Rozpačitá výročí
Události z 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989, ač je od sebe dělí 21 let mají mnoho společného - vzpomíná se na ně s rozpaky a pocity hlubokých deziluzí. Historická paměť českého národa jakoby se uzavřela sama do sebe a chtěla zapomenout. Stranou pozornosti jsou ponechány oběti a pokud je média připomenou, jsou vnímány jako marnost nad marnost. Postkomunismus má totiž mnoho důvodů, aby se těmto výročím pokud možno vyhnul a odbyl je formalitou rozpačitého kladení věnců. Náhodní přihlížející neslzí dojetím, netleskají klanějícím se politikům, natož aby přiložili svou kytičku. Není totiž důvod.
Komunistům se vyčítalo, že svévolně předělávají historii k obrazu svému. Byla to nepochybně pravda. Co si má však člověk myslet, když se dnes setkává s týmiž projevy dějepisného vandalismu, cynicky manipulujícího s fakty, jakoby se skutečná paměť národa stala nežádoucí přítěží. A tak se například můžeme dočíst, že husitské hnutí bylo vlastně spiknutím loupeživých zemanů a vzbouřené lůzy, soupeřících s papežem o moc nad Korunou českou. Doba pobělohorská se už raději nevzpomíná vůbec. Připomíná totiž doby veskrze nedávné. Tehdy, jako dnes, táhly přes české kraje hordy lancknechtů, rabující vše, na co přišly.
První republika, ten bastard vzniklý z rozpadu Rakouska Uherska, s přívěskem Zakarpatské Rusi na chvostě, jinak se totiž mezi neoliberální elitou o ní nehovoří, rovněž vegetuje tak nějak na periferii zájmu. Pokud je vzpomínán T.G.Masaryk, tak pouze jako historický fakt, s kterým se nadá nic dělat. O jeho morálním a mravním apelu, varujícím občany před ztrátou tváře, se nehoří pro jistotu vůbec a pokud ano, tak jen mezi "zpozdilými" pamětníky, nechápajícími, že současná propaganda má své vlastní elity. Definitivní konec masarykovského Československa, v březnu 1939, je nanejvýš popisován jako důkaz, že Češi jsou národem, neschopným ubránit svou suverenitu. Z důvodů nových spojenectví se pak Chamberlain a Daladier propadají do neexistence.
Únorový puč roku 1948 je naopak vzpomínán při kdejaké příležitosti, avšak ne vždy jako tristní příklad komunistické zlotřilosti, ale také jako důkaz české zabedněnosti, neschopné pochopit, že leze z chomoutu nacistického do chomoutu bolševického. Na fakty doložitelnou skutečnost, že Jan Masaryk na sklonku roku 1947 navštívil Ameriku, v úmyslu vyložit Trumanovi, co se v Československu děje a byl tímto prezidentem přehlídnut, se rovněž v novodobé verzi naší historie nepamatuje. Toho únorového podvečera 1948 rozhodně nepochovaly milióny Čechů a Slováků po dláždění ulic s puškami na ramenou, ale pochodovaly tam pouze komunistické bojůvky v uniformách milice. Nebylo pak divu, že obvyklá mašinérie represí a zastrašování, jakou disponuje každý totalitní režim, zahnala většinu národa do pasívní resistence.
Tímto jsme se dopracovali k příčinám událostí jara 1968. Od únorového puče neuplynulo ani dvacet let a většina Čechů a Slováků pochopila, že komunistická utopie selhává, mimo jiné také proto, že se uskutečňuje zlotřilými metodami. Je rovněž nutno přihlédnout k faktu, že idea sociální rovnosti nebyla jen komunistický patent, ale ovládala mnoho jiných hnutí, nemajících s komunismem nic společného. Šlo o historicko vývojový fenomén, mající své zastánce prakticky všude na světě. To byl také důvod, proč pražské jaro 1968 nemohlo překročit svůj stín a jeho hybnou silou byli reformní komunisté.
Dnes se o tomto krátkém období uvolnění hovoří jako o době, která se v ničem nelišila od Gottwaldovy, Zápotockého a Novotného éry. Je to však účelová lež, šířená neoliberály, kteří si s historickými dokumenty příliš hlavu nelámou, jen když to těm reformistům nandají tak, že už si nikdy v politice ani neškrtnou. O tom, že se začalo veřejně hovořit o zločinech padesátých let, že na pořad dne přišly rehabilitace a lidé přestali být pronásledování za své názory, se účelově mlčí.
Uvolnění však také přišlo ve věcech majetkoprávních a možnostech podnikat. Tehdejší Občanský zákoník přestal být brán jako dogma a lidé si mohli koupit nemovitosti, značně přesahující rámec, vymezený touto stupidní normou. Mohli konečně vlastnit více půdy, než jen dvorečky a zahrádky. Objevily se dokonce živnosti, výrobní družstva a všelijaké přidružené výroby, uvolňující podnikatelskou aktivitu. Lidé mohli mnohem svobodněji cestovat do ciziny, číst zahraniční literaturu a časopisy. O tom se dnes taktéž zarytě mlčí.
Prznitelé historie tvrdí, že pražské jaro 1968 bylo výhradně komunistickou záležitostí, probíhalo v režii UV KSČ a inveze vojsk Varšavského paktu byla vlastně důkazem, že komunismus je nereformovatelný. Tato polopravda, jako všechny jiné, rovněž nemůže ve světle historických faktů obstát. Ačkoli Dubčekovo vedení mělo neobyčejně velkou podporu mezi veřejností a těšilo se všeobecné důvěře, v historických pramenech lze najít dostatek signálů, že tato očekávaná reforma bude směřovat dál, než si členové tehdejšího UV KSČ chtěli připustit. Správnou otázkou tudíž je, kudy by tato reforma směřovala, kdyby nebylo invaze? Odpověď na ní bychom mohli najít v Gorbačovově éře, která v podstatě byla jinou modifikací roku 1968.
Tohoto rizika si byl Brežněv nepochybně vědom. První spojence našel v těch elementech, které měly na svědomí zločiny padesátých let, nebo se cítily ohroženy budoucími změnami. S čím však nikdo nepočítal, byl spontánní masový odpor občanů. Bez ohledu na to, co později následovalo, šlo o bezprecedentní hrdinství, které se dnes bagatelizuje. Dubčekovo křídlo UV KSČ nepochybně selhalo, jak lidsky tak politicky. Je však třeba se ptát proč?
Je polopravda každé tvrzení, že reformní komunisté zradili národ v jeho nejtěžších chvílích právě proto, že byli komunisty. Ta zrada totiž měla základ na všech úrovních státní moci. Tisíce partajních aparátčíků se pustilo do kolaborace s KGB a GRU dlouho předtím, než invazní vojska do Československa vtrhla. Objektivně vzato, Dubčekovi lidé neměli mnoho na vybranou. Buď se stát mučedníky, nebo přijmout kompromis a doufat, že kolaboranti budou respektovat alespoň nějaké meze. Husák, Bilak, Štrougal, Kolder a mnoho dalších lidských hyen však žádné meze neznali. Na druhé straně je historická pravda, že reformisté šli v kompromisech dál, než bylo objektivně nutné, a tím pohřbili ty naděje, které do nich lidé vkládali. Přišlo nevyhnutelné - pookupační moc je sešrotovala i s puncem zrádců, který si dobrovolně vypálili na čelo.
Lidé, ačkoli ještě 21. srpna 1969 dali kolaborantskému režimu pocítit svůj odpor k okupaci, byli vystaveni deziluzi a pocitům zrady. Pochmurnost té doby jim vzala veškerou naději do budoucna. Cítili se opuštění a zaskočení tím, jak Husákův režim s nimi zachází. Někdo emigroval, někdo se stáhl do ústraní a kdo našel odvahu vzdorovat, skončil ve vězení nebo v kotelně. Husák pochopil, že pasívní odpor lze zlomit korupcí a strachem.
Je však obludnou lží, že s komunisty kolaboroval nějakým způsobem každý. Tuto fantasmagorii si vymysleli ti, kteří se dnes schovávají za jakousi kolektivní vinu, jen proto, aby se ze své viny vyvlékli. Zrovna tak není pravdou, že tento stát byl veskrze profízlovaný a všichni se navzájem udávali. Jistěže v dobách normalizace se našlo dost lidí bez páteře a špetky slušnosti. Ti se však rekrutovali z té samé spodiny, z jaké se rekrutovali například obyčejní kriminálníci. Ne náhodou tyto skupiny našly po listopadu 1989 společnou řeč. Husákovský korupční systém tak může vesele pokračovat dál, aniž by se musel příliš měnit. Pouze někdejší soudruzi tajemníci se dnes nechávají titulovat "pane továrníku".
Bylo nepochybně zásluhou Charty 77 a obdobných iniciativ, že dávaly lidem naději. Obludnost doby reálného socialismu však způsobila, že lidé se stali opatrnějšími. Někdo zvolil švejkování, někdo utekl na chalupu a kdo ji neměl dal se na "bůčkový socialismus" a kšeftování na černém trhu. Svobodnou Evropu poslouchali téměř všichni a kdekdo sháněl satelitní anténu. Rok 1989 tak připomínal noc před Aeroflotem na Václavském náměstí poté, kdy naší hokejisté to nandali Rusům a dav čekal na první hozenou dlažební kostku. V některých memoárech se později objevily spekulace, že vhodné kostky tam předem navezli estebáci, aby si vyrobili důkaz o kriminální podstatě protisocialistických živlů.
Historie je někdy zlomyslná a umí se až trapně opakovat. Dnes je už jisté, že 17. listopad byl estebáky také vyprovokován, avšak s tím rozdílem, že se zvrhl podle zákona nezamyšleného účinku. Nepočítali s tím, že lidé už mají plné zuby přetvařování, vynucené malosti, korupce, cynismu, veksláků a velkopanských manýrů Husákovy oligarchie. To byl důvod, proč vyšli do ulic a nenechali v tom herce a studenty osamocené. Měli víru ve spravedlnost a návrat slušnosti. Bohužel, byl to také důvod, proč tak lehkovážně uvěřili sametovým heslům o tlusté čáře za normalizační minulosti.
Tak jako tenkrát zašel Dubček příliš daleko v kompromisech se zlem, tentýž tragický krok učinili ti disidenti, kteří byli OF pověření jednat s Adamcovým UV KSČ o demontáži komunismu. Následující kapitalistická normalizace naordinovaná prognostkem Klausem zavedla zemi na cestu "českých specifik", navýsost vyhovujících někdejším normalizátorům z časů Husákových. To je také důvod, proč vládnoucí garnitura se k listopadu 1989 přestala hlásit a proč slovo "disident" se stalo nadávkou nebo synonymem pro hlupáka, který v tom neumí chodit.
Před několika dny si Česká republika odbyla třicáté prvé výročí okupace a třicáté výročí počátku normalizace. Zatímco v novinách se objevilo několik vzpomínek pamětníků, televize dala přednost pochodu skinů Prahou. Nebýt pietního aktu před budovou rozhlasu na Vinohradech, nikdo by si ani nevzpomněl, že fasádu této budovy "nepoďobali" vrabci, ale sovětské kulomety. Diváci se pak v hlavním večerním zpravodajství dozvěděli, že tehdy bylo několik desítek mrtvých a několik tisíc raněných, ale také se dozvěděli, že už se s tím nedá nic dělat, jelikož důkazy byly včas zničeny. Těm, kteří doufali, že se někdy dočkají za ztrátu svých bližních a za způsobená zranění nějaké satisfatkce, bylo vzkázáno, aby zapomněli. Byl to vlastně takový obyčejný reálně postkomunisticky ušmudlaný den, nijak se nelišící od jiných.
Poznámka JČ: Ačkoliv nemám v úmyslu nijak obhajovat Gustáva Husáka a jeho národ degenerující režim, Husák si sám přičítal zásluhy na tom, že po sovětské invazi nebyly zinscenovány politické procesy, v jejichž rámci by byli lidé popravováni, tak jako v Československu v padesátých letech a v Maďarsku po porážce revoluce v roce 1956. Britští historikové, například Kieran Williams z London University, zabývající se strukturou a historií komunistických tajných policií, zastávají názor, že 17. listopad 1989 nevyprovokovala Stb, ale šlo prý o pouhé náhodné rozložení mocenské konstelace. Na Národní třídě prý podle něho došlo k zmlácení studentů v podstatě omylem ve velení.
