Společná tragédie Čechů a českých Němců v
českých zemích
František Roček
V BL jsem 20. července uveřejnil stať týkající se
Postupimi a odsunu/vyhnání. V posledním odstavci jsem uvedl,
že jediné, co z trpkého ovoce let 1938 - 1947 lze změnit,
či spíše naplnit novým obsahem, je vzájemné uvědomění
si k jakému zřetězení pekla a proč k němu došlo. Mezi
prostými lidmi (tam dole) na obou stranách nebylo vítězů -
doplatili na to úplně všichni. A ještě dnes z toho někdo
chce vytřískat žlučovitý kapitál.
Navazuji na tento poslední odstavec pohledem na prostého člověka
jako oběti politiky - Čecha i českého Němce. Je
nepřehlédnutelným faktem, že sedm set let se navzájem Češi
a Němci v teritoriu "českých zemí" potkávali a žili spolu a
soupeřili. Jejich osudy se prolínaly více než na první pohled
se může dnes zdát.
1. Prokletí vypjatého nacionalismu
Vztahy se začaly zhoršovat především v 19. století v době
nástupu nacionalismu jako vůdčí ideje, který nově formoval
Evropu a dal vzniknout novým státům - na národním principu
byly definované sjednocené státečky v Itálii a Německu.
Obdobné bojovné ideje ale převzali i slovanské národy.
Největší nacionalisté pocházeli z národnostně
smíšených oblastí.
Z tohoto hlediska je zajímavý pohled na tzv. sudetoněmecký
problém:
"Sudetoněmecké organizace nazývají své vztahy k českému
národu "sudetoněmecká otázka". Je to pojem převzatý ze
slovníku 19. století, z doby, kdy se formovaly moderní národní
státy. O roztříštěnosti italských států se mluvilo jako
o "italské otázce", o pluralitě malých německých států a
státečků jako o "německé otázce" a o rozděleném Polsku
jako o "polské otázce". Tomáš G. Masaryk publikoval v roce 1894
svoji dodnes nejpopulárnější knížku Česká otázka, a
ještě donedávna se ve vztahu k rozdělenému Německu mluvilo o
"německé otázce". Zcela zřejmě má tento pojem co činit s
nevyjasněnou národní a státní příslušností různých
národnostních skupin, a jeho nevýhodou je představa, jako by se
jednalo o jednoznačný problém; ve skutečnosti bývají
problémy označované tímto pojmoslovím komplexní a
nevyřešitelné naráz, jedním rozhodnutím. Nejlepším
dokladem je vytvoření sjednoceného německého státu roku 1871
jako domnělé odpovědi na "německou otázku", po němž
následovalo ještě sto let konfliktů a problémů
týkajících se hranic a vymezení společnosti tohoto státu,
které otřásly celou Evropou." (Eva Hahnová, Sudetoněmecký
problém: obtížné loučení s minulostí, Albis international,
Ústí n. L. 1999, str.35)
2. Začátek budoucí zkázy
Končí první světová válka a 28. října 1918 vzniká
Československá republika, v které ale mimo Čechů bude žít
i 3,5 miliónu Němců, dále Slováci, Maďaři, Židé,
Poláci a Ukrajinci.
"Pro ilustraci lze nahlédnout do Rakouské národní encyklopedie z
roku 1835, kde jsou Slované označeni za "hlavní kmen v
Čechách", a kromě nich je řeč o Němcích, Židech a o
kolonii Italů. Jako hlavní jazyk je zde uvedena čeština, kterou
se mluvilo "převážně na venkově a v nižších a
středních vrstvách", nicméně s poukazem, že v tehdejší
době mluvil česky již téměř každý i ve vrstvách
vyšších. Čeština tehdy platila za "národní a zemský
jazyk", i když na úřadech a mezi vzdělanci a vědci se prý
užívalo převážně němčiny" (Hahnová, str.71)
V problému Československé republiky se naráží na právo
národa na sebeurčení, které požadují čeští Němci, a
trvání na historických hranicích ze strany české diplomacie
kolem Masaryka. Československé vládě dají za pravdu spojenci
na Versailleské mírové konferenci.
Versailleská konference měla tragické důsledky, protože
přemrštěné požadavky spojenců a tvrdá demilitarizace vedly
k destabilizaci poraženého Německa a k frustraci Němců. Již
v únoru 1925 se Churchill před výborem imperiální obrany
vyjádřil, že žádná dohoda s Německem není možná "bez
revize ustanovení Versailleské smlouvy, pokud jde o východní
hranice Německa. Byl přesvědčen, že bude muset jít o
"podstatnou nápravu", jež se bude týkat území českých
Sudet (na němž většinu obyvatelstva tvořili Němci a
polského koridoru vedoucího k moři u Gdaňska, který
odděloval Východní Prusko od zbývající části země."
(Clive Ponting, Churchill, BB art, 1997, str. 291) Totéž Churchill
opakoval před Dolní sněmovnou 23 . listopadu 1932.
3. Každý má rád naději a spasitele
Prostý český Němec stejně jako prostý Čech si musel
vydělávat na chléb vezdejší a o národnostní politice
příliš nepřemýšlel. Známé jsou historky o všedním
sousedském soužití Čechů a Němců až do poloviny
třicátých let.
Politická reprezentace státotvorných Čechů, ale neuměla
rovnocenným způsobem zakomponovat do správy státu německý a
slovenský národnostní živel.
Reprezentace Němců v Čechách vznik ČSR odmítala a až asi
do r. 1921 trucovala, pak, když zjistili čeští Němci výhody
ČSR - fungující státní správa a zajištěná vnitřní
bezpečnost státu a dobrá měna a srovnali situaci s poměry v
Německu a Rakousku, trucovat přestali a mezi stranami začalo
převládat tzv. aktiviastické hnutí - zejména ze strany
německých agrárníků. Kolem 1926 se dostali první
němečtí aktivisté do vlády.
Bylo přesto jen otázkou času, kdy se tento problém projeví
(či zneužije) v praktické politice všedního dne.
Hospodářská krize v roce 1929 zasáhla i Československo.
Začátek třicátých let byl ve znamení půl miliónu
nezaměstnaných v ČSR, z nichž větší část pocházela
z průmyslového severu - pozdějších Sudet.
Ve zkratce lze popsat vývoj situace takto: "Henleinovské hnutí
začíná heslem "Svobodu a chléb". V pohraničí krize vrcholí
v roce 1934, tedy v době, kdy v sousedním Německu začíná
díky zbrojení konjunktura. Němci z pohraničí získávají
příležitostnou práci v Německu. Podmínkou jejího
získání je ale členství Henleinově straně (tou byla
nejdříve "Sudetendeutsche Heimatsfront" a později z ní
vzniklá známější Sudetendeutsche Partei-SdP").
V
letech 1936-37 přestala mezi Čechy a Němci v pohraničí
tolerance a sousedé se ani nezdraví. Německo v té době slaví
úspěchy, vstup wehrmachtu do Porýní, vítězný plebiscit v
Sársku a hospodářský vzestup. Čeští Němci jsou v ČSR
vnímáni jako příslušníci 5. kolony a německé podniky
proto nedostávají zbrojní zakázky. V parlamentních volbách v
květnu 1935 získala SdP 1 250 000 hlasů a v obecních volbách v
květnu a červnu 1938 pro ní hlasuje dokonce 99% všech Němců.
Program SdP je jasný: "Heim ins Reich", připojení k říši".
(viz.
http://members.tripod.com/(Klempera/odsun.htm)
Počet hlasů, které SdP dostala nelze považovat za potvrzený.
Čerpá se většinou z nejméně solidního zdroje - tisku,
protože tisk v rámci propagandistického boje šířil
tendenční a kusé zprávy jako účelové zbraně na cestě
do Říše. Výsledky těchto voleb nebyly celkově statisticky
zpracovány. Jsou indicie, že výsledek voleb se s proklamovanými
90 či 99 % nemůže ztotožňovat. Eskalace požadavků SdP
vzbuzovala mezi Němci i obavy.
Např. až do roku 1935 měla v oblasti Ústí nad Labem při
všech volbách z německých stran dominantní postavení
německá sociální demokracie, za ní následovaly němečtí
nacionalisté (DNP) a nacisté (DNSAP). Čtvrtou až pátou pozici
zaujímala internacionální KSČ. Z českých stran získávala
nejvíc hlasů Československá strana národně socialistická,
jejíž voliči se rekrutovali z řad českých státních
zaměstnanců. Markantní změna nastala v roce 1935, kdy v
parlamentních volbách Henleinova Sudetoněmecká strana, která
získala nejen hlasy voličů v roce 1933 zakázaných
nacionalistických stran DNP a DNSAP, ale i četné hlasy
dělnických voličů, kteří dříve preferovali německou
sociální demokracii a KSČ. Výsledky parlamentních voleb v roce
1935 zatím nezměnily orientaci komunální politiky, řízené
v Ústí až do léta 1938 německými sociálními
demokraty.
Ani v roce 1938 se neobjevila v letních volbách ve výsledcích
voleb magická (dábelská) devítka - 90 či 99 procent pro SdP. V
Ústí n. L. získala SdP 67,7 procent hlasů, v Neštěmicích
49, v Předlicích 46, v obcích např. v hornické vsi Vyklicích
44 a ve vsi Hrbovicích 57,3 %. To neznamená, že neexistovaly
vesnice, kde by se k SdP nepřihlásila většina voličů.
Např. z 1862 voličských duší v Petrovicích blízko
německých hranic v lůně Henleinovy strany spočinulo 90,4 %,
čili 1684 hlasů.
V kombinaci s hospodářskou krizí a vizí sílícího Německa
i prostému českému Němci byla vzpomínka na rok 1918 a na
založení česko - slovenského státu v opozici vůči
nadějím zítřka prostřednictvím velkého Německa. Nemohli
nevsadit, s určitým fandovstvím na velkoněmeckou alternativu,
která šla v mezinárodní politice od úspěchu k úspěchu...
(Obdobné spasitelské pocity měli koncem čtyřicátých let i
mnozí naši občané při nástupu Gottwaldovy strany k moci.)
Otázkou je kolik bylo mezi českými Němci aktivních
"vlajkonošů", kteří se otevřeně a organizovaně se
snažili narušit strukturu československé státní moci.
Domnívám se, že většina českých Němců se spokojila s
"průběžným fandovstvím" velkoněmecké myšlence jako
možnosti zlepšení životních podmínek. Člověk má
právo věřit v lepší alternativu života. Nemusí se
ztotožňovat se státem, v němž žije. Stačí když
respektuje výkon státní správy a jedná tak z nutnosti v
souladu se zákony státu a může přitom i zákonnými metodami
vystupovat proti svému státu - viz např. aktivity vedoucí k
rozdělení ČSFR na dva ministáty.
4. Od hry k fascinaci a násilí
Dělník, řidič, horník, majitel obchodu s klobouky, sedlák,
ti všichni mohli být ztotožněni s myšlenkou, že v Říši
bude lépe. Neměli ale všednodenní zkušenost o skutečném
fungování Hitlerova německého státu. Stejně tak neměla
jásající část Čechů v roce 1948 zkušenosti s životem v
SSSR, aby mohla své vize o socialismu opřít o reálnou
zkušenost. Jako Hitler fascinoval české Němce, Češi se ve
vypjatých podzimních dnech roku 1938 upínali k nové naději -
ke Stalinovi.
Příkladem nadějí a vášní jsou na české straně
tehdejší písně a popěvky. V souvislosti s tím citujeme
písně z interpelace poslance SdP Ernsta Kundta o rozšiřování
protinacistických písní vojáky a učiteli. Informoval o tom
Oběžník presidia zemského úřadu z 13. srpna 1938, číslo:
57. 952.
Je citována např. píseň:
"Pod Berlínem, nad Berlínem, Hitler se tam pase,
Hitler se tam pase, Hitler se tam pase,
Vem Staline, vem flintičku, zabij to prase,
zabij to prase, zabij to prase.
Já to prase nezabiji, já je dobře znám,
já je dobře znám, já je dobře znám,
on má krční souchotiny,
však on chcípne sám, však on chcípne sám,
však on chcípne sám."
O tom jak českoslovenští vojáci doufali v pomoc spojenců a
díky šikovné sovětské kampani hleděli silně k naději z
východu svědčí nejen tato píseň, ale např. úryvek z
další písně, proti které protestoval pan poslanec:
"Až budou s nebe bomby padat,
ať také jednu dostaneš.
Dostaneš ji (Hitler) do hlavy,
žádný ti ji nespraví,
pak bude celá mocná říše koukat,
jak umí Rusko bojovat.
Dostaneš ji s obou stran,
poženou tě za Jordán..."
Ono zpívané "dostaneš ji s obou stran" se neuskutečnilo a
morálně jako čistý z Mnichova vyšel car Stalin, protože se z
nezávazného slibu vojenské pomoci elegantně vyvlékl
odmítnutím západních spojenců čelit Hitlerovi.
Přitom po vojenské stránce bylo Stalinovi jasné, že pomoc
ČSR je nereálná. I kdyby Sovětská armáda dostala rozkaz k
pochodu do ČSR a dostala i souhlas k tranzitu Rumunskem (které se
sovětského Ruska oprávněně bálo jako nepřítele), stav
rumunské železnice vylučovat větší vojenské přesuny.
Také i mobilnější sovětské letectvo by bez dostatečného
technického zázemí nehrálo jinou než epizodní roli, což by
z hlediska propagandy nebylo pro sovětské velení účelné.
V rámci společného údělu Čechů a českých Němců z
tohoto vyplývá: fixace českých Němců na Hitlera byla
provázena na české resp. československé straně důvěrou,
resp. očekáváním pomoci od Stalina. K tomu došlo v roce 1945 a
únor 1948 byl nepřímým důsledkem této fascinace
osvoboditelem.
Na toto téma praktické ne - zkušenosti s ideou v praxi nedávno
natočil francouzský režisér Régis Wargnier film
Východ-Západ, který byl nominován na Oscara. O filmu řekl:
"Zaujaly mne osudy lidí, kteří se v roce 1946 vrátili do
tehdejšího Sovětského svazu. Chtěl jsem pochopit, proč padli
Stalinovi do pasti. Bylo mezi nimi hodně smíšených
manželství Francouzek a Rusů. Uvěřili tehdy, že země,
která tolik trpěla za války, svá propagandistická hesla o
budování spravedlivé a demokratické společnosti myslí
vážně. Když poznali pravdu, bylo už pozdě. Krátce po
příjezdu do Sovětského svazu poznali svoji osudovou chybu, ale
už se nemohli vrátit. Ti, kteří nebyli ihned po příjezdu
popraveni, byli přinuceni se podřídit a adaptovat, mnozí
skončili v gulazích, jiní byli deportováni do malých
zapomenutých zemí Střední Asie."
Nikdo již nespočítá kolika českým Němcům byla politika
lhostejná, protože žili ve svém vesmíru každodenní
klopoty. A nebylo jich málo. A čeští Němci v roce 1938
přicházeli na náměstí a mohli v davu provolávat Vůdci a
Říši slávu aniž překročili vágní meze fotbalového
fanouškovství. Druhý den ráno šli do práce jako po fotbale a
po strýcovsku si povídali co asi bude dál. Tito lidé byli bez
viny. Byli to fanouškové a jejich vina začíná až tam kde
přerazí klacek o hlavu sympatizanta jiného klubu... Pravdou je,
že svým chováním Čechům znepříjemňovali život. Ale
skutečně vinni jsou organizátoři hnutí využívající
schopnosti lidské duše identifikovat se s klubem, ideou, vůdcem, k
násilnému cíli.
Druhá polovina roku 1938 je ve znamení nepřehlédnutelného
katalogu násilností, provokací, vyhrožování a nakonec i
vyhánění Čechů z obsazovaného území. Lze to považovat
za důsledek fascinace, ztotožnění se se svou vizí a za
důsledky netrpělivosti na cestě za ideálem - Říší. Zde
je největší těžiště obviňování českých Němců
z násilí. Konkrétní zkušenosti Čechů z té doby byly
skutečně traumatizující.
Jak tuto dobu hodnotí Miloslav John, autor mimořádně
rozsáhlé dvoudílné publikace Září 1938,
pojednávající o vojenských přípravách nacistického
Německa a možnostech obrany ČSR a autor neméně rozsáhlé
publikace Září 1938 - role a postoje spojenců ČSR?
"Osobně si myslím, že nemá dnes nejmenší význam přít
se o to, čí vina byla větší... moje rodina musela začátkem
října opustit Tanvald - Šumburk a jako kluk si vzpomínám,
jakou úlevu pro nás představoval příchod wehrmachtu, který
učinil přítrž šovinistickému řádění našich
nedávno mírumilovných sousedů..." píše John 11. 2. 1997
saskému kameramanovi V. Andersovi a připomíná v dopise také
"zvěrstva, která mnohde provázela divoký odsun do r. 1946..."
5. Řidič tramvaje a evropská politika
Že nejlepším řešením budoucnosti se zdálo německému
řidiči tramvaje v Liberci či v Ústí n. L. dosažení
spojení s Německem, vyplývá z nabídky snů a představ
cíleně předkládaných místními funkcionáři a politiky
SdP ve spolupráci s německým nacistickým aparátem. Tento pocit
umocňovala nerozhodná politika Francie a Velké Británie
nahrávající Hitlerovým kalkulacím. Francie, spojenec ČSR,
váhala, protože od 1. světové války uplynulo pouze dvacet let
a její následky byly v živé paměti. Cena hrozící války
se politikům oprávněně jevila před občany - voliči jako
neúnosná, pokud by se mělo jednat jen o tak malý lívanec,
jakým je Československo. Británie Francii v rozhodováním
nepomohla, protože její politická reprezentace byla v obdobném
dilematu - zda ustoupit Hitlerovi nebo riskovat konflikt kvůli tak
malému území s tak národnostně pestrou (čili konfliktní)
strukturou.
Typickým obrazem evropské velké politiky je Winston Churchill. Po
Čechách v novinách kolovalo kterak nám W. Churchill držel v
krizovém roce 1938 palce. Ale vzpomeňme si, co řekl již v
únoru 1925 před výborem imperiální obrany - že žádná
dohoda s Německem není možná bez revize ustanovení
Versailleské smlouvy, pokud jde o východní hranice Německa.
Podívejme se na rok 1938. V květnu Churchill prohlásil, že
vnější pomoc Československu je závislá na větší
vážnosti v přístupu k řešení oprávněných
stížností Němců žijící v zemi a s Henleinem v
Londýně hovořil o možnosti decentralizace Československa,
byť zároveň varoval před napadením ČSR. Až 9. září
1938 požadoval na vládě, aby varovala Hitlera, že napadení
ČSR by znamenalo válku, píše C. Ponting v knize Churchill (s.365
- 366) a podle Pontinga existují určité důkazy, že navázal
kontakt s Čechy a radil jim, aby se nepoddávali, protože se
chystá Chamberlainův pád. A tím i změna britské politiky (a
tím i šance pro Churchilla, který v té době byl odstaven mimo
velkou politiku).
Byl Churchill, proti ostatním, vidoucím? Spíše se méně
obával vzniku války, protože zastával názory typu: tanky se
těžko uplatní tak, aby došly k slávě, kterou měly v roce
1918, tankové a mechanizované jednotky nepřemohou Maginotovu
línii, ponorky jsou zastaralou zbraní, které není třeba se
bát, letadla nemohou ohrozit válečné lodě... Churchill
Hitlerovo Německo podceňoval, oficiální francouzští a
britští politici přeceňovali.
Předtím Češi mobilizovali a Němci nosili bílé podkolenky a
z půd vystavovali "zakázané" vlajky. Nehynoucí slávu a
nenávist zajišťovaly skupiny Freikorpsu. Abwehr si již
předtím, od léta 1938, stěžoval na otevřené protesty
henleinovců, které ztěžují konspirativní činnost...
Čech i český Němec byli v roli, s kterou se ve velké politice
"rámcově" počítalo již od dvacátých let...
6. Radujte se a plačte
Po Mnichovu si lidé evropských demokracií oddechli, že nebude
válka. Po Mnichovu vítali prostí čeští Němci
usmívající se německé vojáky.
Ale již brzy poznali sudetští Němci jakou krutou hru si s nimi
Hitler a henleinovci zahráli. A jak dopadla starost Francouzů a
Britů o československý přístup k řešení
oprávněných stížností Němců žijících v ČSR
(např. viz. BL 18. března 1999 - Říjen a březen - spojité
nádoby tragédie)?
Samotní čeští Němci se stali ještě v roce 1938 obětí
války jako Češi.
Tento společný osud budeme dokumentovat na oblasti severních
Čech a v detailech na oblasti Ústí nad Labem.
V prvních dnech po Mnichovské dohodě v některých lokalitách
utíkali před říšským záborem ve větší míře
Němci než Češi. V dokumentech Archivu města Ústí n. L. je
také zpráva četnické stanice v Bohosudově z 5. října 1938,
obsahující přehled uprchlíků české a německé
národnosti podle stavu ze dne 25. 9. 1938. Zatímco z některých
obcí utíkali jen Češi, v Bohosudově uteklo 120 Čechů a 140
Němců, z dalších obcí např. v Maršově 27 Čechů a 30
Němců, v Nových Modlanech 19 Čechů a 32 Němců.
Restrikce, které uplatnil úřednický aparát ČSR vůči
vlastním lidem v roce 1938 při migrací Čechů z obsazených
Sudet do českého vnitrozemí představují další hořkou
kapitolu spojitých nádob tragédie Čechů a Němců. Pro
některé Čechy bylo nepříjemné překvapení, když jim
bylo v odchodu ze Sudet bráněno a byli posíláni zpět do
svých domovů. Smůlu měli především ti, kteří měli
domovskou obec v Sudetech a neměli kam jít. Pražské úřady se
snažily všemožně zabránit odchodu obyvatelstva do
vnitrozemí. Utečenci by zvyšovali chaos, vyvolali by těžko
zvládnutelnou bytovou a zaměstnaneckou krizi. Bylo nutné ponechat
je v náručí dobrotivého Adolfa.
Pro německé sociální demokraty to byl také velmi zlý čas.
Mnozí z nich utekli, jiní tiše doufali, že je nacistická
mašinérie přehlédne. Hitlerova rétorika nejen že
hypnotizovala, ale přemýšlivé i znepokojovala. Vždyť
předtím např. v Liberci či v Ostravě hráli němečtí a
židovští chlapci společně ve fotbalových mužstvech...
Události, které proběhly pro Henleinovu stranu SdP vítězně,
byly zároveň i varováním. První varující signály
přišly velmi krátce po okupaci pohraničí Adolfovými vojsky.
Říšští Němci se chovali vůči svým, osvobozeným"
bratřím s despektem a mnohdy i s vulgárním povýšenectvím a
zahájili z mírně hladové říše spanilé jízdy do Sudet
za šlehačkou a uzenkami. Sudety se proto na podzim 1938 staly
turistickým šlágrem nacistických nakupovacích
odborářských zájezdů. Autobusy byly dokonce zdobeny
transparenty s rýmovačkami: "Vidí-li nás zdejší rádi
nebo ne, to nás může nechat lhostejné. Co je náš cíl
řeknem hned: Jezdit na šlehačku do Sudet".
Situace došla tak daleko, že sudetští Němci z Karlových
Varů si stěžovali samotnému Henleinovi na ohrožení pověsti
lázní světového jména: "Účastníci zájezdů "Kraft
durch Freude", zvláště ze Saska, si ve vřídlu ohřívají
párky a dokonce si v něm myjí nohy". Dochovala se také
stížnost župní organizace žen na chování říšských
soukmenovců adresovaná Konradu Henleinovi: "Návštěvníci z
Německa zejména 1. Přicházejí v takovém množství, jako
kdyby nebylo ve staré říši z čeho žít, takže musejí
tuto zaslíbenou zemi Sudetskou župu náležitě vyexploatovat. 2.
Kupují všechno, co jen spatří a mohou odnést, nejen ohromné
množství kávy, masa a potravin, ale i oděvy, prádlo, látky a
předměty všeho druhu. 3. Šlehačku a sladkosti jedí v
takových množstvích, až je jim špatně. Tato žravost a
odporné chování, ale také velký hluk, který kolem sebe
tropí, naše lidi pohoršuje a vyvolává pobouření. 4. Muži
přicházejí velmi často již v opilém stavu a ti, kteří
jsou ještě střízliví, je rychle dohánějí. Dopad na
naše lidi je zdrcující..." (atd.) Přitom v Karlových Varech
byl předtím vítán Adolf Veliký nápisem "Knechtschaft ist
vorbei" (Otroctví je pryč).
Karta se ale během války obrátila a čeští Němci přišli
o jižní ovoce, čokoládu, kvalitnější cukrovinky a
alkoholické nápoje, klesala kvalita masných výrobků,
nedostatek byl i ovoce, zeleniny a oděvů. Zaměstnavatelé si
stěžovali, že např. dělnice z textilního průmyslu měly
několik hodin i dní neomluvenou absenci, když odcházely do
blízkého saského pohraničí nakupovat zeleninu, která na
rozdíl od Sudetské župy v Sasku byla! Jaká změna proti podzimu
roku 1938!
V letních měsících docházelo k neomluvené absenci, protože
ženy chodily na sklizeň sena a žně, sbíraly lesní plody, aby
získaly sběrem a prodejem těchto plodin na přilepšenou. A
práce pro Vůdce byla až druhořadou... A pohrůžky byly k
ničemu, protože vzhledem k minimálnímu přídělu potravin a
neuspokojivé výši mezd, mohli být vedoucí výroben a
závodů (jak sdělovali vedoucí ve svých stížnostech)
rádi, že dělají...
Čeští Němci - podnikatelé byli rozčarováni také tím,
že se nenaplnila jejich vize: kvalitativní změna v
hospodářské oblasti, tedy výhodné půjčky od
říšských bank, daňové a cenové opatření, které by
vedlo k urychlené modernizaci podniků, které vzhledem k
předchozí krizi, žily z podstaty.
Po připojení Sudet k Říši se prudce snížila
nezaměstnanost, ale od září 1940 znovu vzrostla, protože v
rámci vládního nařízení o válečném hospodářství
ze září 1939 došlo i ke konfiskaci surovin v textilním
průmyslu a k omezování přídělů surovin apod. a dokonce k
zavírání některých provozů a nezaměstnanost stoupala... A
poklesla až na přelomu dubna a května 1940. Válka ale
potřebovala muže a tak nezaměstnanost rychle klesala a nakonec
mnozí učni ani nemohli složit učňovské zkoušky, protože
byli povoláni do wehrmachtu, aby se nechali za Říši zabít...
Hořké bylo i další probuzení českých Němců. Henlein
slíbil Hitlerovi dar za osvobození Sudet. Nějaké 4 miliardy
Kč. Proto byla zřízena nenápadný úřad - STIKO,
zabývající se likvidací organizací.
V jeho čele stál úředník - komisař pro likvidaci činnosti
spolků a organizací.
V nařízení o spolcích se pravilo, že další činnost
všech spolků a sdružení, všech svazů, nadací a spolkům
podobných subjektů závisí až na další na souhlasu
komisaře. Všechny organizace byly rovněž povinny přihlásit
komisaři svůj majetek. Takový souhlas byl dán jen nemnoha
organizacím, které nacistický režim jako žádoucí
podporoval. V praxi to znamenalo likvidaci prakticky všech českých
spolků, ale i drtivé většiny spolků a podobných subjektů
německých, z nichž mnohé měly prastarou tradici a mnohdy se
významně "zasloužily" o rozmach sudetoněmeckého hnutí, jako
turnerské (tělovýchovné) svazy, turistické spolky a mnohé
další. Likvidaci neušly ani záložny, úvěrová družstva,
podpůrné a bratrské pokladny apod. Došlo i na různá
kulturní sdružení, pěvecké, divadelní a jiné zájmové
spolky. Ty byly jedním z projevů odlišností a specifik Sudet o
proti Říši. To vše padlo. Nelze se divit, že např. z více
než 700 spolků v policejním okrese Ústí nad Labem fungoval po
několika měsících záboru jen jeden - Reitklub (jezdecký
klub), jehož členstvo většinou tvořily prominentní
nacisté.
6. Antimnichov a karty vzhůru nohama
Postupim 1945 se dnes jeví jako Mnichov naruby. V roce 1938 nebylo
Německo tak silné, aby si dovolilo přímý hazard a napadlo
ČSR a proto se Hitler pokusil o maximální tah na politickou branku
- skóroval. V roce 1945 skóroval Stalin, který vládl velké,
vítězné, ale oslabené říši, zdevastované od Moskvy na
západ dvojí totálně ničící vlnou války.
Stalin potřeboval rozdělit co nejrychleji Evropu na západní a
východní blok, aby vzniklo jasné status quo, o které se v
dohledné době nebude muset soupeřit. O vliv nad východní
částí Evropy se nechtěl dát připravit. Na Jaltě bylo
dohodnuto nejednoznačně posunutí polské hranice k Odře a Nise,
ale existují dvě Nisy. Churchill myslel východní, Stalin
oznámil v roce 1945 západní Nisu. Čili odsun 5 miliónů
Němců z Polska. (H. Kissinger, Umění diplomacie, str. 444-8,
Prostor 1996)
Současně s tím se projednával "transfer" německého
obyvatelstva z ČSR a Maďarska. Mocnosti tak vyřešily "jednou pro
vždy" citlivou zónu možných potíží - Němců mimo
Německo. K velké radosti československé reprezentace. A
Německo bylo rozděleno do čtyř zón.
6.1. Čas nikoho
Typické bylo přechodové období roku 1938 a 1945 - určitý
čas nikoho. V roce 1938 se projevující postupnou ztrátou pozice
státu v příhraniční zóně, obnovená policejními
opatřeními a mobilizací a opět vystřídaná vakuem po
odchodu československé státní správy do řádného
obsazení pohraničí říšskou brannou mocí. Pro Čechy byl
rok 1938 v pohraničí ve znamení psychického vydírání,
ohrožování bojůvkami působícími mezi dvěma armádami.
Vyhánění a ústrky byly "jenom" důsledkem nižšího
stupně násilí - "fotbalového násilí" - řádění
fanoušků vítěze "fotbalového klubu" FC Hitler.
Rok 1945 obrátil figurky na šachovnici. Dlouholetá deprivace
českého obyvatelstva z Mnichova, okupace, stanného práva a
války vedla k většímu násilí, než které proběhlo v
roce 1938 v tzv. sudetských zájmových oblastech ze strany
henleinovců. Násilí v roce 1945 bylo povzbuzeno také
totálním vítězstvím spojenců nad Říší a s tím
spojeným pocitem beztrestnosti. V roce 1938 byla míra násilí
omezena zprvu nejasnou situací a později rychlým příchodem
německých jednotek do pohraničí.
Nemá smysl měřit, kdo komu kdy více ublížil a hodit na
váhu počty mrtvých a trýzněných a měřit
"člověkokrutodny", aby se ukázalo kdo byl horší. Nelze
hovořit ani o kauzalitě: že něco je důsledkem něčeho.
Tragédie byla oboustranná. Umírali čeští i němečtí
židé, oběti stanného práva, partyzáni i ti, kteří si jen
nedávali pozor na pusu a český Němec ztrácel své blízké
na frontách, sociální demokraté mnohdy skončili v
koncentrácích, český Němec byl podveden na kulturním a
spolkovém životě a na budoucnosti, stal pouhým nástrojem
vítězství. Značná řada českých Němců v posledních
letech války prošla jistou "denacifikací" zklamáním,
nepočítáme-li všudepřítomnou skupinu "fanoušků",
kteří i porážku svého hokejového či fotbalového či
politicko - mocenského týmu berou bezmála jako ohrožení smyslu
světa...
Čeští Němci se tak dočkali dvojnásobné tragédie. Jejich
sen shořel a přišel odsun.
7. Freikorps a revoluční gardy
Specifikem poválečného vývoje v pohraničí byly revoluční
gardy jako předvoj nového pořádku... Obdobně v roce 1938 byl
Freikorps prodlouženou rukou říšské branné moci,
diverzními jednotkami, předvojem nového pořádku. Ozbrojená
střetnutí s Freikorpsem se množila po Hitlerově řeči 13.
září a trvale zaměstnávala československé jednotky v
pohraničí. Paradoxně větší rozšíření diverzních
akcí Friekorpsu zabránili velitelé Wehrmachtu, kteří si
vynutili kontrolu všech jejich akcí a pravomoci akce zakázat.
Revoluční gardy v roce 1945 měly naopak zajistit prvotní
pořádek a bezpečnost. Byla to právě armáda, která v mnoha
případech zabránila gardě v rozšíření nejhorších
excesů na českých Němcích, byť incidenty při divokém
odsunu šly i na vrub vojáků.
Zalistujme oficiálními dějinami Ústí nad Labem: Gardy se
začaly objevovat již v prvních dnech po osvobození. Část z
nich patrně šla do pohraničí s dobrými úmysly, pomoci
zajistit bezpečnost tohoto území, ve všeobecném povědomí
však zůstali ti jejich příslušníci, kteří si
spravedlnost představovali po svém. Byli to dobrodruzi, jejichž
aktivita se vyznačovala rabováním, krádežemi a zabíjením
Němců.
Na Ústecku vyvíjeli činnost gardisté ze středu Prahy, které
vedli členové odbojové Zpravodajské brigády. Zde vytvořily
prapor, nazývaný Toledo. Asi od 13. května se potulovali městem
skupinky ozbrojenců, nikým zatím neidentifikovatelné. Mnozí,
znalí českého i německého jazyka, ozdobeni trikolórou a
jménem českých správních orgánů prováděli prohlídky
domácností a výslechy jejich obyvatel. Po prohlídkách bytů
nezapomínali podle vlastního uvážení odnášet
zařízení a různé drobnosti majitelů, bez vydání
potvrzení o zabavení. Zakročovaly proti nim i sovětské
jednotky. Nevědělo se, jaké poslání tyto gardy vlastně
mají. Kolem 19. května vysílal oficiální pražský rozhlas
zprávu pro pražské obyvatelstvo, aby příslušníci rodin,
jejichž členové odjeli do Ústí nad Labem a jiných měst,
přišli večer na nádraží, jelikož se gardisté vracejí a
mají těžká zavazadla. Toto svědectví podal ve své kronice
Alfred Piffl. Přítrž jejich řádění učinil až
příchod oficiálního vojska o síle asi 120 mužů, které
přišlo z Loun. Gardisté, podřízeni vojenskému velení,
začali hromadně opouštět město a drancovali v okolních
obcích. V Povrlech je znám ještě z konce června případ
pana Františka Schimetschka, řidiče v Kovohutích. Ten byl
vyslýchán příslušníky revoluční gardy. Závodní
výbor podniku se za něj postavil jako za loajálního Němce,
který v době okupace vystupoval korektně vůči Čechům.
Garda byla nucena upustit od jeho zatčení.
Druhý den se pan
Schimetschek oběsil na zábradlí v závodě. I takové byly
výsledky výslechů revolučních gard. Z doby jejich působení
bylo zaznamenáno v Ústí nad Labem a jeho okolí nejvíce
sebevražd mezi německým obyvatelstvem.
8. Kruté vzpomínky
První divoký odsun lze bezpochyby označit za velmi bolestnou
událost. Existuje o tom rozsáhlá literatura tzv. výpovědí
svědků. "Autoři nesčetných uveřejňovaných svědeckých
výpovědí byli většinou lidé z vesnického a
maloměstského prostředí, pro které bylo vystěhování do
cizího světa traumatickou zkušeností, o to větší, že
jejich politické vědomí často nepřesahovalo regionální
horizont. Není proto divu, že často nechápali historické a
politické souvislosti svých osudů. Mnohým z nich se pak
vyhnání z domovů jevilo jako libovůle a zloba českých
sousedů, asi tak, jako se v českých očích mnohdy
pronásledování utrpěné za okupace jeví jako následek
sudetoněmecké politiky proti Československu. Mezi
sudetoněmeckými politickými funkcionáři bylo i mnoho těch,
kteří jednoduše zamlčovali svoji účast v mašinérii
nacistického režimu, či kteří, zaslepeni protičeskými
předsudky a nenávistí, se vědomě nechtěli hlásit ke
zločinům páchaným tímto režimem také jejich jménem.
Individuální svědectví a zprávy o zkušenostech z prvních
měsíců po skončení druhé světové války v
Československu bylo často i zneužíváno jako instrumentu
politické propagandy. Také čerstvé zkušenosti se touto cestou
často transformovalyv jednostrannou ideologii nenávisti vůči
Čechům, vytrhávající osudy jednotlivců z historických
souvislostí, byť některé organizace, například katolické
sdružení Ackermann-Gemeinde, od samého počátku hledaly
smířlivé východisko a snažily se politickému
zneužívání vzdorovat, o trpkých vzpomínkách s jejich
nositeli hovořit a ukazovat cesty k jejich překonávání bez
trvalé hořkosti a resentimentu."
(Hahnová, str. 133 - 135)
9. Hořkost nekonečnosti
Pokud si lidé dneška mají uvědomit co znamenaly pohnuté dny
předválečné, válečné a dny odsunu - vyhnání, je
potřeba, aby se ukazovala tato tragédie jako souběžná
tragédie prostých českých Němců i Čechů. Ti žili v
jiném světě než Hitler, Henlein, Churchill nebo Daladier...
Je třeba ukázat jak byli zmasakrováni vysokou mezinárodní
politikou i "politiky" na komunální úrovni a jak málo
"aktivních lidí" se osudově podepisovalo (opět na všech
úrovních) na tragédií prostých tisíců a miliónů.
Nejtragičtější je, že nemáme vůbec žádnou záruku,
že se něco takového nebude v budoucnu opakovat - kdekoli na
světě. Psychická výbava člověka je stále stejná.
Postupující demokratizace struktur politické správy a
občanského a multikulturního a dialogu znamená jen naději, ne
jistotu. Obava nabývá síly s potenciálními mocnostmi 21.
století, zatím jsou i těžko předvídatelné důsledky toho,
co obecně nazýváme globalizací (ale ve skutečnosti je
globalizace velmi komplikovaný systém vztahů, který působí i
mnoho paradoxních a protiglobalizačních jevů).
Samotná diskuze o odsunu - vyhnání je důkazem toho, že
mechanismy konfrontace jsou trvale v člověku a ve skupinovém
jednání přítomny. Jsou však v lidském společenství
potlačeny a zůstávají v podvědomí.
Odsun - vyhnání byl produktem doby, podobně jako nadšení
českých Němců pro Říši. Na této skutečnosti se již
nedá nic změnit. Zazněla slova omluvy z české i německé
strany od různých hlav, různě pomazaných.
Přesto současný spor o odsun - vyhnání dokazuje, že lidé
jsou stále stejní a dialog o odsunu - vyhnání kopíruje
psychologicky rok 1938 a 1945, aniž si to protagonisté možná
uvědomují.
9.1. Přestřelky slov
Krušná historie zhruba období let 1935 - 1947 se změnila v
poslední době nepokrytě v politikaření a hysterické
výlevy. Při velkohubém hledání viny se zapomíná, že
poznání skutečného rozměru této tragédie spočívá v
ještě detailnějším pronikání do historie oné tragedie,
do dosud málo prezentovaný rozměru válečné tragédie: že
na válku dopláceli Češi i čeští Němci současně.
Zkušenost Čechů a českých Němců tvoří
nerozkrojitelný koláč utrpení i viny, ze kterého vyvstává
smutné poznání, že relativně malé skupiny
využívající podvědomé zdroje "kolektivního ducha"
ovládaly tehdejší Evropu a vynesly rozhodnutí, na která
doplatily milióny.
Domnívám se proto, že současná halasně pronášená
otázka zrušení Benešových dekretů je bezcenná, protože
nemá co dělat se soudobým právem, ale je jen pózou. Byly to
akty instituciovaného násilí vítězů tehdejší doby,
stejně jako Postupim. Jako po každé válce, ve které je někdo
vítězem. K požadavkům sudetských Němců podmiňovat vstup
ČR do Evropské unie zrušením tzv. Benešových dekretů o
poválečném vysídlení a vyvlastnění lze dodat jen, že se
pouze opět obnovuje hysterické podhoubí známé z let 1938 a
1945 - tzn. tradice zbytečných, politikářských, ale o to
hlasitějších požadavků relativně malé skupiny ve
jménu "všech".
9. 2. Kdo mává praporem?
Poněkud mi zavání sírou, že Sudetoněmecký landsmanšaft
se uvádí jako praporečník - zástupce všech českých
Němců, aniž na to má mandát. Typickou ukázkou je reakce
Franze Neubauera na to, že prezident Havel při návštěvě
Německa v rozhovoru uvedl, že se nedávno setkal s novým
předsedou SL Berndem Posseltem při návštěvě Evropského
parlamentu ve Štrasburku. "Rozhodně se mu tedy nevyhýbám a
totéž jistě platí i pro jiné politiky. Není však možné
vést oficiální bilaterální jednání mezi vládou a
nějakým zahraničním spolkem," řekl prezident Havel pro list
Die Welt (10. květen 2000).
Franz Neubauer odpověděl: "Při vší úctě k jeho osobě
však musíme odmítnout jeho vyjádření o údajné
nemožnosti přímého jednání České republiky se
Sudetoněmeckým landsmanšaftem. Přímý dialog mezi
postiženými, tedy na Sudetoněmecké straně volenými
zástupci SL, je nadále nevyhnutelný a nemůže být odmítnut
ani s poukazem na formální zábrany."
Eva Hahnová v knize Sudetoněmecký problém na str. 106 uvádí:
"O otázce, zda jde o mluvčího Landsmannschaftu, jak kritikové
této organizace tvrdí, či o mluvčího sudetoněmecké
národnotní skupiny, jak bývá označován Landsmannschaftem, by
bylo záhodno vést v souvislosti česko-sudetoněmeckého dialogu
důkladné diskuse. Šalamounské vysvětlení nabízejí
stanovy Landsmannschaftu; jeho členové se totiž nazývají
krajany (Landsleute), a proto se v každém případě
jedná o mluvčího krajanů, a jsou-li míněni krajani jako
takoví či členové Landsmannschaftu, je každému
přenecháno k vlastnímu uvážení.
Toto quasistátní uspořádání sudetoněmeckého
Landsmannschaftu je důležitou charakteristikou, která ho
odlišuje od ostatních Landsmannschaftů. Rukověť spolkového
Svazů vyhnanců to již na první pohled názorně ilustruje.
Žádný jiný Landsmannschaft se nepředstavuje veřejnosti jako
"zastupitelský orgán národnostní skupiny", všechny se
považují pouze za organizace s různě definovanými zájmy. Ve
všech případech jsou to ale zjevně organizace Němců, a
nikoli národnostních skupin či kmenů. Sudetoněmecké
formulaci se nejvíce přibližuje Východopruský Landsmannschaft,
který se definuje jako "organizace Východních Prusů", ale ani v
tomto případě se nesetkáváme s pojmem připomínajícím
národnostně vymezenou kolektivní identitu."
Hahnová se dále na str. 110 zamýšlí nad legitimitou
Landsmannschaftu:
"Teprve v roce 1987 došlo k pokusu alespoň o náznak demokratické
legitimace. Na tzv. Prvním sudetoněmeckém kongresu v Regensburgu
byl odhlasován Manifest, který uznává Landsmannschaft jako
"legitimovanou, demokraticky volenou reprezentaci sudetských
Němců". V dokumentu se praví, že byl podpořen 250 zástupci
ze 105 sudetoněmeckých organizací, které reprezentují 400 000
sudetských Němců. K dokumentu připojené podpisy
zanechávají ovšem rozpaky: na jedné straně zde nacházíme
podpisy zástupců všech těch spolků a organizací, které se
profilují jako od Landsmannschaftu odlišné (například
Ackermann-Gemeinde, Seliger-Gemeinde nebo Adalbert Stifter Verein), na
druhé straně ovšem nesčetné podpisy naznačují, že mezi
delegáty bylo mnoho manželských párů či rodinných
příslušníků..."
10. Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s
minulostí
V tomto zamyšlení jsem použil citáty z knihy Evy Hahnové
Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí. V
roce 1999 vyšla kniha jako druhé rozšířené vydání. Je to
kniha ojedinělá svým záběrem problému odsunu - vyhnání
jako o společném problému a tématu česko - německého
dialogu. Kniha pojednává bez emocí o české i německé
straně Černého Petra odsunu - vyhnání a nešetří ani
jednu stranu. Součástí knihy je také cenná bibliografie ke
studiu sudetoněmeckého problému.
Hahnová v knize upozorňuje, že hlasitost současných
požadavků Landsmannschaftu není jen problémem komunikace
Čechů s českými Němci. Nezájem Němců o sudetoněmecký
problém je totiž jednou z hlavních příčin, že se stala
politickým problémem v dnešní šíři. (s. 17)
"Německý nezájem není důkazem neexistence problému, ale
spíše jeho zneklidňující součástí. Bez podpory
německých politiků, které se mu zatím do jisté míry
dostává, by totiž sudetoněmecký Landsmannschaft byl jen
soukromou organizací, jejíž požadavky by skutečně nikoho
nemusely znepokojovat.
Německá politická veřejnost doposud ve velké míře
opomíjela dialog s organizacemi vyhnanců a považuje jej dnes za
zbytečnější než kdy předtím. V případě
polsko-německých vztahů byla činnost a požadavky
vyhnaneckých organizací a jelikož šlo o naléhavé
mezinárodní otázky a od samého počátku politicky
výbušnější než aktivity sudetských Němců, a
následkem toho jsou tyto organizace lépe zakotveny v současném
politickém životě obou zemí. Organizace vyhnanců z různých
regionů dnešního Polska mají různorodé postoje a vztahy ke
svým domovům, ale ani neuspokojené požadavky některých z
nich dnes nenarušují německo-polské vztahy. Vůči
Československu a nyní České republice německá veřejnost, s
výjimkou sudetoněmeckých organizací, žádné požadavky
nemá, a proto jsou tyto organizace dodnes izolovány. Že mají
Češi s česko-německými vztahy potíže, německé
veřejnosti zatím uniká a dokonce i skutečnost, že působení
Landsmannschaftu ve velké míře spoluvytváří obraz Německa
v Českých zemích; přitom jde o stát, s nímž má Německo
nejdelší společnou hranici." (s.51)
Pravdivost těchto slov dokazují dnešní dny, kdy německá
oficiální diplomacie je překvapena a nelibě nese výroky
některých představitelů Landsmannschaftu, kteří vyrazili do
mediálního útoku.
