Internetová stránka CET 21.CET-21 ma vlastni propagandistickou stranku (http://www.tv-nova.cz"), s
citaci z (dle meho soudu mimoradne pitomeho) clanku Romana Petrlika v
Neviditelnem psu. Jen je skoda, ze na ten clanek nedali odkaz, a zustali
pouze u neprilis vystizneho citatu - asi vedeli, proc. Posudte sami (Petrlikuv clanek v NP
je
zde, píše Tomáš Pecina. - Jeden přemýšlivý analytik české mediální scény v minulých dnech v telefonním rozhovoru konstatoval, že nehodlá komentovat ve sdělovacích prostředcích každou nehoráznost, zejména ne nehoráznosti týkající se sporu Železný - CME. Připomíná to tuto pasáž z Kunderových Směšných lásek:
"Já vím, bratře, že jsi přímý člověk, a že si na tom zakládáš. Ale polož si jednu otázku. Proč vlastně mluvit pravdu? Co nás k ní zavazuje? A proč vůbec pravdomluvnost pokládáme za ctnost? Představ si, že se potkáš s bláznem, který bude tvrdit, že je ryba a my všichni jsme ryby. Budeš se s ním hádat? Budeš se před ním svlékat a ukazovat mu, že nemáš ploutve? Budeš mu říkat do očí, co si myslíš? No řekni!"
Bratr mlčel a Eduard pokračoval: "Kdybys mu říkal jen a jen čirou pravdu, jen to, co si o něm opravdu myslíš, přistoupil bys na vážný rozhovor s bláznem a sám by ses stal bláznem. A tak je to i se světem, který nás obklopuje. Kdybych mu tvrdošíjně říkal pravdu do očí, znamenalo by to, že ho beru vážně. A brát vážně něco tak nevážného, to znamená sám se stát nevážným. Já, bratře, musím lhát, nechci-lůi brát vážně blázny a stát se sám jedním z bláznů.
(Milan Kundera, Směšné lásky, Eduard a Bůh, 68 Publishers, Toronto, 1981, str. 219.)
Potíž je, studujete-li Milana Kunderu, nutně dojdete k závěru, že všechny výroky ve všech jeho dílech jsou provokace - jejich jediným účelem je přimět čtenáře k samostatnému, kritickému myšlení - přimět ho, aby si uvědomil, že realita je nepoznatelná.
Ale vezměme tuto Kunderovu postavu na okamžik vážně. Ano, přiznávám se, že beru Českou republiku vážně, jinak bych nevydával Britské listy, a velmi mě mrzí časté pošetilosti. Nesdílím názor výše zmíněného analytika české mediální scény: budeme-li totiž ignorovat nehoráznosti nejrůznějších protagonistů české veřejné scény, znamená to, že jim tyto nehoráznosti beztrestně projdou. Lidi ale musejí mít odpovědnost. Demokracie neznamená, že mohou lhát, manipulovat a pod záminkou svobody projevu šířit každou hloupost, zejména pokud je zformulována tak, aby zmanipulovala nevědoucí lidi k individiálnímu prospěchu mluvčího.
Čtenáři Vojtěchu Polákovi se podařilo v reakci na důležitý článek Daniela Golhagena, zveřejněný v pátek, zformulovat argument, který jsem doposud instinktivně cítil, k jeho artikulaci jsem se však nedostal. Polákovu formulaci by si asi měli čeští novináři zapsat zlatým písmem nad své pracovní stoly: >
Zásadní článek harvardského historika Daniela Goldhagena mě nejen zaujal, ale i potěšil. Je to radost přečíst si něco tak inteligentního a poctivého. Docela mě překvapilo, jaké závěry učinil jen na základě analogie. Zdá se mně totiž, že ty závěry odpovídají i psychologické analýze. Ne že bych neměl drobné výhrady, ale vcelku velmi dobře.
Těší mě to zejména proto, že nesdílím úplně Vaši myšlenku připuštění každého názoru. Nemožnost dobrat se jediného správného názoru někteří pochopili jako možnost nesnažit se dobrat ničeho a prostě si myslet co chci, bez ohledu na fakta. Beru i plácání nápadů, ale neberu destrukci diskuse pod plochou záminkou správnosti čehokoli, čili účelový výběr a překrucování k odůvodnění předem daného "závěru" a podobné záškodnické praktiky. Neberu také názory psychopatů, o psychoticích ani nemluvě.
Citát Vojtěcha Poláka se stoprocentně hodí na článek o Vladimíru Železném od Romana Petrlíka, zveřejněný v Neviditelném psu. Jsou to povrchní, impresionistické bláboly, ignorující základnífakta, která jsou o daném případu k dispozici. Člověk by měl mít určitou základní skromnost a když o případu nic neví, neměl by o něm psát, neměl by šířit dezinformace, které pak mohou být dále zneužívány, jak se to stalo v tomto případě, kdy se Železný na své internetové stránce zaštiťuje "autoritou" Neviditelného psa a článku v něm publikovaného, který nemá vědomostní autoritu žádnou. Takovýmto způsobem vznikají v České republice ony začarované, virtuální kruhy: Někdo vybreptne nějakou nepromyšlenou pitomost, novináři to znovu a znovu citují, a po desáté citaci se ta hloupost stane v ČR "autoritou". Inteligentnější lidi jsou však uraženi, žádá-li se od nich, aby takové nehoráznosti pracně, únavně a trpělivě neustále uváděli na pravou míru.
Přesto však myslím má význam zveřejňovat nejrůznější názory. Zaprvé, je mnoho témat a oblastí, kde nejsou k dispozici jasná fakta. V tom případě je užitečná metoda aproximace směrem k pravdě z nejrůznějších úhlů.
Zadruhé má smysl zveřejňovat jako dokument i ty nejpodivnější a nejpozoruhodnější názory. Stojí totiž za pokus o analýzu, proč dotyčná osoba takový názor zastává. Kromě toho, i démotické názory, naprosto nepodložené fakty, jsou samy o sobě sociologickým faktem, zastávají-li je lidé dostatečně přesvědčeně. Musí se s nimi počítat jako s realitou. Bylo by chybou je potlačovat. JČ.
