pátek 28. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Menšiny v ČR a v zahraničí:
  • O situaci českých Romů v Kanadě a v ČR (Karolina Banomová) Česká politika:
  • Čtyřkoalice tvoří program aneb pokus o kvadraturu kruhu (Petr Jánský)
  • Reklama na tabák (Ivan Hoffman) Publikační svoboda:
  • Jak jsem ve Švédsku vydával Mein Kampf (Karl Haegglund) Americká politika:
  • Amerika, Kuba, pokrytectví a Elián Gonzáles (Jiří Jírovec)
  • Elián: boj mezi dobrem a zlem (Jiřina Fuchsová) Microsoft:
  • Zasáhnout proti Microsoftu bylo správné (Petr Novotný)
  • Zasáhnout proti Microsoftu bylo nesprávné (Jiří Šoler) Reakce:
  • K protestnímu dopisu proti USA: Jednoduchý člověk má jednoduché recepty (Marcel Derian) Kritika článku v Novinkách:
  • Ostře se ohrazuji proti primitivnímu psaní Jiřího X. Doležala: Útočit na obezitu pana Baldýnského je sprosté (Ondřej Čapek) Reakce:
  • Mluvčí americké vlády je sama rasistka (Josef Pospíšil) Oznámení:
  • Vědecká sekce Neviditelného psa



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Amerika, Kuba, pokrytectví a Elián Gonzáles

    Jiří Jírovec

    V souvislostí s tahanicí o malého Eliana se vynořily problémy, které jsou jinak po většinu času úhledně zameteny pod kobercem.

    Například právo člověka vybrat si zemi, v níž chce žít a proti němu stojící právo země jím vyvolené poslat ho do háje.

    V minulosti se jedinec domohl tohoto práva nejsnadněji v případě, že se mu podařilo odejít ze země z níž bylo odcházení zakázáno. To je ostatně důvod, proč tolik Čechů a Slováků získalo na Západě politický asyl mezi lety 1948-89.

    Na druhé straně v mnohých "cílových" zemích existuje představa (přiživovaná zručnými politiky), že přistěhovalci jsou zlem, které je nutné omezit. Je tedy třeba přivřít dveře, aby toto lidské právo nebylo "zneužíváno".

    Síto, jímž se žadatelé o politický asyl prosívají, má čtyři tři oka - demokracii, terorismus, snahu vybřednout z bídy a osobní příběh.

    Kdo pochází z demokratické země, má zůstat doma, zvolit si tam lepší vládu a necpat se jinam. To je případ českých Romů.

    Chce-li někdo emigrovat do bohaté země, vystavuje se automaticky podezření, že mu jde o ujídání z koláče o nějž se nezasloužil - což je dobrý důvod k odmítnutí vstupu.

    V poslední době je pak velmi oblíbené zaklínání terorismem. Z Kanady například nedávno vypověděli jistou Íránku. Že prý je členkou jakési organizace, která bojuje proti ajatolláhům a jiným nepříliš demokratickým iránským živlům. Přitom (podle kanadské CBC) kanceláře této organizace legálně pracují v USA.

    Poslední pravidlo, samozřejmě velmi subjektivně interpretované, požaduje, aby se osobní příběh žadatele nějak vymykal průměru. To, co postihuje dostatečný počet lidí najednou (chudoba, občanská válka, hladomor atd.) se nepočítá.

    Snahy omezit přistěhovalectví se projevují i ve Spojených státech, protože ani tam se do sdílení bohatství nikomu moc nechce. Hysterie v tomto směru vládnoucí se projevuje nejen stavěním plotů na hranicích a odepíráním vzdělání a zdravotní péče tak zvaným nelegálním přistěhovalcům, ale i při udělování vstupních turistických víz, které se stává aktem ponížení pro toho, kdo si vůbec troufl o vízum požádat.

    Manželce mého známého (dosti zámožného kanadského občana, jehož žena žije legálně v Kanadě s původním občanstvím členského státu NATO) například odmítli vydat vízům pro několikadení návštěvu New Yorku, ledaže k daňovému přiznání (doklad jejího příjmu - přece si tam nepřipustí nějakého chudáka) předloží výpisy z bankovního účtu za poslední tři roky. Při interview se jí ptali, kde bude v NY bydlet. Když uvedla jméno hotelu, vybraného přes Internet, následoval výslech, proč zrovna tenhle hotel. Rovněž chtěli vidět pracovní smlouvu jejího muže na níž se jim nezdálo, že se vejde na jednu stránku.

    Vraťme se ale ke Kubě. Její občané dlouho požívali zvláštní výhody při udělování politického asylu. A to díky Castrovi, který není jen tak nějaký, ale přímo komunistický diktátor.

    Jak ubíhala léta od Castrovy revoluce, přibývalo i Kubánců vyemigrovavších do USA. V první polovině devadesátých let ovšem dostal Castro ďábelský nápad: pootevřel stavidla. Kdo chce, ať si opatří plavidlo a jede na Floridu. Podle některých pramenů bylo toto gesto populární zejména u kriminálníků. Ať tak či onak, Washington se zděsil, že by Kubánci přijížděli ve velkém a navíc z vůle Havany a tak uzavřel s Castrem dohodu, že uprchlíci zachycení pobřežními hlídkami na moři budou vráceni zpět, kdežto ti, kterým se podaří vstoupit na pevnou půdu budou mít právo na to podat žádost o asyl. Je to pokrytecký, ale účinný nástroj pro regulaci přistěhovalectví z Kuby.

    Protože malého Eliana vylovili z moře, měli ho podle této smlouvy poslat zpět na Kubu, jako to udělali v mnoha jiných případech. Americké vládě se ovšem přihodila nemilá věc: Eliana se zmocnili jeho vzdálení příbuzní a hned pak politikové, kteří viděli možnost využít situaci pro vlastní politickou agendu.

    Pokud vláda smlouvu dodrží a Eliana pošle zpátky na Kubu, bude obviněna z toho, že spolupracuje s Castrem a posílá dítě do kubánského pekla. Pokud ji nedodrží, vytvoří precedent - vylovenci z moře se budou dožadovat práva na asyl. Rovněž se může stát, že Castro v takovém případě oznámí, že smlouva již díky Američanům neexistuje a že zase otevírá stavidla.

    A pak jsou tady presidentské a senátní volby v nichž se nemusí vyplatit projevení slabosti vůči komunistickým diktátorům. Proto si například Al Gore udržuje bezpečnou vzdálenost od vlastního presidenta a vlády.

    Tím se dostáváme k začarovanému kruhu: reakce v USA vytváří akci na Kubě.

    Zde je nutné připomenout, že vládě USA nevadí na Castrovi to, že pevně kontroluje kubánskou společnost - neboli že je, diktátorem - vadí jim, že se současně postavil proti americkým zájmům. Američanům nikdy nevadil nikdo diktátorující proamericky.

    Na poražení Castra existuje směšně jednoduchý recept. Stačí, aby v okolních karibských státech zavládl blahobyt, aby tam lidé měli lepší přístup k lékařské péči a vzdělání a Castro, bude Kubáncům na obtíž.

    Američtí politikové však nejsou schopni překročit vlastní stín, a tak místo toho razí politiku čím bude hůře Kubáncům na Kubě, tím bude lépe jim v jejich svatém boji proti revoluci, která je "okradla". Jejich přístup ovšem Castra staví do role jediného možného ochránce toho mála, co mají.

    Američtí političtí býci se vmanévrovali do slepé uličky, na jejímž konci visí rudý hadr kubánské revoluce. V jistém slova smyslu od něj sami začali vidět rudě. Jejich rétorika připomíná Rusko počátku dvacátých let, které nějakou dobu považovalo se vystěhovalectví do kapitalistického pekla považovalo za rovnocenné trestu smrti. Potlačují právo vlastních obyvatel jet na Kubu a přesvědčit se, jak to tam vlastně vypadá. Trestají Kubánce sankcemi za to, že zjevně nestojí o opětovnou amerikanizaci své země.

    Po shlédnutí vystoupení několika amerických politiků, kteří se snaží z celé věci vytřískat nějaký kapitál, se Kubáncům snad ani nelze divit, že si udržují svoji hrdost.

    Televisně politické show kolem Eliánova případu je v podstatě banální školou pokrytectví maskovaného vznosnými frázemi o demokracii a blahu dětí. Kdyby nešlo o skutečné lidi, mohli bychom se tím příběhem zaslzet a pak přepnout televisní kanál. Mnoho lidí to stejně udělá, protože si odvykli vnímat realitu.

    Kolik lidí se například pozastavilo nad neuvěřitelnou arogancí amerických soudů, které si dělají nárok na rozhodnutí o tom, jestli si Eliánův otec svoje dítě zaslouží, nebo zda je bude nutné převychovat nějakou tou lepší rasou. Pokud se nemýlím naposled tohle udělali Němci dětem z Lidic.

    Jiří Jírovec

    PS Tisková konference miamské části Gonzalesovy rodiny, uspořádaná po jejím příjedu do Washingtonu (obsáhle přenášená CNN), byla perfektní ukázkou práce manipulátorů s veřejným míněním. Rybář, který Eliana vylovil například, jemuž samozřejmě nejde o nic jiného než o to, aby se ten kluk měl dobře, neopomněl zdůraznit, že on je takový prostý americký občan, jehož otec bojoval za Ameriku ve druhé světové válce a pak v Koreji, zatímco sprostý Clinton, který se vyhnul válce ve Vietnamu, je kvůli tomu změkčilý vůči Castrovi. Podobně secvičeně vypadalo i vystoupení Elianovy sestřenice.

    Z právního hlediska je velmi zajímavý požadavek, aby šestileté dítě mělo mít právo požádat o politický asyl podle vlastního rozumu. Ačkoli nemám rád výraz "nedozírné následky", domnívám se, že je zde na místě. Co na to nějaký světa znalý právník mezi čtenáři BL?



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|