Idea státu českého

Erazim Kohák

Pod Sochou svobody jsem poprvé přistál na vojenské transportní lodi Gen. C.C.Ballou. Tou Američané vyváželi Displaced Persons - osoby válkou vypuzené - z táborů pro uprchlíky na místa dalšího určení. Připluli jsme tři na lůžko, osm hodin na osobu, ošuntělí z táborů, začínali jsme jako zemědělští dělníci. Přesto se k nám místní farář choval s úctou. Byli jsme z Československa, a to pro něj byl pojem. Statečné malé Československo, ostrůvek svobody a demokracie ve fašizující Evropě, dvakrát oběť tyranů, přesto věrné odkazu T.G.Masaryka.

Ta představa mé vlasti mi nejednou otevřela dveře. Ještě v roce 1968 si mnozí Američané vykládali tehdejší události v jejím duchu: v Československu znovu vyšlehl z popela plamen Masarykových ideálů. Statečné Československo, malá Amerika ve střední Evropě.

Představa o Československu se začala měnit až v letech normalizace. Tehdy se začali objevovat jiní příchozí, už ne uprchlíci za svobodou, spíš emigranti, kteří se stěhovali za pohodlnější existencí. Nenesli v sobě tu někdejší oddanost svobodě a spravedlnosti, jen nesmírnou zášť vůči komunismu a obdiv ke každému, kdo mu spílal, ať už to byl generál Pinochet, nebo generalissimo Franco. V letech, kdy režim mluvil ústy ministra Chňoupka a emigrace ústy Luďka Pachmana, začala o Československu celkem pochopitelně vznikat zcela jiná představa.

Naštěstí k novým představám přispívala i Charta 77, a zvlášť její mluvčí Jan Patočka a Václav Havel, na které se přesunulo něco z té velké úcty k Masarykovi. Díky tomu, když jsem po Listopadu opouštěl Ameriku, převládala mezi mými kolegy představa o Československu jako zemi bojovníků za lidská práva, básníků a metafyziků. Studenti ze Západu se do ní slétli jako tažní ptáci a v tehdy ještě levných zařízeních RaJ si vytvořili iluzi pařížského le rive gauche. Bylo to neskutečné, leč opojné jak mládí samo.

Na Mezinárodním sjezdu filozofů v Bostonu letos v srpnu mě čekala poněkud jiná představa. Už ne Československo, nýbrž Česko se podle ní jevilo jako zapšklá pravičácká zemička, kde se nerozlišují špinavé a čisté peníze, kde lidé podlézají cizincům a přitom je bezostyšně okrádají, kde neonacistické bojůvky otevřeně hajlují a soudy hodnotí vraždu Roma jako lehké ublížení na těle. Už neostrov svobody a spravedlnosti, malá Amerika v srdci Evropy. Spíš malá Guatemala na periferii Západu. Marně jsem protestoval. "Byl jsem tam týden," řekl mi někdejší kolega, sám Afro-Američan. "Mohu to potvrdit."

Změnili jsme se opravdu? Jsem jednoznačně přesvědčen, že ne. I v dnešní České republice žijí lidé čestní a opravdoví, lidé idealističtí a obětaví, pro které je obecné dobro důležitější než maximalizace zisku. A opačně, i v Masarykově republice žili lidé sobečtí a malicherní. Nepřipadá mi závažné, že v prvních letech republiky četníci, vycvičení ještě za Rakouska, vystřelili do davu demonstrantů. Závažnější je, že po dvaceti letech první republiky stačil nápor mnichovské kapitulace, a zpod masarykovského povrchu se provalila záplava hnisu a špíny, k terá spílala Masarykovi a Karla Čapka uštvala k smrti. Ač také opačně: po dvaceti letech útlaku stačila skulinka ve stranickém krunýři, a zpod betonu rozkvetl idealismus československého jara 1968.

Ne, česká skutečnost se nezměnila. Ta byla vždy dvojaká, jako ostatně u všech společností, které znám. Změnilo se něco jiného - naše představa o smyslu naší totožnosti, o tom, co je pro nás závazné - či pojmoslovím jiného věku: změnila se naše idea státu česk(oslovensk)ého , podle které posuzujeme své jednání a kterou se ohlašujeme ve světě.

S tátní idea je něco, co stát potřebuje, když věrnost vladaři přestává být samozřejmá. Habsburské mocnářství našlo své ospravedlnění nejdříve v úloze hráze Evropy proti Turkům, pak hráze katolické víry proti kacířům, pak po Francouzské revoluci hráze starých dobrých pořádků proti jakékoli změně. František Palacký se snažil vytvořit ideu státu rakouského pro nový věk jako společenství rovnoprávných národů, které všem svým členům poskytuje ochranu a rozvoj. Císař na jeho počest pojmenoval loď S.M.S. Palacky, avšak v praxi převládla velkoněmecká idea vůle k impériu - Rakousko jako ocelový hrot německého tažení na Balkán. Staré mocnářství se nakonec rozpadlo, protože ani konzervativní idea hráze proti změně, ani velkoněmecká idea impéria nemohla sjednotit sílící malé národy.

Československo se zrodilo z porážky mocnářství, které své poslání vidělo ve zmrazení veškeré změny, v zachování starých feudálních pořádků. Zrodilo se ze selhání "teokracie" - vlády z milosti boží, z tradice hierarchie, pravověrnosti. Zrodilo se z odporu k sociálnímu bezpráví gründerské éry. Zrodilo se na troskách starého, podlého světa. Idea národa českoslovanského, ze které Masaryk vytvořil ideu státu československého, byla nutně pokrokářská, demokratická, zasvěcená sociální spravedlnosti.

Na rozdíl od pádu starého řádu nespadla pozitivní idea státu československého mužům 28.října do klína. Slovanskému etniku v korunních zemích a v Horních Uhrách - obrozeneckým pojmoslovím národu českoslovanskému - bychom na konci 18. století těžko přičítali vědomí vlastní totožnosti v silném smyslu, jakým obvykle rozlišujeme mezi etnikem a národem. K tomu patří vědomí společné minulosti, současné vzájemnosti a sdíleného poslání. To všechno toto etnikum postrádalo.

V prostém lidu úporná a z velké části úspěšná protireformace vymýtila vědomí souvislosti českých dějin. Názory lidového písmáka Vaváka na evangelickou minulost jsou příkladem i důkazem. Podobně chybělo vědomí současné vzájemnosti. Většina obyvatel české země, byť českého původu, mluvila a myslela německy. Pobělohorské šlechtě byli cizí domácí měšťané, těm zase byli cizí prostí lidé, kteří mluvili česky. Českoslovanské etnikum postrádalo společnou přítomnost stejně jako společnou minulost.

Hovořit v takových podmínkách o vědomí společné budoucnosti - národního poslání, údělu či úkolu - by bylo zcela nereálné. Takové vědomí kdysi představovalo husitství, avšak ve druhé polovině 18. století zemský patriotismus převážně německé, pobělohorské šlechty se omezoval na obranu archaických stavovských privilegií proti vídeňskému centralismu. Dovolával se k tomu nepříliš přesvědčivě starých obyčejů a horlivé barokní zbožnosti. Naši buditelé nemohli prostě "budit spící národ". Potřebovali vytvořit vědomí sdílené totožnosti, jímž by se z přežívajícího českoslovanského etnika znovu stal národ v plném smyslu slova.

K budování novodobé českoslovanské totožnosti přispěli na prvním místě literární vědci a spisovatelé, Dobrovský, Šafařík, Kollár, Jungmann, kteří dali českoslovanskému etniku vědomí sdílené přítomnosti - jazykové vzájemnosti, která zavazuje k věrnosti. Milovat tuto řeč a její poetické bohatství, od bájí a písní až po soudobou literaturu, usilovat o češtinu co nejčistší a nejlahodnější, to bylo jedním ze tří základních kamenů novodobé české totožnosti.

Vědomí sdílené minulosti dali českoslovanskému etniku především Palacký a Jirásek. Palacký, slovenský evangelík, objevil pro rodící se národ minulost nezávislou na habsburském mocnářství. K tomu to nebyla minulost všední, nýbrž minulost velkého vzepětí k ideálu, který překonával tehdejší starý podlý svět a otevíral lidstvu budoucnost, z níž se v novověku zrodila svoboda i demokracie.

Třetí složku novodobé národní totožnosti vytvořil především Masaryk. Jeho východiskem byla osvícenská před stava sdílené lidskosti, závazný ideál humanitní.Dobová souvislost dala jeho humanismu i sociální ostří. Když Masaryk hovořil o protikladu demokracie a teokracie- či ve volbách roku 1906, kdy kandidoval za sociální demokracii, o protikladu socialismu a klerikalismu- chápe české národní poslání jako novodobé aggiornamento. Starý podlý svět tu představuje zatuchlé Rakousko, feudální, klerikální, zpátečnické. Znovuzrozený český národ, který se rodí ze vzpoury proti Rakousku, nutně uvádí novou dobu - dobu svobody, sociální spravedlnosti, otevřenosti, pokroku. Jinak ani nemůže, má-li se vůči Rakousku vymezit jinak, než zaslepeným nacionalismem, který Masaryk odmítal.

Není divu, že se Československo s touto devízou mohlo světu jevit jako ostrov svobody a humanity ve fašizující Evropě. Nebylo jiné: lidé se mění velmi, velmi pomalu. Hlásilo se však k jiným ideálům než ostatní následnické státy. Ty vznikly setrvačností starého mocnářství. Československo - a zčásti Rakouská republika - se zrodilo z revolty proti Habsburkům. Sotva se mohlo stát středoevropským Švýcarskem, avšak za příznivějších podmínek se mohlo stát středoevropským ostrůvkem skandinávské sociální demokracie.

Masarykův ideál státu československého byl ve své velikosti jak nesmírně houževnatý, tak křehce zranitelný. Byl výrazně československý. Čecho-Slováci jako Kollár, Šafařík, Palacký a ostatně i Masaryk nedokázali docenit, do jaké míry se slovanské etnikum v Horních Uhrách vyvíjelo výrazně jako svérázný a svébytný národ. K tomu v zatuchlé střední Evropě představoval Masarykův ideál demokratickou a sociální revoluci. Komunisté mohli jeho pokrokářský idealismus snadno zneužít pro své mocenské cíle. Komunistické pokušení nahradit demokratickou výchovu násilím "pro dobro věci" je stálým, smrtelným nebezpečím pro pokrokové směry, stejně jako je fašistické pokušení nahradit demokratickou výchovu "řádem" stálým smrtelným nebezpečím pro konzervatismus. K tomu jazykový základ národní totožnosti vystavoval masarykovský ideál nebezpečí nacionalismu, který Masaryk ve válečném zaujetí sám mobilizoval. Není divu, že československý ideál neobstál. Spíš je obdivuhodné, jak houževnatě se k němu hlásili Masarykovi dědicové, nejen ti pověstní letci nad Anglií, nýbrž - jakkoli nemotorně - ještě Václav Havel a jeho společníci v přechodném období sametového opojení. Za ten moment budiž Václavu Havlovi všechna čest!

Státní útvar, který vznikl v českých zemích osamostatněním Slovenska, se k Masarykovu ideálu státu československého pochopitelně nehlásí. Nehlásí se však ani k jeho protějšku, klerikálnímu konzervatismu, jak jej chápalo staré mocnářství a obnovovali muž i druhé republiky. V jeho dosud nevyslovenéideji státu českého se odráží především odpor vůči komunismu a všemu, co komunistický režim byť i licoměrně podporoval. K tomu patřilo i mírové hnutí, rovnoprávnost žen, odborářství, avšak také ideál sociální spravedlnosti a občanského idealismu, prostě všeho, co na Západě platí za podmínku, podporu a znak demokracie. Snad jen šťastnou náhodou se podařilo zachránit poštovní směrovací čísla, která přece také "zavedli komunisti".

Ač podobně jako Československo ve vztahu ke starému Rakousku, tak i český stát se ve vztahu ke komunismu určuje záporně, avšak dál se vyznačuje řadou sdílených rysů. Komunistický režim se ve svých prvních dvaceti letech snažil vykazovat groteskní zkomoleninou masarykovského ideálu. Dovolával se věrnosti svých občanů příslibem vyšší sociální spravedlnosti. Po fiasku budování komunismu a trpkém zklamání sovětské okupace se uchýlil k podobné taktice, jako Rakousko-Uhersko ve svých posledních padesáti letech. Nabídl svým občanům novou společenskou smlouvu: blahobyt výměnou za poslušnost. V sedmdesátých letech poskytl režim občanům stoupající životní úroveň, byť za cenu zanedbané údržby a tedy stoupající vnitřní zadluženosti. Podobnost mezi tvorbou Arthura Schnitzlera a populárních spisovatelů sedmdesátých let jistě není náhodná.

Po posledním sametovém dozvuku československého idealismu se nový český stát ve svých prvních pěti letech obrátil k podobné taktice. Výměnou za poslušnost slibuje občanům stále stoupající spotřební úroveň. Základním ideálem státu českého jako by už nebyla svoboda a spravedlnost, nýbrž blahobyt. Pokud trvá konjunktura, jde to, alespoň zdánlivě. Je-li však ideálem pouhý blahobyt, je obtížné vystoupit rázně proti rasismu nebo sociálnímu bezpráví. Stát založený na příslibu blahobytu je zranitelný vůči nejnižším projevům zášti občanů, kteří se cítí být podvedeni, když blahobyt klesá - i s tím musíme dlouhodobě počítat.

Čeká v tom případě Českou republiku podobný osud jako německou republiku za krize? Záleží na tom, jakou představu o své totožnosti - či jaký ideál soužití, ideu státu českého - si tento stát vytvoří. Ideál nemění sociální skutečnost, avšak nastavuje sociálnímu soužití laťku a udává sociálnímu snažení směr.

V čem je smysl našeho soužití? V čem je idea České republiky?

Autor je filozof a publicista