Nepohodlné věznice
První, co člověka napadne při pohledu na rozzlobené vězně, je to, že kdyby se bývali chovali podle zákona, neměli by ke svým protestům důvod. Vězení není zotavovna, nýbrž zařízení, ve kterém jsou izolování jedinci, kteří se dopustili zločinu. Jinou otázkou je, co všechno lze vnímat jako součást trestu. Jistě je na místě omezit na svobodě vrahy, aby v zabíjení nemohli pokračovat. Součástí trestu naopak nemůže být například nepoživatelná strava.
Smyslem věznění není člověka, který se dopustil zla, zničit, ale přimět ho, aby nahlédl svou chybu a polepšil se. Výkon trestu by neměl dopadnout tak, že vězení v člověku posílí agresivitu a nenávist, protože pak se po propuštění opět dostane na šikmou plochu.
Vězení má být příležitostí dospět k lítosti nad svým činem, stát se lepším. Nikoli pouze v zájmu těch, kteří jsou za mřížemi, ale především v zájmu nás, kteří jsme venku, je proto užitečné přemýšlet, zda mají vězni k současné vzpouře důvod, anebo zda se bouří neoprávněně, z pouhého rozmaru.
Docílit důstojný výkon trestu je levnější než rekvalifikovat provinilce na recidivisty, proto je správné některé požadavky akceptovat. Všechny ovšem určitě ne. Zločinci prominou, ale vězeňství není jedinou oblastí, ve které se nedostává prostředků. Rozumnější, než stavět další věznice, je investovat do zápasu s příležitostí, která dělá zloděje.
Televizní záběry na bouřící se vězně není třeba chápat jako příčinu nepokojů. Ty záběry jsou naopak velice užitečné. Ty naše spoluobčany, kteří právě uvažují jak něco ukrást, anebo jak někoho přepadnout, by pohled na obrazovku měl vést k zamyšlení, zda neodložit plánovaný zločin na dobu, kdy budou věznice méně přeplněné, strava chutnější a vězeňský oděv méně otrhaný. Momentálně totiž v base zjevně není o co stát.
Vysílá se ve středu 12. ledna 1999.
