Jsme zralí pro evropskou spolupráci?

Václav Žák

Podle průzkumů veřejného mínění je naše zahraniční politika nejméně problematickou částí vládní agendy. Všichni ministři zahraničí se těšili solidní podpoře - téměř bez ohledu na to, co ve svém úřadě dělali. Jeden podporoval spolupráci středoevropských zemí, druhý ne. Lidem to bylo, jak se zdá, srdečně jedno. Jen kolem posledního ministra se strhla mela - nikoli ovšem kvůli zahraniční politice, ale z osobních důvodů. Nezájem o zahraniční politiku, resp. její určitá mytologizace, patří k nejproblematičtějším tradicím samostatné existence Československa i ČR. Za první republiky varianty zahraniční orientace neexistovaly: mezi blokem demokratických států, fašistických říší či SSSR nebylo na výběr. Ovlivnit zhroucení versailleského systému leželo mimo naše možnosti. Kocovinu z Mnichova způsobilo spíše to, že před možným selháním západních spojenců, které se dalo dlouho dopředu předvídat, zavírali oči nejen domácí politici, ale i intelektuálové. Do krize pak stát vstupoval, aniž si předem položil otázku, co bude dělat, pokud své závazky nedodrží ani ostatní spojenci.

Poválečná orientace na SSSR byla pochopitelná, avšak již nikoli nevyhnutelná. Do "socialistického tábora" jsme se do jisté míry zařadili sami, i když jen málokdo tušil, co nás tam čeká. Lze ovšem namítnout, že kdyby chtěl, tušit to mohl, pokud by si euforií z konce války a z osvobození nenechal z mysli zcela vymazat předválečnou zkušenost. Vždyť v málokterém jiném státě měli lidé k dispozici tak přesné informace (Slavík, Krejčí, Šalda, Masaryk a další) o tom, co se v Rusku skutečně děje. To je ovšem námitka zcela akademická: válka změnila vnímání světa a rozhodnutí nevracet se zpět lze stěží komu vyčítat.

Podcenění mezinárodního kontextu mělo rozhodující dopad i pro výsledek Pražského jara. Nakonec, jako důsledek jara "moskevského", se celý východní blok rozpadl. Od roku 1989 jsme se na několik let ocitli ve velmi vzácné situaci, kdy zahraniční vlivy nemají v domácí politice dominantní význam. Je to vzácné, avšak jen přechodné období. Časem nás opět pohltí silokřivky ekonomicko-politických her, vedoucí mezi Evropou, USA, Ruskem a východní Asií. Velmi proto záleží na tom, jakou si v této době získáme pozici. V zahraniční politice, možná ještě víc než v politice domácí, se dnes operuje s "dojmy". Velmocenská média se menšími zeměmi zabývají pouze okrajově, pokud v nich nedojde k nějaké katastrofě. Politiku vůči té které zemi pak udává pár mocných osobností, které obvykle jednají z popudu nějaké lobbyistické skupiny. Stačí si všimnout, jaký vliv na posuzování České republiky má např. americký senátor D'Amato.

Hry podle pravidel

"Národní zájem", tradiční pojem mocenské politiky, vždy úzce souvisel s konceptem suverénního národního státu a teorií sociálního darwinismu, podle níž nejen v přírodě, ale i ve společenských konfliktech přežívají jen nejzdatnější. "Stát" a "národ" byla v této teorii synonyma pro transcendentní jednotky, jimž se měl jedinec obětovat. Nemilosrdné prosazování "národních zájmů", podložené vírou, že bez koloniálních říší a "životního prostoru" je život národa ohrožen, znásobeno romantickou vírou ve "ctnosti války", uvrhlo svět v tomto století do dvou válek. Tragické válečné zkušenosti, holocaust, vyhánění celých etnik, účinky jaderných zbraní - to všechno vedlo k přesvědčení, že žádné partikulární politické zájmy nemohou ospravedlnit zničení světa. Koncept státní suverenity tak dostal trhlinu.

Stát versus instituce

Když prezident SRN Roman Herzog krátce po zvolení formuloval svoji vizi "národních zájmů", dal tomuto pojmu zcela jiný význam, než jak se mu rozumělo začátkem století. Herzog formuluje tři základní body: 1) je lepší žít se sousedy v přátelství než v rozmíškách; 2) je lepší dbát na důstojnost souseda než vystrkovat do popředí tu vlastní; 3) je lepší právo dávat, než trvat na vlastním.

To je zcela jiná perspektiva národních zájmů, než jakou prosazoval císař Vilém nebo Adolf Hitler. Samozřejmě, hospodářský zájem o ovládnutí trhů tím nemizí ze scény. Ale i šéfové velkých firem chápou, že mají-li si lidé kupovat jejich výrobky, musejí mít práci a slušnou mzdu.

Co z toho plyne pro českou zahraniční politiku? Především jasně definovat svou pozici, její přednosti a možná rizika. To se od samého počátku ještě nestalo: málokdo si uvědomuje, že Evropská unie a USA nepředstavují monoblok, ale naopak v mnoha ohledech soupeře. Působilo komicky, když český ministr financí Kočárník svého času prohlásil, že "po vstupu do Unie budeme prosazovat americké zájmy". Takové výroky svědčí o základním neporozumění zahraniční politice. Za druhé je třeba definovat strategické cíle a pečlivě volit slovník, jímž se "národní zájmy" mohou prosazovat tak, aby to pro ostatní země bylo srozumitelné.

Změnit myšlení

Souvisí to s podstatnou proměnou myšlení. Tradiční myšlenkové schéma používané v mobilizační politice vypadá následovně: vezme se znak, který se v nějaké skupině často vyskytuje, a přisoudí se celé skupině: "Židi jsou lichváři", "cikáni kradou", "buržousti jsou vykořisťovatelé", "komunisti jsou zločinci", "Sudeťáci jsou nacisti". Většinou se přitom postupuje zcela ahistoricky: považuje se za samozřejmé, že ti, kteří volili KSČ v roce 1946, volili současně Jáchymov a politické procesy; že voliči Hitlera v roce 1933 volili Osvětim a druhou světovou válku, atd. Odtud je už jen krok k vyvozování kolektivní odpovědnosti: "Němci nesou odpovědnost za holocaust". Klidně se to přisoudí i těm, kteří tehdy ještě nebyli na světě.

Je to velmi nebezpečný myšlenkový stereotyp, který podstatným způsobem přispěl k tragice dvacátého století. Nenávist k jiným rasám nebo k "třídním nepřátelům" se vnucovala a posilovala přesně stejným schématem. "Kolektiv" byl integrátorem všech křivd, které se staly některým jeho členům. Nikoho nezajímalo, jestli se podobné křivdy nestaly i jiným. Koneckonců, toto schéma má mnohem hlubší kořeny, od kmenových nepřátelství po náboženské války. Nejsem si jist, jestli si to dostatečně uvědomujeme. Na Západě vedla tragická zkušenost s holocaustem k proměně celého systému vzdělávání. Je totiž zřejmé, že mobilizační politika provozovaná jako umění štěpit společnost na přátele a nepřátele (Carl Schmitt) má výrazně větší úspěch ve společnostech s paternalistickou výchovou. V klasickém pojetí výchovy se student učí, co je správně. V novém schématu se učí kriticky myslet, což je něco úplně jiného. Učí se chápat, že na jednu věc jsou možné různé pohledy, že často ani při nejlepší vůli nelze rozhodnout, který je správný. Učí se přijímat jinakost jako něco normálního.

Kritické myšlení potřebuje odstup. Předpokládá, že se dokážeme povznést nad vlastní zájmy, pocity, vášně či tužby, že se aspoň pokusíme vidět věc očima toho druhého. To je klíčové: svobodná společnost musí kultivovat pozitivní myšlení, které nevede k násobení křivd. Mezi základní abecedu tohoto přístupu patří odmítnutí principu kolektivní viny, neboť vina je vždy pouze individuální. Při zkoumání nejcitlivějších polistopadových témat zjistíme, že ve všech případech máme co do činění právě se stereotypem kolektivní viny. Ať jsou to lustrace, postoj k sudetským Němcům, potažmo ke všem Němcům, vztah k romské menšině či k "nevděčným Slovákům".

Kudy vede dělící čára

To ovšem není pravda: vyrovnání s minulostí se v šedesátých letech stalo generačním sporem a zasáhlo celou (západoněmeckou) společnost. Upřímný stud velké části německé společnosti za nacismus je, myslím, mimo pochybnost. Bohužel, obávám se, že doma bychom podobnou reflexi marně hledali - ve všech citlivých tématech, o nichž jsem se zmínil, málokdo zpytuje svědomí, volá naopak po mocenském zásahu vůči "těm druhým". U nás převažuje názor, že "vyrovnání s minulostí" znamená potrestání "nositelů zla", jako kdyby dělící čára mezi dobrem a zlem neprocházela srdcem každého člověka. Kde je v takovém případě místo pro stud?

Ani v nejmenším nezpochybňuji právo Dušana Havlíčka vnímat česko-německou deklaraci kriticky. Upozorňuji pouze, že myšlenkové figury, jichž v článku používá, jsou nebezpečné. Optika kolektivní odpovědnosti vede k znecitlivění, nedůvěra maluje strašidla. Diskuse o česko-německé problematice (a nejen o ní) je tímto způsobem vidění těžce poznamenána. V rámci diskuse o deklaraci se vyskytovala tvrzení, která kancléře Kohla nepřímo přirovnávala k Adolfu Hitlerovi. Jaký to má smysl? Zabrání-li nám strach a nedůvěra rozlišovat, poškozujeme v posledku jen sami sebe.

Stereotypy kolektivní odpovědnosti

Není náhoda, že v Rakousku má velký úspěch izolacionistická strana Jorga Haidra. Stereotypy kolektivní odpovědnosti ("Češi kradou") a obranářské reflexy najdeme v rakouské společnosti stejně jako v české. Společné dějiny se nedají vymazat. Můžeme tedy realisticky očekávat, že by haiderovská propaganda nenašla v ČR ještě větší rezonanci než v Rakousku, když nám chybí těch 40 let života ve svobodné společnosti? Nelze přitom namítat, že Haider rovná se Sládek, a ten u nás není v parlamentě. U nás podporují izolacionismus "velké" politické strany, a to je horší. Klaus ani Zeman např. neříkají voličům, že vstup do Evropské unie bude mít i svou nákladovou stránku.

Je zřejmé, že evropská spolupráce bude na naši domácí politiku klást nároky, jimž zatím bohužel nedokážeme dostát. Názornou ukázkou je české zemědělství. Evropská unie nám v počáteční euforii po pádu železné opony nabízela asymetrické uspořádání, které by umožnilo adaptaci na evropskou konkurenci. Tehdejší "reformátoři" to odmítli - chtěli zahraniční konkurenci použít k tlaku na domácí producenty. ČSFR liberalizovala zahraniční obchod způsobem, který dnes vede k těžkým problémům celého sektoru - výsledkem je pouze snaha z integrace vycouvat. Netýká se to jen zemědělství. Řada podniků, které nemají vlastníky, jež by je nutili k restrukturalizaci, se dostává do potíží. Manažeři pochopitelně nepřiznávají, že jejich obtíže způsobuje přezaměstnanost, problémy s kvalitou, včasností dodávek atd. Vinu nesou "Němci", kteří podplácejí a ničí náš průmysl.

Jinými slovy, otevření české ekonomiky vyvolává sociální konflikty. Stále častěji se popisují v tradičních schématech někdejších křivd, oživují se přízraky z konce devatenáctého století. Jestliže se jako řešení současných potíží znovu prosadí národní egoismy, bude-li se chování mezinárodních institucí vykládat jako cílený záměr zničit ekonomiku, pokud opět převládne nedůvěra a konspirační myšlení, máme, či spíš nemáme se na co těšit.