Cesta uprchlíků do špíny a ponížení
Besimu Bekovi je teprve 23 let, napsal v pondělí deník Guardian, a ze všech hrůz posledních deseti dní, jichž bylo dost, aby z toho vznikl život nočních můr, se mu paměť neustále vrací k cestě autobusem.
Byla to poslední rána, konečné ponížení, dvojnásobně šokující, protože nečekaná. Poté, co byl vyhnán spolu s lidmi ze své ulice z Prištiny vojáky se samopaly, donucen nastoupit do vlaku a dojet na hranici mezi Kosovem a Makedonií, a pak opuštěn ve špinavém páchnoucím táboře na rozbláceném poli, vyzvání k cestě autobusem se zdálo relativně nevinné.
I když vyzvání přišlo od tvrdě vyhlížejících makedonských policistů po setmění a bylo tak málo času, že skoro nebylo možno dát dohromady tašku s věcmi osobní potřeby, zdálo se to potenciálním únikem do normálnějšího světa.
Některé autobusy vozily uprchlíky nedaleko, do stanového města u Skopje, které vybudovali britští vojáci. Jiní jeli autobusem hodinu na letiště a letěli do Turecka.
Besim měl míň štěstí. Dostal se do konvoje více než 100 autobusů, které pod dohledem policejní eskorty převezly nocí asi 13 000 uprchlíků do Albánie.
"V životě jsem nic takového nezažil. Bývalo by lepší být mrtvý. Cesta trvala asi 15 hodin a makedonští řidiči odmítli zastavit. Byl to normální městský autobus s tvrdými sedadly, nikoliv dálkový. "Lidi byli natlačeni tak, že jste se nemohli vůbec pohybovat. Museli vykonávat svou potřebu tam, kde seděli nebo stáli, staří lidé, ženy, děti, všichni, kdo to už nemohli vydržet. Jinak to nešlo," svědčil mladý muž, vysoký a hezký s černými kudrnatými vlasy.
"Otevřeli jsme okna, ale zápach byl odporný. Jedné ženě začalo být strašně špatně a nemohla dýchat. Lidi vepředu v autobuse téměř řidiče zlynčovali, aby jí dovolil vystoupit. Nevím, co se s ní pak stalo. Mluvilo se o tom, že je třeba zavolat sanitku. Do autobusu se už nevrátila. Makedonci jsou stejně hrozní jako Srbové."
Besim seděl na jedné z řady lavic v zanedbané sportovní hale v městě Korce v jihovýchodní Albánii. Na podlaze baseballového hřiště bylo asi 14000 deportovaných osob. Bylo poledne, ale desítky z nich spaly. Příchod oběda, který zorganizovalo město Korce, nevyvolal pozornost. Z náklaďáku byly složeny hromady chleba, vstalo jen několik lidí.
Každých několik minut bylo tiché hemžení v hale přerušeno hlasem z megafonu. Může ho použít každý uprchlík k tomu, aby se dal dohromady s chybějícími příbuznými.
Od děsivé cesty autobusem uplynuly tři dny, ale teprve nyní začínaly přicházet mezinárodní humanitární organizace. Medecins sans Frontieres začali budovat na dvoře latríny a sprchy Tým tří německých důstojníků v džípu hledal místo, kde by bylo možno postavit stanové město pro 5000 lidí. Řecká vojska už stavěla jiné městečko pro 2000 lidí.
Ferida Shalová, dvaadvacetiletá prodavačka z Prištiny taky vzpomíná na cestu autobusem jako na vrchol týdne hrůzy:
"Držela jsem po celou dobu v náručí tříletou dceru Eritu, aby jí neušlapali. Byli jsme všichni těsně natlačeni na sebe, bylo strašlivé horko a autobus nezastavil, aby lidi mohli jít na záchod. Ptali jsme se makedonského řidiče, kam jede, ale jen sledoval autobus před ním. Asi sám nevěděl.
Bexhet Jusufi, jemuž je 43 let, byl ředitelem základní školy v Prištině. Byl donucen nastoupit do vlaku, jedoucího na hranice Kosova S ním šly jeho dvě děti. Manželka zemřela před dvěma měsíci.
Dva dny před začátkem leteckých útoků hodili Srbové bombu do kavárny v přízemí budovy, v níž Jusufi bydlel. Usmrtilo to populární herečku z prištinského divadla mladých.
"Po začátku leteckých úderů začaly být vypalovány albánské obchody a střílelo se v nich, vždycky v noci. Přestali jsme vycházet ven. Domnívali jsme se, že doma budeme v bezpečí. Po pěti dnech a nocích sílící úzkosti se Jusufi a jeho čtrnáctiletý syn a dvanáctiletá dcera rozhodli odejít. Domnívali se, že se jim podaří dojít pěšky 60 km na hranici Kosova, ale na ulici je zatkla ozbrojená srbská policie a přikázala jim, aby šli na nádraží.
Přidali se k dlouhé koloně, tam byla rozdělena na skupiny a ty byly naloženy do vlaků. Jusufi konstatuje, že nechce žít v zahraničí. Rád by se vrátil do Prištiny. Co by chtěl říci srbským sousedům? "Nemám nic, co bych jim chtěl říci," odpověděl. "Vědí sami, oč jde."
