Kdo bude příštím papežem? Miroslav Vlk?
Devětasedmdesátiletý papež Jan Pavel II., napsal v pondělí deník Guardian, je vážně nemocen. Sice byl schopen v sobotu účastnit se ceremonie při znovuotevření restaurované Sixtinské kaple, ale sotva dokáže nyní zvednout hlavu, a chodit bez pomoci. Už není slyšet jeho autoritativní hlas. Kolem papeže nyní vznikají intriky, kdo bude jeho nástupcem.
Papežství není zrovna lehká funkce. Nový papež bude muset uspokojovat obrovská očekávání od zbožných věřících, od fanatiků i od liberálů v církvi. Světský svět se také od Jana Pavla II. naučil, že papež má být mediální hvězdou a promlouvat k světu káravým morálním hlasem.
Ustoupí nový papež modernizujícím vlivům v církvi a dovolí katolickým kněžím, aby se začali ženit? Přestane se ostře stavět proti antikoncepci, kterýžto postoj vede k obvinění, že učení katolické církve napomáhá šíření nemoci AIDS? Anebo bude pokračovat v tradici nynějšího konzervativního papeže, posílí vliv stárnoucích tradicionalistů ve Vatikánu a dá se do boje proti liberálům v severní Evropě?
Církev se nyní v podstatě zastavila a všecho čeká na nového papeže, i když to nikdo neřekne nahlas. Dnešní nejpravděpodobnější kandidáti jsou ale jiní než loni.
Skoro po celý svůj život byl Karol Wojtyla zdravý člověk v dobré tělesné kondici, až na to, že mu v roce 1940 praskla lebka, když ho srazila tramvaj, a o několik měsíců později mu nákladní auto rozbilo rameno. Zářící papež, který byl zvolen v roce 1978, rád lyžoval, pracoval šestnáct hodin denně a neustále cestoval. I poté, co ho střelil do břicha a do ruky v roce 1981 turecký atentátník, Jan Pavel II. se vrátil k nadlidskému životnímu stylu neustálé práce a cestování. Od roku 1992 však ho začaly postihovat nemoce. Lékaři mu ze střev odstranili nádor velikosti pomeranče, který začínal být maligní. O rok později Jan Pavel zakopl a spadl během vatikánské audience ze schodů od svého trůnu, zlomil si ramenní kost a vykloubil pravé rameno. O pět měsíců později upadl, když lezl z vany, a zlomil si stehenní kost. Po chirurgických zákrocích na kyčelních kloubech papež jasně kulhal. Začalo vznikat podezření, že ty nehody jsou příznaky Parkinsonovy choroby, ale Vatikán to popíral a tvrdil, že nezvládnutelný třas levé papežovy ruky je důsledkem poškození nervů při atentátu. V roce 1995 se poprvé za svého pontifikátu papež neúčastnil vánoční mše. Začaly ho trápit opakované horečky a musela být zrušena mnohá veřejná vystoupení. V roce 1996 přestal Vatikán popírat, že má papež Parkinsonovu chorobu.
Během posledních několika týdnů se papežův fyzický stav začal velmi vážně zhoršovat. Televizní kamery byly v listopady vyhoštěny z katedrály v Gruzii, když tam papeže přepadly křeče. V letadle zpátky papež vydechl: "Díky Bohu, že se vracím do Říma." Většina jeho veřejných vystoupení v příštím jubilejním roce byla zrušena a vládnou spekulace, že použije pro symbolické otevření dveří svatého Petra nikoliv tradiční kladivo, ale jen klíč.
Z kanonizačních obřadů před třemi týdny vyplynulo proč. Papež se tam sotva držel na nohou. Doslova visel na své biskupské holi. Hovořil nezřetelně, splývala mu slova.
Informovaní jedinci odmítají tvrzení Vatikánu, že papež myslí stále stejně ostře jako předtím. "Nedokáže se soustředit po delší dobu a nepřispívá do rozhovoru, mluví stále častěji jen polsky," uvedl jeden zdroj. "Mohl by zemřít dnes večer," konstatoval jiný.
Vatikán jedná velmi taktně, přesto však už tiše a nenápadně začala kampaň o papežova nástupce.
Papež musí mít určité vlastnosti. Musí být schopen zhostit se odpovědnosti, aniž by se mu lidové uctívání vrazilo do hlavy. Musí umět dobře mluvit cizími jazyky a dobře znát náboženskou doktrínu i evangelia. Papež musí být dobrý, dynamický a inteligentní, ale nesmí vypadat naivně, radikálně či intelektuálně.
Nový papež bude muset smířit rozpory mezi katolicismem v Evropě, kde se katolicismus zrodil, ale kde katolická církev nyní upadá, a katolicismem v rozvojovém světě, zejména v Africe, kde rozkvétá. Někteří se domnívají, že tentokrát zvolí konkláva Evropana a nikoliv exotického kandidáta, někoho, jako je vídeňský arcibiskup Christoph Schoenborn. Je mu ale pouze 54 let a to je pro něho handicapem. Konkláva nebude chtít dát moc jedinému papeži, jako to bylo za Jana Pavla II., na celých dvacet let nebo více. Věk je tedy handicapem i pro italského favorita Dionigiho Tettamanziho, jemuž je 65 let.
Velmi obtížným problémem bude pro nového papeže vyrovnat se s požadavky národních biskupských konferencí, které chtějí větší autonomii. Toto napětí, jak se zdá, podporuje šance Carlo Maria Martiniho, milánského arcibiskupa, jemuž je 72 let a který hovořil o určité míře decentralizace pro katolickou církev.
Avšak Martini, jako ostatní reformátoři, čelí jedné velmi vážné překážce. Papež Jan Pavel II. zakázal kardinálům nad osmdesát let hlasovat v konklávě. To znamená, že se hlasování účastní jen 107 kardinálů. Z nich byli téměř všichni jmenováni Janem Pavel II., tvůrcem nynějšího vysoce centralizovaného, doktrinářsky přísného Vatikánu.
Papeži byli po dobu 450 let Italové. Ale co když udělal na papežský úřad Jan Pavel II. tak velký dojem, že dojdou kardinálové k závěru, že mohou nyní zvolit zase jen kandidáta, který nepochází ze západní Evropy? Koneckonců počet latinskoamerických, afrických a asijských kardinálů roste. To je možno uznat volbou papeže z Afriky, jakým by byl Francis Arinze, nebo z Kolumbie, jímž by byl Dario Castrillon Hoyos. Nejvyšší poctou prvnímu slovanskému papeži by byla volba druhého slovanského papeže. K tomu by se hodil hrdina boje proti komunismu, pražský kardinál Miloslav Vlk. Deník Guardian se však domnívá, že "kardinál bez samohlásek v příjmení" je jen outsider, nemá šanci.
Televizní stanice si už zamlouvají místa nad Sixtinskou kaplí, odkud budou natáčet bílý kouř, který bude signalizovat volbu nového papeže.
