Amerika, Kuba, pokrytectví a Elián Gonzáles
V souvislostí s tahanicí o malého Eliana se vynořily problémy, které
jsou jinak po většinu času
úhledně zameteny pod kobercem.
Například právo člověka vybrat si zemi, v níž chce žít a proti němu
stojící právo země jím
vyvolené poslat ho do háje.
V minulosti se jedinec domohl tohoto práva nejsnadněji v případě, že se
mu podařilo odejít ze
země z níž bylo odcházení zakázáno. To je ostatně důvod, proč tolik
Čechů a Slováků získalo na
Západě politický asyl mezi lety 1948-89.
Na druhé straně v mnohých "cílových" zemích existuje představa
(přiživovaná zručnými
politiky), že přistěhovalci jsou zlem, které je nutné omezit. Je tedy
třeba přivřít dveře, aby toto
lidské právo nebylo "zneužíváno".
Síto, jímž se žadatelé o politický asyl prosívají, má čtyři tři oka -
demokracii, terorismus, snahu
vybřednout z bídy a osobní příběh.
Kdo pochází z demokratické země, má zůstat doma, zvolit si tam lepší
vládu a necpat se jinam.
To je případ českých Romů.
Chce-li někdo emigrovat do bohaté země, vystavuje se automaticky
podezření, že mu jde o
ujídání z koláče o nějž se nezasloužil - což je dobrý důvod k odmítnutí
vstupu.
V poslední době je pak velmi oblíbené zaklínání terorismem. Z Kanady
například nedávno
vypověděli jistou Íránku. Že prý je členkou jakési organizace, která
bojuje proti ajatolláhům a
jiným nepříliš demokratickým iránským živlům. Přitom (podle kanadské
CBC) kanceláře této
organizace legálně pracují v USA.
Poslední pravidlo, samozřejmě velmi subjektivně interpretované,
požaduje, aby se osobní příběh
žadatele nějak vymykal průměru. To, co postihuje dostatečný počet lidí
najednou (chudoba,
občanská válka, hladomor atd.) se nepočítá.
Snahy omezit přistěhovalectví se projevují i ve Spojených státech,
protože ani tam se do sdílení
bohatství nikomu moc nechce. Hysterie v tomto směru vládnoucí se
projevuje nejen stavěním
plotů na hranicích a odepíráním vzdělání a zdravotní péče tak zvaným
nelegálním
přistěhovalcům, ale i při udělování vstupních turistických víz, které se
stává aktem ponížení pro
toho, kdo si vůbec troufl o vízum požádat.
Manželce mého známého (dosti zámožného kanadského občana, jehož žena
žije legálně v
Kanadě s původním občanstvím členského státu NATO) například odmítli
vydat vízům pro
několikadení návštěvu New Yorku, ledaže k daňovému přiznání (doklad
jejího příjmu - přece si
tam nepřipustí nějakého chudáka) předloží výpisy z bankovního účtu za
poslední tři roky. Při
interview se jí ptali, kde bude v NY bydlet. Když uvedla jméno hotelu,
vybraného přes Internet,
následoval výslech, proč zrovna tenhle hotel. Rovněž chtěli vidět
pracovní smlouvu jejího muže
na níž se jim nezdálo, že se vejde na jednu stránku.
Vraťme se ale ke Kubě. Její občané dlouho požívali zvláštní výhody při
udělování politického
asylu. A to díky Castrovi, který není jen tak nějaký, ale přímo
komunistický diktátor.
Jak ubíhala léta od Castrovy revoluce, přibývalo i Kubánců
vyemigrovavších do USA. V první
polovině devadesátých let ovšem dostal Castro ďábelský nápad: pootevřel
stavidla. Kdo chce,
ať si opatří plavidlo a jede na Floridu. Podle některých pramenů bylo
toto gesto populární
zejména u kriminálníků. Ať tak či onak, Washington se zděsil, že by
Kubánci přijížděli ve
velkém a navíc z vůle Havany a tak uzavřel s Castrem dohodu, že
uprchlíci zachycení
pobřežními hlídkami na moři budou vráceni zpět, kdežto ti, kterým se
podaří vstoupit na pevnou
půdu budou mít právo na to podat žádost o asyl. Je to pokrytecký, ale
účinný nástroj pro
regulaci přistěhovalectví z Kuby.
Protože malého Eliana vylovili z moře, měli ho podle této smlouvy poslat
zpět na Kubu, jako to
udělali v mnoha jiných případech. Americké vládě se ovšem přihodila
nemilá věc: Eliana se
zmocnili jeho vzdálení příbuzní a hned pak politikové, kteří viděli
možnost využít situaci pro
vlastní politickou agendu.
Pokud vláda smlouvu dodrží a Eliana pošle zpátky na Kubu, bude obviněna
z toho, že
spolupracuje s Castrem a posílá dítě do kubánského pekla. Pokud ji
nedodrží, vytvoří precedent
- vylovenci z moře se budou dožadovat práva na asyl. Rovněž se může
stát, že Castro v takovém
případě oznámí, že smlouva již díky Američanům neexistuje a že zase
otevírá stavidla.
A pak jsou tady presidentské a senátní volby v nichž se nemusí vyplatit
projevení slabosti vůči
komunistickým diktátorům. Proto si například Al Gore udržuje bezpečnou
vzdálenost od
vlastního presidenta a vlády.
Tím se dostáváme k začarovanému kruhu: reakce v USA vytváří akci na
Kubě.
Zde je nutné připomenout, že vládě USA nevadí na Castrovi to, že pevně
kontroluje kubánskou
společnost - neboli že je, diktátorem - vadí jim, že se současně
postavil proti americkým
zájmům.
Američanům nikdy nevadil nikdo diktátorující proamericky.
Na poražení Castra existuje směšně jednoduchý recept. Stačí, aby v
okolních karibských státech
zavládl blahobyt, aby tam lidé měli lepší přístup k lékařské péči a
vzdělání a Castro, bude
Kubáncům na obtíž.
Američtí politikové však nejsou schopni překročit vlastní stín, a tak
místo toho razí politiku čím
bude hůře Kubáncům na Kubě, tím bude lépe jim v jejich svatém boji proti
revoluci, která je
"okradla". Jejich přístup ovšem Castra staví do role jediného možného
ochránce toho mála, co
mají.
Američtí političtí býci se vmanévrovali do slepé uličky, na jejímž konci
visí rudý hadr kubánské
revoluce. V jistém slova smyslu od něj sami začali vidět rudě. Jejich
rétorika připomíná Rusko
počátku dvacátých let, které nějakou dobu považovalo se vystěhovalectví
do kapitalistického
pekla považovalo za rovnocenné trestu smrti. Potlačují právo vlastních
obyvatel jet na Kubu a
přesvědčit se, jak to tam vlastně vypadá. Trestají Kubánce sankcemi za
to, že zjevně nestojí o
opětovnou amerikanizaci své země.
Po shlédnutí vystoupení několika amerických politiků, kteří se snaží z
celé věci vytřískat nějaký
kapitál, se Kubáncům snad ani nelze divit, že si udržují svoji hrdost.
Televisně politické show kolem Eliánova případu je v podstatě banální
školou pokrytectví
maskovaného vznosnými frázemi o demokracii a blahu dětí. Kdyby nešlo o
skutečné lidi, mohli
bychom se tím příběhem zaslzet a pak přepnout televisní kanál. Mnoho
lidí to stejně udělá,
protože si odvykli vnímat realitu.
Kolik lidí se například pozastavilo nad neuvěřitelnou arogancí
amerických soudů, které si dělají
nárok na rozhodnutí o tom, jestli si Eliánův otec svoje dítě zaslouží,
nebo zda je bude nutné
převychovat nějakou tou lepší rasou. Pokud se nemýlím naposled tohle
udělali Němci dětem z
Lidic.
Jiří Jírovec
PS Tisková konference miamské části Gonzalesovy rodiny, uspořádaná po
jejím příjedu do
Washingtonu (obsáhle přenášená CNN), byla perfektní ukázkou práce
manipulátorů s veřejným
míněním. Rybář, který Eliana vylovil například, jemuž samozřejmě nejde
o nic jiného než o to,
aby se ten kluk měl dobře, neopomněl zdůraznit, že on je takový prostý
americký občan, jehož
otec bojoval za Ameriku ve druhé světové válce a pak v Koreji, zatímco
sprostý Clinton, který se
vyhnul válce ve Vietnamu, je kvůli tomu změkčilý vůči Castrovi. Podobně
secvičeně vypadalo i
vystoupení Elianovy sestřenice.
Z právního hlediska je velmi zajímavý požadavek, aby šestileté dítě mělo
mít právo požádat o
politický asyl podle vlastního rozumu. Ačkoli nemám rád výraz
"nedozírné následky",
domnívám se, že je zde na místě. Co na to nějaký světa znalý právník
mezi čtenáři BL?
