|
Reakce na Dalibora Žůrka: Údajné nesmysly paní Boškové ohledně AIDSVladimíra BoškováDalibor Žůrek citoval pouze část ustanovení návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví k problematice HIV. Ve vládní verzi tohoto zákona existuje také § 53, odst. 1, v němž se uvádí:"Fyzické osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu... jsou povinny podrobit se lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření, léčbě a dalším epidemiologickým opatřením, dodržovat poučení lékaře..., nevykonávat činnosti, při nichž by ... ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob, informovat lékaře před vyšetřovacím nebo léčebným výkonem a při přijetí do ústavní péče..., pokud má nosič poruchu vědomí, učiní tak ihned, jakmile mu to jeho zdravotní stav umožňuje..., oznamovat praktickému lékaři, který je registruje, osobní údaje..., údaje o zaměstnání a změny v těchto údajích." <> K problematice onemocnění HIV a AIDS jsem si přečetla např. článek amerického odborníka Lawrence Gostina Etická a právní dilemata u HIV epidemie. Tento autor poukazuje na stanoviska Světové zdravotnické organizace a Rady Evropy a rovněž uvádí mezinárodní přehled právní úpravy HIV problematiky. Návrh českého zákona o ochraně veřejného zdraví je zcela zjevně v rozporu s principy doporučenými SZO i RE a uplatňovanými v právně vyspělých státech. Dále jsem si přečetla směrnice k HIV problematice publikované ministerstvem zdravotnictví ve Velké Británii, materiály amerického federálního ministerstva pro zdraví a sociální otázky k právní ochraně HIV pozitivních jedinců, stanovisko americké Akademie rodinných lékařů proti diskriminaci HIV pozitivních osob a dále australskou právní úpravu této problematiky. Všechny tyto uvedené informační zdroje se v některých otázkách kolem HIV zásadně rozcházejí s pojetím prosazovaným českým ministerstvem zdravotnictví. Co se mi však jeví jako nejzávažnější, je to, že MZ ČR do nového zákona ve vztahu k právům občanů pouze přenáší starý obsah komunistického zákona o péči o zdraví lidu, to znamená, že o právech občanů mají i nadále rozhodovat zdravotnická zařízení (nikoli zákon či soud). Ve vyspělých zemích jsou hygienici či úřední lékaři pověření dozorem nad veřejným zdravím součástí státní správy. V ČR však mají zaměstnanci hygienických stanic zůstat zdravotnickým zařízením (nepůjde o skutečnou státní správu s vyloučením konfliktu zájmů a s podrobením hygieniků služebnímu disciplinárnímu řádu apod.). Ministerstvo zdravotnictví si natolik zvyklo, že občanem zcela volně smýká zaměstnanec zdravotnického zařízení, že do nového zákona o ochraně veřejného zdraví na mnoha místech uvedlo: o věci rozhodne buď orgán ochrany veřejného zdraví (hygienik), nebo zdravotnické zařízení (např. nemocnice). Tento přístup nenalezneme v žádné vyspělé zemi. Jestliže např. čteme kanadský zákon o "hygienické službě", zjistíme, že rozhodnout o něčem, co se týká veřejného zdraví, smí pouze úředník státní správy, avšak výlučně jen podle procedury popsané v zákoně (v českém návrhu je pouze odkaz na vyhlášky, zákon sám rozhodování o občanovi neupřesňuje). Takže v zahraniční legislativě se nepřipouští rozhodování zdravotnického zařízení o právech občanů. Pokud se v západní zemi "rozhodující" úřední lékař či hygienik dostane do sporu s osobou, která se jeví být nakažená nebezpečnou chorobou, v krajních případech ohrožení veřejnosti si úřední osoba (nikoli zdravotnické zařízení) může přizvat na pomoc policistu. V situacích, které snesou odklad, byť jen malý, rozhoduje v zahraničí soud o tom, zda lze omezit práva občana. S tím však MZ ČR nepočítá, a to nejen u HIV pozitivních. Zatímco zahraniční zákony důsledně a přesně odlišují problematiku HIV od chorob typu cholery, tyfu atd., v ČR se takto nepostupuje, nový zákon naopak zdůrazňuje HIV v podstatě jako na úrovni zločinu (a co ti pacienti, kteří byli nakaženi ve zdravotnickém zařízení?). Jestliže je proti někomu vzneseno obvinění, neznamená to ještě jeho vinu, pane Žůrku. Lékaři v ČR jsou natolik sobečtí, že požadují, aby se HIV pozitivní osoba musela hlásit u každého lékaře (včetně např. psychologa), ale zapomněli chránit ostatní pracovníky ve zdravotnictví. Pokud v zahraničí zákon pamatuje na ochranu např. chirurga před nákazou, dává stejné právo i ošetřovatelce v chirurgické ambulanci, ale rovněž chrání pacienty před zdravotníky, kteří by mohli být infikováni (to se v ČR neřeší). V západních zemích nemá pacient povinnost hlásit svou HIV pozitivitu každému lékaři - proč se tedy máme lišit? Nový český zákon o ochraně veřejného zdraví však hrubým způsobem zasahuje do práv i jiných jedinců, např. dětí v souvislosti s očkováním. MZ ČR v zákonu vůbec neupřesňuje, o které typy povinného očkování půjde, nicméně opravňuje hygieniky a zdravotnická zařízení k nedobrovolnému vyšetření a očkování dětí. Přitom očkování většinou lze odložit do vyjasnění věci: lze přece oslovit rodiče a lze se obrátit na soud. Pokud jde o HIV, p. Žůrek jistě ví, že jde o nevyléčitelnou nemoc, nicméně postižený jedinec např. deset let nemusí pociťovat žádné zdravotní problémy - normálně chodí do práce. Už z tohoto důvodu není možné zákonem uvolňovat libovolnou izolaci HIV pozitivních. Pokud se později dostaví různé zdravotní problémy nemocného (ve fázi AIDS), sama podstata nemoci zůstává nevyléčitelná, a tak by mělo zůstat na člověku, aby si sám rozhodl, které své obtíže si nechá mírnit či nenechá. Neznám žádný vyspělý stát, který by HIV pozitivní podroboval nucené léčbě různých přidružených onemocnění. Jde i o míru ochrany osobních údajů a rovněž o důvěru mezi pacientem a lékařem. Pokud český zákon učiní z praktického lékaře špeha ve vztahu k HIV pozitivnímu, zaženeme postižené jedince na okraj společnosti (komunisti o to usilovali v 80. letech). Zahraniční zákony zdůrazňují, že pokud je nutné něco hlásit o HIV pozitivním jedinci, má tak učinit státní orgán, nikoli lékař. Ale to by si p. Žůrek musel o věci přečíst něco víc než jen ministerský návrh. K citaci zákona o ochraně veřejného zdraví, kterou zveřejnil p. Žůrek v Britských listech: Proč návrh zákona neobsahuje přesnou proceduru HIV testování těhotných? Kolikrát během těhotenství bude smět lékař (a který lékař) testovat těhotnou ženu? Hned na začátku těhotenství? Každý měsíc? Gynekolog i porodník? Zákon vůbec nepočítá s účinnou ochrannou dítěte - o přenosu nákazy na dítě a opatřeních se totiž vůbec nezmiňuje. Jak moc bude těhotná žena vystavena při opakovaných HIV testech riziku jiných infekčních chorob, které by mohla získat ve zdravotnickém zařízení (např. riziko žloutenky při použití jehly)? Proč zákon neupřesňuje, u kterých poruch vědomí se má provést HIV test? Bude se nejprve provádět testování a teprve pak nastanou úkony zachraňující život pacienta? Já si však myslím, že p. Žůrkovi nejde o věcnou diskusi o HIV problematice, ale spíše jen o napadání někoho, kdo upozorňuje na neslušné nakládání s pacienty v ČR. Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientůPoznámka JČ: Dalibr Žůrek si stěžuje, že titulkem k jeho příspěvku jsem ho včera zkreslil, viz níže, patří mu omluva. |