13. 6. 2003
Evropská unie: levice v božích rukou a jejich jest království nebeskéEU a boj české radikální levice proti globalizaci od jara 1998 do jara 2003
ANALÝZA V polovině května 1998 česká levicová mládež poprvé jasně formulovala svůj odpor vůči procesu ekonomické globalizace. Global Street Party - tak se jmenovalo setkání, kde k tomu došlo - zavedla do té doby neprojevenou silou do českého sociálněpolitického diskursu pojem (dnes již značně zevšednělý) vyjadřující drtivou moc velkokapitálu nejen nad ekonomickými strukturami, ale i nad společenským životem. V tu dobu již několik let akceleroval proces západoevropské integrace založený Maastrichtskou smlouvou z roku 1991. |
K němu se nedlouho předtím začalo připojovat i Česko - od podepsání asociační dohody v roce 1997. Tento proces založení a "prohlubování" Evropské unie. se někdy označuje za největší sociálnědemokratický projekt poválečné Evropy, ne-li historie. To, co bylo s Global Street Party spojeno, tedy účinná neutralizace útoku policejní zásahové jednotky na pražské magistrále, napadení provozoven nadnárodních firem i následné lumpenpolicejní násilí na zadržených demonstrantech, to vše vytvořilo mediálně přitažlivý koktejl zajišťující potřebnou publicitu nejen samotnému protestu, ale hlavně diskuzi o proměnách kapitalistické ekonomiky. Evropská unie zlevaPři kritickém pohledu na realitu EU však vidíme postupný, ale nepřetržitý tlak na ústup od sociálních jistot, kterým se obyvatelé Evropy druhé poloviny 20. stol. těšili. Místo hrozby divoké liberalizace hospodářství bez jakýchkoli omezení tak zřejmě EU v budoucnu slibuje ne zcela přímočarou, ale o to nezvratnější cestu deregulace regulované. Takový výsledek konstruktivní spolupráce sociální demokracie s tržními silami - jak se zdá dávno minuly doby, kdy francouzský premiér L. Jospin žádal jejich spoutání. Autentická levice však nemůže přehlížet cíl této cesty. V dohlednu se již rýsuje Evropa, která má přízvisko sociální jen jako kamufláž pomáhající k provozování pokleslé komedie politických střetů mezi zastánci pseudosociální levice ve stylu New Labour či Neue Mitte a stoupenci ortodoxně tržních konceptů. Tak jak se patří v náležitě "modernizovaném" prostoru, stále větší ekonomická moc bude soustředěna do rukou stále menšího počtu nadnárodních megafirem. Odborářům zůstane role bezvýznamných statistů, kteří k obohacení politického folklóru a upuštění páry lidové nespokojenosti občas zastávkují a zademonstrují, aniž by cokoli podstatného mohli ovlivnit. Lobbistická sdružení velkých výrobců se svou sofistikovanou strategií působení na výkonné orgány EU jistě důvod ke zneklidnění mít nebudou. Vždyť kolik stávkujících dnes tuší, že vůbec existuje nějaký Evropský kulatý stůl průmyslníků (nejvýznamější uskupení korporací ovlivňujících politiku EU). Evropští pracující za volné cestování bez nutnosti měnit domácí měnu platí zhoršeným postavením na mnohonásobně rozšířeném hospodářském prostoru, kde se úměrně zostřuje ekonomická soutěž vedoucí k radikálnímu snižování počtu pracovních míst. Nejvolněji se tak cestuje podnikatelským aktivitám nadnárodních společností, které mají náhle ruce rozvázané od dosavadních bariér, což usnadňuje ještě rychlejší pohlcování místních firem uzpůsobených podmínkám dosavadních lokálních trhů. S nástupem jednotné měny pak i jednotlivé vlády chtě nechtě musí předvádět své vnady v podobě omezování sociálních práv a ekologických regulací. Jestliže v přeneseném smyslu píši o cestovámí podnikatelských aktivit, je třeba také připomenout reálné cestování zboží a surovin - evropský dopravní systém. Významným úspěchem zmíněného Evropského kulatého stolu průmyslníků bylo přijetí obludného programu Sítě transevropských dálnic (TERN). Předpokládaný dopad na přírodu představuje poškození šedesáti ekologicky cenných oblastí a nárůst emisí skleníkových plynů působených dopravou o 15-18 %. Paralela v českých podmínkách se jistě rychle vybaví - nedávná výjimka Ministerstva pro životní prostředí na výstavbu dálnice D8. Politický pohled zleva se zakládá na požadavku rovnosti a snahy o nejvyšší možnou míru samosprávy. To, čím globalizace ohrožuje demokracii (nebo její zbytky), je erodující působení na národní společenství, která vytvářejí prostor definovaný společným jazykem, kulturou, způsobem života i myšlení a společnou dějinnou zkušeností. EU takovým prostorem není ani být nemůže. Poučuje-li nás ministerský předseda (8. 6., TV Nova - "7") o evropské identitě zakládající se na antickém dědictví, jde o konstrukt, který zřetelně slouží jen politickým účelům. Jestliže probíhající integrace historicky utvořených a kulturně celistvých pospolitostí naruší dosavadní vazby lidí k oblastem, kde žijí, a které byly v historicky nedávné době víceméně ekonomicky soběstačné, výsledkem bude mnohasetmiliónová masa vykořeněných "nových Evropanů". Občan budoucí Panevropy ztratí naději ve fundování demokratických mechanismů existujících v podmínkách národního státu, který bude již minulostí. Jeho vzdálení od rozhodovacích procesů sotva povede, jak bych si sám přál, k revoluční radikalizaci, ale spíš k otupení a pasivitě, pokud ne přímo k solidaritě se zaměstnavateli v konkurenčním boji EU se Severní Amerikou a Východní Asií (což bude nepochybně doporučováno jako východisko ze sociální krize). Masivní ideologický útok na českou kulturní identitu, zdůrazňování její zaostalosti a podřadnosti v porovnání se západní civilizací dokonce může být, coby negace nacionalismu, pro velkou část levice přitažlivé. Je přece v souladu s ideály rovnosti popírat nadřazenost vlastní kultury nad jinými kulturami. Tady se však hraje o něco jiného. Přirovnání pro západní a domácí typ myšlení jako "evropská restaurace" a její protipól "hostinec Národ" v podání M. Fendrycha (Týden č.24, str. 62) s humanisticko-sebezpytným přídechem usilovně vštěpují české veřejnosti pocit méněcennosti a potřeby vyměnit příslušnost k polobarbarské komunitě za příslušnost k civilizačnímu okruhu, kde, pravda, není vše absolutně ideální, ale rozhodně není nutné se stydět, když k němu patříte. To vede jen ke stavu, který íránský levicový filosof Alí Šarí'atí (1933-1977) popsal jako situaci kulturního odcizení, jejímž výsledkem je moderní, ale beztvará společnost (Literární noviny č.21, str.5). Co jiného může být smyslem pospolitosti bez vlastní kultury, minulosti, kořenů - bez vlastního tvaru. Co jiného než hospodářský růst se všemi svými nároky na konkurenceschopnost, flexibilitu a finanční racionalitu? A nejde jen, jak upozorňuje sociolog J. Keller, o růst, je nutno dbát i na stálý růst ekonomického růstu. Takto vytížený euroobčan si musí vystačit s instantní euroidentitou, která má kořeny ne v antice, ale v měnové jednotce |