Spíše utečeš před vlkem než před zvykem

Milena Huebschmannová

Jednou snad bude napsáno dílo o porozumění mezi Romy a Neromy. Ačkoli dějiny znovu a znovu argumentují nečekaně děsivými úkazy proti naději, že vůbec kdy dojde k porozumění mezi lidmi různých národností, ras a kultur, přece jen chceme věřit, že k tomu dojde. Totiž nedojde. Ne samo od sebe. Teprve až každý člověk pochopí, že sám musí něco dělat pro to, aby tomu druhému porozuměl.

Není čistšího zdroje radosti a naděje než pochopení, že za různými tvary je ukryta jednota, že zdánlivě nesrozumitelné odlišnosti vyvěrají z jedné podstaty. Každá etnická pospolitost má svou specifickou komunikační symboliku - jazyk a kulturní zvyklosti - kterou po generace vyvíjí, pozměňuje, doplňuje, tříbí proto, aby se její příslušníci mezi sebou vzájemně dorozuměli. Nedorozumění je zdroj konfliktů. Každý člověk touží po míru, po harmonii, po štěstí. Není snad jazyka na světě, kdy by nebylo nějakou ustálenou formulí vyjádřeno přání štěstí, pohody, harmonie, klidu a míru. Proč se tedy toto základní přání všech lidí ještě nenaplnilo?

Spíš utečeš před vlkem než před zvykem

Vycházejme z etymologie slova kultura. Původní význam slov často odhaluje jejich primární význam existenčně-společenský. Člověk se vlastně od narození kultuře učí. Romské slovo sikhşol, učit se, znamená zároveň zvykat si. Sikhavel, učit, je sémanticky odvozeno od primárního významu ukazovat. Spojení těchto spoluvýznamů v jedno je velice indikativní. Naznačuje totiž, jak je člověk učen - tím, že napodobuje, co je ukazováno, a jak se učí - tím, že si zvyká. V každém případě jeden aspekt z multidimenzionálního jevu kultury je zvyk. Stereotyp. Dítě od malička denodenně vidí, jak jednají jiní lidé kolem něho. Ono kulturní chování je zároveň ideově stvrzováno příslovími, pořekadly, stereotypními příkazy rodičů a starších. Zároveň se člověk učí jazyku a zvyká si na jazyk, jímž je mu kultura sdělována. Tento tak nesmírně důležitý zvyk má ovšem jednu velkou nevýhodu. Lidová moudrost ji vyjadřuje v příslovích jako "Zvyk je železná košile" So sikhşos ciknovarbaste, džal tuha dži o meriben, co se naučíš v dětství, jde s tebou do smrti, aneb: nač si zvykneš v dětství, nebo spíše utečeš před vlkem než před zvykem. Každé společenství jako celek i každý jednotlivec je více či méně svými zvyklostmi determinován, omezen. Sako peskoro paťal, každý věří svému. Serie průpovídek či přísloví naznačuje, jak dobře jsou si Romové vědomi, co to znamená, zvykne-li si člověk na "své", co znamená síla zvyku.

Záludná nechuť vystoupit z naučeného stereotypu

Svléci železnou košili zvyku je obtížné. Nebezpečné. Co zahalí mou zranitelnou obnaženost? Mám se snad přizpůsobit tomu druhému, když amen sam amen - aver him ver! my jsme my a druzí jsou jiní! Člověk často nevěří sám sobě, že by se mohl naučit něčemu novému. Neochota a neschopnost komunikovat s odlišností je atavistická vlastnost v člověku. Její podstatou je strach o vlastní ego, o vlastní prostůrek. Ješitnost. Pýcha. Budu vypadat "hloupější", "slabší", budu-li to já, kdo první ustoupí od vyvolenosti svého zvyku, od nadřazenosti svého stereotypu? Je to vzestoupit na pozici vyšší než je "já", "moje", "my" a vidět z této vyšší výšky, že do "my" patří také "oni"? Znamená to vynaložit mnohem větší úsilí emocionální a inteligenční než vybírat v potu tváře celý den vyorané brambory nebo namemorovat tisíce stránek ke zkoušce z anatomie.

Silnější bývá jen početnější

Nehumánnost se projevuje zejména v historických typech společenské reakce na etnokulturní odlišnost minorit. Ještě výrazněji se reakce majoritních společností vyjadřuje, je-li odlišnost etnokulturních minorit podtržena odlišným antropologickým typem. První německý kronikář, který podrobněji popisuje Romy, Hermann Cornerus, píše v roce 1435: "... jsou ošklivé postavy, černí jako Tataři..." O sto let později, v díle Saxonia od Alberta Kranze, vydaném roku 1520, nabývá "ošklivost" Romů v očích Evropanů ještě obludnějších rozměrů: "... jsou ohyzdní tím, jak jsou černí, vysušení od slunce a ve všech zvycích odpudiví... Jako psi nemají žádné náboženství, žijí ze dne na den a putují z kraje do kraje..." Jak reagovaly v historii mocenské majoritní společnosti na odlišnost etnokulturních, případně rasových menšin, s nimiž se ocitly na společném území?

Nejprimitivnější animální reakcie je: toho druhého, odlišného, na společném území nemít. Společné území považuje ten silnější za své. Silnější bývá obvykle ten početnější. V dějinách nezáleželo na tom, kdo na společné území přišel první, zda mocenská většina, nebo menšina. Evropští Američané, kteří obsadili Nový svět o mnoho století později než jeho původní obyvatelé, zacházeli s Indiány a Eskymáky stejným způsobem jako Evropané s cikány, přicházejícími do "obsazené" Evropy mezi jedenáctým a patnáctým stoletím.

Nejdrastičtější způsob, jak odstranit nositele etnokulturní odlišnosti ze společenského území, je genocida. Kolik pokusů o genocidu vytrpěli Židé, Romové, Indiáni, původní obyvatelé Austrálie? Ačkoli se genocida v několika případech podařila - byly vyvražděni Tasmánci, některé indiánské kmeny - není tak jednoduché zlikvidovat život, který bude klíčit a množit se v uniknuvších rodinách. V substrukturách mocenské společnosti se totiž vždy našli lidé, kteří ať už z humánních nebo spíše z praktických důvodů navazovali s některými představiteli menšin jiný typ komunikace, než byl onen převládající, a ti pak umožnili alespoň jednotlivcům přežít. I v době nacistického genocidného řádění se našly "árijové", kteří ukrývali Žida ať už pro jeho peníze, nebo z humanismu, v tisovském Slovenském státu se vyskytli gardisté, kteří nevydali záhubě "své cikány" s odůvodněním, že jsou "pořádní" - a nezbytná pracovní síla. Tak tomu bylo i v minulosti.

Ghettizace - řešení

Genocida, pokus o odstranění partnerovy odlišnosti skrze likvidaci jeho fyzického bytí, se nadařil. Další animální rekace na odlišnost etnokulturní menšiny byla snaha ji vyhnat ze společného území, anebo jí na onom území vymezit uzavřené enklávy, ghetta. Teprve nyní vycházejí plně najevo otřasná fakta o deportacích etnických menšin (Čečenců, Ingušů, Krymských Tatarů, atd.) v bývalém Sovětském svazu. Kolikrát byly v průběhu historie vypovězeni židovské komunity z území, které si evropské národy uzurpovaly jako "své?" Kolik vypovídacích ediktů postihlo Romy?

Profesor texaské univerzity v Austinu, Ian Hancock, Rom, podává v článku Gypsy History in Germany and neighboring lands (1991) chronologický přehled deportačních zákonů, které stíhaly Romy ve střední Evropě, sotva se tu objevili. Do roku 1774 bylo jen v Neměcku podobných vypovídacích zákonů vydáno čtyřicet osm! Ghettizace je jenom jiná forma vypovězení ze společného území a ze společnosti: židovská ghetta, cikánské osady, rezervace Indiánů nebo původních obyvatel Austrálie.

Jenomže rozprostraňující se civilizace nechává čím dále tím méně území volných. Kromě toho vyžaduje čím dále tím více pohonných sil pro svůj další vývoj - a to jsou síly lidské, pracovní. Proč nevyužít i menšin? Jenomže jejich odlišnost je nežádoucí, nezapadá do reprodukčních struktur majoritních společností. A tak se začíná uplatňovat další model: pokus o to, zbavit jí její vlastní svébytnosti, její odlišné komunikační symboliky, kultury, jazyka. Marie Terezie je první, kdo asimilační politiku začíná uplatňovat na Romech. V roce 1761 vyhlašuje svůj první asimilační zákon. Cikánům se nemá říkat cikáni, ale Új Magyár, Noví Maďaři. Cikáni nesmí hovořit cikánsky pod trestem pětadvaceti ran holí, nesmí nosit cikánský kroj, musí změnit jména na křesťanská, kováři nesmí pracovat cikánským způsobem vsedě, ale ve stoje jako ostatní, děti mají být odebírány z cikánských rodin a dávány na výchovu do rodin sedláků, atd. Žádný z těchto animálních, archetypních modelů se neukázal jako možný.

Romský přesah do jiných světů

Jak najít a realizovat humánní model komunikace, který počítá s přirozenou odlišností lidí? Myslím, že podstata spočívá v ochotě a schopnosti pochopit a tolerovat toho druhého. Měla jsem to štěstí zažít romskou kulturu i jazyk ještě fungující jako harmonicky utříděné, celistvé systémy. Sloužily účelně tomu, aby Romové komunikovali s co nejmenším množstvím konfliktů uvnitř svých komunit a k tomu, aby komunikovali s okolním vesmírem, který na rozdíl od neromského společenského prostředí jim nezabraňoval v přístupu do svých prostorů nápisy "cikánům vstup zakázaný". Proto romská kultura inspiruje člověka svým přesahem do jiných světů. Civilizace, která v zajetí techniky, racionalismu, hmotných hodnot nenalézá uspokojení, začíná teprve v poslední době ony světy znovu hledat a objevovat.

Indové byli v Hlubotíně...

K čemu by mi to bylo - zeptá se představitel majority - naučit se algonkinsky, velšsky, cikánsky? Nikdo patrně nebude doporučovat, aby se všichni Rusové učili vymírajícímu jazyku Nanajců nebo aby se všichni Japonci nahrnuli do Ainu a prožívali s nimi poslední drobná vzepětí jejich kultury. A přece i náznakový prožitek menšinového jazyka a kultury, který by měl být dětem zprostředkováván od mateřské školky, může vést k tomu, aby se postupně uskutečňoval interkulturální komunikační model v rámci lidské dimenze.

Jak jsem přišla k romštině

Přišla jsem k romštině jako studentka indologie: hindštiny, urdštiny, bengálštiny. Ve své touze po Indii, která byla v padesátých letech neuskutečnitelná, jsem začala Indy spatřovat v hloučcích tmavých lidí, které jsem potkávala v Hloubětíně, v Libni, ve Vysočanech. Byli ohromujícím způsobem podobní mým indickým známým, kteří studovali v Československu. Na studentské brigádě v Ostravě jsme pak s jednou tmavou partou pracovali poblíž sebe a já zblízka slyšela jejich řeč. Užasla jsem, že v ní rozeznávám hindská slova, nebo spíš slova jazyka hindštině nesmírně podobného.

Připadalo mi zcela neuvěřitelné, že výhonky Indie sa vyskytují až v Československu. Svou touhu po Indii jsem začala naplňovat v romských rodinách tím, že jsem doslova hltala romskou řeč, pohádky, písně, přísloví, hádanky, nádherná vyprávění o neskutečných skutečnostech. Byla jsem obklopena láskou, úctou, úpřimným zájmem, štědře hoštěna, sotva jsem jako docela neznámý tvor vstoupila do domu a pozdravila Mi del o Del lačho d°ives, Dej Bože dobrý den.

Moje povolání mi dávalo velkou výhodu. Nepřicházela jsem do romských rodin poučovat, nýbrž sama se učit. Žák má k učiteli přirozenou úctu. Alespoň dobrý žák k dobrému učiteli. S mými romskými známými mi bylo vždy příjemnější mluvit romsky. Romský projev mnoha mých známých je plynulý, bohatý, stylisticky vytříbený. Osobnost, která jej pronáší, je uvolněna, bez nejistoty maskované zdánlivým sebevědomím či arogancí. Jak jinak by posuzovala Romy neromská veřejnost, kdyby byla schopna je vnímat jako Romy a ne jako "nepodařené" Čechy cikánského původu!

Autorka je docentka indologie