Druhá část ilustrovala, že stačí, aby v Moskvě/Bruselu zakašlali, a v Praze dostanou rýmu. Rozebíral se nedávný výrok Güntera Verheugena o představitelích komunistických nomenklatur zapojených do východoevropských ekonomik. Nejprve se sebevědomě analyzovalo, "zda se nás to také týká" nebo zda kritika směřovala východněji, jak optimisticky prohlásil diskutující poslanec za ODS Zvěřina. Na závěr, když všichni zúčastnění víceméně dospěli k závěru, že téma je jako obvykle k ničemu, se do sebe - neplánovaně - pustili plzeňský spasitel Lubomír Soudek a šéfredaktor Listů Václav Žák nad otázkou, zda Soudkovo působení ve Škodovce bylo či nebylo úspěchem (a jak velkým). Díky, Lubomíre a Václave, že jste divákovi aspoň na pět minut dopřáli pocitu, že neplatí koncesionářské poplatky jen na propagaci parlamentních imitátorů demokratické politiky, a kdyby bylo víc času, třeba by se i dozvěděl něco zajímavého.

Retrospektivní debata o privatizaci a budování kapitalismu bez kapitálu a bez kapitalistů by byla užitečnou reflexí, ovšem těžko se jí nadít v situaci, kdy strany opoziční smlouvy nasadily České televizi dvojitého nelsona a vize, že politické strany budou dodávat do studia diskutéry i s moderátorem, přestala být sarkastickým vtipem. (TP)

Dovoluji si Vas upozornit na pozoruhodne stranky ceskeho Ministerstva vnitra, venovane bezpecnostnim opatrenim pri zasedanim MMF a Svetove banky.

Zejmena mne zaujaly tyto tri texty:

Rady a doporuceni pro mlade spoluobcany
http://www.mvcr.cz/mmf/r ady/mladym.html

Rady a doporuceni pro seniory
http://www.mvcr.cz/mmf /rady/seniorum.html

Vylety do Prahy v dobe zasedani MMF a SB http://www.mvcr.cz/ mmf/zpravy/vylet_mmf.html

Myslim, ze by bylo zajimave na tyto stranky ozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Navazuji na tento poslední odstavec pohledem na prostého člověka jako oběti politiky - Čecha i českého Němce. Je nepřehlédnutelným faktem, že sedm set let se navzájem Češi a Němci v teritoriu "českých zemí" potkávali a žili spolu a  soupeřili. Jejich osudy se prolínaly více než na první pohled se může dnes zdát.

1. Prokletí vypjatého nacionalismu

Z tohoto hlediska je zajímavý pohled na tzv. sudetoněmecký problém:

"Sudetoněmecké organizace nazývají své vztahy k českému národu "sudetoněmecká otázka". Je to pojem převzatý ze  slovníku 19. století, z doby, kdy se formovaly moderní národní státy. O roztříštěnosti italských států se mluvilo jako o "italské otázce", o pluralitě malých německých států a  státečků jako o "německé otázce" a o rozděleném Polsku jako o "polské otázce". Tomáš G. Masaryk publikoval v roce 1894 svoji dodnes nejpopulárnější knížku Česká otázka, a  ještě donedávna se ve vztahu k rozdělenému Německu mluvilo o  "německé otázce". Zcela zřejmě má tento pojem co činit s  nevyjasněnou národní a státní příslušností různých národnostních skupin, a jeho nevýhodou je představa, jako by se jednalo o jednoznačný problém; ve skutečnosti bývají problémy označované tímto pojmoslovím komplexní a  nevyřešitelné naráz, jedním rozhodnutím. Nejlepším dokladem je vytvoření sjednoceného německého státu roku 1871 jako domnělé odpovědi na "německou otázku", po němž následovalo ještě sto let konfliktů a problémů týkajících se hranic a vymezení společnosti tohoto státu, které otřásly celou Evropou." (Eva Hahnová, Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí, Albis international, Ústí n. L. 1999, str.35)

2. Začátek budoucí zkázy

"Pro ilustraci lze nahlédnout do Rakouské národní encyklopedie z  roku 1835, kde jsou Slované označeni za "hlavní kmen v  Čechách", a kromě nich je řeč o Němcích, Židech a o kolonii Italů. Jako hlavní jazyk je zde uvedena čeština, kterou se mluvilo "převážně na venkově a v nižších a  středních vrstvách", nicméně s poukazem, že v tehdejší době mluvil česky již téměř každý i ve vrstvách vyšších. Čeština tehdy platila za "národní a zemský jazyk", i když na úřadech a mezi vzdělanci a vědci se prý užívalo převážně němčiny" (Hahnová, str.71)

V problému Československé republiky se naráží na právo národa na sebeurčení, které požadují čeští Němci, a  trvání na historických hranicích ze strany české diplomacie kolem Masaryka. Československé vládě dají za pravdu spojenci na Versailleské mírové konferenci.

Versailleská konference měla tragické důsledky, protože přemrštěné požadavky spojenců a tvrdá demilitarizace vedly k destabilizaci poraženého Německa a k frustraci Němců. Již v únoru 1925 se Churchill před výborem imperiální obrany vyjádřil, že žádná dohoda s Německem není možná "bez revize ustanovení Versailleské smlouvy, pokud jde o východní hranice Německa. Byl přesvědčen, že bude muset jít o  "podstatnou nápravu", jež se bude týkat území českých Sudet (na němž většinu obyvatelstva tvořili Němci a  polského koridoru vedoucího k moři u Gdaňska, který odděloval Východní Prusko od zbývající části země." (Clive Ponting, Churchill, BB art, 1997, str. 291) Totéž Churchill opakoval před Dolní sněmovnou 23 . listopadu 1932.

3. Každý má rád naději a spasitele

Politická reprezentace státotvorných Čechů, ale neuměla rovnocenným způsobem zakomponovat do správy státu německý a  slovenský národnostní živel.

Reprezentace Němců v Čechách vznik ČSR odmítala a až asi do r. 1921 trucovala, pak, když zjistili čeští Němci výhody ČSR - fungující státní správa a zajištěná vnitřní bezpečnost státu a dobrá měna a srovnali situaci s poměry v  Německu a Rakousku, trucovat přestali a mezi stranami začalo převládat tzv. aktiviastické hnutí - zejména ze strany německých agrárníků. Kolem 1926 se dostali první němečtí aktivisté do vlády.

Bylo přesto jen otázkou času, kdy se tento problém projeví (či zneužije) v praktické politice všedního dne. Hospodářská krize v roce 1929 zasáhla i Československo. Začátek třicátých let byl ve znamení půl miliónu nezaměstnaných v ČSR, z nichž větší část pocházela z průmyslového severu - pozdějších Sudet. Ve zkratce lze popsat vývoj situace takto: "Henleinovské hnutí začíná heslem "Svobodu a chléb". V pohraničí krize vrcholí v roce 1934, tedy v době, kdy v sousedním Německu začíná díky zbrojení konjunktura. Němci z pohraničí získávají příležitostnou práci v Německu. Podmínkou jejího získání je ale členství Henleinově straně (tou byla nejdříve "Sudetendeutsche Heimatsfront" a později z ní vzniklá známější Sudetendeutsche Partei-SdP").

V  letech 1936-37 přestala mezi Čechy a Němci v pohraničí tolerance a sousedé se ani nezdraví. Německo v té době slaví úspěchy, vstup wehrmachtu do Porýní, vítězný plebiscit v  Sársku a hospodářský vzestup. Čeští Němci jsou v ČSR vnímáni jako příslušníci 5. kolony a německé podniky proto nedostávají zbrojní zakázky. V parlamentních volbách v  květnu 1935 získala SdP 1 250 000 hlasů a v obecních volbách v  květnu a červnu 1938 pro ní hlasuje dokonce 99% všech Němců. Program SdP je jasný: "Heim ins Reich", připojení k říši". (viz. http://members.tripod.com/(Klempera/odsun.htm)

Počet hlasů, které SdP dostala nelze považovat za potvrzený. Čerpá se většinou z nejméně solidního zdroje - tisku, protože tisk v rámci propagandistického boje šířil tendenční a kusé zprávy jako účelové zbraně na cestě do Říše. Výsledky těchto voleb nebyly celkově statisticky zpracovány. Jsou indicie, že výsledek voleb se s proklamovanými 90 či 99 % nemůže ztotožňovat. Eskalace požadavků SdP vzbuzovala mezi Němci i obavy.

Např. až do roku 1935 měla v oblasti Ústí nad Labem při všech volbách z německých stran dominantní postavení německá sociální demokracie, za ní následovaly němečtí nacionalisté (DNP) a nacisté (DNSAP). Čtvrtou až pátou pozici zaujímala internacionální KSČ. Z českých stran získávala nejvíc hlasů Československá strana národně socialistická, jejíž voliči se rekrutovali z řad českých státních zaměstnanců. Markantní změna nastala v roce 1935, kdy v  parlamentních volbách Henleinova Sudetoněmecká strana, která získala nejen hlasy voličů v roce 1933 zakázaných nacionalistických stran DNP a DNSAP, ale i četné hlasy dělnických voličů, kteří dříve preferovali německou sociální demokracii a KSČ. Výsledky parlamentních voleb v roce 1935 zatím nezměnily orientaci komunální politiky, řízené v Ústí až do léta 1938 německými sociálními demokraty.

Ani v roce 1938 se neobjevila v letních volbách ve výsledcích voleb magická (dábelská) devítka - 90 či 99 procent pro SdP. V  Ústí n. L. získala SdP 67,7 procent hlasů, v Neštěmicích 49, v Předlicích 46, v obcích např. v hornické vsi Vyklicích 44 a ve vsi Hrbovicích 57,3 %. To neznamená, že neexistovaly vesnice, kde by se k SdP nepřihlásila většina voličů. Např. z 1862 voličských duší v Petrovicích blízko německých hranic v lůně Henleinovy strany spočinulo 90,4 %, čili 1684 hlasů.

V kombinaci s hospodářskou krizí a vizí sílícího Německa i prostému českému Němci byla vzpomínka na rok 1918 a na založení česko - slovenského státu v opozici vůči nadějím zítřka prostřednictvím velkého Německa. Nemohli nevsadit, s určitým fandovstvím na velkoněmeckou alternativu, která šla v mezinárodní politice od úspěchu k úspěchu... (Obdobné spasitelské pocity měli koncem čtyřicátých let i  mnozí naši občané při nástupu Gottwaldovy strany k moci.) Otázkou je kolik bylo mezi českými Němci aktivních "vlajkonošů", kteří se otevřeně a organizovaně se snažili narušit strukturu československé státní moci. Domnívám se, že většina českých Němců se spokojila s  "průběžným fandovstvím" velkoněmecké myšlence jako možnosti zlepšení životních podmínek. Člověk má právo věřit v lepší alternativu života. Nemusí se ztotožňovat se státem, v němž žije. Stačí když respektuje výkon státní správy a jedná tak z nutnosti v  souladu se zákony státu a může přitom i zákonnými metodami vystupovat proti svému státu - viz např. aktivity vedoucí k  rozdělení ČSFR na dva ministáty.

4. Od hry k fascinaci a násilí

Je citována např. píseň:

"Pod Berlínem, nad Berlínem, Hitler se tam pase,
Hitler se tam pase, Hitler se tam pase,
Vem Staline, vem flintičku, zabij to prase,
zabij to prase, zabij to prase.
Já to prase nezabiji, já je dobře znám,
já je dobře znám, já je dobře znám,
on má krční souchotiny,
však on chcípne sám, však on chcípne sám,
však on chcípne sám."

O tom jak českoslovenští vojáci doufali v pomoc spojenců a  díky šikovné sovětské kampani hleděli silně k naději z  východu svědčí nejen tato píseň, ale např. úryvek z  další písně, proti které protestoval pan poslanec:

"Až budou s nebe bomby padat,
ať také jednu dostaneš.
Dostaneš ji (Hitler) do hlavy,
žádný ti ji nespraví,
pak bude celá mocná říše koukat,
jak umí Rusko bojovat.
Dostaneš ji s obou stran,
poženou tě za Jordán..."

Ono zpívané "dostaneš ji s obou stran" se neuskutečnilo a  morálně jako čistý z Mnichova vyšel car Stalin, protože se z  nezávazného slibu vojenské pomoci elegantně vyvlékl odmítnutím západních spojenců čelit Hitlerovi.

Přitom po vojenské stránce bylo Stalinovi jasné, že pomoc ČSR je nereálná. I kdyby Sovětská armáda dostala rozkaz k  pochodu do ČSR a dostala i souhlas k tranzitu Rumunskem (které se sovětského Ruska oprávněně bálo jako nepřítele), stav rumunské železnice vylučovat větší vojenské přesuny. Také i mobilnější sovětské letectvo by bez dostatečného technického zázemí nehrálo jinou než epizodní roli, což by z hlediska propagandy nebylo pro sovětské velení účelné. V rámci společného údělu Čechů a českých Němců z  tohoto vyplývá: fixace českých Němců na Hitlera byla provázena na české resp. československé straně důvěrou, resp. očekáváním pomoci od Stalina. K tomu došlo v roce 1945 a  únor 1948 byl nepřímým důsledkem této fascinace osvoboditelem.

Na toto téma praktické ne - zkušenosti s ideou v praxi nedávno natočil francouzský režisér Régis Wargnier film Východ-Západ, který byl nominován na Oscara. O filmu řekl: "Zaujaly mne osudy lidí, kteří se v roce 1946 vrátili do tehdejšího Sovětského svazu. Chtěl jsem pochopit, proč padli Stalinovi do pasti. Bylo mezi nimi hodně smíšených manželství Francouzek a Rusů. Uvěřili tehdy, že země, která tolik trpěla za války, svá propagandistická hesla o  budování spravedlivé a demokratické společnosti myslí vážně. Když poznali pravdu, bylo už pozdě. Krátce po příjezdu do Sovětského svazu poznali svoji osudovou chybu, ale už se nemohli vrátit. Ti, kteří nebyli ihned po příjezdu popraveni, byli přinuceni se podřídit a adaptovat, mnozí skončili v gulazích, jiní byli deportováni do malých zapomenutých zemí Střední Asie."

Nikdo již nespočítá kolika českým Němcům byla politika lhostejná, protože žili ve svém vesmíru každodenní klopoty. A nebylo jich málo. A čeští Němci v roce 1938 přicházeli na náměstí a mohli v davu provolávat Vůdci a  Říši slávu aniž překročili vágní meze fotbalového fanouškovství. Druhý den ráno šli do práce jako po fotbale a  po strýcovsku si povídali co asi bude dál. Tito lidé byli bez viny. Byli to fanouškové a jejich vina začíná až tam kde přerazí klacek o hlavu sympatizanta jiného klubu... Pravdou je, že svým chováním Čechům znepříjemňovali život. Ale skutečně vinni jsou organizátoři hnutí využívající schopnosti lidské duše identifikovat se s klubem, ideou, vůdcem, k  násilnému cíli.

Druhá polovina roku 1938 je ve znamení nepřehlédnutelného katalogu násilností, provokací, vyhrožování a nakonec i  vyhánění Čechů z obsazovaného území. Lze to považovat za důsledek fascinace, ztotožnění se se svou vizí a za důsledky netrpělivosti na cestě za ideálem - Říší. Zde je největší těžiště obviňování českých Němců z násilí. Konkrétní zkušenosti Čechů z té doby byly skutečně traumatizující. Jak tuto dobu hodnotí Miloslav John, autor mimořádně rozsáhlé dvoudílné publikace Září 1938, pojednávající o vojenských přípravách nacistického Německa a možnostech obrany ČSR a autor neméně rozsáhlé publikace Září 1938 - role a postoje spojenců ČSR?

"Osobně si myslím, že nemá dnes nejmenší význam přít se o to, čí vina byla větší... moje rodina musela začátkem října opustit Tanvald - Šumburk a jako kluk si vzpomínám, jakou úlevu pro nás představoval příchod wehrmachtu, který učinil přítrž šovinistickému řádění našich nedávno mírumilovných sousedů..." píše John 11. 2. 1997 saskému kameramanovi V. Andersovi a připomíná v dopise také "zvěrstva, která mnohde provázela divoký odsun do r. 1946..."

5. Řidič tramvaje a evropská politika

Typickým obrazem evropské velké politiky je Winston Churchill. Po Čechách v novinách kolovalo kterak nám W. Churchill držel v  krizovém roce 1938 palce. Ale vzpomeňme si, co řekl již v  únoru 1925 před výborem imperiální obrany - že žádná dohoda s Německem není možná bez revize ustanovení Versailleské smlouvy, pokud jde o východní hranice Německa.

Podívejme se na rok 1938. V květnu Churchill prohlásil, že vnější pomoc Československu je závislá na větší vážnosti v přístupu k řešení oprávněných stížností Němců žijící v zemi a s Henleinem v  Londýně hovořil o možnosti decentralizace Československa, byť zároveň varoval před napadením ČSR. Až 9. září 1938 požadoval na vládě, aby varovala Hitlera, že napadení ČSR by znamenalo válku, píše C. Ponting v knize Churchill (s.365 - 366) a podle Pontinga existují určité důkazy, že navázal kontakt s Čechy a radil jim, aby se nepoddávali, protože se chystá Chamberlainův pád. A tím i změna britské politiky (a tím i šance pro Churchilla, který v té době byl odstaven mimo velkou politiku).

Byl Churchill, proti ostatním, vidoucím? Spíše se méně obával vzniku války, protože zastával názory typu: tanky se těžko uplatní tak, aby došly k slávě, kterou měly v roce 1918, tankové a mechanizované jednotky nepřemohou Maginotovu línii, ponorky jsou zastaralou zbraní, které není třeba se bát, letadla nemohou ohrozit válečné lodě... Churchill Hitlerovo Německo podceňoval, oficiální francouzští a  britští politici přeceňovali.

Předtím Češi mobilizovali a Němci nosili bílé podkolenky a  z půd vystavovali "zakázané" vlajky. Nehynoucí slávu a  nenávist zajišťovaly skupiny Freikorpsu. Abwehr si již předtím, od léta 1938, stěžoval na otevřené protesty henleinovců, které ztěžují konspirativní činnost...

Čech i český Němec byli v roli, s kterou se ve velké politice "rámcově" počítalo již od dvacátých let...

6. Radujte se a plačte

Ale již brzy poznali sudetští Němci jakou krutou hru si s nimi Hitler a henleinovci zahráli. A jak dopadla starost Francouzů a  Britů o československý přístup k řešení oprávněných stížností Němců žijících v ČSR (např. viz. BL 18. března 1999 - Říjen a březen - spojité nádoby tragédie)?

Samotní čeští Němci se stali ještě v roce 1938 obětí války jako Češi.

Tento společný osud budeme dokumentovat na oblasti severních Čech a v detailech na oblasti Ústí nad Labem.

V prvních dnech po Mnichovské dohodě v některých lokalitách utíkali před říšským záborem ve větší míře Němci než Češi. V dokumentech Archivu města Ústí n. L. je také zpráva četnické stanice v Bohosudově z 5. října 1938, obsahující přehled uprchlíků české a německé národnosti podle stavu ze dne 25. 9. 1938. Zatímco z některých obcí utíkali jen Češi, v Bohosudově uteklo 120 Čechů a 140 Němců, z dalších obcí např. v Maršově 27 Čechů a 30 Němců, v Nových Modlanech 19 Čechů a 32 Němců.

Restrikce, které uplatnil úřednický aparát ČSR vůči vlastním lidem v roce 1938 při migrací Čechů z obsazených Sudet do českého vnitrozemí představují další hořkou kapitolu spojitých nádob tragédie Čechů a Němců. Pro některé Čechy bylo nepříjemné překvapení, když jim bylo v odchodu ze Sudet bráněno a byli posíláni zpět do svých domovů. Smůlu měli především ti, kteří měli domovskou obec v Sudetech a neměli kam jít. Pražské úřady se snažily všemožně zabránit odchodu obyvatelstva do vnitrozemí. Utečenci by zvyšovali chaos, vyvolali by těžko zvládnutelnou bytovou a zaměstnaneckou krizi. Bylo nutné ponechat je v náručí dobrotivého Adolfa.

Pro německé sociální demokraty to byl také velmi zlý čas. Mnozí z nich utekli, jiní tiše doufali, že je nacistická mašinérie přehlédne. Hitlerova rétorika nejen že hypnotizovala, ale přemýšlivé i znepokojovala. Vždyť předtím např. v Liberci či v Ostravě hráli němečtí a  židovští chlapci společně ve fotbalových mužstvech... Události, které proběhly pro Henleinovu stranu SdP vítězně, byly zároveň i varováním. První varující signály přišly velmi krátce po okupaci pohraničí Adolfovými vojsky. Říšští Němci se chovali vůči svým, osvobozeným" bratřím s despektem a mnohdy i s vulgárním povýšenectvím a  zahájili z mírně hladové říše spanilé jízdy do Sudet za šlehačkou a uzenkami. Sudety se proto na podzim 1938 staly turistickým šlágrem nacistických nakupovacích odborářských zájezdů. Autobusy byly dokonce zdobeny transparenty s rýmovačkami: "Vidí-li nás zdejší rádi nebo ne, to nás může nechat lhostejné. Co je náš cíl řeknem hned: Jezdit na šlehačku do Sudet".

Situace došla tak daleko, že sudetští Němci z Karlových Varů si stěžovali samotnému Henleinovi na ohrožení pověsti lázní světového jména: "Účastníci zájezdů "Kraft durch Freude", zvláště ze Saska, si ve vřídlu ohřívají párky a dokonce si v něm myjí nohy". Dochovala se také stížnost župní organizace žen na chování říšských soukmenovců adresovaná Konradu Henleinovi: "Návštěvníci z  Německa zejména 1. Přicházejí v takovém množství, jako kdyby nebylo ve staré říši z čeho žít, takže musejí tuto zaslíbenou zemi Sudetskou župu náležitě vyexploatovat. 2. Kupují všechno, co jen spatří a mohou odnést, nejen ohromné množství kávy, masa a potravin, ale i oděvy, prádlo, látky a  předměty všeho druhu. 3. Šlehačku a sladkosti jedí v  takových množstvích, až je jim špatně. Tato žravost a  odporné chování, ale také velký hluk, který kolem sebe tropí, naše lidi pohoršuje a vyvolává pobouření. 4. Muži přicházejí velmi často již v opilém stavu a ti, kteří jsou ještě střízliví, je rychle dohánějí. Dopad na  naše lidi je zdrcující..." (atd.) Přitom v Karlových Varech byl předtím vítán Adolf Veliký nápisem "Knechtschaft ist vorbei" (Otroctví je pryč).

Karta se ale během války obrátila a čeští Němci přišli o jižní ovoce, čokoládu, kvalitnější cukrovinky a  alkoholické nápoje, klesala kvalita masných výrobků, nedostatek byl i ovoce, zeleniny a oděvů. Zaměstnavatelé si stěžovali, že např. dělnice z textilního průmyslu měly několik hodin i dní neomluvenou absenci, když odcházely do blízkého saského pohraničí nakupovat zeleninu, která na  rozdíl od Sudetské župy v Sasku byla! Jaká změna proti podzimu roku 1938!

V letních měsících docházelo k neomluvené absenci, protože ženy chodily na sklizeň sena a žně, sbíraly lesní plody, aby získaly sběrem a prodejem těchto plodin na přilepšenou. A  práce pro Vůdce byla až druhořadou... A pohrůžky byly k  ničemu, protože vzhledem k minimálnímu přídělu potravin a  neuspokojivé výši mezd, mohli být vedoucí výroben a  závodů (jak sdělovali vedoucí ve svých stížnostech) rádi, že dělají...

Čeští Němci - podnikatelé byli rozčarováni také tím, že se nenaplnila jejich vize: kvalitativní změna v  hospodářské oblasti, tedy výhodné půjčky od říšských bank, daňové a cenové opatření, které by vedlo k urychlené modernizaci podniků, které vzhledem k  předchozí krizi, žily z podstaty.

Po připojení Sudet k Říši se prudce snížila nezaměstnanost, ale od září 1940 znovu vzrostla, protože v  rámci vládního nařízení o válečném hospodářství ze září 1939 došlo i ke konfiskaci surovin v textilním průmyslu a k omezování přídělů surovin apod. a dokonce k  zavírání některých provozů a nezaměstnanost stoupala... A  poklesla až na přelomu dubna a května 1940. Válka ale potřebovala muže a tak nezaměstnanost rychle klesala a nakonec mnozí učni ani nemohli složit učňovské zkoušky, protože byli povoláni do wehrmachtu, aby se nechali za Říši zabít... Hořké bylo i další probuzení českých Němců. Henlein slíbil Hitlerovi dar za osvobození Sudet. Nějaké 4 miliardy Kč. Proto byla zřízena nenápadný úřad - STIKO, zabývající se likvidací organizací.

V jeho čele stál úředník - komisař pro likvidaci činnosti spolků a organizací. V nařízení o spolcích se pravilo, že další činnost všech spolků a sdružení, všech svazů, nadací a spolkům podobných subjektů závisí až na další na souhlasu komisaře. Všechny organizace byly rovněž povinny přihlásit komisaři svůj majetek. Takový souhlas byl dán jen nemnoha organizacím, které nacistický režim jako žádoucí podporoval. V praxi to znamenalo likvidaci prakticky všech českých spolků, ale i drtivé většiny spolků a podobných subjektů německých, z nichž mnohé měly prastarou tradici a mnohdy se významně "zasloužily" o rozmach sudetoněmeckého hnutí, jako turnerské (tělovýchovné) svazy, turistické spolky a mnohé další. Likvidaci neušly ani záložny, úvěrová družstva, podpůrné a bratrské pokladny apod. Došlo i na různá kulturní sdružení, pěvecké, divadelní a jiné zájmové spolky. Ty byly jedním z projevů odlišností a specifik Sudet o  proti Říši. To vše padlo. Nelze se divit, že např. z více než 700 spolků v policejním okrese Ústí nad Labem fungoval po několika měsících záboru jen jeden - Reitklub (jezdecký klub), jehož členstvo většinou tvořily prominentní nacisté.

6. Antimnichov a karty vzhůru nohama

Stalin potřeboval rozdělit co nejrychleji Evropu na západní a  východní blok, aby vzniklo jasné status quo, o které se v  dohledné době nebude muset soupeřit. O vliv nad východní částí Evropy se nechtěl dát připravit. Na Jaltě bylo dohodnuto nejednoznačně posunutí polské hranice k Odře a Nise, ale existují dvě Nisy. Churchill myslel východní, Stalin oznámil v roce 1945 západní Nisu. Čili odsun 5 miliónů Němců z Polska. (H. Kissinger, Umění diplomacie, str. 444-8, Prostor 1996)

Současně s tím se projednával "transfer" německého obyvatelstva z ČSR a Maďarska. Mocnosti tak vyřešily "jednou pro vždy" citlivou zónu možných potíží - Němců mimo Německo. K velké radosti československé reprezentace. A  Německo bylo rozděleno do čtyř zón.

6.1. Čas nikoho

Rok 1945 obrátil figurky na šachovnici. Dlouholetá deprivace českého obyvatelstva z Mnichova, okupace, stanného práva a  války vedla k většímu násilí, než které proběhlo v  roce 1938 v tzv. sudetských zájmových oblastech ze strany henleinovců. Násilí v roce 1945 bylo povzbuzeno také totálním vítězstvím spojenců nad Říší a s tím spojeným pocitem beztrestnosti. V roce 1938 byla míra násilí omezena zprvu nejasnou situací a později rychlým příchodem německých jednotek do pohraničí.

Nemá smysl měřit, kdo komu kdy více ublížil a hodit na  váhu počty mrtvých a trýzněných a měřit "člověkokrutodny", aby se ukázalo kdo byl horší. Nelze hovořit ani o kauzalitě: že něco je důsledkem něčeho. Tragédie byla oboustranná. Umírali čeští i němečtí židé, oběti stanného práva, partyzáni i ti, kteří si jen nedávali pozor na pusu a český Němec ztrácel své blízké na frontách, sociální demokraté mnohdy skončili v  koncentrácích, český Němec byl podveden na kulturním a  spolkovém životě a na budoucnosti, stal pouhým nástrojem vítězství. Značná řada českých Němců v posledních letech války prošla jistou "denacifikací" zklamáním, nepočítáme-li všudepřítomnou skupinu "fanoušků", kteří i porážku svého hokejového či fotbalového či politicko - mocenského týmu berou bezmála jako ohrožení smyslu světa...

Čeští Němci se tak dočkali dvojnásobné tragédie. Jejich sen shořel a přišel odsun.

7. Freikorps a revoluční gardy

Zalistujme oficiálními dějinami Ústí nad Labem: Gardy se začaly objevovat již v prvních dnech po osvobození. Část z  nich patrně šla do pohraničí s dobrými úmysly, pomoci zajistit bezpečnost tohoto území, ve všeobecném povědomí však zůstali ti jejich příslušníci, kteří si spravedlnost představovali po svém. Byli to dobrodruzi, jejichž aktivita se vyznačovala rabováním, krádežemi a zabíjením Němců.

Na Ústecku vyvíjeli činnost gardisté ze středu Prahy, které vedli členové odbojové Zpravodajské brigády. Zde vytvořily prapor, nazývaný Toledo. Asi od 13. května se potulovali městem skupinky ozbrojenců, nikým zatím neidentifikovatelné. Mnozí, znalí českého i německého jazyka, ozdobeni trikolórou a  jménem českých správních orgánů prováděli prohlídky domácností a výslechy jejich obyvatel. Po prohlídkách bytů nezapomínali podle vlastního uvážení odnášet zařízení a různé drobnosti majitelů, bez vydání potvrzení o zabavení. Zakročovaly proti nim i sovětské jednotky. Nevědělo se, jaké poslání tyto gardy vlastně mají. Kolem 19. května vysílal oficiální pražský rozhlas zprávu pro pražské obyvatelstvo, aby příslušníci rodin, jejichž členové odjeli do Ústí nad Labem a jiných měst, přišli večer na nádraží, jelikož se gardisté vracejí a  mají těžká zavazadla. Toto svědectví podal ve své kronice Alfred Piffl. Přítrž jejich řádění učinil až příchod oficiálního vojska o síle asi 120 mužů, které přišlo z Loun. Gardisté, podřízeni vojenskému velení, začali hromadně opouštět město a drancovali v okolních obcích. V Povrlech je znám ještě z konce června případ pana Františka Schimetschka, řidiče v Kovohutích. Ten byl vyslýchán příslušníky revoluční gardy. Závodní výbor podniku se za něj postavil jako za loajálního Němce, který v době okupace vystupoval korektně vůči Čechům. Garda byla nucena upustit od jeho zatčení.

Druhý den se pan Schimetschek oběsil na zábradlí v závodě. I takové byly výsledky výslechů revolučních gard. Z doby jejich působení bylo zaznamenáno v Ústí nad Labem a jeho okolí nejvíce sebevražd mezi německým obyvatelstvem.

8. Kruté vzpomínky

Individuální svědectví a zprávy o zkušenostech z prvních měsíců po skončení druhé světové války v  Československu bylo často i zneužíváno jako instrumentu politické propagandy. Také čerstvé zkušenosti se touto cestou často transformovalyv jednostrannou ideologii nenávisti vůči Čechům, vytrhávající osudy jednotlivců z historických souvislostí, byť některé organizace, například katolické sdružení Ackermann-Gemeinde, od samého počátku hledaly smířlivé východisko a snažily se politickému zneužívání vzdorovat, o trpkých vzpomínkách s jejich nositeli hovořit a ukazovat cesty k jejich překonávání bez trvalé hořkosti a resentimentu." (Hahnová, str. 133 - 135)

9. Hořkost nekonečnosti

Je třeba ukázat jak byli zmasakrováni vysokou mezinárodní politikou i "politiky" na komunální úrovni a jak málo "aktivních lidí" se osudově podepisovalo (opět na všech úrovních) na tragédií prostých tisíců a miliónů.

Nejtragičtější je, že nemáme vůbec žádnou záruku, že se něco takového nebude v budoucnu opakovat - kdekoli na  světě. Psychická výbava člověka je stále stejná. Postupující demokratizace struktur politické správy a  občanského a multikulturního a dialogu znamená jen naději, ne jistotu. Obava nabývá síly s potenciálními mocnostmi 21. století, zatím jsou i těžko předvídatelné důsledky toho, co obecně nazýváme globalizací (ale ve skutečnosti je globalizace velmi komplikovaný systém vztahů, který působí i  mnoho paradoxních a protiglobalizačních jevů). Samotná diskuze o odsunu - vyhnání je důkazem toho, že mechanismy konfrontace jsou trvale v člověku a ve skupinovém jednání přítomny. Jsou však v lidském společenství potlačeny a zůstávají v podvědomí.

Odsun - vyhnání byl produktem doby, podobně jako nadšení českých Němců pro Říši. Na této skutečnosti se již nedá nic změnit. Zazněla slova omluvy z české i německé strany od různých hlav, různě pomazaných.

Přesto současný spor o odsun - vyhnání dokazuje, že lidé jsou stále stejní a dialog o odsunu - vyhnání kopíruje psychologicky rok 1938 a 1945, aniž si to protagonisté možná uvědomují.

9.1. Přestřelky slov

Domnívám se proto, že současná halasně pronášená otázka zrušení Benešových dekretů je bezcenná, protože nemá co dělat se soudobým právem, ale je jen pózou. Byly to akty instituciovaného násilí vítězů tehdejší doby, stejně jako Postupim. Jako po každé válce, ve které je někdo vítězem. K požadavkům sudetských Němců podmiňovat vstup ČR do Evropské unie zrušením tzv. Benešových dekretů o  poválečném vysídlení a vyvlastnění lze dodat jen, že se pouze opět obnovuje hysterické podhoubí známé z let 1938 a  1945 - tzn. tradice zbytečných, politikářských, ale o to hlasitějších požadavků relativně malé skupiny ve jménu "všech".

9. 2. Kdo mává praporem?

Franz Neubauer odpověděl: "Při vší úctě k jeho osobě však musíme odmítnout jeho vyjádření o údajné nemožnosti přímého jednání České republiky se Sudetoněmeckým landsmanšaftem. Přímý dialog mezi postiženými, tedy na Sudetoněmecké straně volenými zástupci SL, je nadále nevyhnutelný a nemůže být odmítnut ani s poukazem na formální zábrany."

Eva Hahnová v knize Sudetoněmecký problém na str. 106 uvádí: "O otázce, zda jde o mluvčího Landsmannschaftu, jak kritikové této organizace tvrdí, či o mluvčího sudetoněmecké národnotní skupiny, jak bývá označován Landsmannschaftem, by bylo záhodno vést v souvislosti česko-sudetoněmeckého dialogu důkladné diskuse. Šalamounské vysvětlení nabízejí stanovy Landsmannschaftu; jeho členové se totiž nazývají krajany (Landsleute), a proto se v každém případě jedná o mluvčího krajanů, a jsou-li míněni krajani jako takoví či členové Landsmannschaftu, je každému přenecháno k vlastnímu uvážení.

Toto quasistátní uspořádání sudetoněmeckého Landsmannschaftu je důležitou charakteristikou, která ho odlišuje od ostatních Landsmannschaftů. Rukověť spolkového Svazů vyhnanců to již na první pohled názorně ilustruje. Žádný jiný Landsmannschaft se nepředstavuje veřejnosti jako "zastupitelský orgán národnostní skupiny", všechny se považují pouze za organizace s různě definovanými zájmy. Ve všech případech jsou to ale zjevně organizace Němců, a  nikoli národnostních skupin či kmenů. Sudetoněmecké formulaci se nejvíce přibližuje Východopruský Landsmannschaft, který se definuje jako "organizace Východních Prusů", ale ani v  tomto případě se nesetkáváme s pojmem připomínajícím národnostně vymezenou kolektivní identitu."

Hahnová se dále na str. 110 zamýšlí nad legitimitou Landsmannschaftu: "Teprve v roce 1987 došlo k pokusu alespoň o náznak demokratické legitimace. Na tzv. Prvním sudetoněmeckém kongresu v Regensburgu byl odhlasován Manifest, který uznává Landsmannschaft jako "legitimovanou, demokraticky volenou reprezentaci sudetských Němců". V dokumentu se praví, že byl podpořen 250 zástupci ze 105 sudetoněmeckých organizací, které reprezentují 400 000 sudetských Němců. K dokumentu připojené podpisy zanechávají ovšem rozpaky: na jedné straně zde nacházíme podpisy zástupců všech těch spolků a organizací, které se profilují jako od Landsmannschaftu odlišné (například Ackermann-Gemeinde, Seliger-Gemeinde nebo Adalbert Stifter Verein), na  druhé straně ovšem nesčetné podpisy naznačují, že mezi delegáty bylo mnoho manželských párů či rodinných příslušníků..."

10. Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s  minulostí

Hahnová v knize upozorňuje, že hlasitost současných požadavků Landsmannschaftu není jen problémem komunikace Čechů s českými Němci. Nezájem Němců o sudetoněmecký problém je totiž jednou z hlavních příčin, že se stala politickým problémem v dnešní šíři. (s. 17)

"Německý nezájem není důkazem neexistence problému, ale spíše jeho zneklidňující součástí. Bez podpory německých politiků, které se mu zatím do jisté míry dostává, by totiž sudetoněmecký Landsmannschaft byl jen soukromou organizací, jejíž požadavky by skutečně nikoho nemusely znepokojovat.

Německá politická veřejnost doposud ve velké míře opomíjela dialog s organizacemi vyhnanců a považuje jej dnes za  zbytečnější než kdy předtím. V případě polsko-německých vztahů byla činnost a požadavky vyhnaneckých organizací a jelikož šlo o naléhavé mezinárodní otázky a od samého počátku politicky výbušnější než aktivity sudetských Němců, a  následkem toho jsou tyto organizace lépe zakotveny v současném politickém životě obou zemí. Organizace vyhnanců z různých regionů dnešního Polska mají různorodé postoje a vztahy ke svým domovům, ale ani neuspokojené požadavky některých z  nich dnes nenarušují německo-polské vztahy. Vůči Československu a nyní České republice německá veřejnost, s  výjimkou sudetoněmeckých organizací, žádné požadavky nemá, a proto jsou tyto organizace dodnes izolovány. Že mají Češi s česko-německými vztahy potíže, německé veřejnosti zatím uniká a dokonce i skutečnost, že působení Landsmannschaftu ve velké míře spoluvytváří obraz Německa v Českých zemích; přitom jde o stát, s nímž má Německo nejdelší společnou hranici." (s.51)

Pravdivost těchto slov dokazují dnešní dny, kdy německá oficiální diplomacie je překvapena a nelibě nese výroky některých představitelů Landsmannschaftu, kteří vyrazili do mediálního útoku.

Pavel Pobříslo

jmenuji se Pavel Pobrislo, letos mi bude 57 let, pracuji a ziji v  Koline. Mnoho let se aktivne zajimam o pripad protikomunisticke odbojove skupiny bratri Ctirada a Josefa Masinovych, Vaclava Svedy, Milana Paumera, Zbynka Janaty, Vladimira Hradce a dalsich lidi, zapojenych do teto, v  padesatych letech nepochybne nejrazantnejsi protikomunisticke cinnosti. Jsem po leta v  osobnim styku s dnes jeste zijicimi ucastniky tohoto odboje a v nedavnych dnech mi Josef Masin odfaxoval z USA nasledujici dopis nebo petici :

Vaclav Havel
Prezident Ceske republiky
Prazsky Hrad

Libuse Benesova
Predsedkyne Senatu Parlamentu Ceske republiky

Vaclav Klaus
Predseda Poslanecke snemovny Parlamentu Ceske republiky

Vazeny pane prezidente,
Vazena pani predsedkyne,
Vazeny pane predsedo,

obracime se na Vas v zalezitosti Ctirada a Josefa Masinovych. Jsme skupina byvalych spoluzaku Ctirada, Josefa a Zbynka Janaty, s kterymi jsme stravili nekolik kratkych let v Koleji Jiriho z Podebrad. Poznali jsme je jako vyborne a spolehlive kamarady a vlastence.

Bratri Masinove, Zbynek Janata a nekolik dalsich velice brzy rozeznali hruznou tvar nastupujiciho rezimu a, jak to meli v rodinne tradici, zacali proti tomuto systemu s nasazenim svych zivotu aktivne bojovat.

Dle naseho nazoru neni pro demokratickou republiku dustojne, aby byli lide jako bratri Masinove povazovani za provinilce, kterym bylo odpusteno. Dokazali aktivne odporovat zlu v dobe, kdy zacal vladnout komunisticky teror, Zbynek Janata byl dokonce ve svych osmnacti letech popraven.

Jsme si plne vedomi faktu, ze nazory na cinnost jejich skupiny se ruzni. Nicmene jsme presvedceni, ze jmeno bratri Masinu by melo byt pozvednuto do vedomi naroda jeste v dobe, kdy je nase generace aktivni.

Proto se domnivame, ze by kratka proklamace Poslanecke snemovny a Seantu navrzena panem prezidentem, byla dustojnym napravenim teto situace.

V Podebradech dne 25. cervna 2000

Nejen pod timto dopisem, ale i po jeho stranach je pripojeno cca 30 podpisu byvalych spoluzaku bratri Masinu, kteri se sesli prave v Podebradech u  prilezitosti neupresneneho vyroci vzniku bud vlastniho gymnazia Krale Jiriho, nebo v dopise citovane koleje. Mezi podpisy maji nesporne nejvetsi vahu podpisy filmovych reziseru Milose Formana a Ivana Passera. U Milose Formana je to urcity zvrat v jeho nahlizeni na pripad skupiny bratri Masinu. Vysvetleni by bylo zdlouhave a hodilo by se spise na slovni vyklad.

Krome fakticke nepresnosti v textu, Zbynek Janata byl popraven ve svych 23, nikoli tedy v 18 letech, chybi dopisu nebo petici :

1) prave peticni nalezitosti, tj. moznost identifikace podpisu urednim dokladem (dukazem), napr. rodnym cislem nebo cislem nejakeho identifikacniho prukazu,

2) adresa, na kterou by prislusny organ mel odpovedet.

Pres tyto "nedodelky" povazuji osobne dopis (petici) za  neprehlednutelnou, vyznamnou vec. Obracim se tedy na Vas, vazena redakce Britskych listu, nejen jmenem svym, ale i jmenem Josefa Masina a jeho sestry Zdeny Masinove s zadosti, zda byste tento dopis (petici) mohli uverejnit prostrednictvim Vasich internetovych novin.

Pavel Pobříslo