islámského ajatolláha, který má být interviewován, protestují proti tomu, aby moderátor americké televize seděl u jejich šéfa příliš blízko. "Co si to dovolujete?" křičí na ně americký reportér. "Víte, kdo já jsem? Já jsem novinář. O tom, kde budu sedět, budu tady rozhodovat já."
Úkolem producera Bergmana je připravovat pro známého moderátora kauzy a rozhovory: dělat předběžný průzkum, a zpracovat téma tak, že je zcela průkazné, spolehlivé a neprůstřelné. Pro pracovníky třeba České televize, ale jistě i televize Nova, bude pravděpodobně pozoruhodným zjištěním, že moderátor či reportér není jediným člověkem, který připravuje reportáž či pořad: že příprava investigativních pořadů je týmová práce, při níž hraje producer velmi důležitou roli. Bergman je ve filmu The Insider osobou, která dělá v podstatě veškerou hlavní investigaci: pořady, které se vysílají, jsou jeho. On je organizuje a pak i stříhá: na obrazovce se přitom tento novinář vůbec neobjeví.
Na první pohled se zdá, že je všechno v pořádku: americké sdělovací prostředky, jako je prestižní pořad 60 Minutes, jsou v popředí ochrany demokracie: vysílají ostře kriticky analytické reportáže padni komu padni. Jsou hrdí a nezávislí: nenechávají se nikdy zastrašit.
Jenže tento prvotní předpoklad je ve filmu rychle zpochybněn. Tabáková společnost se začne nekalými prostředky proti obvinění dr. Haglunda bránit: shromáždí na něho složku vymyšlených pomluv, jimiž se ve sdělovacích prostředcích snaží zdiskreditovat jeho jméno. Haglund se stane terčem vydírání a pronásledování.
A televizní společnost, vysílající pořad 60 Minutes, se zalekne a rozhodne se nevysílat rozhovor, v němž Haglund obvinil šéfy tabákových společností, že křivě přísahali, že nikotin nepůsobí drogovou závislost, ačkoliv mají k dispozici výsledky vědeckého výzkumu, dokazujícího opak. Právní oddělení televizní společnosti dojde k závěru, že by tabáková společnost mohla využít málo známé klauzule v zákoně, podle níž je nepřípustné, aby televizní stanice svědkovi pomáhala při zveřejňování kritických skutečností. Televize se začne obávat, že by mohla prohrát případný soudní spor s tabákovou společností a nakonec skončit jako její majetek. Zbabělství převládne a producer Bergman zůstane sám.
Má pocit, že neférově dostal vědce Haglunda do slepé uličky: přesvědčoval ho, aby se svým svědectví šel na veřejnost, a pak se ukázalo, že televize, pro niž Bergman pracuje, jeho svědectví potlačí: Bergman nemůže splnit to, co slíbil. Haglundův život je mezitím v troskách.
Obrovským úsilím se Bergmanovi posléze podaří zastavit diskreditační kampaň proti Haglundovi, kterou rozjela tabáková společnost - tím, že kolegům novinářům z tisku dokáže, že její informace o podvodných rysech Haglundovy osobnosti jsou lživé. Bergman pak prozradí listu New York Times, že jeho televizní společnost potlačila reportáž, jejíž součástí je kritické Haglundovo svědectví, a tím televizní stanici přiměje, aby pořad přece jen nakonec odvysílala.
Kolik českých novinářů vystupuje na veřejnosti s četnými případy cenzury v českém tisku?
Takže ve filmu The Insider všechno dopadne dobře?
Právě naopak: Klíčovým prvkem vzdělávacího substrátu tohoto filmu, co se týče svobody projevu a demokracie, je závěrečná scéna. Obrovským způsobem akcentuje význam integrity, vlastnosti, která se v ČR nepovažuje za něco příliš důležitého: vždyť se všechno nakonec dá nějak obejít, ne?
I ve filmu se nakonec všechno zdá být v pořádku, reportáž s Haglundem byla odvysílána, případ je uzavřen. Slavný moderátor se obrací na producera Bergmana s dalším námětem: "Zajímal by tě ten kanadský případ, co jsme nedávno otevřeli? Mohl by ses na to podívat?"
Bergman odpovídá: "Mě zajímá všechno. Ale nepodívám se na to. Dávám výpověď. Pracoval jsem s tebou 14 let. Měl jsem jistotu, že když objevím nepohodlné svědky, mohu jim zaručit, že naše televizní stanice jejich svědectví odvysílá. Žádný ze svědků, které jsem ti během těchto 14 let předvedl a připravil, před rozhovorem nikdy na poslední chvíli neucouvl. Své principy jsme ale teď zradili my. Integrita je věc, která jednou zničená je nenahraditelná. Nemohu mít už nikdy jistotu, že budu-li riskovat životy a existenci svědků v dalším nějakém budoucím vysoce závažném případě, televizní stanice je nakonec zradí. Proto tu práci už nemohu dělat. Nemám jistotu, kterou jsem míval předem."
Problémy svobody projevu se řeší právě v případech, které jsou kontroverzní. To je prubířským kamenem, zda svoboda projevu existuje. V tomto případě, argumentuje americký film The Insider, i americká společnost vlastně selhala.
Navzdory stererotypním postavám i dosti stereotypním situacím se filmu The Insider daří dosti přesvědčivě nastolovat tuto základní otázku demokratického provozu. Svým způsobem je film The Insider nekompromisní poctou nezávislému novinářství. Tím, že příběh vypráví jednoduše a napínavě, aniž by své postavy příliš komplikoval psychologickými problémy, komunikuje své základní vzdělávací poslání velkému počtu příslušníků veřejnosti. Je to tedy vlastně účinná prodemokratická propaganda.
V českém kontextu stojí zato se na tento film jít podívat a přemýšlet o něm.
Vztah zákazník - Český telecom - Telecom je ve výhodě
Vážený pane Čulíku,
mám dvě poznámky k Českému Telecomu.
Chtěl jsem si alespoň rámcově překontrolovat účet od Českého Telecomu a při prohledání obálek s účty z poslední doby jsem našel pouze ceníky hovorů podle minut - tedy ceny za 2, 4, 10 a 15 minut hovoru. Abych mohl zjistit cenu i za jiné délky hovorů, než uvedené, potřeboval jsem rozpis četnosti impulsů.
(Neusmívejte se, jistě víte, že tato služba výpisu hovorů je u Českého Telecomu "nastandardní" tedy placená zvlášť".)
Zavolal jsem tedy na bezplatné informace (0800-123456) a požádal, jestli by mi mohli sdělit e-mailovou adresu Telefonického centra služeb, oblast Jižní Čechy. Bylo mi řečeno, že jednak toto centrum nemá k dispozici e-mail (!) a jednak, že tabulka četnosti impulsů při místním a meziměstském styku neexistuje v elektronické podobě, takže mi ji zašlou normální poštou.
I když slečna na telefonu byla velmi ochotná, slušná i snaživá, brožurka skutečně přišla již 2. den po zavolání, přesto nechápu, že Český Telecom -poskytovatel připojení na Internet - jej sám nevyužívá při styku se svými zákazníky; domnívám se, že je rychlejší, jednodušší i levnější poslat e-mail než klasickou papírovou zásilku (stejná situace byla, když jsem potřeboval povolovací list k modemu; přišel papír klasickou poštou a jako papír také odešel).
Slibované zjednodušené jednání s úřady přes internet i pro účely daňových přiznání a elektronický podpis je tedy zřejmě dlouhodobou vizí.
K připojení na Internet používám normální vnější modem, který mi ale "odešel". Byla sice pěkná bouřka, ale protože u nás má Telecom vedení v zemi, jsem její vliv nepředpokládal.
Zašel jsem tedy ke svému dealerovi a nechal jej opravit a při tom jsem zjistil, že vadných modemů tam byl pěkný štůsek, nejméně 20 kusů. Bylo mi řečeno, že bouřka byla v celém regionu a že vedení Telecomu nejsou jištěna proti přepětí (dodatečně jsem zjistil, že v sousedním domě ve stejné době zuhelnatěla telefonní zásuvka i část pronajatého přístroje).
Ve smouvě o užívání telefonní stanice Telecomu není zmínka, že by podnik ručil za poškození "koncových zařízení připojených k jeho síti", ale v homologačním certifikátu výrobku zvaném "Rozhodnutí o schválení koncového telekomunikačního zařízení k jednotné telekomunikační síti ČR", v Podmínkách pro uživatele, bod U3, je napsáno: "Náklady vzniklé provozovateli telekomunikační sítě v souvislosti s poruchou zařízení (schváleného k připojení) mohou být účastníkovi účtovány."
Čili smlouva po všech stránkách výhodná pro Telecom. Dobré, ne?
Poznámka JČ: Ve Velké Británii se přirozeně nežádá o žádné povolení k zapojení modemu do telefonní sítě. Je to jen buzerace zákazníků: nedovedu si mimochodem představit, že by třeba četní západní podnikatelé, přijíždějící do České republiky a zapojující svůj počítač do české telefonní sítě, předtím žádali Český telecom o svolení. Jak absurdní představa!
Západní společnost denegeruje tím, že vpouští na Západ barevné
"My jsme budoucnost ?"
Tak zní titul článku, který převzaly BL 12.září z Observeru (10.září) - ten otazník jsem tam ovšem přidal já sám. V podtitulku se praví:
Nová analýza poukazuje na to, že se za několik let v Británii stanou běloši etnickou menšinou. Není třeba se děsit, argumentoval v tomto komentáři zveřejněném v týdeníku Observer v neděli 10. září Darcus Howe. Předsudky starých vládců britských kolonií jsou nyní už mrtvé a všichni, černoši, běloši, Asiaté, vůči sobě navzájem zastáváme daleko uvolněnější a liberálnější postoj než za posledních padesát let.
Darcus Howe se v něm zabývá procesem integrace černochů, asiatů a j. ve Velké Británii, tak jak jej zažil v posledních 40 letech a poměrně blízkou budoucností, ve které se původní domácí obyvatelstvo, t.j. bílí Britové stanou etnickou menšinou. Zajímavá je jeho presentace důvodu, proč se tito přistěhovalci dostali do Británie.
Tolik věcí odvál čas. Stará Anglie, kterou jsem tu poznal asi před čtyřiceti lety, je mrtvá. Koloniální arogance a imperiální krutost byly vážným způsobem ochromeny, až skoro tak, že přestaly existovat. Pro tyto jevy už neexistuje hospodářská základna. Národní kapitál byl rozpuštěn v globální kapitál, a globální kapitál přilákal do Anglie vlny mezinárodního přistěhovalectva, a tito lidé teď žijí v Anglii společně a uvolněně.
To je skutečně zajímavé vysvětlení. Že by globální kapitál přilákal vlny mezinárodního přistěhovalectva? Já jsem se vždycky domníval, že ti lidé byli nespokojeni s bídnou existenci ve své zemi a využili okolností a příležitosti (např. pas britského Commonwealthu, děravá hraniční kontrola v Británii a vůbec shnilý demokratický režim), aby se tam usadili, protože sociální podpora, kterou měli jistou, jim zaručovala lepší existenci a budoucnost, na kterou by ve své rodné zemi nemohli ani pomyslet. Zájem o dělníky na primitivní či špinavou práci existoval hlavně v šedesátých letech, ale posledních 20 let se Británie snažila (bezúspěšně) imigraci omezit, i když by ji byla nejraději zastavila, kdyby věděla jak.
Mnohem zajímavější jsou ovšem tyto vývody Darcuse Howe:
Za posledních dvacet let se v Británii objevujeme ve společnosti bělochů na místech, která byla donedávna vyhrazena jen bělochům. Na televizních obrazovkách jsou nyní černošské a asijské tváře, černoši a barevní jsou nyní vysokými policejními důstojníky, šéfy odborových svazů, jsou to biskupové a faráři, spisovatelé, učitelé a ředitelé podniků. Dostali jsme se do všech nejvyšších profesí. A požadujeme stále víc.
Darcus Howe shora Brity ujišťuje, že se nemusí děsit. Škoda, že blíže nespecifikoval, co více budou barevné etnické skupiny požadovat potom, co se jejich příslušníci dostali do nejvyšších profesí. V každém případě by měly britské bledé tváře ve vlastním zájmu vzít vážně na vědomí onu dosti rasantní kombinaci "my jsme budoucnost a požadujeme stále víc". Soudobé zkušenosti nás totiž neopravňují k přílišnému optimismu. V Kosovu bylo na počátku tohoto století 10% Albánců, jak to vypadá dnes, to každý ví. V Itálii muslimové naléhají, aby se na italských školách vyučoval korán a arabština, chtějí financování mešit a kulturních center a právo na volno o muslimských svátcích. Kalifornští Hispanikové se dříve snažili co nejrychleji se naučit anglicky. Tato snaha značně oslábla, měestečko El Cenido zatím došlo nejdál a zrušilo angličtinu jako úřední jazyk, ale o tom se už (i v BL) psalo. Mexický president Fox právě v těchto dnech navrhoval Spojeným státům postupné odstranění bariér na mexicko-americké hranici a volný pohyb zboží a lidí . K jeho návrhům se staví Amerika zatím značně reservovaně, my si můžeme jen poznamenat, že tady jde o první otevřený pokus o "oficiální" populační anexaci. A to nemluvím o Slovensku, které má největší procento cikánského obyvatelstva, které tam v poměrně krátké době bude místy v majoritní posici. A co je důvodem toho všeho? Nepopíratelná degenerace západní společnosti.
Závěrem bych rád opravil poslední větu prvního odstavce svého článku "O rasismu chladně" v BL 5.9.2000:
Stejně tak je známo, že v Železné Rudě a i jinde se na kontrolu do vietnamského obchodu či stánku odvažují orgány ministerstva financí jen ve třech a že někteří Vietnamci těmto orgánům otevřeně vyhrožují, kterou jsem citoval zpaměti..
Správně má být podle zprávy ČTK, že několika pracovníkům městského úřadu v Železné Rudě vyhrožovali asijští prodejci výbuchem domu a auta, pokud se budou opakovat kontroly jejich obchodů. I sami celníci se rozhodli, že na kontroly budou raději chodit v pěti, a ne ve třech, jak tomu bylo doposud.
14.9.2000