Spíše utečeš před vlkem než před zvykem

Milena Huebschmannová

Jednou snad bude napsáno dílo o porozumění mezi Romy a Neromy. Ačkoli dějiny znovu a znovu argumentují nečekaně děsivými úkazy proti naději, že vůbec kdy dojde k porozumění mezi lidmi různých národností, ras a kultur, přece jen chceme věřit, že k tomu dojde. Totiž nedojde. Ne samo od sebe. Teprve až každý člověk pochopí, že sám musí něco dělat pro to, aby tomu druhému porozuměl.

Není čistšího zdroje radosti a naděje než pochopení, že za různými tvary je ukryta jednota, že zdánlivě nesrozumitelné odlišnosti vyvěrají z jedné podstaty. Každá etnická pospolitost má svou specifickou komunikační symboliku - jazyk a kulturní zvyklosti - kterou po generace vyvíjí, pozměňuje, doplňuje, tříbí proto, aby se její příslušníci mezi sebou vzájemně dorozuměli. Nedorozumění je zdroj konfliktů. Každý člověk touží po míru, po harmonii, po štěstí. Není snad jazyka na světě, kdy by nebylo nějakou ustálenou formulí vyjádřeno přání štěstí, pohody, harmonie, klidu a míru. Proč se tedy toto základní přání všech lidí ještě nenaplnilo?

Spíš utečeš před vlkem než před zvykem

Vycházejme z etymologie slova kultura. Původní význam slov často odhaluje jejich primární význam existenčně-společenský. Člověk se vlastně od narození kultuře učí. Romské slovo sikhşol, učit se, znamená zároveň zvykat si. Sikhavel, učit, je sémanticky odvozeno od primárního významu ukazovat. Spojení těchto spoluvýznamů v jedno je velice indikativní. Naznačuje totiž, jak je člověk učen - tím, že napodobuje, co je ukazováno, a jak se učí - tím, že si zvyká. V každém případě jeden aspekt z multidimenzionálního jevu kultury je zvyk. Stereotyp. Dítě od malička denodenně vidí, jak jednají jiní lidé kolem něho. Ono kulturní chování je zároveň ideově stvrzováno příslovími, pořekadly, stereotypními příkazy rodičů a starších. Zároveň se člověk učí jazyku a zvyká si na jazyk, jímž je mu kultura sdělována. Tento tak nesmírně důležitý zvyk má ovšem jednu velkou nevýhodu. Lidová moudrost ji vyjadřuje v příslovích jako "Zvyk je železná košile" So sikhşos ciknovarbaste, džal tuha dži o meriben, co se naučíš v dětství, jde s tebou do smrti, aneb: nač si zvykneš v dětství, nebo spíše utečeš před vlkem než před zvykem. Každé společenství jako celek i každý jednotlivec je více či méně svými zvyklostmi determinován, omezen. Sako peskoro paťal, každý věří svému. Serie průpovídek či přísloví naznačuje, jak dobře jsou si Romové vědomi, co to znamená, zvykne-li si člověk na "své", co znamená síla zvyku.

Záludná nechuť vystoupit z naučeného stereotypu

Svléci železnou košili zvyku je obtížné. Nebezpečné. Co zahalí mou zranitelnou obnaženost? Mám se snad přizpůsobit tomu druhému, když amen sam amen - aver him ver! my jsme my a druzí jsou jiní! Člověk často nevěří sám sobě, že by se mohl naučit něčemu novému. Neochota a neschopnost komunikovat s odlišností je atavistická vlastnost v člověku. Její podstatou je strach o vlastní ego, o vlastní prostůrek. Ješitnost. Pýcha. Budu vypadat "hloupější", "slabší", budu-li to já, kdo první ustoupí od vyvolenosti svého zvyku, od nadřazenosti svého stereotypu? Je to vzestoupit na pozici vyšší než je "já", "moje", "my" a vidět z této vyšší výšky, že do "my" patří také "oni"? Znamená to vynaložit mnohem větší úsilí emocionální a inteligenční než vybírat v potu tváře celý den vyorané brambory nebo namemorovat tisíce stránek ke zkoušce z anatomie.

Silnější bývá jen početnější

Nehumánnost se projevuje zejména v historických typech společenské reakce na etnokulturní odlišnost minorit. Ještě výrazněji se reakce majoritních společností vyjadřuje, je-li odlišnost etnokulturních minorit podtržena odlišným antropologickým typem. První německý kronikář, který podrobněji popisuje Romy, Hermann Cornerus, píše v roce 1435: "... jsou ošklivé postavy, černí jako Tataři..." O sto let později, v díle Saxonia od Alberta Kranze, vydaném roku 1520, nabývá "ošklivost" Romů v očích Evropanů ještě obludnějších rozměrů: "... jsou ohyzdní tím, jak jsou černí, vysušení od slunce a ve všech zvycích odpudiví... Jako psi nemají žádné náboženství, žijí ze dne na den a putují z kraje do kraje..." Jak reagovaly v historii mocenské majoritní společnosti na odlišnost etnokulturních, případně rasových menšin, s nimiž se ocitly na společném území?

Nejprimitivnější animální reakcie je: toho druhého, odlišného, na společném území nemít. Společné území považuje ten silnější za své. Silnější bývá obvykle ten početnější. V dějinách nezáleželo na tom, kdo na společné území přišel první, zda mocenská většina, nebo menšina. Evropští Američané, kteří obsadili Nový svět o mnoho století později než jeho původní obyvatelé, zacházeli s Indiány a Eskymáky stejným způsobem jako Evropané s cikány, přicházejícími do "obsazené" Evropy mezi jedenáctým a patnáctým stoletím.

Nejdrastičtější způsob, jak odstranit nositele etnokulturní odlišnosti ze společenského území, je genocida. Kolik pokusů o genocidu vytrpěli Židé, Romové, Indiáni, původní obyvatelé Austrálie? Ačkoli se genocida v několika případech podařila - byly vyvražděni Tasmánci, některé indiánské kmeny - není tak jednoduché zlikvidovat život, který bude klíčit a množit se v uniknuvších rodinách. V substrukturách mocenské společnosti se totiž vždy našli lidé, kteří ať už z humánních nebo spíše z praktických důvodů navazovali s některými představiteli menšin jiný typ komunikace, než byl onen převládající, a ti pak umožnili alespoň jednotlivcům přežít. I v době nacistického genocidného řádění se našly "árijové", kteří ukrývali Žida ať už pro jeho peníze, nebo z humanismu, v tisovském Slovenském státu se vyskytli gardisté, kteří nevydali záhubě "své cikány" s odůvodněním, že jsou "pořádní" - a nezbytná pracovní síla. Tak tomu bylo i v minulosti.

Ghettizace - řešení

Genocida, pokus o odstranění partnerovy odlišnosti skrze likvidaci jeho fyzického bytí, se nadařil. Další animální rekace na odlišnost etnokulturní menšiny byla snaha ji vyhnat ze společného území, anebo jí na onom území vymezit uzavřené enklávy, ghetta. Teprve nyní vycházejí plně najevo otřasná fakta o deportacích etnických menšin (Čečenců, Ingušů, Krymských Tatarů, atd.) v bývalém Sovětském svazu. Kolikrát byly v průběhu historie vypovězeni židovské komunity z území, které si evropské národy uzurpovaly jako "své?" Kolik vypovídacích ediktů postihlo Romy?

Profesor texaské univerzity v Austinu, Ian Hancock, Rom, podává v článku Gypsy History in Germany and neighboring lands (1991) chronologický přehled deportačních zákonů, které stíhaly Romy ve střední Evropě, sotva se tu objevili. Do roku 1774 bylo jen v Neměcku podobných vypovídacích zákonů vydáno čtyřicet osm! Ghettizace je jenom jiná forma vypovězení ze společného území a ze společnosti: židovská ghetta, cikánské osady, rezervace Indiánů nebo původních obyvatel Austrálie.

Jenomže rozprostraňující se civilizace nechává čím dále tím méně území volných. Kromě toho vyžaduje čím dále tím více pohonných sil pro svůj další vývoj - a to jsou síly lidské, pracovní. Proč nevyužít i menšin? Jenomže jejich odlišnost je nežádoucí, nezapadá do reprodukčních struktur majoritních společností. A tak se začíná uplatňovat další model: pokus o to, zbavit jí její vlastní svébytnosti, její odlišné komunikační symboliky, kultury, jazyka. Marie Terezie je první, kdo asimilační politiku začíná uplatňovat na Romech. V roce 1761 vyhlašuje svůj první asimilační zákon. Cikánům se nemá říkat cikáni, ale Új Magyár, Noví Maďaři. Cikáni nesmí hovořit cikánsky pod trestem pětadvaceti ran holí, nesmí nosit cikánský kroj, musí změnit jména na křesťanská, kováři nesmí pracovat cikánským způsobem vsedě, ale ve stoje jako ostatní, děti mají být odebírány z cikánských rodin a dávány na výchovu do rodin sedláků, atd. Žádný z těchto animálních, archetypních modelů se neukázal jako možný.

Romský přesah do jiných světů

Jak najít a realizovat humánní model komunikace, který počítá s přirozenou odlišností lidí? Myslím, že podstata spočívá v ochotě a schopnosti pochopit a tolerovat toho druhého. Měla jsem to štěstí zažít romskou kulturu i jazyk ještě fungující jako harmonicky utříděné, celistvé systémy. Sloužily účelně tomu, aby Romové komunikovali s co nejmenším množstvím konfliktů uvnitř svých komunit a k tomu, aby komunikovali s okolním vesmírem, který na rozdíl od neromského společenského prostředí jim nezabraňoval v přístupu do svých prostorů nápisy "cikánům vstup zakázaný". Proto romská kultura inspiruje člověka svým přesahem do jiných světů. Civilizace, která v zajetí techniky, racionalismu, hmotných hodnot nenalézá uspokojení, začíná teprve v poslední době ony světy znovu hledat a objevovat.

Indové byli v Hlubotíně...

K čemu by mi to bylo - zeptá se představitel majority - naučit se algonkinsky, velšsky, cikánsky? Nikdo patrně nebude doporučovat, aby se všichni Rusové učili vymírajícímu jazyku Nanajců nebo aby se všichni Japonci nahrnuli do Ainu a prožívali s nimi poslední drobná vzepětí jejich kultury. A přece i náznakový prožitek menšinového jazyka a kultury, který by měl být dětem zprostředkováván od mateřské školky, může vést k tomu, aby se postupně uskutečňoval interkulturální komunikační model v rámci lidské dimenze.

Jak jsem přišla k romštině

Přišla jsem k romštině jako studentka indologie: hindštiny, urdštiny, bengálštiny. Ve své touze po Indii, která byla v padesátých letech neuskutečnitelná, jsem začala Indy spatřovat v hloučcích tmavých lidí, které jsem potkávala v Hloubětíně, v Libni, ve Vysočanech. Byli ohromujícím způsobem podobní mým indickým známým, kteří studovali v Československu. Na studentské brigádě v Ostravě jsme pak s jednou tmavou partou pracovali poblíž sebe a já zblízka slyšela jejich řeč. Užasla jsem, že v ní rozeznávám hindská slova, nebo spíš slova jazyka hindštině nesmírně podobného.

Připadalo mi zcela neuvěřitelné, že výhonky Indie sa vyskytují až v Československu. Svou touhu po Indii jsem začala naplňovat v romských rodinách tím, že jsem doslova hltala romskou řeč, pohádky, písně, přísloví, hádanky, nádherná vyprávění o neskutečných skutečnostech. Byla jsem obklopena láskou, úctou, úpřimným zájmem, štědře hoštěna, sotva jsem jako docela neznámý tvor vstoupila do domu a pozdravila Mi del o Del lačho d°ives, Dej Bože dobrý den.

Moje povolání mi dávalo velkou výhodu. Nepřicházela jsem do romských rodin poučovat, nýbrž sama se učit. Žák má k učiteli přirozenou úctu. Alespoň dobrý žák k dobrému učiteli. S mými romskými známými mi bylo vždy příjemnější mluvit romsky. Romský projev mnoha mých známých je plynulý, bohatý, stylisticky vytříbený. Osobnost, která jej pronáší, je uvolněna, bez nejistoty maskované zdánlivým sebevědomím či arogancí. Jak jinak by posuzovala Romy neromská veřejnost, kdyby byla schopna je vnímat jako Romy a ne jako "nepodařené" Čechy cikánského původu!

Autorka je docentka indologie

Listy 1/1999

Proč se mi líbí globální Marshallův plán

Pavel Nováček

Loni jsem měl možnost zúčastnit se jako host pražské konference Forum 2000. Nikdo nečekal, že přinese hotové návrhy řešení vyhrocujích se problémů lidstva. Žádný z delegátů se však nepokusil přijít ani s dílčími náměty, jak na současné, převážně nepříznivé trendy reagovat. Pokud si dobře pamatuji, nikdo se nezmínil o myšlence tzv. globálního Marshallova plánu, formulované poprvé v knize viceprezidenta Spojených států Al Gora Země na misce vah. Jsem přesvědčen, že právě takový plán může výrazně napomoci především ke zmírnění napětí mezi Severem a Jihem a k řešení problémů životního prostředí. Goreova vize mne zaujala natolik, že jsem se ji pokusil rozpracovat do konkrétnější podoby.

Uvědomíme-li si složitost globálních problémů, sílící napětí v rozvojových zemích i mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi navzájem, zdá se být situace zoufalá, téměř bezvýchodná. V historii se však již vícekrát objevila idea geniální svou jednoduchostí, která, byla-li realizována, stala se katalyzátorem dalekosáhlých pozitivních změn.

Příspěvek k vývojové orientaci

Po druhé světové válce byla Evropa a Japonsko v troskách. Vlastními silami by se vzpamatovávaly po desetiletí, a celou tu dobu by byly ohniskem nestability. Spojené státy, válkou výrazně nezasažené, se rozhodly poskytnout zničeným zemím mohutné investice. Umožnily jejich rychlou obnovu; Japonsko a Evropa (s výjimkou bývalé Jugoslávie) díky tomu nepoznaly po půl století válku. Národy, kterým se dobře daří, spíše nebudou válčit, neboť konflikty mohou hodně ztratit. Kdo je chudý a v bezvýchodné situaci, uvažuje spíše o násilném řešení.

Poválečný Marshallův plán, chápaný jako Program evropské obnovy, se soustředil na odstranění překážek, které bránily rozvoji národních ekonomik, na obnovu infrastruktury a překonání obchodních bariér. Byl dostatečně dlouhodobý, takže mohl přispět k zásadní vývojové orientaci.

Gorův Globální Marshallův plán chce napomoci řešení problémů současného světa, především otázek ekologických a zmírnění napětí mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Předpokládá, že donátory by byly prosperující evropské státy, Japonsko a především opět USA. Japonsko, navzdory své ekonomické síle, se bohužel dosud zdráhá přijmout svůj díl odpovědnosti za stav světa. Al Gore přitom nevěří na koordinované globální řízení, a tvrdí:

Mnozí zastánci společného globálního úsilí mají sklon považovat nadnárodní autoritu za nevyhnutelnou. Tato myšlenka je však nejen politicky neprůchodná, ale i prakticky nerealizovatelná. Politický problém je zjevný: tato idea vyvolává takový odpor, že se přestává debatovat o samotných cílech našeho úsilí. To platí zvláště v USA, které si zuřivě brání své individuální svobody. Administrativní problémy při takovém úsilí by musely být gigantické.

Navzdory citovanému výroku jsem přesvědčen, že do globálního Marshallova plánu (dále také GMP nebo Plán) by měla být zapojena reformovaná OSN, že GMP by měl být součástí globálního úsilí. Nevím, proč by instituce globálního řízení měly být pro individuální svobody občanů větším nebezpečím než státní instituce.

Bylo by vhodné, aby Plán byl vícestupňový a koordinovaný. Dílem by se realizoval na globální úrovni, kde by zdrojem příjmu byla část budoucí "globální daně".(V Evropské unii členské země také odvádějí jistou sumu do společného měšce, z něhož je pak podporován především rozvoj méně rozvinutých regionů EU). GMP může mít složku národní, dokonce i regionální a místní. Už dnes například financuje anglický Sheffield projekt školního vzdělávání v partnerské obci v Malawi. Mohou se na něm podílet také nevládní organizace, případně i církve atd. Rozhodující bude, podaří-li se jednotlivé úrovně účelně zkoordinovat (nikoli vertikálně, hierarchicky řídit, jen horizontálně koordinovat).

Pět strategických cílů

Globální Marshallův plán by byl hezkým vstupem do nového století a tisíciletí; po vítězství západních demokratických principů nad komunismem je také plánem reálným. Má ovšem i své záludy. Velkým rizikem je např. fakt, že jeho potenciální účastnické země se vyznačují obrovskou kulturní, politickou i ekonomickou rozmanitostí. Přesto uvedu alespoň stručně hlavní body Plánu.

Úsilí světa o záchranu životního prostředí musí být soustředěno kolem strategických cílů, které jednak představují největší změny, a jednak umožňují rozpoznat, měřit a hodnotit náš pokrok při jejich dosahování. Strategických cílů je pět:

1. Stabilizace světové populace - vytváření podmínek pro tzv. demografický zlom - přechod od dynamické rovnováhy vysoké porodnosti a úmrtnosti ke stabilní rovnováze charakterizované nízkou porodností a úmrtností.

2. Rychlé vytváření a rozvoj ekologicky šetrných technologií - týká se to především dopravy, energetiky, zemědělství, stavebnictví a průmyslové výroby.

3. Ucelená a všeobecná změna ekonomických norem, používaných pro hodnocení ekologických dopadů našich rozhodnutí; musí být správně stanovena cena ekologických následků našich aktivit.

4. Projednání a schválení nové generace mezinárodních dohod.

5. Vytvoření společného plánu na vzdělávání občanů světa o životním prostředí planety.

V nejobecnější rovině by integrujícím cílem Plánu mělo být vytvoření takových sociálních a politických podmínek, které by - zvláště v rozvojových zemích - nejvíce přispívaly ke vzniku udržitelné společnosti, tj. sociální spravedlnosti (včetně rovnoprávného vlastnictví půdy); dodržování lidských práv; zajištění přiměřené výživy, přístřeší a zdravotnické péče; vyšší gramotnosti, větších politických svobod, účasti na řízení politického života a odpovědnosti vlád vůči občanům.

Existují tři předpoklady podmiňující rozvoj ve všech zemích, na které by se globální Marshallův plán měl zaměřit. Jsou to vzdělání a dovednosti (řemesla), infrastruktura (doprava, telekomunikace atd.) a efektivní veřejná administrativa (státní správa).

Jedním z hlavních cílů GMP je zaměstnat lidi, nejcennější zdroj země, a to i veřejně prospěšnými pracemi. Tím se, kromě jiného, posílí schopnost tržního hospodářství vytvářet pracovní příležitosti a absorbovat pracovní síly.

Pomoc rozvojovým zemím by v rámci Plánu měla být poskytována selektivně, po přijetí základních podmínek globálního řízení (respektování demokratických pravidel, přijetí principů tržního hospodářství) a se závazkem, že tyto země budou působit jako katalyzátory pomoci a budou ochotny později samy pomáhat druhým.

Globální Marshallův plán by byl zaměřen především na zmírnění propastných rozdílů mezi Severem a Jihem. Bývalé komunistické země přijaly a přijímají omezenou rozvojovou pomoc. Není na tom nic špatného. Po několika desetiletích komunistické vlády jsou celé regiony zdevastované (především ekologicky). Zkušenost s "reálným socialismem" možná před takovým experimentem varovala a odradila jiné, dnes bohaté a vyspělé země. Možná, že bez maďarských a polských událostí, bez "Pražského jara" by dnes taková Francie byla komunistickou zemí. Kdo ví?

Ghetto bohatých?

Bývalé socialistické státy by však nyní rozhodně měly budovat vlastní zdroje a instituce pro poskytování rozvojové pomoci a spolupráce. Somálskému rolníkovi se rozdíl mezi životní úrovní Čecha a Němce bude zdát naprosto nepodstatný, avšak rozdíl mezi jeho životní úrovní a standardem Čecha nebo Němce je propastný.

Proč by industrializované státy měly v rámci globálního Marshallova plánu pomáhat? Samozřejmě z důvodů prosté lidské solidarity, ale také z vlastního zájmu. Představa, že se opevníme za novou železnou nebo elektronickou oponou, vytvoříme "ghetto bohatých", nikoho k nám nepustíme a budeme si spokojeně žít, je naivní, scestná a nebezpečná.

A další důvod: Průmyslové země zbytek světa kolonizovaly, braly si z něj energetické a surovinové zdroje (děje se dodnes), levnou pracovní sílu, znečišťovaly tamní prostředí a ničily kulturu. Nemá smysl nutit rozvojové země, aby se vydaly stejnou cestou. Právem chtějí dobré materiální podmínky, ale bez průmyslového, továrního zotročení. Bylo by spravedlivé, abychom jim nabídli vzdělání a vyspělé technologie (OSN by je mohla nakoupit z globálních daní v rámci GMP), aby nemusely projít fází primitivní industrializace.

Nemenší význam má duchovní posila. Chudí lidé i chudé státy berou svou bídu obvykle jako jisté provinění. Neschopnost vymanit se z nuzoty je frustruje, přivádí k extrémismu, agresivitě a násilí. Pomůžeme-li jim k úspěchu, posílíme v nich pocit důstojnosti a sebedůvěry. Kdo si věří, je velkorysý a tolerantní, kdo je zakomplexovaný, kope kolem sebe.

Arabové byli v minulosti vyspělí, sebevědomí a velkorysí. Před několika staletími platil u nich mužný stisk ruky víc než psaná smlouva. Po zkušenosti se západní civilizací důvěru vůči Evropě a Americe ztratili. Dnes je časté, že nejen stisk ruky, ale i písemná smlouva znamená míň než nic.

Když v roce 1948 bojovali Arabové se Židy o Jeruzalém, zacházela Arabská legie, nejlépe vycvičený a poměrně ukázněný vojenský sbor, se zajatými Židy slušně. Při dobývání historické části města se dokonce snažila uchránit památky, včetně jiných než jen islámských chrámů. Arabští dobrovolníci z nepravidelných jednotek naopak vynikali krutostí a rabovali, kde mohli. Stejně tak na židovské straně. Pravidelné jednotky Hagany se chovaly mnohem lépe než teroristické skupiny Irgunu a Stern Gangu, jejichž členové z přímého boje spíše utíkali a "válčili" zákeřnými bombami na autobusových nádražích a v restauracích. Důstojnost, sebeúcta a sebedůvěra mají obrovský význam. Lidem je třeba dát šanci, aby tyto vlastnosti mohli uplatnit a rozvíjet.

Přístup rozvojových zemí ke vzdělání a kvalitním technologiím prostřednictvím globálního Marshallova plánu je dobrá strategie. V minulosti se umění a kultura rozvíjely v teplých krajích - viz africká Východní příkopová propadlina, která je kolébkou lidstva, nebo oblast Středomoří, rodiště naší evropské civilizace.

Lidé v severnějších oblastech v té době zápolili s přírodou o přežití. Tato nevýhoda se postupně změnila ve výhodu - naučili jsme se pracovitosti, výkonnosti a tvořivosti, kultivovali jsme přírodu. Do značné míry jsme díky vědě a technice zvládli hmotu, a to nám umožňuje, abychom se dále rozvíjeli. Podobné předpoklady k tvořivé práci, "zvládnutí hmoty", a obecně k přechodu do postindustriálního vývojového stadia bychom měli umožnit zemím Jihu.

Jak se zbavit dluhů

Globální Marshallův plán předpokládá obrovské investice. V Riu de Janeiru, na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v roce 1992, žádaly rozvojové země jen pro realizaci Agendy 21 (akční plán přechodu na udržitelný rozvoj) ročně 125 miliard USD, což je 0,35% světového hrubého domácího produktu. Tento požadavek neuspěl, a není divu. Jen obecně, bez bližších podmínek a kontroly poskytnutá pomoc totiž přímo svádí ke zneužití. V rozvojových zemích je velkým problémem únik kapitálu, který si bohaté elity převádějí na svá zahraniční konta; peněz jim obvykle přibývá úměrně k poskytované zahraniční pomoci. Další potíž je v tom, že polovina dluhů rozvojových zemí jde na vrub nákupu zbraní a vojenské techniky.

Spíše než pomoc musí proto Plán prosazovat spolupráci prostřednictvím kontraktů. Jedním z výborných nápadů je idea Toma Lovejoye z washingtonského Smithsonova institutu, aby se dluhy "vyměňovaly za přírodu". (Většina zemí totiž není schopna splácet své dluhy a často ani úroky, takže pohledávky jsou nedobytné). Podle Lovejoye by se dluhy neodpouštěly, ale zadlužená země by se smluvně zavázala, že jejich ekvivalent v domácí měně použije na péči o přírodu a životní prostředí, především na záchranu ekosystémů globálního významu.

Například v Brazílii je to především amazonský prales, jehož ochrana je v životním zájmu všech obyvatel planety. Brazilci by pro sebe i pro nás tuto službu vykonávali v rámci uvedeného kontraktu. Je to rozumné, neboť v Evropě i v severní Americe lidé vykáceli desítky procent lesních ploch (v Anglii zůstalo z původní rozlohy pouhých sedm procent), a rozvojové země někdy namítají, kde bereme právo po nich žádat, aby se chovaly jinak, než my v minulosti.

Výměna dluhů za přírodu je dalším příkladem jednoduché, ale výborné myšlenky, která může zmírnit současný napjatý vztah mezi Severem a Jihem. Uzavřít kontrakt je také mnohem důstojnější, než být odkázán na dary.

V rozvojových oblastech by vyplácení podpory, třeba v nezaměstnanosti, mělo být podmíněno účastí na všeobecně prospěšných pracích, kam by patřila i stromová výsadba. Opět je však důležité dotahovat věci do konce. Nestačí jen vyplatit odměnu za sázení stromků. Jakmile dostanou peníze, lidé se o mladé sazenice nejspíš přestanou starat, případně je použijí jako palivové dříví. Smlouva musí znít na výsadbu a ošetřování, a hlavní částka by měla být vyplacena, až když stromy dorostou do věku, kdy už nepotřebují lidskou ochranu a údržbu.

Škodliviny "na příděl"

Plán může zahrnovat i řadu dalších oblastí spolupráce, například obchodování s limity emisí freonu, oxidu uhličitého a dalších škodlivých látek. Začaly s tím Spojené státy. Regionu se stanoví maximálně přípustná výše emisí a jednotlivé subjekty (podniky) dostanou kvóty, jejichž součet se rovná této výši. Podniky mohou se svými kvótami obchodovat.

Podnik, který se rozhodne pořídit si moderní a čistou technologii, může svůj "příděl" nebo jeho část prodat závodu, který se do stanoveného limitu nevejde. Kromě toho může své podíly prodávat státu, který je postupně vykupuje a navíc každoročně o něco snižuje, čímž zlepšuje životní prostředí. Podniky jsou nuceny postupně zavádět čisté provozy, jinak zkrachují.

Proč se nepokusit o něco podobného v globálním měřítku? Bylo by to sice obtížné, ale rozhodně spravedlivé. Státy produkující mnoho oxidu uhličitého a dalších nežádoucích emisí, by musely kupovat (prostřednictvím OSN) kvóty od zemí, které své příděly nečerpají. Nemuselo by to být vždy za peníze. Rozvinuté státy by mohly "platit" např. také svou moderní technologií, svým know-how, čímž by se rozvojové země vyhnuly obdobně špinavým výrobám, jaké ve světě existovaly přibližně od počátku století do šedesátých let.

Velká potíž by ovšem byla se stanovením globálních kvót, řekněme pro oxid uhličitý. Zde by se nejspíš musel použít obdobný přístup, jaký mají projektanti mostů. Podle principu předběžné opatrnosti nenavrhují nosné pilíře jen pro přesně předpokládané zatížení, ale nosnost raději několikanásobně předimenzují. Podobně by se měly expertním odhadem určovat maximálně přípustné globální emise a pojistit je dodatečným zpřísňováním limitu. Když spadne most, je to špatné. Ale když ohrožujeme fungování biosféry, je to nesrovnatelně závažnější.

V této úvaze lze jít ještě dál. Můžeme se pokusit kalkulovat nejen s ročními limity, ale přistoupit k vymezení kvót historicky, řekněme za posledních padesát nebo sto let. Zjistíme, že dnešní rozvinuté státy, ve srovnání s rozvojovými zeměmi, většinu "svého" limitu již vyčerpaly.

Předpokládejme, že např. Velká Británie vyčerpala 95% svého historického limitu CO2, zatímco třeba Mosambik téměř nic. Británie by tedy měla produkci CO2 urychleně zastavit, což je nereálné. Nebo by od Mosambiku kupovala část jeho historického limitu za peníze, za know-how, za rozvojové projekty, za výsadbu lesů apod. Takové obchodování by bylo koordinováno na úrovni globálního řízení (a v rámci Plánu), podobně jako je v USA koordinuje federální vláda nebo jednotlivé státy Unie. Obdobně lze uvažovat nejen o skleníkových plynech, o plynech ohrožujících ozónovou vrstvu, ale také o čerpání neobnovitelných energetických a surovinových zdrojů a produkci odpadů.

Dále je tu nápad hongkongského podnikatele Gordona Wu, který vymyslel a v jihovýchodní Asii realizuje tzv. systém BOT (build - operate - transfer). Soukromá firma vybuduje např. dálnici nebo elektrárnu. Na dálnici pak vybírá mýtné a elektrárnu provozuje po předem smluvenou dobu a za předem dohodnutou maximální cenu. Když se firmě vrátí investice i se ziskem, předá zařízení státu. Země tím zdarma nebo velmi levně získá důležité dálnice, elektrárny apod. nezbytné pro rozvoj. Soukromá společnost je také zisková, zejména uskuteční-li výstavbu rychle a efektivně. A obyvatelstvo získá možnost využívat daného zařízení. Jediným velkým rizikem při tomto druhu aktivit jsou politické tlaky a politická nestabilita.

Klíč pro Afriku a Sibiř

Prioritní pozornost v rámci Plánu by měla být zaměřena na Afriku - kontinent, jehož postavení vypadá téměř beznadějné. I zde se asi bude muset objevit nějaký nový, dosud neznámý přístup, který se stane klíčem k rozvoji Afriky. Snad by se motorem mohla stát Jihoafrická republika, pokud se úspěšně vypořádá s přetěžkým úkolem přejít z apartheidu na demokratickou společnost. Dnes někteří bílí farmáři odcházejí do sousedních zemí (např. do Angoly a Mosambiku), kde si pronajímají půdu. Díky svým schopnostem by mohli být katalyzátorem změn, které přinesou přinejmenším potravinovou soběstačnost regionu.

Afričané chtějí nový systém, který by byl v souladu s jejich kmenovými tradicemi. Postoje Západu neuspokojují potřeby kmenů a venkovských komunit. Proto je záhodno restrukturalizovat dědictví koloniálního uspořádání Afriky. Venkov je příliš často vysáván korupcí elit a splácením státních dluhů. Chybí také vhodné technologie pro venkovské komunity - např. kamna na vaření, využívající solárních panelů. Kmenové upořádání by tedy mělo být akceptováno jako jeden z možných nástrojů pozitivních změn v Africe.

Nejhorší hladomory bývají v subsaharské Africe. Přitom nejde o region, který by nemohl obyvatele uživit. Je to otázka vlastnictví půdy a přístupu k ní v úrodných oblastech.

Posledním příkladem je Sibiř - oblast s obrovským přírodním bohatstvím, těžko dostupná, na níž si vylámala zuby i ambiciózní sovětská moc (nicméně dokázala závažně zdevastovat tamější ekosystémy). Sibiřané žijí v chudobě, bez perspektivy. Továrny na zpracování dřeva a ryb jsou zavřené a chátrají. Rusko nemá a v dohledné době nebude mít investice na obnovu, která by místním národům umožnila důstojný život, pro nadnárodní společnosti nejsou investice do Sibiře jinak lákavé. Vzrůstá zde kriminalita, alkoholismus, korupce.

Pro globální Marshallův plán, samozřejmě ve spolupráci s ruskou vládou, by to měla být velká výzva. Sibiř, obdobně jako amazonský prales, je ekosystém globálního významu, a měla by se najít možnost, jak zde investovat a zaměstnávat lidi. Především v projektech, "přátelských" vůči přírodě.

Většina států (včetně Ruska) se dnes nebrání příchodu a působení nadnárodních společenství. Naopak, často je k sobě zvou, poskytují daňové prázdniny a jiné výhody. Proč by obdobná aktivita nemohla existovat na úrovni globálního řízení, prostřednictvím Plánu, jedná-li se o projekty významné pro celou planetu?

Cíl pro příští století

S koncem komunismu se zhroutil i bipolární svět. Uvolnění zdrojů (nejen vojenských) by mohlo vytvořit předpoklady pro nový velkolepý cíl spolupráce lidí a národů na prahu 21. století - Marshallův plán, globální řízení a udržitelný rozvoj. Velkou potíží je bohužel fakt, že tak náročný projekt bude vyžadovat zásadní transformaci nejen od rozvojových, ale i od silných ekonomik. Pokud vyspělé státy nepůjdou příkladem, nebude rozvojový svět ochoten potřebné změny přijmout a provést.

V Evropě stagnuje ekonomický růst kvůli sociálním vymoženostem, jaké jsou např. v jihovýchodní Asii nepředstavitelné. Podstatnou část její energie může navíc nadlouho pohltit proces sjednocování a rozšiřování Evropské unie. Tím spíš by však mohla být vstřícná k výzvě udržitelného rozvoje a globálního řízení. Jinak hrozí, že Evropa, respektive celý tzv. rozvinutý svět, se ekonomicky "rozpustí" pod náporem konkurence - levné pracovní síly lidí, pracujících v nelidských podmínkách v rozvojových nebo právě se industrializujících zemích.

Alternativou by bylo uzavření trhů a hranic, ale to je špatné a především neproveditelné. Jediným řešením proto bude s největší pravděpodobností globální řízení a nová etapa Marshallova plánu. Platí to pro rozvojové i rozvinuté země, stejně jako pro bývalé komunistické státy, ten někdejší "druhý svět".

Autor je ekolog

Sametová revoluce nebo sametový podvod

20. ledna 1995

Václav Žák (otištěno v Listech 2/1995)

Revoluce bývají zrádné: nadšení z pádu starého režimu netrvává dlouho. "V jednotě je síla" křičeli mnozí z nás na Václavském náměstí. Ano, ale v jaké? Tehdy to bylo jednoduché: nechtěli jsme vládu jedné strany, chtěli jsme svobodu. A "zpátky do Evropy", tedy zpátky mezi civilizované země. Nechtěli jsme revanš, spontánně jsme křičeli "nejsme jako oni". OF zakládal i komunista.

Sametový začátek

Byl listopad revolucí? Podle mne ano. Slovem "revoluce" se v politice popisuje rychlá změna politického systému spojená s výměnou mocenských elit. K tomu u náš došlo: autoritativní režim byl nahrazen demokratickým. Že revoluce nevyměnila občany, že se zvyky zděděné z minulého režimu - jistá servilita, nedostatek občanského sebevědomí a statečnosti - projevují i po revoluci, je, bohužel, smutným faktem. Revoluce mění instituce a vztahy mezi nimi, změnu společnosti však jenom připravuje - změna sama trvá generace.

Na Nový rok se premiér Klaus pohoršoval nad tím, na základě čeho si někdo může dovolit říkat takové paušální soudy. Nejsme prý horší než okolní národy. Jenže - jak v čem. V Německu by např. ministerský předseda politicky stěží přežil návštěvu sousední země na útraty soukromé firmy nebo sponzorskou večeři se státními podniky. Pokud premiérovi Klausovi takové "akce" procházejí, není to dokladem malého občanského sebevědomí?

Ještě názornějším dokladem jsou rozhlasové pořady, v nichž občané mohou telefonovat do vysílání svoje stížnosti. Většina telefonátů začíná: "nepředstavím se, protože se bojím". A teď následuje obvinění: staré struktury si hrajou do ruky, nové struktury hrajou s nimi, malý člověk nemá zastání. Z telefonátů čiší postoj k životu, v němž pořádek udělá "někdo jiný". Jenže takový postoj má s hrdým občanstvím svobodného člověka společného jen velmi málo: nejsou-li občané ochotni usilovat o nápravu nepravostí i za cenu osobních nepříjemností, bude demokracie ochromena, pokud se ji vůbec podaří udržet.

Navázalo OF svým odmítáním politických stran na tradici Národní fronty, jak dnes můžeme slyšet? Stěží. NF byla reakcí na malicherné stranické tahanice první republiky, chtěla omezit "partajničení", které se velké většině lidí v první republice zajídalo. OF zase bylo reakcí na stranickou manipulaci, kterou předváděla 40 let KSČ - slovo "strana" bylo po listopadu synonymem pro KSČ. Pokus zrušit OF a postavit do voleb tehdy existující politické strany (LDS, KDS nebo ODA) by těžko skončil jinak než fiaskem: teprve zkušenost s problémy ve fungování OF umožnila obnovení tradičních politických stran - mimochodem, OF s formováním politických stran počítalo, proto také zkrátilo volební období na dva roky.

Pasti revolucí

OF stálo před obvyklými pastmi všech revolucí: (1) má se pokusit uchopit veškerou moc, na kterou dosáhne? OF odolalo: volební zákon, který přijalo, dával šanci i jiným politickým subjektům. Při většinovém volebním systému by vítězství OF bylo drtivé. Jenže teď bychom sklízeli trpkou žeň: ústavní většinu by měla jedna strana. To by v nezralé společnosti s neexistující politickou kontrolou vedlo téměř jistě k neblahým důsledkům. (2) zkušenosti s řízením státu měli jenom ti, kteří se na jeho řízení podíleli i před revolucí. Co s nimi? Má se jim dát šance hrát novou hru podle nových pravidel nebo spadnout do čistek? Za začátku to vypadalo, že OF ani do této pasti nespadne.

Měli jsme pro to dobré podmínky. "Revoluční předvoj dělnické třídy" byl po letech u moci plný těch, pro něž byla stranická legitimace spíš živnostenským listem než symbolem horoucího srdce: s vepřovým bylo třeba brát hovězí, s vedoucí funkcí stranickou legitimaci. Komunistům ve vedoucích funkcích nebylo třeba se pošklebovat: byli mezi nimi sice neschopní kariéristé, byli tam však i tací (a bylo jich hodně), díky nimž systém fungoval v mezích možností zodpovědně. Nezadlužili jsme se jako naši sousedé, sociální systém nepatřil zdaleka k nejhorším, některé podniky mohly soutěžit v mezinárodní konkurenci. Výchozí podmínky pro revoluci jsme měli bezpečně nejlepší ze všech lido-demo zemí, snad s výjimkou bývalého východního Německa.

Režim však měl, zejména z let po roce 1948, na svědomí řadu těžkých hříchů: desítky justičních vražd, tisíce nespravedlivě stíhaných, vyvlastnění majetku. Tíživý vnitřní dluh ? ekologické poškození, zastaralé technologie, uvolněná pracovní morálka, ztracená občanská solidarita ? to vše šlo také "na triko" režimu.

OF na řešení problému minulosti nerezignovalo, hledalo však pozitivní způsoby, jak zmírnit škody napáchané režimem. Nejdůležitější cestou, jak to učinit - byly restituce, prosazené před odpor Václava Klause a jeho boys. Dnes lze litovat, že se restituční princip v privatizaci neprosadil razantněji.

Druhá revoluce

Bylo brzy zřejmé, že se původní společenský "konsensus" (dnes už to je nadávka, že?) začíná otřásat v základech. Vždyť demagogie je tak sladká a lákavá! Kdo by nesouhlasil s tím, že je třeba "potrestat zlo"? Jak směšně vypadali dřívější disidenti, když se zastávali rovných šancí pro bývalé komunisty! I prezident Havel se "vcítil" do nálady a pohovořil k občanům o "druhé revoluci" a "temných žilkách slušovických mafií". Zastáncům právního státu tím značně namydlil schody. Odtud už vedla přímá cesta k lustračnímu zákonu.

Na scénu se začala drát "revoluční spravedlnost", matka všech darebností páchaných ve jménu revoluce. Ve jménu spravedlnosti jsme vyháněli Němce na pochody smrti. Ve jménu spravedlnosti jsme věšeli zrádce dělnické třídy. Ve jménu spravedlnosti jsme teď chtěli zatočit s komunisty. Copak neměli na svědomí všechny hříchy, jejichž seznam se teď proudem valil ze sdělovacích prostředků?

Revoluční vlna se rozjíždí

V jiných zemích by podobná nezodpovědná politika, jakou u nás začala provozovat "pravice", vedla ke krveprolití. U nás vedla jenom k řadě osobních tragédií - a ke znechucení. "Vyrovnání s minulostí" se stalo trumfem v zápasu o moc. Politici vzbudili ve veřejnosti falešnou naději, že problém lze vyřešit jinak než zpytováním svědomí. Byla to však lež. Euforie revoluce se začala topit v bahně Necenzurovaných novin a jiných skandálů.

Lustrační zákon ukázal, jak jsou nám principy právního státu cizí. Mezinárodní konvence o diskriminaci v zaměstnání, kterou jsme podepsali, připouští plošné opatření proti členům nějaké skupiny jenom na místech důležitých pro bezpečnost země: tedy v armádě, rozvědce, bezpečnosti nebo tajné službě. Ne v podnicích, školách, státní správě atd. Tam je třeba nezpůsobilost individuálně prokázat. To naše poslance nezajímalo. V demokracii rozhoduje většina, říkali poslanci ODS. Jenže většina, to je rusky bolšinstvo.

Disidenti, kteří lustrační zákon odmítli, si to schytali. Nebylo nic jednoduššího než z nich udělat obhájce komunistů. Proč je asi nechtějí potrestat? Jaký právní stát? To je přece komplot! Začala se rodit idea "sametového podvodu".

Velký třesk

Antikomunistická vlna členy bývalé nomenklatury znejistila. Pochopili velmi rychle, že jejich minulost bude důležitější než zásluhy o podnik, že se tedy musí postarat sami o sebe. Část odešla do privátního sektoru, kde jejich služeb začaly bez skrupulí používat západní firmy, část začala vyznávat filosofii "velkého třesku" - hledala způsob, jak rychle zbohatnout. Paleta způsobů, jakým to provedli, je velmi pestrá - "vysávací s.r.o.", které realizovaly nejlepší obchody jimi řízeného podniku, manipulace s majetkem, prodej zboží pod cenou zahraničním zákazníkům a přelévání rozdílů na zahraniční konta, umělé přivádění podniků na hranici bankrotu, aby byl v privatizaci co nejlevnější, atp. V situaci, kdy daňové úřady teprve vznikaly, byla šance na zabránění takovým transakcím mizivá. Také se žádná, pokud vím, nedostala před soud.

Ani tlak vyvíjený na státní správu nezůstal bez následků. Schopní úředníci, kteří pochopili, že antikomunismus zvítězí, že o jejich budoucí kariéře bude rozhodovat to, že kdysi byli ve straně a ne jejich profesionální kompetence, začali houfně odcházet do privátního sektoru. V institucích zůstávali ti méně schopní. Úroveň veřejných institucí šla prudce dolů. Samozřejmě, filosofie "velkého třesku" vytvořila ideální prostředí pro korupci.

Příklad? Místo dr. Brunnera, který se bránil zneužívat prokuraturu k politickým účelům a ustál i ostrou nátlakovou kampaň s hladovkou pana Marečka, nastoupil jako generální prokurátor dr. Šetina. Pobuřující přitom není jeho stíhání za trestnou činnost (osobní selhání nelze vyloučit), jako to, že on, který měl bdít nad dodržováním zákonnosti, navrhl nepokrytě rasistický zákon, a naše pravice ho okamžitě neodvolala. Ukázala tím názorně, jak svérázné je její porozumění právnímu státu.

Zdrsnění sametu

Po volbách se dělil stát. Slovenská karta na čas přetrumfla antikomunistickou. Vypukly také první skandály: Macek, Wallis atd. Nad ODS i dalšími vládními stranami se začala šířit nepříliš libá vůně. Václav Klaus ví, že proti těmto aférám nesmí zakročit - zpochybnil by tím "signál", na jehož dynamice svou politiku postavil: "já se Vás nebudu ptát, jak jste zbohatli". Koalice na několik pokusů dosáhne toho, že privatizaci nelze přezkoumat soudem. Prý právo může platit "až potom". Neuvěřitelné tvrzení u konzervativních politiků. Ale výborně zapadá do tradice pohrdání právem, zděděné nejen z komunismu. Společnost se bleskově adaptuje na novou společenskou smlouvu.

Šíří se zklamání

Vydavatel Českého deníku je překvapen, jak je možné, že premiér nereaguje na jeho stále explicitnější výzvy. Na chvíli ožívá tradiční motiv dobrého krále v zajetí špatných rádců. Neví snad, jaké lidi má ve svém okolí? A tak Český deník přitvrzuje, jenže to mladí "pragmatičtí" novináři a část čtenářské obce vnímá čím dál podrážděněji. Nějaký kazisvět nám chce bláznivým moralizováním kazit sličný obrázek našeho budování kapitalismu! Ať táhne do Bonnu!

Z Českého deníku odchází většina redakce, odchází i premiér. Část redakce odchází do Telegrafu. Předvádí názorně, jak vypadá normalizační žurnalistika rané etapy budování kapitalismu. Jenže šéfredaktor není tak docela "pragmatický", nezbavil se, chudák, určitých vlastních názorů. A tak se pustil do boje proti premiérovi v kauze privatizace petrochemie. Premiéra porazil, ale ten si to nenechal líbit. Takové noviny přece nepotřebuje! Vyhazov způsobí malý skandál, při němž ex-šéfredaktor prozradí, že byl už do čela novin dosazen se souhlasem ODS. Jenže kdo křesílko dává, obvykle ho také bere. Proč si "zásadový" šéfredaktor nestěžoval na politické šarády, když přebíral funkci? Aha, asi nebyl tak zásadový. Naše svobodná žurnalistika případ přešla celkem bez zájmu. Co na tom, že polostátní banka financuje přes svou "dcerku" stranické noviny!

Český deník přitvrzuje úměrně tomu, jak se rozplývá sen, že by ODS chtěla "zatočit s komunisty". Ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu nedokázal uhasit žízeň revoluční spravedlnosti. Ta je totiž, jak z historie dobře víme, velmi nenasytná.

Revoluční spravedlnost a DEU

Jenže to jsou "detaily" naprosto klíčové. Jakmile se právo podřídí politické objednávce, nad společností se začnou vznášet šibenice. Je třeba říci naprosto nekompromisně: v právním státě lze potrestat jenom ty, jimž se prokáže úmyslný trestný čin. Chtít cokoliv jiného lze pouze tehdy, obětujeme-li principy právního státu. Kdo tvrdí opak, lže.

Řada dnešních ministrů byla ve straně. Někteří jednají zodpovědně a mají značné zásluhy za transformaci, jiní pečují pouze o svůj "image" a škody jimi způsobené lze vyčíslit v miliardách. Jaký smysl má ukazovat, že oba byli ve straně? Máme přece i ministry, kteří nikdy ve straně nebyli, ovšem jejich rezorty se jim pod rukama rozpadají! Není důležitější posuzovat, co kdo dělá dnes?

Smysl polarity "komunista/nekomunista" je jednoduchý. Je třeba mít bič, kterým lze švihat zleva doprava, univerzální vysvětlovací schéma - a nepřítele. Za Hitlera mohli za všechno židi. Za Stalina buržousti. Pro DEU a pana Kudláčka komunisti. To je sice lákavé, ale, bohužel, zcela falešné schéma. Nevysvětluje vůbec nic. Jak to, že se někteří komunisti chovají slušně i po revoluci, a někteří nekomunisti hrabou způsobem, že by hravě porazili bagr?

Kuponová privatizace - podvod století?

Autoři kuponové privatizace nepředstírali, že to je ekonomicky nejideálnější počin. Věděli, že schopnost nových "majitelů" ovlivnit chování podniků bude víc než sporná. Předností pro ně byl rychlost a omezení korupce - vláda se zbaví odpovědnosti hledat nové majitele. Rozdání majetku občanům zároveň naladí občany příznivě pro volbu "pravicových" stran. Hlavní efekt měl tedy být - a byl - politický.

Odpor ČSSD byl také politický. ČSSD neprotestovala proti plošné privatizaci, chtěla pouze "dát podniky těm, kdo v nich pracují". Kuponovou privatizaci označila "za podvod století", s argumentací, že občané budou dávat svou tisícikorunu za bezcenné akcie masově krachujících podniků.

SD (OH) argumentovali ekonomicky. Ano, nestandardní privatizace je nezbytná, v ekonomice není dostatek peněz. Jenže se nesmí uplatňovat ve velkých podnicích, jejichž budoucnost je bez zahraničních investic, managementu a trhu velmi černá. 33 důležitých podniků je třeba privatizovat standardně, bez kupónů, jinak o něj zahraniční investoři ztratí zájem. Proč by investovali do podniku, jehož část třeba získá konkurence? Vláda se přitom musí privatizace aktivně účastnit. Proč? (1) stávající management se stará mnohem spíš o svůj vlastní osud než o osud podniku, (2) zahraniční investor většinou žádá podmínky, které podnik sám zaručit nemůže, (3) podniky je třeba oddlužit a převzít záruky za ekologické škody, jinak zůstanou na ocet.

Koncept SD (OH) se prosadil jen u několika podniků. Ekonomicky to byl nejzodpovědnější přístup, politicky to byl další hřebík do rakve SD (OH). Škoda VW, jediný velký podnik který po listopadu zvýšil výrobu, zvýšil produktivitu práce a zdvojnásobil počet zemí do nichž exportuje, je veřejností vnímán jako "problém". Dokonce se v něm stávkuje.

To v Tatrovce se po kuponové privatizaci nestávkuje. Nevyrábí se zde ani 10% toho, co se vyrábělo před 5 lety. Z podniku už odešla třetina zaměstnanců, ostatní se třesou o práci a dělají za nižší mzdy na zkrácené úvazky. Není to výjimka: celý průmysl nákladních automobilů mluví o horší krizi, než jakou prožíval v roce 1929. Jenom vláda mohla v reálném čase zajistit jejich kapitálové spojení, oddlužení a manželství se silným západním investorem. Jenže ODS chtěla mít v kuponovce i známé podniky. Ať se pak starají noví vlastníci!

Tak se dělá politika. Podniky zhasínají, ale ODS a ODA z toho nikdo neviní. I mrtvole jde ještě vytrhnout zlaté zuby, a tak i podniky v kómatu jdou na Večeři, možná poslední. Co kdyby ... ? Nakonec se největší výhodou kuponové privatizace stal - alibismus, který dovolil zhudlařenou privatizaci přehrát na neviditelnou ruku trhu.

Zavedení investičních fondů do kuponové privatizace a úspěch jejich reklamní kampaně měl neočekávaný efekt: privatizace se účastnilo 8 milionů lidí a většina z nich dala své body investičním fondům. Fondy se přes noc staly největšími správci akcií, tedy novými vlastníky. Vlastníky ovšem poněkud podivnými: většina největších fondů patřila bankám. A banky také byly největšími věřiteli podniků a neměly zájem na jejich bankrotu, protože by tím předvedly, že je neumí řídit, a zároveň, kolik špatných dluhů v nich mají utopeno. Místo, aby po privatizaci nastoupila tvrdá restrukturalizace výroby, změna v podnicích se zpomalila. Podniky dál dostávaly měkké úvěry, na které si banky vydělaly tím, že ze vznikajícího soukromého sektoru vyždímaly nekřesťanské úroky. Vláda drží mzdovou regulací mzdy nízko, úspory obyvatel se reálně snižují inflací. Reforma uvízla v revolučním spěchu, ukázalo se, že kuponová privatizace byla spíš odstátněním než privatizací. Při daném rozdání karet, jsou-li v hluboce zadlužené ekonomice největšími vlastníky banky, se ani jiné chování nedá očekávat.

Sametový podvod nebo zklamané naděje?

Jak je možné, že celá řada lidí je ochotna takové hlouposti uvěřit? Vždyť komunisté zmizeli ze všech rozhodujících míst řízení státu! Podnikat začaly statisíce lidí. Staré normalizační kádry, které na revoluci nejvíc doplatily, přitom skutečně nepodnikají. Nebo snad ten handl udělali ti, kteří byli před listopadem o mnoho pater moci níže? Taková tvrzení však nejsou vlastní jenom revolucionářům z DEU, píše je i sociolog Ivo Možný.

Co je divného na tom, že pružná nomenklatura, která ve skutečnosti nikdy komunistické ideologii nevěřila, reagovala na změnu rychle a dokázala se uplatnit i v nových podmínkách? Jak se jim mělo zabránit, aby se transformace neúčastnili?

Nakažlivost myšlenky "sametového podvodu" je poměrně jednoduchá. Souvisí se zklamaným očekáváním. V náladě vyvolané zklamáním se rozum krčí kdesi v koutku. Vydavatel Kudláček nedávno napsal, že se nejvíc zklamal ve Václavu Havlovi a Václavu Klausovi, dvou mužích, kterým nejvíc důvěřoval.

Jenže to není normální vztah k politkům. Žádný politik na světě není schopen naplnit roli "spravedlivého vládce", tj. vyhovět všem přáním, která do něj milióny lidí vkládají. Vžyť každý má ta přání poněkud jiná! To dovedou jenom dobří králové v pohádkách Boženy Němcové. Politici jsou přece jen obyčejní lidé, snad trochu víc ješitní, stojící v průsečících mnohých zájmů, vystaveni dnes a denně pokušení moci. Normální vztah dospělých lidí k politikům má být proto značně obezřetný. V demokraciích mají politici především spravovat, ne být předmětem úcty a obdivu. Politika přece není náboženství. Pokusy z politiky náboženství udělat mají tragické důsledky: my bychom o tom snad něco mohli vědět.

Střízlivý pohled na čelné politiky je však v Čechách vzácným kořením. Veřejnost se rozdělila na kluby fanoušků, které politiky buď bezmezně obdivují nebo bezmezně zatracují. Jenže už Masaryk říkával: rozčílení není program. Vždyť oba Václavové mají řadu předností, samozřejmě i slabších stránek. Není rozumnější je za dobré skutky pochválit a za chyby kritizovat? Paušální odsudky dávají pouze najevo, že se jejich autor nechová jako dospělý.

DEU skýtá určité části společnosti přitažlivou vizi morální společnosti, ale dává si dobrý pozor, aby nikdy neřekla, jak ji chce realizovat. Lze s jistotou prohlásit: její sliby se dají splnit jenom za cenu masivního porušování lidských práv. Kdo souhlasí s lustračním zákonem, dokazuje, že mu na právním státě nezáleží. DEU svým propojením právního státu s antikomunismem vědomě zatemňuje, že si ve skutečnosti občan musí vybrat: buď právní stát, nebo antikomunismus.

Nebezpečí DEU nespočívá v jejím přímém politickém vlivu. Nebezpečnější je její vliv na ODS: aby čelila ztrátě členů a popularity, ODS sahá k velmi nebezpečným praktikám. Ze snahy postavit před soud prominenty minulého režimu za Lidové milice je na hony cítit politická objednávka. Represivní aparát státu se tak zase používá pro politické cíle vládnoucí strany. Mnoho členů ODS převzalo od DEU přesvědčení, že velkou chybou Václava Klause je jeho spojení s komunistickou nomenklaturou. To může radikalizovat ODS, která se - pod tlakem - začne chovat jako DEU.

Kapitalismus bez etických základů těžko povede k cílům, které jsme si v listopadu dali. Ovšem etickým základem společnosti nemůže být antikomunismus. Může jím být pouze respekt k právu a k důstojnosti každého člověka - i politického odpůrce.