Do voleb je daleko
Reakce na článek "Do voleb je daleko!" od J.B.Aklab@post.cz.
Změna volebního systému, tak, jak byla schválena, je skutečně čistě účelová a s nějakými voliči nemá mnoho společného. Pro voliče to totiž v praxi znamená, že jím volená strana do parlamentu neprojde nejen tehdy, když nepřekročí limit, ale i tehdy, když jiná strana dosáhne výrazně vyššího počtu hlasů. Aby mohlo k takovéto skutečnosti dojít, musely být zmenšeny volební obvody.
Možná to působí jako stabilizační prvek, musíme si ale uvědomit, že demokracie není prostou nadvládou většiny. V demokracii nebo obecně ve spravedlivé společnosti je nutno přihlížet i k zájmům menšiny, byť by jí bylo jen pět procent, nebo i méně.
Pokud by volebním obvodem byla celá Česká republika a Strana A získala 20%, zatímco Strana B 80%, byl by stejný i počet poslanců. Podle nového systému nemusí mít Strana A ani jednoho. 20% poslanců sice nedokáže zablokovat přijetí zákonů, které se jejich voličům nelíbí, ale může je z pozice zákonodárce kritizovat za většího zájmu médií.
Více menších volebních obvodů sice může na první pohled vypadat, že voliči lépe znají kandidáty, ale všichni dobře víme, že tomu tak není. Navíc se dá s úspěchem očekávat, že první místa na kandidátkách budou obsazena osvědčenými a loayálními členy stran bez ohledu na adresu jejich trvalého bydliště.
Menší volební obvody však mohou zkreslit výsledky voleb, a to všemi směry. Pokud má nějaká strana dominantní pozici v těsné menšině obvodů, zatímco jiná mírně vede ve zbývající většině, může být vítězem voleb strana s celkově menší podporou voličů. To by v případě jednoho velkého volebního obvodu nikdy nemohlo nastat.
Princip, na základě kterého je znevýhodněna koalice možná může působit spravedlivě, ale opak je pravdou. Říká totiž, že vítězem je nejsilnější jedinec. Tento princip funguje například ve zvířecích smečkách, kterým kraluje nejsilnější samec a má k dispozici všechny samice, přestože ostatní samci dohromady by jej snadno odstavili. Jenže zvířata nejsou natolik inteligentní, aby se domluvila. Lidé tak inteligentní jsou, proto jim domluvu zakazuje zákon. Představme si situaci, kdy by o osudu akciové společnosti rozhodoval držitel 30% akcií a zbývající akcionáři, kteří mají dohromady 70% akcií, jenže každý z nich nejvíce 5%, by neměli nárok. (Mimochodem, velice podobný princip použil v posledních slovenských volbách tehdejší premiér Mečiar.)
Pan J.B. Aklab argumentuje následovně: "Kandidát, který v malém volebním kraji obdrží např. pátý nebo šestý absolutně nejvyšší počet hlasů ( při smůle, že kandidáti, kteří obdrželi ještě více hlasů, jsou ze stejné volební strany jako on !!!), bude na rozdíl od předcházejících voleb fakticky zvolen, a nebude "přeskočen" prvním kandidátem strany, která např. "tak tak" překročila kvórum 5%, při výrazně nižším zisku absolutního počtu hlasů pro své kandidáty, ale na základě poměrného principu dostali někteří její kandidáti přednost." Jenže, bohužel, stranická disciplína je silnější, nežli osobní názory jednotlivých kandidátů, takže ve skutečnosti výše uvedený příklad znamená, že namísto rozdělení moci 4:1 mezi dvě soupeřící strany bude poměr 5:0.
V našich volbách totiž nejde o volbu jednotlivých osob (to by byl většinový systém lepší, nežli poměrný), ale o rozdělení vlivu politických stran.
Ve skutečnosti asi nebude absolutní rozdíl mezi výsledky voleb podle jednoho či druhého systému příliš velký. Problémem je, že nový systém je náchylnější ke zkreslování vůle voličů, nežli starý. A proto byl dnes dominujícími stranami prosazen.
Pan J. B. Aklab má nepochybně pravdu, že sestavit většinu v případě, že ze 100% poslanců jich 15 či 20% vyloučím předem jako extremisty je obtížné, protože ze zbývajících 80% mohu za své politické rivaly označit maximálně 29%. Nový zákon však neeliminuje oněch 15-20%, ale je namířen proti těm "neextremistickým", které mají kolem 10%. Platíme daň za toleranci komunistů a líbivost populistů, byť republikáni ani hmyzožravci v parlamentu dnes nesedí.
