pondělí 6. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Ukázka debaty v britském rozhlase na aktuální téma:
  • Mají všichni muži genetickou náklonnost ke znásilnění? Co je konzervatismus? Z nového vydání dvouměsíčníku Listy:
  • Jak jsem byl nevhodný pro ČR (A.J. Liehm)
  • Dvě arbitráže v poločasu Novy (Milan Šmíd) Zdravotnictví a česká státní správa:
  • Boj za svobodu informací v ČR pokračuje (Vladimíra Bošková)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

    (Dnes vycházejí BL bez aktuálního zpravodajství, neboť je jejich redaktor kdesi v ČR mimo přístup k internetu.)

  • Globální svět jinde a kafkovský svět v Čechách. Kdosi dostal za práci provedenou pro zahraniční firmu drobný honorář, cca ve výši 2000 Kč. Částka mu byla poukázána ze zahraničí na konto v IPB. A co udělala IPB? Poslala mu tento jasný a srozumitelný text:

    Vážený kliente,

    pokud je u této úhrady ze zahraničí dle Opatření ČNB č. 312/1996 Sb. uveden platební titul 199, prosíme Vás, abyste na tuto naši žádost splnil svoji povinnost a neprodleně sdělil své pobočce odpovídající účel úhrady na formuláři "Oznámení změny údajů o úhradě ze zahraničí", který od ní obdržíte na vyžádání, popřípadě předložil též devizové povolení a tiskopis o oznamovací povinnosti (pouze v případech stanovených devizovým zákonem č. 219/1995 Sb. a vyhl. č. 261/1995 Sb.)

    Lidi se v České republice tahají na úřad při každé sebemenší příležitosti. Je to jistě ekonomicky velmi efektivní, chtít po nich neustále vyplňovat formuláře. Nejtristnější na celé záležitosti ale je, že se IPB dřevěným jazykem neumí vyjádřit. Svému zákazníkovi nesdělila, o co jde. Proč to nemůže říct dvěma větami jasně?

    Bylo by velmi dobře, kdyby IPB celou záležitost vysvětlila a ještě lépe, aby tuto nesmyslnou proceduru zrušila a neobtěžovala zákazníky zbytečnou byrokracií.

  • Umberto Eco. K důležitému článku z Observeru Svět, v němž dnes žijeme: Hluší a slepí vůči svému kulturnímu dědictví poznamenal jeden čtenář:

    Koupil jsem si k Vanocum cesky vydanou knizku od Umberta Eca: Historie estetiky ve stredovekem umeni (nebo tak nejak se jmenuje). Je to velmi uspokojujici cteni, mam ji rozectenou tak v pulce. Myslim, ze pro trpeliveho ctenare to vysvetluje ono tema velmi dukladne. Vydalo tusim nakladatelstvi Pragma.

  • Proč selhala transformace české ekonomiky? Prostřednictvím Britských listů zveřejňujeme exkluzivní materiál poradce odborů makroekonoma Miloše Picka. Nedostanete v něm odpovědi na nejnaléhavější otázky dneška, avšak Pickova argumentace vás přivede k  zamyšlení. Zde ukázka:

    "Rentabilita vlastního jmění větších podniků (se 100 a více pracovníky) činila v roce 1998 pět procent a v roce 1999 bude podle odhadů obdobná. Přesto je reálná úroková míra z nových bankovních úvěrů nadále (v třetím čtvrtletí roku 1999) - i po jejich předchozím více než ročním snižování - o polovinu vyšší než tato rentabilita, ačkoliv podniky jsou u nás většinou podkapitalizovány a tedy jsou na úvěrech nadměrně závislé. Podíl ztrátových podniků dosahuje setrvale asi jedné třetiny a jejich ztráta dosahuje asi poloviny v poměru k zisku vyprodukovanému ziskovými podniky.

    Pickův text obsahuje množství obrázků a grafů, a proto ho nemáme možnost ho rychle zveřejnit přímo na serveru Britských listů (nemáme dosud možnost zveřejňovat na serveru Internet Servisu obrázky). Pickovu analýzu proto naleznete zde.

  • Jak Britské listy vyšetřuje policie kvůli tomu, že přetiskly loni v březnu provolání Romského národního kongresu v Hamburku, rozšířené tiskovou službou RomNews Network, se můžete dočíst zde, případně zde v angličtině v časopise Central Europe Review.

  • O vážném, nekvalifikovaném zásahu českého parlamentu proti okruhu ČT 2 (parlament navrhuje převést lokální a regionální komerční vysílatele na ČT 2) se můžete dočíst na tomto místě.

  • Obrázek, jak Viktor Kožený devastuje k velkému hněvu tamějších obyvatel křehkou ekologii Bahamských ostrovů stavbou hrubých prašných silnic, je zde, článek, který to vysvětluje, je tady.

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na tomto místě, v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33, případně přímo v nakladatelství Milénium na adrese avc@unl.pvtnet.cz, kde si knihu můžete objednat e-mailem i prostřednictvím úvěrové karty. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.) - Pokud víte o dalších knihkupectvích, kde je kniha v prodeji, anebo o knihkupectvích, kde si myslíte, že by měla být v prodeji, dejte nám vědět.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • O vzrůstajícím vlivu partikulárních zájmů a PR agentur na česká média píše Jan Čulík anglicky v časopise Central Europe Review na tomto místě.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.h tm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/preh led.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Mají všichni muži genetickou náklonnost ke znásilnění?

    Toto je první část ukázky rozhlasové debaty z pořadu Start the Week, kterou moderoval Jeremy Paxman a která se vysílala v BBC Radio Four v pondělí 28. února 2000. Druhou část, o významu konzervatismu a morálky v dnešním světě, přineseme buď v úterý nebo pravděpodobněji ve středu.

    Jeremy Paxman: Dobrý den. Mí čtyři dnešní hosti mají společné to, že jsou inteligentní, ale pak už asi nic jiného. Profesor Randy Thornhill je jedním z autorů knihy, která se bezpochyby stane nejkontroverznější knihou letošního roku, A Natural History of Rape, Přirozená historie znásilnění, která argumentuje, že je tento nechutný jev úplně přirozenou součástí lidské biologie. Profesor Roger Scruton je natolik znepokojen naší posedlostí mládím a tím, co je nejnovější, že požaduje, aby se uznalo, jak důležitý je konzervatismus. Náměstek ministra vnitra Paul Boateng se účastní diskuse o tvůrcích moderní morálky. Pochybuju, že bude souhlasit s tím, co budou říkat někteří ostatní účastníci diskuse. Profesorka Ruth Listerová bude zkoumat, kdo je součástí "třetí cesty": domnívá se že vláda mnoho lidí ze společnosti vylučuje, tím, že je posedlá uspokojováním středních vrstev a svou vírou v placenou práci.

    Paxman: Začněme vámi, Randy Thorntone. Tato Přirozená historie znásilnění je vysoce kontroverzní, protože argumentuje, že konvenční analýza znásilnění, totiž že při tom jde o ovládání, o moc, je chybná. Vy argumentujete, že to ignoruje sexuální prvek znásilnění, že je znásilnění v první řadě sexuálním aktem a že je biologicky determinované.

    Randy Thornhill: V konečné analýze je veškeré lidské chování, včetně znásilnění, existuje nyní v důsledku darwinovského evolučního procesu. To není triviální pravda, ani to není pravda, kterou by bylo možno ignorovat při vytváření politiky a při slibování lepší společnosti. Evoluční pohled na znásilnění poukazuje na celou řadu faktorů, které při dospívání chlapců ovlivňují jejich chování při hledání sexuálního partnera, v době, kdy se tito chlapci stanou muži. Těmito faktory jsou chudoba, absence otce a neexistence dlouhodobých emocionálních vztahů k druhým lidem. Nejnovější výzkum identifikoval tyto tři faktory jako zázemí pachatelů znásilnění. Využívat těchto znalostí pro omezení počtu znásilnění není složité. Zaprvé je zapotřebí zmenšit sociální rozdíly. To by omezilo množství chudých oblastí, v nichž vyrůstají chlapci a tím by došlo k poklesu počtu znásilnění. Jiným důsledkem pro praktickou politiku by mělo být, aby byly poskytovány daňové úlevy otcům, kteří bydlí po rozvodu ve společné rodině se syny anebo alespoň žijí jim nablízku.

    Paxman: Argumentujete tedy z biologického hlediska, že všichni muži jsou potenciálně pachateli znásilnění?

    Thornhill: Všichni muži jsou potenciálně pachateli znásilnění v tom smyslu, že existují určité podmínky, které ovlivňují mužskou sexuální psychologii způsobem, který může vést muže k tomu, aby začali považovat znásilnění za přijatelné chování.

    Paxman: A to, protože argumentujete, že existuje přirozená potřeba se rozmnožovat a pokud nemůže být uspokojena konsensuálně, bude uspokojena násilím?

    Thornhill: Ano, to je jedna evoluční hypotéza, proč znásilnění existuje. Jinou je, že znásilnění je vedlejším důsledkem - nikoliv přímo zvoleným důsledkem při evoluci - mužské sexuální psychologie, v jejímž rámci hledají co největší množství sexuálních partnerek bez příslibu dlouhodobého vztahu.

    Paxman: A z toho pak vyplývá, že analýza, kterou například v současnosti používá policie v této zemi, že podstatou znásilnění je touha znásilňovanou osobu ovládnout a ponížit, je chybná.

    Thornhill: Ano, je to z vědeckého hlediska nesprávné. Všeobecný obraz, vyplývající z dat ohledně znásilnění, ukazuje, že je cílem u muže sexuální stimulace. Při mnoha znásilněních se vyskytuje násilí, ale toto násilí je prostředkem k dosažení sexuální stimulace.

    Paxman: Kolik pachatelů znásilnění či obětí znásilnění jste pro tuto knihu interviewoval?

    Thornhill: Studoval jsem asi 800 obětí znásilnění.

    Paxman: A kolik pachatelů znásilnění?

    Thornhill: Databáze o pachatelích znásilnění v knize je obrovská. Všechny zveřejněné studie, průzkumy zločinnosti, pachatelů znásilnění, a tak dále, které byly k dispozici z celého světa, jsou v knize analyzovány.

    Paxman: Říkáte v knize, že vzhledem k tomu, že většina obětí znásilnění je ve věku, kdy může mít děti, vede to k evolučnímu vysvětlení. Mým protiargumentem je, že je to proto, protože většině pachatelů znásilnění je mezi 18 a 30 lety.

    Thornhill: Ano, ale to je součástí celkového obrazu. Mužská životní historie znamená různou míru přijímání rizika, podle toho, kde jste v životním cyklu. A mladí muži žijí riskantněji. Více pronásledují ve snaze stát se součástí rozmnožovacího cyklu a podstoupí podstatná rizika ve snaze toho docílit. A znásilnění je důsledkem tohoto procesu. Vaše hypotéza není alternativou k mému přístupu.

    Paxman: V této knize činíte naprosto odporné tvrzení, že čím je znásilnění násilnější, tím méně je psychologicky traumatizující a že ženy v reproduktivním věku trpí větší mentální trauma než dítě nebo sedmdesátiletá žena. Můžete to ospravedlnit?

    Thornhill: Ano. Studie obětí znásilnění ukazuje, že ženy v reproduktivním věku zažijí větší psychologické trauma. To se dá z hlediska lidské evoluční historie očekávat. Protože ženy v reproduktivním věku mohou pravděpodobněji otěhotnět. Proto považují znásilnění za víc traumatizující. To vyplývá ze shromážděných dat.

    Paxman: Ruth Lister.

    Ruth Lister: Mám dvojí znepokojení, tedy mám jich hodně. Zdá se, že argumentujete na základě toho, že na to, aby muž mohl znásilnění provést, musí být sexuálně vzrušen. A proto je to sexuální akt. Jenže my víme, že sexuální vzrušení vzniká někdy i jako reakce na násilí, jako reakce na ovládnutí ženy. Proto, zdá se mi, jste vůbec nedokázal, že je to v první řadě sexuální. Samozřejmě, sex může být toho součástí, někdy, ale z hlediska ženy - mně se zdá nejpozoruhodnější, když argumentujete, že bychom měli učit ženy, že je znásilnění pro ně tak psychologicky traumatizující, protože jim omezuje jejich reprodukční výběr. To popírá skutečnost znásilnění pro tu ženu. Protože lidi, kteří hovořili se znásilněnými ženami, zjišťují, že je pro ně nejvíc znepokojující, že je to znásilnění jejich tělesné integrity. Je to ponížení. A říkat, že je to něco jiného, znamená popírat skutečnost toho násilného činu. To, že se při znásilnění často nepoužívá násilí jen pro násilí, neznamená, že to není násilný akt.

    Thornhill: Násilí je prostředek, jímž muži docílí svého sexuálního uspokojení. My neříkáme, že je znásilnění pro ženu sexuálním zážitkem. Zcela zjevně není. Avšak konstatujeme, že pro muže je znásilnění sexuálním zážitkem. Násilí jako takové není pro muže sexuálně vzrušující. Tyto studie jsou založeny na videozáznamech, zvukových záznamech popisů, na reakcích na scény mužů, bijících muže, žen, bijích ženy, atd. Sexuální vzrušení mužů změřil objektivně Peynard.

    Paxman: Roger Scruton:

    Roger Scruton: Myslím, že nereagujete na to, co se snaží Ruth říci. Pokusím se to vysvětlit svým způsobem, kterému dávám přednost, totiž že sociobiologie vysvětluje chování lidí, jako zvířata, pokud něco vysvětluje, jenže my nejsme pouze zvířata. Jsme také společenské bytosti s pojetím svého já, s naší vlastní totožností. Hrůza, kterou ženy pociťují při znásilnění, se dá vysvětlit daleko šíře právě prostřednictvím tohoto. Musíme si připomenout, že jsme morální bytosti, které mají smysl své vlastní integrity, jednoty s naším tělem a že znásilnění této integrity může vyvolat psychickou katastrofu. K tomu přece nepotřebujete na vysvětleni sociobiologii, a kromě toho to sociobiologie ani nevysvětluje. Polovina kompletního obrazu lidské bytosti byla vynechána.

    Thornhill: Obraz, který líčíte, sociální komponent, je nedílnou součástí té biologie.Moderní biologové nerozlišují mezi biologickým a sociálním. Sociální je součástí toho biologického.

    Paxman: Paul Boateng.

    Paul Boateng: No pro mně je na tom celá řada věcí nepřijatelných, na tezi Randyho Thornhilla. Zaprvé to, jak dává sex na jednu stranu a násilí a moc nad člověkem na stranu druhou. Má zkušenost znásilnění a pachatelů znásilnění je zkušenost trestního právníka, dělal jsem to do roku 1997. Zastupoval jsem u soudu skutečně mnoho pachatelů znásilnění. Zjistil jsem určitý společný rys. Že pro ně je násilí a moc nad obětí jsou součástí vzrušení. A to je hluboce morálně odpudivé. Vyžaduje to zásah inhibitora. Někteří muži jsou inhibováni, dostává se jim zábran v důsledku existence morálních a právních norem. Jiní nejsou. A to mě vede k druhému, také velmi odpornému rysu vaší teze. Je jí představa, že je jaksi znásilnění důsledkem sociální deprivace. Že je důsledkem absence otce, že je důsledkem sociální a hospodářské chudoby. Podle mé zkušenosti znásilnění a vůbec násilí v domácnostech - protože mezi oběma druhy násilí je souvislost, zejména při násilí vůči ženám - nerespektuje žádné třídní rozdíly. Vyskytuje se ve všech společenských vrstvách. Podíváte-li se totiž na výskyt znásilnění během rande, tzv. date rape, jehož počet v Británii stoupá, to se vyskytuje na univeerzitách jako v továrnách. Tato vaše představa, že je toto sociobiologické evolučně zdůvodněné chování podmíněno sociálně a ekonomicky, mě nepřesvědčuje.

    Randy Thornhill: Ale musíte si uvědomit, že to není jediný existující model. Jedna sada faktorů, která vede u mužů k zvýšenému výskytu znásilnění, je to, o čem jsem hovořil, faktory během výchovy: absence otce, chudoba, absence dlouhodobých emocionálních vztahů. To ale není celkový obraz. Evoluční přístup identifikuje i jiné okolnosti, které během evoluční historie ovlivnily výskyt znásilnění u mužů bez ohledu na třídní příslušnost, jak jste se o tom zmiňoval. A je důležité, aby muži i ženy měli k dispozici tyto informace, zejména pro ženy, protože jde o okolnosti a faktory, které mohou vyvolat znásilnění v podstatě od každého muže. To by přece ženám pomohlo, aby se vyhnuly okolnostem, při nichž může ke znásilnění dojít.

    Paxman: Píšete o tom, že by si ženy měly být vědomy o vlivu toho, jak se oblékají, na muže, stejně jako okolností, kdy by neměly chodit na schůzku s mužem bez doprovodu. Napadlo mě při tom, jestli jste uvažoval, že byste měl rozšířit svůj výzkum do Ruska a interviewovat nesčetné ženy v Čečensku, které tam byly zjevně znásilněny ruskými vojáky, jestli měly taky na sobě provokativní šaty?

    Thornhill: Rozsáhlé znásilňování žen za války je přímou součástí našeho přístupu. Využívat přitom evolučního vysvětlení je naprosto legitimní. Protože se vracíme k tomu rozporu mezi sociálním a biologickým, což není nosná dichotomie, jak už jsem řekl. Ale ve válce jsou výhody, plynoucí ze znásilnění velké, protože je k dispozici mnoho zranitelných mladých žen a muži je znásilňují. Riziko je malé, protože vládne beztrestnost. Je tou součástí našeho studia a shromažďujeme data o tom, jaké ženy se stávají obětí znásilnění ve válkách.

    Lister: Podle výsledků studia zejména obětí znásilnění z občanských válek vyplývá, že je znásilnění využíváno jako úmyslného nástroje ponižování žen a také mužů, protože ti jsou neschopni ty ženy ochránit. To je přece jasné. Válka váš argument vůbec nepodporuje. Až na to, že vás to staví velmi blízko k radikálnímu feministickému postoji, že jsou všichni muži potenciálně pachatelé znásilnění.

    Paxman: On to ale přiznává.

    Lister: Ale jinde to zase neříkáte, protože svůj postoj měníte. Někdy tvrdíte, že to neříkáte, jindy to zase říkáte. Nevím, co si o tom myslí muži kolem tohoto stolu.

    Paxman: Máte pocit, Rogere Scrutone, že jste potenciální pachatel znásilnění?

    Scruton: Vůbec ne. Ale na jedné úrovni mám větší míru sympatií pro tento sociobiologický argument než asi většina lidí kolem tohoto stolu. Ale je to pouze část vysvětlení, jeho začátek. Myslím, že je pravda, že sociální a biologické se u lidí od sebe navzájem oddělilo. A je chybné považovat sociální jen za jeden z aspektů biologie.

    Thornhill: Z vědeckého hlediska není správné oddělovat sociální od biologického. Ale představa, že budou muži uraženi vědeckým přístupem ke znásilnění, je jeden pohled. Ale musíte si uvědomit, že mnoho mužů oceňuje, když je jim vysvětleno, jak funguje jejich sexualita. Hovořil jsem během své kariéry jako univerzitní profesor s tisíci muži o jejich evoluční historii a muži mi systematicky sdělují, že rádi slyší vysvětlení, jaké jsou okolnosti - -

    Boateng: Protože, Randy, jim to bagatelizuje něco, co je morálně odsouzeníhodné a protizákonné. Proto je to vysvětlení atraktivní. Stejně jako onen nebezpečný argument o tom, že se ženy nemají oblékat provokativně, jak jste to charakterizoval, poskytoval ospravedlnění soudcům, kteříříkávali - dnes už to přirozeně nedělají - No, moje drahá, vy jste si to zavinila sama. Měla jste na sobě minisukni.

    Paxman: Přejděme k dalšímu tématu. V této věci se zjevně neshodneme. Rogere Scrutone, vy jste se rozhodl uspořádat polední přednášku v sérii "Last Word" o významu konzervatismu. Proč se domníváte, že musíte konzervatismus hájit?

    Scruton: No, jak si asi vzpomínáte, v létě pronesl premiér projev na sjezdu Labouristické strany, v němž nás všechny varoval před temnými silami konzervatismu, které ohrožjí úspěchy Nové labouristické strany. To mě vedlo k zamyšlení. Vždycky jsem se považoval za konzervatice. Vždycky se mi zdálo, že je to naprosto legitimní věc, být konzervativcem, nikoliv ve smyslu hrozby vůči společenskému pořádku, ale naopak jako pokud podporovat a udržovat to, co je na tom pořádku dobré a slušné. Jak je tedy možné, že nyní je to charakterizováno jako něco špatného a zlého? Tak jsem si řekl, že je asi načase promluvit veřejně a říct, co je vlastně konzervatismus. Aby lidi jako já, kteří si celý život myslí, že je to naprosto legitimní politický postoj, bzli ujištěni, že je to v pořádku.

    Paxman: Používáte slova konzervativní s malým k, nikoliv s velkým K?

    Scruton: Ano, a  to učinil i premiér Blair. Protože konec konců, pokud vůbec existuje konzervatismus s velkým K, premiér si udělal kariéru z toho, že to přijal.

    Paxman: Kdy jsme přestali být konzervativní společností, co myslíte?

    Pokračování příště


    Minulost v přítomnosti

    A. J. Liehm

    Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy č. 1/2000. Je k dostání ve všech lepších knihkupectvích v ČR. Jak pravidelní čtenáři BL vědí, je to vynikající časopis. Lze ho též objednat na adrese listy@economia.cz. JČ.

    Najednou bylo po válce. Studené. Najednou?

    Když se dnes dívám deset let nazpátek, vybavuje se mi jaro před více než třiceti lety. Takzvané pražské. Mimo Československo se divili, copak to nevidíte, Rusové se už opírají do vašich dveří. A my na to, že tomu nerozumějí, co si budeme povídat. V Československu jakbysmet.

    Před Listopadem to bylo jaksi podobné. V Rusku už několik let běžela perestrojka, za našimi hranicemi se otřásalo nejen Polsko či Maďarsko, ale dokonce i NDR, jen u nás, od disidentů po veřejnost málokdo věřil, že je konec. Samozřejmě, říkalo se, že leta s osmičkou na konci jsou milníky moderních - a nejen moderních - českých dějin, ale to bylo skoro všechno. Když nám potom - po Polsku, Maďarsku, NDR a svým způsobem i Rusku - komunismus spadl doslova na hlavu, ukázalo se, že jen pár nedisidentů v bankách či ústavech mělo jakousi konkrétní představu, co a jak dál. Nechtěl jsem tomu docela věřit, ale krátká historie Občanského fóra, prvních polistopadových vlád a rozpad republiky to potvrdily. Zevnitř je prostě často hůř vidět, co se zdá zjevné zvenčí.

    Do Prahy jsem přijel až po novém roce 1990. Bylo mi protivné hrát si na věrozvěsta v situaci, kterou jsem znal jen zdálky. To, co se nazývalo vítězstvím či revolucí, patřilo podle mého těm, kteří k tomu místu došli doma. Nicméně mi na některých věcech záleželo, na Lidovkách, na Literárkách... Jan Ruml se mýlí, když vzpomíná, že tenkrát se do Lidovek nechtělo nikomu, ani Liehmovi. Skutečnost je taková, že za mnou jednou dopoledne přišel Vláďa Mlynář se dvěma kamarády, seděli jsme v letenské kuchyni a oni chtěli vědět, zda bych byl ochotný dělat Lidovky. Rozešli jsme se s tím, že nemohu v Paříži jen tak všeho nechat, ale že bych, aspoň ze začátku, mohl být půl měsíce tam, půl měsíce tady, jako to leta dělá přítel Pundik, šéfredaktor největšího dánského deníku Politiken. Brali to jako řešení a odešli s tím, že to navrhnou výboru (radě). "To nebude problém, jsou to přece tví kamarádi." Za dva dny zavolal Vláďa: "Je to zvláštní, ale oni tě neprokádrovali".

    Časem jsem pochopil, že mě měl zas jednou pánbůh rád.

    V Literárkách to bylo podobné, i když to chvíli vypadalo, že se beze mne přece jenom uskuteční můj projekt, kterému jsem říkal třístupňová raketa. - Lidovky jako deník, Literárky jako jejich víkendové vydání, Lettre internationale a 150.000 Slov jako jejich tříměsíčníky. I tahle iluze vydržela ovšem jenom krátce a dál už to každý zná.

    Celkem záhy jsem pochopil, že mnozí byli sice rádi stejně jako já, že jsme se po dvaceti letech zase sešli doma, ale že se jim ulevilo, když zjistili, že mám zpáteční letenku. Pochopit potom, co se mne už netýkalo přímo, osobně, trvalo ovšem mnohem déle.

    V prvních měsících devadesátého roku se mě občas ptali, co je podle mého soudu v tuto chvíli nejdůležitější. Odpovídal jsem stručně a bez váhání: Nedopustit návrat předchozího režimu a zachovat jednotu státu. S tím jsem přijel tehdy na Slovensko, kde jsem měl spoustu přátel, s nimiž se pouto upevnilo a jichž přibylo v druhé polovině šedesátých let, kdy Novotného pražské vedení rozpoutalo svou protislovenskou kampaň, na kterou nakonec zašlo. Za posledních deset let jsem s nimi zase prožil ledacos.

    Tehdy začínala slavná diskuse o čárce, která hned zkraje ukázala, že nové elity si z normalizačního období nepřinesly žádnou konkrétní představu, jak postupovat v otázce česko-slovenského vztahu a společného státu, na jaké otázky bude třeba z obou stran sebekriticky odpovídat.

    V těch dnech jsem se poprvé osobně setkal s Milanem Šimečkou, s nímž jsem po leta z emigrace spolupracoval a který v druhé polovině osmdesátých let měl pravidelnou rubriku v Lettre internationale. To setkání rychle potvrdilo, že myslíme na stejné vlně. Pak byl Šimečka jmenován šéfem prezidentových poradců, což věstilo mnoho dobrého. Kromě všeho ostatního byl podle mého jediný, kdo na Hradě a v Čechách vůbec mohl vysvětlit Slovensko. Když na jaře zazvonil v prozatímní redakci české Lettre telefon a z něho zaznělo, že docela zbytečně umřel, napadlo mi, že je zle. V nekrologu do Literárek jsem napsal, že nikdo sice není nenahraditelný, ale v určitých chvílích přece jen nenahraditelný je, a že se tentokrát v československé historii jmenuje Milan Šimečka.

    V těch prvních poemigračních bratislavských dnech probíhaly už nevelké demonstrace za slovenský stát, ale vzápětí se na bratislavských ulicích objevily i stolky, před nimiž stály dlouhé řady občanů, podepisujících manifest za zachování Československa. Když Šimečkovi nástupci v Praze začali po měsících podobnou akci, tvářili se, že to byl jejich nápad a nikdy, myslím, neřekli, že s tím dávno předtím přišli na Slovensku.

    V Praze mi kdysi říkávali "ty jsi takový Čech pro Slováky", a první slovenský ministr kultury Ladislav Snopko zvaný "Agnes" mě skutečně jmenoval svým poradcem. Moc jsem mu neporadil, a ani to málo se zřejmě nedalo realizovat, ale znamenalo to, že jsem na Slovensko jezdil stejně jako do Prahy. Občas. (S Albertem Marenčínem jsem je projel skoro celé). - Taky mě zavolal Vlado Čech, že by chtěl založit československý deník a jestli bych to nechtěl dělat. Sešli jsme se, dlouho debatovali a došli k tomu, spíš já než on, že to asi už v tu chvíli nejde. Když potom ten další neúnavný slovenský Čechoslovák taky zbytečně umřel, postavila mu jeho stejně neúnavná matka Soňa Čechová pomníček zvaný Mosty, který stojí dodnes. - Třetí donkichotsky československá historie je o Lettre internationale, která vycházela, dokud vycházela, česko-slovensky a dělala se redakčně nejen v Praze, ale i v Bratislavě.

    Když jsem se poprvé po více než dvaceti letech sešel s kamarády z redakce Literárek, kteří se po celou normalizaci pravidelně scházeli a pro které v ponormalizačních Literárkách nebylo místo (nemyslím, že jenom pro přestárlost - dnes by se asi napsalo kvůli), byla tam i Eda Kriseová a chtěla vědět, kam teď z Hradu nejdřív. Tedy prezident. Do Polska a do Maďarska, řekl jsem, a taky za Gorbačovem. To nebyla jen politika, ani historie, ale především to, že trh pro Československo je především na východě. Představoval jsem si, že mezi Polskem, Československem a Maďarskem by mohlo vzniknout cosi jako Severská unie (Nordic Union), která výrazně pomohla skandinávským zemím úspěšně absolvovat poválečná desetiletí. Nebyl jsem samozřejmě sám a tzv. Visegrád toho byl důkazem.

    Jenže pan profesor Klaus přesvědčil už rozdělenou republiku, že my jsme daleko nejlepší, nikoho nepotřebujeme a ještě bychom museli tahat tři ostatní z bryndy. Tahle představa - ach, kde ty loňské sněhy jsou - je spojena s řadou anekdot, z nichž mi utkvělo, jak český premiér odvolával už ze silnice ministry české vlády, kteří byli na cestě na schůzku středoevropských prezidentů v Litomyšli.

    Na podporu myšlenky a konceptu Visegrádu a stále víc pro jeho záchranu vznikly i Středoevropské noviny. Nerodily se snadno, spíš naopak. Myšlenka vzešla zčásti od George Sorose, který byl ochoten projekt financovat. Jenže když se vrátil do Paříže ze Slovenska, kde mu měl být předložen hotový projekt, zuřil. S těmi lidmi nechci už nic mít, řekl mi, tím to pro mne končí. Umluvil jsem ho, aby mě to nechal ještě jednou zkusit. Objel jsem čtyři hlavní města, čtyři tehdy hlavní deníky, a Soros nakonec přijal projekt měsíční čtyřstránkové přílohy v každém ze čtyř deníků, se společnou redakcí a redakční radou, jejímž mě udělali předsedou. Jenže dítě bylo od narození po tom obtížném porodu pohmožděné, nikdy nenašlo, a ani najít nechtělo skutečného šéfredaktora (na tom se podepsal Adam Michnik, který navíc - jak se ukázalo moudře - prosadil, že v Gazetě Wyborczej si budou přílohu dělat spíš sami a podle svého). Také politika jednotlivých deníků se měnila a vzdalovala, a příloha skončila ve chvíli, kdy se o užitečnosti Visegrádu sice už veřejně nepochybuje, ale skutečný obsah pořád nemá. Gazeta Wyborcza pokračuje sama (ale možná i jiní, nevím) a z redaktora její fungující středoevropské přílohy Aleka Kaczorowského se stal i vítaný spolupracovník Listů.

    U plynulých deset let bylo tak zčásti vyplněno marnými pokusy najít si místo v českém postudenoválečném období. Hodně jsem psal do různých českých novin a časopisů (Tvar dokonce jednu chvíli chtěl dělat přílohu z textů zahraničních Lettre internationale). V naději, že by mohlo zajímat, jak se věci jeví člověku, který měl v životě to štěstí a neštěstí, že viděl české země zevnitř ve čtyřech obdobích jejich současné historie, jako její aktivní účastník a po čtvrtstoletí zase z Evropy v různých jejích podobách, i z Ameriky. Noviny to sice tiskly, ale nikdo nereagoval, všechno šlo jaksi do prázdna. Skutečná spolupráce se ukázala možná jenom s Listy.

    S Lidovkami nemohla než skončit, když zatím poslední z četných šéfredaktorů v úvodníku slíbil, že udělá noviny, o jakých jsem psal a které v Čechách tak strašně chybějí (ale asi je nikdo nechce), a pak udělal pravý opak. - Právo se vydalo žurnalisticky (a možná vlastně pokračuje) po cestě, která sice zřejmě vede k množství čtenářů, ale na které nejsem k ničemu. - Jiří Menzel mě jednou udělal předsedou poroty karlovarského filmového festivalu, jenže z festivalu zmizel natáčet do Francie (nepodařenou verzi Konwického Malé Apokalypsy), takže jsem nikdy nepochopil, jak si festival představoval. Ani tam nikoho nezajímalo, co si myslím o světovém, evropském, českém a slovenském filmu a po trapné pražsko-karlovarské epizodě festival skutečně, jak se píše, "navázal na slavnou tradici karlovarských festivalů". Stal se jejich liberálním zrcadlovým obrazem a jarmarkem pro postkomunistický establishment, aniž se pokusil najít vlastní tvář a vlastní místo aspoň v Evropě.

    Rád jsem po leta pomáhal Janu Trefulkovi v organizování soutěže o "Evropský fejeton", která vznikla trochu z nedorozumění pokud jde o evropskost žánru. Na nápravu nebyly ani peníze, ani lidé. - A protože miluju divadlo, z něhož jsem vzešel, ačkoli se mi osudem stal do jisté míry film, trávil jsem v divadle skoro všechny české, moravské a slovenské večery. Nezačalo to dobře, protože jsem do Literárek napsal upřímně nadšený článek o Kačerově inscenaci Pekaře Jana Marhoula (včetně prodávání chleba ve foyeru). Se zlou jsem se potázal. Vančura i jehopekař jsou prý vlastně komunisti a to sem dnes nepatří. Jinak mi z těch deseti let utkvěl pražský Rok na vsi, brněnská Maryša divadla Na Provázku, některé Rajmontovy inscenace v Národním. Zaujalo mě, jak Pitínský přes

    Demla navázal v Dejvicích na E. F. Buriana, jehož inspiraci folklórem zřejmě nikdy neviděl,

    Milka Vášáryová Na Zábradlí, a taky poslední Pistoriův Pirandello v Národním.

    Máme zřejmě velký herecký potenciál, ba i režiséry, ale zřejmě pořád platí, že Češi nejsou národ dramatiků. A chybí neučesaný jevištní vtip, ironie, satira, od kabaretu po Osvobozené. Přitom neznám, co se děje mimo Prahu a Brno, do Hradce se pořád marně chystám.

    Mrzí mě, samozřejmě, že Listy se zatím pořád nedokázaly stát kritickým zrcadlem českého kulturního života.

    Přes hojné a nepříliš úspěšné cestování mezi Prahou, Brnem, Bratislavou a Paříží poznamenala mé poststudenoválečné desetiletí především Evropa. Vstoupila v té době do rozhodující fáze první etapy své cesty, to jest vytvoření společného trhu a měny. Příštích řekněme sto let (dál nevěštím, tisíciletí nechávám mladším) je tu na etapu další, především politickou a kulturní. V Evropě patnácti. Pokud jde o její další teritoriální komponenty, tam se bude zase začínat vlastně od nuly a vytvářet společný trh a měna, jež bude třeba nějak spojit s existujícími. Jenže přibude globalizace, v našem případě především Rusko a Čína, takže toho radši nechám.

    Ale Evropa i Amerika chtěly strašně vědět, jak to bude po pádu berlínské zdi, co postkomunismus, transformace a vůbec. Když se to tak vezme, vlastně ani moc vědět nechtěly, toužily jenom, aby jim ti, které znali z minulé etapy, potvrdili, co si přály. K těm jsem nepatřil, ale možná právě proto jsem jakousi setrvačností - která dál žene kouli, která už ztratila svůj původní impuls - prožil zase spoustu času ve vlacích a letadlech (auto jsem odepsal a odložil vlastně už v Americe, protože ve velkých městech je jenom na obtíž; navíc jsem pochopil, že když budu bojkotovat hromadnou dopravu, jezdit jenom taxíkem a najímat si auto na výlety, přijde to pořád levněji - o nervech nemluvě -, než mít vlastní automobil. Na Západě určitě. U nás patří dnes ovšem auto k symbolům transformačního úspěchu a společenského statutu, je prostě součástí osobnosti, jako ty císařovy šaty.

    Ptají se mě, co mě z těch dvaceti emigračních let mrzí, co bych udělal jinak. Odpovídám, že nejvíc lituji, že jsem své dvě velké knížky - Ostře sledované filmy (o československé kinematografii nejen, ale především šedesátých let) a Nejdůležitější umění (historie filmu v socialistických zemích po roce 1945, kterou jsem napsal se svou ženou) - které vyšly jen anglicky a francouzsky a získaly všelijaké ceny, nevydal česky v emigračních nakladatelstvích, která mě k tomu leta vyzývala.

    Moje úvaha byla taková: emigrační nakladatelství mají málo peněz, tohle jsou knihy nákladné a navíc není naším úkolem vydávat tu své knihy, ale knihy těch, kteří nemohou publikovat doma či píší česky v cizině. Teprve na samém konci exilu jsem se odhodlal vydat u Müllera v Indexu Generaci a už předtím u Škvoreckých Příběhy Miloše Formana. A to bylo rozhodnutí správné, protože po Listopadu existoval definitivní český text, který mohla česká nakladatelství rychle vydat. U dvou hlavních knížek tomu tak nebylo a představa, že budou doma zajímat, se ukázala mylnou. Přes častá ujišťování žádná z nich dodnes nevyšla a sotva už za mého života vyjde. To mi samozřejmě není jedno, ale vina je především moje, tohle jsem z emigrace prostě viděl špatně.

    Nejste trochu zatrpklý?, ptají se mě dál. Nemyslím, na to jsem už starý. Pochopte, říkám, byl jsem pryč dvacet let. Po pěti letech se vracíš těžko, vysvětlovali mi zkušenější. Po deseti letech už to prakticky nejde, a po dvaceti letech není kam se vrátit. Země, z níž jsi odešel, už neexistuje, a vlastně ani lidé. Jenže vědět a chápat na dálku, virtuálně, je jedna věc. Projít sám tou zkušeností je věc jiná. Není to snadné, ani bezbolestné, a prostě trvá, než to člověk přijme jako fakt vlastního života. Navenek to může vypadat jako trpkost, ale zevnitř je to prostě další etapa vlastního zrání, která zřejmě skončí, až skončím. Ale zkušenost je to k nezaplacení.

    Co děláte? zní poslední otázka. Čekám na smrt, odpovídám. A snažím se nějak ten čas užitečně vyplnit. Dnes by se řeklo smysluplně.


    Dvě arbitráže v poločasu Novy

    Milan Šmíd

    Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy č. 1/2000. Je k dostání ve všech lepších knihkupectvích v ČR. Jak pravidelní čtenáři BL vědí, je to vynikající časopis. Lze ho též objednat na adrese listy@economia.cz. JČ.

    Letos čtvrtého února nakrojí TV Nova druhou polovinu svého životního krajíce, neboť licence byla jejímu držiteli udělena na 12 let a měla by vypršet v únoru 2006. Jaký ten druhý poločas Novy bude, zda a v jaké podobě ho tato televize dohraje do konce, bude-li v něm hlavním principálem ještě Vladimír Železný, o tom by se mělo rozhodovat v nadcházejících měsících při nesčetných soudních sporech, které někdejší společníci v TV Nova proti sobě vedou, a především při průběhu dvou mezinárodních arbitráží.

    Nejen laické veřejnosti, ale často i novinářům, kteří za své jméno dodávají označení "mediální expert", tyto dvě mezinárodní arbitráže splývají, takže není vždy jasné, o čem se spor vede a kdo v něm má navrch. Nehledě na to, že agentury zúčastněných stran, zvláště Bajčanova Technika (CET 21), neustále vypouštějí do mediálního prostoru takové informace, které se snaží problém spíše zamlžit než osvětlit a zjednodušit.

    Jak to všechno vzniklo

    Někdy v roce 1996 se dohodli partneři v TV Nova, tj. držitel licence CET 21 (12% v České nezávislé televizní společnosti ČNTS), Česká spořitelna (22% v ČNTS) a Američany vlastněná CME (Central European Media Enterprises - 66% v ČNTS), že si vzájemné poměry upraví podle svého. Umožnila jim to novela č. 301/1995 Sb., která zbavila Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání řady pravomocí, včetně možnosti dohledu nad změnami majetkových poměrů u držitelů licencí.

    CME nabídla partnerům odkoupení jejich podílů v ČNTS za to, že se vzdají v její prospěch svého práva na zisk a dividendy. Zda s touto nabídkou přišla sama CME, nebo zda byla k takovému kroku Železným přinucena (pod pohrůžkou: když nekoupíte vy, prodáme Chemapolu), není zcela jasné; podle všeho dohoda o transakci vyhovovala oběma stranám. Čeští partneři měli dostat nemalé peníze, CME pak mohla svým akcionářům oznámit: plně ovládáme úspěšnou a ziskovou televizní stanici v Praze.

    S Českou spořitelnou to bylo relativně jednoduché. Ta prodala 1. srpna 1996 svých 22 procent CME za jednu miliardu korun. Aby obchod získal legalitu v době, kdy stále platná licenční podmínka číslo 17 omezovala přesuny majetku a změny smlouvy o ČNTS, formálně se rozdělily obchodní podíly a hlasovací práva tak, aby nedošlo "ke změně kontroly nad činností investorů" (znění podmínky č.17), což byla finta, nad jejíž zákonností se dodnes vznáší otazník.

    Proces získání podílů CET 21 měl dvě etapy. V té první uzavřela CME 1. srpna 1996 smlouvu s Vladimírem Železným, jíž mu svěřila pět milionů US dolarů, aby odkoupil podíly svých partnerů a získal v CET 21 většinu. Dluh mu měl být odpuštěn za to, že v CET 21 bude hlasovat ve prospěch CME.

    Když tato skandální smlouva, která znamenala skrytý převod kontroly nad licencí na CME, se v lednu 1997 dostala na veřejnost a vyvolala nebývalý zájem médií, obě strany se z ní stáhly. Železný dnes tvrdí, že smlouva o půjčce "nebyla konzumována" (tj. realizována, pozn. JČ) a CME později předhodila burzovnímu dohledu nejasný "dodatek ke smlouvě o půjčce", který okolnosti plnění této smlouvy zamlžuje.

    Nicméně fakt, že Železný dnes CET 21 ze 60% ovládá a že CME si uvedených pět milionů dolarů započítává do ztracených investic, svědčí o tom, že události předpokládané původní smlouvou se staly, přičemž obchodní podíl CET 21 v ČNTS se tak z 12% zmenšil na 6,8%.

    V druhé etapě začátkem roku 1997, tedy poté, co rada pod tlakem parlamentu zrušila i licenční podmínku číslo 17 (čímž dočasně ztratila jakoukoli kontrolu nad poměry v CET 21), došlo k převodu dalších 5,8% obchodních podílů CET 21 v ČNTS na CME, která se tím pádem stala 99% vlastníkem ČNTS. Tento převod se uskutečňoval přes akciovou společnost NOVA-Consulting, kterou si společníci CET 21 (s výjimkou rebelujícího Petra Kršáka) vytvořili pro "správu vlastního majetku".

    Transakce, uskutečněná 11. srpna 1997, měla hodnotu 28,5 milionů US dolarů, z nichž 23 už bylo zaplaceno. Vše se organizovalo přes Železného na základě dohody z 24. února 1997. Ůeditel Novy se v ní mimo jiné zavázal, že neučiní nic, co by ohrozilo licenci nebo vzájemnou spolupráci CET 21 a ČNTS.

    CME versus Železný

    Právě tato smlouva se stala východiskem jedné z arbitráží, neboť se v ní uvádí, že případné spory bude rozhodovat rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory (ICC - The International Chamber of Commerce). 26. dubna 1999 se CME obrací na ICC se žádostí o arbitráž, protože podle jejího názoru Vladimír Železný smlouvu z února 1997 porušil, a proto by měl vrátit CME peníze i s úroky a ještě uhradit vzniklé škody.

    Rozhodci Pierre A. Karre (nominovaný CME), Pavel Dobiáš (navržený Železným) a předsedající Kaj Hobér ze Švédska zahájili začátkem listopadu jednání, které 10. listopadu vyústilo ve vydání předběžného opatření. Rozhodnutí, přikazující Železnému, aby se vrátil ke spolupráci s ČNTS, je vítězstvím CME, byť zatím jen morálním, neboť jeho soudní vykonatelnost naráží na řadu překážek.

    První předběžný verdikt nicméně naznačuje směr, jímž se bude arbitráž zřejmě ubírat. Že tento spor Železný s největší pravděpodobností prohraje - i když řada dalších požadavků CME nemusí být vyslyšena - nepřímo připustil i on sám v rozhovoru pro deník Právo loni 16. listopadu. Ůekl, že by byl schopen vyplacených 23 milionů US dolarů vrátit. Zda by peníze vraceli i jeho partneři v CET 21 (Alan, Gál, Hunčík, Venclík), kteří za své podíly v ČNTS od CME rovněž dostali zaplaceno, je otázkou.

    Klíčovou smlouvu uzavíral Vladimír Železný sám a proslýchá se, že partnerům vyplatil z oněch 23 milionů US dolarů jen zlomek toho, co si nechal pro sebe. V rozhovoru Lidových novin (3.5.99) se Železným se udávala částka kolem 40 milionů korun na každého, což by dohromady činilo přibližně jen asi šest milionů US dolarů.

    Pro sledování sporu je důležité vědět, že podle pravidel arbitrážního soudu ICC jsou veškerá řízení důvěrná, soud o nich nezveřejňuje žádné informace a rozhodnutí obdrží jen účastníci sporu. My o něm víme jen to, co se nám znesvářené strany rozhodly sdělit. Proti rozhodnutí arbitráže není odvolání a Železného výroky o tom, že se odvolá k jakémusi soudu v Haagu, je nonsens, který novináři bohužel nechávají bez komentáře.

    Nesporně však bude zajímavé, jak si s konečným rozhodnutím ICC, očekávaným již v průběhu letošního roku, poradí náš právní řád. Newyorskou konvenci o uznávání a vykonávání zahraničních arbitrážních nálezů z 10. června 1958 podepsala Česká republika 30. září 1993.

    Ronald Lauder versus Česká republika

    Zatímco arbitráž Mezinárodní obchodní komory již začala, jednání o sporu, který vede Ronald Lauder jako většinový majitel CME s českým státem, se loni v prosinci teprve rozbíhalo. Základem Lauderova podání je dohoda o ochraně investic mezi ČSFR a USA uzavřená 22. října 1991 (č. 187/1993 Sb.), o které Lauder tvrdí, že ji český stát nedodržel.

    Za arbitra si Lauder vybral Komisi OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL (UN Commission on International Trade Law). Ve své stížnosti žádá po České republice, aby mu vytvořila podmínky, které navrátí ztracenou hodnotu jeho investicím v ČR (např. tím, že přinutí CET 21 ke spolupráci s ČNTS, nebo že přidělí ČNTS nějakou jinou licenci) a zároveň mu nahradila vzniklou škodu.

    Škodu si Lauder počítá jako rozdíl hodnoty investice před sporem (prodejní cena CME pro velkou nadnárodní TV společnost SBS byla loni v březnu 615 milionů USD) a po sporu s CET 21 (SBS od smlouvy odstupuje, hodnota CME se oceňuje na 200 milionů USD), což činí více než 400 milionů US dolarů.

    Jádro sporu se točí kolem činnosti a nečinnosti českého regulačního orgánu - Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. V celostránkových inzerátech v denících New York Times a Washington Post, jimiž Lauder 8.11.1999 varoval americkou veřejnost před investováním v ČR, se doslova říká: S pomocí vládou kontrolované mediální rady, regulačního orgánu, který uděluje licence a dohlíží na vysílání, Železný vytěsnil svého zahraničního investora tak, aby mohl ještě více sám těžit z jedinečného úspěchu TV Nova.

    Lauder vyčítá radě, která v roce 1993 udělila licenci CET 21 s podmínkou výhradního partnerství s Lauderovou společností CEDC (první problém - CEDC je jiný subjekt, než v roce 1994 založená CME), že ho ve správním řízení v letech 1996-1997 (druhý problém - to řízení vyvolaly právě nekontrolované majetkové přesuny CME v ČNTS) donutila změnit vzájemné smlouvy mezi CET 21 a ČNTS tak, že je Železný mohl později využít k vypovězení partnerských vztahů s ČNTS. Když k tomu loni 5.srpna skutečně došlo, rada nezasáhla a dovolila CET 21 vysílat i s jiným investorem.

     

    Svou kampaní proti českému státu činí Lauder přesně totéž, co Železný tak dobře ovládá v českých médiích - tj. snaží se na základě zjednodušených tvrzení a polopravd vyvolat příznivé klima pro řešení svého případu. Ale nějaký konkrétní výsledek?

    Aby CME zachránila alespoň část investic, které vložila do ČNTS, musela by začít vysílat. V daných podmínkách k tomu vedou pouze dvě cesty. Buď by musel někdo Železného přinutit - například hrozbami prohraných soudních sporů - k návratu k ČNTS, nebo by CME musela získat nějakou jinou celoplošnou licenci.

    V situaci, kdy Železný má ve vztahu k novému investorovi stále svázanější ruce a nebude se od něj moci snadno odtrhnout i kdyby sebevíc chtěl, je první možnost málo pravděpodobná. Nehledě na to, že v atmosféře vypjatých emocí se spálené mosty těžko obnovují.

    Druhá možnost je v současných podmínkách schůdná jen tak, že by se CME zakoupila do licence TV Prima. (ČT 2 nepřichází v úvahu, neboť její veřejnoprávní status je dán zákonem.) Majitel TV Prima - Investiční a poštovní banka -, dnes vlastně už její holdingová část, však na cenu, kterou CME nabízí, zatím neslyší. Ale možná právě sem směřuje Lauderův nátlak pro případ, kdyby se jednání s TV Prima pohnulo kupředu a on by potřeboval podporu státu a regulačního orgánu. Někteří analytici však o takovém řešení pochybují.

    Jestliže IPB/Nomura vlastní licenci na TV Prima a prostřednictvím poskytnutého úvěru nepřímo ovládá také TV Novu, pak je jasné, že holding IPB a lidé kolem něj dnes drží klíče k celému trhu komerční terestrické televize v ČR. A zřejmě je nehodlají pustit z ruky, neboť předpokládají, že balíček pokrývající segment terestrické komerční televize - podobně jako balíček pivovarů pokrývající podstatný díl pivního trhu - může být v budoucnu atraktivní nabídkou pro potenciálního zahraničního kupce.

    Kdo vítězí, kdo prohrává?

    Zatímco veřejnost vnímá probíhající spor o TV Nova především v personální rovině války mezi "Davidem" Železným a "Goliášem" Lauderem, či mezi odvážným Železným a přeběhlíkem Vávrou, v pozadí se hraje o vliv a o velké peníze. V této velké partii jsou uvedená jména jen figurkami na šachovnici, každá z ní může vypadnout. Železného mohou soudy poslat za mříže, nebo se stane nepohodlným a jeho současní partneři ho nechají padnout; Lauder může z Prahy odejít s prázdnou, pouze se zadostiučiněním, že to Železnému zavařil. Vávra se spolu s ČNTS může ocitnout - a pravděpodobně také ocitne - v propadlišti dějin.

    Zcela jistě však nevypadnou ti, co poskytli peníze na druhý start Novy. Ačkoliv stopy vedou k lidem blízkým IPB, v podstatě nevíme kdo jsou, koho zastupují a zda za jejich snahou o ovládnutí TV Nova nejsou ještě jiné zájmy než vydělávání peněz na komerční televizi. Být regulačním orgánem, tato situace by mne silně znepokojovala.

    Nahlédnutím za naše západní hranice zjistíme, že dnes, v podmínkách globalizce, na typu a charakteru vlastníka komerčních médií už tolik nezáleží. Ovšem jedině za předpokladu, že vlastník je naprosto transparentní, dodržuje platné zákony a je ochoten přijmout maximy stanovené médiím regulačními orgány v daných zemích, což není případ těch, kteří dnes s TV Nova a TV Prima pořádají své mocenské hrátky.

    Tím, kdo v soutěži o Novu prohrává, je český divák. Někdejší relativně pestrá "novácká" nabídka se během roku proměnila ve stále jednotvárnější menu laciných telenovel, natahovaných talk- a gameshows všeho druhu v papundeklových kulisách. Nechci šmahem odsoudit celý program Novy, občas přináší i divácky přitažlivé filmy a její publicistika zůstává oživením televizní scény.

    Je to ovšem logický důsledek mediální politiky, která tvrdila, že televizní vysílání je pouze a jenom byznys, do něhož nemá nikdo - s výjimkou těch, co se jím živí - žádné právo mluvit. A to dokonce i v případě, kdy byznysmenům poskytuje stát k vydělávání peněz veřejný statek, tj. cenné vysílací frekvence celoplošné sítě vysílačů.


    Boj za svobodu informací v ČR pokračuje

    Vladimíra Bošková

    Česká republika sice letos získala nový zákon o svobodném přístupu k informacím, ale boj za větší informovanost veřejnosti teprve začíná. Nový zákon je totiž jen obecnou normou, která zatím nenavazuje na zákony jednotlivých resortů (např. zdravotnictví), jimiž se v západních zemích podrobněji upravuje povinný sběr dat v jasné metodice a také určuje povinnost institucí publikovat údaje s dostatečně vypovídací hodnotou. Například švýcarský zákon o zdravotním pojištění ukládá pojišťovnám, lékařům i nemocnicím pravidelně odevzdávat údaje, jejichž prostřednictvím lze hodnotit náklady na zdravotní péči a její kvalitu. Zároveň tento švýcarský pojišťovenský zákon ukládá povinnost nezávislému (nezdravotnickému) statistickému pracovišti pravidelně data publikovat.

    V ČR takto podmínky nastaveny nejsou. Zdravotnické zákony žádný sběr dat a jejich publikování neupravují. Ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím své přímo podřízené organizace - Ústavu zdravotnických informací a statistiky - si zcela libovolně zadává sběr dat s využitím nedokonalého zákona ke státní statistické službě. A tento zákon bohužel obsahuje odlišné pojmy: místo "osobní údaj" nebo "údaj o jednotlivci" se tu mluví o "individuálním údaji" vztaženém jak k  fyzickým, tak k právnickým osobám. Zákon ke státní statistice dále říká, že s publikováním údajů musejí souhlasit i právnické osoby - přitom se nerozlišuje, zda jde o osobní údaje vlastníků právnické osoby či o údaje týkající se veřejné zakázky, nerozlišuje se, zda jde o veřejnoprávní organizaci nebo o komerční subjekt.

    Zákon ke státní statistice by zřejmě bylo nyní možno novelizovat prostřednictvím právě schvalovaného zákona o ochraně osobních dat, avšak politici jsou málokdy schopni posuzovat jednotlivé projednávané právní normy ve všech jejich souvislostech a v návaznosti na další zákony.

    Zákon o přístupu k informacím se bohužel zaměřuje převážně jen na prostředky státního rozpočtu, pozapomnělo se na pojem veřejné prostředky, a to zejména tehdy, kdy tyto veřejné prostředky nejsou součástí státního rozpočtu (peníze vybírané zdravotními pojišťovnami a hlavně "vydávané" těmito institucemi). A zapomnělo se na to, že občan má znát nejen "náklady" (množství utracených veřejných prostředků), ale také "užitek" (např. kvalitu zdravotnických služeb a jejich dostupnost).

    Na konci minulého roku v Praze proběhl seminář k  (ne)transparentnosti českého zdravotnictví, který zorganizovala mezinárodní organizace Transparency International. Na tomto semináři Občanské sdružení na  ochranu pacientů i další účastníci vznesli dotaz k  pracovníkům Českého statistického úřadu a Ústavu zdravotnických informací a statistiky - zda jsou tyto instituce připraveny na zákon o přístupu k informacím. Zástupci obou statistických institucí zarytě demonstrovali pevný úmysl dále blokovat veřejnosti podrobnější data o  zdravotnictví. Prostě se vymluvili na zákon ke státní statistice, který jim "znemožňuje" být vůči občanům otevřenější.

    V těchto dnech se redaktoři týdeníku Zdravotnické noviny pokoušejí zákonnou cestou, tedy přes zákon o přístupu k  informacím oficiálně znovu oslovit Ústav zdravotnických informací a statistiky. Žádají o konkrétní údaje za  jednotlivé nemocnice o počtu ročně provedených ortopedických operací (existují totiž důkazy o nevhodném a neopodstatněném snížení počtu těchto zákroků). Zatímco v zahraničí je zcela běžné informovat veřejnost o pracovní výkonnosti jednotlivých nemocničních oddělení, o čekacích dobách apod., v ČR i letos zdravotní pojišťovny a rovněž (státní) nemocnice odmítají zveřejnit tato data za konkrétní jednotlivá zdravotnická pracoviště. Novináři se tedy oficiálně obracejí na státní správu - resp. na Ústav zdravotnických informací a statistiky, který je přímo podřízený ministru zdravotnictví. Na výsledek se teprve čeká.

    Vladimíra Bošková, Praha

    

  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|