Britský investigativní novinář Duncan Campbell první upozornil na existenci Echelonu v dokumentárním pořadu v sérii "Dispatches" na britské kulturní komerční televizi Channel Four.
Echelon odposlouchává a zpracovává mezinárodní komunikace procházející komunikačními satelity. Je součástí globálního odposlouchávacího systému, který existuje už padesát let. Systém provozují americká National Security Agency a britské vládní odposlouchávací středisko GCHQ v Cheltenhamu.
Účelem sítě je shromažďovat informace z mezinárodního komunikačního provozu (Sigint) tajným odposloucháváním zahraničních a mezinárodních telekomunikací. Jiné části systému Sigint odposlouchávají provoz na internetu, komunikace z podmořských kabelů, z vysílání radiových stanic, z tajného zařízení umístěného uvnitř velvyslanectví a používají také satelitů na oběžné dráze pro odposlouchávání signálů z jakéhokoliv místa na povrchu země. Systém zahrnuje stanice, které provozují Spojené státy, Velká Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland.
Mají přístup k téměř veškerému provozu na světových satelitech, automaticky ho analyzují a výsledky předávají "zákazníkům", kteří jsou často úplně na jiných kontinentech. Ne všechny stanice používají totéž
zakódování. Všechny jsou ale součástí téže integrované globální sítě, která používá totéž zařízení a těchže metod, jejichž cílem je získávat tajně informace z miliard zpráv, které se každodenně posílají po celém světě.
Podle tajné dohody, podepsané v roce 1947 a nazvané UKUSA se dohodly anglicky mluvící země, že si rozdělí odpovědnost za dohled nad komunikacemi v různých částech světa. Britská zóna zahrnovala Afriku a Evropu, až k pohoří Ural v bývalém Sovětském svazu, Kanada kontrolovala severní oblasti a polární regiony a Austrálie odposlouchávala Oceánii.
Dohoda popisuje společné procedury a cíle, zařízení a metody, které budou agenury Sigint používat. Později podepsaly další země, včetně Norska, Dánska, Německa a Turecka dohody Sigint se Spojenými státy a s Británií.
V Holandsku
Jiné komunikace jsou odposlouchávány přímo z pozemních linek. V roce 1991 vysílala britská komerční televize v pořadu World in Action film o provozu jednoho počítače "Dictionary" v londýnské stanici GCHQ v Palmer Street ve Westminsteru (je to stanice UKC 1000). Ve filmu vystoupili zaměstnanci GCHQ, kteří hovořili off the record: "Tam ve čtvrtém patře najala GCHQ skupinu pečlivě prověřených zaměstnanců od firmy British Telecom. S národní bezpečností to nemá nic společného. Je totiž protizákonné odposlouchávat každý telex. A kontrolují všechno: velvyslanectví, všechny podnikatelské dohody, dokonce i pozdravy k narozeninám, berou všechno. Kontrolují to prostřednictvím počítače Dictionary."
Od roku 1981 vybudovaly NSA a GCHQ také první velkou globální digitální "wide area network" (síť pro širokou oblast, WAN). Do poloviny devadesátých let byla tato mezinárodní síť, která spojovala stanice Sigint a zpracovatelská střediska, rozsáhlejší než internet. Síť je propojena transoceánskými kabely a vesmírnými linky. Většina kapacity amerických a britských vojenských komunikačních satelitů Milstar a Skynet je využívána pro retranslaci zpravodajských,špionážních informací.
Největší elektronická špionážní základna na světě je NSA Field Station F 83 v Menwith Hill v hrabství Yorkshiru v severní Anglii. Interně je známa pod přízviskem Silkworth. Je to jedno ze čtyř prvotních středisek pro zpracovávání dat ze satelitů Sigint, které odposlouchávají z vesmíru. Její druhou hlavní funkcí, známou jako Moonpenny, je odposlouchávat informace ze satelitů jiných zemí, ať už vojenských nebo civilních. NSA Field Station F81 v Bad Aiblingu v Bavorsku provozuje systém GARLICK, který také odposlouchává satelitní komunikace. Další stanice jsou v Denveru v Coloradu a v Pine Gap, nedaleko Alice Springs v Austrálii.
Kanada, Austrálie a Nový Zéland se dohodly přičlenit se k systému Echelon v polovině osmdesátých let. Na australském odposlouchávacím stanovišti nedaleko Perthu v západní Austrálii jsou nyní čtyři odposlouchávací talíře. Stanice ve Waihopai na Novém Zélandu má dva talíře, zaměřené na satelity Intelsat, které odposlouchávají jižní Pacifik. V roce 1996 získala jedna novozélandská televizní stanice záběry zevnitř operačního střediska stanice ve Waihopai. Byly natočeny tajně v noci skrze částečně záclonou krytá okna. Televiznímu reportéru se podařilo natočit detailní záběry technických příruček z tohoto střediska.
Byly to technické příručky pro systém Intelsat, což potvrdilo, že se stanice zaměřuje na civilní satelity. Kamery ukázaly, že je stanice téměř úplně prázdná a že funguje stoprocentně automaticky za řízení počítači.
V roce 1992 charakterizoval tehdejší ředitel NSA, viceadmirál William O. Studeman, cíle organizace NSA a uvedl, že je cílem tohoto úřadu poskytnout Spojeným státům "globální přístup". V březnu roku 1999 přiznala poprvé australská vláda, že zprávy o existenci tajné špionážní dohody UKUSA jsou pravdivé. Australská vládan potvrdila, že jejich organizace v rámci systému Sigint, Defence Signals Directorate (DSD) "skutečně spolupracuje s partnerskými špionážními organizacemi v zahraničí v rámci vztahů definovaných smlouvou UKUSA".
GCHQ, britská agentura v rámci systémi Sigint, má nyní web site. Chlubí se tam, že pomáhá provozovat "jednu z největších "wide area networks" na světě a že "všechny sytémy GCHQ jsou propojeny do největšího systému LAN v Evropě ... a jsou propojeny i na jiná místa po celém světě." Tytéž internetové stránky také konstatují, že "obrovskou velikost a sílu superpočítačové architektury GCHQ je obtížné si vůbec představit."
"Postfašismus" v Maďarsku a jinde?
Jan Čulík
Poslední pravidelný sloupek Jana Čulíka v Literárních novinách, otištěný těsně předtím, než Jana Čulíka z Literárních novin vykázal jejich šéfredaktor Jakub Patočka za výroky a otázky o Jaromíru Štětinovi. Vyšel v čísle 29/2000, kde je shodou okolností na titulní stránce úvodník Tomáše Pojara z organizace Člověk v tísni. Tomáš Pojar je v redakční radě Literárních novin a Jaromír Štětina je ve správní radě organizace Člověk v tísni.
"Postfašismus" v Maďarsku a jinde? V časopise Boston Review zaútočil G. M. Tamás, profesor ve Filozofickém ústavu Maďarské akademie věd na to, co nazývá dnešním "postfašismem", šířícím se nyní v jeho rodném Maďarsku i jinde, v jehož důsledku se občanství stává výsadním právem jen některých lidí. Nynější pravicová vláda v Budapešti "potlačuje vládu parlamentu, trestá komunální úřady jiného politického zabarvení než má ona sama", je velmi blízko postojům rakouského politika Joerga Haidera a "za pomoci lumpenintelektuálů z extrémní pravice, vytváří novou státní ideologii"; maďarská státní televize pod kontrolou vlády "otevřeně projevuje protiromský rasismus". "Postfašismus" se V dnešním světě podle Tamáse snaží zvrátit výsledek osvícenství, které ztotožnilo právo na občanství s člověkem jako takovým. Před osvícenstvím bylo totiž občanství také jen výsadou. V osvícenství bylo občanství ztotožněno s lidskou důstojností, bylo rozšířeno na všechny společenské třídy, profese, na obě pohlaví, na všechny rasy i na všechna náboženská přesvědčení. Muselo následovat všeobecné volební právo. Fašismus, který vznikl po první světové válce, ale začal lidi rozdělovat na spojence (tj. občany) a nepřátele, jimž byla občanská práva upírána. Posttotalitní fašismus, jehož hlavním rysem je podle Tamáse nepřátelství vůči ideji univerzálního občanství, se nyní rozvíjí pod štítem globálního kapitalismu. Podle nacistické logiky jsou komunisté, židé, homosexuálové a duševně nemocní neobčany, a tedy to nejsou lidské bytosti. Obdobně dnes, všude, od Litvy až po Kalifornii, se staly přistěhovalecké a dokonce i autochthonní menšiny nepřáteli a očekává se, že se smíří s umenšováním a suspendováním svých občanských práv. Tendence Evropské unie oslabit národní stát a posilovat regionalismus etnicizuje v mnoha částech Evropy soupeření lidí i územní nerovnost. Rasově jsou nyní interpretovány i třídní konfikty. Maďarští či srbští stoupenci etnické jednoty předstírají, že národ je tam, kde žijí osoby maďarského či srbského původu a ostatní do něho nepatří. Rostoucí depolitizace pojmu národa vede k přijímání diskriminace "jiných" lidí jako něčeho "přirozeného". Pravice o tom nyní hovoří v parlamentech a na ulicích středovýchodní Evropy, Asie a nyní často i na "Západě" zcela otevřeně.
Sílí ve střední Evropě "odpor vůči Evropské unii"? Deník International Herald Tribune upozornil na euroskeptické nálady u některých čelných středoevropských politiků, jako je Václav Klaus v ČR a premiér Viktor Orban v Maďarsku. Oba tito politikové prý využívají lehce zranitelných pocitů národní hrdosti a líčí Evropskou unii jako necitlivě do vnitřních záležitostí jednotlivých evropských zemí zasahujícího Velkého bratra. List cituje Klause, že "Evropská unie nyní podstatným způsobem ohrožuje národní stát, zejména jeho suverenitu" a zmiňuje se i o Klausově kritice ostrakizace Evropské unie vůči Rakousku, za to, že přijala do koaliční vlády ultrapravicovou Stranu svobody, zásahu Západu proti Jugoslávii během kosovské krize, i "podivného způsobu, jímž Evropská unie zachází s uchazečskými zeměmi ze střední a východní Evropy". List varuje, že nejvíce budou postiženi ve střední Evropě malé podniky, zemědělci a veřejný sektor, pokud budou jejich země sice na vstup do EU připraveny, nikoliv však dostatečně připraveny natolik, aby byly schopny využít výhod, které EU poskytuje. Středo a východoevropští skeptikové byli prý nedávno povzbuzeni novým plánem německého ministra zahraničních věcí Joschky Fischera a francouzského prezidenta Chiraca vytvořit "tvrdé jádro" EU - v důsledku toho se stalo plné členství Evropské unie pro Východoevropany tak vzdáleným cílem, že to skoro ani nestojí za žádné úsilí.
Rozdíly mezi nejbohatšími obyvateli této planety se neustále zvětšují, konstatuje nejnovější zpráva OSN. Zpráva o lidském vývoji na této planetě konstatuje, že nejbohatších 200 světových miliardářů společně vlastní nejméně 1,135 miliard dolarů, majetek, jehož hodnota se od loňska zvýšila o 100 miliard dolarů. Celkový příjem 582 milionů lidí žijících ve všech rozvojových zemích světa nedosahuje ani desetiny této částky: 146 miliard dolarů. Ve třiceti zemích světa, které mají nejvyšší úroveň lidského rozvoje, je očekávaná délka více než 75 let. V subsaharské Africe je to 48,9 let, v Malawi je to 39,1 let a v Sierra Leone je to 37,9 let. Poprvé konstatuje v této výroční zprávě OSN, že jde o tak velké nerovnosti, které jsou porušováním lidských práv. Tato letošní zpráva OSN poprvé zdůrazňuje, že lidská práva zahrnují i práva hospodářská,sociální a kulturní, nikoliv jen občanská a politická práva. Globální nerovnost se ve dvacátém století bezprecedentně zvýšila: v roce 1820 byl rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi světa vyjádřen poměrem 1:3, v roce 1992 1: 72. Obrovské majetkové rozdíly existují i uvnitř mnohých zemí světa, zejména v Rusku, ale i v Británii, ve Švédsku a ve Spojených státech se rozdíly mezi chudými a bohatými postupně v posledních 20 letech zvětšovaly. Podle odhadů žije či pracuje na světě 100 milionů dětí na ulicích a 1,2 milionu žen mladších osmnácti let je nuceno k prostituci. V členských zemích Organizace pro hospodářský rozvoj žije 8 milionů dětí v podvýživě, ve Spojených státech nemá 40 milionů občanů zdravotní pojištění a dvacet procent dospělých Američanů je funkčně negramotných. Zpráva požaduje, aby svět podnikl razantní kroky k zajištění hospodářských a občanských práv pro všechny.
V nejchudších zemích světa umírá každou hodinu téměř 200 dětí
Jeden z předchozích sloupků Jana Čulíka, napsaných pro Literární noviny letos v červnu.
V nejchudších zemích světa umírá každou hodinu téměř 200 dětí. Je to důsledkem selhání mezinárodního společenství, které přislíbilo, že do roku 2015 bude odstraněna na Zemi nejtvrdší chudoba, ale vlády tento příslib neplní, varuje britská humanitární organizace Oxfam. Uprostřed rostoucí kontroverze, zda se dostávají plody globalizace i do chudých zemí, obvinila nyní organizace Oxfam politiky na bohatém Severu i na chudém Jihu, že "úplně ignorují" závazky ohledně rozvoje nejchudších zemí, učiněné ve smlouvě, podepsané před pěti lety v Kodani. Studie Oxfamu zjistila, že dětská úmrtnost klesá velmi pomalu, a tak bude při nynějším tempu jejího snižování v roce 2015 stále ještě ročně umírat 8,5 milionu dětí mladších pěti let, ve srovnání s cílem OSN, který je - umírání "jen" 4,7 milionu dětí mladších pěti let. "Tyto údaje ukazují, že vlády propadly až zločinně samolibé nečinnosti a jsou ochotny tolerovat hromadnou chudobu uprostřed rostoucí globální prosperity," uvedl Kevin Watkins z Oxfamu, autor zprávy. Dodal, že vlády na bohatém Severu omezily rozvojovou pomoc, udržují své trhy uzavřené vůči zboží zvnějšku a "splácení dluhů je pro ně důležitější než životy dětí", zatímco vlády na chudém Jihu mají jiné priority než dávat chudým přednost ve státním rozpočtu. Tento týden se koná v Ženevě mezinárodní konference, která má hodnotit, co se stalo s kodaňskými přísliby od roku 1995. Organizace Oxfam však konstatuje, že je tato konference jen "oficiálním propagandistickým cvičením, jehož cílem je zmást veřejné mínění. Skutečná situace je ostudná."
Sýrie za prezidena Háfíze al-Assada byla jednou z nejkrutějších diktatur na světě. Zemřelého syrského prezidenta Assada při příležitosti jeho nedávného úmrtí západní politikové za to, že v Syrii dosáhl "stability", jenže Sýrie je dodneška neobyčejně krutým policejním státem, kde bylo podle odhadů v letech 1980-1985, po pokusu o atentát na Assada, usmrceno ve vězeních 5000 - 6000 osob. Deník Guardian přinesl rozhovor s třemi syrskými disidenty, kteří prožili značnou část svého života v brutálních syrských vězeních. Jeden svědek hovořil o těchto popravách, které se konaly vždy v sobotu, v pondělí a v úterý, a pokaždé bylo usmrceno 40 - 100 osob Je obtížné získávat svědectví i propuštěných syrských politických vězňů, protože se obávají, že kdyby promluvili o podrobnostech svého mučení, byli by znovu potrestáni. Televize, rozhlas a tisk jsou v Sýrii plně pod kontrolou státu a vláda se nyní snaží také cenzurovat mobilní telefony a internet.
Je rozumné a hospodářsky přínosné uzavírat se před přistěhovalci? Na hrůzný nález osmapadesáti mrtvol mladých Číňanů, kteří se pokusili dostat se v neprodyšně uzavřeném náklaďáku do Británie, reagovaly vlády Evropské unie většinou rozhodnutím dále zpřísnit imigrační kontroly. Je to však skutečně rozumné v situaci, kdy bude Evropa v důsledku stárnutí svých obyvatel potřebovat miliony lidí ze zahraničí? Politicky je to složité, píše Alan Travis v deníku Guardian. Lidé teprve musejí přijmout názor, že je imigrace pozitivní silou, že je to způsob, jak oživit novou energií naši ekonomiku, kulturu i tradici v každé generaci, tak, jak se to děje v Americe, v Austrálii a v Kanadě. Uznává se, že dnešní britští čínští a asijští milionáři hráli skutečně klíčovou roli při prosazení britské ekonomiky na důležitých asijských trzích. Dokonce i konzervativní Daily Telegraph otiskl redakční komentář s nadpisem "Přistěhovalectví skutečně funguje" . I Daily Telegraph uznal, že několikrát opakované vlny přistěhovalců zachránily např. existenci množství malých hokynářství v britských městech (tzv. "corner shops") a velmi významným způsobem přispívají k tvorbě současného britského národního bohatství. Britské ministerstvo školství a zaměstnanosti už začalo přiznávat, že Británie bude muset znovu otevřít dveře přistěhovalcům na základě svých ekonomických potřeb. Británie právě začala zveřejňovat reklamy, které hledají po celém světě kvalifikované pracovníky v oboru informační technologie a v dalších oborech, kde je nedostatek pracovních sil. Austrálie si uvědomila už v osmdesátých letech, že snaha "udržet zemi bělošskou" ji poškozuje ekonomicky a otevřela se přistěhovalectví z Asie. I Kanada a Spojené státy mají struktury, jejichž prostřednictvím získávají ze zahraničí nadané a kvalifikované lidi. I když se může zdát, že únik mozků poškozuje chudé země, ve skutečnosti mají z vystěhovalectví do bohatých zemí daleko větší prospěch než z rozvojové pomoci. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že začátkem devadesátých let posílaly přistěhovalecké pracovní síly do domovských zemí ročně 65 miliard dolarů - asi o dvacet miliard dolarů více, než je oficiální hospodářská pomoc pro rozvojové země.
Dostane Miloševič odměnou za to, že se vzdá moci, právo na azyl i s veškerým svým jměním? Vybombardovali mu dům, vypsali na jeho hlavu odměnu několika milionů dolarů a označili ho za netvora, jemuž nikdy nemůže být odpuštěno. Deník New York Times však prozradil, že Spojené státy nyní využívají Řecka pro vyjednávání, v které zemi by se Miloševič mohl skrýt, pokud by souhlasil, že odstoupí. Pravděpodobná je Čína. Navzdory tomu, že to popírají, američtí činitelé hledají způsob, jimž by mohl jugoslávský prezident odejít z prezidentského úřadu, aniž by byl postaven před soud v Haagu jako válečný zločinec. Spojené státy signalizují, že jsou ochotny garantovat Miloševičovi poklidné stáří. Prezident Clinton si totiž prý přeje, aby jeho funkční období skončilo v otázce Jugoslávie úspěchem - a za ten by považoval nastolení demokracie v Srbsku.
Chovají se Spojené státy agresivně a neodpovědně?
Jeden z předchozích sloupků Jana Čulíka, napsaných pro Literární noviny letos v červnu.
Chovají se Spojené státy agresivně a neodpovědně, protože jsou nyní jedinou světovou supervelmocí, která nemá konkurenci? Bruce C. Blair, který působil po dobu pětadvaceti let jako odborník na strategické operace v americké armádě a po určitou dobu pracoval jako důstojník odpovědný za odpalování řízených střel na velitelství strategické vzdušné obrany, zveřejnil v deníku New York Times dosud utajované skutečnosti, že Spojené státy dál zaměřují své jaderné střely na stále větší množství cílů po celém světě. V roce 1995 měla Amerika 2500 jaderných střel, zaměřených na potenciálně nepřátelské cíle v zahraničí, v současnosti je to už 3000 jaderných střel. Z toho jich je 2260 zaměřeno na cíle v Rusku, avšak jen 1100 těchto ruských cílů obsahuje jaderné zbraně. Američané zaměřili své jaderné střely i na 500 základen rozkládající se ruské armády, na 500 továren na munici, mnohé z nichž loni žádnou munici vůbec nevyrobily, a na sídlo Vladimíra Putina v Kremlu. Čím víc je střel, tím větší je pravděpodobnost, že některá z nich bude odpálena omylem. Jiné znepokojení ohledně Spojených států vychází od Theodora A. Postola, profesora na Massachusetts Institute of Technology, který pracoval v Reaganově vládě na projektu "hvězdných válek", strategické protivzdušné obrany, která se mezitím stala kontroverzním protiraketovým deštníkem, zvaným National Missile Defence. Realizace tohoto projektu, který má ubránit Spojené státy před případným jaderným útokem odjinud, tím, že zničí přilétající jaderné střely už ve vzduchu, má stát Američany 60 miliard dolarů, ale hrozí vyvolat rozpory v organizaci NATO, protože tento obranný systém bude sotva chránit i Evropu. Postol poukázal na to, že dosavadní zkoušky spolehlivosti tohoto systému byly provedeny podvodně. Má-li systém řádně fungovat, musí být schopen rozlišit útočné střely, přilétající od nepřítele, od letících atrap. Právě tyto klíčové zkoušky byly zfalšovány.
Blíží se zmapování lidského genomu. Aktivisté varují, že nadchází nová éra "nerovnosti, diskriminace a vlády podnikatelských firem nad lidmi", pokud se nebude zacházet s právě dokončovanou mapou celého lidského genetického kódu odpovědně. Do čtrnácti dnů mají dvě soupeřící instituce, jedna soukromá a jedna financovaná z veřejných prostředků, dokončit první verzi lidského genomu. Craig Ventre, agresivní, ambiciózní genetik, založil před časem s podporou spekulativního kapitálu v Americe soukromou firmu jménem Celera. Oznámil, že sám se svými spolupracovníky zmapuje lidský genom, vybere z něho několik stovek nejslibnějších genů, nechá si je patentovat a bude informace o nich prodávat se ziskem farmaceutickým společnostem. Tyto geny by se tak staly základem nového lékařství a nových léčebných metod pro nemoci srdce, pro cukrovku a různé druhy rakoviny. Proti Ventrovi se ostře postavili zejména britští vědci z cambridgského Sanger Centre a za pomoci financí z veřejných zdrojů chtějí mapování genomu ve spolupráci s mezinárodními odborníky dokončit dříve než Venter a zveřejnit tyto informace celosvětově bez poplatku. Nové genetické lékařství bude znamenat, že bude možno pomocí testů předem určit, kdo kdy onemocní na jakou chorobu. Toho chtějí využívat především pojišťovny. Vznikají složitá etická dilemata: měl by mít člověk právo nepodrobit se genetickému testování? V Rakousku, v Dánsku a v 18 státech USA je už nyní genetické testování pacientů na případné budoucí riziko chorob úplně zakázáno. Společnost si musí dávat pozor, aby nebyly osoby s genetickou predispozicí k chorobám diskriminovány finančně či v zaměstnání., varují aktivisté. Ženy nesmějí být nuceny, aby si nechaly vzít nenarozené dítě, objeví-li lékaři u něho genetickou predispozici k nějaké chorobě. Objevují se varování, že vznikne nová forma eugeniky - totiž likvidace "nežádoucích" lidských vlastností a podpora vlastností "žádoucích": O eugeniku se naposledy pokoušeli němečtí nacisté.
Češi čtou skoro nejvíc na světě a Britové se nejčastěji dívají na televizi. Zdrojem sebekritického pohledu je pro britská média právě zveřejněná studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, o gramotnosti a vlivu televize na populaci. Podle procenta obyvatel, kteří přečtou alespoň jednu knihu za měsíc, je Česká republika v Evropě na druhém místě, za Novým Zélandem, kdežto Velká Británie se v tomto žebříčku umístila až na třináctém místě. Jenže rozdíl v počtu obyvatel, kteří v těchto zemích čtou, je malý: na Novém Zélandě a v ČR přečte alespoň jednu knihu za měsíc 65 procent obyvatel, v Británii 60 procent obyvatel. V Británii se dívá na televizi alespoň dvě hodiny denně nejvíc lidí v Evropě (60 procent), ČR je s cca 50 procenty obyvatel sledujícími televizi aspoň dvě hodiny denně na čtvrtém místě, za Británií, Novým Zélandem a Německem. Británie však má velký počet lidí, kteří si nevědí rady s četbou oficiálních dokumentů, skončila v tomto ohledu na 15. místě (ČR je na 5. místě), co se týče schopnosti lidí číst prózu, Británie je na 13. místě, ČR na 15. místě. Vysoká míra sledování televize ochromuje gramotnost obyvatelstva, argumentují autoři studie. V severských zemích však televize gramotnost občanů příliš nepoškozuje, protože všechny zahraniční filmy jsou tam vysílány s podtitulky a nejsou dabovány do domácího jazyka.
Ještě k projektu ekonomického vysílání Jany Bobošíkové
V materiálu pí Bobošíkové mě zaujal nabízený model spolupráce:
broadcaster (ČT ) kupuje pořad od producenta (Polyconsult), producent
(Polyconsult) objednává výrobu pořadu u ČT.
Je takový postup běžný v BBC? V ČT zřejmě ano a s největší pravděpodobností
vede k tomu, že podstatná část koncesionářských poplatků se zbytečně přelévá
do kapes soukromých firem. Zákonnost tohoto postupu je problematická.
Televizní tvorba je hlavní úkolem ČT. Podle § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb.
v platném znění: "Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných
úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci,
které k tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce; to
neplatí o plnění běžných úkolů, které fyzická osoba zajišťuje sama nebo s
pomocí svého manžela nebo dětí anebo právnická osoba prostřednictvím svých
společníků nebo členů."
Produkční činnost je v ČT nepochybně běžným úkolem, tedy by si ji měla
zajistit svými zaměstnanci a neměla objednávat u soukromých firem.
(Jiný případ by byl, pokud by Polyconsult chtěl vyrábět pořad, který by
nabízel nejen ČT, ale i dalším broadcasterům a ČT by kupovala hotový pořad.)
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud pí Bobošíková chce v jí navrhovaném
rozsahu, tedy intenzivně a dlouhodobě, pracovat pro ČT a pokud má ČT o její
projekt zájem, neměla by být pí Bobošíková zaměstnána u Polyconsultu, ale v
ČT.
Poznámka JČ: Od roku 1982, kdy vznikl ve Velké Británii kulturní komerční televizní okruh Channel Four, existuje systém soukromých televizních producentů, nabízejících své projekty televizním stanicím na základě kontraktu. Tento systém se posléze rozšířil i na BBC a vláda zavedla klauzuli, podle níž musí 25 procent pořadů BBC vyrábět v rámci plurality nezávislé produkční společnosti.
Ještě k Václavu Žákovi: stojí dosílání e-mailů pár halířů?
Tvrdil-li skutečně Václav Žák Janu Čulíkovi, že dosílání e-mailů stojí "pár halířů", svědčí to o povážlivé absenci ekonomického myšlení. Se stejnou logikou by se totiž mohl cestující domáhat vstupu do autobusu, který odjíždí ne plně obsazen, a nabízet, že uhradí jen (skutečně minimální) rozdíl ve spotřebě paliva, daný tím, že autobus bude mít o jednoho cestujícího víc.
V ekonomii se rozlišují pojmy fixní a variabilní náklady a do skutečných nákladů je třeba započítat obojí. Neznám přesná čísla, ale pokusím se o odhad: Předpokládejme, že PSP vyhradila pro e-maily jeden stálý počítač jako server (předpokládejme cenu 50 tisíc korun), s očekávanou životností 3 roky. Na něm provozuje operační systém Linux (ten je poskytován bezplatně) a některý mailer, který je rovněž zdarma. Na provoz a údržbu tohoto serveru připadá v přepočtu půl zaměstnance, jehož celkové mzdové náklady jsou např. 60 tisíc korun měsíčně. Podíl e-mailového provozu na pronájmu pevné linky stojí PSP dalších 10 tisíc korun měsíčně. Má-li doména psp.cz např. 500 elektronických adres, jsou měsíční náklady na každou z nich přibližně OSMDESÁT KORUN, a touto částkou tedy daňoví poplatníci exposlance Žáka každý měsíc dotují. Mimochodem, můj odhad byl velmi konzervativní: je velmi pravděpodobné, že mailserver stál víc, na jeho údržbu připadá větší počet zaměstnanců a aktivních elektronických adres bude o něco méně než 500 (vím o tom, že řada poslanců adresu na psp.cz ani nemá).
Adresa http://www.psp.cz patří k nejlépe vedeným místům na českém Webu, nicméně "černým pasažérům" by parlamentní Internet služby poskytoval neměl.
Redakční politika Jana Čulíka má vlastnosti divokého letu neřízeného letadla
Vazeny pane Houso!
Odstavec o Janu Rejzkovi citovany v Britskych listech
byl soucasti sirsi uvahy "Co mne napada pred obrazovkou"
(viz kompletni vydani tucnak.fsv.cuni.cz/~smid/louc.html).
Nechal jsem se inspirovat prenosy ze sokolskeho sletu
a citovanemu odstavci predchazel odstavec jiny a to v tomto
zneni:
"Na sletovych prenosech mne pak zaujalo jeste obchazeni
po spickach kolem slova "spartakiada". A pritom nejen autori
cetnych skladeb, ale zrejme i mnozi cvicenci stare gardy si
radu spartakiad prozili a uzili. Nikdy jsem nepochopil, proc
se temhle pratelum pohybu a spolecnych cviceni rozesetych
v byvalych sokolovnach po cele republice ty spartakiady
stale tolik vycitaji. Ano, rezim je zneuzival pro svoji
propagandu. Ale ti lide chteli cvicit a jednou za pet let se
podivat do Prahy. Slety nebyly, byly tu spartakiady, vyuzili
tedy spartakiady. Ti lide meli potrebu cosi pozitivniho
delat a nebyla jejich vina, ze to nemohli delat jinde, nez
v ramci schvalenych organizaci."
A teprve pak nasledoval odstavec o Rejzkove kadrovani
Jana Schmida, ktery si pan Culik vybral zcela izolovane
a mimo kontext cele uvahy. (Take proto chci od srpna
publikovat vyhradne na sve webove strance, nebot redakcni
politika pana Culika ma nekdy vlastnosti divokeho letu
nerizeneho letadla, coz vytvari permanentni nebezpeci pro
vsechny, kteri do toho letadla obcas nasedaji.)
K Vasi vete: "Uvedomte si prosim, ze vas zpusob videni
problemu nemusi byt jediny spravny a ze vas odsudek je
prilis kategoricky," nemam co bych dodal, ja s ni totiz
souhlasim.
Ja si totiz vubec nemyslim, ze mam patent na rozum, ja
jsem jenom vyslovil svuj nazor na dany jev a nikde jsem
netvrdil, ze je "spravny". "Spravnost" ci "nespravnost" jsou
totiz kategorie nikoli absolutni (jak by vyhovovalo vsem,
kteri by na spravnost ci nespravnost chteli mit predem jasne
definovane a jednoduche mustry, coz je pak cini tak
nachylnymi upadat do tenat ideologii, jez takove mustry
nabizeji, a je jedno, jestli jde o ideologie levicove ci
pravicove), ale jsou kategoriemi relativnimi. Relativnimi ve
vyznamu relace, vztahu daneho jevu k situaci, okolnostem
a jevum ostatnim, tedy relativni nikoli v tom smyslu, ze by
nemely mit sve moralni ci eticke ukotveni.
Souhlasim s vami, ze clenstvi v KSC by nemelo byt
zamlcovano. Ta deka mlceni, ktera se dnes hazi na minulost,
je skodliva proto, ze nepoznana a nereflektovana minulost
vytvari nejen zivnou pudu pro nove mytologie (pausalni
odsuzovani versus pausalni idealizovani byvaleho rezimu),
ale zvlaste u mlade generace muze vest take k tomu, aby si
zopakovala veskere chyby svych otcu, i kdyz v jinem ideovem
ci politickem baleni.
Nicmene k poznani te minulosti patri diferencovany
a vecny pohled na dane konkretni jevy v danych konkretnich
historickych obdobich, vcetne pohledu na onen masovy jev
ceske spolecnosti pred rokem 1989, kterym bylo clenstvi
v KS€. To clenstvi totiz melo ruzne podoby a casto je dnes
spise vypovedi o dobe, ve ktere ti lide zili, nez o techto
lidech samotnych, i kdyz to samozrejme k obrazu tech lidi
patri. Minusova moralni hodnota tohoto clenstvi ma totiz
ruzne stupne intenzity a jste-li demokrat a priznavate-li
lidem pravo na jiny nazor, tak nekdy u tohoto clenstvi
- zvlaste v urcitych historickych etapach vyvoje a v danych
socialnich situacich - muze byt i znamenko plus.
Relativitu zaporne hodnoty clenstvi v KSCv dobe
totality a jeji vyznam pro dnesek mohu uvest na zcela
konkretnim prikladu - jeste nez jsem odejel na dovolenou,
zhledl jsem v televizi debatu dvou exponovanych muzu dnesni
politicke sceny. Oba byli pred listopadem 1989 bud cleny
nebo kandidaty KS€. Jeden se jmenoval Mertlik a druhy
Tlusty. At mi nekdo vysvetli, jakou vypovidaci hodnotu pro
posuzovani techto politiku a pro danou politickou diskusi ma
fakt jejich nekdejsi prislusnosti (nerikam ani politicke,
protoze vetsinou to byla prislusnost ucelova, zvlaste
u clenu KS€ prijatych v 70. a 80. letech).
Ja jsem ve svem prispevku neobhajoval "clenstvi
v totalitni organizaci", jak mi prisuzujete (byl jsem v ni
take a nikde to - na rozdil od rady svych generacnich kolegu
- nezamlcuji).
Ja jsem si jenom dovolil vyslovit svuj nesouhlas
s kadrovanim ne nepodobnym tomu, ktere jsme zazili pred
rokem 1989, kdy jedna skutecnost, casto formalniho
charakteru, se stavala rozhodujici dominantou hodnoceni
cloveka za ucelem jeho zamerne diskvalifikace - kdysi
profesni, dnes nastesti jen nazorove ci moralni, pricemz se
naprosto ignorovaly ostatni hodnoty a ciny takoveho cloveka
(tady si vzpominam na kategorie vyskrtnuty, vylouceny clen
KS€ - kam takove lidi zaradite? vzdyt podle vas byli vsichni
v one pro Vas "totalitni organizaci" a pri tom to byli lide,
kteri mel v dobe normalizace mnohem tezsi zivot nez
nestranici.)
Pravda, dopustil jsem si urcite generalizace tim, kdyz
jsem ponekud pausalne (ackoliv jsem pouzil zadni vratka
formulace "velka cast tech..." tedy nikoli "vsichni")
prohlasil, ze neposkvrnenost komunistickym rezimem si tito
novodobi kadrovaci zajistili svoji necinnosti nebo
bezvyznamnosti pro rezim. Toto tvrzeni by pri konfrontaci
s fakty asi na sto procent neobstalo.
Škoda, ze jsem na dovolene a az do konce mesice budu
mimo dosah internetu. To tema by se totiz jeste dalo
rozvijet predevsim ve smeru, ktery je dnes tak aktualni, a
kteremu se rika "vyrovnani se s minulosti".
Milan Šmíd
Poznámka JČ: V pojetí novinářské práce Milana Šmída a Jana Čulíka existují dost podstatné rozdíly, na nichž se neshodneme, souhlasíme však, že každý má právo na svůj názor. Milan Šmíd si však těžko může stěžovat na to, že jsem z jeho textu na jeho nové stránce (po odstranění drobných stylistických neobratností a gramatických nedostatků) vybral pro Britské listy jen to, co jsem považoval za zajímavé - sám mi totiž navrhl, abych pro BL přebral to, co považuji za zajímavé! Upozorňuji, že jsem k výběru uvedl odkaz na stránku Louč pana Šmída, kde si mohl čtenář přečíst celý jeho text v původní verzi, a dělám to znovu dnes. Kromě toho je to normální praxe každého deníku: škrtat odstavce, které redaktor považuje za nepodstatné: jistě, že tento úsudek může být subjektivní.
Do voleb je daleko
Reakce na článek "Do voleb je daleko!" od J.B.Aklab@post.cz.
Změna volebního systému, tak, jak byla schválena, je skutečně čistě účelová a s nějakými voliči nemá mnoho společného. Pro voliče to totiž v praxi znamená, že jím volená strana do parlamentu neprojde nejen tehdy, když nepřekročí limit, ale i tehdy, když jiná strana dosáhne výrazně vyššího počtu hlasů. Aby mohlo k takovéto skutečnosti dojít, musely být zmenšeny volební obvody.
Možná to působí jako stabilizační prvek, musíme si ale uvědomit, že demokracie není prostou nadvládou většiny. V demokracii nebo obecně ve spravedlivé společnosti je nutno přihlížet i k zájmům menšiny, byť by jí bylo jen pět procent, nebo i méně.
Pokud by volebním obvodem byla celá Česká republika a Strana A získala 20%, zatímco Strana B 80%, byl by stejný i počet poslanců. Podle nového systému nemusí mít Strana A ani jednoho. 20% poslanců sice nedokáže zablokovat přijetí zákonů, které se jejich voličům nelíbí, ale může je z pozice zákonodárce kritizovat za většího zájmu médií.
Více menších volebních obvodů sice může na první pohled vypadat, že voliči lépe znají kandidáty, ale všichni dobře víme, že tomu tak není. Navíc se dá s úspěchem očekávat, že první místa na kandidátkách budou obsazena osvědčenými a loayálními členy stran bez ohledu na adresu jejich trvalého bydliště.
Menší volební obvody však mohou zkreslit výsledky voleb, a to všemi směry. Pokud má nějaká strana dominantní pozici v těsné menšině obvodů, zatímco jiná mírně vede ve zbývající většině, může být vítězem voleb strana s celkově menší podporou voličů. To by v případě jednoho velkého volebního obvodu nikdy nemohlo nastat.
Princip, na základě kterého je znevýhodněna koalice možná může působit spravedlivě, ale opak je pravdou. Říká totiž, že vítězem je nejsilnější jedinec. Tento princip funguje například ve zvířecích smečkách, kterým kraluje nejsilnější samec a má k dispozici všechny samice, přestože ostatní samci dohromady by jej snadno odstavili. Jenže zvířata nejsou natolik inteligentní, aby se domluvila. Lidé tak inteligentní jsou, proto jim domluvu zakazuje zákon. Představme si situaci, kdy by o osudu akciové společnosti rozhodoval držitel 30% akcií a zbývající akcionáři, kteří mají dohromady 70% akcií, jenže každý z nich nejvíce 5%, by neměli nárok. (Mimochodem, velice podobný princip použil v posledních slovenských volbách tehdejší premiér Mečiar.)
Pan J.B. Aklab argumentuje následovně: "Kandidát, který v malém volebním kraji obdrží např. pátý nebo šestý absolutně nejvyšší počet hlasů ( při smůle, že kandidáti, kteří obdrželi ještě více hlasů, jsou ze stejné volební strany jako on !!!), bude na rozdíl od předcházejících voleb fakticky zvolen, a nebude "přeskočen" prvním kandidátem strany, která např. "tak tak" překročila kvórum 5%, při výrazně nižším zisku absolutního počtu hlasů pro své kandidáty, ale na základě poměrného principu dostali někteří její kandidáti přednost." Jenže, bohužel, stranická disciplína je silnější, nežli osobní názory jednotlivých kandidátů, takže ve skutečnosti výše uvedený příklad znamená, že namísto rozdělení moci 4:1 mezi dvě soupeřící strany bude poměr 5:0.
V našich volbách totiž nejde o volbu jednotlivých osob (to by byl většinový systém lepší, nežli poměrný), ale o rozdělení vlivu politických stran.
Ve skutečnosti asi nebude absolutní rozdíl mezi výsledky voleb podle jednoho či druhého systému příliš velký. Problémem je, že nový systém je náchylnější ke zkreslování vůle voličů, nežli starý. A proto byl dnes dominujícími stranami prosazen.
Pan J. B. Aklab má nepochybně pravdu, že sestavit většinu v případě, že ze 100% poslanců jich 15 či 20% vyloučím předem jako extremisty je obtížné, protože ze zbývajících 80% mohu za své politické rivaly označit maximálně 29%. Nový zákon však neeliminuje oněch 15-20%, ale je namířen proti těm "neextremistickým", které mají kolem 10%. Platíme daň za toleranci komunistů a líbivost populistů, byť republikáni ani hmyzožravci v parlamentu dnes nesedí.
Do voleb je daleko! - Článek pana Aklába je bezcenný
Pane Culiku,
ten clanek radim do kategorie bezcennych a nerozumim tomu, proc takove prispevky
uverejnujete. Nemam nic proti tomu, prinaset pohledy z ruznych stran, aproximovat k pravde.
Jenze prave to je podstatne, zda se nazor o neco takoveho snazi.
Zde se ucelove vybiraji (a hlavne ignoruji) fakta tak nehorazne, ze je to az odporne a o
nejake snaze prispet k hledani pravdy nemuze byt ani reci. Je naprosto zjevne, ze autorovi
jde o pravy opak - pravdu poslat do haje. Je to stejne zvracene, jako ucelove "zapomenout",
ze je notoricky znamo, ze perpetuum mobile nelze sestrojit a "dokazovat" neci vinu, protoze
se mu nepovedlo ten stroj postavit.
Nevidim vubec zadny prinos v prispevcich, ktere jen demonstruji hloupost, nevzdelanost,
neukaznenost v mysleni, neuctu k faktum a psychopatickou motivaci pokouset se delat z lidi
blbce bez nejmensich skrupuli (vetsinou za ucelem potvrzeni iluze vlastni nadrazenosti,
zhusta pramenici z hlubokeho pocitu menecennosti). Tak pruhlednou snahu jako v tomto
prispevku nemohu povazovat za problem publicisticky, nybrz vyhradne za problem psychologicky
a proto, podle meho nazoru, do BL nepatri.
Jsem presvedcen, ze je to logicky dusledek podlehani "duchu doby", tj. nekriticky
extrovertniho precenovani vseho vnejsiho (a casto druhoradeho), coz muze vest k uspesnym
resenim jen obcasnou stastnou shodou okolnosti.
Kdybychom jen ctvrtinu usili, ktere vyvijime k pochopeni vnejsiho sveta venovali
sebepoznani, pak svet by byl podstatne veselejsim mistem k byti (rikaji nekteri a ja se k
nim pripojuji).
Nedivte se vždyť je středověk...
Strhl se opět křik kolem atomové energie.
Připomíná mi to středověk. Kdysi i mé město nechtělo, aby tudy vedla železnice a ve 20.století se z něj stala provinční vesnice.
Tak zvaně ekologické organizace spustily křik a bubnovou palbu. Podívejme se na jejich aktivity v minulosti a položme si otázku kdo je financuje a komu tedy slouží?
Za komunistické éry byla organizace Greenpeace financována komunistickými zeměmi, aby rozvracela život na západě.
Komunisté v naší zemi po roce 1989 dostali instrukce, aby se angažovali v ekologických hnutích. Nechci to generalizovat, ale znám případ člověka ze seznamu agentů STB, kterému se podařilo v prvních svobodných volbách kandidovat do místního zastupitelstva za toto hnutí.
Dnes se situace změnila. Dnes rozvoj atomové energie jde na příklad proti zájmům uhelných společností. A nejedná se jen o společnosti národní ale i nadnárodní. Jen z Rakouska dostaly ekologické organizace milióny.
Jednodušší lidé a lidé s humanistickým vzděláním, kteří nedovedou věc kvalifikovaně a objektivně posoudit, jsou pak v těchto hnutích manipulováni, i když si myslí, že slouží svaté věci. Nepřeceňoval bych v této souvislosti inteligenci rakouských sedláků. Myslím, že technický rozvoj v naší zemi si zachoval svou převahu od dob Rakousko-Uherska v této oblasti dodnes.
Problémem této země je, že v politice, na vedoucích místech a ve sdělovacích prostředcích nejsou lidé s technickým vzděláním. Nedostatečně technicky vzdělaní lidé, budou mít vždycky z nové techniky strach spojený s přirozeným strachem z neznáma, který vyúsťuje v hysterické reakce. Hromadné sdělovací prostředky jsou navíc manipulováni svými vlastníky (mnohem více než tomu bylo v komunistické éře) podobně jako nejrůznější hnutí svými mecenáši.
Mnohem lépe se presentují tragické scénáře, než zodpovědná technická řešení. Humanisticky vzdělaní lidé dovedou své názory lépe presentovat a řekl bych "srozumitelněji okecat". Technicky vzdělaní lidé dosti často nemají tyto schopnosti a navíc jejich znalosti jsou v oblasti pro humanisticky vzdělané lidi naprosto nepochopitelné. Mají jiný jazyk. Humanisticky vzdělaní lidé mají za zlé, když někdo nezná Shakespearův sonet, a chlubí se tím, že neznají trojčlenku a nechtějí maturitu z matematiky.
Uvědomme si, že ve Francii tvoří atomová energie 70% celkové elektrické energie. A pracuje k úplné spokojenosti.
Nebuďme, prosím vás, jak středověcí náboženští fanatici, a věřme v technický pokrok. Nemáme v naší zemi příliš mnoho nových technologií z oblasti Hi-Tech. Jaderná energie je jednou z nich.
Jiří Hradil
Atomové reaktory ve světě v roce
1986 a v roce 1998
|
|
USA
|
SSSR
|
Francie
|
Velká
Británie
|
Japonsko
|
SRN
|
Kanada
|
Švédsko
|
|
Jednotky
|
99
|
50
|
49
|
38
|
35
|
21
|
18
|
12
|
|
Tisíce
MW
|
84
|
27
|
44
|
10
|
25
|
19
|
11
|
9
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Jednotky
|
219
|
124
|
51
|
43
|
48
|
26
|
21
|
12
|
|
Tisíce
MW
|
107
|
100
|
53
|
13
|
37
|
23
|
13
|
9,4
|
Poznámka JČ: Syndrom Svobodné Evropy. Poznámka pana Hradila, že "za komunistické éry byla organizace Greenpeace financována komunistickými zeměmi, aby rozvracela život na Západě" je nepodložená a ilustruje velmi pěkně syndrom myšlení Svobodné Evropy,který se v české společnosti rozšířil k její škodě pod vlivem vysílání této stanice. Výstižně o tom psal před časem Tomáš Pecina na tomto místě Britských listů (též v knize ...jak Češi jednají, str. 420 - 424):
Bipolární vidění světa mělo pozoruhodné důsledky. Protože občané západních zemí žili v nejlepším z možných světů, byl jakýkoliv protest ve formě stávek, bouří nebo pouhého "levicového" světového názoru nejen nesprávný, ale i nemorální, zhusta podnícený nekalými rejdy komunistických tajných služeb.
Jistěže se tajné služby východoevropského bloku pokoušely proniknout do západních společností, ale měly tam vliv povýtce zcela mizivý. Demokracie je diskuse a je založena na často velmi kontroverzním sváření nejrůznějších konceptů a myšlenek - na podvracení konvenčních názorů. To dělá i Greenpeace - je to hrdá a nezávislá mezinárodní organizace, která v žádném případě nepotřebuje závislost na nějakých režimech či ideologiích a nikdy by ji ani nepřijala - nebezpečí diskreditace by bylo příliš velké. Ne, všechno nelze vysvětlit antikomunistickým spiknutím.
Stěhování národů
Ad Otevřte dveře BL.21.6.2000
Nedávná tragická smrt 58 čínských ilegálních přistěhovalců ostře zvýraznila situaci kolem ilegální emigrace ze států chudých do států bohatých. Alan Travis ve svém článku "Otevřte dveře" v Guardianu 20.června t.r.konstatuje všeobecně známou věc, že lidé, kteří se do bohatších států snaží dostat proto, aby mohli lépe žít, se vydávají za politické uprchlíky, protože vystěhovat se normální cestou je pro velkou většinu z nich nemožné. Neskrývá také, že možnost existovat pro ty, kterým se to povede, je založena na dvojím porušení zákona. Oni sami pobývají na území cílového státu ilegálně a svou existenci zakládají na "černé" t.j. ilegální práci umožněné místními zaměstnavateli, kteří jejich slabé posice rovněž ilegálně zneužívají. Soudí, že problémy asylu musí být řešeny nástroji asylu a problémy migrace nástroji migrace.
So far so good bych řekl na základě svých skromných znalostí angličtiny. Potíž je v tom, že Travis uznává, že kdyby nějaká britská vláda zrušila veškerá imigrační omezení (můžeme si např. představit, že na základě doporučení Jana Čulíka), dlouho by u moci nevydržela. Nicméně jedním dechem pokračuje, že politika otevřených dveří by ochromila mezinárodní pašerácké gangy a byla by v britském hospodářském zájmu.
S obdobným názorem přišel také (a asi nebyl první) excentrický profesor ekonomie z Harvardu Robert Barro v oblasti drog. Domnívá se, že proti obchodu s drogami je nutno zakročit ekonomicky, t.j. zbavit ho ziskovosti. Toho by se dosáhlo legalisací drog a jejich zdaněním. Račte si představit, že by např. americká vláda otevřela hranice, aby ochromila pašerácké gangy podle Travise a současně legalisovala podle Barra drogy, aby připravila drogové barony o jejich obrovské zisky a dejte si vysvětlit následky, ale jen od profesionálního humanisty.
Travis je stoupencem legální imigrace kvalifikovaných lidí ze zaostalých zemí, přestože se to zdá na první pohled neospravedlnitelné. Tito lidé totiž prý poskytují efektivnější pomoc rozvojovému světu než oficiální instance. Podle odhadu Mezinárodního měnového fondu (cituje Travis), posílali přistěhovalecké pracovní síly do domovských zemí počátkem devadesátých let do domovských zemí ročně 65mld dolarů, což bylo asi o 20 mld více než oficiální pomoc. (To jsou peníze na konsum, které nemohou strukturálně situaci významně ovlivnit - J.T.)
Vychází asi ze svého pohledu na situaci v Británii, eventuelně v Evropě.. Bylo by tedy na místě se také podívat, jak to vypadá za oceánem O tom referuje Geri Smith v časopisu Business Week (5.6.2000) ve svém příspěvku "It's time for the U.S. to let in more Mexicans".
Popisuje situaci na americko-mexické hranici. Zmiňuje se o rančeřích, kteří hlídkují z vlastní iniciativy na hranici a zadržují Mexičany až do příchodu pohraniční stráže. Dokonce se prý objevil leták, který vyzývá lidi na dovolené, aby se připojili k rančerským hlídkám a užili se "trochu legrace na slunci". Mexická vláda je pochopitelně pobouřena a najala si právníky ve Washingtonu, aby zjistili, zda je možno proti rančerům bez prodlení zasáhnout.
Jenomže, píše Geri, Mexiko udělalo velmi málo, aby zastavilo proud ilegálních imigrantů. Na druhé straně Washington vydává ročně téměř jednu miliardu dolarů na umístění asi osmi tisíc pohraničních hlídek na přibližně 3.400km dlouhé hranici s Mexikem. Ročně je zadrženo a vráceno zpět do Mexika asi 1,5 milionu Mexičanů. Při tom dalším několika statisícům se podaří ročně proklouznout do USA.
Když se jednalo roku 1993 o smlouvě o volném obchodu v severní Americe zvané NAFTA, slíbili činitelé ve Washingtonu a Mexico City, že dohoda zredukuje proud ilegálních imigrantů stimulací růstu a vytvářením nových pracovních míst v Mexiku. Mexické hospodářství skutečně rostlo posledních 5 let 5% ročně . Ovšem vytvářelo asi 700 tisíc pracovních míst ročně, což je jen trochu více než polovina počtu potřebného k uspokojení těch, kteří se poprvé objevují na trhu práce. Rozdíly ve výdělcích v USA a Mexiku jsou značné a lákají další ilegální imigranty. Mexiko samo bude nadále z velké části odkázáno na 6,5 mld dolarů ročně, které posílá asi 9 milionů Mexičanů zpět do Mexika každý rok . NAFTA nemůže vyřešit mexický demografický problém. I když Mexiko snížilo přírůstek obyvatelstva z 3,1% v šedesátých letech na 1,9% v devadesátých, počet Mexičanů vstupujících na trh práce zůstane vysoký (nejméně - J.T.) dvě další dekády, což znamená, že problém ilegální imigrace hned tak nezmizí. Podle Geri je potřebí nový a zlepšený program, aby dělníci mohli legálně přicházet do USA za prácí. (Mexiko mělo v roce 1995 asi 94mil. obyvatel, z nichž bylo 37% mladších než 14 let, počet porodů v témže roce byl odhadován na 26,64/1000 obyvatel, počet úmrtí 4,64/1000 obyvatel.V současné době přibývají ročně asi 2 miliony Mexičanů)
K ilegální imigraci dochází proto, že je dnes poměrně snadná a bezpečná, protože t.zv. demokratické systémy vyspělých zemí jsou degenerované.
Podle odhadů Observeru (BL 26.6.2000) vstupuje ilegálně do Evropy ročně asi 400 tisíc osob. Zřejmě to není obtížné a číselný odhad asi příliš nízký. Vzhledem k tomuto počtu je 58 nedávno zahynulých Číňanů (kteří ostatně své risiko znali) ze statistického hlediska asi málo významné číslo. Na americké-mexické hranici je risiko ještě menší. Podle Geri Smith tam bylo v posledních 15 měsících postřeleno nejméně 6 Mexičanů a 3 zabiti, při čemž několik z těchto incidentů se přičítá rančerům (ve stejném období cca 1,8 mil. pokusů o ilegální přechod).
Abychom nemluvili jen Mexičanech, Asiatech, Afričanech, podívejme se také na sebe. První vlna čs. emigrantů po roce 1948 odešla ještě než se podařilo komunistům neprodyšně uzavřít hranice. Druhá vlna odešla v době jejich dočasného otevření po ruské invasi. Nebýt toho, byla by zůstala velká většina z nás doma - já sám si nedovedu představit, že bych se byl pokoušel proniknout s manželkou a dvěma velmi malými dětmi sítí ostnatého drátu, min, samostřílů a různých jiných zařízení. Lidí v západních zemích bylo tehdy méně a místa tedy podstatně více než dnes. Emigranti z Českolovenska byli velkou většinou profesionálně i kulturně na takové úrovni, že nevzbuzovali odpor domácího obyvatelstva a zcela nehlučně se adaptovali na lokální podmínky. (Jen tak mimochodem: tehdejší (po 1968) levicová holandská vláda si dala udělat rozbor čs. uprchlíků či přistěhovalců, který je označil za "pravicové")
Že se nedaří zvládnout imigraci civilisovanými prostředky, je způsobeno tím, že t.zv. humanisti stále kontrolují media a různé vlivné instituce a v posledních letech i levicové vlády a zabraňují přijetí realistických opatření. V článku Guardianu "Pevnost Evropa: čtyři kruhy očistce", který vyšel v překladu v BL pravděpodobně 21.10.1998. se dočteme m.j.:
...Rakousko (které předsedalo tehdy Evropské unii - J.T.) navrhlo plán, který nyní získává v západní Evropě širokou podporu (tučně J.T.). Navrhuje jednotnou imigrační a asylovou politiku Evropské unie, která by v podstatě udělala cár papíru z tradičního práva jednotlivých osob žádat podle ženevské konvence o politický asyl (tučně možná Guardian, ale spíše Jan ?ulík)...(Tyto návrhy) vyvolaly velké znepokojení mezi evropskými aktivisty bránícími lidská práva...Hlavním cílem nového dokumentu je vymyslet způsoby, jak odradit budoucí vlny ilegálních přistěhovalců. Návrh zrušit základní lidské právo, právo na asyl p?i pronásledování, vyplývá z v?domí, ?e se Evropské unii nepoda?ilo zastavit "neustálý p?íliv ilegálních p?ist?hovalc?"...Rakouský dokument varuje, že je nyní velmi vážná situace v Africe. Je mnohem horší než ještě před deseti lety. "Každý rok dosáhne dospělosti v Africe 80 milionů lidí. 100 milionů lidí v této části světa se stěhuje do velkých měst, nemá však naprosto šanci, že by získali zaměstnání a spolehlivé živobytí.. Celkový počet přistěhovalců do EU je každoročně vyšší než 1,5 milionu osob. Je nutno přepokládat, že každý druhý přistěhovalec do EU je ilegálním přistěhovalcem."... (dodejme k tomu , že Population Reference Bureau odhaduje, že počet obyvatel afrického kontinentu vzroste ze současných 800 milionů na 1,8 miliardy v roce 2050 - a to vzdor vysokému výskytu nákazy virem HIV a onemocnění AIDS. Zatímco Afrika má nyní 13% světové populace, připadá na ni 69% světových případů HIV a AIDS - LN 24.6.2000)
Dnes se už o tomto rakouském návrhu nemluví. Zato pod vlivem přijatých mezinárodních dohod musí mít uchazeči o asyl = všichni , kdo bez příslušných dokladů překročí hranice, zaručeno právo na svobodu pohybu a pobytu - nemohou tedy (aspoň v ČR) být do vyřízení trvale soustředěni v nějakém internačním středisku. Takže se mohou nerušeně připravit na další etapu své cesty, t.j. ilegální přechod do Německa. Němci ovšem investují velké peníze do své pohraniční stráže a jejího vybavení a stěžují si na laxní postup českých úřadů. O těch si nedělám nějaké iluse, ale dokud jim západní humanističtí kontroloři vnucují takové nesmysly, nelze v podstatě nic jiného očekávat.
Jistě jste si shora všimli, že podle Guardianu získával rakouský plán širokou podporu. Nicolas Serriere z Mezinárodní organisace práce říká v již citovaném Observeru (BL 26.6.20000): "Všechny západoevropské země nyní zoufale potřebují zahraniční pracovní síly (??? Co těch 8 nebo 9 milionů nezaměstnaných jen v Německu? - J.T.). Ale ve většině zemí existuje obrovský odpor domácího obyvatelstva proti situaci. Vlády jsou ve velmi obtížné situaci".
Tak jak je to s tou vůlí lidu a demokracií v západní Evropě? Ne tak úplně košer, u moci jsou většinou levicové strany, které mávají demokratickými hesly jen do té doby než se dostanou k moci. Redakční úvodník švýcarského týdeníku Zeit-Fragen (21.2.2000) o Rakousku píse, ?e...President EU Romano Prodi objasnil 11.února v Rize, ze...totalitární mocenský nárok na Evropu vůbec, i na tu rozšířenou, se bude upevňovat. Rakousko se stane pravidlem, oznámil bezostyšně, a mínil tím budoucí trestní opatření proti zemím, které nebudou volit politicky korektn?, tzn. doleva...
Německý teletext 23.6.2000 referuje, jak německý ministr zahraničí Fischer obhajoval sankce proti Rakousku. Vůči deníku Bild- Zeitung prohlásil, že Evropa je "hodnotové společenství" (Wertegemeinschaft) a to snad nemusí bez odporu strpět účast pravicové radikální strany ve vládě (rakouské - J.T.). Dodejme, že pan Fischer je předním činitelem levicové radikální strany ve vládě německé.
Současné levicové režimy v západní Evropě a USA pod tlakem svých teroristických humanistů nechtějí pochopit), že největší světový problém, který se musí co nejrychleji řešit všemi prostředky je zastavení populační explose v rozvojových zemích. Že každým dnem odkladu vzrůstá nebezpečí válek v ne tak docela vzdálené budoucnosti. Že to, co lze řešit teď nenásilnými prostředky, by mohlo být později řešeno neutronovými bombami, biologickými a chemickými zbraněmi. Že je možno si na prstech vypočítat, že země dosud nemající problém přelidnění (a to nemusí být jen země průmyslově vyspělé) nemohou do nekonečna odebírat od populačně explodujících zemí jejich přebytky, či spíše že už s tím zanedlouho musí přestat. Jak je možné, že třeba Australie vyhradila původním obyvatelům rozsáhlá území, na které mají jiní lidé přístup jen s písemným povolením vydaným "původními majiteli" pod pokutou $1000? Nebylo by třeba zavést tato opatření také v Evropě a i jinde? Podle zprávy U.N.Development Program report (July, 1999) žije 4,5 miliardy světových obyvatel v rozvojových zemích. 1,3 mld z nich nemá přístup k čisté vodě a 840 milionů je podvyživených. Povede se jim lépe, budou-li se množit ještě rychleji?
Zmíněnou zprávu Spojených národů cituje ve svém dopise Business Weeku (5.6.2000) Mexičan Luciano J. Aimar-Reyes. Dopis je velmi zajímavý, autor se v něm m.j. zmiňuje o chýších (huts), ve kterých si Mexičané na venkově vaří na otevřeném ohni a vdechují tak stále kysličník uhelnatý (malá množství- J.T.). Odhaduje, že k tomu, aby si pořídili nějaký komín nebo získali někde ve městě přístup k čistším zdrojům energie , může z různých důvodů trvat tři generace, což zase může, jak sám říká, snadno znamenat 100% vzrůst počtu obyvatel.
Právě v Mexiku se v současné době rozjíždějí programy mající zpřístupnit vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva a vychovávat kvalifikované lidi pro moderní dobu. Programy jistě záslužné, ale velmi omezené hodnoty, nebude-li jejich integrální součástí výchova a reálná opatření k plánovitému omezení počtu dětí. Jinak se jejich autoři podobají oněm generálům, co se připravují na předcházející válku. Reálný vývoj totiž ukazuje, že je chybný předpoklad, že stoupnutím životní úrovně klesne populační přírůstek a že naopak platí, že situaci nepřiměřený populační přírůstek jakěkoliv zvýšení životní úrovně znemožňuje. Jinak řečeno: kdyby populačně explodující země neprodukovaly nic jiného, než ohromné přebytky kvalifikovaných lidí, nic by se nezměnilo. Už dnes totiž dokáže cca 800 mil. lidí vyrobit vše potřebné pro ostatních 5 miliard. Co s těmi ostatními? Kdo ví, ať odpoví.
Máte-li (nebo vaše ratolesti) sympatie pro Greenpeace, nemohli byste laskavé upozornit jeho šéfy, že jejich někdy záslužné, někdy hloupé akce jsou a zůstanou jen absurdním, okrajovým a bezvýchodným kutěním, dokud se nezamíří na jádro problému, kterým je přelidnění zeměkoule. Jedině zastavení populační explose a postupné snižování počtu jejích obyvatel může přivodit zásadní obrat nejen v ekologické ale i v celkové situaci naší planety. Nepodaří-li se to - a je nejvyšší čas začít - nebude zeměkoule zelená a nebude žít v míru. I když vědci v současné době docházejí k názoru, že se snad vesmír stále roztahuje, naše zeměkoule nafukovací není.
Poznámka JČ: Obrovské finanční částky, které přistěhovalci posílají ze západních zemí domů, zdaleka nejdou jen na spotřební zboží. Vedou často k rozsáhlé revitalizaci celých vesnic.
Druhý výbor z Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo 