Tato skutečnost je pozoruhodná tím spíš, že možnost přímé zákonodárné akce občanů, tj. referenda, byla v ČR ústavně zakotvena již před 83 lety. Nehledě na to, že referendum bylo uznáno za jeden ze základních principů demokracie budoucího československého státu ještě dříve, ve Washingtonské deklaraci z 18. října 1918.

Příslušný zákon o referendu však nebyl nikdy přijat a dlužno dodat, že nebyl českou politickou reprezentací ani nijak postrádán. V praxi bylo a je ovšem běžné, že ústavy předem vylučují některé otázky z lidové hlasování, děje se tak však proto, že tyto otázky jsou příliš složité a laickému úsudku nedostupné, nebo natolik nepopulární (např. daně), že přenechat je lidovému hlasování by bylo naivním přeceňováním lidské moudrosti a altruismu.

Politické strany se však prostřednictvím "svých" orgánů (parlament a vláda) dosud vždy dokázaly shodnout na tom, že i teoretickou možnost referenda je třeba omezit na co nejúžeji tématicky a místně vymezené a méně podstatné otázky veřejného života.

A naopak, důsledně vyloučit z lidového rozhodování všechny záležitosti pro demokratickou společnost životně důležité, jako je např. charakter státního zřízení nebo územní celistvost -- tedy víceméně záležitosti ústavní. Ale právě otázky ústavní by neměly patřit do kategorií vyloučených z referenda pro "intelektuální náročnost", neboť jsou to otázky zásadně politické, pro které demokratická ideologie musí předpokládat porozumění občanů, nechce-li popřít sama sebe, svou nejniternější podstatu. Neboť čemu by pak průměrný demokratický občan měl rozumět, když ne záležitostem veřejným -- tj. politice v pravém slova smyslu? Vždyť i lidová moudrost praví (sice s ironickou nadsázkou), že fotbalu a politice rozumí každý.

Na první pohled se to může jevit jako velká nedůvěra v občany a v jejich intelektuální schopnosti, která -- přiznejme si -- sice může být fakticky opodstatněná, znamená však odklon od fundamentálních demokratických zásad, jejichž jménem nám politické strany vládnou. Volený orgán lidu (parlament) si zde z pozice moci vyhrazuje monopol na to, co nesmí učinit sám lid, přestože ten je "jediným zdrojem veškeré státní moci v republice" (podle ústavy z roku 1920), "jediným zdrojem veškeré moci ve státě" (ústava z r. 1948), popřípadě "patří mu veškerá moc v republice" (1960) a "vykonává státní moc svými zastupitelskými sbory" (1968), i když nakonec stejně zjistíme, že lid "je zdrojem veškeré státní moci" (1992).

Při bližším podhledu se zde ukazuje tendence snad všech ústavodárců, zajistit své dílo "budoucím generacím" -- tj. zabezpečit je proti jakýmkoliv pozdějším změnám a tendence všech vládců -- nenechat si do vládnutí nikým mluvit. Jak jinak si také vysvětlit, že zákon o referendech nejenže deset let po "sametové revoluci" neexistoval, ale jedna z minulých pravicových vlád návrh takového zákona odmítla dokonce jako "protiústavní", protože by vedl "k zásadnímu oslabení principu zastupitelské demokracie."

Změnu přístupu si vynutilo teprve připravované začlenění České republiky do Evropské unie, respektive nároky, které EU na legitimitu takového rozhodnutí dnes klade. Legitimitu, kterou nemůže zaručit faktický vykonavatel moci, ale jen samotný "zdroj veškeré státní moci" -- lid. Čeští zákonodárci se ovšem dlouho nevzdávali. Tzv. "euronovela" ústavy z roku 2001 v souvislosti se vstupem do EU sice připustila možnost referenda -- ovšem pouze jako druhou možnost, tou první, s níž se počítalo, bylo pochopitelně rozhodnutí parlamentu.

Zmínil jsem se už o tom, že v parlamentních debatách na téma referendum byla a priori odmítána možnost zákona "o referendech" a úvahy se ubíraly směrem k zákonu "o referendu" -- tedy jedna konkrétní otázka k jedné konkrétní záležitosti? Takový je i zákon o prvním českém referendu, které je, řečeno slovy zákonodárců, monotematické, obligatorní a decisní. "Monotematické" znamená právě to, že se týká "jen" přistoupení k Evropské unii. Slova "obligatorní a decisní" vyjadřují skutečnost, že o přistoupení k EU nelze rozhodnout jinak než v referendu a že hlas občanů nebude mít jen poradní funkci, ale rozhodující platnost.

Takže tu máme první referendum v dějinách. Využijte, prosím, jedinečné příležitosti, kdy nám naši volení zástupci dali (z donucení) možnost vyzkoušet si jeden ze základních nástrojů demokracie. Ještě vzkaz pro ty spoluobčany, kteří se referenda nezúčastní z jiných než zdravotních nebo služebních důvodů -- pro takové je demokracie škoda.

V tomto článku se chci vyhnout odpovědi na otázku: Evropské unii ANO či NE? Toto rozhodnutí je skutečně věcí každého z nás. Ale dovolím si ocitovat slova jednoho právníka: "Myšlenkám tohoto druhu [tj. idea EU] se musí popřáti čas nutný k tomu, aby se vyvinuly a aby dokázaly svou schopnost přispěti k obecnému blahobytu a zejména k udržení míru. Evropská unie se dnes může zdáti nemožnou, přece však, chce-li Evropa žít, musí k ní jednou dojíti."

Věřte nebo ne, ale tato slova byla napsána již v roce 1933. Otázka v referendu by tak klidně mohla znít: Myslíte si, že sedmdesát let je dostatečně dlouhá doba, aby ideál Evropské unie mohl dojít smysluplného naplnění?

K sepsání tohoto článku mne inspirovali pánové profesoři Louis Le Fur (1870-1943) a František Weyr (1879-1951).