Praha, MMF, přistěhovalci a oběti globalisace

Velekněží globalizačního jednání v rámci výročního zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky příští měsíc v Praze budou muset čelit stejné míře odporu od protikapitalistických demonstrantů jako loni v Seattle. Také dále rozmlží rozdíl mezi politickými a hospodářskými uprchlíky. Zajistí totiž také, že ti, kdo jsou doma terčem etnické diskriminace, budou v zahraničí hospodářsky marginalizováni.

Neboť rozdíl mezi politickými uprchlíky a hospodářskými migranty je falešný - podléhá různým interpretacím různých zájmových skupin v různou dobu. Západ přijímá docela spokojeně hospodářské přistěhovalce, pokud jsou to podnikatelé (a mají požadovaných 250 000 liber) či profesně a technologicky vzdělané osoby. Přijímá počítačové kouzelníky z "křemíkového údolí" v indickém Bangalore, ale nechce pronásledované občany ze Srí Lanky či z Pandžábu. A právě těmto lidem dává nálepky hospodářských přistěhovalců - se vším podtextem parazitismu.

Západ nepotřebuje, tak jak to potřeboval v období těsně po druhé světové válce, už mít na zápraží rezervoár nekvalifikovaných pracovních sil. Ekonomiky přecházejí od průmyslového kapitalismu ke globálnímu kapitalismu a podnikatelé přesunují celé továrny, potřebují-li nalézt takové pracovní síly. A kde je nemohou nalézt, požadují, aby byli jejich zaměstnanci jen dočasní a levní. A lidé bez občanských práv a ilegální přistěhovalci se na to hodí bezvadně.

Je ironické, že právě i globalismus, s požadavkem volného trhu a neomezeného podnikání, likviduje po celém světě rozdíl mezi hospodářskou a politickou arénou. Národní stát, zejména ve třetím světě a v bývalém komunistickém bloku, je nástrojem globálního kapitálu. Tento globální kapitál nyní rozhoduje, co se bude kde vyrábět a co a jak se bude kde pěstovat. A prostřednictvím své hospodářské pomoci a rozvojových institucí jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond a prostřednictvím mezinárodních obchodních dohod (jako GATT a NAFTA) a institucí, jako je Světová organizace pro obchod, drží chudší režimy jako rukojmí.

Pak mezinárodní kapitál požaduje, aby tyto režimy přijaly úsporná opatření prostřednictvím takzvaných programů strukturálních úprav, které diktují drastické škrty veřejných výdajů, aby byly tyto režimy zachráněny před bankrotem. Důsledkem je ožebračování, likvidace školské a sociální infrastruktury, je to konec vzdělávání a podnikavosti. Popírá to možnost místního rozvoje i veškerou naději, že by mohla vzniknout budoucnost, v jejímž rámci by tyto země nebyly závislé na mezinárodních mocnostech a na cizím kapitálu. Proto je odpor před hospodářským ožebračováním neoddělitelný od odporu proti politickému útlaku. Hospodářský přistěhovalec je také politický uprchlík.

Je to úplně jiný světový pořádek, než jaký existoval v roce 1951, kdy definovala statut uprchlíka konvence OSN. Tehdy byl vytvořen pojem politického uprchlíka v důsledku hanby po likvidaci evropských židů a strachu, který vyvolávala komunistická totalita. Ale už tehdy vznikala nová kategorie politických uprchlíků z nově nezávislých států, bývalých kolonií.

Během koloniálního období sloučila Británie nejrůznější kmeny, národnosti, etnické skupiny a další zeměpisné entity za účelem jednodušší správy a hospodářské exploatace do jednotných celků. Jak začal neokoloniální projekt Západu nahrazovat místně motivovaný hospodářský rozvoj, nacionalismus, který po získání nezávislosti býval tmelem nově vzniklých států, ustoupil etnickým a mezikomunitním sporům. A vlády využily formálních rysů demokracie , zejména hlasovacího systému, aby vytvořily autoritativní, většinové státy, které systematicky diskriminují a pronásledují menšiny, jako jsou Ibos v Nigérii, Tamilové na Cejloně a Asijci v Keni a v Ugandě.

Nejprve byli tito politicky pronásledovaní uprchlíci hospodářsky "neviditelní". V padesátých a v šedesátých letech, kdy Británie potřebovala velké množství pracovních sil, se mezi politickými uprchlíky a hospodářskými migranty nerozlišovalo: byly to prostě všechno žádoucí pracovní síly.

Ale jak Británie začala potřebovat méně pracovních sil a její dveře se začaly uzavírat, žádosti pronásledovaných o pomoc začaly být poměřovány měřítkem hospodářského pragmatismu. Když Británie v roce 1968 odmítla automaticky přijmout Asijce s britskými pasy, vyhoštěné z Keni, projevil se tím rasismus britské imigrační kontroly. Byl to také první důkaz, že Británie dává přednost svých hospodářským zájmům před potřebami politicky pronásledovaných osob - i když to byli její vlastní občané.

Jinými slovy, definice politického uprchlíka a hospodářského přistěhovalce se staly navzájem zaměnitelnými. Tak o pouhé čtyři roky později byli britští Asijci, tentokráte vyhoštění z Ugandy, v Británii přijatelní jako političtí uprchlíci, protože většino to byli příslušníci podnikatelské třídy.

Nic tuhle záležitost výmluvněji neilustruje než nynější příklad Romů z východní Evropy. Během centralizované komunistické éry byly menšinové kultury a etnické rozdíly potlačovány, avšak tito občané byli alespoň součástí celkového občanstva. Po rozkladu komunismu se však stali vyvrheli, bez zaměstnání, bez přístupu k plným občanským právům, stali se obětí diskriminace státních úřadů a pronásledování nezkroceným, populistickým, rasovým terorem. Podle všech měřítek jsou Romové pronásledovanou skupinou tak jak byli pronásledovanou skupinou dříve Židé. A navzdory tomu, když žádají o asyl v západní Evropě, odmítáme je z téhož důvodu, který způsobil, proč ze své země odešli - jejich kultura a filozofie je totiž neslučitelná se západoevropskou společností. Kdysi bývali tito lidé podtřídou komunistické totality, nyní jsou psanci západní demokracie.

Globální kapitalismus se šíří a ideologická rivalita z období studené války se rozkládá. V důsledku toho se rozkládají i národní státy v bývalých "černých" koloniích třetího světa a v bývalých "rudých" koloniích komunistického bloku. Politické a hospodářské kategorie se smísily a kultura se stává všeobecně homogenní. Stále více žijeme podle tržních hodnot.

Globalizace tříští naše vědomí a působí, že se zabýváme jen jednotlivostmi, které mohou vést k částečným reformám, nikoliv však k podstatnější změně. Proto je důležité si uvědomit, že veškeré naše úsilí - proti rasismu ve státních institucích, proti asylovému zákonu, proti prodeji zbraní či proti nerovným obchodním smlouvám - je propojeno s celkovým bojem proti globalismu. Takže jestliže souhlasíme se zastánci volných tržních vztahů, že by žadatelé o asyl měli mít právo pracovat, není to proto, že volný trh je imperativem globalismu, ale proto, že právě globalismus tyto lidi připravil o zaměstnání v první řadě.