Apologeti, radujte se!
Kieran Williams
Není tajemstvím, že zahájil Pražský hrad ofenzívu ve snaze zdiskreditovat nový kritický životopis Václava Havla od Johna Keana. Bohužel, jak se zdá, Keane se sám vlastnoručně postřelil ještě před tím, než boj začal. V exkluzivním článku pro Central Europe Review ukazuje Kieran Williams, nezávislá autorita zabývající se českou politikou, jak je Keanova kniha plná věcných chyb, jak v ní důležitá fakta chybějí a jak je postižena nepořádnou vědeckou prací. Anglická verze tohoto článku vyšla tento týden v časopise Central Europe Review zde. Tam najdete i odkazy na číselné reference v tomto článku.
Rád bych úvodem zdůraznil, že vítám pokus profesora Johna Keana vylíčit Václava Havla jako člověka s politickými ambicemi. Argumentuji, že neexistuje žádný jiný poctivý způsob, jak se tímto tématem zabývat, a rozšířená představa, že Václav Havel přijal prezidentský úřad "neochotně", je politováníhodným způsobem zavádějící. Také podporuji Keanovo přání věnovat více pozornosti všeobecné otázce moci.
Dovolte mi však vysvětlit, proč mám o Keanově knize vážné pochybnosti.
Jejím největším nedostatkem je, že je intelektuálně bezvýznamná. Keane poskytuje podrobná shrnutí Havlových her, jeho Dopisů Olze a "Moci bezmocných", ale nezabývá se Havlem jako filozofem, ani systematicky neanalyzuje vývoj Havlova myšlení. Obsah knihy, na straně 523, ukazuje, že více prostoru věnuje kniha Havlovým zdravotním problémům (hovoří se o nich na 13 stránkách), jeho fyzickému zjevu (6 stránek) a vztahům s ženami (12 stran) než jeho filozofickým zájmům (4 stránky).
Nejvíce šokuje to, že se John Keane v knize vůbec systematičtěji nezabývá vlivem Jana Patočky, o němž se Keane jen tak mimochodem zmiňuje jako o "čelném českém filozofovi" (str. 247) a jako o Havlově "filozofickém učiteli" (str. 253). Keanova kniha systematicky nezkoumá Havlovo myšlení v tradici Kierkegaarda, Nietzscheho a Husserla a obsahuje jen několik odkazů na Heideggera (zejména na str. 285-86). Keane nesrovnává Havla s podobnými mysliteli jako je Hannah Arendtová, Simone Weilová a Jurgen Habermas.
Takové mezery by bylo možno odpustit, pokud by byl autor bulvárním novinářem, nikoliv však univerzitním profesorem politologie.
Bezmocná argumentace
Keane si zadal úkol, v jehož rámci chce využít Havla k vypracování teorie, která by mohla soupeřit s teoriemi, které pocházejí od Machiavelliho a Hobbese, a která by je mohla nahradit. Argumentuje, že tito filozofové raného novověku založili dvě tradice myšlení o moci, realistickou tradici a tradici založenou na poslušnosti. V důsledku těchto teorií "bylo proto studium moci v moderní době zkresleno ve prospěch mocných" a "schopnost akce a nároky ovládaných (...) byly silně zanedbány" (str. 13).
To je možná pravda, ale proč nezpochybňuje Keane tyto tradice tím, že by kriticky analyzoval novější myslitele, například Webera a Foucaulta? Anebo obráceně, proč nestopuje původ tradice poslušnosti dál do minulosti, k Bodinovi, nebo ke středověkým debatám o povinnostech?
Kromě toho je Keanův rozbor Machiavelliho a Hobbese nedostatečný. Zaměřit se výlučně na Prince (jako to činí Keane) a nevzít v úvahu Rozpravy znamená vytvořit falešný dojem ohledně Machiavelliho priorit. Z Rozprav je totiž jasné, že se Machiavelli zajímal o moc, protože mu záleželo na svobodě republiky: efektivní mocenské vedení ochraňuje širší komunitu před násilným vnucením cizích způsobů života, před korupcí, která vzniká v důsledku vlastních úspěchů republiky, a před konflikty, které jsou silnější než každodenní spory mezi stavy a institucemi, z nichž podle Machiavelliho vznikala veřejná politika.
Hobbes svým zvláštním způsobem ospravedlňoval nedílnou suverenitu tím, že hovořil o racionálním sebezájmu každého jednotlivce: "Účelem poslušnosti je ochrana" (Leviathan, kapitola 21). Leviathan navrhoval nejlepší způsob, jak ochraňovat jednotlivce před bolestí a smrtí, a určitá volba, souhlas či autorství byly vždy nepřímo navozeny, i když nepřesvědčivě.
Taky mě nepřesvědčuje Keanova interpretace (str. 253) kapitoly 29 Leviathana, v níž Hobbes přirovnával silná města a korporace k "červům ve střevech přirozeného člověka". Vůbec si nemyslím, že to znamená, jak Keane argumentuje, že Hobbes odmítal "všechny dobrovolné asociace", jak je chápeme dnes. Hobbes identifikoval "politické organizace", což byly například asociace obchodníků, dále pak "regulérní soukromé skupiny", totiž například rodinu, a "neregulérní soukromé skupiny", totiž bandy zlodějů a spiklenců (Leviathan, kap. 22). Většinu "politických organizací" Hobbes připouštěl, pokud respektovaly vůli suverénního vládce, i když se mu zjevně nelíbily monopolistické a monopsonistické (kdy zboží či služby různých výrobců kupuje jediný monopol) důsledky jejich existence. Nakonec, jak argumentuje Deborah Baumgoldová, se Hobbes nejvíce obával hašteření v elitě, nikoliv nezávislé sociální akce (Hobbes' Political Theory, str. 69-70).
Keane si dal za úkol vytvořit novou teorii moci, která by se soustřeďovala na zájmy ovládaných a nikoliv na zájmy vládnoucích. Rád se nechám v této věci poučit, avšak mám dojem, že jiní autoři toto dělají už několik století. Například člověka napadá Lockova svěřenská teorie moci, která je sama o sobě reakcí na Hobbese. Millovy názory na zastupitelskou vládu a na svobodu a na liberální tradici omezené, ústavní vlády všeobecně, vycházely ze zájmů ovládaných. Montesquieu rozvinul doktrínu oddělení moci s protikladnými institucemi, jejichž úkolem bylo chránit svobodu. Burke a Tocqeville už dávno poznali hodnotu zprostředkovatelských organizací, které dokáží ochraňovat jednotlivce před atomizací a despocií.
Mnoho těchto autorů se na celé řadě míst Keanovy knihy krátkodobě objevuje. Keanův podnik tedy v žádném případě není původní a po 505 stránkách nevidím žádnou novou, systematickou teorii moci, ani v nknize nevidím "příručku pro demokraty", kterou Keane slibuje na straně 14.
Machiavellský rozměr je potenciálně fascinující a plodný, ale Keane se mu nevěnuje dostatečně soustředěně. Zaprvé, vůbec se nezabývá vynikající esejí Gordona Skillinga o selháních českých státnických schopností: "Lions or Foxes: Heroes or Lackeys" v knize Czechoslovakia 1918-88: Seventy Years from Independence. V této analýze litoval Skilling, že jen jediný český vedoucí představitel, Masaryk, měl machiavellskou směsici osobních vlastností, které je zapotřebí pro úspěšné státnictví.
Jakým způsobem by bylo možno Skillingovu analýzu aktualizovat o jedenáct let později? Projevuje Havel nutnou ctnost, virtu? Jak ovlivnil Masarykův příklad Havla, filozoficky i prakticky?
Alfred Thomas argumentuje, že Havel, stejně jako Masaryk, je postižen při svém hlásání pravdy tím, že nemá žádnou obecnější metafyziku nebo ideologii, souhlasí s tím Keane? Je to snad jedním z důvodů, proč Havla předstihl Václav Klaus, který dokázal legitimovat své politické preference opojnou směsicí liberalismu a nacionalismu? Proč se nezabývat srovnáním Masaryka a Havla, které provedl Ernest Gellner v časopise Telos, č. 94, v zimě 1993 - 1994?
Na tyto otázky nejsou v Keanově knize žádné odpovědi, neboť Masaryk chybí zrovna tak vyzývavě, jak v ní chybí Patočka.
Jak vyplývá z předchozího, Keane ignoruje skromnou knihovnu seriózní sekundární literatury o Havlovi. To je smutné, protože většina této literatury je velmi dobrá a Keanově analýze Václava Havla by to prospělo. Proč nevyužil Keane knihu Aviezera Tuckera Fenomenologie a politika od J. Patočky k V. Havlovi? Esej Roberta Pynsenta "Otázky totožnosti a odpovědnosti u Václava Havla" v knize Questions of Identity: Czech and Slovak Ideas of Nationality and Personality? Text Alfreda Thomase "Filozofie a politika v Havlově Largu desolatu" v knize The Labyrinth of the World: Truth and Representation in Czech Literature? Esej Markuse Hippa "Identita a odpovědnost v myšlení Václava Havla" v časopise Bohemia, svazek 36 (1995), str. 298-329? Nebo Matuštíkovu Postnacionální totožnost: Kritická teorie a existenciální filozofie u Habermase, Kierkegaarda a Havla? A co moudrá kritika Havla a "nepolitické politiky" u Jerzy Szackého v knize Liberalism after Communism?
Zapomenuté večery u kulatého stolu
Keanova kniha je zklamáním i z jiných hledisek. Keana ovšem nelze obviňovat za to, že neměl skoro žádný přístup k samotnému Havlovi. Lze ho ale kritizovat, že lépe nevyužil druhého nejlepšího zdroje, totiž rozsáhlých záznamů, které zachycují Havla při práci v kritických chvílích.
Rozhovory u kulatého stolu, z nichž vznikly stovky stránek doslovných záznamů, si zaslouží více než půldruhé stránky (str. 370-371), vzhledem k tomu, že je z nich zřejmé, jak Havel manévroval - někdy schopně, jindy nikoliv - při jednání s vládnoucími činiteli, když šlo o získání moci. Tehdy, kdy se Keane odvolává na přepisy těchto jednání, nepodává plnou atmosféru těchto jednání. Například cituje záznam z plánovacího zasedání, které se konalo 22 prosince 1989. Dokazuje tím svůj důležitý argument, že Havel jasně přislíbil, že odstoupí z prezidentského úřadu po prvních svobodných volbách a dovolí Alexandru Dubčekovi, aby se o tento úřad ucházel po něm.
Podle toho, jak tuto epizodu líčí Keane, nebral Havel tento slib nikdy vážně a využil ho machiavellským způsobem k tomu, aby přiměl politického soupeře ustoupit. Aby mohl Havel příslib nesplnit, argumentuje Keane, Havel "pečlivě naplánoval mlhavě zformulované prohlášení podpory myšlence, že někdy v budoucnosti by se měl stát Slovák prezidentem" (str. 373). Tato "podvodná" epizoda je pak použita k ilustraci "mnohostranně zvráceného" efektu na Havla, jakmile jednou získal chuť mít moc (str. 369).
Podíváme-li se na přepis jednání, zjistíme, že Havel otevřeně upozorňuje na tento svůj příslib ostatní vedoucí představitele Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí a ptá se jich, kdy se domnívají, že by bylo nejlepší, aby to zveřejnil - ještě téhož dne, ve svém novoročním prezidentském projevu anebo někdy jindy. Český právník mu radí toto:
Zdeněk Jičínský: Prosím vás, ale teď jaksi važme velmi citlivě jednu věc. Jak se bude ten vývoj v nejbližších měsících utvářet, těžko kdo z nás jaksi víme. Čili Václav by měl velmi uvážit, pokud by vůbec něco v tom uvedeném smyslu formuloval -
Václav Havel: Slíbil jsem to.
Zdeněk Jičínský: - aby to bylo formulováno velmi jaksi obezřetně, aby to ničemu jaksi nebránilo, aby se z toho nestala nějaká překážka, která by mohla poznamenat nějaký další vývoj. (1)
(Josef Suk, Občanské fórum, listopad - prosinec 1989, 2 díl, dokumenty, str. 267.)
Ono "mlhavě zformulované prohlášení" bylo tedy nápadem člověka, kterého Keane jinde ve své knize líčí jako maják zdravého rozumu a respektu pro zákonnost. Pokud Keane nemůže dokázat, že Havel nějakým způsobem ze zákulisí Jičínského přiměl k tomuto výroku, zdá se mi, že celá záležitost nebyla předem připravena. Jičínský prostě naléhal na Havla, aby se choval pružným a pragmatickým způsobem, a Havel tu radu přijal.
Možná mi to uniklo, ale nenašel jsem v této knize žádnou rekonstrukci Havlovy argumentace, proč kandidoval na prezidenta v červenci 1990. Tato epizoda ukazuje, že je zapotřebí analyzovat Havlovo úsilí získat moc citlivěji, než jak to činí Keane ve své knize. Více než jednou srovnal Havel svůj prezidentský úřad s vězením a je to analogie, která je možná méně drzá, než jak to na první pohled vypadá.
Bylo Havlovo rozhodnutí kandidovat na prezidentský úřad v letech 1990, 1992, 1993 a 1998 variací téhož podivného procesu, v jehož rámci se rychle smířil v roce 1979 s tím, že je ve vězení, jak přiznal v Dopisech Olze? (2) Co to vypovídá o Havlově postoji a jeho činnosti vůči institucím?
Drobná, zábavnější poznámka. Kdyby si Keane přečetl tyto transkripty podrobněji, zjistil by, že Havel skutečně nesprávně představil Klause, když představoval během rozhovorů u kulatého stolu tým z Občanského fóra, ale nešlo jen o to, že pod Klausem "podklesla kolena", jak píše Keane (str. 441), došlo k této výměně:
Havel: ... pravděpodobně ho znáte z televize, tohle je dr. Volf -
Klaus: Klaus.
Havel: Promiňte, chtěl jsem říct Klaus, ekonom z Prognostického ústavu... (3)
Daleko více šokující je to, že se Keanova kniha nezabývá cenným transkriptem jednání českých, slovenských a federálních vedoucích představitelů v listopadu 1991, který dokazuje, že Havel silně usiloval o záchranu federace. Tento přepis vyšel na pokračování v roce 1994 ve Slovenských listech a v Domino efekt, takže je volně k dispozici. Podobné transkripty jsou ve veřejné doméně, především v české parlamentní knihovně.
Federální selhání
To, jak Keane pominul toto setkání na Hrádečku, je typické, jak nepořádně se Keane zabývá Havlovou rolí při rozpadu federace. Čtenář se vůbec nedoví, že od začátku roku 1990 byl Havel plný nápadů ohledně toho, jak by se daly zlepšit česko-slovenské vztahy.
Keane nezaznamenává, že to byl Havel, který v březnu 1990 první navrhl, aby se jméno republiky psalo s pomlčkou, a v tom ho podporovali slovenští poslanci. Keane se nezmiňuje o tom, že Havel předložil návrh v březnu 1991 návrh úplně nové federální ústavy. Keane se nezabývá pěti Havlovými legislativními iniciativami, předloženými v prosinci 1991, o nichž píše vynikající kniha Erica Steina Czecho/Slovakia: Ethnic Conflict, Constitutional Fissure, Negotiated Breakup (1997), str. 141-51. Havel navrhoval metodu pro ratifikaci nové ústavy, radikální přerozdělení moci mezi jednotlivými složkami vlády a mezi republikami a centrem (včetně rady podobné německé spolkové radě, která by zasedala v Bratislavě) , nové právo obyčejných občanů požadovat referendum a nový volební zákon.
Tyto epizody mají klíčový význam pro každou studii Havla v prezidentském úřadě, neboť byly jeho nejambicióznějšími pokusy stát se prezidentem, který tvoří zákony, v souladu s jeho ústavním právem.
Porážka prezidentových návrhů ukázala, jak omezená je jeho moc ve společnosti, jíž už dominovaly politické strany. Odhalila také neschopnost federálního parlamentu dohodnout se na jakékoliv smysluplné ústavní změně. Čtenář, který si není vědom těchto důležitých okamžiků, by nabyl z Keanovy knihy ostudně chybného dojmu, že se Havel domníval, že ústava z roku 1960 s dodatky z roku 1968 je naprosto dostačující, což je dojem, který vzniká na str. 453. Avšak ve skutečnosti připomněl Havel už 23. ledna 1990 federálnímu shromáždění, že "všichni očekáváme novou československou ústavu a ústavu našich dvou národních republik." (4)
Keane tvrdí, že Havel, poté, co se stal prezidentem, "se intuitivně vyhýbal" "pěstování republikánské demokracie, přesně řečeno parlamentu a soudnictví, které bdí nad dodržováním zákona", ale "pracoval pro vytvoření korunované republiky" (str. 376). Myšlenka "korunované republiky" nemá žádnou podstatu v Havlových vlastních výrocích, ale ve výrocích Novalisových, který psal před dvěma sty lety pruskému králi.
Novalis na krále naléhal, aby dohlížel na výchovu občanů v republikánských ctnostech a aby je inspiroval prostřednictvím charismatu, příkladu, podpory umění, totiž prostředky, které má k dispozici monarchie. Keane nepředložil na základě Havlových výroků žádné důkazy, ale argumentuje, že toto byl Havlův plán pro Československo.
Na podporu tohoto argumentu líčí Keane Havla jako "nového suverénního vládce" (str. 382) a dlouze popisuje, jak Havel nechal nově vyzdobit Hrad a jak se scházel s umělci a hudebníky. Keane také hovoří o "orgii protekcionářství" (str. 390), jak najímal nový prezident zaměstnance, kteří ho podporovali. (Keane nevyužil možnosti srovnat příchod Václava Havla na Pražský hrad s tím, jak ve dvacátých letech tohoto století najal Masaryk slovinského architekta Josipa Plečnika, aby Hrad "demokratizoval".)
Keanovo tvrzení, že Havel neusiloval o "kultivaci institucí republikánské denmokracie, jako je parlament a soudní systém, které se zasazují o zákonnost" je přesvědčivé jen v tom případě, když naprosto ignorujeme Havlovo kázání o právním státě, jeden z jeho raných prezidentských projevů, který přednesl ve federálním shromáždění 23. ledna 1990.
Aby mohl vylíčit Havla jako člověka, který je posedlý "silnými předsudky vůči parlamentu" (str. 423) a který je natolik opilý mocí, že nemá zájem o ústavu, Keane spoléhá úplně na svědectví Zdeňka Jičínského, aniž by zaznamenal, že Jičínský byl spoluautorem ústavy z roku 1960, jejíž význam Havel údajně umenšoval (ústava z roku 1960 byla nejhorší ústavou v historii Československa). Keane vůbec nevysvětluje, jak omezená byla prezidentská moc podle ústavy z roku 1960, ale namísto toho je čtenáři ústy Jičínského sděleno, že měl Havel "absolutní moc" (str. 423). Představa prezidenta opilého mocí také vyžaduje, abychom ignorovali, jak to činí Keane, Havlovu výzvu federálnímu shromáždění 29. června 1990, aby byly omezeny v nové ústavě prezidentské pravomoci. Prostě bychom museli ignorovat, tak jak to činí Keane, prakticky všechno, co Havel řekl v prvním roce, kdy zastával prezidentský úřad.
Chybějící muži
Z Keanovy knihy se dovíme docela dost o všech prezidentových ženách, ale nikoliv o jeho mužích, o poradcích, kteří byli Havlovi v devadesátých letech nejblíže, od Schwarzenberga a Křižana až k Medkovi a Pehemu. Jak ho ovlivnili? Jaké to bylo pracovat s ním? Jaká byla jejich interakce s vládou? Je snad důležité, že mnoho Havlových nejbližších poradců mělo podstatnou zkušenost ze života mimo Českou republiku, byli za komunismu v politickém exilu?
Jak se Havlovi podařilo dostat své lidi (Vondra, Křižan, Oldřich Černý) do mocenských funkcí v roce 1993, když byl jeho přímý vliv na ministerstva omezen? Měl Pražský hrad skutečný vliv na určitou vládní politiku, například na zavedení regionálního stupně státní správy? Jaká byla role Hradu během krize v listopadu a v prosinci 1997 a v povolební nejistotě v letech 1996 a 1998?
To jsou naprosto zásadní politické otázky, ale profesora politologie to zjevně vůbec nezajímá.
V knize se Keane zabývá nutnou debatou ohledně Havlových vztahů s druhým Václavem. Ano, Havlův vztah k Václavu Klausovi byl chladný, jak to Keane líčí, ale v žádném případě nebyl tak ničivý, ani nedocházelo k soudním sporům jako mezi premiéry a prezidenty jinde ve Střední Evropě. Spor Havel - Klaus nedohnal ústavu až téměř k likvidaci, jako to bylo v rámci sporu mezi Mečiarem a Kováčem na Slovensku, nebo v roce 1995 v Polsku v rámci sporu mezi Walesou a Pawlakem. Nebylo zapotřebí prostředníka Ústavního soudu, jako při soupeření mezi Gonczem a Antallem v Maďarsku.
V kritické chvíli v září 1990, kdy bylo nutno přijmout strategii hospodářské reformy, Havel se postavil na Klausovu stranu proti gradualistické alternativě (5). Havel přijal novou definici a omezení prezidentské role podle české ústavy z roku 1992, nevyžadoval další zvláštní pravomoci (například pravomoc jmenovat lidi do funkcí), přijal každodenní výkon moci premiérem a vládou a využíval své právo odmítat návrhy zákonů jen velmi zřídka. Havel jako prezident využívá agresivně svého postavení kazatele, avšak Havel jako prezident není ústavním podvodníkem.
Keane zjevně nerozumí plnému kontextu lustrací. Účelem lustračního zákona bylo odstranit problém kolaborace s komunismem z veřejné sféry a proměnit ho v důvěrný, byrokratický proces a tím ukončit kulturu otevřených denunciací, která začala v roce 1991 vznikat. Zákon nebyl, jak tvrdí Keane (str. 431) vedlejším produktem nových požadavků svobody projevu a informací, ale byl daleko spíše pokusem omezit vznikající škody.
Kromě toho není z Keanovy knihy jasné, že otázku lustračního zákona nastolili lidé s naprosto čistým disidentským zázemím, jako Benda a Bratinka, kteří požadovali, aby byla plně zveřejněna jména všech udavačů a že umírnění lidé v Občanském hnutí, také čestní bývalí disidenti, navrhli statutární lustrace jako méně ničivou alternativu.
Tragédie omylů
Na několika místech si prostě Keane plete fakta:
Zkrácený výraz pro reálnou školu je česky "reálka", ne "reálke" (str. 36)
Sovětské rozhodnutí uskutečnit invazi do Československa nebylo učiněno "několik hodin" po zveřejnění nových stranických stanov 10. srpna (str. 207), ale o týden později.
Svoboda a Dubček necestovali do Mosky společně (str. 217), ale dostali se tam každý zvlášť. Svoboda a jeho doprovod byli oficiálně přivítáni, zatímco Dubčeka přivezli tajně letadlem z Ukrajiny. Delegace měla určitý kontakt s Prahou prostřednictvím Zdeňka Mlynáře, který dorazil 25. srpna a informoval ji o to, že se koná v Praze tajný sjezd KSČ (Keane se o Mlynářovi zmiňuje jednou, na str. 246, v kontextu Charty 77, ale nevysvětluje neinformovanému čtenáři, kdo to byl). Dubček byl vyloučen z KSČ v červnu 1970, nikoliv v lednu (str. 223). Dubček byl prvním tajemníkem KSČ, nikoliv premiérem, jak je naznačeno na str. 229.
Složka Stb o Havlovi, o níž je zmínka na straně 221, poznámka 1, je z českého, nikoliv československého ministerstva vnitra.
Pasáž z knihy Josefa Frolíka, Špión vypovídá, na niž se odkazuje na str. 249, poznámka 3, se týká odposlechu Havlova bytu před rokem 1968, nikoliv v roce 1977, o němž na tomto místě Keane píše.
Jakeš byl generálním tajemníkem KSČ, nikoliv prezidentem, jak uvedeno na str. 341.
Demonstrantů na Národní třídě večer 17. listopadu 1989 bylo v době, kdy na ně zaútočila policie, asi 10 000, nikoliv 50 000 (str. 340) (6)
Pithart se stal premiérem jen České republiky, nikoliv "země" (str. 368).
Čalfovu "vládu národního porozumění", která převzala moc 10. prosince 1989, nenazval později "vládou národní oběti" Václav Havel (str. 370), tato charakteristika se týkala Čalfovy vlády, utvořené po svobodných volbách v červnu 1990.
Richard Sacher byl původně vetován jako ministr vnitra v roce 1989, protože byl Čech a jeho jmenování by narušilo delikátní rozložení "mocenských ministerstev" mezi Čechy a Slováky, nikoliv proto, že by existovaly pochybnosti o jeho vhodnosti (str. 428).
Stb byla rozpuštěna v únoru 1990, takže to nebylo kolem 1. května 1990, kdy se stal Jan Ruml náměstkem ministra vnitra "se zvláštní odpovědností pro Stb". (str. 430).
Dubček utrpěl těžké zranění 1. září 1992 (a zemřel 7 listopadu), nikoliv na Nový rok, jak píše Keane (str. 462)
Havel byl znovu zvolen 20. ledna 1998, nikoliv "koncem roku 1997" (str. 490)
Není to politická tragédie...
Nakonec chci říci, že mě nepřesvědčuje, že by měl být Havel vylíčen jako tragik, kterého Keane definuje jako "herce v prozaickém dramatu, plném kalamit, nespravedlností a nešťastných konců" (str. 10). Argumentoval bych, že život Edvarda Beneše byl politickou tragédií, Dubčekův život byl politickou tragédií.
Havlův život obsahuje sice bezpochyby okamžiky úzkosti a temnoty a selhání, ale jako celek by byl pro mě tragédií jen v tom případě, kdyby, řekněme, než skončí jeho prezidentské období, se Česká republika navrátila k totalitě a kdyby Havel skončil na Hrádečku v domácím vězení. Budu natolik neodpovědný, že si dovolím předpovědět, že se to do ledna roku 2003 nestane.
...ale literární tragédie
Tragické je, že je životní příběh člověka tak citlivého na užívání jazyka je napsán tak melodramatickým infantilním jazykem. Desítky stránek jsou plné Keanových banálních úvah o zrození, přátelství, totalitě, odvaze a o smrti, smrti, smrti.
Autor na čtenáře útočí takovými větami, jako "Veřejná nespokojenost a vážná osobní nemoc, jako dav žebráků zahalených v pokrývkách, se shromažďují u vrat jeho Hradu na kopci v Praze" (str. 3) "Smrt a veřejná kritika se utábořily před branami jeho Hradu" (str. 11); "Každodenní život těžce stoupal do kopce" (str. 54); "Smrt udělala znamení křídou na jeho dveře a nad hlavou létali havrani" (str. 61); "Andělé s trumpetami hrají mírové melodie nebi a zemi. Politikové, kolem nichž stojí novináři, oficiálně prohlašují, že byla křídla násilí přistřižena" (str. 63); "Ti, kdo letěli, maskovali útočníky: shlíželi z létacích strojů, byli ozbrojeni jako Jupiter hromy, které je možno vrhat z oblohy, srdce bombardujících útočníků bila stejně rychle, ale z jiných důvodů" (str. 65); "Začali plnit úkol znovuzasazení stromu komunismu do kaluže krve" (str. 126); "V důsledku pražských událostí byly šípy socialismu, jako šípy Nimrodovy, vystřeleny k obloze, avšak spadly zpět k zemi, poskvrněny zločiny a krví" (str. 208); Něco podivného na raném zimním životě prezidenta Havla je to, že dával přednost zpěvu labutích písní do ucha Smrti" (str. 497); a co se mi líbí nejvíc: "Zde, na kopci nad Prahou, stojí pompézní masivní stavba, do níž je vtěleno tisíc let vlády nad druhými, je to symbol vládců naplněných touhou po moci, agresívních svou chtivostí, někdy nezvládnutelných ve svém chtíči, vládců, kteří pili krev svých poddaných dlouhými doušky" (str. 376).
...a vědecká tragédie
Když už hovořím o jazyce, rád bych zaznamenal, že jsem si povšiml několika pasáží, které mi připomněly jazyk jiných autorů, o nichž se Keane nezmiňuje. Začněme shrnutím o Vladimíru Holanovi, které v roce 1993 vydal Karel Brušák:
"Holanovo úsilí o studené, cerebrální výroky, zakódované ve vysoce osobním systému znaků, bylo důsledkem znásilňování jazykových i básnických norem. Holan využívá neologismů, zastaralých, těžko srozumitelných a deformovaných výrazů; zkresluje syntax a používá kryptických metafor. (...) Po druhé světové válce vyjádřil poctu Rudé armádě v Rudoarmějcích (1947) a sbírka Tobě (1947) je nesouvislou sbírkou básní, v nichž autor vzpomíná na mrtvé přátele, líči osoby, které se účastnily pražského povstání v roce 1945 a protestuje proti nespravedlnosti imperialistů a náklonnosti vůči nacismu u papeže Pia XII. (7)
Srovnejte to s Keanovým vylíčením (str. 110) Havlova setkání s Holanem, které necituje Brušáka:
Po dvě hodiny se Havlovi a Formanovi dostávalo Holanových neologismů, kryptických metafor, zkreslené syntaxe a zastaralých, těžko srozumitelných a zkroucených výrazů; (...) Havla fascinovalo Holanovo úsilí o studeně cerebrální a úmyslně neortodoxní básnický styl. Avšak Havlovi se nelíbil Holanův antisemitismus ani jeho nedávné - v podstatě kolaborantské - básnické pocty Rudé armádě, jeho protesty proti imperialismu a jeho levné vtipkování proti náklonnosti vůči nacismu u papeže Pia XII.
Přečtěte si Brušákovo shrnutí díla Vítězslava Nezvala z roku 1993:
Poetismus, který si vypůjčil některé prvky z futurismu, dadaismu a surrealismu, se měl stát "způsobem života, praktikujícím zmodernizované epikurejství antiromantickou poezií nedělních odpolední, výletů, jasně osvětlených kaváren, bulvárů plných lidí a lázeňských promenád, stejně jako ticha, noci a klidu." (...) Po válce jako režimní poet psal Nezval poslušně ódy o míru, o Stalinovi, o prezidentu Gottwaldovi a na další chvályhodná témata. (...) Jeho poezie byla nevyrovnaná, ale zastává významné místo v české moderní poezii pro svoui představivost, neomezenou radost ze života, schopnost volné asociace a mistrovství při tvorbě rýmu a rytmu. (8)
Velmi podobný jazyk nalezneme v Keanově líčení Nezvala (str. 109), které také Brušáka necituje:
O dvě desetiletí pozdějí fascinovala Havla Nezvalova schopnost volné asociace, jeho mistrovství tvořit rým a rytmus. Také si povšiml jeho neomezené radosti ze života - Nezval stále ještě miloval zmodernizované epikurejství jasné osvětlených kaváren, výlety, opojné nápoje, lázeňské promenády, bulváry plné lidí - a své patologické ódy na mír, Stalina a prezidenta Gottwalda.
Podívejme se, jak shrnul v roce 1993 poezii Jaroslava Seifera Robert Pynsent:
Jeho první sbírka proletářské poezie, Město v slzách (1921) je energicky tendenční knihou spontánních revolučních písní, básník nadšenec se vidí jako prorok, který zpívá o slavné budoucnosti, která očekává chudé a utlačované. Ve sbírce Na vlnách TSF (1925) vyjadřuje Seifert moderní život jako poezii a poezii jako život; básník je klaunem (viz typografické experimenty) a hovoří o lásce a o celém milovaném světě, který tuto lásku obklopuje. Velká část sbírky se skládá ze zábavných vizuálních nebo verbálních vtipů. Seifertova poezie z období po druhé světové válce je přehnaně sentimentální (Maminka, 1954) (9)
Jak charakterizuje Keane Seiferta na str. 109, aniž by se zmiňoval o Pynsentovi?
Havel ukázal (Seifertovi) některé své vlastní rané básně a oba debatovali po určitou dobu o Seifertově díle: o jeho rané proletářské poezii, v níž básník, jako prorok zpívá revoluční písně jménem utlačovaných, o jeho pozdějším využívání zábavných verbálních a vizuálních vtipů, v nichž se básník hodně podobá klaunovi, hovořícímu mnoho o lásce, a o díle, které měl Seifert zanedlouho vydat, o poněkud sentimentální Mamince (1954)
Podívejme se na tuto pasáž z mé knihy z roku 1997, The Prague Spring and its aftermath, str. 182-83:
Vyvrcholením této introspekce byl Kunderův kontroverzní článek "Český úděl" v Listech z 19. prosince. (...) Kundera si vypůjčil jazyk české mythopoei a prohlásil, že pokus vybudovat lidský socialismus a důstojnost reakce na invazi ukazovaly, že je osudem českého národa, aby byl národem nikoliv vykořisťovatelů, ale národem tvůrců hodnot. Navzdory převládajícímu veřejnému mínění prohlásil Kundera, že je československý podzim významnější než československé jaro, protože potvrdilo toto etické poslání: reformní politika nebyla opuštěna, nevznikl žádný "policejní režim", žádné zásady nebyly zrazeny. Kundera apeloval na desetitisíce lidí, kteří uprchli, aby se vrátili domů, a na ty, kteří zůstali doma, aby byli kriticky optimističtí: "Lidé, kteří dnes upadají do deprese a do poraženectví, kteří říkají, že neexistuje dost záruk, že všechno může skončit špatně, že můžeme opět skončit v marasmu cenzury a procesů, že by mohlo dojít k tomu či onomu, to jsou prostě slabí lidé, kteří dokáží žít jen v iluzích jistoty." Kunderova esej byla všeobecně kritizována, například Havlem, který nesouhlasil, že je otázka záruk tak triviální, a s politováním pohlížel na tento článek jako na typický příklad české krátkozrakosti (oslavování slavné minulosti namísto věnování se dnešním potřebám) a pasivního vlastenectví (racionalizace katastrofy jako by to bylo morální vítězství). Havel napsal v únoru 1969, že se obává, že je lehčí říkat, "jak jsme byli dobří před srpnem a jak seznační jsme byli v srpnu (když na nás přišli ti zlí lidé) než zkoumat, jací jsme nyní, kdo z nás je stále dobrý a kdo vůbec ne, a co je nutno učinit, abychom zůstali věrni svým dříve získaným zásluhám.
Nyní si přečtěte Keanovo líčení (str. 223-24) téže epizody, která se nezmiňuje o mém shrnutí:
Potřeba takového odporu se vynořila o několik měsíců dříve ve veřejném sporu s Milanem Kunderou, jehož podivná esej, nazvaná "Český úděl", vyvolala po jejím otištění v polovině prosince značnou kontroverzi. Kundera argumentoval, že dlouhodobý význam československého podzimu bude větší než význam československého jara. Obě tato období, navzdory opačnému zdání, jsou součástí pozitivního vývoje. Pokus vybudovat lidský socialismus je nyní posílen důstojným - a úspěšným - odporem vůči invazi. Reformní politika a její základní principy zůstávají nedotčeny a nevznikl policejní stát. Lidi by měli být optimisty. Ti, kdo uprchli ze země, anebo ti, kdo zůstali po invazi v zahraničí, by se měli vrátit. "Lidé, kteří dnes upadají do deprese a do poraženectví," napsal Kundera, "kteří argumentují, že neexistují záruky, že všechno může skončit špatně, že znovu upadneme do marasmu cenzury a procesů, že se stane to či ono, jsou prostě slaboši, kteří vědí jen, jak žít v iluzi jistoty."
V článku z února 1969 Havel silně protestoval proti Kunderovu názoru, že situace není tak zlá. Je to založeno na mýty vytvářejícím předpokladu, že je osudem dáno, že malý národ Čechů je tvůrcem velkých hodnot, nikoliv národem vykořisťovatelů. Kunderův postoj, agumentoval Havel, je založen na určité formě typického českého pasivního vlastenectví, které slouží k racionalizaci katastrof jako by šlo o morální vítězství. Také to trpí typicky nostalgickou formou české krátkozrakosti, argumentoval Havel. Je lehké oslavovat údajná slavná minulá vítězství - představovat si, "jak dobří jsme byli před srpnem a jak senzační jsme byli v srpnu" (když se na nás vrhli ti zloduši)" - a přitom zapomínat na potřeby dneška. Kundera ho může obvinit z "morálního exhibicionismu". Může insinuovat, že Havel trpí "nemocí lidí, kteří chtějí stůj co stůj dokázat svou integritu". Avšak tvrdou realitou je nyní skutečnost, že existuje naléhavá potřeba "zkoumat, jací jsme dnes, kdo z nás je stále dobrý a kdo nikoliv a co se musí učinit, abychom zůstali věrni v minulosti získaným zásluhám."
Jsem přesvědčen, že tyto jazykové shody vyžadují, aby Keane, pokud se hodlá chovat jako dobrý občan - vědec, v příštím vydání své knihy (počínaje paperbackem) uvedl přímé odkazy na všechny pasáže, které vyšly tiskem dříve než jeho kniha a které se podobají jeho vlastním pasážím. Podobně by Keanovo líčení německého protektorátu (kolem stránek 49 a 54) mělo odkazovat na článek Gottholda Rhoda, "The Protectorate of Bohemia and Moravia, 1939-1945", v knize editorů Victora S. Mamateye a Radomíra Luži, A History of the Czechoslovak Republic 1918-1948 (Princeton University Press, 1973), vzhledem k tomu, že Rhode použil mnohé stejné zdroje (jako Ritterovo druhé vydání Hitlerových Tischgesprache) a v některých bodech argumentuje obdobně jako Keane.
Keane oznamuje hned na začátku knihy, že sám nemá žádné hrdiny a že nechce u čtenářů "vytvořit dojem, že (Havlův) život si zaslouží heroizace" (str. 11). Přistupoval jsem k této knize jako člověk, který je natolik měkký a sentimentální, že má hrdiny, zejména Giovanniho Falcona a Paola Borsellina, sicilské soudce, kteří byli v roce 1992 zavražděni za svůj boj proti mafii. Obdivuji je, protože to byli odvážní mužové, kteří využívali co nejefektivněji struktur, v nichž byli doma a využívali moc svého úřadu (i když respektovali její omezení) k tomu, aby zlepšili život svého společenství. Neúmyslným důsledkem tohoto životopisu je, že nyní považuji Havla za daleko větší osobnost než dosud. Mám sice vážné výhrady vůči jeho filozofii a vůči jeho rozhodnutí nechat se v roce 1998 znovu zvolit, aniž bych se však chtěl dotknout Keana, respektuji Havla, jako Falcona a Borsellina, že projevoval odvahu a dělal, co mohl, a při tom odolal pokušení zneužívat své moci.
Kieran Williams
Kieran Williams je politolog na School of Slavonic and East European Studies, University College London.
