Desáté výročí pádu komunismu
Praha 1989 - 1999: kostlivci na oslavě
Monolitní myšlení v Praze po deseti letech
Jan Čulík
An English version of this article appears in the current issue of Central Europe Review.
Od čtvrtka 14. října do soboty 16. října se Jan Čulík účastnil v Praze konference historiků, věnované desátému výročí pádu komunismu v Československu v roce 1989. Zjistil s určitým zklamáním, že konference nebyla než oslavou, na níž se podíleli vítězové této revoluce. Když se zmínil o alternativní myšlence, mnoho účastníků bylo šokováno. Někteří se záležitost trochu pokusili zamést pod koberec.
Motto:
Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. Zdá se, že pan Keane má tentýž sklon co jiní autoři takovýchto knih, totiž domnívat se, že ty dějiny jsou tajemnější a napínavější než jsou ve skutečnosti. Ono, když se to potom rozkryje, ta všechna fakta, tak je to strašná nuda. Špatně se to prodává. Je třeba, samozřejmě lépe prodejné je vidět za tím vším jakousi skrytou detektivku. A že já jsem se tajně - že jsem si tajně s Dubčekem rozdělil moc ve státě, nebo něco takového. To jsou nesmysle, samozřejmě.
Václav Havel v odpovědi na otázku Jana Čulíka v pátek dne 15. října. Jan Čulík se dotazoval, zda je pravda, jak uvádí John Keane ve své nové autobiografii Václava Havla, že Havel tajně slíbil Dubčekovi podporovat jeho kandidaturu na prezidenta v československých prezidentských volbách v červnu 1990.
2. "Já jsem se chtěl jenom zeptat na jednu důležitou věc. V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on mezitím to nezměnil. A na to se chci zeptat. Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako kandidáta na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dále."
Záznam z jednání porady zástupců Koordinačního centra Občanského fóra a Koordinačního výboru Verejnosti proti násiliu z 22 prosince 1989, Praha, viz Josef Suk, Občanské fórum, listopad - prosinec 1989, 2. díl, dokumenty, Doplněk, Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 265.
Předpovídám, že John Keane, autor nového životopisu o Václavu Havlovi, se setká s ostrým, soustředěným odporem od českého politického a intelektuálního establishmentu. Možná se dokonce vyskytnou pokusy zpochybnit jeho profesionální pověst univerzitního učitele, obvinění, že schválně zkreslil svůj portrét Václava Havla z komerčních důvodů, jak naznačil - aniž by Keanovu knihu četl - Václav Havel v pátek. V očích stárnoucího českého intelektuálního establishmentu spáchal Keane něco nepěkného. Dovolil si předložit alternativní názor a zpochybnit oficiálně přijímanou interpretaci "slavné revoluce z roku 1989".
John Keane skutečně napsal alternativní životopis Václava Havla, vyrovnanou, objektivní knihu, která nevidí v Havlovi svatého a neuctívá ho. Keanovo dílo je vysoce sofistikovanou moderní historií Československa a České republiky ve dvacátém století. Obraz Havlovy osobnosti se vynořuje z tragických historických událostí, jimž bylo Československo, ona traumatická laboratoř politiky, podrobeno v minulých desetiletích.
Jak Keane zdůraznil ve svém nedávném rozhovoru s Janem Čulíkem, že se soustřeďuje ve svém díle na otázky moci, sleduje vývoj Havlovy osobnosti od nezávislého intelektuála s "politicky pochybným" (tj. buržoazním) původem v disidenta, "bojovníka za pravdu" a pak v pragmatického politika, zkušeného politického operátora, který obětuje pravdu politickým cílům.
Keane nachází ojedinělé manipulativní rysy Havlova charakteru už relativně brzo v jeho životě. Jeho tvrzení jsou zajímavá a možná kontroverzní. Nicméně bychom o nich měli mluvit. Otázka politiky a moci a toho, co moc dělá s politiky, je bezpochyby nesmírně důležitá, stejně jako paradox, že když politik získá moc, ztrácí některé individuální rysy své osobnosti i svou integritu. Má-li být politik schopen bojovat za určité politické cíle, má-li být schopen udržet si moc, musí manipulovat a dělat kompromisy. Je snad na této argumentaci něco podvratného? Zdá se mi banální. Avšak takovéto poznámky, když je člověk pronese v České republice v určitých kruzích v souvislosti s Havlem, vyvolávají pozoruhodně explozívní reakce.
Ve svém životopise Václava Havla zaznamenává John Keane exkluzívně raný incident "mocenské politiky" v Havlově životě. Poznamenává, že Havel prý neutralizoval Alexandra Dubčeka, raného konkurenta na funkci československého prezidenta, tím, že mu slíbil něco, co pak nesplnil. Na str. 372 - 373 Keane píše:
Havel si mezitím s pomocí svého přítele kameramana a aktivisty Občanského fóra Stanislava Miloty dohodl celou řadu tajných setkání s Dubčekem, kterého doprovázel starý přítel a bývalý ministr hospodářského plánování z roku 1968 František Vlasák. Během nadcházejících několika dní vypracovala tato čtveřice dohodu. Oba oponenti ji stvrdili stiskem ruky. Dohodli se, že se v prezidentské funkci vystřídají. Dubček nechtěl zpočátku odvolat svou kandidaturu na prezidenta, ale oplátkou za dvojí ujištění, že bude jmenován šéfem Federálního shromáždění a že Havel řekne veřejně, že podporuje Dubčekovu kandidaturu před nadcházejícími svobodnými volbami Dubček souhlasil, že tentokrát Havlovu kandidaturu na prezidenta podpoří.
Dubček i Havel se dohodli, že tato dohoda zůstane v tajnosti. To se stalo pro Dubčeka nevýhodou. V Občanském fóru Havel pečlivě naplánoval mlhavé prohlášení, že podporuje myšlenku, že by se někdy v budoucnu měl stát prezidentem Slovák. Pak čekal až do doby, kdy mohl využít své výhody, že už totiž prezidentský úřad zastával. "Pociťuji mimořádnou povinnost," řekl v krátké pasáži ve svém prvním prezidentském projevu, "zajistit, aby byly všechny zájmy slovenského národa respektovány a aby Slováci nebyli v budoucnu vylučováni z žádného úřadu, včetně tohoto."
Dubček mezitím splnil svou část dohody do písmene. Vřele hovořil o Havlovi, často mu stál po boku a zároveň veřejně usiloval o to, stát se druhým československým prezidentem. K tomu nedošlo - navzdory svobodným volbám, které se odehrály brzo poté.
Řekl jsem minulý týden Johnu Keanovi, že se budu účastnit v Praze konference historiků, zorganizované Ústavem pro soudobé dějiny ČAV, kde promluví při vystoupení "svědků revoluce" i Stanislav Milota. "Zeptejte se ho na tu dohodu Havel - Dubček," řekl John Keane.
To jsem učinil.
Poslouchejte, co se stalo.
Na konci Milotova krátkého svědectví (viz dnešní Britské listy na jiném místě) jsem ho požádal, aby vysvětlil dohodu Havel - Dubček o prezidentské kandidatuře a aby ukázal, v jakém ohledu ji Havel údajně nesplnil.
Milota odpověděl: "Nesplnil ji Václav Havel v tom, že zkrátka kandidoval na toho prezidenta. To je celé, k tomu dál víc nebudu říkat."
Následovala přestávka. Když bylo jednání konference znovu zahájeno, řekl jsem:
"Já bych se velmi rád vrátil k odpovědi pana Stanislava Miloty na otázku před přestávkou. Myslím si, že je to velmi důležité. Bohužel ta odpověď byla naprosto nedostatečná. Tam nebylo jasné, že šlo o dvojí volbu prezidenta, jednak o volbu, která se konala v prosinci 89 a pak o druhou volbu, ke které mělo dojít po volbách v roce 1990. Myslím si, že by pan Milota měl - těch schůzek, to nebyly veřejné schůzky, to byly tajné schůzky, myslím, že v té knize je, že těch schůzek Dubček - Havel se uskutečnilo asi šest, je to pravda?" Požádal jsem Stanislava Milotu, aby otevřeně potvrdil podrobnosti dohody.
V reakci na mou otázku Milota potvrdil, že byl přítomen jen na jedné z těch schůzek, které se konaly v ateliéru Josky Skalníka na Vinohradech. Potvrdil podrobnosti schůzky, jak uvedeno výše.
Ivan Gabal konstatoval, že bylo pokud si pamatuje rozhodnutí, aby Havel kandidoval na prezidenta výsledkem dosti ostrých debat na interních schůzích Občanského fóra. Havel sám prý nebyl o věci jasně rozhodnut. Chtěl si záležitost prodebatovat s jinými a možná posílit svůj mandát kolektivní podporou z Občanského fóra. Gabal dodal: "Pokud jde o ty rozhovory s panem Dubčekem, já si myslím, že ony následovaly teprve poté, co oba dva, abych tak řek, vyrazili do určitého snažení, myslím si, že Alexander Dubček to udělal rozhovorem pro ČTK. (...) V té chvíli už jaksi ta vnitřní diskuse v Auroře už myslím byla za námi a vlastně se sestavil takový malý pracovní tým, mám pocit, že to byl Kantor, já, Kvašňák a ještě někdo, kdo měl vlastně se zabývati otázkou, jak vlastně celou tu věc podpořit a realizovat. V rámci toho my jsme diskutovali i o Dubčekově interview, (...) ale zejména jsme došli k rozhodnutí, že by bylo dobré, aby (..) se Václav Havel mírně odpoutal od OF. První krok k tomu byl, že se na několik dní naprosto ztratil, byl v onom ateliéru a nepouštěly se k němu žádná média. (...) Takže já chci jenom říct, že pokud došlo k těm rozhovorům v onom ateliéru na Vinohradech, tak to bylo až poté, co vlastně to rozhodnutí v Laterně magice, v Auroře a ta kolektivní diskuse byla za námi a v tomto smyslu ten mandát byl jasný. Ale je možné, že si to nepamatuji úplně přesně," řekl Ivan Gabal.
Zeptal jsem se ještě na jednu věc: "Jestliže je pravda, jak říkal pan Gabal tady, že Občanské fórum už rozhodlo, že Havel má být prezidentským kandidátem předtím, než Havel tajně vyjednával s Dubčekem, znamená to tedy, že Havel potom Dubčekovi říkal, sliboval mu záměrně, že se stane tím kandidátem v tom druhém období? Nebo tomu nerozumím dost dobře?"
- Nepřišla jasná odpověď.
Petr Pithart také potvrdil, že se o otázce Havlovy kandidatury jednalo na několika složitých schůzích: "Václav Havel se trápil strašně několik dlouhých dní a s ním jsme se trápili my tak, že ráno jsme dospěli k závěru, že ano, v poledne bylo jasné, že ne, večer se nám zdálo, že ano. Tak to šlo několik dní. Já jsem se nakonec zdržel hlasování. Alexander Dubček o to stál naprosto jednoznačně a ten jeho tlak byl obrovský a používal i takových jako citových, nátlakových metod. To samozřejmě nám právě v kontrastu s Václavem Havlem nebylo sympatické, a především, aniž tu otázku kdo položil, tak bylo jasné, že my nenavazujeme na osmašedesátý. Že to prostě je, jak se dneska říká, o něčem jiném. Alexander Dubček by samozřejmě tuto návaznost představoval. Ano, on byl vážnou kartou ve hře, pokud šlo o česko-slovenské vztahy. A tam si dovedu představit, že bychom byli ochotni jaksi se sebezapřením ho kandidovat. Tam byla ta otázka premiér a prezident. A to jsme ctili a kdyby to nebyl Marián Čalfa a byl to Čech, tak je otázka, jak bychom k té otázce kandidatury Alexandra Dubčeka přistupovali. Ale jedině s odpovědností za česko-slovenské vztahy, za jednotu federace. Vůbec ne proto, že bychom tím chtěli říct ještě něco jiného, ať už k osobnosti Alexandra Dubčeka anebo k odkazu osmašedesátého. Protože osmašedesátý je šedesátý devátý, musím zdůraznit. Tak jsme se rozešli s našimi vůdci 21. srpna (1969) na náměstí ulic, českých a moravských. A tam je ten Dubčekův podpis (na rozkazu zasáhnout proti demonstrantům, pozn. JČ). "
Vladimír Hanzel z Pražského hradu, tajemník Václava Havla od roku 1989, trval na tom, že schůzky Dubček - Havel "nebyly v podstatě tajné schůzky". Jednání s Dubčekem bylo velmi citlivé. "A občas bylo potřeba, aby, sám si to vyžádal, aby s ním Václav Havel promluvil na chvilku mezi čtyřma očima. Čili to nedá se říct, že by dvě strany spolu jednaly o nějakých složitých problémech." Hanzel dodal, že podle jeho názoru nebyl Dubček absolutně schopen citlivě reagovat na odehrávající se revoluční události: "Když Alexander Dubček poprvé po 17. listopadu přijel do Prahy a měl vystoupil na balkóně v Melantrichu, tak on jel autobusem a měl papírky a tam měl hustě napsaný projev, který chtěl předčítat z toho balkónu v Melantrichu. Václav Havel, když viděl ty papírky, tak se toho zalekl a říkal mně, 'Vladimíre, prosím tě, já to nemůžu, ale běž za Dubčekem a řekni mu, že to nejde, takhle dlouhý projev, je tam zima, tam je potřeba krátce, úderně pozdravit Pražany, ty zavolají: Hurá, je tady Dubček! to je hlavní sdělení.' A mně to bylo samozřejmě krajně nepříjemné, Alexander Dubček byl daleko starší než já a teď jakým právem já jsem ho měl upozornit. Dostal jsem to jako úkol, sedl jsem si vedle Alexandra Dubčeka a tak jsem opatrně mu říkal, s tím, že ten projev, co tam, že to není úplně to správné auditorium, to číst na tom přeplněném Václavském náměstí."
Hanzel pokračoval: "Pokud já vím, Václav Havel nikdy přímo neřekl Dubčekovi natvrdo, že příštím prezidentem bude on. On jaksi říkal prostě, tomu dělal ten prostor. To znamená, že on (Havel) bude teďko ten revolučním prezidentem a potom, samozřejmě, on (Dubček) bude mít šanci se účastnit samozřejmě toho klání o dalšího prezidenta a taková že by byla ústní, písemná nebo jakákoliv dohoda, přesně v tom, kdo v které fázi bude prezidentem, nebyla. V podstatě ani nebyla možná, protože si uvědomíme, že pak proběhly demokratické volby, první, tak potom sestava těch nejvyšších lidí byla výsledkem těch voleb.
Další aktivista z Občanského fóra, Radim Palouš potvrdil, že Dubček, když se objevil na balkóně na Václavském náměstí, "tak měl pořád ten dlouhý papírek a já jsem mu snažil se vtlouct do hlavy, myslím, že nejenom tentokrát, nesmíte, je to jinak všechno". Palouš pokračoval: "Neboť, vězte, nejdřív se dělal jeden den režie pro druhý den, na balkónech, kde lidi se pozvali, kdo tam mají být, ale pak na tom samotném balkónu, vpředu Václav Malý, a za ním já a nepustil jsem k němu nikoho a za mnou režijní štáb vlastní: Křižan, Kantor, Vašek Havel. A ti aranžovali poslední pokyny pro tu atmosféru, která byla citlivá, podle toho, jak reaguje to náměstí. (...) My jsme reagovali na chvíli, na zachvění chvíle. Já vím, co to dalo strašný práce.
Historik Vilém Prečan, disidentský aktivista, který podporoval věc československé nezávislosti ze zahraničí, uvedl, že už dříve poslal zprávu Václavu Havlovi, aby se Dubček nestal hlavou státu: "Nemůže stát proboha, jenom ať nestojí v čele státu člověk, který když přijde těžká doba, tak se rozpláče. S Alexandrem Dubčekem máme zkušenosti z jeho selhání v roce 1968-1969 a z toho, že dvanáct let , mezi 1976 a 1988 mlčel a na žádnou výzvu, žádnou prosbu, aby třeba jenom nějakým gestem podpořil disent, podpořil to druhé, demokratické Československo, neřekl ani slovo, odmítl to a čekal až do roku 1988."
Tak to bylo všechno. Mlžení a odpovědi na otázky, na něž jsem se neptal.
Odpoledne se měl účastnit diskuse o demokratické revoluci Václav Havel. Během oběda jsem přisedl ke stolu Stanislava Miloty: "Tak co, jak to skutečně bylo," zeptal jsem se. "Došlo k tajným schůzkám mezi Dubčekem a Havlem? Existovala tajná dohoda, kterou Havel nesplnil? Zdá se, že Vladimír Hanzel všechno popírá." - "Nemá pravdu. Ty schůzky se uskutečnily a dohoda byla," řekl Milota pevně. Pak dodal: "Jestli myslíte, že už Václav Havel neví, co se tady dnes dopoledne stalo, mýlíte se. Toto jsem od Vladimíra Hanzela dostal dnes ráno." Vytáhl velkou bílou obálku s předtištěnou adresou prezidentské kanceláře. Uvnitř byly printouty Britských listů ze 14. října, s překladem pasáží z Keanovy knihy o údajné dohodě Havel - Dubček.
Někteří účastníci konference údajně vyjádřili názor, že by mi mělo být zabráněno, abych se odpoledne Václava Havla na tuto záležitost zeptal.
Odpoledne přišel Václav Havel krátce po druhé hodině, omluvil se, že bude muset zase brzo odejít, protože se o něho pokouší chřipka. Bylo řečeno, že bude odpovídat na otázky, které mu už dříve byly předloženy písemně.
Když se asi po dvaceti minutách chystal k odchodu, zvedl jsem ruku. Václav Havel se na mne podíval - jak mi později kdosi řekl, stál za mnou Stanislav Milota, prý také se zdviženou rukou. Zeptal jsem se na údajnou dohodu Havel-Dubček, jak se o ni hovoří v Keanově knize, a Havel odpověděl:
Václav Havel: Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. Zdá se, že pan Keane má tentýž sklon co jiní autoři takovýchto knih, totiž domnívat se, že ty dějiny jsou tajemnější a napínavější než jsou ve skutečnosti. Ono, když se to potom rozkryje, ta všechna fakta, tak je to strašná nuda. Špatně se to prodává. Je třeba, samozřejmě lépe prodejné je vidět za tím vším jakousi skrytou detektivku. A že já jsem se tajně - že jsem si tajně s Dubčekem rozdělil moc ve státě, nebo něco takového. To jsou nesmysle, samozřejmě. "
Václav Havel pokračoval: "S Dubčekem jsem měl několik rozhovorů a jednání, ale ta neměla v sobě pranic tajného."
Když se ho dále dotázal předseda konference Vilém Prečan, že se dohoda měla týkat druhých prezidentských voleb v červnu 1990, Havel trochu vzal zpět, co už řekl:
Ano, to je možné. Já to nevylučuju, že jsme v těch konverzacích o takové alternativě mluvili. To je možné. Něco takového se mi trošku vybavuje. Ale nebyl to rozhodně žádný agreement, žádná domluva, žádný slib nebo ujednání."
Co to všechno znamená?
Musím říci, že jsem byl zklamán, jak šokováni byli někteří účastníci konference, že byla tato otázka otevřeně ventilována.
Československá demokratická revoluce z roku 1989 je jednou z nejlépe zdokumentovaných revolucí moderní doby. A právě proto je tato revoluce užitečným nástrojem pro zkoumání, kdy se proměňují idealističtí revolucionáři v pragmatické manipulátory moci. John Keane se rozhodl soustředit se na toto důležité téma tím, že analyzoval rozvoj osobnosti Václava Havla, ale bezpochyby má tato otázka širší relevanci a měly by být rozšířena na analýzu celé demokratické revoluce.
I když zkoumáme jen výňatky citované výše, jasně je zjevné, že do určité míry nebyla československé demokratická revoluce v roce 1989 spontánním výbuchem, ale od určité etapy to byla pečlivě řízená záležitost. Možná je to dobře. Kdyby se nerozhodla skupina disidentských intelektuálů z Občanského fóra revoluci "unést", mohla se proměnit v chaos anebo dokonce krveprolití, anebo mohl být pád komunismu o něco zdržen. Nicméně je jasné, že lidovou nespokojenost s komunistickým režimem "uneslo" Občanské fórum a využilo jí k tomu, co považovalo samo za nejúčelnější.
Jeden účastník pražské konference minulý týden poukázal na to, že československé obyvatelstvo vlastně v listopadu 1989 nevědělo, co chce. Jen tři procenta obyvatelstva chtěla "návrat ke kapitalismu". Většina lidí v Československu nevěděla, co to kapitalismus je.
V důsledku příznivé mezinárodní situace překonali Pražané strach a šli na Václavské náměstí demonstrovat, projevit svůj odpor vůči komunistickému režimu. Snad by se dalo dost přesvědčivě argumentovat, že tohoto lidového odporu využilo Občanské fórum, které se mu postavilo do čela a pokusilo se ho využít pro něco konkrétnějšího, podle politického úsudku jeho členů v dané chvíli. Většina Čechoslováků věděla velmi málo o českých disidentech z Občanského fóra.
Občanské fórum mělo v této chvíli úspěch, protože v ní bylo nejprofesionálnější. Avšak to neznamená, že v zemi neexistovaly jiné skupiny či osobnosti - možná často jen jednotlivci jako Dubček.
Občanské fórum dokázalo víceméně řídit revoluci asi dva roky, kdy revoluci "vyrvali z rukou" disidentských intelektuálů Václav Klaus a jeho Občanská demokratická strana. Podařilo se jim využít vznikající vlny antikomunismu a obrátit ji proti disidentským intelektuálům. Další manipulace, tentokrát jiného druhu. Vyhrává nad davem ten, kdo je v dané chvíli lepším manipulátorem?
Proč je ostudné hovořit o tom, že pragmatismus musel nahradit idealismus?
Zdá se mi znepokojující, že mnozí účastníci revoluce zřejmě nechtějí ani dnes přiznat, že byli nuceni vzdát se svého idealismu a velmi brzo se stát pragmatickými manipulátory. Havel stále ještě dnes mává vlajkou absolutní pravdy a morálky, ačkoliv málokdo už v ČR věří, že je to autentický postoj. Mnozí vám v ČR řeknou, že je Havel jen obyčejný, zkompromitovaný, pragmatický politik jako každý jiný, i když většina českých politiků je horší než Havel.
Proč nemohl nikdo kromě Stanislava Miloty na konferenci otevřeně odpovědět na otázku, zda Havel přislíbil Dubčekovi podporovat ho pro druhé prezidentské volby v roce 1990?
Namísto toho se vyskytly tyto mlžící reakce:
Možná že taková dohoda byla, ale proč bychom o to tak staré záležitosti měli mluvit po tak dlouhé době (toto bylo řečeno na konferenci historiků!)
Možná že taková dohoda byla, ale mluvit o tom teď by Václava Havla poškodilo.
Žádná taková dohoda nebyla. Nic nebylo nikdy tajné.
Havel nemohl Dubčekovi přislíbit, že ho udělá prezidentem, protože druhé prezidentské volby závisely na výsledcích všeobecných voleb a ty Havel nemohl ovlivnit. (To nebyla odpověď na otázku, na jakou jsem se ptal.)
Dubček byl absolutně nevhodným kandidátem. (To nebyla odpověď na otázku, na jakou jsem se ptal.)
Neotvírejte tady tyto bulvární problémy! (Když se zeptáte přímo v České republice na cokoliv opravdu důležitého, býváte obviněni, že se chováte "bulvárním" způsobem. Takové obvinění je užitečnou kouřovou clonou.)
Je zjevné, že už velmi brzo v demokratické revoluci bylo zapotřebí hodně politické manipulace. Proč to nepřiznat a nevysvětlit, že je to v politice nutné? Pokud se politik snaží něčeho dosáhnout, musí usilovat o získání politické moci. Ve snaze dosáhnout politické moci se musí vzdát části své osobní integrity. Takovouto oběť musí přece učinit každý politik.
Když byli delegáti konference historiků ve čtvrtek večer na pohoštění v budově českého Senátu, Petr Pithart vzpomínal na to, jak působili v této budově, dávno předtím, než se stala Senátem, v roce 1989 lidé z OF. Řekl, že stál tehdy u vrat a nějací lidé se chtěli dostat dovnitř a trvali na tom, že jsou legitimní politickou stranou. "Ne, to nejste," řekl jim Pithart a zavřel jim dveře před nosem.
Kdyby Dubček nebyl pro Havla vážným soupeřem, jistě by ho Havel i jeho kolegové z Občanského fóra poslali obdobným způsobem domů rychle s prázdnou. Nic by jim nebránilo, aby mu řekli: "Podívejte, pane Dubček, vy jste zradil národ v srpnu 1969, když jste podepsal rozkaz na vyslání vojska a policie proti našim občanům, kteří vyvolávali v ulicích českých měst vaše jméno. Zmizte." - Jestliže to neučinili a zacházeli s Dubčekem diplomaticky, dávali mu falešné sliby, zjevně pociťovali, že by bylo politicky nebezpečné ho otevřeně odmítnout. Dobře, to je přijatelné, ale proč to nyní skrývat?
John Keane objevuje rané stopy manipulace, která, jak se zdá, byla přímou a možná nutnou součástí revolučního procesu v Československu v roce 1989, také v osobnosti Václava Havla. Je možné, že v této věci Keane má či nemá pravdu.
Avšak je bezpochyby důležité dostat tuto záležitost do povědomí veřejnosti. A Václav Havel si nemůže stěžovat, že je jeho osobnost takto zkoumána. Otevřel se takovému zkoumání, když se rozhodl stát se prezidentem.
Když jsem odcházel v sobotu v poledne z pražské konference, doprovázel mě na zastávku autobusu jeden americký novinář. Řekl: "Ve Spojených státech nebývá zvykem, že by byli univerzitní učitelé zároveň politiky."
V tomto ohledu, jak se zdá, trpí Česká republika "belgickým syndromem". Praha je příliš malá na to, aby se tam mohly volně rozvíjet nezávislé názory. Všichni si tykají a navzájem se přátelí. Tak nebyla tato konference historiků o moc víc než oslavou, na níž skupina vítězů z doby před deseti lety společně vzpomínala na to, co zažili. Nikdo z poražených nebyl pozván. Nebyl vysloven žádný alternativní názor na československou revoluci z roku 1989. Pokud nebudou rozbity těsné styky mezi členy českého intelektuálního establishmentu, nedá se asi očekávat seriózní, otevřená kritická debata.
Dá se však, obávám se, nyní očekávat to, že český intelektuální establishment vytvoří proti knize Johna Keana jednotnou frontu - právě proto, že tato kniha se odvážila uvést na scénu otázky, které z neznámých důvodů zůstávají v intelektuálních kruzích v České republice nepovšimnuty.
PS: Celý pátek 15. října, kdy se výše popsaná debata odehrávala, byla na konferenci historiků přítomna s kamerou Česká televize. Dověděli jste se však něco o tom, co se na konferenci stalo, z jejího vysílání? A pokud ne, co v té věci podnikne šéf zpravodajství ČT, generální ředitel ČT či další případné odpovědné osoby?
