Mají všichni muži genetickou náklonnost ke znásilnění?
Toto je první část ukázky rozhlasové debaty z pořadu Start the
Week, kterou moderoval Jeremy Paxman a která se vysílala v BBC Radio Four v
pondělí 28. února 2000. Druhou část, o významu konzervatismu a morálky v
dnešním světě, přineseme buď v úterý nebo pravděpodobněji ve středu.
Jeremy Paxman: Dobrý den. Mí čtyři dnešní hosti mají společné to, že
jsou inteligentní, ale pak už asi nic jiného. Profesor Randy Thornhill je
jedním z autorů knihy, která se bezpochyby stane nejkontroverznější knihou
letošního roku, A Natural History of Rape, Přirozená historie znásilnění,
která argumentuje, že je tento nechutný jev úplně přirozenou součástí
lidské biologie. Profesor Roger Scruton je natolik znepokojen naší
posedlostí mládím a tím, co je nejnovější, že požaduje, aby se uznalo, jak
důležitý je konzervatismus. Náměstek ministra vnitra Paul Boateng se
účastní diskuse o tvůrcích moderní morálky. Pochybuju, že bude souhlasit s
tím, co budou říkat někteří ostatní účastníci diskuse. Profesorka Ruth
Listerová bude zkoumat, kdo je součástí "třetí cesty": domnívá se že vláda
mnoho lidí ze společnosti vylučuje, tím, že je posedlá uspokojováním
středních vrstev a svou vírou v placenou práci.
Paxman: Začněme vámi, Randy Thorntone. Tato Přirozená historie
znásilnění je vysoce kontroverzní, protože argumentuje, že konvenční
analýza znásilnění, totiž že při tom jde o ovládání, o moc, je chybná. Vy
argumentujete, že to ignoruje sexuální prvek znásilnění, že je znásilnění v
první řadě sexuálním aktem a že je biologicky determinované.
Randy Thornhill: V konečné analýze je veškeré lidské chování, včetně
znásilnění, existuje nyní v důsledku darwinovského evolučního procesu. To
není triviální pravda, ani to není pravda, kterou by bylo možno ignorovat
při vytváření politiky a při slibování lepší společnosti. Evoluční pohled
na znásilnění poukazuje na celou řadu faktorů, které při dospívání chlapců
ovlivňují jejich chování při hledání sexuálního partnera, v době, kdy se
tito chlapci stanou muži. Těmito faktory jsou chudoba, absence otce a
neexistence dlouhodobých emocionálních vztahů k druhým lidem. Nejnovější
výzkum identifikoval tyto tři faktory jako zázemí pachatelů znásilnění.
Využívat těchto znalostí pro omezení počtu znásilnění není složité. Zaprvé
je zapotřebí zmenšit sociální rozdíly. To by omezilo množství chudých
oblastí, v nichž vyrůstají chlapci a tím by došlo k poklesu počtu
znásilnění. Jiným důsledkem pro praktickou politiku by mělo být, aby byly
poskytovány daňové úlevy otcům, kteří bydlí po rozvodu ve společné rodině
se syny anebo alespoň žijí jim nablízku.
Paxman: Argumentujete tedy z biologického hlediska, že všichni muži
jsou potenciálně pachateli znásilnění?
Thornhill: Všichni muži jsou potenciálně pachateli znásilnění v tom
smyslu, že existují určité podmínky, které ovlivňují mužskou sexuální
psychologii způsobem, který může vést muže k tomu, aby začali považovat
znásilnění za přijatelné chování.
Paxman: A to, protože argumentujete, že existuje přirozená potřeba
se rozmnožovat a pokud nemůže být uspokojena konsensuálně, bude uspokojena
násilím?
Thornhill: Ano, to je jedna evoluční hypotéza, proč znásilnění
existuje. Jinou je, že znásilnění je vedlejším důsledkem - nikoliv přímo
zvoleným důsledkem při evoluci - mužské sexuální psychologie, v jejímž
rámci hledají co největší množství sexuálních partnerek bez příslibu
dlouhodobého vztahu.
Paxman: A z toho pak vyplývá, že analýza, kterou například v
současnosti používá policie v této zemi, že podstatou znásilnění je touha
znásilňovanou osobu ovládnout a ponížit, je chybná.
Thornhill: Ano, je to z vědeckého hlediska nesprávné. Všeobecný
obraz, vyplývající z dat ohledně znásilnění, ukazuje, že je cílem u muže
sexuální stimulace. Při mnoha znásilněních se vyskytuje násilí, ale toto
násilí je prostředkem k dosažení sexuální stimulace.
Paxman: Kolik pachatelů znásilnění či obětí znásilnění jste pro tuto
knihu interviewoval?
Thornhill: Studoval jsem asi 800 obětí znásilnění.
Paxman: A kolik pachatelů znásilnění?
Thornhill: Databáze o pachatelích znásilnění v knize je obrovská.
Všechny zveřejněné studie, průzkumy zločinnosti, pachatelů znásilnění, a
tak dále, které byly k dispozici z celého světa, jsou v knize analyzovány.
Paxman: Říkáte v knize, že vzhledem k tomu, že většina obětí
znásilnění je ve věku, kdy může mít děti, vede to k evolučnímu vysvětlení.
Mým protiargumentem je, že je to proto, protože většině pachatelů
znásilnění je mezi 18 a 30 lety.
Thornhill: Ano, ale to je součástí celkového obrazu. Mužská životní
historie znamená různou míru přijímání rizika, podle toho, kde jste v
životním cyklu. A mladí muži žijí riskantněji. Více pronásledují ve snaze
stát se součástí rozmnožovacího cyklu a podstoupí podstatná rizika ve snaze
toho docílit.
A znásilnění je důsledkem tohoto procesu. Vaše hypotéza není alternativou k
mému přístupu.
Paxman: V této knize činíte naprosto odporné tvrzení, že čím je
znásilnění násilnější, tím méně je psychologicky traumatizující a že ženy v
reproduktivním věku trpí větší mentální trauma než dítě nebo sedmdesátiletá
žena. Můžete to ospravedlnit?
Thornhill: Ano. Studie obětí znásilnění ukazuje, že ženy v
reproduktivním věku zažijí větší psychologické trauma. To se dá z hlediska
lidské evoluční historie očekávat. Protože ženy v reproduktivním věku mohou
pravděpodobněji otěhotnět. Proto považují znásilnění za víc traumatizující.
To vyplývá ze shromážděných dat.
Paxman: Ruth Lister.
Ruth Lister: Mám dvojí znepokojení, tedy mám jich hodně. Zdá se, že
argumentujete na základě toho, že na to, aby muž mohl znásilnění provést,
musí být sexuálně vzrušen. A proto je to sexuální akt. Jenže my víme, že
sexuální vzrušení vzniká někdy i jako reakce na násilí, jako reakce na
ovládnutí ženy. Proto, zdá se mi, jste vůbec nedokázal, že je to v první
řadě sexuální. Samozřejmě, sex může být toho součástí, někdy, ale z
hlediska ženy - mně se zdá nejpozoruhodnější, když argumentujete, že bychom
měli učit ženy, že je znásilnění pro ně tak psychologicky traumatizující,
protože jim omezuje jejich reprodukční výběr. To popírá skutečnost
znásilnění pro tu ženu. Protože lidi, kteří hovořili se znásilněnými
ženami, zjišťují, že je pro ně nejvíc znepokojující, že je to znásilnění
jejich tělesné integrity. Je to ponížení. A říkat, že je to něco jiného,
znamená popírat skutečnost toho násilného činu. To, že se při znásilnění
často nepoužívá násilí jen pro násilí, neznamená, že to není násilný akt.
Thornhill: Násilí je prostředek, jímž muži docílí svého sexuálního
uspokojení. My neříkáme, že je znásilnění pro ženu sexuálním zážitkem.
Zcela zjevně není. Avšak konstatujeme, že pro muže je znásilnění sexuálním
zážitkem. Násilí jako takové není pro muže sexuálně vzrušující. Tyto studie
jsou založeny na videozáznamech, zvukových záznamech popisů, na reakcích na
scény mužů, bijících muže, žen, bijích ženy, atd. Sexuální vzrušení mužů
změřil objektivně Peynard.
Paxman: Roger Scruton:
Roger Scruton: Myslím, že nereagujete na to, co se snaží Ruth říci.
Pokusím se to vysvětlit svým způsobem, kterému dávám přednost, totiž že
sociobiologie vysvětluje chování lidí, jako zvířata, pokud něco vysvětluje,
jenže my nejsme pouze zvířata. Jsme také společenské bytosti s pojetím
svého já, s naší vlastní totožností. Hrůza, kterou ženy pociťují při
znásilnění, se dá vysvětlit daleko šíře právě prostřednictvím tohoto.
Musíme si připomenout, že jsme morální bytosti, které mají smysl své
vlastní integrity, jednoty s naším tělem a že znásilnění této integrity
může vyvolat psychickou katastrofu. K tomu přece nepotřebujete na
vysvětleni sociobiologii, a kromě toho to sociobiologie ani nevysvětluje.
Polovina kompletního obrazu lidské bytosti byla vynechána.
Thornhill: Obraz, který líčíte, sociální komponent, je nedílnou
součástí té biologie.Moderní biologové nerozlišují mezi biologickým a
sociálním. Sociální je součástí toho biologického.
Paxman: Paul Boateng.
Paul Boateng: No pro mně je na tom celá řada věcí nepřijatelných, na
tezi Randyho Thornhilla. Zaprvé to, jak dává sex na jednu stranu a násilí a
moc nad člověkem na stranu druhou. Má zkušenost znásilnění a pachatelů
znásilnění je zkušenost trestního právníka, dělal jsem to do roku 1997.
Zastupoval jsem u soudu skutečně mnoho pachatelů znásilnění. Zjistil jsem
určitý společný rys. Že pro ně je násilí a moc nad obětí jsou součástí
vzrušení. A to je hluboce morálně odpudivé. Vyžaduje to zásah inhibitora.
Někteří muži jsou inhibováni, dostává se jim zábran v důsledku existence
morálních a právních norem. Jiní nejsou. A to mě vede k druhému, také velmi
odpornému rysu vaší teze. Je jí představa, že je jaksi znásilnění důsledkem
sociální deprivace. Že je důsledkem absence otce, že je důsledkem sociální
a hospodářské chudoby. Podle mé zkušenosti znásilnění a vůbec násilí v
domácnostech - protože mezi oběma druhy násilí je souvislost, zejména při
násilí vůči ženám - nerespektuje žádné třídní rozdíly. Vyskytuje se ve
všech společenských vrstvách. Podíváte-li se totiž na výskyt znásilnění
během rande, tzv. date rape, jehož počet v Británii stoupá, to se vyskytuje
na univeerzitách jako v továrnách. Tato vaše představa, že je toto
sociobiologické evolučně zdůvodněné chování podmíněno sociálně a
ekonomicky, mě nepřesvědčuje.
Randy Thornhill: Ale musíte si uvědomit, že to není jediný
existující model. Jedna sada faktorů, která vede u mužů k zvýšenému výskytu
znásilnění, je to, o čem jsem hovořil, faktory během výchovy: absence otce,
chudoba, absence dlouhodobých emocionálních vztahů. To ale není celkový
obraz. Evoluční přístup identifikuje i jiné okolnosti, které během
evoluční historie ovlivnily výskyt znásilnění u mužů bez ohledu na třídní
příslušnost, jak jste se o tom zmiňoval. A je důležité, aby muži i ženy
měli k dispozici tyto informace, zejména pro ženy, protože jde o okolnosti
a faktory, které mohou vyvolat znásilnění v podstatě od každého muže. To by
přece ženám pomohlo, aby se vyhnuly okolnostem, při nichž může ke
znásilnění dojít.
Paxman: Píšete o tom, že by si ženy měly být vědomy o vlivu toho,
jak se oblékají, na muže, stejně jako okolností, kdy by neměly chodit na
schůzku s mužem bez doprovodu. Napadlo mě při tom, jestli jste uvažoval, že
byste měl rozšířit svůj výzkum do Ruska a interviewovat nesčetné ženy v
Čečensku, které tam byly zjevně znásilněny ruskými vojáky, jestli měly taky
na sobě provokativní šaty?
Thornhill: Rozsáhlé znásilňování žen za války je přímou součástí
našeho přístupu. Využívat přitom evolučního vysvětlení je naprosto
legitimní. Protože se vracíme k tomu rozporu mezi sociálním a biologickým,
což není nosná dichotomie, jak už jsem řekl. Ale ve válce jsou výhody,
plynoucí ze znásilnění velké, protože je k dispozici mnoho zranitelných
mladých žen a muži je znásilňují. Riziko je malé, protože vládne
beztrestnost. Je tou součástí našeho studia a shromažďujeme data o tom,
jaké ženy se stávají obětí znásilnění ve válkách.
Lister: Podle výsledků studia zejména obětí znásilnění z občanských
válek vyplývá, že je znásilnění využíváno jako úmyslného nástroje
ponižování žen a také mužů, protože ti jsou neschopni ty ženy ochránit.
To je přece jasné. Válka váš argument vůbec nepodporuje. Až na to, že vás
to staví velmi blízko k radikálnímu feministickému postoji, že jsou všichni
muži potenciálně pachatelé znásilnění.
Paxman: On to ale přiznává.
Lister: Ale jinde to zase neříkáte, protože svůj postoj měníte.
Někdy tvrdíte, že to neříkáte, jindy to zase říkáte. Nevím, co si o tom
myslí muži kolem tohoto stolu.
Paxman: Máte pocit, Rogere Scrutone, že jste potenciální pachatel
znásilnění?
Scruton: Vůbec ne. Ale na jedné úrovni mám větší míru sympatií pro
tento sociobiologický argument než asi většina lidí kolem tohoto stolu. Ale
je to pouze část vysvětlení, jeho začátek. Myslím, že je pravda, že
sociální a biologické se u lidí od sebe navzájem oddělilo. A je chybné
považovat sociální jen za jeden z aspektů biologie.
Thornhill: Z vědeckého hlediska není správné oddělovat sociální od
biologického. Ale představa, že budou muži uraženi vědeckým přístupem ke
znásilnění, je jeden pohled. Ale musíte si uvědomit, že mnoho mužů oceňuje,
když je jim vysvětleno, jak funguje jejich sexualita. Hovořil jsem během
své kariéry jako univerzitní profesor s tisíci muži o jejich evoluční
historii a muži mi systematicky sdělují, že rádi slyší vysvětlení, jaké
jsou okolnosti - -
Boateng: Protože, Randy, jim to bagatelizuje něco, co je morálně
odsouzeníhodné a protizákonné. Proto je to vysvětlení atraktivní. Stejně
jako onen nebezpečný argument o tom, že se ženy nemají oblékat
provokativně, jak jste to charakterizoval, poskytoval ospravedlnění
soudcům, kteříříkávali - dnes už to přirozeně nedělají - No, moje drahá,
vy jste si to zavinila sama. Měla jste na sobě minisukni.
Paxman: Přejděme k dalšímu tématu. V této věci se zjevně neshodneme.
Rogere Scrutone, vy jste se rozhodl uspořádat polední přednášku v sérii
"Last Word" o významu konzervatismu. Proč se domníváte, že musíte
konzervatismus hájit?
Scruton: No, jak si asi vzpomínáte, v létě pronesl premiér projev na
sjezdu Labouristické strany, v němž nás všechny varoval před temnými silami
konzervatismu, které ohrožjí úspěchy Nové labouristické strany. To mě vedlo
k zamyšlení. Vždycky jsem se považoval za konzervatice. Vždycky se mi
zdálo, že je to naprosto legitimní věc, být konzervativcem, nikoliv ve
smyslu hrozby vůči společenskému pořádku, ale naopak jako pokud podporovat
a udržovat to, co je na tom pořádku dobré a slušné. Jak je tedy možné, že
nyní je to charakterizováno jako něco špatného a zlého? Tak jsem si řekl,
že je asi načase promluvit veřejně a říct, co je vlastně konzervatismus.
Aby lidi jako já, kteří si celý život myslí, že je to naprosto legitimní
politický postoj, bzli ujištěni, že je to v pořádku.
Paxman: Používáte slova konzervativní s malým k, nikoliv s velkým K?
Scruton: Ano, a to učinil i premiér Blair. Protože konec konců,
pokud vůbec existuje konzervatismus s velkým K, premiér si udělal kariéru z
toho, že to přijal.
Paxman: Kdy jsme přestali být konzervativní společností, co myslíte?
Pokračování příště
Minulost v přítomnosti
A. J. Liehm
Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy č. 1/2000. Je k dostání
ve všech lepších knihkupectvích v ČR. Jak pravidelní čtenáři BL vědí, je to
vynikající časopis. Lze ho též objednat na adrese listy@economia.cz. JČ.
Najednou bylo po válce. Studené. Najednou?
Když se dnes dívám deset let nazpátek, vybavuje se mi jaro před více než
třiceti lety. Takzvané pražské. Mimo Československo se divili, copak to
nevidíte, Rusové se už opírají do vašich dveří. A my na to, že tomu
nerozumějí, co si budeme povídat. V Československu jakbysmet.
Před Listopadem to bylo jaksi podobné. V Rusku už několik let běžela
perestrojka, za našimi hranicemi se otřásalo nejen Polsko či Maďarsko, ale
dokonce i NDR, jen u nás, od disidentů po veřejnost málokdo věřil, že je
konec. Samozřejmě, říkalo se, že leta s osmičkou na konci jsou milníky
moderních - a nejen moderních - českých dějin, ale to bylo skoro všechno.
Když nám potom - po Polsku, Maďarsku, NDR a svým způsobem i Rusku -
komunismus spadl doslova na hlavu, ukázalo se, že jen pár nedisidentů v
bankách či ústavech mělo jakousi konkrétní představu, co a jak dál. Nechtěl
jsem tomu docela věřit, ale krátká historie Občanského fóra, prvních
polistopadových vlád a rozpad republiky to potvrdily. Zevnitř je prostě
často hůř vidět, co se zdá zjevné zvenčí.
Do Prahy jsem přijel až po novém roce 1990. Bylo mi protivné hrát si na
věrozvěsta v situaci, kterou jsem znal jen zdálky. To, co se nazývalo
vítězstvím či revolucí, patřilo podle mého těm, kteří k tomu místu došli
doma. Nicméně mi na některých věcech záleželo, na Lidovkách, na
Literárkách... Jan Ruml se mýlí, když vzpomíná, že tenkrát se do Lidovek
nechtělo nikomu, ani Liehmovi. Skutečnost je taková, že za mnou jednou
dopoledne přišel Vláďa Mlynář se dvěma kamarády, seděli jsme v letenské
kuchyni a oni chtěli vědět, zda bych byl ochotný dělat Lidovky. Rozešli
jsme se s tím, že nemohu v Paříži jen tak všeho nechat, ale že bych, aspoň
ze začátku, mohl být půl měsíce tam, půl měsíce tady, jako to leta dělá
přítel Pundik, šéfredaktor největšího dánského deníku Politiken. Brali to
jako řešení a odešli s tím, že to navrhnou výboru (radě). "To nebude
problém, jsou to přece tví kamarádi." Za dva dny zavolal Vláďa: "Je to
zvláštní, ale oni tě neprokádrovali".
Časem jsem pochopil, že mě měl zas jednou pánbůh rád.
V Literárkách to bylo podobné, i když to chvíli vypadalo, že se beze mne
přece jenom uskuteční můj projekt, kterému jsem říkal třístupňová raketa. -
Lidovky jako deník, Literárky jako jejich víkendové vydání, Lettre
internationale a 150.000 Slov jako jejich tříměsíčníky. I tahle iluze
vydržela ovšem jenom krátce a dál už to každý zná.
Celkem záhy jsem pochopil, že mnozí byli sice rádi stejně jako já, že
jsme se po dvaceti letech zase sešli doma, ale že se jim ulevilo, když
zjistili, že mám zpáteční letenku. Pochopit potom, co se mne už netýkalo
přímo, osobně, trvalo ovšem mnohem déle.
V prvních měsících devadesátého roku se mě občas ptali, co je podle
mého soudu v tuto chvíli nejdůležitější. Odpovídal jsem stručně a bez
váhání: Nedopustit návrat předchozího režimu a zachovat jednotu státu. S
tím jsem přijel tehdy na Slovensko, kde jsem měl spoustu přátel, s nimiž se
pouto upevnilo a jichž přibylo v druhé polovině šedesátých let, kdy
Novotného pražské vedení rozpoutalo svou protislovenskou kampaň, na kterou
nakonec zašlo. Za posledních deset let jsem s nimi zase prožil ledacos.
Tehdy začínala slavná diskuse o čárce, která hned zkraje ukázala, že
nové elity si z normalizačního období nepřinesly žádnou konkrétní
představu, jak postupovat v otázce česko-slovenského vztahu a společného
státu, na jaké otázky bude třeba z obou stran sebekriticky odpovídat.
V těch dnech jsem se poprvé osobně setkal s Milanem Šimečkou, s nímž
jsem po leta z emigrace spolupracoval a který v druhé polovině osmdesátých
let měl pravidelnou rubriku v Lettre internationale. To setkání rychle
potvrdilo, že myslíme na stejné vlně. Pak byl Šimečka jmenován šéfem
prezidentových poradců, což věstilo mnoho dobrého. Kromě všeho ostatního
byl podle mého jediný, kdo na Hradě a v Čechách vůbec mohl vysvětlit
Slovensko. Když na jaře zazvonil v prozatímní redakci české Lettre telefon
a z něho zaznělo, že docela zbytečně umřel, napadlo mi, že je zle. V
nekrologu do Literárek jsem napsal, že nikdo sice není nenahraditelný, ale
v určitých chvílích přece jen nenahraditelný je, a že se tentokrát v
československé historii jmenuje Milan Šimečka.
V těch prvních poemigračních bratislavských dnech probíhaly už nevelké
demonstrace za slovenský stát, ale vzápětí se na bratislavských ulicích
objevily i stolky, před nimiž stály dlouhé řady občanů, podepisujících
manifest za zachování Československa. Když Šimečkovi nástupci v Praze
začali po měsících podobnou akci, tvářili se, že to byl jejich nápad a
nikdy, myslím, neřekli, že s tím dávno předtím přišli na Slovensku.
V Praze mi kdysi říkávali "ty jsi takový Čech pro Slováky", a první
slovenský ministr kultury Ladislav Snopko zvaný "Agnes" mě skutečně
jmenoval svým poradcem. Moc jsem mu neporadil, a ani to málo se zřejmě
nedalo realizovat, ale znamenalo to, že jsem na Slovensko jezdil stejně
jako do Prahy. Občas. (S Albertem Marenčínem jsem je projel skoro celé). -
Taky mě zavolal Vlado Čech, že by chtěl založit československý deník a
jestli bych to nechtěl dělat. Sešli jsme se, dlouho debatovali a došli k
tomu, spíš já než on, že to asi už v tu chvíli nejde. Když potom ten další
neúnavný slovenský Čechoslovák taky zbytečně umřel, postavila mu jeho
stejně neúnavná matka Soňa Čechová pomníček zvaný Mosty, který stojí
dodnes. - Třetí donkichotsky československá historie je o Lettre
internationale, která vycházela, dokud vycházela, česko-slovensky a dělala
se redakčně nejen v Praze, ale i v Bratislavě.
Když jsem se poprvé po více než dvaceti letech sešel s kamarády z
redakce Literárek, kteří se po celou normalizaci pravidelně scházeli a pro
které v ponormalizačních Literárkách nebylo místo (nemyslím, že jenom pro
přestárlost - dnes by se asi napsalo kvůli), byla tam i Eda Kriseová a
chtěla vědět, kam teď z Hradu nejdřív. Tedy prezident. Do Polska a do
Maďarska, řekl jsem, a taky za Gorbačovem. To nebyla jen politika, ani
historie, ale především to, že trh pro Československo je především na
východě. Představoval jsem si, že mezi Polskem, Československem a Maďarskem
by mohlo vzniknout cosi jako Severská unie (Nordic Union), která výrazně
pomohla skandinávským zemím úspěšně absolvovat poválečná desetiletí. Nebyl
jsem samozřejmě sám a tzv. Visegrád toho byl důkazem.
Jenže pan profesor Klaus přesvědčil už rozdělenou republiku, že my jsme
daleko nejlepší, nikoho nepotřebujeme a ještě bychom museli tahat tři
ostatní z bryndy. Tahle představa - ach, kde ty loňské sněhy jsou - je
spojena s řadou anekdot, z nichž mi utkvělo, jak český premiér odvolával už
ze silnice ministry české vlády, kteří byli na cestě na schůzku
středoevropských prezidentů v Litomyšli.
Na podporu myšlenky a konceptu Visegrádu a stále víc pro jeho záchranu
vznikly i Středoevropské noviny. Nerodily se snadno, spíš naopak. Myšlenka
vzešla zčásti od George Sorose, který byl ochoten projekt financovat. Jenže
když se vrátil do Paříže ze Slovenska, kde mu měl být předložen hotový
projekt, zuřil. S těmi lidmi nechci už nic mít, řekl mi, tím to pro mne
končí. Umluvil jsem ho, aby mě to nechal ještě jednou zkusit. Objel jsem
čtyři hlavní města, čtyři tehdy hlavní deníky, a Soros nakonec přijal
projekt měsíční čtyřstránkové přílohy v každém ze čtyř deníků, se společnou
redakcí a redakční radou, jejímž mě udělali předsedou. Jenže dítě bylo od
narození po tom obtížném porodu pohmožděné, nikdy nenašlo, a ani najít
nechtělo skutečného šéfredaktora (na tom se podepsal Adam Michnik, který
navíc - jak se ukázalo moudře - prosadil, že v Gazetě Wyborczej si budou
přílohu dělat spíš sami a podle svého). Také politika jednotlivých deníků
se měnila a vzdalovala, a příloha skončila ve chvíli, kdy se o užitečnosti
Visegrádu sice už veřejně nepochybuje, ale skutečný obsah pořád nemá.
Gazeta Wyborcza pokračuje sama (ale možná i jiní, nevím) a z redaktora její
fungující středoevropské přílohy Aleka Kaczorowského se stal i vítaný
spolupracovník Listů.
U plynulých deset let bylo tak zčásti vyplněno marnými pokusy najít si
místo v českém postudenoválečném období. Hodně jsem psal do různých českých
novin a časopisů (Tvar dokonce jednu chvíli chtěl dělat přílohu z textů
zahraničních Lettre internationale). V naději, že by mohlo zajímat, jak se
věci jeví člověku, který měl v životě to štěstí a neštěstí, že viděl české
země zevnitř ve čtyřech obdobích jejich současné historie, jako její
aktivní účastník a po čtvrtstoletí zase z Evropy v různých jejích podobách,
i z Ameriky. Noviny to sice tiskly, ale nikdo nereagoval, všechno šlo jaksi
do prázdna. Skutečná spolupráce se ukázala možná jenom s Listy.
S Lidovkami nemohla než skončit, když zatím poslední z četných
šéfredaktorů v úvodníku slíbil, že udělá noviny, o jakých jsem psal a které
v Čechách tak strašně chybějí (ale asi je nikdo nechce), a pak udělal pravý
opak. - Právo se vydalo žurnalisticky (a možná vlastně pokračuje) po cestě,
která sice zřejmě vede k množství čtenářů, ale na které nejsem k ničemu. -
Jiří Menzel mě jednou udělal předsedou poroty karlovarského filmového
festivalu, jenže z festivalu zmizel natáčet do Francie (nepodařenou verzi
Konwického Malé Apokalypsy), takže jsem nikdy nepochopil, jak si festival
představoval. Ani tam nikoho nezajímalo, co si myslím o světovém,
evropském, českém a slovenském filmu a po trapné pražsko-karlovarské
epizodě festival skutečně, jak se píše, "navázal na slavnou tradici
karlovarských festivalů". Stal se jejich liberálním zrcadlovým obrazem a
jarmarkem pro postkomunistický establishment, aniž se pokusil najít vlastní
tvář a vlastní místo aspoň v Evropě.
Rád jsem po leta pomáhal Janu Trefulkovi v organizování soutěže o
"Evropský fejeton", která vznikla trochu z nedorozumění pokud jde o
evropskost žánru. Na nápravu nebyly ani peníze, ani lidé. - A protože
miluju divadlo, z něhož jsem vzešel, ačkoli se mi osudem stal do jisté míry
film, trávil jsem v divadle skoro všechny české, moravské a slovenské
večery. Nezačalo to dobře, protože jsem do Literárek napsal upřímně nadšený
článek o Kačerově inscenaci Pekaře Jana Marhoula (včetně prodávání chleba
ve foyeru). Se zlou jsem se potázal. Vančura i jehopekař jsou prý vlastně
komunisti a to sem dnes nepatří. Jinak mi z těch deseti let utkvěl pražský
Rok na vsi, brněnská Maryša divadla Na Provázku, některé Rajmontovy
inscenace v Národním. Zaujalo mě, jak Pitínský přes
Demla navázal v Dejvicích na E. F. Buriana, jehož inspiraci folklórem
zřejmě nikdy neviděl,
Milka Vášáryová Na Zábradlí, a taky poslední Pistoriův Pirandello v
Národním.
Máme zřejmě velký herecký potenciál, ba i režiséry, ale zřejmě pořád
platí, že Češi nejsou národ dramatiků. A chybí neučesaný jevištní vtip,
ironie, satira, od kabaretu po Osvobozené. Přitom neznám, co se děje mimo
Prahu a Brno, do Hradce se pořád marně chystám.
Mrzí mě, samozřejmě, že Listy se zatím pořád nedokázaly stát kritickým
zrcadlem českého kulturního života.
Přes hojné a nepříliš úspěšné cestování mezi Prahou, Brnem, Bratislavou
a Paříží poznamenala mé poststudenoválečné desetiletí především Evropa.
Vstoupila v té době do rozhodující fáze první etapy své cesty, to jest
vytvoření společného trhu a měny. Příštích řekněme sto let (dál nevěštím,
tisíciletí nechávám mladším) je tu na etapu další, především politickou a
kulturní. V Evropě patnácti. Pokud jde o její další teritoriální
komponenty, tam se bude zase začínat vlastně od nuly a vytvářet společný
trh a měna, jež bude třeba nějak spojit s existujícími. Jenže přibude
globalizace, v našem případě především Rusko a Čína, takže toho radši
nechám.
Ale Evropa i Amerika chtěly strašně vědět, jak to bude po pádu berlínské
zdi, co postkomunismus, transformace a vůbec. Když se to tak vezme, vlastně
ani moc vědět nechtěly, toužily jenom, aby jim ti, které znali z minulé
etapy, potvrdili, co si přály. K těm jsem nepatřil, ale možná právě proto
jsem jakousi setrvačností - která dál žene kouli, která už ztratila svůj
původní impuls - prožil zase spoustu času ve vlacích a letadlech (auto jsem
odepsal a odložil vlastně už v Americe, protože ve velkých městech je jenom
na obtíž; navíc jsem pochopil, že když budu bojkotovat hromadnou dopravu,
jezdit jenom taxíkem a najímat si auto na výlety, přijde to pořád levněji -
o nervech nemluvě -, než mít vlastní automobil. Na Západě určitě. U nás
patří dnes ovšem auto k symbolům transformačního úspěchu a společenského
statutu, je prostě součástí osobnosti, jako ty císařovy šaty.
Ptají se mě, co mě z těch dvaceti emigračních let mrzí, co bych udělal
jinak. Odpovídám, že nejvíc lituji, že jsem své dvě velké knížky - Ostře
sledované filmy (o československé kinematografii nejen, ale především
šedesátých let) a Nejdůležitější umění (historie filmu v socialistických
zemích po roce 1945, kterou jsem napsal se svou ženou) - které vyšly jen
anglicky a francouzsky a získaly všelijaké ceny, nevydal česky v
emigračních nakladatelstvích, která mě k tomu leta vyzývala.
Moje úvaha byla taková: emigrační nakladatelství mají málo peněz, tohle
jsou knihy nákladné a navíc není naším úkolem vydávat tu své knihy, ale
knihy těch, kteří nemohou publikovat doma či píší česky v cizině. Teprve na
samém konci exilu jsem se odhodlal vydat u Müllera v Indexu Generaci a už
předtím u Škvoreckých Příběhy Miloše Formana. A to bylo rozhodnutí správné,
protože po Listopadu existoval definitivní český text, který mohla česká
nakladatelství rychle vydat. U dvou hlavních knížek tomu tak nebylo a
představa, že budou doma zajímat, se ukázala mylnou. Přes častá ujišťování
žádná z nich dodnes nevyšla a sotva už za mého života vyjde. To mi
samozřejmě není jedno, ale vina je především moje, tohle jsem z emigrace
prostě viděl špatně.
Nejste trochu zatrpklý?, ptají se mě dál. Nemyslím, na to jsem už starý.
Pochopte, říkám, byl jsem pryč dvacet let. Po pěti letech se vracíš těžko,
vysvětlovali mi zkušenější. Po deseti letech už to prakticky nejde, a po
dvaceti letech není kam se vrátit. Země, z níž jsi odešel, už neexistuje, a
vlastně ani lidé. Jenže vědět a chápat na dálku, virtuálně, je jedna věc.
Projít sám tou zkušeností je věc jiná. Není to snadné, ani bezbolestné, a
prostě trvá, než to člověk přijme jako fakt vlastního života. Navenek to
může vypadat jako trpkost, ale zevnitř je to prostě další etapa vlastního
zrání, která zřejmě skončí, až skončím. Ale zkušenost je to k
nezaplacení.
Co děláte? zní poslední otázka. Čekám na smrt, odpovídám. A snažím se
nějak ten čas užitečně vyplnit. Dnes by se řeklo smysluplně.
Dvě arbitráže v poločasu Novy
Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy č. 1/2000. Je k dostání ve
všech lepších knihkupectvích v ČR. Jak pravidelní čtenáři BL vědí, je to
vynikající časopis. Lze ho též objednat na adrese listy@economia.cz. JČ.
Letos čtvrtého února nakrojí TV Nova druhou polovinu svého životního
krajíce, neboť licence byla jejímu držiteli udělena na 12 let a měla by
vypršet v únoru 2006. Jaký ten druhý poločas Novy bude, zda a v jaké podobě
ho tato televize dohraje do konce, bude-li v něm hlavním principálem ještě
Vladimír Železný, o tom by se mělo rozhodovat v nadcházejících měsících při
nesčetných soudních sporech, které někdejší společníci v TV Nova proti sobě
vedou, a především při průběhu dvou mezinárodních arbitráží.
Nejen laické veřejnosti, ale často i novinářům, kteří za své jméno
dodávají označení "mediální expert", tyto dvě mezinárodní arbitráže
splývají, takže není vždy jasné, o čem se spor vede a kdo v něm má navrch.
Nehledě na to, že agentury zúčastněných stran, zvláště Bajčanova Technika
(CET 21), neustále vypouštějí do mediálního prostoru takové informace,
které se snaží problém spíše zamlžit než osvětlit a zjednodušit.
Jak to všechno vzniklo
Někdy v roce 1996 se dohodli partneři v TV Nova, tj. držitel licence CET
21 (12% v České nezávislé televizní společnosti ČNTS), Česká spořitelna
(22% v ČNTS) a Američany vlastněná CME (Central European Media Enterprises
- 66% v ČNTS), že si vzájemné poměry upraví podle svého. Umožnila jim to
novela č. 301/1995 Sb., která zbavila Radu ČR pro rozhlasové a televizní
vysílání řady pravomocí, včetně možnosti dohledu nad změnami majetkových
poměrů u držitelů licencí.
CME nabídla partnerům odkoupení jejich podílů v ČNTS za to, že se vzdají
v její prospěch svého práva na zisk a dividendy. Zda s touto nabídkou
přišla sama CME, nebo zda byla k takovému kroku Železným přinucena (pod
pohrůžkou: když nekoupíte vy, prodáme Chemapolu), není zcela jasné; podle
všeho dohoda o transakci vyhovovala oběma stranám. Čeští partneři měli
dostat nemalé peníze, CME pak mohla svým akcionářům oznámit: plně ovládáme
úspěšnou a ziskovou televizní stanici v Praze.
S Českou spořitelnou to bylo relativně jednoduché. Ta prodala 1. srpna
1996 svých 22 procent CME za jednu miliardu korun. Aby obchod získal
legalitu v době, kdy stále platná licenční podmínka číslo 17 omezovala
přesuny majetku a změny smlouvy o ČNTS, formálně se rozdělily obchodní
podíly a hlasovací práva tak, aby nedošlo "ke změně kontroly nad činností
investorů" (znění podmínky č.17), což byla finta, nad jejíž zákonností se
dodnes vznáší otazník.
Proces získání podílů CET 21 měl dvě etapy. V té první uzavřela CME 1.
srpna 1996 smlouvu s Vladimírem Železným, jíž mu svěřila pět milionů US
dolarů, aby odkoupil podíly svých partnerů a získal v CET 21 většinu. Dluh
mu měl být odpuštěn za to, že v CET 21 bude hlasovat ve prospěch CME.
Když tato skandální smlouva, která znamenala skrytý převod kontroly nad
licencí na CME, se v lednu 1997 dostala na veřejnost a vyvolala nebývalý
zájem médií, obě strany se z ní stáhly. Železný dnes tvrdí, že smlouva o
půjčce "nebyla konzumována" (tj. realizována, pozn. JČ) a CME později
předhodila burzovnímu dohledu nejasný "dodatek ke smlouvě o půjčce", který
okolnosti plnění této smlouvy zamlžuje.
Nicméně fakt, že Železný dnes CET 21 ze 60% ovládá a že CME si uvedených
pět milionů dolarů započítává do ztracených investic, svědčí o tom, že
události předpokládané původní smlouvou se staly, přičemž obchodní podíl CET
21 v ČNTS se tak z 12% zmenšil na 6,8%.
V druhé etapě začátkem roku 1997, tedy poté, co rada pod tlakem
parlamentu zrušila i licenční podmínku číslo 17 (čímž dočasně ztratila
jakoukoli kontrolu nad poměry v CET 21), došlo k převodu dalších 5,8%
obchodních podílů CET 21 v ČNTS na CME, která se tím pádem stala 99%
vlastníkem ČNTS. Tento převod se uskutečňoval přes akciovou společnost
NOVA-Consulting, kterou si společníci CET 21 (s výjimkou rebelujícího Petra
Kršáka) vytvořili pro "správu vlastního majetku".
Transakce, uskutečněná 11. srpna 1997, měla hodnotu 28,5 milionů US
dolarů, z nichž 23 už bylo zaplaceno. Vše se organizovalo přes Železného na
základě dohody z 24. února 1997. Ůeditel Novy se v ní mimo jiné zavázal, že
neučiní nic, co by ohrozilo licenci nebo vzájemnou spolupráci CET 21 a
ČNTS.
CME versus Železný
Právě tato smlouva se stala východiskem jedné z arbitráží, neboť se v ní
uvádí, že případné spory bude rozhodovat rozhodčí soud Mezinárodní obchodní
komory (ICC - The International Chamber of Commerce). 26. dubna 1999 se CME
obrací na ICC se žádostí o arbitráž, protože podle jejího názoru Vladimír
Železný smlouvu z února 1997 porušil, a proto by měl vrátit CME peníze i s
úroky a ještě uhradit vzniklé škody.
Rozhodci Pierre A. Karre (nominovaný CME), Pavel Dobiáš (navržený
Železným) a předsedající Kaj Hobér ze Švédska zahájili začátkem listopadu
jednání, které 10. listopadu vyústilo ve vydání předběžného opatření.
Rozhodnutí, přikazující Železnému, aby se vrátil ke spolupráci s ČNTS, je
vítězstvím CME, byť zatím jen morálním, neboť jeho soudní vykonatelnost
naráží na řadu překážek.
První předběžný verdikt nicméně naznačuje směr, jímž se bude arbitráž
zřejmě ubírat. Že tento spor Železný s největší pravděpodobností prohraje -
i když řada dalších požadavků CME nemusí být vyslyšena - nepřímo připustil
i on sám v rozhovoru pro deník Právo loni 16. listopadu. Ůekl, že by byl
schopen vyplacených 23 milionů US dolarů vrátit. Zda by peníze vraceli i
jeho partneři v CET 21 (Alan, Gál, Hunčík, Venclík), kteří za své podíly v
ČNTS od CME rovněž dostali zaplaceno, je otázkou.
Klíčovou smlouvu uzavíral Vladimír Železný sám a proslýchá se, že
partnerům vyplatil z oněch 23 milionů US dolarů jen zlomek toho, co si
nechal pro sebe. V rozhovoru Lidových novin (3.5.99) se Železným se udávala
částka kolem 40 milionů korun na každého, což by dohromady činilo přibližně
jen asi šest milionů US dolarů.
Pro sledování sporu je důležité vědět, že podle pravidel arbitrážního
soudu ICC jsou veškerá řízení důvěrná, soud o nich nezveřejňuje žádné
informace a rozhodnutí obdrží jen účastníci sporu. My o něm víme jen to, co
se nám znesvářené strany rozhodly sdělit. Proti rozhodnutí arbitráže není
odvolání a Železného výroky o tom, že se odvolá k jakémusi soudu v Haagu,
je nonsens, který novináři bohužel nechávají bez komentáře.
Nesporně však bude zajímavé, jak si s konečným rozhodnutím ICC,
očekávaným již v průběhu letošního roku, poradí náš právní řád. Newyorskou
konvenci o uznávání a vykonávání zahraničních arbitrážních nálezů z 10.
června 1958 podepsala Česká republika 30. září 1993.
Ronald Lauder versus Česká republika
Zatímco arbitráž Mezinárodní obchodní komory již začala, jednání o
sporu, který vede Ronald Lauder jako většinový majitel CME s českým státem,
se loni v prosinci teprve rozbíhalo. Základem Lauderova podání je dohoda o
ochraně investic mezi ČSFR a USA uzavřená 22. října 1991 (č. 187/1993 Sb.),
o které Lauder tvrdí, že ji český stát nedodržel.
Za arbitra si Lauder vybral Komisi OSN pro mezinárodní obchodní právo
UNCITRAL (UN Commission on International Trade Law). Ve své stížnosti žádá
po České republice, aby mu vytvořila podmínky, které navrátí ztracenou
hodnotu jeho investicím v ČR (např. tím, že přinutí CET 21 ke spolupráci s
ČNTS, nebo že přidělí ČNTS nějakou jinou licenci) a zároveň mu nahradila
vzniklou škodu.
Škodu si Lauder počítá jako rozdíl hodnoty investice před sporem
(prodejní cena CME pro velkou nadnárodní TV společnost SBS byla loni v
březnu 615 milionů USD) a po sporu s CET 21 (SBS od smlouvy odstupuje,
hodnota CME se oceňuje na 200 milionů USD), což činí více než 400 milionů
US dolarů.
Jádro sporu se točí kolem činnosti a nečinnosti českého regulačního
orgánu - Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. V celostránkových
inzerátech v denících New York Times a Washington Post, jimiž Lauder
8.11.1999 varoval americkou veřejnost před investováním v ČR, se doslova
říká: S pomocí vládou kontrolované mediální rady, regulačního orgánu, který
uděluje licence a dohlíží na vysílání, Železný vytěsnil svého zahraničního
investora tak, aby mohl ještě více sám těžit z jedinečného úspěchu TV
Nova.
Lauder vyčítá radě, která v roce 1993 udělila licenci CET 21 s podmínkou
výhradního partnerství s Lauderovou společností CEDC (první problém - CEDC
je jiný subjekt, než v roce 1994 založená CME), že ho ve správním řízení v
letech 1996-1997 (druhý problém - to řízení vyvolaly právě nekontrolované
majetkové přesuny CME v ČNTS) donutila změnit vzájemné smlouvy mezi CET 21
a ČNTS tak, že je Železný mohl později využít k vypovězení partnerských
vztahů s ČNTS. Když k tomu loni 5.srpna skutečně došlo, rada nezasáhla a
dovolila CET 21 vysílat i s jiným investorem.
Svou kampaní proti českému státu činí Lauder přesně totéž, co Železný
tak dobře ovládá v českých médiích - tj. snaží se na základě zjednodušených
tvrzení a polopravd vyvolat příznivé klima pro řešení svého případu. Ale
nějaký konkrétní výsledek?
Aby CME zachránila alespoň část investic, které vložila do ČNTS, musela
by začít vysílat. V daných podmínkách k tomu vedou pouze dvě cesty. Buď by
musel někdo Železného přinutit - například hrozbami prohraných soudních
sporů - k návratu k ČNTS, nebo by CME musela získat nějakou jinou
celoplošnou licenci.
V situaci, kdy Železný má ve vztahu k novému investorovi stále
svázanější ruce a nebude se od něj moci snadno odtrhnout i kdyby sebevíc
chtěl, je první možnost málo pravděpodobná. Nehledě na to, že v atmosféře
vypjatých emocí se spálené mosty těžko obnovují.
Druhá možnost je v současných podmínkách schůdná jen tak, že by se CME
zakoupila do licence TV Prima. (ČT 2 nepřichází v úvahu, neboť její
veřejnoprávní status je dán zákonem.) Majitel TV Prima - Investiční a
poštovní banka -, dnes vlastně už její holdingová část, však na cenu,
kterou CME nabízí, zatím neslyší. Ale možná právě sem směřuje Lauderův
nátlak pro případ, kdyby se jednání s TV Prima pohnulo kupředu a on by
potřeboval podporu státu a regulačního orgánu. Někteří analytici však o
takovém řešení pochybují.
Jestliže IPB/Nomura vlastní licenci na TV Prima a prostřednictvím
poskytnutého úvěru nepřímo ovládá také TV Novu, pak je jasné, že holding
IPB a lidé kolem něj dnes drží klíče k celému trhu komerční terestrické
televize v ČR. A zřejmě je nehodlají pustit z ruky, neboť předpokládají, že
balíček pokrývající segment terestrické komerční televize - podobně jako
balíček pivovarů pokrývající podstatný díl pivního trhu - může být v
budoucnu atraktivní nabídkou pro potenciálního zahraničního kupce.
Kdo vítězí, kdo prohrává?
Zatímco veřejnost vnímá probíhající spor o TV Nova především v
personální rovině války mezi "Davidem" Železným a "Goliášem" Lauderem, či
mezi odvážným Železným a přeběhlíkem Vávrou, v pozadí se hraje o vliv a o
velké peníze. V této velké partii jsou uvedená jména jen figurkami na
šachovnici, každá z ní může vypadnout. Železného mohou soudy poslat za
mříže, nebo se stane nepohodlným a jeho současní partneři ho nechají
padnout; Lauder může z Prahy odejít s prázdnou, pouze se zadostiučiněním,
že to Železnému zavařil. Vávra se spolu s ČNTS může ocitnout - a
pravděpodobně také ocitne - v propadlišti dějin.
Zcela jistě však nevypadnou ti, co poskytli peníze na druhý start Novy.
Ačkoliv stopy vedou k lidem blízkým IPB, v podstatě nevíme kdo jsou, koho
zastupují a zda za jejich snahou o ovládnutí TV Nova nejsou ještě jiné
zájmy než vydělávání peněz na komerční televizi. Být regulačním orgánem,
tato situace by mne silně znepokojovala.
Nahlédnutím za naše západní hranice zjistíme, že dnes, v podmínkách
globalizce, na typu a charakteru vlastníka komerčních médií už tolik
nezáleží. Ovšem jedině za předpokladu, že vlastník je naprosto
transparentní, dodržuje platné zákony a je ochoten přijmout maximy
stanovené médiím regulačními orgány v daných zemích, což není případ těch,
kteří dnes s TV Nova a TV Prima pořádají své mocenské hrátky.
Tím, kdo v soutěži o Novu prohrává, je český divák. Někdejší relativně
pestrá "novácká" nabídka se během roku proměnila ve stále jednotvárnější
menu laciných telenovel, natahovaných talk- a gameshows všeho druhu v
papundeklových kulisách. Nechci šmahem odsoudit celý program Novy, občas
přináší i divácky přitažlivé filmy a její publicistika zůstává oživením
televizní scény.
Je to ovšem logický důsledek mediální politiky, která tvrdila, že
televizní vysílání je pouze a jenom byznys, do něhož nemá nikdo - s
výjimkou těch, co se jím živí - žádné právo mluvit. A to dokonce i v
případě, kdy byznysmenům poskytuje stát k vydělávání peněz veřejný statek,
tj. cenné vysílací frekvence celoplošné sítě vysílačů.
Jak Češi myslí: Výbor z
Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium
Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147) je znovu k dostání v internetovém knihkupectví 
