pondělí 6. března O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Ukázka debaty v britském rozhlase na aktuální téma: Mají všichni muži genetickou náklonnost ke znásilnění? Co je konzervatismus? Z nového vydání dvouměsíčníku Listy: Jak jsem byl nevhodný pro ČR (A.J. Liehm) Dvě arbitráže v poločasu Novy (Milan Šmíd) Zdravotnictví a česká státní správa: Boj za svobodu informací v ČR pokračuje (Vladimíra Bošková) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy č. 1/2000. Je k dostání ve všech lepších knihkupectvích v ČR. Jak pravidelní čtenáři BL vědí, je to vynikající časopis. Lze ho též objednat na adrese listy@economia.cz. JČ.

Najednou bylo po válce. Studené. Najednou?

Když se dnes dívám deset let nazpátek, vybavuje se mi jaro před více než třiceti lety. Takzvané pražské. Mimo Československo se divili, copak to nevidíte, Rusové se už opírají do vašich dveří. A my na to, že tomu nerozumějí, co si budeme povídat. V Československu jakbysmet.

Před Listopadem to bylo jaksi podobné. V Rusku už několik let běžela perestrojka, za našimi hranicemi se otřásalo nejen Polsko či Maďarsko, ale dokonce i NDR, jen u nás, od disidentů po veřejnost málokdo věřil, že je konec. Samozřejmě, říkalo se, že leta s osmičkou na konci jsou milníky moderních - a nejen moderních - českých dějin, ale to bylo skoro všechno. Když nám potom - po Polsku, Maďarsku, NDR a svým způsobem i Rusku - komunismus spadl doslova na hlavu, ukázalo se, že jen pár nedisidentů v bankách či ústavech mělo jakousi konkrétní představu, co a jak dál. Nechtěl jsem tomu docela věřit, ale krátká historie Občanského fóra, prvních polistopadových vlád a rozpad republiky to potvrdily. Zevnitř je prostě často hůř vidět, co se zdá zjevné zvenčí.

Do Prahy jsem přijel až po novém roce 1990. Bylo mi protivné hrát si na věrozvěsta v situaci, kterou jsem znal jen zdálky. To, co se nazývalo vítězstvím či revolucí, patřilo podle mého těm, kteří k tomu místu došli doma. Nicméně mi na některých věcech záleželo, na Lidovkách, na Literárkách... Jan Ruml se mýlí, když vzpomíná, že tenkrát se do Lidovek nechtělo nikomu, ani Liehmovi. Skutečnost je taková, že za mnou jednou dopoledne přišel Vláďa Mlynář se dvěma kamarády, seděli jsme v letenské kuchyni a oni chtěli vědět, zda bych byl ochotný dělat Lidovky. Rozešli jsme se s tím, že nemohu v Paříži jen tak všeho nechat, ale že bych, aspoň ze začátku, mohl být půl měsíce tam, půl měsíce tady, jako to leta dělá přítel Pundik, šéfredaktor největšího dánského deníku Politiken. Brali to jako řešení a odešli s tím, že to navrhnou výboru (radě). "To nebude problém, jsou to přece tví kamarádi." Za dva dny zavolal Vláďa: "Je to zvláštní, ale oni tě neprokádrovali".

Časem jsem pochopil, že mě měl zas jednou pánbůh rád.

V Literárkách to bylo podobné, i když to chvíli vypadalo, že se beze mne přece jenom uskuteční můj projekt, kterému jsem říkal třístupňová raketa. - Lidovky jako deník, Literárky jako jejich víkendové vydání, Lettre internationale a 150.000 Slov jako jejich tříměsíčníky. I tahle iluze vydržela ovšem jenom krátce a dál už to každý zná.

Celkem záhy jsem pochopil, že mnozí byli sice rádi stejně jako já, že jsme se po dvaceti letech zase sešli doma, ale že se jim ulevilo, když zjistili, že mám zpáteční letenku. Pochopit potom, co se mne už netýkalo přímo, osobně, trvalo ovšem mnohem déle.

V prvních měsících devadesátého roku se mě občas ptali, co je podle mého soudu v tuto chvíli nejdůležitější. Odpovídal jsem stručně a bez váhání: Nedopustit návrat předchozího režimu a zachovat jednotu státu. S tím jsem přijel tehdy na Slovensko, kde jsem měl spoustu přátel, s nimiž se pouto upevnilo a jichž přibylo v druhé polovině šedesátých let, kdy Novotného pražské vedení rozpoutalo svou protislovenskou kampaň, na kterou nakonec zašlo. Za posledních deset let jsem s nimi zase prožil ledacos.

Tehdy začínala slavná diskuse o čárce, která hned zkraje ukázala, že nové elity si z normalizačního období nepřinesly žádnou konkrétní představu, jak postupovat v otázce česko-slovenského vztahu a společného státu, na jaké otázky bude třeba z obou stran sebekriticky odpovídat.

V těch dnech jsem se poprvé osobně setkal s Milanem Šimečkou, s nímž jsem po leta z emigrace spolupracoval a který v druhé polovině osmdesátých let měl pravidelnou rubriku v Lettre internationale. To setkání rychle potvrdilo, že myslíme na stejné vlně. Pak byl Šimečka jmenován šéfem prezidentových poradců, což věstilo mnoho dobrého. Kromě všeho ostatního byl podle mého jediný, kdo na Hradě a v Čechách vůbec mohl vysvětlit Slovensko. Když na jaře zazvonil v prozatímní redakci české Lettre telefon a z něho zaznělo, že docela zbytečně umřel, napadlo mi, že je zle. V nekrologu do Literárek jsem napsal, že nikdo sice není nenahraditelný, ale v určitých chvílích přece jen nenahraditelný je, a že se tentokrát v československé historii jmenuje Milan Šimečka.

V těch prvních poemigračních bratislavských dnech probíhaly už nevelké demonstrace za slovenský stát, ale vzápětí se na bratislavských ulicích objevily i stolky, před nimiž stály dlouhé řady občanů, podepisujících manifest za zachování Československa. Když Šimečkovi nástupci v Praze začali po měsících podobnou akci, tvářili se, že to byl jejich nápad a nikdy, myslím, neřekli, že s tím dávno předtím přišli na Slovensku.

V Praze mi kdysi říkávali "ty jsi takový Čech pro Slováky", a první slovenský ministr kultury Ladislav Snopko zvaný "Agnes" mě skutečně jmenoval svým poradcem. Moc jsem mu neporadil, a ani to málo se zřejmě nedalo realizovat, ale znamenalo to, že jsem na Slovensko jezdil stejně jako do Prahy. Občas. (S Albertem Marenčínem jsem je projel skoro celé). - Taky mě zavolal Vlado Čech, že by chtěl založit československý deník a jestli bych to nechtěl dělat. Sešli jsme se, dlouho debatovali a došli k tomu, spíš já než on, že to asi už v tu chvíli nejde. Když potom ten další neúnavný slovenský Čechoslovák taky zbytečně umřel, postavila mu jeho stejně neúnavná matka Soňa Čechová pomníček zvaný Mosty, který stojí dodnes. - Třetí donkichotsky československá historie je o Lettre internationale, která vycházela, dokud vycházela, česko-slovensky a dělala se redakčně nejen v Praze, ale i v Bratislavě.

Když jsem se poprvé po více než dvaceti letech sešel s kamarády z redakce Literárek, kteří se po celou normalizaci pravidelně scházeli a pro které v ponormalizačních Literárkách nebylo místo (nemyslím, že jenom pro přestárlost - dnes by se asi napsalo kvůli), byla tam i Eda Kriseová a chtěla vědět, kam teď z Hradu nejdřív. Tedy prezident. Do Polska a do Maďarska, řekl jsem, a taky za Gorbačovem. To nebyla jen politika, ani historie, ale především to, že trh pro Československo je především na východě. Představoval jsem si, že mezi Polskem, Československem a Maďarskem by mohlo vzniknout cosi jako Severská unie (Nordic Union), která výrazně pomohla skandinávským zemím úspěšně absolvovat poválečná desetiletí. Nebyl jsem samozřejmě sám a tzv. Visegrád toho byl důkazem.

Jenže pan profesor Klaus přesvědčil už rozdělenou republiku, že my jsme daleko nejlepší, nikoho nepotřebujeme a ještě bychom museli tahat tři ostatní z bryndy. Tahle představa - ach, kde ty loňské sněhy jsou - je spojena s řadou anekdot, z nichž mi utkvělo, jak český premiér odvolával už ze silnice ministry české vlády, kteří byli na cestě na schůzku středoevropských prezidentů v Litomyšli.

Na podporu myšlenky a konceptu Visegrádu a stále víc pro jeho záchranu vznikly i Středoevropské noviny. Nerodily se snadno, spíš naopak. Myšlenka vzešla zčásti od George Sorose, který byl ochoten projekt financovat. Jenže když se vrátil do Paříže ze Slovenska, kde mu měl být předložen hotový projekt, zuřil. S těmi lidmi nechci už nic mít, řekl mi, tím to pro mne končí. Umluvil jsem ho, aby mě to nechal ještě jednou zkusit. Objel jsem čtyři hlavní města, čtyři tehdy hlavní deníky, a Soros nakonec přijal projekt měsíční čtyřstránkové přílohy v každém ze čtyř deníků, se společnou redakcí a redakční radou, jejímž mě udělali předsedou. Jenže dítě bylo od narození po tom obtížném porodu pohmožděné, nikdy nenašlo, a ani najít nechtělo skutečného šéfredaktora (na tom se podepsal Adam Michnik, který navíc - jak se ukázalo moudře - prosadil, že v Gazetě Wyborczej si budou přílohu dělat spíš sami a podle svého). Také politika jednotlivých deníků se měnila a vzdalovala, a příloha skončila ve chvíli, kdy se o užitečnosti Visegrádu sice už veřejně nepochybuje, ale skutečný obsah pořád nemá. Gazeta Wyborcza pokračuje sama (ale možná i jiní, nevím) a z redaktora její fungující středoevropské přílohy Aleka Kaczorowského se stal i vítaný spolupracovník Listů.

U plynulých deset let bylo tak zčásti vyplněno marnými pokusy najít si místo v českém postudenoválečném období. Hodně jsem psal do různých českých novin a časopisů (Tvar dokonce jednu chvíli chtěl dělat přílohu z textů zahraničních Lettre internationale). V naději, že by mohlo zajímat, jak se věci jeví člověku, který měl v životě to štěstí a neštěstí, že viděl české země zevnitř ve čtyřech obdobích jejich současné historie, jako její aktivní účastník a po čtvrtstoletí zase z Evropy v různých jejích podobách, i z Ameriky. Noviny to sice tiskly, ale nikdo nereagoval, všechno šlo jaksi do prázdna. Skutečná spolupráce se ukázala možná jenom s Listy.

S Lidovkami nemohla než skončit, když zatím poslední z četných šéfredaktorů v úvodníku slíbil, že udělá noviny, o jakých jsem psal a které v Čechách tak strašně chybějí (ale asi je nikdo nechce), a pak udělal pravý opak. - Právo se vydalo žurnalisticky (a možná vlastně pokračuje) po cestě, která sice zřejmě vede k množství čtenářů, ale na které nejsem k ničemu. - Jiří Menzel mě jednou udělal předsedou poroty karlovarského filmového festivalu, jenže z festivalu zmizel natáčet do Francie (nepodařenou verzi Konwického Malé Apokalypsy), takže jsem nikdy nepochopil, jak si festival představoval. Ani tam nikoho nezajímalo, co si myslím o světovém, evropském, českém a slovenském filmu a po trapné pražsko-karlovarské epizodě festival skutečně, jak se píše, "navázal na slavnou tradici karlovarských festivalů". Stal se jejich liberálním zrcadlovým obrazem a jarmarkem pro postkomunistický establishment, aniž se pokusil najít vlastní tvář a vlastní místo aspoň v Evropě.

Rád jsem po leta pomáhal Janu Trefulkovi v organizování soutěže o "Evropský fejeton", která vznikla trochu z nedorozumění pokud jde o evropskost žánru. Na nápravu nebyly ani peníze, ani lidé. - A protože miluju divadlo, z něhož jsem vzešel, ačkoli se mi osudem stal do jisté míry film, trávil jsem v divadle skoro všechny české, moravské a slovenské večery. Nezačalo to dobře, protože jsem do Literárek napsal upřímně nadšený článek o Kačerově inscenaci Pekaře Jana Marhoula (včetně prodávání chleba ve foyeru). Se zlou jsem se potázal. Vančura i jehopekař jsou prý vlastně komunisti a to sem dnes nepatří. Jinak mi z těch deseti let utkvěl pražský Rok na vsi, brněnská Maryša divadla Na Provázku, některé Rajmontovy inscenace v Národním. Zaujalo mě, jak Pitínský přes

Demla navázal v Dejvicích na E. F. Buriana, jehož inspiraci folklórem zřejmě nikdy neviděl,

Milka Vášáryová Na Zábradlí, a taky poslední Pistoriův Pirandello v Národním.

Máme zřejmě velký herecký potenciál, ba i režiséry, ale zřejmě pořád platí, že Češi nejsou národ dramatiků. A chybí neučesaný jevištní vtip, ironie, satira, od kabaretu po Osvobozené. Přitom neznám, co se děje mimo Prahu a Brno, do Hradce se pořád marně chystám.

Mrzí mě, samozřejmě, že Listy se zatím pořád nedokázaly stát kritickým zrcadlem českého kulturního života.

Přes hojné a nepříliš úspěšné cestování mezi Prahou, Brnem, Bratislavou a Paříží poznamenala mé poststudenoválečné desetiletí především Evropa. Vstoupila v té době do rozhodující fáze první etapy své cesty, to jest vytvoření společného trhu a měny. Příštích řekněme sto let (dál nevěštím, tisíciletí nechávám mladším) je tu na etapu další, především politickou a kulturní. V Evropě patnácti. Pokud jde o její další teritoriální komponenty, tam se bude zase začínat vlastně od nuly a vytvářet společný trh a měna, jež bude třeba nějak spojit s existujícími. Jenže přibude globalizace, v našem případě především Rusko a Čína, takže toho radši nechám.

Ale Evropa i Amerika chtěly strašně vědět, jak to bude po pádu berlínské zdi, co postkomunismus, transformace a vůbec. Když se to tak vezme, vlastně ani moc vědět nechtěly, toužily jenom, aby jim ti, které znali z minulé etapy, potvrdili, co si přály. K těm jsem nepatřil, ale možná právě proto jsem jakousi setrvačností - která dál žene kouli, která už ztratila svůj původní impuls - prožil zase spoustu času ve vlacích a letadlech (auto jsem odepsal a odložil vlastně už v Americe, protože ve velkých městech je jenom na obtíž; navíc jsem pochopil, že když budu bojkotovat hromadnou dopravu, jezdit jenom taxíkem a najímat si auto na výlety, přijde to pořád levněji - o nervech nemluvě -, než mít vlastní automobil. Na Západě určitě. U nás patří dnes ovšem auto k symbolům transformačního úspěchu a společenského statutu, je prostě součástí osobnosti, jako ty císařovy šaty.

Ptají se mě, co mě z těch dvaceti emigračních let mrzí, co bych udělal jinak. Odpovídám, že nejvíc lituji, že jsem své dvě velké knížky - Ostře sledované filmy (o československé kinematografii nejen, ale především šedesátých let) a Nejdůležitější umění (historie filmu v socialistických zemích po roce 1945, kterou jsem napsal se svou ženou) - které vyšly jen anglicky a francouzsky a získaly všelijaké ceny, nevydal česky v emigračních nakladatelstvích, která mě k tomu leta vyzývala.

Moje úvaha byla taková: emigrační nakladatelství mají málo peněz, tohle jsou knihy nákladné a navíc není naším úkolem vydávat tu své knihy, ale knihy těch, kteří nemohou publikovat doma či píší česky v cizině. Teprve na samém konci exilu jsem se odhodlal vydat u Müllera v Indexu Generaci a už předtím u Škvoreckých Příběhy Miloše Formana. A to bylo rozhodnutí správné, protože po Listopadu existoval definitivní český text, který mohla česká nakladatelství rychle vydat. U dvou hlavních knížek tomu tak nebylo a představa, že budou doma zajímat, se ukázala mylnou. Přes častá ujišťování žádná z nich dodnes nevyšla a sotva už za mého života vyjde. To mi samozřejmě není jedno, ale vina je především moje, tohle jsem z emigrace prostě viděl špatně.

Nejste trochu zatrpklý?, ptají se mě dál. Nemyslím, na to jsem už starý. Pochopte, říkám, byl jsem pryč dvacet let. Po pěti letech se vracíš těžko, vysvětlovali mi zkušenější. Po deseti letech už to prakticky nejde, a po dvaceti letech není kam se vrátit. Země, z níž jsi odešel, už neexistuje, a vlastně ani lidé. Jenže vědět a chápat na dálku, virtuálně, je jedna věc. Projít sám tou zkušeností je věc jiná. Není to snadné, ani bezbolestné, a prostě trvá, než to člověk přijme jako fakt vlastního života. Navenek to může vypadat jako trpkost, ale zevnitř je to prostě další etapa vlastního zrání, která zřejmě skončí, až skončím. Ale zkušenost je to k nezaplacení.

Co děláte? zní poslední otázka. Čekám na smrt, odpovídám. A snažím se nějak ten čas užitečně vyplnit. Dnes by se řeklo smysluplně.