Novinářský aktivismus Jaromíra Štětiny
Jan Čulík
Tento text bude základem vyjádření Jana Čulíka Etické komisi Syndikátu novinářů, která ho vyzvala, aby reagoval na výše uvedenou stížnost od Jana Urbana.
Závislost Jaromíra Štětiny na Grigoriji Javlinském je zjevná z jeho článků
Závislost Štětiny a Procházkové na Javlinském je prokazatelná z článků a vystoupení, které oba publikují v českých sdělovacích prostředcích. Nekritické PR, které mu tím vytváří, je zjevné. Zaměňte si pro názornost v níže uvedených krátkých citátech ze Štětinových článků Javlinského jméno za jméno jakéhokoliv českého či západního politika ("Václav Klaus a jeho poslední mohykáni. Příliš zásadoví pro úspěch") a uvidíte, jak absurdní jsou tyto formulace. Ruská veřejnost, ani demokratická, se nestaví vůči svým politikům takto černobíle. Tento způsob psaní je tím nebezpečnější, že o skutečném stavu ruské politiky se v ČR příliš mnoho neví a česká veřejnost nemá většinou možnost si tyto informace korigovat podle vlastní zkušenosti či z nezávislých zdrojů. Níže uvedené formulace by pozorovatel čekal v propagandistických volebních materiálech nějaké politické strany, nikoliv v článcích "nezávislých novinářů":
Javlinskij a jeho poslední mohykáni
(...)
Příliš zásadoví pro úspěch
Jabloko si za celou dobu existence uchovalo své hlavní bohatství - pověst principiální a nesmiřitelné demokratické opozice.(...)
Javlinskij a jeho hnutí se nikdy nezapletli do žádného korupčního skandálu, nebyl hrdinou sexuálních dobrodružství, nenechal se přesvědčit k žádné oficiální funkci, nezahrával si s žádnou finanční či průmyslovou lobby. Naopak. Jeho hlavním heslem je boj proti korupci v nejvyšších politických kruzích. Ani tyto postoje mu však nepomohly k větší popularitě. Být příliš čestným voličům zas tak neimponuje (jako ostatně všude jinde).
(...)
Průzkumy slibují nyní Jabloku zhruba 11 procent hlasů. Je to úspěch. (...)
Jabloko v minulých volbách utratilo na kampaň skoro nejméně ze všech velkých bloků. (...)
Jaromír Štětina, Petra Procházková, Týden, 21. 11. 1999
Grigorij Javlinskij (zadejte si "Jan Ruml, Miloš Zeman, Václav Klaus") "vystupoval vtipně, glosoval situaci s přehledem"
Největší senzací minulých dnů je šéf demokratického hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij. Jeho šance stouply během měsíce o 4 procenta. Dnes dává Javlinskému hlas 12 procent občanů. Odstoupení vlády vyneslo Javlinského do centra pozornosti. Vystupoval vtipně, glosoval krizi s přehledem. Ve chvíli, kdy se hroutila celá struktura moci, stál nad věcí. Pokud však Jabloko nezazáří v parlamentních volbách, jeho šance v roce 2000 budou mizivé. V seznamu uchazečů o prezidentské křeslo tedy zeje díra.
Jaromír Štětina, Lidové noviny, 11. 4. 1998
(Ivan Langer) "je politik evropského typu, vzdělaný, s vybranými mravy"
Grigorij Javlinskij je jediným kandidátem, který si zaslouží zařazení mezi demokraty. Je to politik evropského typu, vzdělaný, plynně hovořící anglicky, s vybranými mravy, a to je také jeho nejvážnějším handicapem v ruské předvolební kampani.
Petra Procházková a Jan Tobiáš, Lidové noviny 10.6. 1996.
Britské listy se budou zabývat rozborem Štětinových článků v mezinárodním kontextu.
Vznáším závažné otázky ohledně nezávislosti novinářské práce
1. Je možno považovat za nezávislého, nestranného a kritického takového novináře, který o nějakém politikovi publikuje nekriticky vstřícné články? Integritu novináře zdiskredituje už jen jediný nekriticky obdivný článek zveřejněný na oslavu určitého politického činitele.
2. Úkolem novináře je nikoliv se na událostech aktivně podílet, ale z nezávislého postavení o nich informovat a kriticky je analyzovat ze všech úhlů, padni komu padni. Novinář, jakého je možno si vážit, nesmí propadat nekritickému aktivismu, nesmí organizovat politické akce a nemůže se podílet na práci aktivistických organizací.
Obě tyto závažné otázky se týkají novinářské práce Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, stejně jako humanitární organizace Člověk v tísni, která stojí na podivném pomezí mezi dobročinnou činností a žurnalistikou. Vznesení těchto otázek vyvolalo nevoli mezi stoupenci Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, stejně jako mezi pracovníky a sympatizanty organizace Člověk v tísni. Namísto, aby se v této věci účastnili veřejné diskuse, za účelem objasnění těchto otázek, pokusili se proti Janu Čulíkovi, který tyto výroky a otázky vznesl, vyvolat emocionální, mlžící kampaň.
Vznesené otázky, vyplývající ze závislosti Jaromíra Štětiny na Javlinském
Vzhledem k pozoruhodné vstřícnosti, jakou projevuje Jaromír Štětina ve svých článcích vůči tomuto politikovi, konstatoval Jan Čulík, že je Jaromír Štětina na Javlinském závislý. Britské listy zároveň zjistily, že jméno "agentura Epicentrum", které používají Štětina a Procházková, je totožné se jménem výzkumného střediska Epicentrum, Grigorije Javlinského a jeho politické skupiny Jabloko. Zveřejnění tohoto zjištění považují za službu veřejnému zájmu v ČR. Stejné jméno obou sdružení a vstřícné články české "agentury Epicentrum" vůči Grigorii Javlinskému vyvolávají pochybnosti Britské listy proto vznesly tyto otázky:
Proč píší Jaromír Štětina a Petra Procházková nekriticky obdivné články o Grigoriji Javlinském?
Proč se jmenuje jejich "agentura Epicentrum" (která v ČR jako právnická osoba neexistuje) úplně stejně jako ruské výzkumné středisko Epicentrum, jehož šéfem je Grigorij Javlinskij z politického seskupení Jabloko?
Může Jaromír Štětina zveřejnit účetní zprávy příjmů své "agentury Epicentrum"? Vzhledem k vstřícnosti Štětinových článků vůči Grigoriji Javlinskému by úplné zveřejnění těchto informací bylo namístě. (Podle ARESU jsou zaregistrováni Jaromír Štětina a Petra Procházková jako živnostníci, Petra Procházková má registraci na "Zprostředkovatelskou činnost v oblasti obchodu a služeb", zatímco Štětina na "Zprostředkovatelskou činnost v oblasti informací a kultury".)
Britské listy nabídly Jaromíru Štětinovi prostor k diskusi v Britských listech, zejména by chtěly, větu po větě, s ním rozebrat v rozhovoru, články, které píše o Javlinském. Jaromír Štětina se účastnit takovéhoto rozhovoru v Britských listech odmítl, s tím, že jsou "neseriózní". Obáváme se, že k takovýmto výmluvám se často uchylují politikové, když se chtějí vyhnout nepříjemným otázkám. Jak je jejich redakční politikou, Britské listy zveřejnily k této záležitosti od vzniku této "aféry" celou škálu nejrůznějších názorů a zveřejňují i dopisy a stížnosti samotného Jaromíra Štětiny.
Není pravda, že výše uvedené otázky jsou nezodpověditelné, jak argumentuje Jaromír Štětina. Otevřená diskuse o nich a jejich přesvědčivě zodpovězení je ve veřejném zájmu. V Radiožurnálu se Jaromír Štětina vyjádřil, že rád příjmy své "agentury" zveřejní, neučinil to však. Britské listy jsou mu v této věci otevřeny.
Co je podstatou celého tohoto problému: Nepřípustnost novinářského aktivismu - Kritika organizace Člověk v tísni
Stížnost Jana Urbana Syndikátu novinářů nelze považovat za objektivní, protože Jan Urban má s Jaromírem Štětinou společný zájem. Je totiž jako člen správní rady organizace Člověk v tísni ohledně aktivistické novinářské práce terčem téže kritiky, jakou vznášíme proti Jaromíru Štětinovi a Petře Procházkové. I Jaromír Štětina a Petra Procházková podle svých slov těsně spolupracují s organizací Člověk v tísni.
Způsob práce organizace Člověk v tísni vyvolává závažné otázky, zda je přípustné spojovat aktivistickou činnost s novinářskou prací. Tomáš Pojar, činitel organizace Člověk v tísni, která se označuje za humanitární, vystoupil nedávno v Jednadvacítce České televize v diskusi o politickém útlaku v Bělorusku. Pojar vystupoval v diskusi s politickými výroky, v nichž nepřímo vyjadřoval politické sympatie protivládním uskupením v Bělorusku takovým způsobem, jak to činitelé západních humanitárních organizací nikdy nečiní.
Pracovníci mezinárodních humanitárních organizací, jako je Oxfam či Action Aid či Children in Need se nikdy nevyjadřují k politické situaci v jednotlivých zemích, v nichž působí, už proto, že většinou působí v autoritářských či totalitních režimech a kdyby bylo zjevné, že na jejich domácí půdě straní určitému politickému uskupení, vlády těchto zemí by je vyhostily.
Proč sídlí organizace Člověk v tísni, podle své výroční zprávy z roku 1997 (jediné, která je nám k dispozici) převážnou měrou financovaná ze státních prostředků českého ministerstva vnitra a českého ministerstva zahraničních věcí, ve veřejnoprávní České televizi? Její postavení, na rozhraní mezi aktivistickou a novinářskou organizací, je nejasné a znepokojující.
Novinář nesmí organizovat demonstrace, ani činit apriorní úsudky
Podle informací z ruských zpravodajských stránek na internetu podalo v květnu roku 2000 ruské ministerstvo zahraničních věcí českému velvyslanectví v Moskvě oficiální stížnost na Jaromíra Štětinu za to, že údajně organizoval před ruským konzulátem v Brně demonstraci proti zásahu Ruska v Čečensku. Aniž bych schvaloval zacházení ruských vojsk s obyvatelstvem Čečny, je hrubým porušením novinářské etiky, pokud žurnalista opustí své postavení nezávislého pozorovatele a namísto poskytování nestranných informací a kritického rozboru o událostech se začne na událostech podílet, případně je rovnou organizovat.
V Britských listech nedávno "svědčil Jaroslav Pour z Olomouce o dalším případu nepřípustného novinářského aktivismu, zkreslujícího skutečnost na základně apriorního přesvědčení reportéra. Jaroslav Pour, občan, který byl po odchodu sovětských vojsk z tamější velké posádky pověřen převzetím těchto vojenských prostorů, že Jaromír Štětina odmítl spolehlivě fotograficky zdokumentovanou informaci, že Rusové zanechali vojenský prostor v dobrém stavu a že tento prostor posléze drasticky zdevastovali sami čeští obyvatelé Olomouce. Štětina argumentoval, že je nutno psát o tom, jak prostor údajně zničili sami Rusové, a když mu Jaroslav Pour namítl, že to není pravda, obvinil ho z nedostatku národního českého cítění. Před zveřejněním tohoto svědectví jsme se obrátili na Jaromíra Štětinu s žádostí o vyjádření k tomuto případu, v němž zjevně také zaujal apriorní aktivistický postoj, avšak Štětina se v té věci nevyjádřil.
Jaroslav Pour píše, co zažil po odchodu sovětských vojsk z Olomouce, takto:
Pár dní se nedělo nic.
Pak se osmělili první ČEŠI, kteří vlezli dírou v plotě.
To byla noc první - takřka panenská.
Za týden už jsem klíče nepotřeboval.
VŠECHNY dveře byly vypáčené, průvodci po objektech byly strážní služby (za malou úplatu).
Pak začaly chodit rodiny s dětmi jen na procházku, po nich přijela auta s přívěsnými vozíky, pak nákladní auta a pak už začalo totální a bezostyšné rabování.
První přišly na řadu obytné domy - od vypínačů, přes sporáky, dveře, okna až k radiátorům ústředního topení a zábradlí na schodech.
Vše, co šlo nějak použít - rozebíraly se hangáry (ocelové profily, střechy, potrubí, ploty, elektroinstalace vyrvána ze zdí třeba po pár metrech, kvůli pár kachličkám omláceny celé metry čtvereční, hliník z izolací parovodů do sběru, unimobuňky letištního zařízení naloženy nastojato jeřáby, rozvaděče z radarových stanic vypáčeny (k čemu asi mohly být použity), nerezové zařízení kuchyně vytrháno ze základů, armatury a kohouty uraženy (někdy pod tlakem vody, jež zaplavila budovy), promítačky z filmových sálů rozkradeny (kdo měl doma asi kino?). Když už nešlo nic ukrást (zhruba po měsíci) začali "občané" bourat některé stavby, které jim připadaly novější - na stavební materiál.
Pak přišli ti co nic nechtěli, chtěli jen rozbít zbylá okna a zdemolovat to co zbylo.
Posléze už jen ti co neměli střechu nad hlavou - chtěli se jen v ústraní opít, nebo udělat (proč vždy doprostřed místnosti ?) velkou potřebu.
Pak byl KLID a v ruinách začali hnízdit ptáci, lebeda byla 2 m vysoká a milostivě skryla trosky - z dálky to byla téměř idyla.
Když jsem v těch megasutinách zvících bývalého centra Bejrútu (nebo dnešní Groznyj?) vytahoval nádrže (průměr 5m délka 12m) ze země (místní aeroklub topil petrolejem těženým z vrtů přímo v zemi ještě dva roky - helikoptéry odvzdušňovaly palivové nádrže na stojánce přímo do trávy, o ostatní se postaraly průsaky z nádrží) a odvážel barometrické časovače dělostřeleckých granátů (byly zapomenuty za pancéřovými vraty v podzemních kobkách - stačilo někomu nastavit na bubínku tlak 600 m nad mořem - to je asi Olomouc, a už by vlastníma rukama nikdy nic neukradl) přijelo tmavomodré žiguli s cizí poznávací značkou.
Byli v něm dva muži a dvě ženy. Ženy byly přiopilé, jeden z mužů měl motýlka a byl suverénní.
Řekl jsem jim aby odjeli - muž s motýlkem to odmítl a dal mi svou vizitku.
Bylo na ní jméno JAROMÍR ŠTĚTINA - tenkrát jsem ho neznal a on si myslel, že bych měl.
Přesto jsem jim řekl, ať jedou pryč.
Ty dvě opilé ženy mu řekly (snad s ruským přízvukem), ať mě pošle do prdele. Druhý muž pořád mlčel.
Pak mi pan J.Š. řekl, že se to musí zdokumentovat jak Rusáci zdevastovali Olomouc.
Já jsem namítl, že mám fotodokumentaci z předávání (kterou jsem dělal pro DPO, a kterou nikdo nikdy nechtěl), že letiště bylo v relativním pořádku (muselo fungovat do poslední chvíle) a že to VŠECHNO, co vidí, je dílo českých lidí až po odchodu vojáků.
Prohlásil mě za nevlastence a svini, která nadržuje Rusům, něco fotografoval a pak řekl, ať si přečtu noviny (myslím, že tenkrát Lidové, ale nejsem si jist), že tam bude ta JEHO PRAVDA, KTERÁ NÁM POMŮŽE VŠECHNO POCHOPIT a ne ty moje oportunistické kecy.
Kritika aktivistického přístupu osob spojených s Člověkem v tísni vyvolala v této skupině další reakce
Poté, co jsem vystoupil s veřejnou kritikou závislosti Jaromíra Štětiny na Grigoriji Javlinském, zrušil šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka můj pravidelný sloupek Týden ve světě v tomto listě. Prokázal svou závislost na organizaci Člověk v tísni tím, že sloupek svěřil Filipu Pospíšilovi právě z organizace Člověk v tísni. Znovu tím byly zdůrazněny pochybnosti o tom, zda jde o organizaci humanitární, anebo žurnalistickou. Pracovník humanitární organizace se má zabývat humanitární činností v postižených zemích, těžko však může zároveň psát v novinách pravidelný politický sloupek.
Princip spojování aktivismu s novinářskou prací je pochybný.
Vyzývám Jaromíra Štětinu, Jana Urbana a organizaci Člověk v tísni, aby definovali postavení této organizace: je to humanitární, anebo novinářská instituce? Pokud jsou Štětina, Urban a Pojar přesvědčeni, že je správné provádět aktivistickou, humanitární činnost a zároveň "nestranně" novinářsky informovat o této činnosti i o tom, co se děje v oblastech, kde tuto činnost provádějí, nechť to veřejně potvrdí.
Osobně jsem přesvědčen, že slučovat obě činnosti je z etických důvodů nepřípustné.
Jádro problému
Právě to, že jsem poukázal na neslučitelnost politického aktivismu a nezávislé novinářské práce, je důvodem toho, proč se proti mě činitelé a stoupenci organizace Člověk v tísni pokusili zorganizovat diskreditační kampaň.
Některé aspekty této kampaně byly zajímavé. Tak například během čtyřleté existence Britských listů je snad nikdy necitovala Česká tisková kancelář, přestože během těchto období BL mnohokrát přinesly exkluzivní a závažné informace. Jakmile přinesly Britské listy výroky o závislosti Jaromíra Štětiny na Grigoriji Javlinském, Česká tisková kancelář vydala během krátkého období k této problematice hned tři zprávy. Prvotní informace od Jakuba Dospivy, ač poněkud povrchní (neobsahovala ani stručnou citaci nevyváženého článku Jaromíra Štětiny o Javlinském, kterou ČTK poskytl Jan Čulík, aby si čtenáři mohli učinit vlastní závěr), byla relativně vyvážená, další zprávy ČTK však už neposkytly prostor kritizované straně. Naprosto jednostranný byl rozhovor veřejnoprávní ČTK s Petrou Procházkovou, v němž Procházková líčí, jak si finančně v důsledku úspěšného soudního sporu s Janem Čulíkem "polepší".
Procházková v tomto rozhovoru konstatuje, že se jí po dobu celých osmi let nepodařilo získat od Grigorije Javlinského rozhovor. V této souvislosti je snad zajímavé, že dementi, že Javlinského Epicentrum nemá nic společného s Epicentrem Procházkové a Štětiny, se České tiskové kanceláři podařilo od Javlinského získat okamžitě.
Není snad zapotřebí dodávat, jak malou informační hodnotu mají oficiální dementi politiků kdekoliv na světě. Mimochodem není pravda, jak píše Jaromír Štětina, že Britské listy o tomto dementi nepřinesly informaci. Zmínily se o něm ve vydání z 12. července 2000.
Zdůrazňování podružností ve snaze zakrýt problém
Při své práci se opakovaně setkávám s pokusy diskreditovat nová zjištění podružnostmi. Děje se to tak, že odpůrci nemívají na hlavní argumenty přesvědčivé odpovědi, a tak se snaží dělat hluk kolem nedůležitých skutečností.
Rád bych tedy konstatoval:
Zmínka o "impériu Berezovského" v rozhlasovém interview dne 22. června 2000 byla přeřeknutím, způsobeným nepříznivými okolnostmi rozhovoru. Za přeřeknutí jsem se omluvil a Jan Urban to ví. Nerozumím tedy, proč formulaci s Berezovským zahrnuje do své stížnosti. Snad ne proto, aby přehlušil mé otázky.
Odpůrci si stěžují na to, že jsem po studiu článků Jaromíra Štětiny o Grigoriji Javlinském použil formulaci, že jsou Štětina a Procházková součástí "impéria Grigorije Javlinského". Tuto formulaci jsem posléze upravil v tom smyslu, že jsou Štětina a Procházková závislí na Grigoriji Javlinském: formulační rozdíl se mi zdá malý. (V Rusku není dost dobře známo, kdo politické seskupení Grigorije Javlinského financuje: nazvat ho impériem v tom smyslu, že v Rusku existují typická neprůhledná politická a podnikatelská seskupení, není nadsázkou.) Důležitá je podstata výroku, a tou je úsudek, k němuž dojde každý nezávislý pozorovatel nad četbou článků "agentury Epicentrum" o Javlinském.
Jaromír Štětina se pozastavuje nad skutečností, že Britské listy mění své stránky a zpřesňují své formulace i o několik dní zpět. Vidí v tom "nedostatek odvahy redaktora". Dynamičnost a proměnlivost je však podstatou internetu: na žádost autorů i čtenářů měníme i starší texty, pokud vyjde najevo, že je zapotřebí zpřesnit či opravit nějakou formulaci. Formulace, zprvu navozující dojem, že jsou obě Epicentra oficiálně totožná, jsme brzo korigovali: podezření o jejich možném spojení ovšem vyvolaly právě vstřícné články Jaromíra Štětiny. Václav Klaus má v ČR Centrum pro ekonomiku a politiku. Představte si, že by si v ČR založil nějaký rumunský novinář své vlastní Centrum pro ekonomiku a politiku a publikoval by v Rumunsku obdivné články o Klausovi. Jak by bylo možno na to asi reagovat?
Mohou být všichni členové Komise pro etiku Syndikátu novinářů v této záležitosti objektivní?
Komise pro etiku Syndikátu novinářů má tyto členy:
Petr Bílek, Reflex, Adam Černý, Zemské noviny, Ivan Červenka, volný novinář, Daniela Drtinová, Česká televize, Jan Jůn, Radio Svobodná Evropa, Ivan Hoffman, Radiožurnál,
Jan Horálek, Nová přítomnost, Jan Lipold, Mladá fronta Dnes, Barbora Osvaldová, FSV UK, předsedkyně komise, Petr Příhoda, Petr Schwarz.
Terčem ostré kritiky Jana Čulíka i Britských listů byla v minulosti katedra masové komunikace fakulty sociálních věd FSV UK, na níž působí předsedkyně etického panelu Syndikátu novinářů Barbora Osvaldová. Britské listy před časem (zejména v roce 1998) také opakovaně a důvodně ostře kritizovaly Danielu Drtinovou z České televize za její tehdy velmi neprofesionální způsob novinářské práce (od té doby se Drtinová do určité míry zlepšila). Systematicky kritizují i deník Mladá fronta Dnes, v němž pracuje Jan Lipold. Tito členové etické komise SN tedy nemohou být považováni vůči Britským listům za objektivní. Totéž platí o Ivanu Hoffmanovi z Radiožurnálu, který byl zase mohl být obviněn ze vstřícnosti vůči redaktoru Britských listů: v Britských listech už déle než rok pravidelně publikuje každý všední den své rozhlasové poznámky.
S Janem Jůnem měl v letech 1994 - 1995 Jan Čulík jako tehdejší spolupracovník Svobodné Evropy velmi vážné profesní spory. Jan Jůn byl už v letech 1994 - 1995 čelným pracovníkem redakce pořadu Události a názory tehdy dočasně soukromé rozhlasové stanice "Rádio Svobodná Evropa", která až do konce září 1995 neměla existenční zajištění a jejíž šéf Pavel Pecháček tou dobou intenzivně vyjednával s českými činiteli o začlenění své soukromé instituce (dočasně a jednorázově tehdy financované Spojenými státy po přechodu zbytku mnichovské redakce do Prahy od 1. července1994 jen do konce září 1995) do veřejnoprávní struktury Českého rozhlasu.
V existenční nejistotě tehdy "Rádio Svobodná Evropa" potlačovalo otevřenější, nezávislejší a kritické příspěvky. Jan Jůn býval v tomto období často vedoucím vydání či zástupcem vedoucí vydání hlavního politického pořadu RSE Události a názory, a to právě v době, kdy tento pořad cenzuroval či potlačoval závažné materiály, jejichž publikace byla ve veřejném zájmu, a to dokonce i překlady článků ze západního tisku, pokud byly vůči České republice "příliš kritické".
Například byl potlačen reportážní příspěvek Jana Čulíka (včetně rozhovoru s tiskovým mluvčím úřadu britského ministerského předsedy v Downing Street), že americký prezident Bill Clinton či tehdejší britský premiér John Major nesmějí v době výkonu své funkce přijímat soukromé honoráře za veřejné projevy, protože takové honoráře běžně přijímal Václav Klaus. Svobodná Evropa touto dobou potlačovala či cenzurovala i příspěvky např. Jiřího Peheho, který z těchto důvodů s touto rozhlasovou stanicí rozvázal spolupráci.
O cenzuře ve Svobodné Evropě psal Jan Čulík už několikrát, poprvé v deníku Práce dne 16. listopadu 1995, přetištěno v internetových Britských listech dne 1. 11. 1996 a pak znovu v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, Chomutov, 1999, str. 264-266. Výběr příspěvků z let 1994 - 1995, potlačených pořadem Události a názory "Rádia Svobodná Evropa", v němž byl Jan Jůn často vedoucím vydání či alespoň zástupcem vedoucí vydání zejména jeho zahraniční části, do níž Jan Čulík především přispíval, vyšel tiskem v knize "...jak Češi jednají", Milenium Publishing, Chomutov, 1999, str. 261-284.
V minulých dnech korespondoval Jaromír Štětina s Janem Čulíkem. Celou tuto korespondenci dnes zveřejňujeme na jiném místě Britských listů.
