|
Vysvětlení Martinu Vadasovi a omluva Janu ŠternoviMilan ŠmídVážený pane kolego Vadasi, se zájmem jsem si přečetl Váš příspěvek, děkuji za jeho seriózní tón.Zpytoval jsem své svědomí a tázal se i hlasu lidu - kamarádů v hospodě - zda jsem skutečně až příliš "nepřiostřil hrot své tužky" při kritice svých názorových oponentů. Vždyť pana Tomáše Marka jsem dokonce nazval ignorantem. Kupodivu, ten Marek mi u kamarádů prošel, zatímco u Jana Šterna mi řekli: "To nebylo moc dobré, byla tam cítit taková podivná osobní zaujatost." Sám nemám rád, když se diskuse vedou ad hominem namísto aby se vedly věcně ad rem, a nyní jsem se sám něčeho podobného dopustil (odpovědnost za titulek ovšem nese pan Čulík, já ho tam neměl). Pokoušel jsem se nahlédnout do temné komory svého nevědomého id, abych zjistil, co mne vedlo k tomu, že jsem právě jeho osobě - nikdy jsme se spolu nesetkali, nikdy neskřížili své meče ani zájmy - věnoval tolik kritické pozornosti. A pak jsem přišel na to, že nikoli Jan Štern osobně, ale novináři a žurnalistika určitého typu ve mně vyvolávají rozhořčení a odpor, a to konkrétně žurnalistika ideologicky předpojatá, navíc nekvalitní a zkreslující skutečnost. Já jsem o tomto typu žurnalistiky už jednou v Britských listech psal v materiálu O předpojatosti novinářů aneb Už jste přestal bít svoji ženu? a to na adrese http://blisty.internet. cz/9810/19981027e.html#04. A jestliže Jan Štern takovou žurnalistiku nekriticky hájí a navíc by - podle dojmu, který jsem z jeho vystoupení získal - z ní chtěl udělat ideální model publicistiky ČT, tak jsem zareagoval. Odnesl to Jan Štern (ty kariérní reminiscence jsem si, pravda, mohl odpustit), ačkoliv v podobném typu žurnalistiky si libuje mnohem širší záběr českých televizních žurnalistů na všech programech, kteří tak rádi a často kladou otázky "Už jste přestal bít svou ženu?", neboť je jim už předem všechno naprosto jasné. A rád bych podotkl, že taková žurnalistika mi vadí nez ohledu na to, zda šlape či nešlape na kuří oka bývalým komunistům. Položil-li jsem vedle sebe jména Čulík, Štern, Vadas, Just vedle sebe, pak jsem tak učinil trochu bez rozmyslu, spíše na základě vlastního pocitu, že právě jejich žurnalistická vystupování často vycházejí z ideologického vidění světa, které tak dobře má už předem rozškatulkováno, kde v daném zkoumaném případě je pravda a kde je lež, nebo - budu-li parafrázovat z výše uvedeného linku na jiný můj materiál - "jejich stranění právu proti bezpráví vychází z předpokladu, že si odpověděli na otázku po pravdě, že vidí skutečnost "správně", že morální předpoklady jejich usuzování jsou naprosto správné a že jsou obecně závazné. A kdo se takovému nároku vzpírá, ten se tím okamžikem vystavuje podezření z oportunismu, nebo dokonce z cynismu. Bude se mu předhazovat, že zjevně odmítá "přesvědčovat lidi", nechce bojovat za spravedlnost, a dokonce pochybuje o tom, v čem spravedlnost obecně i v jednotlivých případech spočívá." Tolik citát německého odborníka Petra Vosse z diskuse na semináři Koordinačního centra Občanského fóra v roce 1990, vydáno v publikaci KCOF, editor: Daniel Korte. Netrvám na tom, že by můj názor by měl být směrodatný, berte ho jako jeden z mnoha. Přijímám kritiku za to, že vedle výše uvedených jmen v citované větě ("Bude-li televize na obrazovce jednostranně prosazovat jenom jednu jednou pravdu - ať už je to pravda Čulíkova nebo Šternova, Vadasova, či Justova...atd.") chybělo jméno Milan Šmíd. Mělo tam být. Rovněž použití slova "pravda" nebylo nejšťastnější. Mělo tam být slovo "názor". Tím jsem se sice u Juliany zařadil mezi ignoranty ve věci epistemologických teorií, ale na druhé straně by bylo zajímavé, kdyby to vyprovokovalo diskusi o gnoseologii žurnalistické práce. Diskuse o změnách zákona o ČT se rád zúčastním a budu-li mít čas, něco k Vašim návrhům napíšu. Ale nejříve si musím prostudovat současnou verzi vysílacího zákona tak, jak šla do parlamentu a jak je zveřejněná na http://www.psp.cz v parlamentních tiscích č. 482 a 483. Milan Šmíd, pedagog katedry žurnalistiky FSV UK |