Smetanův Dalibor: život a doba

"Rozlom si hlavu, nás Čechy nepochopíš. Věru takový stroj se ještě nenašel, který by utáh všechen ten nesmysl, jehož jsme my sami už sobě natropili. Máme-li v literatuře něco výborného, málokdo to zná: máme-li v umění někoho vynikajícího, buď si ho nevšimnem, nebo ho zničíme, nebo mu, alespoň, můžeme-li, vezmeme všechnu možnost, aby se stal velikým: máme-li v politice muže poctivého, ihned ho pošpiníme, máme-li nějaký ústav ve svých rukou, zajisté jej zanedbáme: věru, kdybychom měli národní a politickou svou existenci zcela ve svých rukou, snad bychom šli a oběsili se! Pořád to námi škube, abychom si zas již zasadili nějakou ránu, vlastními nehty aspoň si každou chvíli rozdrápem obličej. Pravda, někdy jsme jako jedno velké srdce, jediný tepot, stejná vřelost, ale obyčejně je to srdce velmi, velmi nemocné a strašná nestálost je v nás jako v každém tom nemocném."

Jan Neruda: O české povaze - prosinec 1871

Začátkem patnáctého století, sto let před Lutherem, uvedl teolog Jan Hus se svými stoupenci do Evropy protestantství. Husitská revoluce v prvních desetiletích patnáctého století se vzdorně postavila proti celé katolické Evropě. Úspěšně se ubránila před vojenskými křižáckými výpravami ze západu a vytvořila si vlastní, alternativní civilizaci.

Husitská revoluce posléze skončila kompromisem. V roce 1436 byla uzavřena dohoda mezi katolickou církví na koncilu v Basileji a mezi husitskými Čechami. Posléze, po dobu téměř 200 let, byly Čechy zemí náboženské snášenlivosti, kde vedle sebe žili katolíci i protestanté.

Toto náboženské příměří skonilo začátkem sedmnáctého století. Tou dobou vládla Čechám mocná katolická habsburská dynastie a tlak proti nekatolíkům systematicky vzrůstal. Podobně jako Bonnie Prince Charlie ve Skotsku, čeští protestantští stavové se pokusili o povstání. V červenci 1619 prohlásila generální rada zemí české koruny, že Čechy se stávají svobodnou volební konfederací. Císař Ferdinand Habsburský byl svržen a čeští protestantští stavové zvolili nového krále, Fridricha Falckého (1619 - 1620). Pak byli čeští protestantští stavové poraženi Ferdinandem v bitvě na Bílé Hoře nedaleko Prahy. Povstání bylo začátkem třicetileté války. Obdobně jako ve Skotsku po roce 1746, následovala strašná odplata. České země byly podrobeny intenzívní rekatolizaci. I když bylo v roce 1600 95 procent Čechů protestantského vyznání, byli nuceni se přizpůsobit katolickému náboženství. 27 představitelů stavovského povstání, byli to nejvýznamnější členové české šlechy, bylo popraveno. Veškerá protestantská šlechta byla donucena opustit zemi. Jejich majetek zkonfiskoval stát. České země utrpěly rozsáhlou hospodářskou a sociální devastací.

Dalších téměř dvě stě let od roku 1620 až do konce 18. století se běžně považovalo - a dodnes je mnoho Čechů považuje - za tzv. Dobu temna, navzdory nádherné barokní kultuře, kterou tato doba v Čechách vytvořila.

Říkává se, že koncem 18. století byla situace českého jazyka v Českých zemích dosti podobná situaci welštiny ve Walesu počátkem tohoto století. Česky se mluvilo převážně na venkově. Němčina převažovala v českých městech. V devadesátých letech osmnáctého století bylo považováno nezdvořilé promluvit na člověka, kterého jste osobně neznali, na ulici v Praze česky. Český jazyk přestal být nástrojem intelektuálního a vědeckého diskursu.

V důsledku několika různých faktorů, a hlavně v důsledku reforem císaře Josefa II. (1780-1790), který uvedl do zaostalého rakouského císařství éru osvícenství, získali Češi lehčí přístup k vyššímu vzdělání a na přelomu 18. a 19. století zahájili své národní obrození.

Prvotní impuls pro české národní obrození byl racionalistický, ale mnoho dalších českých obrozenců byla preromantické nebo romantické orientace. Vzrušovali se tím, co považovali za "slavnou českou minulost" a inspirovali se poněkud nerealistickou představou bratrství s jinými slovanskými národy. Usilovali intenzívně o obnovení spící české civilizace.

V atmosféře přísného absolutismu a policejního útlaku, činnost českého národního obrození mohla být jen literární a kulturní. I zcela nevinná literární díla byla podrobována přísné cenzuře. Bylo nemožné otevírat veřejné knihovny, které byly považovány za ohniska podvratných myšlenek. Když chtěl ve dvacátých letech devatenáctého století jeden český básník vydat sbírku slovanských lidových písní, cenzura protestovala proti adjektivu "Slovanské" v titulu publikace.

Avšak navzdory policejnímu útlaku začal ve čtyřicátých letech devatenáctého století nabývat český žurnalismus určitého politického podtextu. Naučil čtenáře číst mezi řádky a hledat skryté významy. Jeden novinář využíval systematicky informací o boji Irů proti anglické nadvládě. Tiskl je jako paralelu k situaci v Českých zemích a vzdělával své čtenáře o základních principech demokracie.

Během revoluce roku 1848 se rozložila vládní cenzura. Vznikla svoboda projevu a Češi se začali otevřeně politicky angažovat. Dočasné zrušení cenzury v  letech 1848 - 1849 vedlo k náhlému vzniku více než třiceti novin a časopisů. V Čechách vznikla dvě politická hnutí: centrističtí liberální demokraté a levicoví radikálové. Ale revoluce byla poražena a následovalo dalších deset let autoritářské vlády. V tomto období obnoveného absolutismu byli obětí krutého policejního pronásledování především radikálové. Byli internováni, vězněni a posíláni do exilu.

Toto je historické a kulturní zázemí díla Bedřicha Smetany. České národní obrození začalo vznikat koncem osmnáctého století, v relativně liberální éře racionalistického, josefinského absolutismu, ale po smrti císaře Josefa II. a s výjimkou krátkých několika měsíců svobody v letech 1848 - 1849, Češi museli zápolit v nerovném boji s policejním a národnostním útlakem. To zvýšilo jejich nacionalismus a vyvolalo u nich podezřívavost vůči Rakušanům a Němcům, s nimiž žili v jednom státě. Tolerantní myšlenka "Bohémie", která měla být domovem všem lidem, kteří žili na jejím území, ať už mluvili jakýmkoliv jazykem, a kterou prosazoval filozof Bernard Bolzano (1781 - 1848) se neuplatnila. Smetana svým dílem přímo vyjadřoval český nacionalismus. Začal být považován, pro své opery jako Prodaná nevěsta a Libuše a pro cyklus symfonických básní Má vlast za typického českého národního skladatele.

Rakousko začalo respektovat základní ústavní svobody teprve až v šedesátých letech devatenáctého století. Poté, co bylo Rakousko poraženo spojenými armádami Sardinie a Francie u Magenty a u Solferina v červnu 1859, Bachův absolutismus padl a byl zdiskreditován, když vyšlo najevo, že jeho čelní představitelé se dopouštěli rozsáhlé korupce. V říjnu 1860 vydal rakouský císař "řijnový diplom" a přislíbil tím ústavu. Ústava byla vydána v února 1861. V jejím rámci vzniklo několik regionálních shromáždění a jedno celostátní ústavodárné shromáždění. V prvních volbách, které se uskutečnily v březnu 1861, byli při hlasování výrazně zvýhodněni velkostatkáři a bohatí občané. Česká většina v Českých zemích byla volebně znevýhodněna. Všeobecné volební právo bylo v Rakousku zavedeno až v roce 1907.

Ústava z prosince 1867 zaručovala v Rakousku základní občanská práva. S určitými omezeními, danými především nespravedlivým volebním zákonem, mohli Češi v letech 1867 - 1914 v podstatě využívat základních demokratických svobod. Rakouský absolutistický tiskový zákon z května 1852 byl v prosinci 1862 nahrazen liberálnějším zákonem, který byl novelizován v letech 1868 a 1864 a který převzala po roce 1918 i demokratická Československá republika. Nicméně, navzdory formálnímu zavedení ústavních svobod, úzkoprsé pronásledování a politická perzekuce pokračovala, i když v menším měřítku.

Český spisovatel a novinář Jakub Arbes (1840-1914) vyjmenoval ve svém díle Pláč koruny české (1894) více než tisíc případů menší politické peerzekuce rakouských státních úřadů proti Čechům v letech 1868 - 1873, během pěti let silného českého nacionalistického úsilí o získání autonomie v Rakousku. Rakouské úřady se snažily minimalisovat nacionalistické napětí v říši tím, že potlačovaly kritické hlasy. Vláda také umlčovala levicové spisovatele a novináře a všechny osoby, které považovala za extrémistické, tedy především lidi s levicovými sympatiemi.

Po vydání únorové ústavy v roce 1861 mohla být zahájena otevřená česká politická činnost. 1. ledna 1861 vydal František Ladislav Rieger první číslo Národních listů. Zveřejnil v něm český politický program, který zahrnoval požadavky národní rovnosti, občanských práv a široké samosprávy. Některé tyto požadavky přijala vládnoucí rakouská říšská rada v létě 1861, ale požadavek částečné nezávislosti Českých zemí v rámci Rakouska nikdy přijat nebyl.

V Českých zemích vznikla dvě politická hnutí: konzervativní Staročeši, v jejichž čele stáli František Palacký a František Ladislav Rieger. Staročeská strana byla především stranou velkostatkářů a nejkonzervativnějších vrstev české společnosti. Respektovala rakouský politický status quo a většinou bojovala jen za drobné, postupné reformy.

Mladočeská strana, v jejímž čele stál Karel Sladkovský, byla stranou radikálních demokratů. Smetana sympatizoval s tímto politickým hnutím a Staročeši ho neměli rádi.

Avšak politická ideologie obou stran se v některých ohledech příliš nelišila. Mnoho konfliktů mezi Staročechy a Mladočechy patřilo do kategorie osobních antipatií.

Roku 1866 bylo Rakousko u Hradce Králové poraženo Pruskem. Břemeno války nesly především české pluky rakouské armády. Prusové v Čechách plenili a zanesli do Čech velkou epidemii cholery. Rakouská vláda nepomohla českému obyvatelstvu s odstraňováním velkých válečných škod, ani nevyjádřila uznání za velmi silnou loajalitu českého obyvatelstva během pruské války.

V důsledku této války byla centralistická struktura Rakouska rozčleněna a vznikl dualistický systém tzv. Rakouska - Uherska. Dvě volně spojené části impéria nadále sdílely jen císaře, ministerstvo války, obrany, financí a zahraničních věcí.

Požadavky Čechů, usilujících o samosprávu v rámci volného svazku uvnitř Rakouska nebyly splněny. To vyvolávalo v Českých zemích po roce 1866 velkou míru frustrace.

V prosinci 1867 byla schválena nová, daleko demokratičtější ústava. Zaručovala rovnost občanů před zákonem, nedotknutelnost majetku, svobodu pohybu, svobodu shromažďování, svobodu projevu a další svobody. Vzniklo nezávislé soudnictví. Byl schválen nový liberální zákon o školství, v jehož rámci byla zavedena osmiletá povinná školní docházka a katolické církvi bylo odňato právo dohlížet na školy.

Nespravedlivý volební systém nadále zvýhodňoval v Českých zemích Němce, ale nadřazenost Němců byla důsledkem jejich kulturní a hospodářské dominance, nebyla dána zákonem. Nicméně si Rakousko stále ještě uchovávalo prvky absolutismu. Císař zůstával nedotknutelným vládcem, který se nikomu nemusel zodpovídat.

Dobové oslavné články a básně chválily vládu Františka Josefa I. a jeho éru jako zlatý věk pro Čechy. Ze zpětného pohledu se snad dá říci, že to možná bylo do určité míry pravda. Padesát let do první světové války bylo obdobím stability a érou hospodářského, technologického a kulturního rozkvětu. České země se staly nejprůmyslovější částí rakouského mocnářství.

Jak jsem však uvedl, Češi byli trpce zklamáni, že je rakouská vlády při rakousko-uherském narovnání pominula. Konec šedesátých let devatenáctého století byl v Českých zemích obdobím zvýšeného nacionalistického napětí. Konalo se mnoho demonstrací a protestních akcí, při nichž Češi vyjadřovali své požadavky. Další neúspěšný pokus o dosažení silnější samosprávy odmítlo německé obyvatelstvo Českých zemí v roce 1871, a tak od října 1873 po dobu pěti let čeští politikové bojkotovali rakouská ústavní shromáždění.

Od roku 1878 se začali čeští politikové znovu aktivně podílet na rakouských parlamentních debatách. To znamenalo, že Češi mohli nyní vstupovat do rakouských státních služeb, aniž by tím zrazovali svůj národ. Českým poslancům se však podařilo dosáhnout vždy jen částečných politických ústupků, většinou technického a hospodářského rázu.

37 procent obyvatel Čech byli Němci, na Moravě žilo 29 procent německého obyvatelstva. V posledních desetiletích devatenáctého století vládla mezi oběma národnostmi v Čechách nedůvěra a nepřátelství. Zejména existovala neustálá konkurence v oblasti školství : české a německé školy si různými výhodami přetahovaly žáky.

Kulturně německé obyvatelstvo ignorovalo Čechy a Češi ignorovali Němce. Němci v Českých zemích dokonce ignorovali i českou hudbu, která byla populární ve Vídni. Staročeši se posléze zdiskreditovali úsilím dosáhnout dohody s Němci v Čechách, kterou Němci oslavovali jako své velké vítězství. Ve volbách roku 1891 byli Staročeši poraženi na hlavu a politickou scénu plně ovládli Mladočeši.

Začínaly vznikat odborové organizace a v roce 1878 byla založena Československá sociálně demokratická strana. Požadovala všeobecné hlasovací právo a osmihodinový pracovní den. Všeobecné hlasovací právo bylo zavedeno ve dvou etapách, v letech 1897 a 1907.

Koncem devatenáctého století měly Čechy velmi vysokou gramotnost. V důsledku školských reforem z konce šedesátých let devatenáctého století vznikl velmi kvalitní školský systém. Mnoho středoškolských učitelů se zabývalo ve svém oboru originálním vědeckým výzkumem.

Spisovatelé a básníci měli vždycky v Českých zemích autoritu. Generace májovců, z nichž byli nejvýznamnější básníci Jan Neruda a Vítězslav Hálek, byla v šedesátých letech nejdůležitější literární skupinou. Májovce brzo nahradily dvě nové skupiny, ruchovci, kteří zastávali tradičnější, nacionalistické postoje a požadovali, aby autor sloužil svým dílem národu, a lumírovci, kteří projevovali kosmopolitní tendence a přinášeli do české literatury mezinárodní témata.

V devadesátých letech devatenáctého století byly odmítnuty tradičnější formy české literatury. Ve dvacátém století vznikla v  české literatuře velmi silná, tradice vynikající moderní poezie. Kořeny této tradice jdou do roku 1895, kdy vznikla v české literatuře takzvaná Česká moderna. V posledních desetiletích před první světovou válkou se významně rozvíjelo české malířství a sochařství, zejména v souvislosti se styky s Francií a Paříží. Dobře známým představitelem secese byl v tomto období Alfons Mucha. Nejznámějším českým impresionistickým malířem byl Antonín Slavíček. Jiní malíři experimetovali s kubismem a s expresionismem.

Bedřich Smetana

Ale vraťme se od tohoto všeobecného úvodu k Bedřichu Smetanovi. Muzikolog Zdeněk Nejedlý vystopoval historii Smetanovy rodiny až do šestnáctého století. Byli to bednáři, zahradníci, kováři, pracovití a houževnatí lidé. Otec Bedřicha Smetany, František Smetana (1777 - 1857) byl opravdovým self-made-manem.

Otec Františka Smetany zemřel, když byl chlapec ještě malý. Matka se znovu vdala a nevlastní otec syna zanedbával. František vyrůstal sám, živil se tím, že chytal v lesích ptáky a prodával je. Později se stal sládkem a posléze jako ředitel pivovaru shromáždil dosti velké jmění. Tak se Friedrich/Bedřich Smetana narodil v roce 1824 do příjemného, slunečného středostavovského prostředí, do rodiny, která byla uznávána a oblíbena.

I když byl Bedřich vysoce inteligentní, měl potíže s učením ve škole. Jeho nezávislá mysl rebelovala proti požadavkům absolutní podřízenosti a proti mechanickému memorování.

To, jak vypadaly školy v dusivém autoritářském Rakousku třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století, lze demonstrovat výňatkem z předpisů střední školy v Německém Brodě, do níž Smetana dočasně chodil. Při každé příležitosti se trestalo, a to i tělesnými tresty. Prováděl je školník, kterému museli za potrestání studenti zaplatit. Předpisy předpokládali vyzvídání a udávání cizích lidí o tom, jak se studenti chovají a jaké mají názory. Chodit na toulky po venku se nesmělo. Profesory, vážené měšťany a úředníky museli studenti uctivě zdravit. Studenti museli chodit denně na mši a profesorům líbat ruce. Na začátku roku vydával prefekt sboru seznam studentů, kteří patřili k rodové honoraci a ostatní studenti se k nim museli chovat uctivě.

Bedřich Smetana začal několikrát studovat střední školu, v různých českých městech, nakonec i v Praze. Posléze však přestal do školy chodit a rozhodl se plně se věnovat hudbě. Smetanův otec s tím nesouhlasil a odmítl ho financovat.

Devatenáctiletý Smetana se v Praze roku 1843 octl bez prostředků, ale s pomocí matky své budoucí manželky pak získal místo učitele hudby v rodině hraběte Thuna. Zároveň studoval hudební teorii u slepého učitele hudby Josefa Proksche. Smetana studoval velmi intenzívně: podle vlastních slov studoval hudební teorii po dobu dvaceti let, od roku 1844 do r. 1864.

Začátkem revoluce v roce 1848, v březnu 1848, napsal Smetana Franzi Lizstovi a poslal mu svou první skladbu, Six morceaux characteristiques. Požádal ho o půjčku, aby si mohl v Praze otevřít hudební školu. Liszt mu neposkytl žádné peníze, ale zařídil, že hudební skladba vyšla tiskem. Smetanovi se podařilo otevřít si hudební školu na Staroměstském náměstí v Praze 8. srpna 1848.

Od puberty byl Smetana posedlý dívkami a do celé řady z nich se zamilovával. Nejvážnějším jeho milostným vztahem byl vztah ke Kateřině Kolářové, s níž se oženil 29. srpna 1849, když mu bylo 26 a Kateřině bylo 22 let.

I když Smetanu ve školách vyučovali německy a jeho prvním dorozumívacím jazykem byla němčina, vědomě se snažil pěstovat svou češtinu a úmyslně přijal české národní dědictví. V tom byl povzbuzován mnoha svými studentskými přáteli, zejména velkým demokratickým novinářem Karlem Havličkem, který chodil v Německém Brodě do stejné střední školy.

Po porážce revoluce v roce 1848 se do Rakouska vrátilo dusivé období politického útlaku, takzvaný Bachův absolutismus, které trvalo do roku 1859.

Je poněkud nevysvětlitelné, proč v roce 1855 při příležitosti svatby císaře Františka Josefa I. složil Smetana poněkud podlézavou skladbu, Triumfální symfonii, která využívá jako hlavní téma rakouskou státní hymnu od Josefa Haydna. Z tohoto důvodu je tato symfonie dnes v Čechách v podstatě nehratelná: haydnovské téma je výrazně přítomno ve všech větách kromě Scherza, které se často hraje samotné.

V polovině padesátých let devatenáctého století začala Smetanova hudební škola v Praze trpět konkurenčním tlakem. V roce 1856 bylo Smetanovi nabídnuto ředitelství Filharmonické společnosti v Goteborgu ve Švédsku. Cestoval do Švédska a jmenováni přijal.

Pravděpodobně v roce 1857, během Smetanova pobytu ve Výmaru u Liszta, se Smetana dostal do slovní potyčky s Johannem von Herbeckem, skladatelem, dirigentem a později ředitelem vídeňské dvorní opery. Herbeck řekl ironicky, že Češi jsou sice dobří hudební řemeslníci, ale nejsou původními umělci, nejsou původními skladateli. Smetana byl hluboce uražen a zapřísáhl se, že bude věnovat celý svůj život službě české národní hudbě.

Ve Švédsku byl Smetana populární. V roce 1859 se rozhodl vrátit se do Čech, protože jeho manželka Kateřina, která měla tuberkulózu, nesnášela studené švédské podnebí. Kateřina zemřela v Německu v dubnu 1859, cestou zpět do Čech.

Do roka se Smetana znovu oženil. Vzal si devatenáctiletou Bettinu Ferdinandiovou, ale v pozdějších letech života nebylo jeho manželství šťastné. Smetana pracoval dál ve Švédsku, přerušovaném několika pobyty v Čechách, až do roku 1861. Toho roku se vrátil do Prahy, protože se dověděl, že tam má být vybudováno nové Prozatímní divadlo. Smetana chtěl skládat opery a stát se kapelníkem nového divadla. Bohužel, na nikoho neudělal Smetanův návrat do Prahy zrovna dojem. Nikoho to nezajímalo.

Smetana své věci nepomohl tím, že se dostal do otevřeného konfliktu s nejdůležitějším českým politikem, hlavním představitelem Staročeské strany, Františkem Ladislavem Riegrem. Rieger byl dost arogantní. Vyjadřoval názory i o záležitostech, jimž nerozuměl. Během jednoho setkání kulturních přátel v Praze hovořil Rieger se Smetanou o tom, jak obtížné by asi bylo složit lehkou operu, která by se zabývala životem českého vesnického lidu. Rieger vyjádřil názor, že by musela být taková opera založena na české lidové písni. Smetana měl ve zvyku chovat se příliš přímo na to, aby s  tím mohl souhlasit. Řekl, že takovým přístupem by vznikl nesourodý zmatek, nikoliv jednotné umělecké dílo. Rieger se urazil. Proto se začal vůči Smetanovi chovat nepřátelsky. Nepřátelský postoj vůči Smetanovi si Rieger a Staročeši zachovali po celý Smetanův život.

Česká společnost velmi silně potřebovala vlastní národní divadlo. Novinář Karel Havlíček na to poukázal v krátkém období tiskové svobody v roce 1849 ve svých demokratických Národních novinách: "Chceme-li se tedy vylopotiti z takových bídných poměrů, ... musíme nevyhnutelně mít své vlastní divadlo v Praze, to jest svůj vlastní dům, svou vlastní společnost, své vlastní herce a zpěvce, svůj vlastní orchestr, své vlastní ředitele a spisovatele pro divadlo. Tak jedině možný jest pokrok. ... Neboť divadlo za našich časů není pouze a jedině ústav umělecký, ono jest ... jedno z hlavních středišť národního veřejného života, bez řádného divadla nemůže se dostati národní řeč naše opět nazpátek do vznešenějších domů, z kterých byla dosud vypovězena. Až budeme míti vlastní své slušné divadlo, pak budeme ode dne ke dni vždy více nabývati půdy a platnosti společenské nejen v Praze, nýbrž i v celé zemi, a následovně i v cizině. ... Bude-li v Praze lepší divadlo české nežli německé, bude jistě české plné a německé prázdné, z té samé příčiny, pro kterou nyní bývá české prázdné a německé plné. "

Havlíček apeloval na národ: "Když tedy my můžeme a musíme každoročně z povinnosti 30 miliónů zlatých daní přispívati zřízení, které nás posud dosti po otčímsku odbývalo, nemohli bychom mezi sebou z lásky a pro sebe sehnati také 1 milion zlatých? A to jednou a navždy, pro ústav, bez kterého se styděti musíme přičísti se k vzdělaným národům?" Tak vznikla myšlenka sbírky na stavbu Národního divadla.

Ale rakouská monarchie si nepřála, aby bylo české divadlo postaveno. V těžkých padesátých letech tvrdě postihla proponenty nového českého divadla. Karel Havlíček byl poslán do vyhnanství do Tyrol a předčasně zemřel v roce 1856 ve věku 36 let, jiný stoupenec českého divadla, Josef Kajetán Tyl, byl zbaven po roce 1848 prostředků obživy a zemřel v naprosté chudobě.

V roce 1851 byla nicméně utvořena Společnost pro stavbu Národního divadla. Návrh však mohl být brán vážně, až když padl v roce 1859 Bachův absolutismus.

Tou dobou přišel František Ladislav Rieger s pragmatickou myšlenkou: postavme dočasně prozatímní divadlo, které bude levnější a poskytne nám čas, abychom problém velkého divadla řádně vyřešili později. Potíž byla, že vzniklo nebezpečí, že se z provizorního divadla stane permanentní provizorium - a skutečně se ukázalo, že to měl Rieger na mysli.

Ať už je tomu jakkoliv, Smetana doufal, že by mohl po návratu ze Švédska být jmenován kapelníkem Prozatímního divadla, které mělo být otevřeno v roce 1862. Avšak Rieger, který pociťoval vůči Smetanovi antipatie, a měl vliv v divadelních kruzích, nechal místo Smetany jmenovat kapelníkem Prozatímního divadla druhořadého praktika, Jana Nepomuckého Maýra.

Smetana byl typickým představitelem Mladočechů a mezi Mladočechy a Staročechy brzo vznikl velký konflikt.

Nicméně se Mladočeši prosazovali jinde. V roce 1861 byl v Praze založen mužský sbor Hlabol, v roce 1862 sportovní organizace Sokol - vytvořili ji Jindřich Fuegner a Miroslav Tyrš - a v roce 1863 byla otevřena Umělecká beseda.

Prozatímní divadlo začalo fungovat v listopadu 1862. Brzo ho však zastínila čnnost tří výše zmíněných kulturních a společenských organizací.

V letech 1862-63 složil Smetana svou první operu, Braniboři v Čechách. Bylo to protiněmecké dílo, odehrávalo se ve třináctém století. Bylo na nacionalistická a implicitně socialistická témata. Smetana obeslal Branibory soutěž o nejlepší českou operu, ale porota mlčela po dobu tří let.

Navzdory odporu protivníků a proti přání kapelníka Maýra se konala premiéra Braniborů v Čechách v Prozatímním divadle 5. ledna 1866. Orchestr dirigoval sám Smetana, protože Maýr to odmítl. Opera byla u obecenstva velkým úspěchem a tak porota, neochotně, nakonec Smetanovi dala onu cenu za nejlepší českou operu.

Básník Jan Neruda, který působil také jako mladočeský novinář a komentátor, vysvětlil veršovaným komentářem v pražských novinách, proč se mnoha kritikům Smetanova opera nelíbila:

Ta hudba nemůže a nesmí za nic stát!
Za prvé: není tam nic do skoku
za druhé: je to hudba pokroku
za třetí: Smetana je demokrat
a skoro z každé jeho árie
se na nás šklebí demokracie!

Pruská invaze v roce 1866 Smetanou otřásla: vážně se obával, že ho Němci zastřelí za to, že napsal Branibory v Čechách, a tak se ukryl měsíc na venkově.

Konečně se v září 1866 Mladočechům podařilo prosadit svůj vliv a Smetana byl jmenován kapelníkem Prozatímního divadla v Praze. Pracoval tou dobou na své nejpopulárnější opeře, Prodané nevěstě. Vznikala postupně, Smetana ji měnil podle reakcí obecenstva. Konečná verze je až z roku 1870.

Dalibor

Dalibor byl Smetanovou třetí operou. Jeho libretou napsal pražský Němec, Josef Wenzig (1807 - 1876), který byl tou dobou předsedou Umělecké besedy. Wenzig byl učitel, ředitel školy a krajský školský rada. Byla to vysoce uznávaná osoba. Právě v důsledku Wenzigova úsilí byla čeština ve školách v Čechách zrovnoprávněna s němčinou.

Paradoxně, Wenzig také napsal německy libreto k nejnacionalističtější české opeře, Smetanově Libuši. Ale o tom později.

Příběh opery Dalibor je založen na historických skutečnostech. Daliborovu historii zaznamenal Viktorín Kornel ze Všehrd. Jeho záznam cituje František Palacký ve svých monumentálních Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě, viz kapitola, která se zabývá zmateným jagiellonským mezivládím.

V litoměřickém kraji se pozvedli utlačovaní vesničané na ploskovické pevnosti a donutili svého pána, Adama z Drahonic, aby se vzdal své vlády nad nimi. Vesničané požádali jiného pána, Dalibora z Kozojed, o ochranu a Dalibor jim ji poskytl. To vyvolalo spor mezi Daliborem a Adamem a 13. března 1498 odsoudil český zemský soud Dalibora za porušení zákona k smrti.

Historického Dalibora měli rádi obyčejní lidé, a tak se stal hrdinou lidových příběhů. Říkalo se o něm, že byl vězněn v kulaté věži na Pražském hradě a hrál tam dojemně na housle. Tato hudební legenda však možná znamená něco jiného: ve vězeňském žargónu znamenal výraz "hraje na housle" nářek mučeného vězně.

Avšak Wenzig napsal vlastní příběh, který se od historických faktů v několika ohledech odlišuje. Wenzigův Dalibor se střetne s rivalem z Litoměřic a při boji zahyne Daliborův přítel. Dalibor se pomstí tím, že zaútočí na hrad Ploškovice, poboří ho a usmrtí jeho pána. Milada, sestra zavražděného muže, požádá krále o pomoc. Dalibor je zatčen a král chce vyslechnout obviněného i žalobkyni. Milada je překvapena vznešeností Dalibora a zamiluje se do něho. Později se neúspěšně pokusí osvobodit ho z vězení, ale přijde o život a Daibor je popraven.

Příběh má některé nezvyklé rysy, což se nelíbilo českému publiku a kritikům. Jedním nezvyklým rysem byla existence přátelství dvou mužů, Dalibora a mladého umělce Zdeňka, který uklidňuje Dalibora tím, že mu hraje na housle. Jiným znepokojujícím rysem byla náhlá změna Miladiných citů vůči Daliborovi.

Mnoho kritiků také nalezlo podobnosti s Lohengrinem a Fideliem.

Smetanovi sporná místa v libretu nevadila: plně je překonal mocí své hudby.

Toto napsal o Daliborovi Jan Neruda 8. září 1872:

Bůh ví, jaké to podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě! Slzy vyhrknou člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal. Stalo se mně tak při finále druhého aktu Dalibora na zkoušce generální. Finále je tak mohutné, pne se výš a výš jako štíhlé vznešené sloupy a klenby gotického chrámu - teď, teď genius rozpjal celé obrovité perutě své, zvoní to a zní co přemohutná hudba sfér - a když rázem vše doznělo, stál jsem v loži, tělo maje napjaté kupředu, zrak zakotven v neurčito a každý nerv se chvěl rozkoší netušenou..."

Ale racionální literární kritikové hudbu ignorovali a zaměřovali se na logické nedůslednosti děje.

Dalibor měl premiéru v Novoměstském divadle v Praze 16. května 1868, v den velkých oslav, během nichž byl položen základní kámen ke stavbě Národního divadla. Několik kritiků Dalibora odmítlo, nelíbil se ji pro údajné wagnerovské vlivy.

Tak veřejnost získala od kritiků dojem, že je Dalibor špatná opera, která se snaží přivést do Čech německý modernismus. I když čeští diváci věděli o skutečném stavu věci jen málo, byli zaujati z šovinistických důvodů proti všemu německému. Dalibor se hrál ještě čtyřikrát. V roce 1869 se nehrál vůbec. Od roku 1870 byl inscenován s různými změnami. Za Smetanova života byl celkem hrán patnáctkrát.

Provinční Praha nebyla schopna dílo pochopit. Někteří kritikové uvažují dnes o tom, že možná nízká kvalita provedení přispěla k tomu, že první představení Dalibora propadla.

Spisovatel Zikmund Winter zaznamenal několik poznámek jednoho profesora Karlovy Univerzity během přednášky. Profesor Ambrose nebyl Smetanovým stoupencem, ale byl to vzdělaný člověk a hudbě rozuměl. Řekl: "Včera propadla v českém divadle opera Dalibor." Za chvíli: "A přece je každá nota perla." Nakonec: "Je ale tenhle Smetana velryba ve zdejším rybníce!"

Pokládání základního kamene k Národnímu divadlu

Když byli Češi zklamáni v roce 1866 tím, že nebyli součástí rakousko-uherského narovnání, zorganizovali spoustu protestů. V národní věci se dělo mnoho veřejných akcí. Pokládání základních kamenů pro české Národní divadlo 16. května 1868, v den, kdy měl jinde v Praze premiéru Dalibor, bylo jednou takovou spektakulární akcí.

Před Prahou se slunečného a letního rána 16. května v Karlíně shromáždilo asi 150 000 lidí. Hrály hudby a na koni jeli muži s vlajkami a v národních krojích z celých Čech. Přítomni byli příslušníci starých cechů, živnostníci s korouhvemi, praporečníci v historických kostýmech, studenti ve středověkých nebo fantastických oblecích, spolky, sbory, kapely, davy. Domy byly ozdobeny vlajkami, koberci, věnci z kvítí a chvojí. Všude vládl všeobecný jásot.

Davy se vydaly do centra Prahy. Ulicemi byly neseny velké znaky: český lev a moravská orlice. Asi v jedenáct hodin dosáhly davy staveniště. Byly sem dovezeny kameny z mnoha posvátných míst Čech a umístěny ve stanu, ozdobeném českou korunou. Stan měl všechny stěny zdviženy.

Akce začala podpisem pamětního dokumentu, který byl posléze umístěn v kovové krabici a ta byla vsunuta do jednoho z kamenů. Následovaly projevy, zpívaly sbory. Smetana řekl při poklepu na kámen: "V hudbě život Čechů". Nakonec se zpívalo "Kde domov můj" a "Moravo, Moravo".

Večer byl ohňostroj a na Vltavě se konala regatta. Na průčelí Prozatímního divadla byl ozářen český lev. Odpoledne se konal velký banket, večer byla premiéra Smetanova Dalibora. Další den, 17. května, se konala pěvecká akademie. Účastnilo se jí více než 2000 členů spojených sborů. Odpoledne se konala slavnost na Letné, kam přišlo asi 100 000 lidí. A tak dále. Stavba Národního divadla pokračovala v důsledku finančních obtíží jen pomalu. Nakonec v roce 1881 bylo divadlo dokončeno. Mělo být otevřeno novou operou od Smetany, Libuší.

Je poněkud paradoxní, že libreto pro tuto velmi nacionalistickou operu od Smetany zase napsal Němec, Josef Wenzig. Inspiroval ho příběh Libuše, jak byl zaznamenán ve známé latinské kronice Chronica Boemorum, kterou napsal děkan pražské kapituly Kosmas (1045 - 1125). Podle kroniky byla Libuše "jedinečná, moudrá, energická, cudná a vznešená vládkyně Čech".

Ale daleko výraznější inspirace pocházela z literárního podvodu preromantických chattertonovských rukopisů, Rukopisu Královédvorského a  Rukopisu Zelenohorského, které byly údajně objeveny v roce 1817, v době, kdy Češi toužili po důležitých a starobylých literárních dílech, psaných česky. Vliv Rukopisů byl po celé devatenácté století obrovský. Byly inspirací pro mnoho uměleckých děl. Vyhovovaly horečné nacionalistické atmosféře. Teprve koncem století dokázali pozitivističtí vědci mimo pochybnost, že rukopisy nebyly pravé.

Jeden kritik napsal: "Podvodné rukopisy si zaslouží pozornosti jako literární dílo, které silně ovlivnilo myšlení mnoha lidí po mnoho desetiletí a inspirovalo významná díla v malířství a v hudbě. Obdobným způsobem se stala Smetanova Libuše krásným mýtem, který idealizoval dávnou českou minulost. Historická témata díla nebyla autentická, ale vypjatý nacionalismus té doby vyžadoval Libušiny prorocké vize." Ještě nedávno vstávalo obecenstvo v pražském Národním divadle během závěrečných, exaltovaných scén této Smetanovy opery. Divadlo bylo otevřeno Libuší 11. června 1881, při poněkud škrobené příležitosti návštěvy rakouského arcivévody Rudolfa a jeho ženy, a to ještě před tím, než bylo úplně dokončeno. V srpnu 1881 divadlo vyhořelo.

Okamžitě byla zorganizována nová sbírka a divadlo bylo rychle znovu vystavěno, tentokrát za dva roky. V roce 1883 bylo znovu, tentokrát řádně, otevřeno Smetanovou Libuší.

Smetana jako šéf české opery a potom

Smetana řídil českou operu osm let, v letech 1866 - 1874. Také se velmi věnoval pěstování symfonické hudby: vytvořil v Praze, navzdory intrikám, tradici symfonických koncertů. Nebyl spiklencem a nemanipuloval lidi. Choval se otevřeně, přímo a přátelsky. Přesto musel neustále zápasit s nespokojenci a s hlučnými kritiky.

Konflikty, které kolem Smetany vznikaly, byly podle jednoho komentátora důsledkem skutečnosti, že velká osobnost se pokoušela působit ve velmi malicherném, provinčním prostředí. Zaznamenali jsme, že nejvlivnější představitel Staročechů, František Ladislav Rieger, neměl Smetanu rád. Smetana mu šel na nervy svou otevřeností a také svým uměleckým zaměřením, které bylo považováno za extrémně moderní. Tradicionalisté v Praze nechtěli nic slyšet o hudbě v Lisztově a Wagnerově tradici. Praha v první polovině devatenáctého století hudebně zaostala. Jen pomalu zpracovávala pozůstatky klasicismu.Duch Beethovena a romantismu se Praze vyhnul, protože by vytrhl lidi z jejich pohodlí a z jejich loajality vůči režimu. Mnoho lidí nechtělo revoluci a když k ní v roce 1848 došlo, byla rychle potlačena. Se Smetanou dorazil do Prahy nežádoucí modernismus a šosáci to považovali za provokaci.

V letech 1864 - 1865 psal Smetana hudební kritiky pro Národní listy. Tyto kritické články byly velmi přímé. Smetana otevřeně kritizoval nedostatek profesionality při pražských koncertech a v pražské opeře. Brzo poté začala na Smetanu útočit celá galerie nepřátelských hlasů.

V prosinci 1871 psal Jan Neruda v Národních listech o sebeničivosti české povahy: "Rozlom si hlavu, nás Čechy nepochopíš. Věru takový stroj se ještě nenašel, který by utáh všechen ten nesmysl, jehož jsme my sami už sobě natropili. Máme-li v literatuře něco výborného, málokdo to zná: máme-li v umění někoho vynikajícího, buď si ho nevšimnem, nebo ho zničíme, nebo mu, alespoň, můžeme-li, vezmeme všechnu možnost, aby se stal velikým: máme-li v politice muže poctivého, ihned ho pošpiníme, máme-li nějaký ústav ve svých rukou, zajisté jej zanedbáme: věru, kdybychom měli národní a politickou svou existenci zcela ve svých rukou, snad bychom šli a oběsili se! Pořád to námi škube, abychom si zas již zasadili nějakou ránu, vlastními nehty aspoň si každou chvíli rozdrápem obličej. Pravda, někdy jsme jako jedno velké srdce, jediný tepot, stejná vřelost, ale obyčejně je to srdce velmi, velmi nemocné a strašná nestálost je v nás jako v každém tom nemocném."

V roce 1934 napsal Karel Čapek o české povaze: "Na jedné straně je to jakýsi obranný pud, úsilí uzavřít se ve svůj okruh, řekl bych, síla dostředivá, která nakonec nabývá rysů kulturního i politického provincionalismu, na druhé straně ta duchovní živost a nadanost, ta vitální síla českého člověka, která ho pudí, aby se měřil a vyrovnával se světem. ... Toto rozdvojení se stále vyskytuje. Opět se hlásí ke slovu atavismus českého maloměsta z dob našeho národního provincialismu."

V roce 1874, ve věku padesáti let, Smetana ohluchl a byl nucen se vzdát místa šéfa pražské opery. V roce 1876 se přestěhoval na venkov do myslivny v Jabkenicích, do domu své dcery a jejího muže. Paradoxně, jak uvedl jeden autor, "zbavil se hluku světa a objevil ráj srdce". Byl stále ještě schopen skládat a ještě napsal několik oper, včetně Hubičky, která byla v roce 1876 velkým úspěchem, cyklu symfonických básní Má vlast a opery Čertova stěna, která úspěchem nebyla.

Nicméně, ke konci života se Smetana mohl cítit tím, co vykonal, uspokojen. Byl svědkem premiéry své opery Libuše v nejreprezentativnějším českém divadle, znovuvybudovaném Národním divadle. 5. května 1882 zažil Smetana fantastickou oslavu, která se konala při příležitosti stého představení Prodané nevěsty.

Jeho zdraví se však stále zhoršovalo, měl totiž syfilis, která byla tehdy nevyléčitelnou chorobou. V prosinci 1882 Smetana dočasně ztratil řeč, trpěl halucinacemi a nakonec, v dubnu 1884, odešel do blázince. Zemřel 12. května 1884.

Literatura:

Především nesčetná díla Zdeňka Nejedlého o Smetanovi, velmi čtivý Smetanův životopis od Václava Holzknechta, Bedřich Smetana: Život a dílo, Praha, Panton 1979, pro historické zázemí viz Dějiny zemí koruny české II., Praha, Paseka 1992.