Jsme zralí pro evropskou spolupráci?
Václav Žák
Podle průzkumů veřejného mínění je naše zahraniční politika nejméně problematickou částí vládní agendy. Všichni
ministři zahraničí se těšili solidní podpoře - téměř bez ohledu na to, co ve svém úřadě dělali. Jeden podporoval
spolupráci středoevropských zemí, druhý ne. Lidem to bylo, jak se zdá, srdečně jedno. Jen kolem posledního ministra se
strhla mela - nikoli ovšem kvůli zahraniční politice, ale z osobních důvodů.
Nezájem o zahraniční politiku, resp. její určitá mytologizace, patří k nejproblematičtějším tradicím samostatné existence
Československa i ČR. Za první republiky varianty zahraniční orientace neexistovaly: mezi blokem demokratických států,
fašistických říší či SSSR nebylo na výběr. Ovlivnit zhroucení versailleského systému leželo mimo naše možnosti.
Kocovinu z Mnichova způsobilo spíše to, že před možným selháním západních spojenců, které se dalo dlouho
dopředu předvídat, zavírali oči nejen domácí politici, ale i intelektuálové. Do krize pak stát vstupoval, aniž si předem
položil otázku, co bude dělat, pokud své závazky nedodrží ani ostatní spojenci.
Poválečná orientace na SSSR byla pochopitelná, avšak již nikoli nevyhnutelná. Do "socialistického tábora" jsme se do
jisté míry zařadili sami, i když jen málokdo tušil, co nás tam čeká. Lze ovšem namítnout, že kdyby chtěl, tušit to
mohl, pokud by si euforií z konce války a z osvobození nenechal z mysli zcela vymazat předválečnou zkušenost.
Vždyť v málokterém jiném státě měli lidé k dispozici tak přesné informace (Slavík, Krejčí, Šalda, Masaryk a další) o
tom, co se v Rusku skutečně děje. To je ovšem námitka zcela akademická: válka změnila vnímání světa a rozhodnutí
nevracet se zpět lze stěží komu vyčítat.
Podcenění mezinárodního kontextu mělo rozhodující dopad i pro výsledek Pražského jara. Nakonec, jako důsledek jara
"moskevského", se celý východní blok rozpadl. Od roku 1989 jsme se na několik let ocitli ve velmi vzácné situaci, kdy
zahraniční vlivy nemají v domácí politice dominantní význam.
Je to vzácné, avšak jen přechodné období. Časem nás opět pohltí silokřivky ekonomicko-politických her, vedoucí mezi
Evropou, USA, Ruskem a východní Asií. Velmi proto záleží na tom, jakou si v této době získáme pozici. V zahraniční
politice, možná ještě víc než v politice domácí, se dnes operuje s "dojmy". Velmocenská média se menšími zeměmi
zabývají pouze okrajově, pokud v nich nedojde k nějaké katastrofě. Politiku vůči té které zemi pak udává pár mocných
osobností, které obvykle jednají z popudu nějaké lobbyistické skupiny. Stačí si všimnout, jaký vliv na posuzování České
republiky má např. americký senátor D'Amato.
Hry podle pravidel
Politické hry jsou už rozehrány a řídí se určitými pravidly. Můžeme se na ně dívat ze dvou hledisek: přes všechny
lokální "poruchy", mnohdy neobyčejně krvavé, už 50 let nedošlo ke světové válce. Mezinárodní komunita se učí zvládat
konflikty mírovými prostředky, tj. dosahovat kompromisu. Cynikové se při pohledu na krasořečnění do mikrofonu a
nepokryté prosazování zájmů v zákulisí ušklíbají. Takové "pokrytectví" má však velmi dobrý důvod. Starší dámě,
vehementně se deroucí do tramvaje, taky neříkáme "kam se cpeš, ježibabo", i když to přesně vyjadřuje naše pocity.
Ve vztazích mezi národy je zdvořilost a kinderstube na místě ještě víc. Jak by asi vypadaly třeba rakousko-české
vztahy, kdyby se rakouský kancléř při návštěvě Prahy dal slyšet, že v té zemi zlodějů v obchodních domech je to
lepší, než čekal?
"Národní zájem", tradiční pojem mocenské politiky, vždy úzce souvisel s konceptem suverénního národního státu a teorií
sociálního darwinismu, podle níž nejen v přírodě, ale i ve společenských konfliktech přežívají jen nejzdatnější. "Stát" a
"národ" byla v této teorii synonyma pro transcendentní jednotky, jimž se měl jedinec obětovat. Nemilosrdné prosazování
"národních zájmů", podložené vírou, že bez koloniálních říší a "životního prostoru" je život národa ohrožen, znásobeno
romantickou vírou ve "ctnosti války", uvrhlo svět v tomto století do dvou válek. Tragické válečné zkušenosti,
holocaust, vyhánění celých etnik, účinky jaderných zbraní - to všechno vedlo k přesvědčení, že žádné partikulární
politické zájmy nemohou ospravedlnit zničení světa. Koncept státní suverenity tak dostal trhlinu.
Stát versus instituce
Buchananova definice státu jako "souboru veřejných prostředků k dosahování privátních cílů" tuto proměnu
perspektivy vyjadřuje poměrně přesně: vizi státu jako organické bytosti, transcendující jedince, nahrazuje vize institucí,
které jedinci pomáhají dosahovat jeho životních plánů. Toto pojetí státu, které před válkou mnoho kontinentálních
myslitelů odsuzovalo jako anglosaský "kupecký" výmysl, se stalo základem Charty OSN a mezinárodního práva, které
omezuje státní suverenitu, stejně jako evropské integrace.
Když prezident SRN Roman Herzog krátce po zvolení formuloval svoji vizi "národních zájmů", dal tomuto pojmu zcela
jiný význam, než jak se mu rozumělo začátkem století. Herzog formuluje tři základní body: 1) je lepší žít se sousedy v
přátelství než v rozmíškách; 2) je lepší dbát na důstojnost souseda než vystrkovat do popředí tu vlastní; 3) je lepší
právo dávat, než trvat na vlastním.
To je zcela jiná perspektiva národních zájmů, než jakou prosazoval císař Vilém nebo Adolf Hitler. Samozřejmě,
hospodářský zájem o ovládnutí trhů tím nemizí ze scény. Ale i šéfové velkých firem chápou, že mají-li si lidé kupovat
jejich výrobky, musejí mít práci a slušnou mzdu.
Co z toho plyne pro českou zahraniční politiku? Především jasně definovat svou pozici, její přednosti a možná rizika.
To se od samého počátku ještě nestalo: málokdo si uvědomuje, že Evropská unie a USA nepředstavují monoblok, ale
naopak v mnoha ohledech soupeře. Působilo komicky, když český ministr financí Kočárník svého času prohlásil, že "po
vstupu do Unie budeme prosazovat americké zájmy". Takové výroky svědčí o základním neporozumění zahraniční
politice. Za druhé je třeba definovat strategické cíle a pečlivě volit slovník, jímž se "národní zájmy" mohou prosazovat
tak, aby to pro ostatní země bylo srozumitelné.
Změnit myšlení
To je možná nejdůležitější a nejtěžší úkol. Omezená suverenita znamená, že vlády musí občas prosazovat opatření,
která jsou jim v domácí politice silně proti srsti - např. utlumovat určitá průmyslová odvětví, omezovat subvence
klíčovým podnikům, nasazovat život vlastních vojáků v cizích zemích, přijímat uprchlíky, atd., - výčet by mohl být velmi
dlouhý. Kromě toho je nutné omezit populismus, zejména ve vytváření "obrazu nepřítele". Žid sedící na žoku peněz,
oblíbený obrázek volebních karikatur od poloviny minulého století, dláždil cestu pro holocaust.
Na veřejnost, která má takovou politiku podporovat, to klade vysoké nároky.
Souvisí to s podstatnou proměnou
myšlení. Tradiční myšlenkové schéma používané v mobilizační politice vypadá následovně: vezme se znak, který se
v nějaké skupině často vyskytuje, a přisoudí se celé skupině: "Židi jsou lichváři", "cikáni kradou", "buržousti jsou
vykořisťovatelé", "komunisti jsou zločinci", "Sudeťáci jsou nacisti".
Většinou se přitom postupuje zcela ahistoricky: považuje se za samozřejmé, že ti, kteří volili KSČ v roce 1946, volili
současně Jáchymov a politické procesy; že voliči Hitlera v roce 1933 volili Osvětim a druhou světovou válku, atd. Odtud
je už jen krok k vyvozování kolektivní odpovědnosti: "Němci nesou odpovědnost za holocaust". Klidně se to přisoudí i
těm, kteří tehdy ještě nebyli na světě.
Je to velmi nebezpečný myšlenkový stereotyp, který podstatným způsobem přispěl k tragice dvacátého století.
Nenávist k jiným rasám nebo k "třídním nepřátelům" se vnucovala a posilovala přesně stejným schématem. "Kolektiv"
byl integrátorem všech křivd, které se staly některým jeho členům. Nikoho nezajímalo, jestli se podobné křivdy nestaly
i jiným. Koneckonců, toto schéma má mnohem hlubší kořeny, od kmenových nepřátelství po náboženské války.
Nejsem si jist, jestli si to dostatečně uvědomujeme. Na Západě vedla tragická zkušenost s holocaustem k proměně
celého systému vzdělávání. Je totiž zřejmé, že mobilizační politika provozovaná jako umění štěpit společnost na
přátele a nepřátele (Carl Schmitt) má výrazně větší úspěch ve společnostech s paternalistickou výchovou. V klasickém
pojetí výchovy se student učí, co je správně. V novém schématu se učí kriticky myslet, což je něco úplně jiného. Učí se
chápat, že na jednu věc jsou možné různé pohledy, že často ani při nejlepší vůli nelze rozhodnout, který je správný.
Učí se přijímat jinakost jako něco normálního.
Kritické myšlení potřebuje odstup. Předpokládá, že se dokážeme povznést nad vlastní zájmy, pocity, vášně či tužby,
že se aspoň pokusíme vidět věc očima toho druhého. To je klíčové: svobodná společnost musí kultivovat pozitivní
myšlení, které nevede k násobení křivd. Mezi základní abecedu tohoto přístupu patří odmítnutí principu kolektivní
viny, neboť vina je vždy pouze individuální.
Při zkoumání nejcitlivějších polistopadových témat zjistíme, že ve všech případech máme co do činění právě se
stereotypem kolektivní viny. Ať jsou to lustrace, postoj k sudetským Němcům, potažmo ke všem Němcům, vztah k
romské menšině či k "nevděčným Slovákům".
Kudy vede dělící čára
Ilustrativním příkladem zevšeobecňujícího myšlení jsou i některé pasáže z článku Dušana Havlíčka. Autor napsal silnou osobní výpověď. Koncentrační tábory, ztělesnění zla dvacátého
století, v jeho případě provozovali Němci. Lze z toho však odvodit nedůvěru ke všem Němcům? Přece nebyl jen
Willy Brandt nevinný mezi vinnými, jak píše; Němcem byl i vynikající protestantský teolog Dietrich Bonhöffer,
popravený na samém sklonku války za účast na pokusu o atentát na Hitlera, stejně jako desetitisíce dalších vězňů
koncentračních táborů, především německých komunistů a sociálních demokratů. Jestliže autor uzavírá své odstavce
větami A nikde, nikde ani zdání omluvy nebo Nikdo se na schodech nemodlil za odpuštění, navozuje tím dojem, že
Němci odmítají zodpovědnost za minulost.
To ovšem není pravda: vyrovnání s minulostí se v šedesátých letech stalo generačním sporem a zasáhlo celou
(západoněmeckou) společnost. Upřímný stud velké části německé společnosti za nacismus je, myslím, mimo
pochybnost. Bohužel, obávám se, že doma bychom podobnou reflexi marně hledali - ve všech citlivých tématech, o nichž
jsem se zmínil, málokdo zpytuje svědomí, volá naopak po mocenském zásahu vůči "těm druhým". U nás převažuje
názor, že "vyrovnání s minulostí" znamená potrestání "nositelů zla", jako kdyby dělící čára mezi dobrem a zlem
neprocházela srdcem každého člověka. Kde je v takovém případě místo pro stud?
Ani v nejmenším nezpochybňuji právo Dušana Havlíčka vnímat česko-německou deklaraci kriticky. Upozorňuji
pouze, že myšlenkové figury, jichž v článku používá, jsou nebezpečné. Optika kolektivní odpovědnosti vede
k znecitlivění, nedůvěra maluje strašidla.
Diskuse o česko-německé problematice (a nejen o ní) je tímto způsobem vidění těžce poznamenána. V rámci diskuse o
deklaraci se vyskytovala tvrzení, která kancléře Kohla nepřímo přirovnávala k Adolfu Hitlerovi. Jaký to má smysl?
Zabrání-li nám strach a nedůvěra rozlišovat, poškozujeme v posledku jen sami sebe.
Stereotypy kolektivní odpovědnosti
Jakou souvislost má přemýšlení o citlivých momentech minulosti se zahraniční politikou? Obávám se, že značnou.
Německá firma Continental nedávno zavřela pobočku v Rakousku a převedla výrobu do svého úspěšného závodu
Barum-Continental v Otrokovicích. O práci přišly dva tisíce lidí. Byl kolem toho pochopitelně velký rozruch. Zkusme
si představit, co by se objevilo v našich novinách, kdyby se ve prospěch rakouské pobočky zrušil otrokovický
podnik. Kolik čtenářů by dokázalo čelit obvinění, že "Němci záměrně likvidují náš průmysl"?
Není náhoda, že v Rakousku má velký úspěch izolacionistická strana Jorga Haidra. Stereotypy kolektivní odpovědnosti
("Češi kradou") a obranářské reflexy najdeme v rakouské společnosti stejně jako v české. Společné dějiny se nedají
vymazat. Můžeme tedy realisticky očekávat, že by haiderovská propaganda nenašla v ČR ještě větší rezonanci než
v Rakousku, když nám chybí těch 40 let života ve svobodné společnosti? Nelze přitom namítat, že Haider rovná se
Sládek, a ten u nás není v parlamentě. U nás podporují izolacionismus "velké" politické strany, a to je horší. Klaus ani
Zeman např. neříkají voličům, že vstup do Evropské unie bude mít i svou nákladovou stránku.
Je zřejmé, že evropská spolupráce bude na naši domácí politiku klást nároky, jimž zatím bohužel nedokážeme dostát.
Názornou ukázkou je české zemědělství. Evropská unie nám v počáteční euforii po pádu železné opony nabízela
asymetrické uspořádání, které by umožnilo adaptaci na evropskou konkurenci. Tehdejší "reformátoři" to odmítli -
chtěli zahraniční konkurenci použít k tlaku na domácí producenty. ČSFR liberalizovala zahraniční obchod způsobem,
který dnes vede k těžkým problémům celého sektoru - výsledkem je pouze snaha z integrace vycouvat. Netýká se to jen
zemědělství. Řada podniků, které nemají vlastníky, jež by je nutili k restrukturalizaci, se dostává do potíží. Manažeři
pochopitelně nepřiznávají, že jejich obtíže způsobuje přezaměstnanost, problémy s kvalitou, včasností dodávek atd.
Vinu nesou "Němci", kteří podplácejí a ničí náš průmysl.
Jinými slovy, otevření české ekonomiky vyvolává sociální konflikty. Stále častěji se popisují v tradičních schématech
někdejších křivd, oživují se přízraky z konce devatenáctého století. Jestliže se jako řešení současných potíží znovu
prosadí národní egoismy, bude-li se chování mezinárodních institucí vykládat jako cílený záměr zničit ekonomiku, pokud
opět převládne nedůvěra a konspirační myšlení, máme, či spíš nemáme se na co těšit.
Generál Pinochet a Václav Benda
Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc, Rafael Moreno Robles
Mluvčí polské disidentské organizace s půvabným názvem Pomerančová alternativa se za bývalého polského
režimu, v roce 1987, vyjádřil jednoznačně: "Kdybych měl na výběr mezi generálem Jaruzelským a generálem
Pinochetem, vybral bych si Marlenu Dietrichovou". Chtěl prostě říct, že generálové v politice znamenají zpravidla
neštěstí, zatímco s filmovými hvězdami se občas dá i mluvit.
Se stejnou jednoznačností, ale zcela odlišně se k téže
problematice postavil český ex-disident Václav Benda, když vyjádřil touhu s Pinochetem poobědvat a řekl o něm:
kdybychom v Československu měli v roce 1948 muže s tak energickým odhodláním, nebylo by došlo k Únoru a
dalším neštěstím několika desetiletí. Pinochet jako jedna z nejvýznamnějších osobností tohoto století odvrátil
Allendův komunistický puč. A hotovo.
Na jedné z recepcí na latinskoamerických ambasádách, jichž se Václav Benda zúčastňoval dost pravidelně, jsme měli
možnost mu sdělit: Allende nejenže nikdy nebyl komunistou, ale jako člověk malé a sporé postavy měl stálou potřebu
prokazovat svou fyzickou výkonnost a rád se pral; za svůj život se dokázal porvat s více komunisty, než s kolika
přicházel do styku Václav Benda.
Ten se tvářil nejen nevěřícně, ale zřejmě nás považoval za Marťany. Popravdě
řečeno, Benda nebyl u nás první, kdo hodnotil Pinocheta pozitivně. Bez úvah, jaká jsou kritéria pro hodnocení velkých
osobností - mravní, politická, objektivně historická (jak hodnotit Hitlera či Stalina?) - jen připomeňme, že první byl
Valtr Komárek, muž o latinskoamerické problematice neskonale poučenější než Václav Benda.
Dále musíme zmínit ironii osudu nebo fakt, že nevděk světem vládne, neboť Komárek se při své návštěvě Chile
soustředil pouze na zajímavé ekonomické výsledky Pinochetem zastřešených reforem, ale jako jediný vládní
hodnostář na rozlúčkovém posezení s odcházejícím prezidentem (většina z pozvaných členů ostatních vlád si
příjezd naplánovala tak, aby se setkání s generálem vyhnula) považoval za nutné vyslovit pozvání k návštěvě naší
země.
Paradox měl pokračování - po návratu domů se Komárek setkal s velmi negativní reakcí veřejnosti na tuto svou
iniciativu, ale zároveň přišel díky ní o značnou část vlivu na přípravu ekonomické koncepce, a ta ve velké míře
pinochetovskou zkušenost kopírovala.
Ničeho nelituji, řekl letos v září, u příležitosti pětadvacátého výročí vojenského převratu, čerstvě penzionovaný
generál Pinochet. Neměním svůj názor, prohlásil vzápětí Benda.
Soudní proces, či soud dějin?
Poté Pinocheta v Británii na žádost španělského soudu zadrželi a zase propustili (byť odvolací řízení zdaleka není u
konce). Vyjádřilo se k tomu mnoho lidí, už jejich vzorek je poměrně komickou, ale signifikantní mozaikou. Začněme
humorně, podle chilského listu Las Últimas Noticias: "Navrhujeme nejíst španělskou paellu, na školách zrušit
vyučování angličtiny, čaj o páté přesunout na jinou hodinu (stačilo by 17,01).
Uvažovat lze i o vytvoření brigády
vybavené diplomatickou imunitou, s úkolem potřísnit Velázquezův obraz Las Meninas v madridském Pradu a Big
Benu odříznout provaz ..." Máme ovšem také vyjádření závažnější a nutící k přemýšlení.
Začněme u Amnesty International. Vychází z toho, že zločiny proti lidskosti nemají národní hranice a nemohou být
ospravedlněny, jako v Chile roku 1978 zákonem o amnestii, tedy sebeamnestií, kterou si udělila Pinochetova vláda. Z
tohoto hlediska je irelevantní rovněž Pinochetova diplomatická imunita - ostatně, ačkoliv vybaven diplomatickým
pasem, nebyl v Británii v žádné diplomatické funkci akreditován. A Evropský parlament přijal drtivou většinou (184
pro, 12 proti, 14 abstencí - tedy i hlasy křesťanských demokratů, tj. Evropské lidové strany) doporučení, aby
Pinochet byl vydán španělským soudům "co nejrychleji".
Od institucí přejděme k významným osobnostem. Baronka M. Thatcherová pozvala Pinocheta "na skleničku" ještě
před jeho operací a žádala, aby mu byl okamžitě umožněn návrat do Chile.
Její argumenty oslovují národní cítění
(Pinochet poskytl Británii základnu v době války s Argentinou o Falklandské ostrovy, čímž "zachránil" životy mnoha
britských vojáků), a zároveň zdůrazňují právo Chilanů nalézat vlastní cestu vyrovnání s minulostí.
Překvapivě může znít názor Fidela Castra, opakovaně pronesený za jeho španělské návštěvy. Celoživotní
Pinochetův odpůrce se tentokrát vyslovil proti vydání. Uvedl pro to několik důvodů a problém rozdělil na čtyři
části. Lidskou (je to starý nemocný člověk), morální (zasluhuje potrestání), zákonnou (z hlediska práva je to sporné) a
politickou (z Pinocheta se stane mučedník, a navíc to v Chile ohrozí křehkou demokratizaci). Analýza je to skvělá, i
když Castro mluvil do značné míry o sobě a o své budoucnosti.
Ve zcela jiné myšlenkové rovině se pohybuje bývalý polský disident Adam Michnik. I on se vyslovil proti trestání
Pinocheta, ale z důvodu zcela odlišného od pohnutek bývalého českého disidenta Václava Bendy. Apeluje na
Španěly, neboť to byli právě oni, kdo přišli s "nejlepším vynálezem posledních desetiletí našeho století -
demontáží diktatury cestou rozhovorů a kompromisů".
Mýty a skutečnost
Vraťme se však k tomu podstatnému, k saturninovskému zvyku uvádět literární poselství na pravou míru. Bendovo
srovnání Chile s naší zemí je jistě možné, ba užitečné, jenom je nutné jeho pokřivenou optiku poněkud, ale spíš
výrazněji opravit.
Za prvé: Chile v roce 1973 procházelo krizemi všeho druhu - lze je studovat z pohledu ekonomů, sociologů,
politologů či filozofů - a prezidentu Salvadoru Allendovi bylo jako prvnímu jasné, že vláda Lidové jednoty, které
předsedá (pro politology je Chile lahůdkou jako světová rarita, kde po půlstoletí fungoval prezidentský režim ve
spojení s multistranickým parlamentem), má své dny sečteny.
Z tradiční stopadesátileté třípólové politické
konfigurace - levice, střed, pravice (díky níž byl Allende v roce 1970 zvolen prezidentem) - se stala dvoupólová a silně
polarizovaná, a něco takového nemohl stranický systém ve své podobě vydržet.
Takže když se Allende při hledání východisek z krize rozhodl vypsat referendum o dosavadní hospodářské politice a
o předčasných volbách (k čemuž ho Ústava na rozdíl od české opravňovala) a vyhlásil řadu dalších opatření,
nehledal záchranu své vlády, ale záchranu chilské demokracie. Hovořit o nebezpečí komunistického puče je prostě
pitomost. Chilskou demokracii chtěli zardousit jiní.
Za druhé: spiklenecké, konspirační tendence, tak blízké Bendovu uvažování, v Chile opravdu měly lidskou
(tuzemskou) i materiální (zahraniční) základnu a vláda (Allende) o nich byla poměrně slušně informována - i o
rozporech mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil a polovojenských opozičních organizací.
Očekávaný a obávaný
vojenský, nikoli komunistický puč jejich rozmíšky oddalovaly. Jedním z iniciativních informátorů prezidenta o
pučistických náladách v námořnictvu a letectvu byl čerstvě jmenovaný vrchní velitel pozemních sil Augusto Pinochet -
a bez něho zase námořníci a letci neměli šanci na úspěch takové celostátní akce.
Zpětně se jeví jako osudná chyba, že v neděli 9. září se prezident radil o úmyslu oznámit veřejnosti 14. září záměr
vypsat referendum (skutečně o záchraně demokracie) nejen s odstoupivším vrchním velitelem pozemních sil
Pratsem, ale i s "kryptokomunistou" generálem Urbinou, jenž okamžitě informoval Pinocheta.
Tomu se zazdálo, že
Allende mu nedůvěřuje, což nebyla pravda - Allende mu stále věřil. Teprve tehdy, tentýž den, se vzorně loajální
generál Pinochet (byť v profesionální kariéře poněkud podvodný - titul profesora vojenské akademie získal na základě
prokázaného plagiátu) definitivně připojil k pučistům.
Nad celou operací převzal řízení s tím, že nelze dopustit
vyhlášení referenda, že akce musí začít již 11. září. Letečtí generálové a admirálové mu moc nevěřili. Hodlali ho
postavit před hotovou věc, nechali si podepsat jeho souhlas a pro jistotu začali ještě před stanovenou hodinou.
Tyto detaily nejsou nadbytečné, neboť pomáhají pochopit vývoj dnů i roků následujících.
Nebudeme podrobně rozebírat komplikované okolnosti Allendovy smrti, zmíníme jen to nejpodstatnější. Pinochet v
kritických hodinách nabídl prezidentovi a jeho rodině letadlo k úniku do exilu; ostatní členové vojenské junty plánovali
prezidentův převoz do kasáren Tacna a jeho "zasebevraždění".
Allende byl přesvědčen, že exil nemůže přijmout z
principiálních důvodů, byť je to v Latinské Americe tradičně osvědčené řešení. Navíc nevěřil, že by letadlo mohlo
dospět k cíli - znal své důstojníky alespoň v tomto ohledu, a tady nešlo jen o něj, ale o celou rodinu.
K myšlence
sebevraždy neměl daleko už i z historických reminiscencí - jeho vzorem byl podobně skončivší prezident Balmaceda -
ale prosím vás, dokážete se prostřílet nejméně šesti ranami od podbřišku po krk, a pak si ještě opatřit rány do
spánku?
Čili za třetí: Pinochetovo Chile nebylo diktaturou vojenskou, ale velmi osobní, zejména od roku 1975, kdy koncentrace
moci v Pinochetových rukou korespondovala i s prosazením ekonomické šokové terapie. Původní dohodu, že čtyři
členové vojenské junty, tedy vrchní velitelé čtyř ozbrojených složek, se budou ve vrcholné státní funkci střídat,
Pinochet rychle porušil. Všech svých vojenských konkurentů se postupně zbavil a nahradil je poslušnějšími
důstojníky.
Snad nejpikantnější je případ vrchního velitele letectva Leigha, původně velmi fundamentalistického pučisty a
inspirátora tvrdých represí. Jednoho dne našel svou kancelář dočista prázdnou, na jediném zbylém stole Pinochetem
podepsaný dekret o své výslužbě.
Pro vojáky znamenalo svržení demokratické vlády nezanedbatelný zdroj sociální mobility - penzionované i aktivní
plukovníky a generály dosadila junta do prestižních postů, např. je jmenovala guvernéry jednotlivých provincií nebo
rektory univerzit. Hodnostářům uvolněným pro civilní sféru však Pinochet zakázal jak soukromý styk s armádou,
tak s rodinnými přáteli, kteří zůstali v aktivní službě.
Tajná služba DINA hlídala celou společnost, armádu i civilisty, a vraždila i v zahraničí (USA, Argentina). Byla čímsi
jako soukromým Pinochetovým podnikem; když propukl nějaký příliš velký skandál, obětoval jen některé řídící
důstojníky. To je markantní odlišnost od aktivit, zaměřených na likvidaci našich lidí v zahraničí, které prováděla
StB.
Důstojníci ozbrojených složek se těšili společenské prestiži i finančnímu přilepšení, neboť před podnikateli a
jinými vlivnými civilisty jim bylo dovoleno tvrdit, že jsou v dobrých vztazích s některým členem junty nebo jiným
vysokým hodnostářem - korupce v Chile je také kapitola sama o sobě. Každého jedenáctého září se nejvyšší
velitelé scházeli v Pinochetově domě, aby mu vzdali hold; nižší vojenští hodnostáři oslavovali o den dříve ve
Vojenském klubu v Lo Curro na rituální večeři. Letos se ta druhá oslava konala naposledy, na tu první se nikdo
nedostavil.
Další, čtvrtý důležitý rozměr. Právník Jaime Guzmán (roce 1991 podlehl atentátu), ani ne tak hlavní politický
poradce, spíše něco mezi Nejvyšším konstitucionalistou a Nejvyšším inkvizitorem, zdůvodnil cosi jako zákaz
politiky a politikaření. Jen tak se prý prosadí neviditelná ruka trhu a osobnosti proti někdejším žábám na prameni -
politickým stranám - pod dohledem nejvyšší mravní autority v zemi, tj. A. Pinocheta ("demokracie již nedokážou
čelit marxistické infiltraci"). Parlament vlastně nemá co mluvit do zákonů, je to instituce zbytečná, místo něho bude
fungovat Státní rada jako poradní orgán vojenské junty.
Toto lze datovat rokem 1976. Již roku následujícího musel Pinochet ustoupit tlaku jak vnitřnímu, hlavně od církve,
tak vnějšímu - od prezidenta USA Cartera v souvislosti s jeho kampaní za lidská práva. Ohlásil dlouhodobý projekt
reorganizace demokracie, opatřené přívlastky autoritární, chráněná, technicky vyspělá, integrační a
participativní. V roce 1980 vyústil v novou Ústavu s účinností od 1.března 1981.
Rozlišovala dvě období: osmileté
přechodné s platností řady dočasných ustanovení, a období definitivní.
Na přechodné období Ústava zakotvovala prezidentství Pinochetovo a legislativní suverenitu čtyřčlenné vojenské
junty. Zakládání politických stran a politické sdružování bylo nadále velmi omezeno, zesílily restrikce individuálních
práv. Pro dalších osm let mělo platit v podstatě totéž, jen bez Pinochetova prezidentství. Po ustanovení, zakazujícím
politické strany "marxistické inspirace", následuje v článku 18 výrok, že ani ty strany, které vzniknou dle zákona, si
nadále nesmějí "monopolizovat" politickou reprezentaci, což má podpořit "nezávislé" politické osobnosti a
kandidáty.
Zní vám to povědomě? Mohl by to vzít na vědomí i Václav Benda, jenž se nedávno vyjádřil o povaze demokracie v
pojetí Hradu a o tom, že si nedokáže představit demokracii bez politických stran. Hlavně však mělo být ústavně
posvěceno veto armády v chilském politickém životě a vyloučeno zasahování civilní moci. "Viděli jste někdy zemi,
kde prezident nemůže měnit velení ozbrojených sil?", řekla letos v září Isabel Allendová, dcera někdejšího
prezidenta.
Isabel je teď poslankyní, a už tento fakt naznačuje, že se cosi změnilo. Pro disent vůči méně "vojenskému" a více
osobnímu režimu Pinochetovu se neustále rozšiřoval prostor, byť to vyžadovalo energii srovnatelnou s disentem
českým a riziko nesrovnatelně větší. Pro ilustraci, o čem tu mluvíme: příslušník StB Kafka do svých výslechových
metod zřejmě zařadil pálení písničkáře Třešňáka cigaretou, a nyní vyvázl s minimálním trestem. V Chile policisté
při uliční demonstraci polili mladou dívku a jejího přítele benzínem a upálili je. Byl z toho velký, i mezinárodní
skandál, ale beztrestný (dívka, byť s trvalými následky, přežila).
Za páté: Obnovující se nezakázané strany - historičtí protivníci křesťanští demokraté a socialisté - uzavřely již roku
1983 cosi mezi opoziční smlouvou a koalicí s požadavkem okamžitého návratu demokracie do Chile. V roce 1985 se
jejich spolupráce prohloubila v tzv. Národní dohodě, na což Pinochetův režim poplašeně reagoval snahou o
potvrzení svého mandátu přímo lidem, to znamená plebiscitem. Konal se roku 1988 se všemožným zastrašováním,
včetně toho, že chudinskou podporu nedostanou ti, kteří se předem nezaváží hlasovat "ano" pro Pinochetovo
setrvání.
Rodící se opozice kontrovala výzvami: říkejte ano, ale hlasujte ne. V sázce bylo hodně, takže se proti celé akci
postavila část krajní levice. Případné a celkem pravděpodobné Pinochetovo vítězství by totiž znamenalo, že setrvá v
úřadě až do roku 1997, tentokrát s legitimitou nikoli pučistickou, nýbrž z lidové konzultace.
Následovala řada překvapení. Tím hlavním bylo, že v tzv. Dohadování stran pro Ne se dokázaly sdružit téměř
všechny povolené opoziční strany, to znamená 13 subjektů. Chyběli zakázaní komunisté, a to i z důvodů
principiálních, neboť celou akci považovali za podvod a vyzvali k jejímu bojkotu. Dalším překvapením byl sám
výsledek plebiscitu; 55% obyvatel se vyjádřilo proti dalšímu setrvání Pinocheta u moci, pro Pinocheta hlasovalo
43%.
Takže v roce 1989 následovaly všeobecné i prezidentské volby a v březnu příštího roku vystřídal Pinocheta v čele
státu (s 55% většinou) křesťanský demokrat Patricio Aylwin. Vytvořil levostředovou širokou koaliční vládu, což
vyznačilo oficiální konec autoritárního panství v Chile.
Vyrovnání s minulostí?
Oficiální tečka neznamená tečku faktickou, když připomeneme, že Aylwin a od roku 1994 i jeho další demokraticky
zvolený nástupce Eduardo Frei se pohybují v rámci Pinochetovy Ústavy z roku 1980. Přestože již předložili nejméně
pět návrhů na ústavní reformu, aby se otevřela cesta k plnější demokracii, vždy narazili na nedostatek kvalifikované
většiny v Parlamentu. Přesněji řečeno na jmenované a doživotní senátory, mezi něž patří i Pinochet, dále na
většinový volební systém s dvoumandátovými obvody, kde stačí získat jen o něco víc než třetinu hlasů, abyste měli
naprosto stejný počet křesel jako strana, která získá o něco méně než dvě třetiny. A také na složení Ústavního soudu,
Rady národní bezpečnosti a na nemožnost měnit vojenské velitele.
Jinými slovy, hovořit o konsolidované demokracii v Chile by bylo pošetilé.
Vydávalo se novou cestou přibližně ve
stejné době jako my, máme mnoho problémů odlišných, ale i mnoho velmi podobných. Především snad ten základní
rys, který již vyplynul z dosavadního líčení, a o němž se u nás diskutovalo jako o právní kontinuitě. Přechod k
demokracii se v Chile skutečně protáhl právě vlivem mimořádně zabetonované Ústavy a obrněných institucí.
Rozhodující pro postup politických reprezentací po roce 1990 však nebyl strach z armády (ač byl přítomen), nýbrž
poznání, že perspektivní jsou ústavní změny výlučně dle Ústavy, neboť jakékoli silové řešení ohlašuje jen novou
nedemokracii.
Je to bezesporu postup pomalý a obezřetný, změny jsou však patrné. V březnu 1998 Pinochet dle své Ústavy
opustil armádu, zbylo mu jen doživotní senátorství. Armáda se od něj od té doby viditelně distancuje. Pikantní detail:
po delším jednání s vrchní velitelem pozemních sil generálem Izurietou o tom, že ozbrojené síly se musejí zcela
stáhnout z politiky a že to musí být pro budoucnost země "zlatým pravidlem", připomněl předseda vládní koaliční
Strany za demokracii a někdejší ministr Allendovy vlády Sergio Bitar, že v téže budově Ozbrojených sil byl
naposledy 13.9.1973. Odtud ho odvezli rovnou do koncentračního tábora na ostrově Dawson.
Mezi připomínkové akty 25. výročí vojenského převratu patřila letos i slavnostní mše v Maipú (akt k
zamyšlení), kde mezi tisícovkou přítomných byli všichni členové vlády v čele s prezidentem Freiem a také
všichni vrchní velitelé ozbrojených sil. Pinochet nebyl pozván. Santiagský arcibiskup Errázuriz tvrdě odsoudil
zločiny vojenské junty. Připustil, že některé sice zůstanou legálně nepotrestány, nebude však přípustná "etická
beztrestnost". A hlavně se dožadoval nových iniciativ k pátrání po pozůstatcích 1102 zaregistrovaných osob, které
zmizely beze stopy.
A tu jsme snad u poslední poznámky týkající se vyrovnání s minulostí, což by mohlo Václava Bendu zajímat jako
bývalého šéfa Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování. Pinochetův režim nebyl hoden žádného obdivu a dodnes si
žádné zásluhy nemůže připsat, včetně roviny ekonomické. Bývalý diktátor si rozhodně zaslouží odsouzení. Lze však
tuto záležitost svěřit soudům? Nepatří spíše historikům? Procesy smiřování nikdy nepřinášejí dostatečnou
útěchu ani satisfakci rodinám postižených, zabraňují však opakování téhož nepřátelství, z něhož se podobné režimy
zrodily, čili také předcházejí opakování podobných do nebe volajících nespravedlností.
Úsilí španělských soudců však má svůj nezpochybnitelný význam, stejně jako akce novinářů, kteří Pinochetovi
znepříjemnili pobyt v řadě evropských zemí, také u nás. Je to připomínka politikům, že když na sebe berou
odpovědnost za rozhodnutí a činy, musejí počítat s tím, že dříve či později se z nich budou zodpovídat. U soudů s
možností odvolání, u dějin nikoli. Ani Václav Benda si nemůže na sklonku 20. století myslet, že zločiny ve jménu
antikomunismu přestávají být zločiny.
V.Dvořáková a J.Kunc jsou čeští politologové - odborníci na problematiku Latinské Ameriky, R. Moreno Robles je
chilský publicista.
Privatizace v Rusku:
Zločin století
Anna Williamsonová
Chudý člověk nedokáže myslet na druhé, když dělí koláč. Snaží se urvat největší kus pro sebe. To je čistě
psychologický problém lidí, kteří vzešli z minulého režimu. Snad to ani není jejich vina, to je neštěstí.
Alexander Omelčenko
Následující text je ukázkou z knihy Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii, kterou napsala americká
novinářka Anna Williamsonová. Ta už od roku 1987 mapuje pro řadu amerických novin a časopisů, včetně
prestižního Wall Street Journal a The Spy Magazine, situaci v Rusku. V minulých šesti letech se soustřeďovala
na ruskou ekonomiku. Zajímá se také o činnost polooficiálních agentur i světových finančních institucí, které
měly Rusku pomáhat se zaváděním tržního hospodářství.
Autorka tvrdí: zločin je slabé slovo pro to, co lidé ze Západu za pomoci Agency for International Development
(americké vládní agentury pro pomoc zahraničí - dále USAID), Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v
Rusku spáchali a pášou dál. Základním kriminálním aktem, který umožnil masivní rozkrádání, byla šoková terapie
Jeffreyho Sachse a Jegora Gajdara a kuponová privatizace. Privatizace, trhy s cennými papíry a finanční instituce obecně
- to vše se v Rusku zvrhlo v podvody, švindly a okrádání. Západní experti z Harvardu, kteří zde spekulovali s
majetkem univerzity, a finančník George Soros se přitom předváděli jako dobrodinci.
Gašenkova ulice je asi tři nebo čtyři bloky za hotelem Peking, na Vnitřním okruhu, hlavní ulici obkružující střed
Moskvy. Jeden pohled na chátrající domy stačil: šofér se chápavě ušklíbl a přikývl, když jsem mu ukázala na lesknoucí
se budovu, stojící o samotě na druhém konci ulice. Už v první fázi ruských reforem svědčil luxus budovy o tom, kdo ji
obývá - má neklamný znak všech domů, v nichž sídlí lidé ze Západu: před vstupem do budovy nerezové popelníky
napěchované vajgly .
Čas od času jsem v ní navštěvovala několik nájemníků, ale protože jejich seznam nebyl vyvěšen, nevšimla jsem si, že
mezi ně patří také osoba, kterou jsem hledala. Byl to Jonathan Hay, šéf Harvard Institute of International
Development (Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj - dále HIID). O Hayovi mi Rusové, Britové i Američané
říkali, že napsal ruské privatizační zákony. Na telefony ani na faxy neodpovídal. Musel být velmi obratný, že se mu
podařilo získat takový vliv, ale měl zřejmě správné konexe a štěstí, že se objevil v pravý čas.
Když se Larry Summers stal v roce 1990 hlavním ekonomem Světové banky, předal rychle koláč na podnose Jeffrey
Sachsovi a Andreji Šlajferovi, dalšímu profesoru ekonomie z Harvardu, který emigroval ze Sovětského svazu jako dítě, a
opatřil jim prostředky, aby připravili "reformu" v Litvě. To jim posloužilo k posílení prestiže Harvardu při získávání
nových prostředků na zahraniční pomoc. Na Haye, který právě odpromoval na právnické fakultě Harvardu, padl odlesk
jejich slávy z Petrohradu, kde údajně pomáhali Čubajsovi s psaním "reformní" legislativy. Ovšem teprve když byl
zvolen Bill Clinton prezidentem a ze Summerse udělal náměstka ministra financí, začal vítr do jejich plachet dout plnou
silou.
Jelikož se na americké bilaterární pomoci měly podílet téměř všechny vládní agentury, Summers měl možnost - spolu se
svým zástupcem Davidem Liptonem, který byl dříve společníkem Jeffreyho Sachse v jeho washigtonské soukromé firmě
Sachs and Associates - řídit na ministerstvu financí ad hoc ekonomickou pomoc ruské reformě. Když USAID váhala, co
má dělat s horkým bramborem ruských ekonomických reforem, ministerstvo prosadilo HIID jako efektivního zástupce
moskevského programu USAID.
HIID brzy podepsal - bez jakéhokoliv výběrového řízení - s USAID kontrakt, na jehož základě během tří let postupně
získal nejprve dva a pak 57 milionů dolarů. Kontrakt nepodléhal standardním pravidlům o výběrových řízeních, což se
zdůvodňovalo absurdním tvrzením, že jde o "národní bezpečnost". Sachs tím získal kontrolu nad většinou americké
pomoci Rusku. Rychle prosadil Haye, který nebyl pouze absolventem Harvardu, ale jako absolvent Puškinova
jazykového institutu ovládal dokonale ruštinu, za manažera moskevského úřadu HIID. Andrej Šlajfer, chráněnec
Summerse, šéfoval moskevské kanceláři HIID - z Oxfordu.
Koncem roku 1992 moskevský tým Jeffreyho Sachse připravil zprávu pro americkou vládu. Vláda, než kontrakt
podepsala a pokud ovšem neměla v úmyslu rozvrátit hospodářství bývalého Sovětského svazu, měla návrh pečlivě
prozkoumat. Inflace v té době dosahovala 2500 procent a detaily chybného privatizačního programu už byly známy.
Jenže opatrnost nebyla v módě a profesorům z Harvardu s jejich motýlky a přáteli na vysokých místech nedokázal nikdo
čelit.
Ekonomové Sachs a Aslund provozovali své moskevské operace do roku 1994; když došlo ke vzestupu Vladimíra
Žirinovského, zasáhla je ze strany aparátu Viktora Černomyrdina studená sprcha. Přestěhovali se tedy na Ukrajinu, kde
byli placeni z peněz ukrajinských daňových poplatníků. Ruské reformy z peněz USAID dál řídil na americké straně
Hay a Šlajfer, na ruské Anatolij Čubajs, Maxim Bojko, Dimitrij Vasiljev a další.
Místo lopotného budování institucí chlapci z Harvardu prodávali úředníkům USAID své kontakty, jejichž význam a
schopnosti značně přeháněli. Kryti ministerstvem financí, přesvědčili vedení USAID, že se víc vyplatí investovat
peníze do slibných ruských "podnikavců", které HIID vybere, než riskovat drobení zdrojů ve snaze tvořit konsenzus
nebo asistovat při sjednávaní kompromisů mezi různými sociálními a politickými skupinami.
Od té doby harvardští
chlapci provozovali svoji dezinformační kampaň, kterou hlavní média spolkla i s navijákem a servírovala je svým
čtenářům a divákům. Když jejich příběh někdo zpochybnil, okamžitě mu vpálili cejch bolševika a začali křičet o
komunistickém revanšismu, místo aby předložili účty z toho, co dělají.
Zkrátka, základem americké politiky se stala strategie připomínající příchod Franklina Delano Roosevelta k moci, kdy
jeho poradci během prvních sto dní vlády udělali v USA socialistickou revoluci. Nyní se dědici těchto poradců -
nejlepší a nejchytřejší - pustili do kapitalistické revoluce v Rusku se všemi nástroji a penězi, které jim západní
socialismus dal k dispozici. Jeden Rus, který za peníze amerických daňových poplatníků vedl public relation na základě
zakázky HIID, poznamenal: Heslo bylo jednoduché a neměnilo se. Zákazníkem bylo Rusko, to znamenalo reformy, a ty
zase znamenaly - Anatolije Čubajse.
O dva roky později přišly pro Haye a spol., rádoby americké mistry ruského teritoria, špatné časy. Letní proud
dolarů do novorozeného kapitálového trhu se zastavil. Registrace akcií nestála za nic, existovaly sekundární emise akcií,
které nebyly povoleny. Nikdo skutečně nevěděl, co komu v Rusku vlastně patří. Západ byl postrašen špatným
řízením podniků a porušováním práv akcionářů, Rusům hýbal žlučí celý program. Když se na podzim zveřejnilo, za
jaké ceny se státní majetek v kuponové privatizaci prodal, nevole přerostla ve vlnu rozhořčení.
Veřejnost byla pobouřena, když se dověděla, že Rusko získalo z privatizace polovinu toho, co získalo v privatizaci
Maďarsko; přitom Maďarsko je velké jako menší ruská gubernie. Noviny Moskevský komsomolec hořce žertovaly, že by
si fanouškové hokejového klubu Vancouver Canuck za 25 milionů dolarů, které zaplatili za čtyřletou smlouvu s
"ruskou raketou" Pavlem Burem, mohli koupit automobilku v Gorkém i se stotisíci zaměstnanci; ta se prodala za 26,6
milionu dolarů. Každý den přinášela média neuvěřitelné zprávy: hotel Kosmos s čistým ročním ziskem deset milionů
dolarů se prodal za 23 milionů, automobilka ZIL se jměním jedné miliardy dolarů za čtyři miliony, Elektrárenská
společnost za 650 milionů dolarů a Gazprom, který podle odhadů disponuje třetinou světové zásoby plynu, byl
prodán za 230 milionů dolarů. Přístavy, naftařské společnosti, high-tech firmy vojenského sektoru - to vše se
prodávalo za babku.
Vladimír Polevanov, který v roce 1994 nahradil Čubajse v čele Státního výboru pro správu majetku a jeho privatizaci (dále
GKI) prohlásil, že dokumenty GKI opravňují v mnoha případech nové znárodnění. Tvrdil, že kriminalizace procesu
privatizace vedla k obrovskému praní špinavých peněz a ke vzestupu kriminálních vrstev v ruské společnosti. Podle něj
nevznikla vrstva skutečných vlastníků, a z dopisů, které agentura dostávala od občanů, vyplývalo, že celou privatizaci
považovali za podvod.
Polevanov konstatoval, že se nepodařilo splnit ani jeden ze záměrů, který měla podle prezidentských dekretů
privatizace přinést; a co horšího, máme teď co činit s vrstvou zbídačelých vlastníků, kteří požadují od státu sociální
výpomoc.
Ekonomka Larisa Pjaševová ve své analýze prohlásila: Tito hoši byli schopni provést největší privatizaci na světě,
aniž vytvořili jediný soukromý podnik. Je to překvapivý doklad masové hypnózy, který snad jednou dokážou psychiatři
vysvětlit. Byla to drahá, časově náročná kamufláž, po jejímž skončení byla vláda v každém údajně zprivatizovaném
podniku stále silnější než nejsilnější privátní akcionář.
Ani Duma neměla radost. Parlament vyslovil nesouhlas s výsledky kuponové privatizace. Stejně tak odmítl autorizovat
podmínky druhé etapy privatizace, která se měla provádět dražbami. Jelikož ruská ústava dává dispoziční práva k
federálnímu majetku Dumě, znamenalo to, že prodej majetku podle prezidentských dekretů byl protiústavní. Zcela náhle
o Vánocích 1994 příznivci nového znárodnění využili přestávky v obchodování a zabránili zahraničním expertům v
přístupu do GKI. Rusové si toho nevšímali a ti, co si toho všimli, měli spíš radost. Když se v lednu cizinci vrátili,
nastal rozruch. Polevanov to politicky nepřežil a koncem ledna skončil.
Dveře výtahu v budově na Gašenkově ulici se otevřely a já vstoupila do recepce HIID. Nezahlédla jsem žádné barevné
propagační brožurky a letáky - nezbytnou součást kanceláří, obsluhujících "zahraniční pomoc". Proběhla jsem kolem
osamělé recepční a řekla sekretářce, střežící vstup do Hayovy pracovny: jdu okolo, a tak jsem se zastavila, abych si s
panem Hayem domluvila schůzku, neboť po telefonu ho nemohu sehnat. Sekretářku to evidentně vyvedlo z míry. Za
polstrovanými dveřmi se pak vzrušeným šepotem domlouvala s Hayem. Ignorovala jsem všechny náznaky, že moje
návštěva není vítána, a přívětivě jsem trvala na svém. Nakonec mne do kanceláře uvedla.
Hay stál za stolem a byl zjevně rozčilený. Představila jsem se a řekla, co mne sem přivádí. Hay se zeptal, jestli znám
jistého Mika McGawa. Zavrtěla jsem hlavou: ne. Hay mne v surrealistickém monologu informoval, že Mike McGaw je
novinář, který vnikl do jeho kanceláře stejně jako já. On se k němu choval velmi přátelsky a otevřeně, ale ten novinář
nejen v tisku kritizoval USAID, ale dokonce - podržte se - měl tu drzost svědčit v neprospěch USAID před americkým
Kongresem! "Ne", řekl Hay, "po této zkušenosti nebudu s nikým mluvit". Zejména ne s těmi, kteří líčí Rusko jako
zemi, která nemá ráda cizince, a pak kritizují USAID.
Pomyslela jsem si, že Hay má vážné problémy se společenskou komunikací. Protestovala jsem, že o zmíněném novináři
nic nevím, ani o jeho výpovědi před Kongresem. Řekla jsem, že mne zajímá, jak úspěšná je pomoc Západu Rusku na
jeho cestě mezi prosperující demokratické země, a že vlastnická práva považuji za měřítko tohoto úspěchu.
Hayovy oči se zúžily. Zeptal se, co myslím "vlastnickými právy". Odrecitovala jsem obvyklý seznam: vysvobození
jednotlivce z područí státu, vytvoření základny pro střední třídu a otevřené trhy, o což se jeho tým má snažit. Hay
zareagoval jako pastor po otázce, jak onanuje. Nadechl se, zasyčel jak kobra a z očí zůstaly pouhé štěrbinky.
Jistě - pokračovala jsem konejšivě a velmi opatrně - musí mít spoustu zkušeností s tím, jak složitým problémem je
ustavení vlastnických práv ve společnosti, která nemá ani kulturní základnu, ani dějinnou zkušenost s jejich výkonem.
Hay zvolna vydechl a pomalu odpověděl, že kultura nemá s vlastnickými právy nic společného. Oponovala jsem mu
názorem, že mezi nimi vazba existuje.
Hay na mne chvíli zíral, pak vzal ze stolu list papíru a řekl: pokud se mu písemně zavážu, že všechny své výroky v
interviewu bude moci před zveřejněním autorizovat, umožní mi schůzku. Ačkoliv jsem se pak s Hayem několikrát
sešla - což si vyžádalo intervenci amerického velvyslance v Moskvě Thomase Pickeringa - nic o něm nevypovídalo tak,
jako naše první setkání.
Venku jsem se zastavila u narvaných popelníků. Začalo se mi honit hlavou: jak je možné, že americké úsilí na podporu
demokratické právní společnosti v Rusku vede čerstvý absolvent harvardské právnické fakulty, který nikdy neprovozoval
právní praxi a nikdy nestál u soudu. Který má člověka za provinilého už předtím, než vůbec něco spáchal; který právo
veřejnosti na informace považuje za obtížné žvásty; který si myslí, že peníze daňových poplatníků se mají svěřovat
chytrým lidem - takovým, jako je on - bez řečí a bez kritiky. Který je přesvědčen, že za přístup k informacím musí
novinář zaplatit tím, že se nechá cenzurovat; který považuje vlastnická práva za obskurní, téměř bizarní kuriozitu, jež s
ruskou privatizací nijak nesouvisí...
Náhle jsem si vzpomněla na Vitajile Najšula, zastánce tržní ekonomiky, který si v televizi trpce stěžoval, že během jeho
cesty po Spojených státech byla jediným místem, kde po něm chtěli sponzorský příspěvek na Komunistickou stranu
USA, Harvardova univerzita.
Ruská privatizace nezačala v roce 1992. Již během posledních let Gorbačovovy éry se v "místech nahoře" děly podivné
věci. Ministři a jejich úředníci se zmocňovali podniků, jejich zařízení prodávali jeden druhému, a poté podepisovali
lukrativní kontrakty se zainteresovanými západními partnery. Ředitelé státních ústavů se stávali správci realitních
kanceláří a obchodovali s nemovitostmi. Často si však ředitel založil na své jméno malou soukromou firmu, na kterou z
veřejné instituce pozvolna převedl majetek a poté i nejvýnosnější zakázky a nejtalentovanější lidi.
Abel Aganbegjan, Gorbačovův ekonomický poradce, postupoval do písmene podle tohoto scénáře. Jako ředitel
Ekonomického ústavu Akademie věd propojil v roce 1990 ústav s bostonskou firmou a vytvořil z ní společný podnik
nazvaný Bain-Link. Ten šikovně vydělával na dovozech a později, po roce 1992, získal řadu kontraktů na konzultace
od USAID a TACIS (obdoba programu PHARE pro země bývalého Sovětského svazu).
Andrej Kortunov (někdejší analytik Ústavu pro studium USA, dnes ve Fordově nadaci) tvrdí, že to, co se odehrávalo v
akademických institucích, se dělo v celém průmyslu: Ředitel velkého podniku si zřídil malou soukromou firmu, na niž
postupně převedl všechny lukrativní zakázky státního podniku, který řídil. Čím vyšší pozice, tím větší příležitost.
Když jste Čubajs, založíte nadaci, třeba Nadaci pro občanskou společnost, jako to udělal on, abyste měl kde měkce
přistát a zajistil si politickou budoucnost. Čubajs nadaci založil z prostředků GKI, který podporovala USAID z peněz
amerických daňových poplatníků.
Igor Gajdar založil v roce 1992 hned tři nadace, což se mu velmi vyplatilo: jeho Institut pro transformující se ekonomiky
vytvořil v roce 1994 společný podnik s Pioneer Group, nazvaný Pioneer Investment, což je fond pro investice v zahraničí
s hodnotou 100 milionů dolarů. Záruky získal od OPIC, americké vládní agentury pro podporu soukromých investic v
zahraničí.
Ze Sovětského svazu se peníze po léta stěhovaly do bezpečí západních bank skrze labyrint skrytých bankovních účtů.
Mnoho let před moskevským pučem povolil Gorbačov komunistické straně vkládat peníze do malých podniků,
výnosných obchodů s nemovitostmi, akciových společností, soukromých bank a jiných kapitalistických vynálezů, z nichž
měly plynout zdroje pro perestrojku. Říká se, že na různých kontech zmizelo kolem 200 miliard dolarů, zatímco
Gorbačov mezitím zatížil SSSR vůči Západu dluhem ve výši 90 miliard.
Existují důkazy, že již v roce 1988 se čelní straničtí a státní představitelé SSSR vrhli na byznys. Za schůzky s
průmyslníky a obchodníky si vládní představitelé začali účtovat desetitisícové částky v dolarech. Gorbačov a poté Jelcin
tyto praktiky převzali. Na Západě si najali agentury, které pro ně otevřeně, na obchodní bázi vybírají peníze za
privilegium, že se s nimi západní byznysmeni mohou setkat.
Ruský nacionalistický tisk se do amerických expertů samozřejmě pustil. List Zavtra (už od Gorbačovovy perestrojky
tribuna nejhrubších ruských nacionalistů, antisemitů a lidí, varujících před Západem) obvinil Haye a další, že jsou
agenty CIA; Hay sám prý využívá vnitřních informací k záludnému proniknutí do vojensko-průmyslového komplexu. Z
téhož ho obvinila i Polevanovova zpráva. Šéfredaktor Zavtra Alexander Prochanov tvrdil, že západní odborníci dotvrzují
všechna obvinění, neboť se je vůbec nepokoušejí vyvrátit. Když jsem se ptala Rogera Gala z mezinárodního
finančního sdružení IFC, proč na útoky neodpovídali, odvětil bezstarostně: mysleli jsme si, že ty hlouposti nestojí za to.
Andrej Kurtunov varoval před rozsáhlou kritikou Čubajsova spoléhání na zahraniční experty a jejich role v ruské
transformaci: Podpora Američanů pouze jedné politické síle v zemi působí potíže. Udržováním omezených kontaktů
ztrácejí schopnost pochopit, co se v zemi děje. Většina amerických agentur málo rozumí Rusku a nemá dostatečné
znalosti, aby mohla doporučovat nejlepší rozhodnutí. Skupina, s níž se spojí, se často snaží monopolizovat kontakty na
instituce poskytující zahraniční pomoc a stát se prostředníkem mezi americkými institucemi a ruskou společností.
Američtí experti a média se zaměřují pouze na ty, kteří mluví plynně anglicky a vyznají se ve fungování amerického
systému. To je však jen malý vzorek společnosti, který vůbec není reprezentativní. Patřím do této skupiny a mohu
dosvědčit, že Američané mne kontaktují znovu a znovu. Ostatním politickým silám se takové pozornosti nedostává a tak
jsou v soutěži znevýhodněny. Média jsou schopna uspořádat rozhovor se známým akademikem nebo politikem, který se
umí vyjadřovat a vypadá dobře v "Nightline", ale ignorují nebo nevidí skutečné pány hry.
Chápu, že když je agentura financována z peněz amerických daňových poplatníků, musí sloužit jejich zájmům.
Posuzováno z déledobé perspektivy je program pomoci řízen špatně. Ne všechno, co hezky vypadá dnes, je dobré
také pro budoucnost. Dokonce bych řekl, že západní přítomnost v Rusku je kotraproduktivní. Zvyšuje totiž
pravděpodobnost, že později se bude kyvadlo vychylovat na opačnou stranu dál, než bylo nutné.
Tím, že omezil pozornost na "reformní blok" vybraný harvardskými experty, podpořil Západ Čubajse a Gajdara v soutěži
s těmi demokratickými silami, které představovaly jiné společenské zájmy. Stovky milionů dolarů, které Čubajs
kontroloval za pomoci Harvardského institutu, zlikvidovaly demokratickou opozici a ponechaly na scéně jedinou
opoziční sílu - Komunistickou stranu Ruské feredace. Schopní a důvěryhodní lidé, klasičtí liberálové jako Larisa
Pjaševová, Grigorij Javlinský, Boris Fjodorov, Leonid Grigorjev a demokratičtí socialisté jako Boris Kagarlický byli
jednoduše ukřičeni americkými penězi. Javlinský, spolu s dalším reformátorem Jurijem Boldyrevem, byli schopni
založit politickou stranu Jabloko, s níž se dostali do Dumy.
Boldyrev se stal náměstkem ředitele ruské obdoby Nejvyššího kontrolního úřadu, který prosadil proti vetům
prezidenta Jelcina. Když jsem s ním mluvila, byl ještě členem horní komory ruského parlamentu. Nedivil se, že zpráva
státního výboru pro kuponovou privatizaci přišla do Dumy s označením přísně tajné. Jako šéf kontrolního odboru
Jelcinovy administrativy (od března 1992 do března 1993) se proslavil zápasem s korupcí. Jelcin ho po roce propustil
na žádost moskevského starosty Lužkova, jemuž nebylo po chuti Boldyrevovo vyšetřování několika korupčních afér.
Věci se však daly do pohybu. Boldyrev řídil 115 lidí, každý týden se scházel s Jelcinem a zkoumal asi 40 případů,
většinou úspěšně. Zkorumpovaní úředníci byli potrestáni nebo propuštěni; nemovitosti, které si nelegálně
přivlastnili, museli vrátit. Byla zveřejněna fakta o nevýhodných importních a exportních operacích, které prováděli
političtí činitelé s veřejnými prostředky, a stejně tak informace o skandálním zneužívání moci. Jenže dokumenty zaslané
prokuratuře tam většinou také skončily. Boldyrev si stěžoval: Prokuratura nám nebyla podřízena a my se nikdy
nedověděli, jak vyšetřování dopadlo.
V den, kdy jsem se setkala s Boldyrevem, Jelcin potřetí navrhl za generálního prokurátora Alexeje Iljušenka, a prosadil
svou. Horní komora byla totiž přesvědčena, že Iljušenko jede v korupci, a dvakrát předtím jeho nominaci zamítla. Za
rok nato byl generální prokurátor přichycen, že ve složitém případu exportu ropy zvýhodňoval své příbuzné (byl v tom
zapleten i "Gazprom" premiéra Černomyrdina). Podezření zákonodárců se potvrdilo. Boldyreva však především
rozhořčilo, že Iljušenko byl pověřen vyšetřováním vraždy investigativního novináře Dimitrije Cholodova. S
materiály, které mu Boldyrev doručil ohledně nelegálního prodeje zbraní a temných kšeftů s americkými vojáky v
Německu, tedy věcmi, jimiž se Cholodov zabýval, neudělal Iljušenko vůbec nic.
Boldyrev, střídavě propadající záchvatům rezignace a vzteku nad zkorumpovaností Jelcinovy administrativy, tvrdil:
Generálního prokurátora má jmenovat horní komora, ne prezident. Před dvěma měsíci vydal Jelcin dekret, ustanovující
předsedy regionálních vlád - podle ústavy to však přísluší regionálním samosprávám. Jelcin soustavně porušuje
ústavu, Američané ho přesto považují za hlavní stabilizační sílu Ruska, garantující průběh reforem. Je to neuvěřitelné.
Boldyrevův výbor měl pravomoce antimonopolního úřadu a mohl též dohlížet na privatizaci. Čubajs však spolupráci
sabotoval, přestože spolu s Jelcinem Boldyreva ujišťoval, že práce začne co nevidět. Po roce planých slibů přestal
Boldyrev Čubajsovi telefonovat a konstatoval, že bez jeho přispění nelze privatizaci kontrolovat. Například výsledky
privatizace rozsáhlých těžebních komplexů nebyly nikdy zveřejněny. Nikdo nevěděl, kdo a za jakých podmínek je
získal.
Metodologie našich reforem se podobá tygrovi, požírajícímu kuřata. Privatizace je naprostým vítězstvím našich
vulgárních liberálů, řekl mi Boldyrev. Reformátoři se rozhodli, že země potřebuje rychlou primární akumulaci
kapitálu, a že je toho třeba dosáhnout doslova za každou cenu. A oni to udělali s plným vědomím, že pro prvotní
akumulaci kapitálu nejsou jiné zdroje, než vyloupení vlastní země. Jak víme ze zkušenosti reforem v Latinské Americe,
zahraniční investoři nestojí o liberální prostředí, spíš chtějí protekcionismus, korupci a autoritativní režimy. Když jsme
chtěli reformu, měli jsme se opřít o střední třídu. Ale kde ji vzít, když více ztrácí než získává? A když zájmy občana
nikdo nechrání?
Boris Fjodorov mi řekl, že v rozpočtu půjčky Mezinárodního měnového fondu na léta 1992-3 byly položky na dovoz a
na podporu zemědělství. Lidé kolem Gajdara však v roce 1993 protizákonně rozhodli, že finanční pomoc bude
rozdělovat organizace AKKOR. Boldyrev protestoval a požadoval revizi tohoto rozhodnutí. Nestalo se tak, a po šesti
měsících vytvořili zodpovědní ministři spolu s fondy AKKOR Ruskou volbu, Gajdarovu politickou stranu. Boldyrev
to komentoval: Nikdo ze zodpovědných lidí ve vládě a "Ruské volbě" nikdy neodpověděl na veřejná obvinění z finanční
zpronevěry svěřených peněz. Když vyzval Čubajse k otevřené diskusi o tom, jak reforma skutečně probíhá, nedočkal se
odpovědi.
Boldyrevův názor na zahraniční pomoc byl značně skeptický: Nedostáváme žádnou opravdovou technickou pomoc.
Američani se starají především o sebe. Peníze z pomoci dostávají američtí experti, kteří studují trh a tržní příležitosti.
V GKI se dostávají ke spoustě informací, které mají velkou cenu pro jejich obchodní zájmy. Američani na to mají plné
právo, jsou-li Rusové natolik hloupí, že tyto informace nedokážou využít sami. Jiná věc je, že mohu těžko souhlasit s
jednáním své vlády.
Čubajse podporují mezinárodní experti, kteří zde pracují za velmi dobré platy, pokračoval. Například v Carnegie Hall
jsem potkal bývalého experta HIID, Anderse Aslunda. Vyslechl jsem celou sbírku jeho frází, které říkám vulgární
liberalismus. Čubajs prý zprivatizoval 15 000 podniků. Ale jak? K čemu je to dobré, jestliže nefungují, neplynou do nich
žádné investice, jejich majetek se rozkrádá a jejich výrobky jsou vytlačovány z trhu? Kdo je majitelem těch podniků?
Víme, že tam, kde se objevil držitel balíku akcií, získal je téměř vždy podvodem. Tito vlastníci nemají nejmenší snahu
vkládat své peníze do továren. Západní experti, kteří jim svými idejemi pohnojili půdu, teď očekávají, že začne přinášet
plody. Není to bláznovství?
Boldyrev nebyl nadšen ani americkými investory. Podle něj operují na ruském trhu investoři, kteří se naučili otevírat
dveře na GKI úplatky: Znám řadu případů, kdy byly velké podniky záměrně přivedeny k bankrotu, ačkoliv byly
životaschopné. Za babku je skupují americké podniky. Tito investoři mají "dobré konexe" v GKI a svou lobby v Dumě.
Když dává úplatky Lockheed, jde mu o odbyt výrobků, říká Boldyrev. V Rusku je však jiná situace. Tady se dávají
úplatky, aby se mohlo něco ukrást. Úředník GKI nemá žádný zájem o kvalitní investory jako je Ford nebo General
Motors. Ti mu nic nedají. Zajímají ho firmy, od kterých mu něco kápne.
Jako mnoho jiných, byl i Boldyrev ohromen západní neschopností pochopit, komu nebo čemu Gajdar a Čubajs slouží:
Pět nebo šest procent reformátorů jsou fanatičtí fundamentalisté, kteří přesně vědí, co se má dělat. Nevadí, že před
pár lety byli přesvědčenými marxisty. Snad z něj vystřízlivějí. Ale většina z nich si perfektně uvědomuje, co dělají.
Když americký Kongres udělí Čubajsovi medaili oceňující jeho vůdcovství, nelze to považovat za nic jiného než za
urážku. Lze to srovnat snad jen s jednomyslnou podporou Západu o rozstřílení našeho parlamentu.
Nedávno dávali v televizi Brookova "Pána much", uzavírá Jurij Boldyrev své chmurné poznatky. To je realita. Zbytek
je civilizace, kterou je třeba všude na světě podporovat důmyslnými nástroji. Pokud se uvědomělá civilizace zhroutí,
zbude to, co ukazuje film. Nekontrolovaná moc našeho prezidenta se stane mocí mafie, což znamená konec civilizace.
Jen bych rád věděl, kde je ten anglický důstojník v nažehlené uniformě, který nás přijde zachránit.
Ukázky z knihy americké novinářky Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii
připravil Václav Žák.