Zpytoval jsem své svědomí a tázal se i hlasu lidu - kamarádů v hospodě -
zda jsem skutečně až příliš "nepřiostřil hrot své tužky" při kritice svých
názorových oponentů. Vždyť pana Tomáše Marka jsem dokonce nazval
ignorantem. Kupodivu, ten Marek mi u kamarádů prošel, zatímco u Jana Šterna
mi řekli: "To nebylo moc dobré, byla tam cítit taková podivná osobní
zaujatost."
A pak jsem přišel na to, že nikoli Jan Štern osobně, ale novináři a
žurnalistika určitého typu ve mně vyvolávají rozhořčení a odpor, a to
konkrétně žurnalistika ideologicky předpojatá, navíc nekvalitní a
zkreslující skutečnost. Já jsem o tomto typu žurnalistiky už jednou v
Britských listech psal v materiálu O předpojatosti novinářů aneb Už jste
přestal bít svoji ženu? a to na adrese http://blisty.internet.
cz/9810/19981027e.html#04. A jestliže Jan Štern takovou žurnalistiku
nekriticky hájí a navíc by - podle dojmu, který jsem z jeho vystoupení
získal - z ní chtěl udělat ideální model publicistiky ČT, tak jsem
zareagoval.
Odnesl to Jan Štern (ty kariérní reminiscence jsem si, pravda, mohl
odpustit), ačkoliv v podobném typu žurnalistiky si libuje mnohem širší
záběr českých televizních žurnalistů na všech programech, kteří tak rádi a
často kladou otázky "Už jste přestal bít svou ženu?", neboť je jim už
předem všechno naprosto jasné. A rád bych podotkl, že taková žurnalistika
mi vadí nez ohledu na to, zda šlape či nešlape na kuří oka bývalým
komunistům.
Položil-li jsem vedle sebe jména Čulík, Štern, Vadas, Just vedle sebe,
pak jsem tak učinil trochu bez rozmyslu, spíše na základě vlastního pocitu,
že právě jejich žurnalistická vystupování často vycházejí z ideologického
vidění světa, které tak dobře má už předem rozškatulkováno, kde v daném
zkoumaném případě je pravda a kde je lež, nebo - budu-li parafrázovat z
výše uvedeného linku na jiný můj materiál - "jejich stranění právu proti
bezpráví vychází z předpokladu, že si odpověděli na otázku po pravdě, že
vidí skutečnost "správně", že morální předpoklady jejich usuzování jsou
naprosto správné a že jsou obecně závazné. A kdo se takovému nároku vzpírá,
ten se tím okamžikem vystavuje podezření z oportunismu, nebo dokonce z
cynismu. Bude se mu předhazovat, že zjevně odmítá "přesvědčovat lidi",
nechce bojovat za spravedlnost, a dokonce pochybuje o tom, v čem
spravedlnost obecně i v jednotlivých případech spočívá." Tolik citát
německého odborníka Petra Vosse z diskuse na semináři Koordinačního centra
Občanského fóra v roce 1990, vydáno v publikaci KCOF, editor: Daniel
Korte.
Netrvám na tom, že by můj názor by měl být směrodatný, berte ho jako
jeden z mnoha. Přijímám kritiku za to, že vedle výše uvedených jmen v
citované větě ("Bude-li televize na obrazovce jednostranně prosazovat
jenom jednu jednou pravdu - ať už je to pravda Čulíkova nebo Šternova,
Vadasova, či Justova...atd.") chybělo jméno Milan Šmíd. Mělo tam být.
Rovněž použití slova "pravda" nebylo nejšťastnější. Mělo tam být slovo
"názor". Tím jsem se sice u Juliany zařadil mezi ignoranty ve věci
epistemologických teorií, ale na druhé straně by bylo zajímavé, kdyby to
vyprovokovalo diskusi o gnoseologii žurnalistické práce.
Diskuse o změnách zákona o ČT se rád zúčastním a budu-li mít čas, něco k
Vašim návrhům napíšu. Ale nejříve si musím prostudovat současnou verzi
vysílacího zákona tak, jak šla do parlamentu a jak je zveřejněná na http://www.psp.cz v parlamentních tiscích č.
482 a 483.
Digitální vysílání ČT a averze pánů Čulíka a Lipšanského vůči mé osobě
Na úvodní stránce BL z
19. 1. 2000 jsem si se zpožděním všiml pod titulkem Co panu
Mathému bránilo zavést v roce 1998 digitální vysílání citace z jakéhosi
textu pana Lipšanského.
Jen několik stručných poznámek (jejichž obsah nemůže být oběma pánům
neznámý):
1) ČT od roku 1997 distribuovala oba svá programové okruhy digitálně
přes satelit,
2) ve svém projektu (odevzdán 5.1.1998) píšu v kapitole VI.c) ..k
prvnímu pokusnému digitálnímu terestrickému vysílání dojde podle mého
soudu lokálně již koncem roku 1998. Obsah tohoto tvrzení byl důkladně
prodiskutován s technickými experty České televize (kteří v ní tehdy
ještě byli), a proto jsem si byl realizací jistý (projekt byl v březnu
1998 zveřejněn!),
3) generálním ředitelem České televize jsem byl do 31. března 1998,
4) zároveň se mnou (či brzy po mně, nejpozději do konce roku 1998)
museli z ČT odejít kupř. ředitel výroby a techniky Jan Horský, šéf
inženýringu ČT Jiří Rajdus, hlavní inženýr ČT Karel Trpák (mezinárodně
uznávaný odborník a člen technické komise EBU a skupiny DVB), šéf
informatiky Jan Šebek aj.,
5) bez vůle a zmíněných odborníků ovšem žádný "knoflík stisknout"
nešlo,
6) ČT se pod novým a mladým vedením zařadila mezi "vyčkávající" a
nepokrokové vysílatele,
7) ČT pod novým a mladým vedením zřejmě podlehla zájmům privátních
stanic,
8) mrzí mne to, stejně jako jistá averze panů Čulíka a Lipšanského.
I.M.
Reakce Jana Čulíka:
Kritika neznamená osobní averzi
Ivo Mathé, jak vyplynulo z dalšího jeho dopisu, dovozuje mou osobní
averzi vůči němu z údajně nedoložené, systematické kritiky kvality
zpravodajství za jeho působení v České televizi (kritizuji ovšem ještě
ostřeji kvalitu zpravodajství ČT za působení Jakuba Puchalského; je
zajímavé, že navzdory všem zveřejněným informacím považuje např. nynější
kandidát na funkci generálního ředitele ČT Dušan Chmelíček její
zpravodajství za dobré - vysvětluji si to tím, že pan Chmelíček
předpokládá, že se pracovníkům ČT bude muset nejprve lichotit, jak jsou
dobří, než se podaří prosadit nějakou změnu. Snad je to praktická
strategie, vzhledem k tomu, co jsme dosud zažili. - Na druhé straně pan
Chmelíček otevřeně přiznává, že např. pořad Katovna "není optimální"...).
Dále vadí Ivo Mathému, že jsem neposkytl dostatečnou publicitu jeho kritice mého rozhovoru s
Ivanem Kytkou proč selhala reforma zpravodajství v České televizi. Mathého
kritiku jsem zveřejnil, nepovažuji ji však za přesvědčivou - obsahuje celou
řadu skutečností, kterou by bylo potřeba vyjasnit v konfrontaci s oponenty.
Tato Mathého reakce je totiž příliš motivována jeho usilovnou snahou
prezentovat svůj režim v ČT jako ideální.
Žádnou osobní averzi vůči Ivo Mathému přirozeně nechovám. Pokusím se
ještě jednou, jasněji, aniž bych byl nucen přikročit k detailní analýze
jednotlivých zpravodajských a publicistických pořadů za Ivo Mathého,
shrnout kritiku vůči zpravodajství v jeho éře.
Mathé možná skutečně docela efektivně bránil nezávislost České
televize navenek (projevilo se to například jeho spory s Vladimírem
Železným o bojem a televizní poplatek), avšak interně existoval problém.
Domácí redakce zpravodajských pořadů nebyla nestranná. Těmito pořady
prosakoval nekritický obdiv k tehdejší vládnoucí garnituře a současně
nekritický odpor vůči sociální demokracii - televizní redaktoři se o
sociálnědemokratických politicích vyjadřovali s naprostou samozřejmostí a
vědomě pejorativně jako o "socanech". (Když byly volby v červnu roku 1996
nerozhodné, vykřikoval během volebního dne, jak přicházely výsledky, Ota
Černý v kuloárech České televize, "To je druhý Únor!!" )
Myslím, že není přesné uvádět, že Jan Štern vytvořil v České televizi
investigativní žurnalistiku - pozorovatelé vzpomínají na některé
investigativní publicistické pořady z let 1990 - 1991, které byly prý
kvalitnější než Šternův Nadoraz. Ze způsobu, jakým reportéři pořadu Nadoraz
zpracovali bamberskou aféru a některé další pořady, vyplývá, že tito
reportéři naprosto nerespektovali některé základní principy pravé
investigativní žurnalistiky, totiž cross-checking citovaných zdrojů. Jak se
staví Ivo Mathé nyní k tomu, že jeho televize v pořadu Nadoraz ještě za
jeho éry zahájila dezinformační bamberskou kampaň?
Znovu opakuji, že byl Mathé v mnoha ohledech dobrým manažerem. Za
jeho vedení však zpravodajství a publicistika pracovaly metodou
nekritického přebírání jakýchkoliv informačních zdrojů, které poskytovanými
informacemi konvenovaly s politickým přesvědčením producentů nebo
redaktorů. Pojetí politicky nezávislého novináře bylo v České televizi
neznámé. Tento přístup má paradoxně oporu i v zákoně o České televizi,
který ho zakotvuje, aniž by ukládal České televizi přinášet informace
přesné, nestranné, pravdivé a ověřené.
Je pro Českou televizi naděje, že by se dostala do moderní éry?
Dovolte mi závěrem citovat ještě jednu poznámku, kterou jsem dostal: Tuto
instituci lze za současné situace v ČT buď "převzít" vojenským převratem,
nebo se ředitelem může stát jedině člověk zevnitř, se schválenými
mocenskými vazbami.
Nedávno jmenovaný šéf BBC vlastnil akcie soupeřící komerční
televize
Minulou neděli přinesl týdeník Sunday Times informace, že nedávno
nově jmenovaný generální ředitel BBC Greg Dyke vlastní akcie v hodnotě 6
milionů liber (cca 360 milionů Kč) hlavního soupeře televize BBC, významné
regionální komerční televizní stanice Granada.
Proces jmenování nového generálního ředitele BBC po odcházejícím
Johnu Birtovi byl velmi dlouhý a velmi bolestný. Greg Dyke je ovšem velký
televizní profesionál - před časem zachránil komerční televizní stanici,
vysílající výlučně ranní pořady, před bankrotem. Dokáže vyrábět špičkové
zábavné pořady, srší nápady, jeho pracovní výsledky i styl, jímž
komunikuje, mu přinesl respekt v televizní branži i mimo ni.
Nicméně, v tisku při procesu vybírání šéfa veřejnoprávní BBC
vyvolalo kontroverzi vyvolalo například to, že se zjistilo, že před
několika lety věnoval Dyke větší finanční částku Labouristické straně. Dyke
se ovšem zapřísahal, že bude řídit BBC nestranně a podle některých
komentátorů je vlastně toto odhalení kladem pro konzervativce, protože BBC
bude muset být vůči britským konzervativcům velmi nestranná, ne-li
vstřícná, protože při každém kritickém rozhovoru s konzervativním politikem
si konzervativci začnou stěžovat, že k tomu došlo proto, že Dyke je v kapse
labouristů.
Když Sunday Times minulý týden informoval BBC, že jeho reportéři
vědí, že Greg Dyke, který začal pracovat v BBC v listopadu jako náměstek
generálního ředitele, vlastní šestimilionový podíl v konkurenční komerční
televizní stanici, BBC vydala oficiální prohlášení, podle něhož se Dyke
zavázal v kontraktu z loňského června, týkajícím se jeho jmenování
generálním ředitelem BBC, že tyto své akcie prodá nejpozději do dubna 2000.
Dykův plat generálního ředitele veřejnoprávní BBC je 500 000 liber ročně
(cca 2,5 milionu Kč měsíčně).
Sunday Times citoval informované kruhy, že se Dyke snažil odložit
prodej těchto akcií na co nejpozdější dobu, aby jejich hodnota stoupla.
Ukázka komunikace v BBC
Včera dostali všichni zaměstnanci BBC tento e-mail:
Subject: FW: Granada Plc shares: A message from Greg Dyke
From: Corporate Internal Communications
Sent: Thursday, January 20, 2000 2:49 PM
Subject: Granada Plc shares: A message from Greg Dyke
I have today disposed of my complete shareholding in Granada Plc.
I have done this because I do not want my early days as Director-General
of the BBC to be dominated by questions and controversy about my
shareholdings at a time when there are so many other things to do and so
many other ideas I want to discuss with the staff at the BBC.
This was my decision and mine alone. I have not sold these shares because
I was asked to do so by the BBC, nor because I have in any way behaved
unethically. As the Chairman of the BBC made clear earlier in the week I
have scrupulously followed the terms of the agreement I reached with the
BBC when I was appointed last June.
Greg Dyke
Director-General Designate
Issued by Head of Corporate Internal Communications
Room 3365 Broadcasting House
London W1A 1AA
Tel: (020 776)53612
Fax:(020 776)55033
Věc: Akcie v podniku Granada plc. Zpráva od Grega Dyka.
Dnes jsem prodal veškeré své akcie podniku Granada plc.
Učinil jsem to, protože nechci, aby počátek mé práce jako
generálního ředitele BBC byl zastíněn otázkami a kontroverzí ohledně toho,
jaké akcie vlastním, a to v době, kdy je zapotřebí udělat tolik jiných věcí
a kdy mám mnoho představ, o nichž chci hovořit se zaměstnanci BBC.
Prodat ty akcie bylo jen moje vlastní rozhodnutí. Nepožádala mě BBC,
abych tyto akcie nyní prodal. Neprodal jsem je nyní ani proto, že bych se
nějakým způsobem zachoval neeticky. Jak předseda Rady BBC vysvětlil
začátkem týdne, velmi pečlivě dodržuji podmínky dohody, kterou jsem uzavřel
s BBC, když jsem byl loni v červnu jmenován šéfem BBC.
Greg Dyke
dezignovaný generální ředitel BBC
Vydalo ředitelství vnitropodnikových komunikací,
místnost 3365, Broadcasting House
London W1A 1AA
Tel: (020 776)53612
Fax:(020 776)55033
Zemřela Hedy Lamarrová
Ve středu 19. ledna 2000 zemřela Hedy Lamarrová, která proslula
ve věku 18 let, když hrála pod svým původním jménem jako Hedy Kieslerová v
českém experimentálním filmu Gustava Machatého Extáze (1936) několik minut
nahá. Film je natočen v podstatě podle poetiky němé kinematografie, Machatý
v něm experimentuje s vyjadřováním emocí vizuálními prostředky.
Deník Guardian Lamarrovou charakterizoval jako herečku, kterou
Hollywood inzeroval jako "nejkrásnější ženu na světě", která však ve své
kariéře často učinila katastrofální rozhodnutí. Zemřela nyní na Floridě
zcela osamocena.
Za druhé světové války Lamarrová patentovala techniku vysílání
rozhlasových signálů takovým způsobem, aby je nepřítel nemohl
identifikovat. Podle předem dohodnutého a synchronizovaného časového
rozvrhu se při vysílání signálu rychle měnily rozhlasové frekvence. Ten,
kdo neměl možnost sledovat proměnnou změnu rozhlasových frekvencí, zaslechl
z vysílaného signálu na fixní frekvenci občas jen bezvýznamné pípnutí.
Deník Guardian včera přinesl tento nekrolog, z něhož vybíráme:
Ve čtyřicátých letech byla Hedy Lamarrová, která nyní zemřela ve
věku 86 let, považována za nejkrásnější ženu světa a stala se symbolem
ženské přitažlivosti a romantického kouzla. "Krása jí nahrazovala občasnou
neschopnost hrát," poznamenal King Vidor, který režíroval Lamarrovou v
jednom z jejích nejlepších filmů (Pan H M Pulham) a v jednom z jejích
nejhorších filmů (Soudruh X). "Pravděpodobně nebyla rodilou herečkou, ale
povšimněte si její určité nejistoty, která jí poskytovala jistou dětskou
přitažlivost."
Lamarrová sama zastávala názor: "Každá dívka se může stát symbolem
romantické přitažlivosti: stačí stát nehybně a mít stupidní výraz." I když
Hedy nikdy nevypadala stupidně - měla v očích určitý posměch, zaměřený na
sebe - často nehrála nic jiného než mramorovou manekýnu, jako ve filmu
Dívka z rodiny Ziegfeldů (1941).
Lamarrová se narodila v Rakousku jako Hedwika Eva Maria Kieslerová a
vyrostla v bohaté rodině - tatínek byl ředitelem Vídeňské banky. Začala
vystupovat jako herečka v divadelní společnosti Maxe Reinhardta v Berlíně,
Louis B. Mayer jí změnil jméno na Lamarrovou podle krásky z éry němého
filmu Barbary LaMarrové, protože se obával, že jméno Kiesler zní příliš
podobně jako židovské slangové slovo pro zadek.
V osmnácti letech se octla Lamarrová v ohnisku mezinárodní
kontroverze, když se objevila nahá ve filmu Extáze (1932) českého režiséra
Gustava Machatého (záběry jsou z dnešního hlediska zcela nevinné, pozn.
JČ). Papež Pius XII. film odsoudil, Hitler ho zakázal a nahé scény byly z
většiny amerických a evropských kopií tohoto filmu vystřiženy. Film samotný
je plný lyrické krásy a stylové erotiky a zadek Kieslerové není skoro vůbec
vidět. (Záběry nahé dívky jsou brány z dálky, malá rozlišovací schopnosti
tehdejšího filmového materiálu způsobuje, že je na plátně spíš vidět jen
bílá skvrna.) Manžel Lamarrové, německý zbrojařský magnát Fritz Madl,
kterému bylo nad padesát let, vydal obrovské finanční částky ve snaze
skoupit po celém světě všechny kopie Extáze. Jako jeho dekorativní manželka
hostila Lamarrová v jejich domácnosti Gustava Mahlera, Franze Werfela,
Hitlera i Mussoliniho.
Nakonec se přestrojila za jednu ze svých služebnic a utekla do
Paříže vlakem s dostatečným množství šperků, aby si mohla koupit jízdenku
do New Yorku na lodi Normande, kde se setkala s Louisem B. Meyerem. Než
loď přistála v Americe, měla nové jméno a kontrakt na sedm let - její
počáteční plat byl 500 dolarů týdně. Mayer osobně dohlížel na všechny
podrobnosti jejího přerodu ve filmovou hvězdu, i když nevěděl moc, co si s
ní počít.
Mayer ji půjčil Walteru Wangerovi, tak jako první hrála ve filmu
Alžír (1938). Dalším exotickým filmem byla Dáma v tropech (1939), což byl
po dvou letech kontraktu její první film u společnosti MGM. Filmbyl
neúspěšný.
Film Beru si tuto ženu (1940) se Spencerem Tracym a s Lamarrovou se
vyráběl dva roky: do té doby byl ironiky přejmenován na Znovu si beru tuto
ženu. Třikrát se u filmu změnil režisér a množství záběrů bylo odmítnuto.
Tento film o manželské krizi diváky příliš nezaujal a Mayer začínal o
Lamarrovou ztrácet zájem.
Nejlépe hrála Lamarrová Dolores Ramirezovou ve filmu Tortilla Flat
(1942). Kdyby býval film byl úspěchem, MGM by jistě našlo pro ni lepší
role. Původně se s ní počítalo pro slavný film Gaslight (1944), ale studio
nemělo v Lamarrovou důvěru a dalo roli Ingrid Bergmanové, která za ni
získala Oskara. Proto Lamarrová v roce 1945 opustila MGM a založila vlastní
výrobní společnost, v níž hrála v "osudovou svůdkyni" v celé řadě nudných
televizních seriálů .
Už byla téměř úplně odepsána, když si ji vybral Cecil B de Mille,
aby zahrála nejosudovější svůdkyni ve filmu na biblická témata Samson a
Dalila (1949). Film byl největším kasovním úspěchem její kariéry a zdálo
se, že se její kariéra obnoví. De Mille ji nabídl roli v dalším filmu, ale
odmítla, protože se jí režisér zdál příliš autokratický. Pak už natočila
jen několik málo filmů, ale odchod do ústraní neznamenal, že opustila
palcové titulky novin. Byla zatčena za krádeže v obchodě v roce 1966 a pak
znovu v roce 1991, kdy v drogerii na Floridě údajně odcizila kosmetické
zboží v hodnotě 25 dolarů. Byla v obou případech shledána nevinnou. Začala
se soudit o hlouposti, například s najatými autory (ghost writers) svého
provokativního životopisu a také s Mel Brooksem, že použil bez jejího
svolení její jméno v Blazing Saddles, kde vystupuje osoba jménem Hedley
Lamarr, jíž jde na nervy, že jí všichni říkají Hedy Lamar. Nevyhrála
soudními spory nic a musela prodávat svůj majetek, aby se uživila.
Byla šestkrát vdaná: například jejím čtvrtým manželem byl texaský
ropný milionář W. Howard Lee. Nakonec si vzala vlastního rozvodového
právníka.
Teprve nedávno vyšel najevo jeden další rys jejího života. Během
druhé světové války Lamarrová spolu s hudebním skladatelem Georgem
Antheilem vynalezla systém, jak zakódovat vysílání signálů prostřednictvím
proměnných rozhlasových frekvencí. Vynález byl patentován, ale armáda
usoudila, že je systém příliš složitý na praktické využití. Nicméně ho
přesto armáda využila, a to až v roce 1957 a poprvé byl prakticky užit v
době kubánské krize v roce 1962. Až do poloviny osmdesátých let byl tento
systém přísně utajován jako vysoce důvěrný obranný vojenský mechanismus.
Posléze byl využíván komerčně, zejména telekomunikačními společnostmi k
tomu, aby nebylo možno odposlouchávat mobilní telefony.
Její syn Anthony Loder vysvětlil: "Má matka byla neobyčejně
inteligentní žena, vždycky byla plná nových nápadů. Byla známa jen jako
hezká ženská, ale nyní je uznávána, že vynalezla brilantní vědeckou
záležitost, i když na tom nikdy nevydělala ani cent."
Vědcům, kteří opožděně její vynález uznali, vzkázala Lamarrová: "Jsem ráda,
že jsem vynález nevymyslela nadarmo." Občas, jako stařena, která žila na
Floridě, když mluvila s lidmi, říkala jim poslední dobou: "Věřili byste,
že jsem kdysi bývala slavnou filmovou hvězdou? Je to skutečně pravda!"
Slepí a hluší
Není demonstrace jako demonstrace. Zástup lékařů a zdravotníků v bílých
pláštích, shromáždění učitelů, anebo odborářský mítink vyvolají u
veřejnosti zájem a věcnou diskusi, ve které někdo demonstranty podpoří a
někdo ne. Demonstrace slepců ovšem vyvolává spíše zděšení a stud.
"Nevidíme, ale nejsme blbí", stálo na jednom z transparentů a heslo je to
přesné. Nevidomí vědí co potřebují a umějí spočítat, kolik to stojí.
Jestliže ministr Špidla označil demonstraci za nedorozumění, pak podstatou
nedorozumění je především skutečnost, že slepci musí o dotace žádat.
Potřebné částky by měli oznamovat. A nejen oni. V seznamu projektů,
které ministerstvo nemíní nadále podporovat, anebo je míní utlumovat, je
například také sedmnáct projektů pro neslyšící.
I v jejich případě je
rozhodnutí odborné komise předběžné a bude zajímavé sledovat, jaké bude
definitivní, když před ministerstvo mlčky nepřinesli hesla o tom, že sice
neslyší, ale myslí.
Nejhorší na celé záležitosti je to, že kdo nevidí a
neslyší jsou ve skutečnosti především úředníci.
Proč chodit kolem horké
kaše - to, čeho jsme svědky budí podezření, že se jedná o aroganci
zdravých, kterým aktivity postižených lezou na nervy.
Svou iniciativou,
obětavostí a úspěšností totiž lidé handicapovaní a jejich blízcí usvědčují
státní zaměstnance z neschopnosti. Právě úspěšné projekty jsou podle
postižených byrokratům trnem v oku.
Je příznačné, že mezi vyřazenými
projekty je například sociálně terapeutické centrum Fondu ohrožených dětí,
anebo že ve zmíněných předběžných likvidačních seznamech najdeme třicet
projektů České katolické charity.
Obětavého občana vnímá úředník spíše
jako rivala, než jako partnera. Toto je důvodem, proč naši slepci mají
strach. Cítí, že je ti úředníci nemají rádi.
Vysílá se v pátek 21. ledna 1999. Britské listy jako přinesly informace
o tomto problému už v pondělí 17.1. na tomto
místě. Děkujeme Českému rozhlasu, že tomuto závažnému problému dělá
publicitu.
Petardologie: Obecní vyhláška má být službou
Obecní vyhláška je službou, neboť vše podstatné bylo (čti: by mělo být)
řečeno v zákonech a prováděcích vyhláškách. Obecní vyhláška má tudíž za
úkol podle místní situace specifikovat to, co již v zákoně je popsáno.
Proto v Šumperku, ale i v Ústí nad Labem, se radní sekli.
Pan Štemberk má pravdu, že by mohla obecní vyhláška specifikovat, kde a
jak lze v obci prdopšoukově petardit.
Rozumný obecní (městský) úřad může podle zákonných kšand, které jsou
v tomto případě definované v rozhodnutí Ústavního soudu, popsat podle
jednotlivých paragrafů příslušných zákonů zabývajících se petardologií, co
lze a co nelze, kdy a jak.
Do toho spadá i možnost definovat zóny, kde petardit není možno ze
zákona a přesně popsat tyto zóny, aby kdokoliv si to mohl v obecní vyhlášce
přečíst a říct si: v ulici F pšoukat nemohu, protože tam bydlí špitál, ale
za rohem v ulici Bž už mohu. Zóny mohou být dané geografickou polohou
objektů, které jsou tak blízko sebe, že vytvářejí síť - celistvé
antipetardové zóny.
Z tohoto hlediska, pokud bude popsáno přesně, co zákony zmíněné údem
ústavní soudní moudrosti lze v obci páchat, je obecní vyhláška ne nějakým
omezením, ale službou, kdy se lidé po lopatě dozvědí, co by jinak museli
pracně dohledávat v paragrafové džungli. Obecní úd tedy nevymyslí nic moc
originál svého, ale bude přesně aplikovat to, co bylo uzákoněno. A to je
služba občanům.
Druhou otázkou je, jaká pšoukadla lze vystřelovat lidem do obličeje a do
oken. Podle zákona lze petardit pšoukadly I. a II. stupně. Na vše ostatní
už musí být od(p)borné školení se státně licencovaným papírem. Vzpomínky
lidí z říše královny Bětky II., že kdysi se pšoukalo v ostrovní říši
razantněji než dnes nemají příliš váhu, protože jsou založené na dojmech.
Naopak by bylo více než zajímavé, ba spíše velmi dobré, kdyby existovalo
oficiální srovnání povolených prostředků petardologie v různých
EU-státech. Tím by bylo přesně řečeno do jaké míry pšoukáme v Českomoravsku
silněji než jinde. Pokud výrobky z Číny, které tvoří podstatnou část
českého petardího trhu jsou volně k dostání i na západ od českých
pivovarů...? Bez tohoto srovnání je diskuse o petardí razanci k ničemu.
Právě proto mi schází na českém politicko - publicistickém hřišti
periodikum, nebo odborný občasník, který by informoval ve srovnávacích
statích o zákonech v EU v konkrétních oborech. Tím by se omezila diskuse
bez informační koncovky proč a kolik let za či před opic emi. Od petard
po lidská práva.
Neschopnost sebereflexe u druhu Homo Sapiens
Londýnský večerník Evening Standard vydal ve středu 19. ledna 2000 reportáž,
na kterou mne upozornil můj bratr Pavel. Nabízím překlad:
Why the inept are blissfully ignorant
by Richard Allen
THE truly incompetent are blissfully ignorant of their lack of ability,
according to a study by two American psychologists.
Whereas people who do things well underestimate their performance, the
inept have no idea how bad they are, according to the research.
This means they suffer twice, say Dr David Dunning of Cornell University
and Dr Justin Kruger of the University of Illinois.
Writing in the Journal of Personality and Social Psychology they state:
"Not only do they reach erroneous conclusions and make unfortunate choices
but also their incompetence robs them of the ability to realise it."
Their tests have found that the skills needed for competence are the
same skills necessary for recognising it.
Those who scored in the bottom quarter in tests of logic, grammar and
humour were also those most likely to have delusions of competence.
Asked to evaluate how well they had done at the logic test, those who
scored in the bottom eighth reckoned that their ability was in the top
third. Those in the bottom tenth in grammar also believed that they were in
the top third. Those who really were in the top third, however, tended to
underestimate themselves.
In the absence of information on how well others do, they tended to
assume others were just as competent.
When shown other people's work the competent soon revised their opinion
but the incompetent did not - some even inflated their estimates of
themselves.
Blažení neschopní
píše Richard Allen
Američtí psychologové potvrdili, že lidé skutečně neschopní žijí v
blažené nevědomosti o tom, jak jsou omezení.
Zatímco schopní lidé svůj výkon podceňují, neschopní nemají ani potuchy,
jak špatně jim to všechno jde, tvrdí výzkum.
To ale znamená že [neschopní] jsou postiženi dvojnásob, říká Dr David
Dunning, Cornell University a Dr Justin Kruger, University of
Illinois.
Ve studii, kterou vydal Journal of Personality and Social
Psychology konstatují autoři: "Nejenže neschopní dospějí k mylným
závěrům a nešťastným výběrům, ale postrádají schopnost si toto
uvědomit."
Výzkum odhalil, že schopnost 'být schopný' je v podstatě stejná jako
schopnost si svou schopnost uvědomit.
Ti, kteří se v testech
logického myšlení, gramatiky a humoru propadli do poslední čtvrtiny, byli
zhusta právě ti, které blud vlastní schopnosti neopouštěl.
Když byli požádáni o vlastní hodnocení, jak dopadli v testu logického
myšlení, nejhorší osmina se odhadem pasovala do horní třetiny. Do horní
třetiny se taktéž pasovala nejhorší desetina respondentů v testech
gramatiky. Ti, kteří v horní třetině skutečně byli, však měli tendenci se
podceňovat.
Pokud jim nebylo sděleno jak to zvládají ostatní, obvykle soudili, že
ostatní jsou s nim ve schopnostech srovnatelní.
Když jim bylo dílo ostatních předloženo, zatímco schopní své hodnocení
přepracovali, neschopní se nezmohli ani na toto - někteří své sebehodnocení
dokonce ještě více nafoukli.
Pár úvah na závěr: Autor se nechal trochu unést anglickou frází
'ignorance is bliss' - která má vedle původního erbenovského významu "lepší
nevědět" (... před sebou čirou temnotu), i druhý výklad "blažená blbost".
Schopní lidé jsou tedy schopni trefného úsudku o sobě dosáhnout na
základě zpětných informací, i když se a priori podceňují,
respektive přeceňují druhé. Určitě člověk není blažený z pocitu, že se
mýlil v sobě i druhých, a že se ve své snaze o toleranci a neazujatost
naletěl takto zásadně. Důležité je však poučit se a takové dobročinné
úsudky neopakovat. Chvilkový pocit blaženosti může vypramenit právě z
náhledu: "Aha, takhle to je."
Ovšem neschopní, kteří si svou neschopnost chronicky nepřipouštějí, také
nemusejí být blažení. Své objektivní neúspěchy z vlastního přičinění
vnímají jako nevysvětlitelnou nespravedlnost, rány osudu. Jelikož si
vlastní neschopnost neuvědomují, mohou být navzdory objektivní situaci
pevnější v kramflecích, než jejich schopní, vnitřní nejistotou zmítaní
kolegové. Nicméně, jedou nejspíš dál po své slepé koleji a pořáad to k
ničemu nevede. Co s tím? Příroda je milosrdná. Pro neschopného je,
subjektivně vzato, nedostatek sebereflexe nejlepším východiskem.
Napadá mne dodatek k aforismu, že 'člověk je tvor, který trpí
nespokojeností se současným stavem věcí.' Skutečně moudrý člověk je tedy
nespokojen se sebou, avšak nepřeceňuje ani ty kolem sebe, a přitom si to
tak nebere.
Co takhle být blaženě nespokojen s celým našim druhem, potažmo i s oním
'pachatelem' vesmíru.
Homo Non Sapiens ?
Literární noviny č 3/2000:
Týden ve světě
Jan Čulík
Konec televize, jak jsme ji znali? Ve srovnání se zralými prostředky
komunikace - s malířstvím, s dramatem, dokonce i s tiskem, který existuje
500 let, je televize pouhé nemluvně: jako významný společenský jev existuje
sotva padesát let. A tato televizní éra, poukazují mnozí odborníci, nyní
nenávratně končí. Budoucím historikům se bude zdát podivné, píše
Christopher Dunkley, televizní kritik listu Financial Times, jak
nereprezentativní byla v prvním půlstoletí své existence televize ve
srovnání s tím, čím se pak stala. Nadchází éra digitálního televizního
vysílání . Televize přestane být jen několika málo celostátními okruhy,
jejichž počet byl omezen nedostatkem vysílacích frekvencí, a přechází do
éry digitální hojnosti desítek až stovek televizních stanic v každé zemi.
Televize poskytovala národním společenstvím v minulých desetiletích
sdílenou zkušenost: všichni se dívali na tytéž pořady. Brzo bude alespoň
teoreticky televize schopna nabízet divákům milion nejrůznějších zážitků,
podle individuálního vkusu. Zřejmě se stane nástrojem sociální
stratifikace, neboť lidé už nikdy nebudou mít společnou televizní
zkušenost.
Na sklonku léta minulého roku byla udělena v ČR licence pro provoz
digitálního televizního vysílání firmě Czech DVB Group, která však chce
hrát spíše roli nynějších radiokomunikací: poskytovat vysílatelům televizní
okruhy, nikoliv vytvářet televizní pořady. O tom, že by se ČT, Nova či
Prima připravovaly na digitální vysílání, není příliš slyšet. TV Nova v
nynější formě zanedlouho ztratí svou finanční hodnotu: jak uvedl jeden
zahraniční komentátor na okraj sporu Železný-CME: Nova provozuje jen
bezperspektivně archaické analogové vysílání.
Poskytovat pořady na mnoha dalších televizních okruzích vyžaduje velké
investice: projekt digitálního televizního vysílání např. v Británii už
několik let rozvíjejí největší broadcasteři, BBC, ITV i Sky TV a aktivně
ho podporuje i vláda. V ČR je rentabilita desítek či stovek domácích
digitálních kanálů pochybná, je tedy pravděpodobné, že televizní vysílání
ovládnou zahraniční investoři. Bude digitální televize schopna udržet
kvalitu? Vysílatelé budou mít k dispozici velké množství okruhů, ale
nebudou mít peníze je naplnit kvalitními pořady. Proto vyžaduje
veřejnoprávní BBC v Británii zvýšení koncesionářského poplatku pro
uživatele digitální televize o čtvrtinu, aby mohla financovat množství
kvalitních nových tematických televizních okruhů. Budoucnost je ovšem
nejistá, protože vývoj informační technologie směřuje ke konvergenci
televize, telefonů a počítačů. Zanedlouho budeme mít doma, případně na
zápěstí jednotný telekomunikační terminál, na němž budeme moci sledovat
desítky či stovky televizních okruhů, jehož prostřednictvím budeme
nakupovat či brouzdat po internetu.
Jak poznáváme něco, co jsme ještě nikdy neviděli a pro co nemáme ve své
zkušenosti precedens? Jak víme, že pes je pes a ne klobouk? Touto otázkou
se zabývá italský semiotik a spisovatel Umberto Eco ve své nové knize Kant
and the Platypus (Kant a ptakopysk, nakladatelství Harcourt Brace, 1999,
464 stran, 28 amerických dolarů). Jak by si Kant poradil s podivným
zvířetem ptakopyskem, vzhledem k tomu, že na základě seznamu
charakteristických rysů přežvýkavců stál bezradně nad velbloudem? Pokusy
identifikovat neznámé jevy (jako třeba španělské jezdce na koni, které
jihoameričtí Aztékové původně považovali také za podivné zvíře) nám
pomáhají odhalit deduktivní a induktivní procesy, jejichž prostřednictvím
identifikujeme známé skutečnosti. Ale autorovo téma je širší: vědci se přou
o to, zda studovat způsob, jak zjistit, že určitý výrok ("tohle je pes") je
pravdivý, anebo zda studovat, jak to činí semiotika, způsob, jímž úspěšně
sdělujeme jiným, že je předmětem našeho pozorování pes. Jinými slovy, jde o
zákony pravdy nebo o zákony komunikace? V dnešní době považují filozofové
za naléhavější zkoumat relativnost pravdy než její absolutní vlastnosti,
zejména vzhledem k tomu, že víra v absolutní pravdu vedla v právě uplynulém
století k rozsáhlému vraždění, konstatuje v této souvislosti Carey
Harrison v San Francisco Chronicle. Filozofie proto projevuje nyní hlavně
zájem o způsoby, jak komunikujeme a přesvědčujeme, a veškeré pravdy se
považují za relativní. Ecova nová kniha rozumně ustupuje od tohoto postoje:
kniha skromně uznává, že určité všeobecné pravdy jsou přece jen dány.
Neměli bychom předpokládat, že žijeme v berkeleyovském vesmíru, kde je
všechno jen naší subjektivní projekcí. Měsíc na obloze skutečně existuje,
tvrdí Eco a dodává, že v jeho existenci věří stejně jako v existenci všeho
ostatního, včetně vlastního těla.
Katovna: Je Vladimír Just přesně informován?
Vazeny pane Culiku,
v BL jste napsal, ze
Vladimir Just asi neni presne informovan.
Zapominate, ze Vladimir Just je odbornikem na vsechno. Od
tlumeni/netlumeni kurovce na Sumave pres stav naseho zdravotnictvi po
dostavbu JE Temelin.
Mimochodem, kdyz vysla ona petice k JETe, udelal jsem si statistiku
uverejnenych signataru. Byli mezi nimi herci, hudebnici, sociologove,
filosofove, fotbaliste a manzelky fotbalistu, hokejiste a manzelky
hokejistu, Just s Rejzkem a 1 (slovy JEDEN !) prirodovedec - profesor
botaniky.
Zadny fyzik, zadny odbornik na jadernou technologii, zadny technik.
Nevite, kde se v lidech uvedenych oboru bere jistota, s niz se vyjadruji k
vecem navysost odbornym, jimz nerozumi a rozumet nemohou? A je to pristup
specificky cesky nebo se totez projevuje i jinde?
Justovu a Rejzkovu Katovnu povazuji za trapnou plkarnu a jeji
sledovani za ztratu casu, jiz si (obcas) mohu dovolit.
V.Novak