Evropa naší jedinou nadějí?
Poznámky ke komentáři Polly Toynbee v Guardianu 23.8.2000.
Polly byla konsternována předvolebním divadlem na konvencích obou hlavních amerických strůan a také velkým vlivem peněz investovaných do volebních kampaní. Možná, že by nám nějaký znalec americké historie mohl potvrdit, že puritáni z Mayfloweru a jejich potomci neměli nic proti bohatým lidem, kteří podle nich dosáhli úspěchu, protože jim byl Bůh nakloněn. Takže jde možná o určitou tradici - kdo vydělal peníze, musí být schopný a měl by mluvit do veřejných věcí více, než někdo, kdo nic nemá. Něco podobného ostatně kdysi existovalo v některých evropských zemích, kdy volební právo měli ti, kteří platili daně nad stanovenou základní částku. Nejsem rozhodně obdivovatelem amerického systému, ale nejsem také schopen poradit jim něco lepšího, protože zcela jiné evropské systémy produkují politiky a státníky přibližně stejné kvality.
A nyní k "obviněním":
Globální oteplování
Kongres odmítl ratifikovat závazek Spojených států omezit do roku 2010 emise o 7%, emise stouply o 20%. Republikáni popírají příčiny globálního oteplování. Amerika spotřebovává 80% světové energie.
Argument nesmyslně vysoké spotřeby energie v USA je správný. Že se evropské státy začínají vyvlékat z podobných příslibů je pochopitelné. Německo, pokud zastaví provoz svých jaderných elektráren, nebude nikdy moci exhalační kriteria splnit. Kdysi kdosi po první naftové krizi prohlásil, že příští naftová krize bude, jenže se neví kdy. Současná situace v této věci k tomu už nemá daleko a je otevřená otázka, jak se USA ke stále stoupajícím cenám nafty , neodporujícím pravidlům volného trhu, postaví a jak a jak rychle by se dokázaly adaptovat na novou situaci. Pro Evropu pak bude platit, že kdo má dost jaderné energie, může si mnout ruce a hlavně ji neprodávat Rakousku.
Zda jsou emise CO2 skutečně příčinou globálního oteplování, není ovšem ještě možno s určitostí prohlásit. Podle nedávno zveřejněných výsledků britského výzkumu prý dnešní koncentrace CO2 existovala v zemské atmosféře v určitém období před zhruba 50 miliony let, což je ovšem zatím námět k diskusi. Je zřejmé, že snížení jakýchkoli škodlivých exhalací může zemské atmosféře jen prospět.
Jinak mají však USA dosti přísné ekologické zákony, jejichž dodržování je poměrně snadno kontrolovatelné.
Obrana
Kongres odmítl podepsat všeobecnou dohodu o zákazu zkoušek, Bushův tábor hovoří o tom, že chce roztrhat smlouvu o zákazu balistických střel z roku 1972, obě politické strany podporují šílený systém celostátní protiraketové obrany proti hrozbě od "nespolehlivých států", což vyvolává strach a hněv v Číně a Rusku, isolacionismus způsobí, že USA už nebudou hrát roli dobrého policisty, zbabělost Spojených států, které nechtějí na bojišti přijít o jediného vojáka poškodila jejich morální kredit při skutečně nesobeckém zásahu v Kosovu.
Podle mého názoru vědí v Číně i v Moskvě velmi dobře, že jim americký jaderný útok nehrozí. Ale z politických důvodů musí dělat kravál, protože sami na takovém obranném zařízení jistě pracují, ale nejsou ještě tak daleko. Je to technicky velmi obtížná a velmi drahá záležitost. Naopak hrozba "nespolehlivého státu" může být zcela reálná. Z bývalého Sovětského svazu odešla řada vědců a techniků do států, které je mošno považovat za nespolehlivé. Čína pomáhá těmto státům v jaderné oblasti, protože jejím politickým cílem je oslabit Spojené státy. Možná, že by se takový stát, který by vzal na sebe úlohu mouřenína, dal najít - Čína by pak mohla zaujmout roli já nic já muzikanta. Toynbee zřejmě uznává potřebu hodného policisty, který by za Evropu či OSN tahal horké kaštany z ohně a nehleděl zbaběle na nějaké ty lidské ztráty, aby si nepoškodil morální kredit; to by se nepochybně Evropě, Japonsku a vůbec OSN hodilo.
Třetí svět
USA přislíbily, že poskytnou 600 mil. dolarů na zrušení zadluženosti třetího světa a že 25 zemí dostane do konce roku aspoň částečnou finanční pomoc, ale kongres to odmítl, polovina Američanů si myslí, že je tento problém vyřešen, ani Uganda, příkladně vzorná "chudá" země nic nedostala, americké lichvářství je vzorem pro EU a Japonsko, jestliže nezaplatila nic nejbohatší země, jejíž HDP stoupl za posledních 5 let o třetinu, proč by měl platit někdo jiný, existují světová jednání o obchodu, které zlikvidovalo americké politické sobectví.
Toynbee (nebo překladatel) píše o zrušení zadluženosti třetího světa. To je nemožné asi tak jako perpetuum mobile. Jestliže někdo ty dluhy škrtne nebo je převezme, pak už nezbude oněm zemím než si zase vypůjčit na příští období. Potíž je v tom, že vyspělé státy jsou ochotny půjčit, mají-li naději, že jim dlužník peníze splatí a vidí-li, že půjčka má nějaký smysl. S tím splácením jsou jmenovitě v populačně explodujících zemích velké obtíže, protože se peníze spotřebovávají na rozmary vládců a na nakrmení stále rostoucího počtu obyvatel, takže se problémy jen prohlubují. Podmínkou efektivnosti úvěrů je zastavení přírůstku obyvatelstva, přísný dohled nad použitím peněz a kontrola pohybu peněz do zahraničí. Dosud nebylo dost "chic" a ani dost chuti tyto podmínky dlužníkům ukládat. Vyspělé státy se také nesmějí schovávat za pravidla peněžnictví v demokratickém světě a musí dozírat přísně na pohyb peněz z dlužnické země do zahraničí, což se týká ostatně jakékoliv dlužnické země (např. Ruska).
Je třeba také se podívat na světová jednání o volném obchodu ve WTO. Spojené státy (=Clintonova administrace) jednaly podle názoru některých amerických novinářů dosti nesystematicky a pravděpodobně se dopustily ze svého hlediska chyby, že souhlasily s přenesením řešení sporů na půdu této organizace. Podle své tradice totiž USA usilují o zrušení cel ve vzájemném obchodě hlavně s asijskými státy. Ty s tím obvykle souhlasí, protože vědí, že jejich jiné metody, jak zabránit přístupu USA na jejich trhy, nejsou nijak dotčeny. Zatímco dříve USA mohly svou silou vynutit nějakou pro ně přijatelnou dohodu bilaterálním jednáním, je jednání na půdě WTO děsivou směsí byrokratické dvojakosti a holého politikaření, jak napsal Robert Kuttner, levicový komentátor Businees Weeku, v prosinci 1996. Vytýkal Clintonově administraci měkkou politiku (soft-line strategy) ve věci podpory vstupu Číny do WTO (důvod takové politiky možná trochu souvisí s podporou Clintona Čínou před jeho opětným zvolením za presidenta- J.T.) a podivuhodně altruistickou koncepci svobodného či volného obchodu. Podle něho Administrace neuznala, že jsou na světě různé druhy kapitalismu a že má podle toho individuálně vyjednávat reciproční podmínky pro přístup na trhy. Admininstrace si dělá iluse, napsal Kuttner, že podporou norem liberálního obchodu a dáváním dobrého příkladu dosáhnou USA toho, že začnou být ostatním národům sympatické. Ovšem byť i jen částečného pokroku ve věci otevření japonských trhů nedosáhly USA jednáním podle nějakého pravidla (Golden Rule), ale tuhým bilaterálním vyjednáváním, které je nyní podle WTO zakázáno.
Na druhé straně mají polokapitalistické státy oprávněný strach, že by volný trh bez přívlastku, jak říkával V. Klaus, zničil některá odvětví jejich vznikajícího či rozvíjejícího se průmyslu. Domnívají se ovšem, že naopak při obraně svých zájmů mohou ze své strany použít libovolných prostředků, což nutně musí narazit na odpor. S.E.Eizenstat, americký podsekretář pro mezinárodní obchod prohlásil v roce 1996, že prostředí mezinárodního obchodu už nebude jednosměrnou cestou, na které Spojené státy a vyspělé země nabízejí neomezený přístup na své trhy výměnou za velmi malý přístup k trhům pokročilejších rozvojových zemí.
V praxi to znamená, že polokapitalistické země se snaží dovážet kapitál a vyvážet zboží, ale zboží pokud možno nedovážet a disponovat kapitálem podle svého uvážení.. Ustavení arbitrážního soudu u WTO znamená pro tyto země další výhodu vyhnout se přímému tlaku USA. Takové arbitrážní řízení, respektive jeho výsledek je hlavně výslednicí lobbyingu, sdružování zemí se společnými zájmy a nevyhovujících či neúplných formulací a paragrafů - jako příklad se uvádělo, že arbitrážní soud WTO není kompetentní rozhodovat o otázkách soutěže. Jestliže např. stížnost na unfair soutěžní podmínky je odmítnuta proto, že nespadá do kompetence soudu, vzniká pro stěžovatele nepříjemná situace, protože podle pravidel WTO jsou sankce nepřípustné. M. Clifford v BW podotýká, že USA také podminovávaly svou věrohodnost jednostranným a náhlým měněním obchodních pravidel jako hrozbami, že potrestají cizince obchodující s Kubou, Libyí a Íránem nebo tím, že znovu přeformulovaly kriteria pro určení země původu textilu, což škodí Číně a i jiným zemím. Z českého hlediska je ovšem to podminovávání ilusorní. Dodávat všechno bez omezení třem jmenovaným zemím znamená koledovat si o velké problémy v budoucnosti a že přísná pravidla o stanovení země původu textilu a jeho ceně by přinesla ČR možná velké částky na daních či clech, o tom je možno se dočíst v pražském tisku. Ostatně "čeští" Vietnamci názorně předvádějí, jakým způsobem operují některé asijské státy, když hostitelská země jen pasivně přihlíží. Tedy pasivně: my nevíme, jakou položku v jejich účetnictví zaujímá podplácení státního aparátu. V každém případě už odeslali do Vietnamu asi 47 milionů dolarů, bylo by tedy na místě zjistit, kolik zaplatili ve stejném období na daních. Možná, že by se potom dalo pochopit, proč mohou velmi spokojeně žít v tak xenofobní zemi.
S tím politickým sobectvím ve věci obchodu to není tak jednoduché. USA prosazují volnou soutěž, protože se domnívají, že je výhodná pro ně a tím i pro celý svět, To je jistě zjednodušený pohled na věc, ale pokusme se tu věc obrátit. Představme si teoreticky, že USA přejdou myšlenkově na posice asijských polokapitalistických států a začnou uplatňovat požadavek rovnováhy výměny zboží. To by ony státy rychle přešla legrace, všechny vyvážejí do USA značně víc, než dovážejí, při čemž používají všelijakých triků např. aby zamaskovaly, kde bylo zboží vyrobeno. Předání kompetencí organizaci WTO je značnou nevýhodou pro USA. Ty jsou totiž vybaveny otevřeným politickým systémem, který do značné míry omezuje možnost rozhodnutí WTO obcházet. Mají zákony, které se musí dodržovat. Na kontrole se může podílet kdokoliv, instituce nebo občan. Jestliže USA nedodržují nějaký svůj vlastní zákon nebo mezinárodní dohodu v neprospěch jiného státu, může se to octnout rychle na veřejnosti nebo rovnou v Kongresu. Kdyby v polokapitalistických asijských státech někdo přišel s kritikou státní politiky, dostane jednoduše přes hubu a na veřejnost se to nedostane. Ostatně by se tam takoví lidé těžko hledali, protože je tam legální vše, co prospívá vlastní zemi.
Podívejme se jen na jeden praktický příklad vztahů mezi Japonskem a USA. Japonci nedovolovali dlouho činnost amerických investičních bank v Japonsku a sami ovšem vesele podnikali v tomto oboru v USA. Američané, jejichž největší slabostí dosud byla neschopnost seznámit se s mentalitou nějakého národa a jednat s ním pak podle toho, se snažili všelijakými intervencemi s malým úspěchem tuto situaci změnit. Jediná na Japonce platná taktika by byla bývala zastavit okamžitě činnost japonských investičních bank v USA do té doby, než Japonci uznají nutnost reciprocity. To ovšem nebylo možné, protože pro takové jakkoliv účinné opatření chybí v USA legální podklad a vlastně to odporuje i americké mentalitě. Demokracie ve sporu s "řízenou" demokracií, polodemokracií nebo totalitním režimem je vždycky v nevýhodě. Vyjednávat na základě odjinud známého principu flexible response podle stupně vývoje polokapitalistické země by bylo asi optimální jak pro tyto země, tak pro USA.
Chudoba
Národ nevěda nic o svých chudých bude sotva pomáhat jiným zemím, hodnota akcií stoupla za posledních 10 let pětkrát, sociální podpora seškrtána, 40% Američanů nemá zdravotní pojištění, zvyšování příjmů se týká nejbohatších dvaceti procent populace, reálná hodnota mzdy nižší, než za Kennedyho, rozdělování příjmů nerovné jako ve dvacátých letech, ve vězení více lidí než za diktatury, trest smrti, svoboda projevu a informací je jen malou součástí dobré společnosti, zoufalá neschopnost Spojených států realisticky řešit klíčové otázky, města a vesnice v EU působí daleko víc dojmem domova než jakékoliv malé město v Americe, čím víc pohlížíme na cizotu Američanů, tím víc si uvědomujeme, že jsme Evropané, a tím silnější se stáváme.
Nemám pocit, že by Amerika nevěděla nic o svých chudých, nebo že by nepomáhala jiným zemím. Spíš naopak. Lidé si zvykli, že když se někde něco semele, tak že Američani jako dobrý policista zakročí a zaplatí podstatnou část nákladů. Mimo to se do Ameriky neustále hrne na jedné straně spousta chudých, pro které je americká chudoba přijatelnější, než jejich vlastní a na druhé straně spousta nadaných či finančně silných jedinců, kteří doufají, že tam najdou takové životní prostředí, které chtějí mít.
Sociální podmínky života v Americe jsou jistě ostřejší než v EU, ale pro ty chudé, co se tam hrnou jistě lepší, než v jejich vlastní zemi. Těm nadaným a schopným lidem to nevadí, protože se o sebe dokážou postarat sami. Nerovnost rozdělování je nepopíratelný fakt. Američané o něm vědí a je jen na nich, aby rozhodli, zda a co je třeba s tím podniknout.
Hodnota akcií není zrovna zcela spolehlivé měřítko bohatství, to může být hodnota podle okolností dost fiktivní. Soudíme-li podle úspor, pak Američané jako celek moc bohatí nejsou.
V Americe je hodně lidí ve vězení, a proto tam zločinnost klesá, jak to přibližně komentoval před časem Garry S. Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomiku. Právě dnes (29.8.) se objevila v holandském teletextu zpráva z Washingtonu, že v roce 1999 klesl počet násilných přečinů (mimo vraždy) v USA o 10% na nejnižší úroveň od roku 1973. Počet vražd klesl o 8%.
Naproti tomu referovala 2. srpna v tisku holandská organizace zabývající se pomocí obětem všech druhů kriminality i dopravních nehod, že silně přibývá násilných deliktů jako je přepadení nebo oloupení, při kterých je oběť je zraněna. Státní zastupitelství konstatovalo za rok 1999 přírůstek těžkých deliktů o 6%. Podle Toynbee zoufalá neschopnost Spojených států řešit realisticky klíčové problémy ( a tím kriminalita je) se tak pod vlivem faktů dostává do jiného světla. Jde o to, zda chceme mít hezčí statistiky nebo větší bezpečnost na ulici. Ve společnosti je určitý počet lidí s kriminálními sklony, Je-li relativně vysoký, nic nepomůže, ponecháme- li je dále na svobodě (jako v Evropě), abychom se mohli nadýmat vlastní "humanitou". Do stejné kategorie "humanismu" patří i zrušení trestu smrti.
Nevěřím tomu, že život v každém městě či vesnici EU působí daleko víc dojmem domova než jakékoliv malé město v Americe a zcela groteskní je představa, že by se Evropané mohli stávat silnějšími pohlížením na cizotu Američanů. Pošlete deset různých Evropanů pracovat do Ameriky na několik let a po jejich návratu - pokud se vrátí všichni- dostanete 10 zcela různých odpovědí, budete-li se ptát na jejich zkušenosti a dojmy, protože Amerika není monolitní zemí, už pro svou velikost. Pro určité typy Evropanů zůstává Amerika zemí zaslíbenou, jiní by tam nemohli žít. Totéž platí i pro Američany v Evropě.
Poučení: nemusíte brát mé poznámky, z nichž většina je založena na jiných zdrojích, za bernou minci. Měly jen ukázat jiný úhel pohledu na problémy, které Polly vzala z jedné vody na čisto.
29.8.2000
Poznámka JČ: 1. Zajímavou analýzu i tentokrát pan Teplý trochu znehodnocuje svými rasistickými poznámkami, tentokráte proti Vietnamcům. Nemyslím, že je možno a že je férové dělat paušální soudy o jakékoli etnické skupině: to, do jaké míry se v ČR vybírají a platí daně, záleží, řekl bych, především na efektivitě daňového úřadu.
2. K "protestantské pracovní etice". Ano, pan Teplý má pravdu: součástí protestantské náboženské ideologie je přesvědčení, že jen určitý omezený počet lidí se dostane do nebe, tzv. "the elect", "vyvolení". A jak se na zemi pozná, kteří lidé to jsou? Vede se jim už za pozemského života neobyčejně dobře. Toto náboženství vedlo ve Spojených státech historicky k tomu, že tam většinou lidé velmi usilovně pracovali, aby dokázali, že se jim vede dobře a patří k hrstce vyvolených, kteří přijdou do nebe. A v důsledku toho se Spojené státy vyvinuly v průmyslovou a vojenskou velmoc. (No, jen si to srovnejte: katolické země byly většinou hospodářsky zaostalejší než země protestantské. Kapitalismus je v podstatě protestantským výmyslem.) - Toto je známá věc, učí se to v prvním ročníku každého univerzitního kursu anglistických studií. Trochu pikantní je, že když jsem to jednou napsal jako reportér Svobodné Evropy začátkem devadesátých let do jednoho svého komentáře o Americe, paní šéfredaktorka to vyškrtla - ani o těchto skutečnostech, které stojí u kořene moderní americké civilizace, se ve stanici, která snad měla ve střední Evropě šířit americké hodnoty, nesmělo mluvit. Nevím proč.
3. K odpisu dluhů zemí třetího světa. Před dvěma dny jsem poslouchal na toto téma v britském rozhlase rozhovor s britskou ministryní pro mezinárodní rozvojovou pomoc Claire Shortovou. Pravila, že se v žádném případě nebudou odepisovat dluhy diktaturám ani válčícím zemím v třetím světě, protože nevidí žádného důvodu takto ekonomicky dotovat režimy, které porušují lidská práva: "Obyvatelům těchto zemí by to nepomohlo, kdybychom zrušili dluhy jejich diktátorů." Podle Shortové bude Západ před zrušením zadluženosti rozvojových zemí vyžadovat splnění dosti podstatných humanitárních, demokratických a ekonomických podmínek.
Poznámka není uvedena proto, že by JČ chtěl mít poslední slovo, ale aby čtenář měl možnost zároveň uvažovat o dvou odlišných názorech.
